Délský potápěč

Předposlední průzkum volebních preferencí v Řecku ukázal, že voličská podpora všech hlavních politických stran od posledních voleb 17. června měla sestupnou tendenci. Jediná strana, jejíž podpora významně vzrostla je Zlatý úsvit (Chrysi Avgi), kdy počet jejích potenciálních voličů stoupl z 6,92 na 8,6 procent.

Volební průzkumy ukazují, že podpora krajní levice během léta poklesla, zatímco krajní pravice získává nové hlasy. Zlatý úsvit přišel odnikud, aby se stal čtvrtou nejsilnější politickou stranou v Řecku, s větší základnou podporovatelů než Demokratická levice, která tvoří část koaliční vlády.

Je to i navzdory soustředěnému úsilí mezinárodního tisku vykresli Zlatý úsvit a jeho stoupence jako neonacisty, zatímco jejich stoupenci je vidí spíše jako nacionalisty, než jako extrém. Nedávný posun ve volebních preferencích ilustruje následující žebříček: [1]

Continue Reading

Autor: Jean-Claude Galli

Turecko využívá ilegální přistěhovalectví jako zbraň proti Řecku a Evropě, ve snaze islamizovat kontinent. Jeho prostřednictvím rovněž vyvíjí nátlak za účelem získání politických ústupků ze strany Evropské unie. To by mělo vyvolat razantní odpověď ze strany evropských vlád. Namísto toho, tito bezpáteřní blázni pokračují ve své nekonečné politice ústupků.

V Řecku, které čítá 11 milionů obyvatel, se nyní nachází milion ilegálních přistěhovalců, z nichž většina je držena za otřesných podmínek v přistěhovaleckých táborech.

Policejní šéf v Orestias (u hranic s Tureckem) Giorgios Salamangas mluví jasně: „Do roku 2009 byl počet přistěhovalců mírný a zvladatelný (3500 zatčení v oblasti, kterou má na starosti). Byl to rok 2010, kdy se situace dramaticky změnila (36 000 zatčení ve stejné oblasti).“

V roce 2010 se totiž Turecko rozhodlo, bez toho, že by to s někým konzultovalo, že přestane vydávat víza pro občany států jako např. Írán, Sýrie, Jemen, Libye, Libanon, Maroko a Tunisko. Tímto aktem Turecko dramaticky změnilo situaci, v důsledku čehož pak přistěhovalci začali proudit směrem do Evropy. „Dnes se můžete dostat do Istanbulu z Alžíru a dalších měst severní Afriky s nízkonákladovou leteckou společností za 70 Euro,“ říká Giorgos Salamangas.

Continue Reading

Stať je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Stať Za pozitivní kritiku (Pour une critique positive) Dominique Vennera, patří mezi první teoretické dílo, zabývající se problematikou „politického vojáka“ v rámci Čítárny Délského potápěče.

Autor: Hervé Ryssen

Následující rozhovor původně vyšel v časopise Réfléchir et Agir v září 2008, ve kterém Hervé Ryssen mluví o své knize Židovská mafie (La mafia juive, Levallois-Perret: Éditions Baskerville, 2008).

Réfléchir et Agir: Vydal jste čtvrtou knihu o židovství, čítající 400 stran. Proč další? Neřekl jste doposud všechno, co jste chtěl?

Hervé Ryssen: To jsem si původně myslel! Židovství je však velice uzavřeným světem, tajnůstkářským, proto člověk i po všech letech studia stále objevuje nové věci. Tentokrát jsem zkoumal zločinecké podsvětí, operující uvnitř mezinárodního židovského společenství, a to co jsem zjistil bylo jedním slovem, neuvěřitelné. Je faktem, že židovská mafie je nemocnější mafií, která dnes na světě existuje: vyděračství, prostituce, pašování drog a diamantů, obchod se zbraněmi, nelegální obchod s uměleckými díly, nájemné vraždy, organizované podvody, ozbrojené loupeže atd. Pornografie, kasina a diskotéky jsou také většinou ve vlastnictví židovských gangsterů.

Continue Reading

Sdružení Červenobílí vás společně s Centrem pro Bezpečnostní a strategická studia, Institutem pro kulturu a vzdělávání Helianthus a pod záštitou starosty Města Rajhrad zvou na přednášku prof. PhDr. Milana Nakonečného na téma Politická psychologie, která proběhne v pátek 21. září 2012.

Téma přednášky: Politická psychologie.¨

Obsah přednášky: vývoj politické psychologie po druhé světové válce, analýza politické činnosti profesionálních politiků, jejich motivace, s tím související politické mýty, politický lobbismus, krize demokracie a základní témata politické psychologie, jako jsou: politická socializace (kompetence, kultura, angažovanost), politické postoje a další.

Continue Reading

Alain de Benoist: O nominalismu

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

„Buď se domníváme, že zvláštní vyplývá z obecného, nebo myslíme, že obecné vyplývá ze zvláštního: toto shrnuje celou debatu o nominalismu a univerzalismu. Každý antiegalitářský světonázor je v podstatě nominalistický.“

Postmodernismus je typ myšlení, který v 70. letech začal oproti jednotnému a univerzálnímu klást důraz na rozdílnosti a jednotlivosti, kulturní pluralitu, spravedlnost v přístupu k různým úhlům pohledu. Německý konzervativní revolucionář Armin Mohler se v něm proto domníval vidět jeden z cyklických návratů nazírání na svět, pro nějž se od vrcholného středověku ujal název nominalismus. Alain de Benoist od něj tuto perspektivu přejal (podobně jako třeba i název své nejúspěšnější knihy Viděno zprava) – a nikdy toho nepřestal litovat, poněvadž se ukázala být možnou příčinou četných nedorozumění (viz rozhovor Délského potápěče s Alainem de Benoist). Poněvadž však číslo revue Nouvelle École z léta 1979 věnované „nominalistické myšlence“ patří jinak k těm ideově určitě nejpodnětnějším a názory v něm obsažené se z větší části staly trvalou duchovní výzbrojí GRECE (Groupement de Recherche et d´Etudes pour la Civilisation Européenne – Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury) – jakkoli jejich ztotožnění s pojmem nominalismu bylo rychle opuštěno – rozhodli jsme se v rámci Edice Fascikly autorovu stať publikovat v plné šíři.

Continue Reading

Autor: Brett Stevens

Moderní život je peklo.

Peklem nejrafinovanějším, protože je neviditelným. Na povrchu se jeví být zemí hojnosti. Pod povrchem nám však nic z tohoto dostatku nepomáhá ubránit se jeho prázdnotě. V Dantově pekle se hříšníci dostali do určité úrovně pekla (kruhu), podle hříchu, který spáchali. Jejich pobyt v pekle byl založen na životě, který v podobě mnohonásobně zesílených hříchů sloužil jako trest. [1]

Co měly však všechny úrovně pekla společné byl pocit marnosti (tzn. být schopen si dopřát veškeré moci a výstředností materiálního světa a přesto být bezmocný proti tomu, co je skutečně potřeba překonat). Lidé v současnosti vůbec neznají sami sebe. Zprvu to vypadá, že je to způsobeno tím, že jsou neustále rozptylování nesmysly, což je pravda. Nicméně se však rozptylují z vlastní vůle, s cílem zabránit proniknutí do částí svých osobností, o kterých si myslí, že je nemůžou kontrolovat.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Poslání umělce podle Charlese Baudelaira

Pro dandyho je nezbytné do současného barbarismu vetknout trochu estetiky. V Anglii se pustil do společného díla John Ruskin spolu s prerafaelity, mezi něž lze zařadit Danta Gabriela Rosettiho a Williama Morrise. Ruskin vytvořil architektonické plány na zkrášlení měst, jejichž celková krása notně utrpěla anarchickou industrializací manchesterské éry. Tato jeho snaha následně vedla k zakládání tzv. zahradních měst. Jeho snažením se nechali inspirovat Henry van de Velde, Victor Horta a další belgičtí a němečtí představitelé secesní architektonické školy (jinak též Art Nouveau, resp. Jugendstil). Ovšem po celou dobu, navzdory těmto konkrétním výdobytkům (v architektuře se většinou různé snahy jednodušeji materializují nežli v jiných oborech), se propast mezi umělci a společností i nadále prohlubovala. V případě figury dandyho je situace obdobná, neboť je podobná osobnosti umělcově.

Ve Francii vytvořil Baudelaire ve svých teoretických pracích postavu umělce, alias „nového aristokrata“, jehož postoje jsou charakterizovány odtažitým chladem, jeho citové projevy by se neměly přespříliš vychylovat ať již v pozitivním či negativním smyslu, přičemž mezi jeho klíčové vlastnosti by měla patřit ironie a schopnost vyprávět zábavné anekdoty. Umělecký dandy si održuje odstup od všech konvenčních společenských koníčků.

Baudelairovy náhledy by se daly shrnout slovy jedné z postav románu Ernsta Jüngera Heliopolis: „Stal jsem se dandym, který z nepodstatného činí podstatné a všemu podstatnému se směje.“ („Ich wurde zum Dandy, der das Unwichtige wichtig nahm, das Wichtige belächelte“). Baudelairův dandy tedy kráčí v Brummellových šlépějích a není pouhou skandální a vznětlivou postavou typu Oscara Wildea. Naopak se jedná o chladného pozorovatele (parafrázujeme-li Raymonda Arona, „nezaujatého diváka“), jenž svět okolo sebe vnímá coby pouhé, mnohdy velmi fádní, divadlo, v němž se bezobsažné postavy pohybují dokola a gestikulují. Baudelairovský dandy má v sobě zakořeněnu trochu smyslu pro provokaci, jež však většinou zůstává skryta pod rouškou ironie. Pozdější provokativní zveličování, často považované za výraz dandysmu, nemá ve skutečnosti s postoji Brummella, Baudelaira nebo Jüngera nic společného.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Záznam přednášky Roberta Steuckerse, kterou pronesl na semináři Synergon-Deutschland v květnu 2001.

Nežli se dostaneme k samotnému tématu, rád bych pronesl několik úvodních poznámek:

Váhal jsem, zdali mám přijmout vaše pozvání a pronést přednášku o figuře dandyho, neboť toto téma není hlavním objektem mého zájmu.

Nakonec jsem však tuto výzvu akceptoval, neboť jsem znovuobjevil inspirativní a jasně srozumitelnou esej od Otto Manna, jež byla před mnoha lety publikována v Německu pod názvem „Dandysmus jako konzervativní životní styl.“ 1] Tato esej si zaslouží být znovu publikována, byť s dodatkovými komentáři.

Moje třetí poznámka je metodologického a definičního rázu. Předtím, než vůbec začnu hovořit o „dandym“ a skvělé práci Otto Manna, musím vytýčit různé definice vztahující se k danému tématu, jež však mohou být v mnoha případech zavádějící, povrchní a nedostatečné.

Někteří vnímají figuru dandyho coby ryze módní fenomén – nic více nežli elegantní postavu oblečenou dle nejposlednější módy. Jiní na na ni nazírají jako na povrchní postavičku užívající si radostí života a líně přecházející z jednoho kabaretu do druhého. Francoise Doltová vykreslila psychologický profil typického dandyho. Další zase zdůrazňují takřka výhradně homosexuální dimenzi některých dandyů typu Oscara Wildea. V některých méně četných charakteristikách se setkáváme s přirovnáním figury dandyho k jakémusi avatárovi střihu Dona Juana, který svojí prázdnotu vyplňoval sbíráním úspěchů u žen. Nutno podotknout, že tyto mnou načrtnuté definice nevyšly z pera Otto Manna.

Continue Reading

V únoru 2012 navštívil Alexandr Dugin Nové Dillí, kde se zúčastnil 40. světového kongresu Mezinárodního sociologického institutu, jehož hlavním tématem bylo „Konec hegemonie Západu z pohledu společenských věd“. Profesor Dugin byl tak laskav a odpověděl na otázky zástupců nakladatelství Arktos, kteří se rovněž kongresu zúčastnili.

Účelem tohoto rozhovoru bylo, aby nám profesor Dugin objasnil některé jeho základní názory, s cílem rozptýlit nedorozumění a zkreslené informace, které převládají o něm, Eurasijském hnutí (včetně jeho pobočky Globální revoluční aliance) v anglicky hovořícím světě. Za vydavatelsvtí Arktos rozhovor vedli ředitel Daniel Friberg a šéfredaktor John B. Morgan.

Rozhovor vyšel u příležitosti účasti Alexandra Dugina na konferenci Identitární ideje (Identitär Idé), kterou uspořádala švédská organizace Motpol dne 28. července 2012 ve Stockholmu a zároveň u příležitosti vydání jeho knihy The Fourth Political Theory (Čtvrtá politická teorie) vydavatelstvím Arktos. Jde o první knihu Alexandra Dugina publikovanou v angličtině.

Continue Reading

Autor: Petr Kalinič, Vladimír Naxera

1. Úvodem

Po rozpadu Sovětského svazu se v Rusku v reakci na změnu mezinárodního prostředí začala rozvíjet celá řada teoretických přístupů, které se pokoušely vyjadřovat k úloze, kterou by Rusko mělo v nové mocenské konfiguraci hrát. I přes výraznou polarizaci, jakou je možné v průběhu 90. let vysledovat mezi ruskými odborníky, politiky i veřejností, však došlo k obecnému konsensu v několika elementárních otázkách. Jednalo se především o názor, že Rusko by mělo zůstat velmocí se signifikantním vlivem na mezinárodní společenství, jako prioritní by měly být vnímány národní zájmy Ruské federace a shoda proběhla také v otázce restaurace geopolitiky, která se postupně stala značně respektovanou (a nejen) teoretickou koncepcí pro „exaktní deskripci“ a aktivní formování prostorové dimenze politiky (Sergunin 2000: 45).

Geopolitika, která začala být po ukončení bipolární konfrontace oživována v mnohých státech postkomunistické Evropy, se pak nejvýrazněji prosadila právě v Rusku (srovnej Guzzini 2003). A to nejen jako teoretická a akademická disciplína, která bývá běžně vyučována na prestižních univerzitách. Geopolitika se v Rusku stala populární ve smyslu „nové ideologie“, jako nová „velká věda“ (ve smyslu silně normativního prizmatu) namísto zhroutivšího se komunismu (Nowak 2010: 98). V tomto kontextu je pak zmíněné „ruské geopolitické narativum“ rovněž proponováno jako „věda o vládnutí“ (Dugin 1999: 14).

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

„Automobil, to je válka.“ Léon Daudet

V září 1920, krátce po uvěznění dvou italských anarchistů (kteří později vešli ve známost jako Sacco a Vanzetti), jel Mario Buda, další italský anarchista, se starým koňským povozem napříč dolním Manhattanem, který pak odstavil na rohu Wall a Broad Street, poblíž federální budovy Puncovního úřadu a budovy banky J.P. Morgan. Následující exploze výbušninou naplněného povozu zabila 40 kolemjdoucích, zranila dalších 200 lidí a zanechala hluboký kráter v srdci newyorské finanční čtvrti.

Vzhledem k převládající hysterii té doby – hysterii, která spatřovala v každém cizinci potenciálního bolševika nebo anarchistu – Budův povoz vyvolal vlnu paniky mezi americkou vládnoucí třidou, přinutíc ji oznámit stav národního ohrožení a zintenzivnit vládní úsilí shromáždit a deportovat všechny nelegální přistěhovalce.

Podle Mikea Davise byl Budův koňský povoz prototypem toho, co dnes známe pod pojmem automobilová bomba: nenápadný dopravní prostředek, schopný „vézt velké množství třaskaviny na přesnou vzdálensot k významnému cíli.“ Díky zavedení této jednoduché, revoluční zbraně „chudý přistěhovalec“ s ukradeným dynamitem, hromadou šrotu, starým koněm a rozvrzaným povozem, uspěl v zastrašení centra jak americké vlády, tak i kapitalismu. Takto vznikla taktika, jejíž následný dopad není o nic méně učinný než samotná třaskavina.

Continue Reading

Co je to Raido?

Ještě předtím, než se Raido proměnilo v politickou strukturu, bylo tvořeno několika kamarády s rozličným politickým pozadím. Následně se jeho členy stalo i mnoho dalších lidí bez předchozích politických zkušeností. Jejich motivací bylo vyplnit mezeru na pravicové scéně, tkvějící v nedostatku duchovní dimenze. Raido bylo založeno 21. dubna 1995, kdy si vytýčilo společné cíle a rezignovalo na neúspěšné postupy z minulosti. Poté jsme se jali hledat inspiraci v Tradici a jejích hodnotách, na jejichž základě jsme si vytýčili přesnou strategii: zformovat hierarchický řád odvozený od těchto hodnot a vytknout důležitost Autority coby našeho vůdčího konceptu.

Raido je výrazem čistě komunitního stylu života. Nejsme žádnými blazeovanými intelektuály operujícími sterilními myšlenkami, naše komunita totiž hodlá uvést do praxe Codreanovo učení. Zdůrazňujeme akcent na vnitřní porovnání každého militanta se svými spolubojovíky a okolním světem, na jehož základě si ověří svoji vlastní volbu. Každý z našich členů ví, že spojitost mezi tím, čím je a tím co dělá, spočívá ve správném a opravdovém způsobu života. Raido není izolované od okolního světa. Jeho vůdce, oligarcha, ve spolupráci se svými poradci určuje a vede aktivity čerpající inspiraci v dílech Julia Evoly, René Guénona a Cornelia Codreana.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Bylo by dobré upozornit na nedorozumění, jež jsou nyní aktuální v některých radikálních kruzích, které věří, že řešení náboženské otázky spočívá ve směru novopohanství. Tato nepochopení se objevují už při samotném užívání pojmů „pohan“ a „pohanství“. Já sám jsem tyto výrazy použil do názvu mé knihy^[1], která vyšla v Itálii v roce 1928 a v roce 1934 i v Německu. Nyní toho velmi lituji.

Jistě, slova „pohanství“ nebo „heathenství“ (Heidentum, Heathendom) se objevují i u některých starověkých latinských spisovatelů, jako třeba u Livia, bez negativního tónu. Ale to nic nemění na skutečnosti, že s příchodem nové víry se slovo „paganus“ stalo pejorativním výrazem, který používali především raní křesťanští apologetové. Slovo pochází z výrazu „pagus“, což znamená malé město nebo vesnici, takže „paganus“ odkazuje na selský způsob myšlení: nekulturní, primitivní a pověrčivý. S cílem propagovat novou víru měli křesťanští apologetové špatný zvyk spočívající v očerňování jiných vyznání. To zahrnovalo často vědomé a systematické pohrdání a dezinterpretace téměř všech starších tradic, doktrín a náboženství, které byly souhrnně označovány právě jako „pohanství“ nebo „heathenství“. Za tímto účelem se křesťanští apologetové snažili úmyslně vyzdvihovat ty aspekty předkřesťanských náboženství a tradic, které pohrdaly jakýmkoli normálním nebo primordiálním charakterem, a naopak měly jasné formy, které vykazovaly úpadek. Takový polemický postup označuje všechno, co předcházelo křesťanství, jako vyloženě protikřesťanské.

Continue Reading

Autor: Jim Goad

Kolébka evropské civilizace, Řecko, je na nejlepší cestě se stát hrobem západní civilizace nebo naopak místem jejího znovuzrození. Míra zadluženosti země spojená s faktem, že Řecko představuje hlavní vstupní bránu ilegálních imigrantů do Evropy (v roce 2010 plných devět desetin ilegálních běženců vniklo do EU právě přes tuto jihoevropskou zemi) po dlouhé roky zapříčiňovala množství násilných pouličních střetů mezi stoupenci extrémní levice (internacionalisty) a extrémní pravice (nacionalisty).

Charakteristickým rysem právě proběhnuvších voleb bylo zavrhnutí politického středu a stran nakloněných EU, jež Řecko drží v pasti. Ačkoli otevřeně prokomunistické strany získaly o mnoho procent hlasů více, největší porce mediálního hněvu byla věnována nacionalistické straně Zlatý úsvit, která dohromady získala 7 procent hlasů. Političtí odborníci používají v souvislosti s dílčím úspěchem Zlatého úsvitu termínů „absurdní a odporný“, „černý den Řecka“, „znepokojující vývoj“, „politický horor“ a dalších divadelnických zastrašujících frází, jež úslisní mediální lokajové chrlí vždy, když potřebují prokázat přímou (byť klamnou) souvislost mezi sebenepatrnějším zábleskem nacionalismu a holocaustem. „Vskutku se doposud nepoučili z historie,“ lamentoval jeden z komentátorů. „Nepoučili se snad Evropané ze své historie?“, ptá se další.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Státní převrat 21. ledna 1941

Jedním z nejneobyklejších obvinění vznášejících se nad legionářskou minulostí je to, že již po čtyřech a půl měsících od ustavení národního legionářského státu se legionářské hnutí pokusilo vyprovokovat povstání, jehož motivy jsou jen těžko uchopitelné a Antonescova vláda se vždy vyhýbala jejich zdůvodnění. V důsledku neslavných lednových dnů roku 1941 bylo množství čelních představitelů legionářského hnutí odsouzeno k tvrdým trestům v pracovních táborech v délce 25 let, jež však neměly přímou souvislost s onou známou „rebelií.“ Je tomu tak proto, že v řadách „vítězů“ panoval bolestivý neklid, neboť ti moc dobře věděli, že legionářské hnutí bylo ve skutečnosti obětí celé této hry.

V prvé řadě je třeba ozřejmit jednu věc: povstání z 21. ledna 1941 nebylo připravováno ani vyprovokováno legionářským hnutím. To pro podobné jednání nemělo žádný hodnověrný motiv, a to z následujích důvodů:

Continue Reading

Lidem proti času: pátý sešit v edici Orientace!

Runa Raido, jak znalci vědí, vyjadřuje Řád – kosmos – a jeho realizaci v lidských společenstvích a ve státě. Iniciativa z Říma, která si dala její jméno, se zasazuje za autentickou obnovu Tradice v oblasti duchovna, kultury i politična. Při svém vzniku v roce 1998 vydala dvě příručky shrnující duchovní a organizační základy pro zformování militantů, bojovníků za tradici, a jejich pospolitostí. První text s názvem Svět tradice, který nyní předkládáme v českém překladu, má sloužit k tomu, aby v disponovaných jedincích probudil vnímavost vůči tradičním hodnotám. Shrnuje podstatné principy tradiční doktríny, jak je vyložili především Julius Evola a René Guénon, a má se stát – neboť nemůže být vyčerpávající – podnětem a výchozím bodem pro další studium. Druhý text pojmenovaný Fronta tradice, který v dohledné době rovněž uveřejníme, je z velké části založen na praktických zkušenostech Cornelia Codreana a jeho Železné gardy a jako takový je určen hlavně těm, kteří chtějí a jsou schopni přenášet tradiční hodnoty a zásady do roviny jednání, akce.

Continue Reading

Následující ukázky pochází z publikace Podstata fašismu italského spisovatele, novináře a filozofa Giorgia Locchiho, která vyšla jako první tištěný titul Délského potápěče v edici Metanoia.

„Fenomén fašismu“

Nedávný rozmach historických studií o „fenoménu fašismu“ zatím neumožnil žádný výraznější pokrok ve snaze o jeho pochopení – spíše se zdá, že naopak tento problém zatemňuje a že tak ničí to cenné -a bylo toho veliké množství – čeho bylo dosaženo na konci padesátých let. Důvod je docela prostý: nejedná se tu o historický zájem, nýbrž o omezený politický zájem – právě politicky je motivována většina „badatelů“, kteří v Itálii interpretují úzkosti a obavy systému, který se ocitl v krizi. Ostatně politická vášeň a obavy „morálního“ charakteru téměř vždy u těch, kteří zkoumali fenomén fašismu, zatemnily střízlivý úsudek a paralyzovaly schopnost dedukce, v důsledku čehož byl často sám „předmět“ pozorování spíše zahalen než objasněn.

„Fenomén fašismu“ je součástí minulosti a jako takový může být předmětem autenticky historického, tedy nezaujatého studia. Tento fenomén se nepochybně v jistém smyslu táhne i do přítomnosti, což se ostatně týká jakékoli dějinné minulosti, a proto vyvolává „politické“ (a ve skutečnosti nejen politické) postoje. Právě tyto politické postoje však musí zůstat mimo historické bádání, a to tím spíš, když mají sklon zakládat se na více či méně hluboké neznalosti skutečného „předmětu“.

Continue Reading

Publikace byla stažena z Čítárny Délského potápěče a připravuje se její nový překlad.

Autor: Paul Gottfried

Když jsem byl před nedávnem nucen přetrpět mnoho hodin ve stísněném prostoru v letadle směřujícím z Londýna do Washingtonu DC, byl jsem tak zoufalý, že jsem sáhnul po vykřičeném britském bulváru The Daily Mail, jež mi nabídla letuška. Na straně čtyři mě pak upoutal sloupek z pera známé kritičky imigrace z Třetího světa Melanie Phillips, 1] která v roce 2006 vydala svoji knihu Londonistan, v níž se hluboce rozhořčuje nad islamistickou kolonizací Londýna. S jejími texty jsem se měl rovněž tu čest setkat v nejrůznějších neokonzervativních publikacích, přičemž jejich nosným tématem je upozorňování na nejrůznější nebezpečí hrozící židovskému národu ze strany křesťanského supersessionismu 2] (Phillipsová je Židovka neustále stojící na stráži proti „nepřátelům“).

Zřejmě křesťanské přesvědčení, že nová smlouva Boha s lidem prostřednictvím Krista je nadřazena dřívější židovské úmluvě, představuje hrozbu veškerému židovstvu. Jeden by se až domníval, že toto nebezpečí je v alarmující míře přítomno všude, kde se scházejí ortodoxní křesťané, a to až do okamžiku, kdy výslovně prohlásí, že existují dvě stejně platné úmluvy: jedna pro Židy a druhá pro ně. Phillipsová však nikde ani slůvkem nezdůrazňuje, že by tato náboženská velkorysost měla být vzájemná. Zřejmě se coby neokonzervativec neobtěžuje se starostmi o hloupé gojímy.

Continue Reading