Délský potápěč

V Německu nabírá na regionální popularitě nový trend, pravicový extremismus se zelenými myšlenkami. „Nechceme zelená témata přenechávat Zeleným,“ je jedním z hesel neonacistické strany NPD, jak si všímá web německého deníku Der Spiegel.

Jens Lütke se staví proti genovému inženýrství a výstavbě dalších silnic. Kromě toho prý demonstruje proti novým jaderným elektrárnám. Jednou ročně pomáhá při Dnu pro životní prostředí. „Často se mě lidé ptají, jestli patřím k Zeleným,“ říká. Jens Lütke ale není u Zelených, nýbrž u neonacistické Národnědemokratické strany Německa (NPD). Je jejím vůdcem v zemských volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku.

Když Lütke sbírá odpadky při Dni pro životní prostředí, nikdo nepozná, k jaké straně patří. „Neděláme vedle toho akce s transparenty NPD,“ tvrdí. Se svým ekologickým přístupem není ve straně osamocen. NPD dělá z ochrany životního prostředí své téma pravidelně. Svou ekologickou strategií se strana chce stát přijatelnější pro veřejnost. Že za těmito akcemi stojí pravicově extremistická ideologie, člověk hned nepozná.

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

Tento akt čistého zla lze jen těžko s něčím poměřovat. Poté, co táhl osmiletou holčičku za vlasy přes školní dvůr, jí vrah přiložil pistoli ráže 9 mm k hlavě a stiskl spoušť. Zbraň se zasekla, načež vytáhl další pistoli Colt ráže .45 a svůj čin dokonal. Miriam Monsonego byla jednou ze čtyř obětí [školního masakru]. Dalšími byli 30-ti letý rabín a jeho dva synové.

Poněvadž si střelec vybral za cíl židovskou školu a střely byly identické s těmi, které byly použity při vraždě dvou vojáků původem ze severní Afriky a jednoho Afričana, podezření padlo na nějakého neonacistu a rasistu. Ve Francii, kde momentálně probíhá intenzivní prezidentská kampaň, tohoto masakru okamžitě využily levicové a centristické strany k obvinění francouzské pravice z vytváření atmosféry, ve které mohlo k tomuto rasistickému hororu dojít.

Continue Reading

Autor: Gennaro Malgieri

Giorgio Locchi zemřel jediným způsobem, který by považoval za přijatelný: smrt přišla znenadání 25. října 1992, téměř bez varování, když psal esej o Martinu Heideggerovi. Mezi okamžikem, kdy se ohlásila, a tím, kdy jej o několik minut později usmrtila, měl bezesporu záblesk vědomí, a zcela jistě pomyslel na bohy, kteří mu poskytli tak náhlý odchod, neboť myšlenka zůstat dlouhou dobu nemocný pro něj byla nesnesitelná. Koncem června 1992, při své poslední návštěvě Říma, se mnou o své nemoci, která ho napadla o dva roky dříve, mluvil. Řekl mi, že vyhlídka stát se nepohyblivým trupem jím otřásla, neboť s postupujícím časem se člověk pevněji, hlouběji a egoističtěji upíná k životu. Slova, která mne u Locchiho nepřekvapovalo slyšet. Dnes se mi zdá, jako by byla předzvěstí…

Continue Reading

Autor: Philipp Oehmke

Maďarská ultrapravice nejprve změnila politickou mapu země a nyní se zdá, že dalším na řadě bude budapešťský kulturní život. Jedno z nejvýznamnějších divadel v hlavním městě má totiž být řízeno dvojicí antisemitských nacionalistů. A to ani zdaleka nemusí být konec.

István Márta prohlašuje, že se zatím nevzdal, nicméně si je vědom toho, že bojuje již dávno prohranou bitvu. Stojí v auditoriu svého divadla s fotoaparátem a tváří se, jako kdyby všechno bylo v pořádku. „Co mohu dělat?“, ptá se se zvýšeným hlasem, z něhož lze vyčíst rozmrzelost. „Nic“, odpovídá jeho asistent. „Nemůžeme dělat naprosto nic.“

Na jevišti zatím herci nacvičují scénu z představení „Don Carlos.“ Společeně jdou kupředu vzdychajíce, supíce a lapajíce po dechu. Moderní divadlo v Budapešti se ničím neliší od scén v německých městech, jako je například Bochum, Freiburg nebo Kolín nad Rýnem. „Don Carlos“ je Mártových předposledním představením, tím úplně posledním má být „Kouzelný vrch“. Pak Márta v divadle skončí. Jeho divadlo již totiž brzo přejde pod nové vedení. Mártovými nástupci jsou herec, který se angažoval v jedné z nedávných kampaní Jobbiku a dramatik, jenž je otevřeným antisemitou.

Continue Reading

Autor: Tito Colliander

Nyní, když víme, kde povedeme válku, kterou jsme právě rozpoutali, co je jejím cílem a kde tento cíl leží, rozumíme zároveň tomu, proč je třeba naší válku nazvat neviditelnou válkou. Celá se skutečňuje v srdci, v tichu, hluboko uvnitř nás; a to je další důležitý zřetel, na který svatí otcové kladou velký důraz: drž ohledně svého tajemství jazyk za zuby! Jestliže někdo otevře dveře parní lázně, horko uteče a léčba ztratí svůj účel.

Tak nikomu nic neříkej o svém nově nabytém cíli. Neříkej o novém životě, který jsi začal, o experimentu, který děláš a zkušenostech, které očekáváš. To vše je pouze mezi tebou a Bohem, pouze mezi vámi dvěma. Jedinou výjimkou může být tvůj otec-zpovědník.

Mlčení je nezbytné, protože každé tlachání o vlastních problémech jen živí sebeposedlost a sebevíru. A ty musejí být zadušeny především! Mlčenivostí vzrůstá víra v Něhož, který vidí, co je skryto; ticho je rozlumovu s Ním, který slyší beze slov. Přijít k Němu je tvou snahou, a v Něm spočívá celá tvá důvěra: jsi zakotven ve věčnosti a ve věčnosti nejsou žádná slova.

Continue Reading

Autor: René Quinton

Příroda tvoří druhy; nikoli bytosti. Druh je účel; bytost tomuto účelu jen slouží. Vlastností jednotlivce je, že se ve svém údělu mýlí a domnívá se, že je zrozen pro sebe sama. (s. 31)
Člověk své existenci přisuzuje cenu; příroda ne. (s. 31)
Muži neslézají hory proto, aby dosáhli jejich vrcholů. Zahrávat si se smrtí je tak půvabné, že z nedostatku války hledá muž ve hrách příležitost zemřít. (s. 36)
Žádný živočišný druh se nevrhá do náruče smrti tak zběsile jako člověk. Žádný se tolik nezušlechťuje, ani tolik vzájemně nevraždí. U zvířete stojí proti sobě jen pudy; u člověka jsou tu ideje. Odlišné přesvědčení chová v sobě příkaz smrti. Každý ideál je záminkou k zabíjení. (s. 36)
Smyslné vášně mohou naplnit svět; leč ideje jsou to, které jej vedou. (s. 36)
Tvorové jsou jen služebníky ideje. Ideám člověk platí dobrovolnou smrtí. Rasy mají svůj základ na ideách. (s. 36)
Pojem tichého ráje je pojem otrocký. (s. 41)

Continue Reading

Autor: Keno Verseck

Maďarské ultrapravicové extrémistické hnutí Jobbik si i přes celkovou ignoraci ze strany místních médií zformovalo až překvapivě dobře vyvinutou a soběstačnou internetovou síť. Poslední výzkumy navíc prokázaly, že běžný příznivec tohoto hnutí nespadá do kategorie „sociálně deprivovaných osob,“ jak zhusta tvrdili mnozí znalci.

Vůdce maďarských ultrapravicových extrémistů jen zřídka pronáší své názory tak otevřeně jako nyní. V sobotu 21. ledna se totiž před několika tisícovkami svých příznivců shromážděných v budapešťském centru Sportmax nechal slyšet, že konec liberální demokracie ve světě je na spadnutí. Třiatřicetiletý politik Gábor Vona ve svém tradičním lednovém proslovu určeném členům své strany volal po nekompromisním postoji vůči vládnoucí politické garnituře, vyloučil jakoukoli spoluúčast strany v současných mocenských strukturách a namísto toho deklaroval “boj, boj a ještě jednou boj.” “Nejsme komunisté, fašisté, ani nacisté”, prohlásil Vona, “avšak, a byl bych rád, aby si to všichni dobře zapamatovali, nejsme ani demokraty!”

Continue Reading

Tato recenze se bude zabývat nedávno publikovanou esejí „Podstata fašismu“ italského právníka a filosofa Giorgia Locchiho žijícího v letech 1923-1992.

V této zdařilé eseji Locchi popisuje fenomén fašismu v širších souvislostech. Čtenář ocení hlavně schopnost autora vyvarovat se ideologických náhledů a klišé poplatných dnešní době, ve které není pro posuzování historie, především blízké, místo pro výzkum „bez emocí“, ať už jsou vyvolané současným mainstreamem humanitních věd uměle či do jaké míry jsou vlastně vůbec skutečné. Recenze se dotýká především eseje samotné, ale v knize je uveden i rozhovor, který vede s Locchim Marco Tarchi. Mnoho o myšlenkách autora napoví.

Z eseje jsem vybral tématiku, která by čtenáře našich stránek mohla zajímat. Věřím, že tento esej se také dostane do rukou historiků a politologů. Co bychom mohli zvláště dnes vytýkat humanitním vědcům, je posuzování historie dle politických objednávek. Autor ve vztahu k analýze fašismu kritizuje především neakceptování principu „sine ira et studio“ (bez hněvu a zaujatosti), který je pro skutečné a upřímné chápání jakékoliv problematiky apriorním pro její pozdější platnost. Je zajímavé, že v tomto si cení některých marxistů.

Continue Reading

Autor: Gottfried Feder

Co rozumíme úrokovým otroctvím?

Stav národů, stojících pod peněžní či úrokovou vládou velkofinančnictví:

V úrokovém otroctví je zemědělec, který se musí uchýlit k „úvěru“, aby mohl financovat svůj podnik, a musí tento úvěr úročit tak vysoko, že mu úroky pohltí téměř celý výtěžek jeho práce, nebo který udělal a musel udělat dluhy, aby nyní za sebou tuto hypotéku vlekl jako věčné olověné závaží.

V úrokovém otroctví je dělník, který vyrábí v továrnách a dílnách za skoupou mzdu hodnoty, zatímco akcionář – bez námahy a práce – pobírá úroky, tantiémy a dividendy.

V úrokovém otroctví je celý řemeslný střední stav, který dnes musí pracovat vlastně jen na zúročení svých bankovních úvěrů.

Continue Reading

V pátek 10. února 1977, v den třicátého výročí Pařížské mírové dohody, se v kanceláři Aeroflotu, sovětské letecké společnosti na Champs-Élysées, s výkřikem „Komunističtí vrazi!“ (Communistes assassins!) zapálil tehdy sedmadvacetiletý aktivista Alain Escoffier, aby tak protestoval proti podmanění poloviny Evropy bolševismem.

Alain Escoffier patřil k Akční skupině solidaristů (Groupe d´action solidariste, GAS) a Straně nových sil (Parti des forces nouvelles, PFN). Jeho oběť byla inspirována činem Jana Palacha. Stejně jako on byl s těžkými popáleninami převezen do nemocnice, kde svým zraněním podlehl. Italská hudební skupina La Compagnia dell´Anello (Společenství prstenu) mu k poctě věnovala jednu ze svých písní, kde se mj. zpívá:

Elysejská pole, tlumený výkřik,
v centru Paříže, spálený mladík.
/…/
„Ne, není mrtvý“, říká Seina,
Rýn odpovídá: „Beru ho s sebou“,
Alpy zpívají: „Je s námi“.
fjordy křičí: „Je v nás“.
Horské lesy a Černý les
tiše šumí: „Žije ještě, kdo doufá“.
A v němé Praze na náměstí,
Jan se klidně usmívá: „Je živý a se mnou“.

Continue Reading

Autor: Tomáš Krajňák

Před nedávnem tomu bylo již čtyřicet let, co se na prostest proti sovětské okupaci Československa a z ní rezultující duchovní porobě národa upálil Jan Palach, zhruba o měsíc později ho pak následoval i mladý vítkovský rodák Jan Zajíc. Jejich příběh je, troufám si tvrdit, Čechům dobře známý, méně lidí však tuší, že Palachem bylo inspirováno mnohem více mučedníků, a to dokonce i na druhé straně železné opony.

Ode dneška přesně před dvaatřiceti lety, 10. února 1977, se před budovou sovětské letecké společnosti Aeroflot na pařížském náměstí Champs-Élysées upálil francouzský patriot Alain Escoffier (podrobnější informace ve francouzštině jsou na webu VOXNR – původní odkaz z No-media.info upraven redakcí DP). Tento mladý bankovní úředník měl za manželku emigrantku z východního Německa a aktivně se angažoval v boji proti bolševismu v Evropě. Jeho poslední slova vykřiknutá v záchvěvu smrtelné křeče byla “Communistes assassins” (komunističtí vrahové). Alain Escoffier byl členem nacionalistické organizace Parti des forces nouvelles, jež byla založena v listopadu 1974, mezi její čelní představitele patřili Alain Robert, Pascal Gauchon, Francois Brigneau, Roland Gaucher a Jack Marchal, její mládež pak nesla název Front de la jeunesse.

Continue Reading

Vyšlo německy 25. března 1939 v Das Neue Tage-Buch; anglicky v magazínu Esquire č. 3/1939. Český překlad dle vydání v německé revui Cicero z 30. září 2004 s přihlédnutím k blogu Larvatus Prodeo.

Doporučená četba:

Ludvík, May a Hitler: Režisér Hans-Jürgen Syberberg o „jiném“ Německu

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Následující data představují milníky působení této organizace:

24. června 1927: Codreanu spolu s dalšími čtyřmi spolubojovníky Ionem Motou, Iliem Garneatou, Corneliem Georgescem a Radu Mironovicem pokládají základní kámen legionářského hnutí, jehož celý název zní Legie archanděla Michaela. Zakládající dokument této organizace obsahuje následující prohlášení: „Dnes, v pátek 24. června 1927 (den sv Jana) ve 22 hodin byla pod mým velením založena Legie archanděla Michaela. Jsou v něm vítáni všichni, jejichž víra nezná hranic. Ti, kdož mají pochybnosti, nechť nevstupují. Tímto jmenuji Radu Mironovice velitelem Ikonické gardy.“ Corneliu Zelea Codreanu

10. července 1927: Codreanu vytyčuje první duchovní principy hnutí, mezi něž patří: víra v Boha, důvěra v poslání legionářského hnutí a vzájemná bratrská láska mezi legionáři. Představuje též hymnu celé organizace.

1. srpna 1927: Vychází první číslo dvojměsíčníku s názvem Pamantul Stramosec (Země předků). Jedná se o první tiskovinu hnutí pod vedením Codreana, jež se zároveň stala jeho oficiálním tiskovým orgánem.

8. listopadu 1927: První legionáři skládají přísahu Corneliu Codreanovi. Celkově jich toho dne bylo 28.

19. února 1928: Díky legionářské sbírce, jež započala 1. prosince, si organizace mohla dovolit zapůjčit nákladní auto

Léto 1928: Začíná nová etapa hospodaření legionářského hnutí. Vybraní členové rozvážejí některé základní plodiny a ovoce vypěstované v pronajaté zahradě jednoho z členů do zdravotnických zařízení, jimž je následně nabízejí k odkupu.

10. prosince 1928: Profesor Ion Gavanescul skládá legionářskou přísahu

3.-4. Ledna 1929: Generál Ion Tamoschi skládá legionářskou přísahu, přičemž téhož dne se zároveň koná i první schůze vůdců „Hnízda“. Codreanu zde stanovuje základní principy systému „dynamického vzdělávání“ (Výchova prostřednictvím akce). Během téže schůze je ustaven i Legionářský senát. Mezi jeho první členy patří: Hristache Solomon, generál Macridescu, generál Ion Tamoschi, Spiru Pecielli, plukovník Paul Cambureanu, profesor Ion Butaru a Traian Braileanu.

Léto 1929: V návaznosti na zformování dynamického systému vzdělávání ustanovuje Corneliu Codreanu dva vzdělávací stupně s cílem: a.) rozvinout osobní vůli, b.) akceptovat těžký život, c.) přinutit každého člena, aby akceptoval závazek být přísný sám k sobě.

Continue Reading

Autor: Milan Nakonečný

Zásadním problémem demokracie je, že příliš mnoho blbců volí příliš mnoho gaunerů. To neznamená opovrhování národem, který má skvělou historii a patří k nejvzdělanějším a nejnadanějším národům světa. Národem, který se dokázal, zůstaneme-li jen u jeho nedávné historie, pozvednout ke slavné legionářské epopeji, jít do zbraně proti nesmírné přesile a bez přátel v září 1938, účastnit se hrdinného boje proti nacismu (naše zahraniční vojsko), který se odhodlal ke statečné manifestaci k výročí republiky v říjnu 1939, který v květnu 1945 hrdinně povstal proti německým okupantům a v srpnu 1968 proti nové okupaci. Český národ, opakovaně zrazovaný svými spojenci i svými vůdci, projevil mnoho odvahy i rozvahy a vůle ke svobodě.

Měl však – a stále má – také dost činorodých tlučhubů, naivků a ňoumů, kteří ochotně a idiotsky poskytují výhodné zaměstnání a blahobyt mnoha obchodníkům s politikou. Existuje řada pověr spojených s pojmem demokracie, zejména že demokracie může být uskutečňována jen v kapitalistickém ekonomickém řádu, že nejvyšší hodnotou demokracie je svoboda, a proto je boj za svobodu také její nejvyšší ctí, a dále, že demokracie je vládou lidu, lidem a pro lid. Nejvyšší hodnotou praktikantů s „demokracií“, tj. vládnoucí oligarchie, je materiální zisk a udržování moci. Války demokratů jsou údajně vedeny ve znamení boje za osvobození národů od jha tyranů. Ve skutečnosti jsou střetáváním mocenských a obchodních zájmů buržoazie, někdy s poněkud paradoxní kontrapozicí demokracie a totalitarismu, když na straně západních demokracií, a tedy boje za svobodu národů, ve druhé světové válce stál sovětský totalitarismus, v mnoha směrech horší než totalitarismus nacistický.

Continue Reading

Začátkem tohoto roku vyšla v nakladatelství Dauphin kniha Lva Gumiljova Od Rusi k Rusku, vyčerpávající studie o vzniku Rusi a následně Ruska podávávající též nástin teorie etnogeneze a pasionarity jako cyklického růstu a rozpadu energie etnických skupin koncepce ojedinělé, v Česku doposud nepublikované.

Lev Nikolajevič Gumiljov (1912 – 1992)
Ruský učenec, etnohistorik narodů Velké stepi, profesor etnologie na petrohradské univerzitě.

Byl synem slavných ruských básníků Nikolaje Gumiljova a Anny Achmatovové. V období třicátých až padesátých let byl stalinským režimem čtyřikrát poslán do GULAGu.

Už jeho první knihy (Objevení říše Chazarů a Hledání říše kněze Jana) vzbudily zájem nejen svou literární kvalitou, ale především díky tomu, že v nich Gumiljov prezentoval transversální metodu výzkumu (například získávání potřebných dat o historii států prostřednictvím dějin meteorologie).

Obě zmíněné knihy byly publikovány česky. V období totalitního režimu platily za příklad „jiné“ vědy, opoziční vůči ideologizujícím výkladům tehdějších režimů východní Evropy.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Rusko bylo po celou jeho historii odloučeno od evropského vývoje. Jeho nacionalismus a národní ideologie je poznamenána ambivaletním vztahem mezi přitakáním a odmítnutím, zčásti Evropy, Západu jako celku.

Známý italský slavista Aldo Ferrari poukázal na fakt, že v období od 10. do 13. století byla Kyjevská Rus plně začleněna do středověkého ekonomického systému. Tatarská invaze odtrhla Rusko od Západu. Koncem třináctého století vzniklo Moskevské velkonížectví, které vytlačilo zbylé pozůstatky po tatarském vpádu. Rusko na sebe začalo pohlížet jako na novou ortodoxní Byzanc, odlišnou od katolického a protestantského Západu. Vítězství Moskvy zahájilo ruský postup směrem k rozsáhlým oblastem Sibiře.

Růst moci Petra Velikého, vláda Kateřiny Veliké a politická situace 19. století zapříčinily pozvolné znovunavazování styků se Západem. Mnozí soudí, že komunistická revoluce stála u zrodu nové fáze autarkické izolace a odzápadnění, a to vše navzdory západnímu původu její vůdčí ideologie – marxismu. Avšak ani pozápadňování země, k němuž došlo v průběhu 19. století, se nesetkalo s jednoznačně kladným přijetím. Na začátku 19. století po celém Rusku mocně kvetla všemožná fundamentalistická, romantická a národní hnutí, která proti „okcidentalismu“ stavěla „slavjanofilství“. K zásadnímu rozporu mezi levicí a pravicí došlo právě v Rusku v období rozpuku německého romantismu. Tento konflikt je v Moskvě stále živý, když i dnes dochází k mnoha bouřlivým debatám na toto téma.

Vůdčí osobností okcidentalistů 19. století byl Pjotr Čaadajev. Naopak k nejvýznamnějším postavám slavjanofilského proudu patřili Ivan Kirejevskij, Alexej Chomjakov a Ivan Aksakov. Ruský okcidentalistický směr měl vícero odnoží: liberální, anarchistickou a socialistickou. Slavjanofilský proud stavěl svou ideologii na dvou základních pilířích: ortodoxním křesťanství a rolnických komunitách. Když pomineme propagandistické výrazivo, jádro tohoto směru spočívalo v autonomii národních církví a divokém antiindividualismu, jenž na západní liberalismus, zejména pak jeho anglosaskou variantu, pohlížel s neskrývaným opovržením.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Autoři vypozorovali, že většina lidí činí chybu v podobě nedostatečného zvážení sociopolitických fenoménů v jejich přirozeném kontextu, což má za následek nepochopení politických otázek tvořících podklad jejich vzniku, rozsah jejich působnosti a zvláště pak jejich důležitost v rámci prostředí, v němž se zrodily. Většinou se totiž nechají unést vášněmi politických obviňování nebo nadějemi v okamžitý prospěch a na každý fenomén následně nahlížejí v čistě lineární rovině: jestli je dobrý nebo špatný, akceptovatelný nebo odsouzeníhodný.

Vlády a ostatní výkonné orgány užívají podobných „postupů“ a udržují tak atmosféru podezírání a neporozumění, jež brání zrodu povědomí o jistých základních pravdách, v něž věříme. K tomu je navíc třeba vzít v potaz, že v době zachvácené krvavými konflikty, kdy doposud nezmizely zlé vzpomínky a staré nenávisti, není nic jednoduššího, než se přidržovat tohoto omezeného a předsudečného způsobu souzení věcí okolo sebe, kdykoli okolnosti vyjeví nutnost diskutování této problematiky před zraky veřejnosti. Sklon veřejnosti k této dětinské zaslepenosti je živen těmi, jež jsou svolni k manipulování s historickými, politickými nebo společenskými pravdami, či dokonce k jejich vymazání z análů. Vědí, že „běžný člověk z davu“:

Continue Reading

Autor: Michael Moynihan

Odinismem se míní novodobá rekonstrukce a revival předkřesťanského germánského pohanství {angl. heathenism, heathenismus} orientovaného na pantheon starobylých severských božstev, mezi nimiž vyniká zvláště bůh Odin (v různých germánských jazycích zvaný též Óðinn, Woden, Wodan atd.). Odinismus je pouze jedním z řady názvů, jimiž praktikující nazývají svou víru; pojem Ásatrú („oddanost bohům“, novodobý termín vyvozený ze staronorštiny) je dnes přibližně stejně rozšířený. Pojem odinismus může v některých případech odkazovat na druh germánského pohanství – méně obřadní nežli Ásatrú, za to více filosofický; občas se jej užívá i pro ty druhy germ. pohanství, jež kladou značný důraz na rasismus; avšak takováto rozlišení nemohou být příliš jednoznačná a přesná uvnitř subkultury vyhýbající se dogmatismu.

Odinismus je polytheistický náboženský systém, kladoucí též důraz na úctu k předkům, poznání archaické moudrosti obsažené v mythologických příbězích, respekt ke kulturnímu dědictví, pokračování lidových tradic a zachovávání hrdinského postoje v životních výzvách. Někteří z předních praktikujících popisují odinismus jako „přírodní (přirozené) náboženství“ {angl. natural religion}; to nepřekvapí, uvedeme-li, že ve svých hlavních projevech – v kosmologii, světonázoru a praxi – je patrna silná vazba na svět přírody a jeho síly.

Continue Reading

Autor: Ondřej Kotouč

Redakce Délského potápěče uvádí první příspěvek do soutěže „Bolest z českého průměru a normálu“ na téma: Frustrovaný nebo přitrouble spokojený (s málem).

The whole problem with the world is that fools and fanatics are always so certain of themselves, but wiser people so full of doubts.
(B. Russell)¹

Známe je všichni. Posedávají v hospodském příšeří skryti pod namodralým oblakem tabákového dýmu a v přítomnosti několika vyprázdněných půllitrů vzrušeně gestikulují. Přes hovory okolosedících k nám tu a tam doletí slovo, či věta. A: „Fakt, nekecám. Včera to hlásili ve zprávách.“ B: „To už si z nás snad dělaj p***l. Hlavně, že sami maj prachů jak s****k.“ A: „A to můžeme bejt ještě rádi.“ C: „Furt řikám, zlatý komanči.“ B: „Di už do h****u i s těma svejma sv***ma rudýma!“ Opona padá. Potlesk pro českého piváčka.

Právě probíhající krize se vyhnula toliko hrstce nadobčanů, obecně vzato – přišla jim vhod, neboť posílila jejich pozice a prohloubila ekonomické otroctví majority. Ostatním je však spokojenost artiklem dražším zlata, zato onen pověstný „hukot zpod stroje“ nabývá na intenzitě. Neviditelná ruka opět sáhla po zcela viditelném jmění občanstva, v kterém tím spíše vzrostla chuť klepnout ji po prstech, či, ji – po způsobu středověkém – utít. Systém rozmazlující, nezrodí prý hrdinskou opozici² – my však jsme svědky jeho zhroucení a obnažení jeho zvrhlé podstaty. Slavné beánie³ nám mohou započít.

Continue Reading