Délský potápěč

Spor o podstatu a kořeny environmentalismu

Autor: Ondřej Šlechta

Ekologická témata často štěpí politickou debatu na dvě nesmiřitelné poloviny, jejichž reprezentanti se ztotožňují tu s pravicovým, tu s levicovým světonázorem. Ochranářství přírody, jak si následně pokusíme ukázat, nemusí být nutně spjato s moderním rozdělením politiky, byť je na druhou stranu se samotným problémem modernity spjato téměř nerozlučně. V minulosti můžeme najít nejen revoluční environmentální názory (tak jak je dnes známe z vystupování lidí jako Daniela Cohn-Bendita, nebo organizací typu Nesehnutí), ale i reakční (kde se dostáváme na velmi tenkou plochu koketování s rasistickými teoriemi). Především je ale nutno vzít v potaz, že ochranářství přírody má co dočinění s „konzervací“, tedy uchováním něčeho co je nám drahé a co samou svou podstatou volá po ochraně a péči. A jak koneckonců upozorňují mnozí významní konzervativní autoři dneška, ty politické síly, považující se za „pravicové“, či „konzervativní“ dnes ekologické problémy trestuhodně pomíjejí.

Přitažlivost „putujících duší“ Wandervögel, jejichž smělé víkendové výlety za přírodou daly vzniknout celonárodnímu německému romantickému hnutí středostavovské mládeže se silným antiburžoazním a pohanským nábojem, byla svého času unikátní. Začalo se formovat první masové hnutí, které lze dnešní terminologií popsat jako „ekologické“ (někteří autoři dokonce pro Wandervögel používají výrazu „pravicoví hippies“). Pomyslný zelený prapor antiurbanismu, ochrany fauny a flóry, odporu proti technice a snaha o znovunalezení rovnováhy mezi člověkem a přírodou vskutku nepozvedli radikálové s kořeny v osmašedesátém. Dokonce ani „zelení“ politici, kteří létají ze střední Evropy na severní pól tryskáčem zkontrolovat stav tajících ker, či aktivisté, prosazující přesun vyřazených nezávadných ropných plošiny do norských fjordů, kde si jejich likvidace vyžaduje nepoměrně větší náklady a je větší zátěží pro ekosystém, než jejich potopení do oceánu. Kořeny „zeleného“ myšlení lze překvapivě nalézt především v antiosvícenecké (kontra)revoluci, nechápané ovšem výlučně v intencích politických „kontras“ jako byl Joseph de Maistre, nebo Louis de Bonald.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Hlavní starostí lidského jedince jsou jeho vztahy s ostatními lidmi. Moderní věda přinesla hned několik oborů, které mezilidské vztahy zkoumají. Můžeme jmenovat sociologii, psychologii, nebo například sexuologii. Je až zarážející pozorovat, jak žalostně mizivý účinek mají tyto nauky při utváření žádoucích vztahů mezi lidmi. Máme k sobě stále dál, stále méně rozumíme jeden druhému, jsme stále osamělejší. Nabízí se proto otázka: Je moderní vědění o člověku vůbec užitečné a pravdivé?

Continue Reading

Autor: Mgr.Zdeněk Hlisnikovský

Nedávno jsem se vrátil z blahodárného čundru z Tater. Během tří dnů jsme s partou pěti přátel zdolali Tatry. Trasa vedla ze severní polské strany až k jihu. Jednalo se o „old school“ vandr (žádné tenisky, lehký batoh a svačina v kapse). Jeden z kamarádů navrhl, že bychom mohli takovou akci opakovat každý rok, načež jsme z toho byli všichni nadšeni. Přejděme však k jádru pudla. K tomuto návrhu totiž jeden z kamarádů dodal, že tenhle náš plán může mít vážné trhliny. Doslova „kdo ví co bude za 5, 10 let. Podívej jak se doba mění, třeba zde za pár let nikdo nebude moci chodit“

Continue Reading

Autor: Dietrich Schuler

Dosud se stále vycházelo z toho, že všechny bytosti a věci řídí něco jim nadřazeného – „zákon“, Bůh, ďábel či osud. Jenže nic takového není, jsoucna vycházejí samy ze sebe. Co obvykle nazýváme osudem, je výsledek vzájemného působení sil přírody, kosmu, života a historie v určitém čase. Znamená to, že je vše relativní? Existuje tisíc pravd nebo žádná? A co je vlastně pravda? Skeptická otázka Pontia Piláta je snad nejdůležitější větou Nového zákona.

Je třeba rozlišovat. Jsou dva druhy pravd: konkrétní a pak ty, které jsou věcí víry. Pravda konkrétní se téměř kryje se skutečností tak, jak ji lidé vnímají svými (zdravými) smysly.

Pravdy, které jsou věcí víry, jsou zprvu zcela subjektivní. Vycházejí z jednotlivce, jsou pěstovány v malém kroužku, posléze ale mohou ovládnout celé národy a kulturní okruhy. Jsou vždy podloženy filozoficky či nábožensky, často i politicky.

Continue Reading

Autor: Alexandr Dugin

Alexandr Dugin o metafyzické válce

Objektivní a vyvážená studie náboženského, kulturního a dějinného údělu židovského národa musí vést k jasnému závěru, který může být zpochybňován jen naprostými pokrytci či diletanty. Tento závěr zní: Židé jsou nositeli náboženské kultury, která se zásadně liší od všech historických forem indoevropské spirituality – od starých árijských pohanských kultů až k hinduismu a křesťanství. Dobrovolná nebo vynucená izolace židovské diaspory od indoevropských národů nemůže být pokládána za náhodnou historickou epizodu a žádný ortodoxní Žid nikdy nebude popírat teologický základ židovské „osobitosti“. Židovská otázka, nehledě na to kým a jak je položena, by měla začínat uznáním následující fundamentální skutečnosti: „Židé jsou pospolitostí, která si chrání tajemství své radikální odlišnosti od jiných národů.” Jestliže toto neuznáváme, pak je prostě nesmyslné mluvit o židovském problému.

Continue Reading

Recenze ze stránek Gornahoor Press na knihu Arthura Branwena: Ultima Thule. Julius Evola e Herman Wirth (s doslovem Claudia Muttiho „Hyperborea“), která vyšla v nakladatelství Quaderni del Veltro.

Arthur Branwen popisuje v této krátké monografii vliv Hermana Wirtha na myšlenky Julia Evoly a objasňuje, jak Evola adaptoval Wirthovy myšlenky na základy západní civilizace. Herman Wirth (1885-1981) se narodil v Holandsku, v roce 1910 se stal německým občanem. Vedl organizaci Ahnenerbe od jejího založení v roce 1935 až do roku 1937.

Wirthovo mistrovské dílo se jmenuje Der Aufgang de Menshheit: Untersuchungen zur Geschichte der Religion, Symbolik und Schrift der atlantish‐nordischen Rasse (Vzestup lidstva: Zkoumání historie náboženství, symbolů a spisů atlantsko-nordické rasy) a vyšlo v roce 1928. Pokud je mi známo, nebylo nikdy přeloženo do angličtiny a originální výtisky se pohybují na antikvárním trhu v ceně okolo 500 Euro. Evola věnoval celou kapitolu v knize Il mito del sangue (Mýtus krve) idejím Hermana Wirtha.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Mnozí z nás si kladou otázku, kde se v lidech bere touha po moci? Hrozíme se krutostí a bezohlednosti, s níž nás mocní olupují o naši existenci a snaží se nás podrobit své sobecké vůli. Stojí myslím za úvahu, jaká je úloha moci v lidském společenství, zda je moc zlem, proti němuž je třeba bojovat rozmělněním vlády vyvolených pomocí lidově demokratických omezení, nebo je dobrem hodným podpory osvědčených vládců jako strážců spravedlivého řádu a nositelů cílevědomého směřování celé společnosti.

Continue Reading

Autor: Karlheinz Weißman

Francouzská oficiální historiografie tuto krvavou lázeň dlouho ospravedlňovala jako „prostředek národní a revoluční obrany“; slovy marxistického historika Alberta Soboula: „Vzhledem k tomu, že se aristokratické spiknutí pokaždé znovu vzedmulo, se v teroru projevuje obrana třetího stavu a jeho vůle trestat, obojí ovšem zákonem udržované v mezích a kontrolované vládou …, tak také teror z národa vyloučil … ony síly, které byly buď aristokratické, anebo sdílely jejich [tj. aristokratů] osud, pročež se podle soudu ostatních už nemohli začlenit do společnosti. V jiném smyslu teror přispěl k rozvoji pocitu národní solidarity, když přechodně umlčel třídní egoismy a od všech žádal v zájmu veřejného blaha oběti.“

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Jako mnozí jiní konzervativci a tradicionalisté, zdaleka ne jen katolicky (tj. univerzalisticky) orientovaní, si Rohan uvědomoval, že Evropa, navíc po pádu tří starých (monarchistických) říší někdejší Svaté aliance, Ruska, Německa a Rakousko–Uherska, nemůže čelit novým imperiálním velmocím, USA a SSSR, rozdělena do vzájemně nevražících států a státečků.

Zde je nutno upozornit, že Rohanova evropská idea byla postavena úplně jinak, než dodnes relativně známá vize jiného aristokrata s vazbou na Čechy, japonského původu (narodil se v Tokiu, ale mládí prožil na zámku v Poběžovicích) Richarda Ejiro (česky Mikuláš) Coudenhove–Kalergiho. Ten se roku 1923 stal zakladatelem a prezidentem Panevropské unie v Ženevě (!), jejímž cílem bylo vytvoření demoliberálního svazu evropských států, Panevropy (bez Ruska a Velké Británie), a která od počátku usilovala přímo o politické sjednocení (Coudenhove– Kalergi měl již připravenu hymnu, vlajku atd.).

Continue Reading

Autor: Richard Grenier

Byl to nádherný mýtus. Francie, poražená na bitevním poli, ale nezlomená duchem, podstoupila vznešený boj v hnutí odporu proti nacistické bestii a hrála největší roli ve svém vlastním osvobození. Francie zápolila s německým dobyvatelem jako jeden muž, zasazovala mu smrtelné rány, až nakonec francouzská Druhá ozbrojená divize dobyla Normandii a obnovila v zemi svobodu. Liberté, Egalité, Fraternité. Vztyčte trikolóru! Ať zazní zvon svobody!

Rok za rokem odpadávaly z této fikce jednotlivé části. Ale teprve teď, když většina aktivních účastníků zmizela ze scény, se Francie začala vyrovnávat se svou válečnou historií.

Ještě v posledních dnech svého života trval socialistický president Francois Mitterrand na tom, že Francie nemá naprosto žádnou odpovědnost za akce nelegitimního režimu ve Vichy – loutkové vlády, kterou Francouzi ustavili v jižní Francii po porážce roku 1940. Mitterrand udělil Francii rozhřešení za všechny hříchy vichystické vlády, jejímž byl sám vyznamenaným úředníkem. Vichy nebyla Francie. Skutečná Francie neměla nic společného se 774.721 židy, které vichystický režim za války deportoval a z nichž ani jeden nepřežil. Ale francouzská situace se lišila od ostatních Německem okupovaných zemí. Její Třetí republika se v roce 1940 legálním a demokratickým hlasováním sama zrušila a vytvořila místo sebe Pétainův a Lavalův „Francouzský stát“, formálně neutrální a suverénní.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Řekne-li se dnes řád, vytane na mysli soubor předpisů k jednání, závazných a omezujících pravidel, jednoduše něco, čím se omezuje svoboda jedince ve jménu nějakého účelu, obecného cíle či mocí určeného pořádku. Řád je mnohdy vnímán jako opak demokracie. Proti tomu demokracie je synonymem svobody, coby možnost všech řídit věci veřejné podle vlastní individuální vůle a představy. Takový výklad řádu a demokracie ovšem znamená velké nepochopení toho, čím se uskutečňuje lidská potřeba žít v harmonické pospolitosti.

Continue Reading

Alain de Benoist je čelním představitelem francouzské Nouvelle Droite (Nové pravice), stejně jako jejím nejznámějším autorem v českém prostředí. V mládí byl sympatizantem radikální pravice, s níž se názorově například shodoval v podpoře francouzského Alžírska. Od této doby své názory několikrát přehodnotil a od svých raných pozic se distancoval. Alain de Benoist patří mezi přední světové myslitele a politické teoretiky, jehož díla jsou neustále vydávána a doposud byla přeložena do zhruba patnácti světových jazyků. Tento rozhovor si klade za cíl přiblížit jeho názory v českém prostředí a poněkud tak zlomit převládající nedostatek informací o alternativních politických proudech a zajímavých debatách, jaké se v západní Evropě vedou.

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

„Paměť je velmi zneužívaným slovem. Ve stejné pozici se ovšem nachází i slovo „láska,“ což ovšem neznamená, že by nemohlo být používáno ve svém nejniternějším smyslu. Je to totiž právě síla „paměti,“ přenášená v rámci rodinných struktur, jež pomáhá komunitě přežít i přes všechny pokusy o její destabilizaci. Právě dlouhodobá „paměť“ Číňanů, Japonců, Židů a dalších národů jim umožnila překonat veškeré nesnáze,rizika a persekuce, které zdědili po svých předcích. Evropané však ke své vlastní nevýhodě byli z důvodu přetržení svých vazeb s historií této paměti zbaveni.

Toto přetržení mi vždy vstoupí do mysli pokaždé, když mě studenti žádají, abych hovořil o budoucnosti Evropy. Zejména proto, že vyslovení pojmu „Evropa“ evokuje množství nejednoznačností. Některým se vybaví Evropská unie, ať již v pozitivním nebo negativním slova smyslu (třeba z toho důvodu, že není „mocností“). Abych se vyhnul zmatkům, vždy upřesním, že Evropa, o níž hovořím, není Evropou v jejím politickém slova smyslu.

Continue Reading

Gabriele Adinolfi

Jedna z hlavních postav italského a evropského protisystémového odporu v původním rozhovoru pro Délský potápěč!

Strávil jste 20 let v politickém exilu ve Francii jako jedna z obětí tzv. „strategie napětí“ [1] v Itálii 70. let. Podle komunistů byla výsledkem manipulací CIA s neofašisty. Jakou roli podle Vás hrála KGB?

Adinolfi: Nedůležitou. CIA a KGB spíše než co jiného pozorovaly boje svých středomořských spojenců (a jejich vazalů), které se odehrávaly v Itálii; Francie s Libyí, ale především Anglie – která vždy oddalovala Itálii od moře – a Izraele.

Slavné oběti “strategie napětí” (Mattei [2] a Moro [3]) byli filoarabští, protibritští státníci. Strategie napětí rozhodně nefungovala tak, že by držela komunisty dále od vlády, naopak, s každým střetnutím komunisté postupovali a byli stále více přitahováni k vedení. To, že italská politika ve Středomoří byla hra na čekanou, tvrdily nejvýznamnější politické figury té doby a Aldo Moro to osvětlil Rudým brigádám během svého věznění.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Kdo je Alexandr Dugin?

Narodil se 7. ledna 1962 v rodině vysokého důstojníka rozvědky. Absolvoval Letecký institut v Moskvě a zpočátku pracoval v archivu KGB, kam ho prý doporučil otec. Politicky začínal koncem 80. let v Národně vlastenecké frontě Pamjať jako novinář. V roce 1994 založil spolu se spisovatelem E. Limonovem Nacionálně bolševickou stranu. Inspirováni Ernstem Niekischem, kterému byli ve 30. letech i nacionální socialisté příliš buržoazní, vytýčili program národní a sociální Ruské revoluce (tzn. „zavést v Rusku moc Rusů, přeměnit ji ze země kolonizované Západem v hrdý a nezávislý stát“; „nastolit majetkovou a hospodářskou spravedlnost“). To bylo v době, kdy se 7 oligarchů, Židů jako Abramovič, Fridman nebo Aven, zmocnilo velké části národního bohatství i médií a stát se propadl do absolutního chaosu.

Continue Reading

Autor: Alberto Lombardo

Když Julius Evola zemřel 11. června 1974, četla jeho knihy velká většina pravicové orientované politické mládeže v Itálii. Evolovy tradicionalistické myšlenky byly od prvních let po skončení druhé světové války hlavním výchozím bodem pro lidi, kteří nesouhlasili s nevyhnutelným dekadentním směřováním a duchovní destrukcí jejich země a celého světa. Jak je dobře známo, a Evola o tom často psal, ve skutečnosti neztratily pouze poražené státy části svého území, prestiže a mezinárodní autority, nýbrž všechny evropské země ztratily během několika let svá koloniální dominia a impéria (Anglie, Francie, Portugalsko, Španělsko) a ztratily svůj vliv ve prospěch dvou mocnějších politických bloků, západního a východního: světa Las Vegas, Coca-Coly a Hollywoodu a komunistického impéria.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Povaha právního státu prý spočívá v tom, že je lidem dovoleno činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Proto se v moderní demokratické společnosti množí zákony jako houby po dešti, aby byl nastolen pořádek a zamezilo se svévolnému jednání. Soudní kniha zákazů bobtná do nesnesitelné tíže a my ztrácíme vědomí o tom, co vlastně se ještě smí. Bojíme se už málem vyjít i na ulici, aby nás někdo nepřistihl při protiprávním jednání. Neznalost zákona se neomlouvá. Je tím však naše nesnáz vyčerpána? Ó nikoliv, kéž by tomu tak bylo! Jsme na tom hůř, než trestanci ve vězeňské kopce. Ti mají svá omezení dána viditelnými okovy: stačí najít způsob, jak je překonat, a svobodu zří na dohled. Nám právní stát vedle zákazů i nařizuje a trestá za neplnění stejně bobtnající sumy uložených povinností. Dnes nestačí pro klid duše vyvarovat se zakázanému jednání. V moderním státě se člověk nevyhnutelně stává zločincem, i když nedělá nic.

Eduard Limonov

Autor: Eduard Limonov

Když se Bakunin potkává s Evolou: Sen o novém národě, ozbrojené občině, Eurasii a polygamii…

Už jsem skoro zapomněl, že jsem napsal knihu Disciplinární sanatorium, 1] kde jsem uvažoval nad zřízením současné společnosti. Dneska jsem si vzpomněl, v souvislosti s tím, co my, NBS, 2] chceme, jakou společnost chceme vybudovat. Na Západě se dnes za šťastný považuje jednotvárný dlouhý život podle standardů evropské civilizace. To znamená netěžká práce, nějaké papírování, celý život jedna pevná kariéra, pak vysoký věk – ne ubohá existence penzisty a smrt v hluboké bezmocnosti stáří. Státy západních zemí člověka potlačují, když mu nechávají jen jednu dovolenou samostatnou aktivitu – lov na samičky.

V ostatním je život západního člověka krajně omezován hranicemi zákona. Nemůže nic. Za poslední stovku let se to, co možné není, zmnožilo, a to, co možné je, katastrofálně zredukovalo. 3] Člověka porobili a domestikovali. V SSSR bylo jiné zřízení, ale člověka porobili a domestikovali i tam. Celkově ho naučili tomu, co všechno nesmí, že má po celý svůj život jen pracovat jak pitomec a pak, bez vzbouření, umřít. Za kvalitní je považován život sytého otroka. Ideál: rodina – žijící v párovém manželství.

Continue Reading

Autor: Novopatriot

Běžně se setkávám s pokusy stavět náboženství nad ideologii a vlastní zkušenost mi zároveň říká, že mnozí lidé tak podvědomě náboženství vnímají, aniž by je napadlo řešit to nějak víc do hloubky. Často to platí i v případech, kdy daní jedinci nemají k náboženství nějaký zvláštní vztah. Prostě je to silně zakořeněné.

Ve skutečnosti ale neexistuje nic, co by náboženství jakkoliv nad obyčejnou ideologii řadilo. Rozdíly jsou většinou pouze kosmetické. Například náboženští myslitelé se odvolávají na to, že jejich řád jim byl zjeven (případně nějakému jejich prvotnímu vůdci). Sami se tak do určité míry zbavují odpovědnosti za své chování, protože se automaticky staví do role služebníků tohoto božího, rádoby dokonalého, řádu. Zároveň s tím přijímají i mentalitu člověka, který je přesvědčen, že má tu největší možnou pravdu, protože za ním stojí stvořitel všeho. Snaha tvářit se, že jejich řád je ten jediný dokonalý, je u nich běžná. Fakticky k tomu však nemají jediný důkaz.

Continue Reading

Autor: A. A. Gusejnov

Alexandr Alexandrovič Zinověv se narodil v roce 1922 v Kostromské oblasti v rolnické rodině požehnané mnoha dětmi. Po skončení školní docházky v roce 1939 pokračoval ve studiu na moskevském IFLI (Institut filosofie, literatury a historie – v té době základní vysoká škola univerzitního typu s humanitním zaměřením). Kvůli protestu proti kultu osobnosti byl z tohoto institutu vyloučen, aniž by mu bylo přiznáno právo přestoupit na jinou vysokou školu ve státě. Nato byl vězněn, ale z vězení utekl a skrýval se před orgány státní bezpečnosti. Od dalších nepříjemností ho zachránila služba v armádě, kam vstoupil v roce 1940 a sloužil až do roku 1946.

Continue Reading