Délský potápěč

Bernd Rabehl

Bývalý člen Mimoparlamentní opozice (Außerparlamentarische Opposition, APO) Bernd Rabehl přemítá nad úplnou ztrátou německých hodnot po rozpadu sovětského bloku a NDR.

Bernhard Tomaschitz: Pane profesore, od pádu berlínské zdi uplynulo dvacet let. Jak se od té doby Německo změnilo?

Bernd Rabehl: Bylo úplně transformováno. Nejdřív byla NDR totálně rozložena. Její průmysl byl úmyslně zničen, což mělo na Východě za následek vysokou míru deindustrializace. Poté třetina východoněmecké populace, včetně těch s univerzitními tituly a znalostmi, přesídlila na Západ, v některých případech i do USA a Austrálie. To málo z průmyslu, jež na Východě zůstalo, se v žádném případě nedá porovnávat se Západním Německem, tudíž není možné hovořit o vyrovnanosti mezi západními a východními zeměmi (Länder).

Continue Reading

4.2.Počátky genocidy 1895 – 1908

V 90. letech fanatická a masová nenávist tureckých muslimů vůči křesťanům sílí. Není motivovaná islámem. Muslimští věřící byli v té době v drtivé většině negramotní, korán neznali a nečetli a odposlouchávali jen základní teze věrouky v mešitách. Tím se ovšem zvyšovala do značné míry manipulovatelnost mas, tím spíše ve vesnickém prostředí. Zmocnit se bohatství arménských rodin bylo hlavním motivem řádění a vraždění.49 Kurdské útoky se stupňovaly a hamidiye zahájila plánované vyvražďování arménského obyvatelstva. V r. 1894 byly v Samsunu zabity tisíce obyvatel a stovky vesnic byly vyloupeny. Kurdové dostávali za vraždění zaplaceno.50 Arméni v horách se bouřili, ale jejich majetek ani životy nebyly nijak chráněny zákonem. Kurdové dostávali moderní zbraně a jejich hlídky se početně rozrůstaly. Jejich velitelem se stal šejch Reuf bej. Ačkoli byla Evropa o násilnostech na arménském obyvatelstvu informována prostřednictvím periodik, západní velmoci zůstaly netečné.

Continue Reading

Před dvaašedesáti lety, 4. prosince 1947, zemřel v pražské nemocnici Milosrdných bratří „přední český dramatik meziválečné doby“, František Zavřel. O několik dní dříve byl nalezen v zuboženém stavu v letenských sadech, kde jako bezdomovec přespával.

Zavřel patřil k nejrozhodnějším kritikům masarykovského „demokratického“ režimu a byl jím často perzekuován: jeho knihy byly zabavovány, hry odkládány nebo – po Fortinbrasovi, románu namířeném proti systému a ministru Benešovi – raději vůbec bojkotovány; on sám byl předčasně penzionován a po vynuceném odchodu ze zaměstnání zažil mnohá jiná příkoří a šikanování, k čemuž přispíval i jeho odbojný, útočný temperament.

Continue Reading

Autor: Vojtěch Belling

V moderní politické a právní vědě bychom asi těžko našli kontroverznějšího myslitele. Na jedné straně brilantní právní filosof a politický teoretik s mimořádně vyvinutým smyslem pro logické právní uvažování, na druhé straně vědec, který se až po uši zapletl s nacionálním socialismem a dodnes je označován za „korunního právníka“ Třetí říše. Řeč je o německém státovědci Carlu Schmittovi (1888-1985). Jeho knihy dosud patří k nejpřekládanějším a nejcitovanějším textům právní literatury a v posledních letech se objevují rovněž na českých pultech – zrovna nedávno tu vyšla Schmittova Teorie partyzána.

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

„Nenávidím ho. Nikoli proto, že je Němec, ale proto, že je aristokrat“, prohlásil kdysi Jean-Paul Sartre o Ernstu Jüngerovi.

Sartre se často choval jako hlupák. Své omyly opakoval se zřídkakdy vídanou tvrdohlavostí a zarputilostí. Během okupace Francie se choval jako zbabělec a jakmile nebezpečí pominulo, začal tvrdě kritizovat své kolegy, kteří odmítli páchat kolektivní slepotu adorací Stalina, Maa, nebo Pol Pota. Spolu s talentem na chyby se dovedl děsit všech, kteří ho převyšovali a byl přitahován touhou dopouštět se vůči takovým lidem ohavností.

Ohledně svého hodnocení Jüngera měl pravdu. Jünger ale nebyl aristokratem od narození. Pocházel ze severoněmecké středostavovské rodiny. Nazývám-li jej výrazem „aristokrat“ mám tím na mysli, že bez ustání ukazoval svou vznešenost a „eleganci“ – fyzickou, i duševní, nikoli proto, že by se narodil s „von“ před jménem, ale pro své skutky a pro to, co nosil v srdci. Z třídního hlediska Jünger aristokratem nebyl, z hlediska podstaty a naturelu ano.

Continue Reading

Lucien Rebatet (15. listopadu 1903 – 24. srpna 1972)

„Ó, můj kulomet, tak často hýčkaný v mých snech, jak míří na opovrhovanou bandu Lidové fronty… Střílím jako bůh, lačně, vášnivě, krátkými, přesnými dávkami“, píše ve svém nejproslulejším románu Les Décombres jeden z „prokletých básníků“ 20. století. Lucien Rebatet by se dnes dožil 106 let.

Narodil se v obci Moras-en-Valloire v rodině socialisticky zaměřeného notáře a bohabojné katoličky. Navštěvoval maristickou kolej, kterou opustil s protikřesťanským a protiklerikálním naladěním. Během univerzitních studií v Lyonu (práva) a v Paříži (filozofie) se stal agnostikem. Vojenská služba jej zavedla do Francouzi okupovaného Porýní. Mladý sympatizant Action francaise (Francouzská akce) byl zároveň obdivovatelem německé filosofie (Nietzsche!) a hudby (Wagner!). Nemohl proto sdílet slepou protiněmeckou maurrasovskou nenávist. Naopak, v osobním styku s „Huny“ byly zpochybněny předsudky přinesené z rodného prostředí.

V roce 1929 začal jako hudební a filmový kritik s novinařinou; ani tady nebyl zaslepený – od studentských let byl vnímavý vůči všem moderním směrům v literatuře a v umění, v hudbě i ve filmu. Ve 30. letech se jako člen redakce Je suis partout (Všudybyl) stále silněji politizoval, mezi přívrženci Action francaise se však cítil jako „heretik“. Znovuzavedení monarchie považoval za chiméru a reakcí hluboce opovrhoval. Protikapitalistický, revoluční, evropsky orientovaný postoj pojil s obdivem k Mussoliniho osobě a státu.

Continue Reading

4. GENOCIDA ARMÉNSKÉHO NÁRODA V OSMANSKÉM TURECKU 1895 – 1918

4.1 Hospodářský stav země koncem 19. stol. Arménská otázka a reformy

Hospodářská situace Turecka byla po ztrátě severoafrických držav v 2. pol. 19. stol. neutěšená. Země neposkytovala dostatečné podmínky pro rozvoj zemědělské sféry a oblast průmyslu, do té doby zaměřená pouze na zpracování zemědělských produktů, byla jen slabě rozvinutá. Těžba bohatých zásob nerostů byla zatím ve svých prvopočátcích: probíhala na technologicky primitivní úrovni, zcela odkázaná na kapitál zahraničních investorů, pocházejících především z Francie, Anglie a Německa.28

Podíl Francie vzhledem k míře investic v tureckých bankách se pohyboval kolem 59 %, podíl Německa se blížil 22 % a podíl Anglie 6,8 %. Němci ovládali železnice, Francie hornictví. Cílem Němců, kteří vstoupili do blízkovýchodní sféry jako poslední, bylo získat Osmanskou říši jako svou kolonii. V ní by posléze uskutečnili výstavbu železnice Berlín – Bagdád, která by vedla přes území Turecka a Mezopotámie.29 Do této oblasti však soustředily své zájmy již jiné mocnosti. Jedná se zejména o Anglii, pro kterou byl německý kapitál ohromnou konkurencí i ve sféře obchodní, ve které Anglie do té doby výrazně dominovala. Nicméně již v letech 1913 – 1914 Německo zaujalo druhé místo těsně za britskými ostrovy: v této době představoval objem německého exportu do Turecka 74 milionů marek.30 Zahraniční obchodníci požívali v Turecku mimořádných výsad. Již v roce 1881 vytvořili evropští věřitelé úřad pod názvem Otomanský dluh, v němž dominoval anglo-francouzský kapitál jako důležitý zdroj státních příjmů. Francie zde měla 80 % obligací a celkově tato půjčka tvořila 144 mil. funtů sterlingů.31

Continue Reading

Autor: Alexandr Dugin

U Evoly existuje jeden velmi zajímavý aspekt, který se objevuje v první a poslední etapě jeho života a mnohdy je označován jako „pravicový anarchismus“; projevuje se v Evolových uměleckých dílech z mládí [1] a zvláště v knize Jezdit na tygru (1961, čs. 2009) [2]. Permanentní a veskrze antiburžoazní postoj jej zároveň nesmiřitelně dělí od konvenčních západních pravic. Na druhé straně byl v rámci tradice vždy přitahován postranními oblastmi, které více či méně vedou k perspektivě cesty „levé ruky“. Revoluční hledisko, které by se v Evolově poselství dalo označit za „levicové“, bije v úhrnu jeho textů jistě silně do očí. Naprostá absence konsenzu s moderní západní realitou a radikální opovržení měšťáckými hodnotami jej zajisté přivádí do blízkosti některých levicových kruhů.

Continue Reading

3. Arménie a Turecko v historickém profilu

Prvopočátky arménského národa jsou velmi staré, složité, avšak mimořádně zajímavé. Území Arménie je obývané nejméně půl miliónu let a představuje jednu z kolébek lidské civilizace a spojovací článek mezi kulturami Středomoří, severní Afriky a jižní Asie. Je to území, v němž hledáme první stopy dálkového obchodu a vyspělých raných civilizací.

Arménie leží v severovýchodním výběžku tzv. úrodného půlměsíce. Autochtonnost arménského národa v této oblasti dokumentují již v 2. pol. 1. tis. př. n. l. četné nálezy z Geghamských hor (okolí jezera Sevan), metalurgický komplex Mecamoru a výroba železa z 2. tis. př. n. l. Araratská nížina i vysoko položené horské oblasti byly odedávna osídleny a již v chetitských materiálech z 2. pol. 2. tis. př. n. l. je zmínka o království Hajaša (Arméni si říkali Hay). Pro etnogenezi Arménů se jako stěžejní jeví urartská vrstva z 1. tis. př. n. l., která končí koncem 7. stol. př. n. l. Po příchodu Peršanů v 6. stol. př. n. l. známe toto území jako zemi Armínia. Poprvé vystupují Arméni samostatně jako indoevropské etnikum ve 4. stol. př. n. l. Již v pol. 2. tis. př. n. l. zde představovalo Vanské království jedno z nejsilnějších územních celků a vytvořilo společně se silnými chetito – asyrsko – řeckými prvky základní složku dalšího hospodářského a kulturního vývoje arménského etnika, silně poznamenávající armenoidní typ tohoto národa. V etnickém sjednocování Arménů, které vrcholí koncem letopočtu, sehráli značnou roli i pozdější migranti, tj. tzv.frýžská vlna ze západní oblasti Malé Asie, původem s největší pravděpodobností z Dunajské delty. Svědčí o tom typy hrobů řešené stejně jako u Skythů a Thráků. Frýgové přicházející z původního chetitského území se zřetelně rýsují v historické postavě krále Midase19 již v 8. stol. př. n. l. v asyrských análech.

Continue Reading

Manuál pro „zvláštní typ člověka“ v epoše současného rozkladu

Autor: Karel Kaiser

Nakladatelství Triton v létě vydalo pozoruhodnou a problematickou knihu italského esoterika, filosofa, dadaistického malíře a básníka Julia Evoly „Jezdit na tygru“ a stalo se tak druhým vydavatelstvím v řadě (Volvox Globator na jaře vydal obdobným způsobem zajímavou „Metafyziku sexu“), které v krátké době představila českému prostředí do té doby téměř zcela neznámé autorovo dílo.

Do rukou se nám tak dostává kniha, bezesporu zařaditelná mezi ostatní počiny filosofů tzv. „kulturního pesimismu“, tedy mezi práce těch autorů, pro které ekonomický rozmach a hypertrofie západní společnosti není příležitostí k jásotu nad koncem dějin, ale naopak důvodem ke skepsi, popř. hlubokému rozčarování nad iluzí pokroku a vývoje, který je ve skutečnosti úpadkem. Nejvíce se Evola přibližuje dílu Reného Guénona, za jehož žáka se ostatně z velké části považoval a koneckonců s jehož dílem „Krize západního světa“ je nutno se seznámit, pokud chce čtenář alespoň zčásti pochopit problémy, o kterých Evola, píšící složitým jazykem, plným metafyzických úvah a esoterických nánosů, hovoří.

Continue Reading

2. VÁLKA S ČÍNOU

Doufám, že se nedopouštíte stejného omylu jako mnoho světových vládců před vámi – že nepočítáte s rozpoutáním vítězné bleskové války. Proti nám stojí země s téměř MILIARDOU lidí, země, jaká ještě nikdy, co svět světem stojí, nevstoupila do války. Doba, která uplynula od roku 1949,2 nebyla zřejmě dostatečně dlouhá, aby její obyvatelé ztratili svou tradiční, velmi vysokou pracovitost – vyšší, než je dnes naše, svou houževnatost, svou poslušnost. Jsou pevně v moci totalitního režimu, který je neméně bdělý než náš. Její armáda a obyvatelstvo se hromadně nevzdají, ani když budou obklíčeny, ani když budou poraženy, jak by přikazoval západní zdravý rozum. Každý voják a každý občan bude bojovat do posledního náboje, bít se do posledního dechu. V té válce nebudeme mít spojence, v žádném případě takového, který by se velikostí rovnal Indii. Jistěže nepoužijete jako první jaderných zbraní – to by nenapravitelně poškodilo vaši pověst, kterou nemůžete přehlížet, a z praktického hlediska by to stejně nevedlo k rychlému vítězství. Je ještě nepravděpodobnější, že by k nim sáhla nukleárně slabší nepřátelská strana. (Lidstvo vůbec je naštěstí schopno se z prostého pudu sebezáchovy zastavit na samém okraji zkázy. Tak jako se po první světové válce nikdo neopovážil použít chemických zbraní, tak po druhé válce, jak věřím, nikdo nesáhne k jaderným. Jejich veškeré nynější hromadění, které stojí obrovské peníze, je tudíž nesmyslné a uspokojuje pouze vynálezce a generály, je však těžkým údělem pro země, které si vytkly být v přední řadě jaderných mocností. Skladované nukleární zbraně nebudou nikdy k užitku, v okamžiku, kdy konflikt vypukne, budou již zastaralé.)

Continue Reading

1. Úvod

Na přelomu 19. a 20. století došlo na území Turecka k tragickým událostem, které byly ze strany odborné veřejnosti velmi dlouho opomíjeny či nedostatečně reflektovány, a kterým se dostává zasloužené pozornosti až nyní v souvislosti s aktuálními politickými procesy. Genocida arménského národa jakožto důsledek konfliktu dvou mocensky zcela nerovných etnik představovala ve své masovosti a organizovanosti jev do té doby zcela nebývalý. Arménský národ i potomci těch, kterým se podařilo uniknout a žijí v diasporách po celém světě, usilují již více než půl století o historickou satisfakci a požadují vědecké zhodnocení této národní tragédie. Genocida Arménů se coby exemplární případ fatálního vyostření náboženské a rasové intolerance vedoucí k eskalaci krutosti a násilí stala předmětem zájmu a rozsáhlých disputací jak mezi odborníky, tak laickou veřejností. Toto téma je stále živé a jeho studium přináší nové poznatky, umožňující srovnávat, zobecňovat a pochopit strukturu a historické reálie společnosti, v níž se tak dramatické události odehrály.

Continue Reading

Nedělám si naději, že se vám zachce zabývat se úvahami, které jste si neobjednali, přestože pocházejí z pera vašeho spoluobčana poněkud nezvyklého druhu; nestojí na žebříčku vašich podřízených, nemůžete ho zbavit místa, degradovat či povýšit, ani ho vyznamenat, a tedy s největší pravděpodobností uslyšíte od něho upřímný názor bez jakékoliv kariéristické vypočítavosti – což nebývá zvykem ani u těch nejlepších odborníků ve vašem aparátu. Ne, nedělám si takovou naději, avšak pokusím se zhuštěně vyslovit podstatné, to, co považuji za spásné a dobré pro náš národ, k němuž svým původem vy všichni náležíte – a já též.

Ne, nepřeřekl jsem se. Přeji dobro všem národům, a čím žijí blíže nám a čím jsou na nás závislejší, tím je mé přání vroucnější. Především mě znepokojuje osud ruského a ukrajinského národa, podle přísloví – nejužitečnější je člověk tam, kde se narodil. A pak je tu ještě hlubší důvod nesrovnatelné utrpení,jež jsme zakusili.

Continue Reading

Autor: Wilfred von Oven

Spoluzakladatel a přítel Semináře Thule, bývalý rektor univerzity sociálních věd v Buenos Aires

Každý rok v den výročí jeho úmrtí, 4. října 1991, si mnozí přátelé, žáci a stoupenci v Argentině i na celém světě připomínají velkého učence, prof. dr. Jacquese De Mahieu, muže, jenž jako vysokoškolský učitel snad více než kdokoli jiný přispěl k upevnění svazků mezi starým kontinentem a Amerikou. De Mahieu sledoval stopy našich indoevropských předků v Americe tak důkladně, že na základě jím objevených prastarých architektonických památek (menhiry) a nápisů (runy, i svastiky) nemůže dnes již nikdo popírat přítomnost Vikingů (v 10. století n. l.), potomků Trojanů (kolem počátku n. l.) a dokonce severských „megalitiků“ v takzvaném Novém světě.

Redakce Délského potápěče si uvědomuje kontroverznost myšlenek Jacquese de Mahieuha, a rovněž ne všechny jeho názory prezentují stanoviska DP. Životopis a článek je publikován pouze pro studijní účely a jeho cílem je poskytnout vhled do problematiky tzv. esoterického hitlerismu, stejně jako do spojení esoterických a antropologických teorií, tvořících jakousi ideologii „vědeckého rasismu“.

Continue Reading

Přistihneme in flagranti nesvatost křesťanských prostředků, změříme-li jednou křesťanský účel účelem zákoníku Manuova,-postavíme-li tento největší protiklad účelů do prudkého světla. Nebude kritikovi křesťanství ušetřeno, aby neuvedl křesťanství v opovržení.

Takový zákoník jako Manuův vzniká jako každý dobrý zákoník: shrnuje zkušenost, chytrost a experimentální morálku dlouhých staletí, uzavírá, netvoří už. Předpokladem kodifikace jeho druhuje poznání, že prostředky, kterými se zjednává autorita pravdě pomalu a nákladně získané, jsou naprosto odlišné od těch, kterými by se dokazovala. Zákoník nikdy nevypravuje o užitku, důvodech, kasuistice v předhistorii nějakého zákona: právě tím by pozbyl imperativního tónu, pozbyl by onoho „musíš“, předpokladu toho, aby se poslouchalo. Problém tkví přesně v tom.

Continue Reading

Autor: John Robb

Prvním efektivním využitím konvenčních sil proti guerillovým jednotkám byla „skythská kampaň“ Alexandra Velikého [1]. Jako vojenská síla byli Skythové velice podobni teroristům. Zde je několik bodů pro srovnání:

– byli nomády a neměli pevné sídlo nebo základnu
– neměli založenu (hierarchickou) organizační strukturu, která by mohla být ovlivněna vůdcem (decapitation attack; tuto taktiku použil Alexandr proti Peršanům zaútočením na Dáreia [bitva u Issu])
– jejich jednotky byly na sobě navzájem nezávislé a proto neposkytovaly žádné zranitelné komunikační nebo zásobovací trasy.
– Skythové byli velice mobilní, lučištníci na koních, mohli tak útočit z odstupu, ze zálohy, na odkrytá zranitelná místa a poté rychle uprchnout do bezpečí v případě protiakce napadeného.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Letos konečně vyšly v českém překladu dvě významné práce (Metafyzika sexu, Jezdit na tygru) Julia Evoly (1898 – 1974), tradicionalisty a filozofa, který u nás po celé 20. století zůstal prakticky neznám, a to překvapivě i v kruzích apolitických „hermetiků“.  O jakékoli recepci jeho díla v českém prostředí proto nemůže být – alespoň prozatím – ani řeči (na rozdíl od některých sousedních států jako jsou Německo, Rakousko, ba i Maďarsko). Sám „arcireakcionář“ však přinejmenším dvakrát naši zemi navštívil.

Prvně se v Československu ocitl někdy v posledním měsíci roku 1937, snad jen na cestě z Mnichova do Vídně (?). V poznámce ke svému článku Panorama della Mostra antiebraica di Monaco (Panoráma protižidovské výstavy v Mnichově) totiž vysvětluje, že materiál, který je podkladem tohoto textu, mu byl spolu s ostatními (katalog mnichovské výstavy, katalog protibolševické výstavy v Berlíně, vědecká díla o židovské otázce) zabaven na česko-německém hraničním přechodu v Podmoklech – s tím, že jde o publikace na československém území zakázané. [1]

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Před 104 lety se narodila kontroverzní, ale bezesporu zvláštní žena.

Savitri Devi [1] přišla na svět jako Maximine Portazová ve francouzském Lyonu 30. září 1905, kde vyrůstala jako jediné dítě anglické matky a otce řecko-italského původu. Odpor vůči Francouzské revoluci (1789) a rovnostářství prý projevila již jako školačka a při návštěvě francouzského zajateckého tábora – bezprostředně po první světové válce (bylo jí sotva 13 let) – dokonce solidarizovala s německými vojáky! Maximina studovala filozofii, chemii a matematiku na lyonské univerzitě (což ve 20. letech nebylo stále ještě běžné ani ve Francii) a úspěšně promovala na filozofické téma. V roce 1929 navštívila Palestinu a zkušenost z pobytu ji vedla k definitivnímu rozchodu se vším židovským nebo křesťanským. Ve 30. letech odcestovala do Indie, země, která se stala jejím druhým domovem: okouzlena především kastovnictvím, které po tisíciletí mělo chránit árijské dobyvatele před smíšením s hordami původních tmavých obyvatel, dala si Maximina jméno „Savitri Devi“ (sanskrt. Bohyně Sávitrí), podle sluneční bohyně, která je ochranným božstvem světlé kasty bráhmanů. První dojmy z tehdejší Indie vylíčila v knize L´étang aux lotus (Lotosový rybník, 1940).

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Ukázka z knihy Jeana Haudryho Les Indo-Européens (Die Indo-Europäer), 1981.

Už před stoletím lingvisté stále znovu tvrdili, že pojem indoevropský se vztahuje k jazykové pospolitosti, která nepodmiňuje rasovou homogenitu. Výraz „indoevropská rasa“ sice může být nepřiměřený; chtít určit fyzické znaky nositelů jazyka je přesto legitimní. Disponujeme k tomu dvěma informačními prameny: antropologickým výzkumem lidských kostí, [a] které byly vykopány na nalezištích, považovaných (z jiných důvodů) za indoevropská; svědectvím raných textů a obrazových dokumentů. Tento druhý pramen má tu výhodu, že není závislý na žádné hypotéze. Svědectví se shodně vztahují k severním národům, jestliže ne na veškerý lid, tak alespoň na jeho horní vrstvy.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Ukázka z knihy Jeana Haudryho Les Indo-Européens (Die Indo-Europäer), tentokrát o mytickém domově našich národů.

Co se místa vzniku indoevropského lidu týče, odkazuje vícero indicií na sever; různé tradice jsou v té věci zajedno. Na začátku byli „Tuatha Dé Danannové na ostrově v severní části světa, zabývali se vědou a magií, druidismem a uměním“ (1). Tento ´požehnaný´ostrov, místo pobytu blažených, leží blízko pólu jako onen ostrov Ogýgia, kde „člověk spatřil půlnoční slunce“ (2). Na druhém konci oblasti tomu odpovídá Véda a v silnější míře Avesta: tento „domov Árijců“, jenž byl původně „ze všech nejlepší zemí“, kde ale dnes zima trvá deset měsíců, neodolatelně ukazuje na dálný sever.

Continue Reading