Délský potápěč

„Hoří už Paříž?“ Hořela už předtím, za mnohem menší pozornosti (na snímku požár v pařížském kostele svatého Sulpicia 17. března 2019)

Autor: Václav Jan

Hoří katedrála Notre-Dame a neevropští „Francouzi“ z toho mají dobrou zábavu. Plameny nad Paříží jsou jen symbolem požáru, který zachvátil Evropu. Primitivní útoky na kostely a sofistikované útoky na celou evropskou tradici jsou na denním pořádku a papež objíždí muslimské země a káže cosi o imigraci jako největším štěstí, jaké nás mohlo potkat. Po ulicích pochodují vojáci s ostře nabitými samopaly, ale politici nikdy nepřiznají, že válka už běží, protože potom by se jich někdo mohl zeptat, proč nevelí k boji. Odpověď nemají, protože zbabělci jen ustupují a vzdávají se, přesvědčeni, že kapitulaci lze zamaskovat závojem relativistických a lidumilných blábolů.

Continue Reading

Pátá politická teorie

Autor: Titus Quintus

Se západními národy je v zásadě amen. Zůstane jen diaspora – nebo vůbec nic. Stojíme tak na rozcestí: buď nás pohltí materialistický multikulturní chaos, nebo se staneme tím, čím jsme, tj. vyhnanci ze zaniklého světa

Pátá politická teorie (5PT) věří, že bychom místo nacionalismů na státní úrovni měli své úsilí soustředit na to, jak se stát kmenem v diaspoře. Jinak řečeno tedy dokážeme „zachránit“ jedině tu část evropských a eurokoloniálních národů, která o to stojí a to spojením se do pevně provázaného kmenového společenství – nikoliv konverzí odnárodněných mas k našemu stále více okultnějšímu (occultatio=skrývání, skrytému – pozn. DP) světonázoru, tvořenému zásadami jako etnocentrismus, rasový realismus, tradiční role pohlaví, nativismus, reakční politika atd. Neříkám to jako zlý rasista či fašista, ale coby člověk, jemuž záleží na pokračování vlastního národa, který ovšem nemůže existovat, bude-li od kořene proměněn na něco úplně jiného, cizího. Přestože jistou míru ohebnosti a změnu lze považovat za snesitelnou a v některých případech dokonce i žádoucí, o úplné výměně to rozhodně říct nelze. A jelikož jsou národní podjednotky západní civilizace bez života a neschopné zajistit svou další existenci, musíme se poohlédnout jinde a vrátit k prapůvodním úrovním lidské společenské organizace, chceme-li zachovat úplnost našeho dědictví a současně do něj i začleňovat inovace propojené budoucnosti.

Continue Reading

Paul Gottfried: „Soudobá levice Západ nenávidí stejně tak pro jeho křesťanské základy, jako pro jeho bělošství, a západní tradicionalisté a reakcionáři tak dost možná budou v tomto boji muset využít jediných náboženských prostředků, jež mají nějakou váhu.“

Poznámka: Tento článek je recenzí nového anglického vydání de Benoistovy knihy Být pohanem (On Being a Pagan, v originále Comment peut-on être païen?), přeložené Jonem Grahamem a redigované Michaelem Moynihanem (Arcana Europe: North Augusta, S. C., 2018). České vydání lze objednat u vydavatelství Sol Noctis.

Autor: Paul Gottfried

Kniha Alaina de Benoist Být pohanem nabízí inteligentní, ale přece jen neúplný obraz pohanství. Dokáže jeho novopohanství obstát proti kulturně marxistickým elitám tam, kde křesťanství dosud selhalo?

Při čtení anglického vydání Comment peut-on être païen?, kterou Alain de Benoist představil už v roce 1981, jsem se nemohl ubránit nostalgickým vzpomínkám. Osud tomu chtěl, že kreativně výjimečně plodného a nesmírně sečtělého autora knihy poměrně dobře znám. Jeho esej „La religion de l’Europe“ jsem četl už v roce 1980, kdy vyšla v de Benoistem vedeném časopise Élements. Tato důležitá esej se posléze stala jádrem jeho zdaleka nejznámější obrany ateismu, jež spatřila světlo světa o několik měsíců později. V roce 1996, kdy vyšly jeho úvahy k pohanství, jež jsou součástí tohoto anglického vydání, jsem je velice pozorně pročetl. Také jsem si dopisoval jak s de Benoistem, tak jeho katolickým konzervativním debatním oponentem Thomasem Molnarem, když roku 1986 společně připravovali ‚débat dialogue‘ na téma pohanství (či novopohanství). Později jsem připravil rozsáhlou recenzi knihy v časopise, který jsem tehdy redigoval, The World and I.

Continue Reading

Amazon 451

Autor: Allum Bokhari

Amazon pod tlakem levicových novinářů a aktivistů odstraňuje ze své nabídky pravicové autory, včetně knihy anglického kritika islámu a nezávislého komentátora Tommyho Robinsona.

Webový obchod Amazon se stal dominantním hráčem na knižním trhu. V Americe u Amazonu probíhá skoro polovina prodeje papírových knih a 83 % e-knih. Díky tomu společnost může vybraného autora v podstatě odstřihnout od velké části knižního trhu.

Nejnovější kolo čistek začalo na okraji politického spektra, u bělošských nacionalistů. Letos v únoru odstranil knižní gigant ze své nabídky několik knih bílého identitáře Jareda Taylora a The White Nationalist Manifesto od Grega Johnsona.

Už v roce 2017 proběhla čistka děl věnovaných revizionismu holokaustu a odstranění všech knížek kontroverzního „pick-up“ („balič“) bloggera a autora Daryushe “Rooshe” Valizadeha na konci loňského roku.

Continue Reading

Autor: Gilad Atzmon

Gideon Levy, pravděpodobně jeden z posledních autentických izraelských hlasů míru, ve svém nedávném podnětném článku píše, že „to není Netanjahu, kdo by byl zodpovědný za izraelský ‚rasismus, přepjatý nacionalismus, rozdělující rétoriku, nenávist, úzkost a korupci‘“. Za Netanjahuem totiž podle Levyho stojí národ voličů a dalších politiků, kteří se od svého vůdce příliš neliší.

„Řekněme si na rovinu, že problémem jsou lidé… Mnozí totiž nenáviděli Araby dlouho před Netanjahuem. Mnozí opovrhují černochy, nemohou vystát cizince, zneužívají slabé a shlíží spatra celý svět – a ne kvůli Netanjahuovi. Hodně z nich věří, že náleží k vyvolenému lidu a nezaslouží si proto nic menšího než úplně všechno.“

Continue Reading

Emil Cioran

Autor: Guillaume Durocher

Emil Cioran
Apologie de la barbarie: Berlin – Bucharest (1932-1941)
Paris: L’Herne, 2015

Špičkové nakladatelství L’Herne v roce 2015 vydalo velice zajímavý titul: sborník článků Emila Ciorana, otištěných před válkou v rumunských novinách. Cioran, později slavný aforista, byl i v době před spojeneckým vítězstvím bystrým pozorovatelem, kousavým kulturním kritikem a politickým analytikem.

Při čtení knihy mě zajímala především motivace Cioranovy podpory nacionalismu s fašismem. Opakovaně se setkáváme s několika motivy:

• Pocit méněcennosti z rumunské zaostalosti, historické bezvýznamnosti a kulturní i intelektuální závislosti na Západě: „Proto Rumun vždy souhlasí s tím spisovatelem, kterého četl naposled.“ (22)
• Nápadná germanofilie, hluboké uznání pro německé umělce a intelektuály, německou náruživost, patos i pronikavý popis západní dekadence.
• Znechucení z demokratické politiky, která podle něj vede k sobeckému individualismu a politické paralýze.
• Zjevné upřednostnění přesvědčení a iracionální kreativity nad neplodným racionalismem a skepticismem.

Cioran, který byl s německou vysokou kulturou dobře obeznámen už z dob svých studií v Rumunsku, našel opravdové zalíbení v hitlerovském Německu hned v roce 1933, kdy se tam díky stipendiu od Humboldtovy nadace přistěhoval.

Continue Reading

Stephen Edred Flowers

Autor: Stephen Edred Flowers

Poprvé jsem jméno Alain de Benoist zaslechl od vedoucího mé disertační práce Edgara Polomého při přednášce o starověkém germánském náboženství. V našem věku, ovládaném nejrůznějšími ideologiemi, je Benoist často řazen mezi politické teoretiky „francouzské Nové pravice“, což skutečně je. I letmý pohled rozsah na jeho tvorby však odhaluje myslitele s šířkou a hloubkou intelektu i intelektuálních schopností, jež dalece převyšují typického „teoretika“ našich ponurých časů. Zabývá se tématy od mýtů přes náboženství, ekonomii, folklór až po filozofii. Podle Benoistova názoru (který lze jen sotva klasifikovat jako „pravicový“ v jakémkoli konvenčním smyslu) je choroba Západu (a pro Benoista zejména Evropy) kulturní patologií, nikoliv pouhou politickou krizí. Benoist spatřuje kořeny této nákazy v evropském přijetí židovsko-křesťanského monoteismu a jeho radikálním návrhem léčby je odmítnutí toho náboženství.

Pro mnohé, kteří by jinak s mnohým z toho, co Benoist říká, mohli souhlasit, je toto „řešení“ nepřijatelné. Pokud má však pravdu – a já věřím, že ji má – pak je tato léčba ve skutečnosti vlastně jediná možná. Cokoliv menšího než odmítnutí židovsko-křesťanského monoteismu a obrození naší vlastní indoevropské ideologie by cílilo na pouhé příznaky naší západní nemoci, nikoliv na ni samotnou.

Continue Reading

Kristův dům, násilí a bílá identita

Autor: Václav Jan

Brenton Tarrant v teoretické části svého protestního aktu, tedy ve svém manifestu, zdůrazňuje potřebu bílé identity.

Přihlášení se k této identitě obecně vzato představuje lapidární vyjádření nepopsatelného průniku fatálních komponent evropského člověka ve vztahu k minulosti, k půdě, k domovu, k tradici i k sobě navzájem. Tato identita představuje moment průniku jedinečných a neopakovatelných historických kontextů, kulturního dědictví a biologické podstaty tvůrců evropské civilizace. Může být dočasně upozaděna, pronásledována, oslabena, zpochybňována, ale dokud bude žít uvnitř evropského vědomí, bude existovat hmatatelná naděje na návrat Evropy k jejímu původnímu významu a velikosti.

Continue Reading

Jan Kozák

Úvodní slovo Karla Velikého

Redakce Délského potápěče mým jménem požádala o vyjádření se k zásadnímu v recenzi načrtnutému rozporu několik osobností . Jako první na výzvu zareagoval zástupce gnostické školy, překladatel Manuova zákoníku a Bhagavadgíty a také autor knihy Kořeny indoevropské tradice, Jan Kozák.

Continue Reading

Dvě odlišné představy o zbožnosti: svobodná odpovědnost k vrozenému řádu…

Autor: Karel Veliký

Snad nejvíce překládaný titul z přebohaté autorské bibliografie Alaina de Benoista vychází péčí nového nakladatelství Sol Noctis konečně i v češtině!

Hlavní jeho teze v podstatě znějí: domácí „indoevropské“ pohanské myšlení a cítění bylo na celá staletí překryto a potlačováno cizím myšlením a cítěním „semitským“. Neboli: Mojžíš zvítězil nad Eukleidem, magický Orient nad racionálním Západem, přísné jednobožství nad snášenlivým mnohobožstvím, jednota nad mnohostí, nesvoboda nad svobodou. Skvělá umělecká díla (evropská hudba, architektura, malířství) nevznikla díky křesťanství, ale právě jen svébytnou tvořivostí vynikajících představitelů evropského člověka – stačí se přece podívat, jak se křesťanství dodnes kulturně projevuje v místech svého vzniku anebo na jiných kontinentech. Evropská filozofie, přírodovědy a na nich založená strojová technika pak vznikly přímo proti duchu křesťanství (vždyť ani v pobožnůstkářských USA nikoho nenapadlo nazvat vesmírný program „Jesus“!), duchu, který se s „novým věkem“ (epocha: 1492) začal zvolna vytrácet. Avšak pozor: v posvětštěné podobě, např. právní či ideologické, křesťanské relikty žitý svět nadále mocně ovlivňují.

Continue Reading

Lawrence Auster

Autor: Lawrence Auster

Masová muslimská imigrace do Ameriky spolu s globální muslimskou nenávistí k Židům představuje pro americké Židy bezprecedentní nebezpečí – „dokonalou bouři“, kvůli které musí alespoň někteří Židé bolestivě přehodnotit svou tradiční podporu co nejotevřenější imigraci. Alespoň to tvrdí Stephen Steinlight ve svém nekompromisním článku High Noon to Midnight: Why Current Immigration Policy Dooms American Jewry (Z pravého poledne k půlnoci: Proč se může stávající imigrační politika stát zkázou amerického Židovstva) pro Centrum imigračních studií. Někdejší ředitel národních záležitostí Amerického židovského výboru a dnes hlasitý veřejný zastánce imigrační reformy Steinlight svým soukmenovcům zdůrazňuje, že spolu se zbytkem Ameriky stojí před zásadní volbou. Pokud se odvrátí od svého extrémně liberálního přístupu k imigraci a pomohou Ameriku nasměrovat k rozumnějším pravidlům migrace, bude možné značně zpomalit a možná i úplně zastavit nárůst muslimského společenství v zemi, a tak zachovat dobré podmínky pro život Židů v Americe. Jestliže ale Židé i další vytrvají ve své politice otevřených hranic, během krátkých 30 let se Židé stanou obleženou a bezmocnou menšinou v islamizované, antisemitské Americe.

Continue Reading

Michail Vasiljevič Něstěrov – Myslitel (portrét Ivana Iljina), 1921

Úvodní část eseje.

Autor: Timothy Snyder

„Politika je umění určení nepřítele a jeho zneškodnění.“

—Ivan Iljin, 1948

Začátek 2. světové války tak už Iljin sledoval z bezpečí švýcarského útočiště poblíž Curychu. Byla to nejistá doba pro komunisty i jejich nepřátele, protože konflikt vypukl nedlouho po uzavření dohody Sovětského svazu s Německem, známé jako Molotov-Ribentropův pakt. Jeho tajný protokol, kterým si obě velmoci rozdělili území na východě Evropy, fakticky zakládal spojenectví, kterému chybělo snad už jen toto pojmenování. V září 1939 napadly nacistické Německo a Sovětský svaz Polsko a jejich armády se brzy setkaly v jeho středu. Iljin věřil, že aliance dlouho nevydrží a Stalin Hitlera zradí. V roce 1941 však došlo k opaku a německá branná moc zahájila invazi do Sovětského svazu. I přes své výhrady vůči nacistům psal Iljin o německém útoku jako o „zúčtování s bolševismem“. Po sovětském triumfu u Stalingradu v únoru 1943, kdy bylo jasné, že Německo válku nejspíš prohraje, však Iljin znovu otočil. Válku začal nově vykládat – a v pozdějších letech se toho držel – jako jeden z dlouhé řady západních útoků na ruskou ctnost.

Continue Reading

Krokodýlí slzy za Christchurch amerických politiků, kteří vyjádřili solidaritu s obětmi útoku, přestože značnou část svých politických kariér zasvětili ničení muslimských zemí a podněcování islamofobie, vyznívají pokrytecky.

Autorka: Whitney Webb

Po vražedné střelbě ve dvojici mešit v novozélandském Christchurch proudí do tichomořské země projevy solidarity a sympatií z celého světa a s nimi také odsudky zločinného aktu nebo připomínky padesáti ztracených životů, včetně několika dětí.

Ne všechny tyto projevy jsou však truchlícími přijímány jako zcela upřímné, jak ukazuje konfrontace Chelsea Clintonové s dvěma muslimkami po tryzně za oběti atentátu v Christchurch. Pro dvojici přítomných muslimek byla přítomnost Clintonové na pietní akci s ohledem na její nedávné výroky proti kongresmance Ilhan Omarové v reakci na kritiku vlivu izraelské lobby z úst mladé demokratické političky nežádoucí.

Pozornost věnovaná miniaféře Chelsea Clintonové však neprávem zastínila další americké politiky, kteří také vyjádřili solidaritu s obětmi útoku, přestože značnou část své politické kariéry zasvětili likvidaci muslimských zemí či podněcování islamofobie, které pomohly vytvořit situaci vedoucí k smrtící střelbě.

Continue Reading

Ivan Iljin

Autor: Timothy Snyder

„Má modlitba je jako meč. A můj meč je jako modlitba.“

—Ivan Iljin, 1927

Rus pohlédl Satanovi zpříma do očí, posadil Boha na psychoanalytický gauč a pochopil, že jeho národ může spasit svět. Zmučený Bůh se Rusovi jal vyprávět příběh svého neúspěchu: Na počátku bylo Slovo, dokonalé a ryzí, a to Slovo byl Bůh. Pak se však Bůh dopustil mladické chyby. Stvořil svět, aby sám sebe dovršil, ale namísto toho se pošpinil a před svou hanbou se pokusil skrýt. Bůh – a ne Adam – se tak dopustil prvotního hříchu, když do světa vpustil nedokonalost. Jakmile se na světě objevili lidé, začali chápat fakta a zažívat pocity, které nebylo možné složit k obrazu toho, co Bůh zamýšlel. Každá další myšlenka nebo vášeň tak jen prohlubovala Satanovo sevření našeho světa.

A tak Rus, filozof, chápe dějiny jako katastrofu. Od stvoření světa nedošlo k ničemu, co by za něco stálo. Svět se stal smyslu zbavenou změtí úlomků. Čím usilovněji se mu lidé snažili porozumět, tím hlouběji zabředal do bažiny hříchu. Moderní společnost se svým pluralismem a občanskou společností pak rány světa jen dále drásá a drží tak Boha v jeho vyhnanství. Jeho jedinou nadějí proto zůstává spravedlivý národ, který bude následovat Vůdce do politické totality, a tak začne s opravou světa, která snad může božské spasit. A jelikož je jednotící princip Slova jediným dobrem v kosmu, cokoliv podniknuté k dosažení jeho návratu musí být ospravedlnitelné.

Continue Reading

Alain de Benoist

Autor: Redakce Free West Media

Proslulý francouzský spisovatel a filozof Alain de Benoist v exkluzivním rozhovoru hovoří o podle jeho slov okupovaném evropském kontinentu, aktuálních amerických pokusech zastavit projekt Nord Stream 2 či moci trhů.

Jak působí okupace na okupované? Liberalismus uznává jedinou formu suverenity, tu jednotlivce. Národy i kultury tedy vidí jako pouhé množiny jednotlivců a podstatu jejich vztahů proto redukuje na právní vztahy a tržní směnu. Z Evropanů se v angloamerickém světě stali spotřebitelé a podle de Benoista prý dokonce přestali být občany svých vlastních zemí.

Continue Reading

Josef Kliment

Řeč docenta dr. Josefa Klimenta na Staroměstské radnici

Dostává-li se mi v tento památný den tak mimořádného vyznamenání, jakým je prvé propůjčení čestného daru „Reinhard Heydrich Gedächtnis-Stiftung hlavního města Prahy“, jsem si dobře vědom, že mojí povinností je více než pouhá slova oddaných díků všem, kdo mají podíl na tomto významném projevu uznání. Můj závazek je tím větší, čím samozřejmější zdála se mi před tím povinnost podle nejlepších svých sil pracovati. Budiž mi proto dovoleno, abych se několika slovy mohl doktnouti právě oné práce, která byla dnes tak vysoce uznána. Je to činnost českého právního historika v oboru německých i českých právních dějin a její vztah k mohutné přítomnosti.

Vytýkalo se někdy právně-historické vědě, že historii příliš zjednodušuje. Je tomu skutečně tak. Právník, který jako soudce nebo administrativní úředník musí bez ohledu na množství nejkomplikovanějšího skutkového materiálu nalézti vždy jasnou podstatu věci, hledá tuto jasnost a jednoduchost i v ohromných spoustách historického materiálu. To však není vada, nýbrž přednost historicko-právní činnosti. A právě živelná touha po jasných odpovědích přivedla mne již na samém počátku universitního studia k oboru právně-historickému. A zde naskýtala se mi stále a stále příležitost k novému poznání.

Continue Reading

Augustus Sol Invictus – Set the World on Fire

Autor: C. B. Robertson

Augustus Sol Invictus
Set the World on Fire (I. – III.)
Vlastní náklad, 2018

Jen pro úplnost chci předem říct, že Augustus Invictus je můj osobní přítel.

Říká se, že umělecké dílo můžeme posuzovat pouze podle měřítek jeho vnitřní konzistence a integrity. Surrealistické dílo Salvadora Dalího a surová nereálnost Picassa jsou podle jakéhokoli standardu, jenž umění posuzuje dle jeho schopnosti zachytit skutečný svět, mizerné. Svého postavení mistrovských umělců však Dalí s Picassem nedosáhli přizpůsobováním se očekáváním a standardům veřejnosti a britský spisovatel Martin Amis dokonce prohlásil, že žádný skvělý umělec, který za něco stojí, si nedělá starosti o dobrý vkus. Získali jej vykonáváním svého „řemesla“ v souladu s jejich vlastními principy, vytrvale a precizně. Měli svou vlastní morálku a jejich um jim propůjčil možnost řídit se jen svými vlastními pravidly. Skrze jejich umělecká díla můžeme vidět, jak by mohl vypadat svět v odlišných dimenzích či realitách. Budeme-li jejich umění soudit podle zákonů našeho vlastního světa, jako diváci jsme selhali.

Continue Reading

Hendrick ter Brugghen: Hérakleitos (1628)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora: Následuje text části přednášky z 15. srpna 1996 z kurzu pro dospělé v Atlantě, který jsem vedl během svého doktorského studia. Celá přednáška byla podstatně delší a mluvil jsem při ní mj. o Rousseauovi, Kantovi, Schillerovi nebo Hegelovi.

Proč jsme se tu dnes večer sešli? Pochopitelně nemohu tuto otázku zodpovědět za nás všechny, ale troufnu si odhadnout, že budu mluvit za více z nás, než jen za sebe.

Věnujeme se tu humanitnímu vzdělávání s téměř výlučným důrazem na ten „nejhumanitnější“ obor vůbec: filozofii. Co vlastně je humanitní či všeobecné 1] vzdělání? A proč se sem kvůli němu stále znovu vracíme? Zeptejte se dnešního vysokoškoláka a nejspíše se dozvíte, že všeobecné (liberální) vzdělání znamená být vzděláván liberály. Ale humanitní (liberální, archaicky také svobodná umění) vzdělání není „liberální“ v tomto slova smyslu. Přestože totiž filozofie odjakživa tvoří nedílnou součást humanitního vzdělání, všichni velikáni dějin filozofie před Marxem – včetně tzv. klasických liberálů – by dnešní optikou byli pokládáni za politické konzervativce.

Continue Reading

Caesar: Voják, Tvůrce, Autokrat

15. března, před více jak dvěma tisíci lety, byl v Římě, na místě, kde je nyní Corso Vittorio Emanuele, jedna z nejživějších tříd, ubodán mnohačetnými ranami spikleneckých dýk Gaius Julius Caesar.

Ve své „dramatické pentalogii“ Polobozi (1941) jej slovy Marka Antonia k senátorům oslavil český spisovatel František Zavřel, přihlížeje přitom až příliš průhledně ke zdejším (a tehdy protektorátním) poměrům, takto:

Continue Reading

Macron na jedné z „velkých debat“ v Évry-Courcouronnes, jižně od Paříže. (zdroj The Guardian)

Autor: Daniel Haverty

Macron by se měl setkat s předáky hnutí a nabídnout jim smysluplné ústupky ohledně jejich umírněnějších požadavků.

Francouzská veřejnost tlačí prezidenta Emmanuela Macrona do kouta, takže se nyní musí vážně zabývat možností setkání s předáky hnutí Žlutých vest, nejen aby si vylepšil obraz před stále neklidnějšími občany, ale také aby předešel posílení obrozené krajní pravice, jež představuje dlouhodobé ohrožení francouzského zakotvení v Evropě.

Hnutí Žlutých vest je zdaleka nejviditelnějším projevem nejnovější vlny lidové nespokojenosti. Vzniklo vloni v listopadu coby reakce na zavedení nové palivové daně, navržené s cílem snížit objem emisí, tak aby Francie splnila své závazky na ochranu klimatu. Neproběhlo však dostatečné předběžné zhodnocení možných dopadů nového opatření, které by neúměrně tvrdě dopadlo na nižší vrstvy, žijící mimo velká centra, které jsou na dojíždění automobily existenčně závislé. Odpůrci vlády ji tak obvinili z diskriminačních přerozdělovacích snah, jež nespravedlivě zatěžují pracující Francouze.

Continue Reading