Hybridní válka aneb standardní „arzenál“ mezinárodní politiky

Habridná válka

„Napadla mě během dneška, polo, polo, poloválka. Ta by stála za pokus, poloválka, poloklus.“

Autor: Jaroslav Štefec

Obrátil se na mě dnes jeden přítel s prosbou o vysvětlení termínu „hybridní válka“. Chtěl vědět, zda jde skutečně o termín poprvé použitý šéfem ruského generálního štábu Gerasimovem, případně do jaké míry a v jakých podobách má generál Gerasimov pravdu v tom, že tuto taktiku používají především USA ke snahám o změnu vlády v Rusku či jinde. Tady je odpověď.

Termín „hybridní válka“ je velmi oblíben českými politiky zejména malých a marginálních stran. Oblibu získal velmi rychle i mezi novináři, protože už sám pojem „hybridní“ je zajímavý a tajemný, čtenář se soustředí především na něj a neuvědomí si, že se vlastně stále hovoří o válce s mrtvými, zraněnými a zmrzačenými lidmi. Na rozdíl od v ČR zejména mainstreamovými médii oblíbeného tvrzení (uvedeného mj. i v české verzi Wikipedie) však primárně nepochází od šéfa ruského generálního štábu Gerasimova. Ten ve svém článku pouze vysvětlil jeho obsah ruskojazyčným čtenářům, poukázal na možné důsledky neakceptování hybridní války jako reálné vojensko-politické doktríny a upozornil, že je nutné tuto potenciální formu agrese přijmout jako realitu a bránit se jí všemi dostupnými prostředky.

Teorie hybridních válek byla ve skutečnosti vyvinuta v USA na základě bohatých zkušeností z kombinovaných operací tajných služeb, speciálních a pravidelných vojenských jednotek v Latinské Americe, na Středním východě, v Africe i v Evropě, získaných během 20. století. Objektivně vzato však nejde o nic nového – de facto hybridní způsob válčení prosazoval i proslulý vojenský teoretik 19. století Carl von Clausewitz a téměř 2500 let před ním čínský Mistr Sun-c’.

Konkrétně termíny „hybridní válka“ a „hybridní hrozba“ použil jako první Frank G. Hoffman, vysloužilý podplukovník americké námořní pěchoty a pracovník Potomackého institutu politických studií v roce 2007 v (dohledatelné a v knihovně Institutu dostupné) práci The Rise of Hybrid War. Hybridní válku definoval jako „kombinaci konvenčních, nepravidelných, teroristických a kriminálních metod a prostředků vedení boje za současného působení státních i nestátních aktérů“. Jeho práci pak další autoři (zejména v USA a Británii) dále rozvíjeli, a postupně ji přetvořili z nástroje přípravy nepřátelského prostředí pro nasazení speciálních a konvenčních vojenských jednotek v ucelený nástroj pro vedení válečných operací bez použití vlastních armád.

Západ (nebudu uvádět pouze USA) metodu hybridních válek již uplatnil mnohokrát, např. v celé plejádě „revolucí“ během tzv. Arabského jara. V přímém přenosu jsme během několika měsíců, či dokonce dnů byli svědky skokové proměny území prosperujících států v dějiště občanské války, krvavých ozbrojených střetů, chaosu a humanitární katastrofy. Výsledný efekt v řadě z nich byl stejný, jako v případě masivní vojenské intervence – ekonomicky a sociálně rozvrácené země bez silné centrální vlády. Tento osud byl určen i Sýrii, o jeho aplikaci se „spojenci“ už více než pokoušejí v Afghánistánu (který je naopak nesourodý až příliš). Do tohoto stádia pomalu „zraje“ Ukrajina, o zemích bývalé východní Evropy, dnes „věrných spojenců“ v rámci NATO a EU ani nemluvě.

Hybridní válka, zpravidla probíhající bez jakéhokoliv vyhlášení, je mnohonásobně levnější, než válka vedená klasickými prostředky. Funguje však zpravidla pouze vůči ekonomicky a sociálně nesoudržným nebo nesourodým protivníkům, kteří vykazují nízký stupeň politického odporu proti vnějším vlivům a jsou tudíž i vojensky oslabeni (armáda nemá jednotnou vůli k odporu). Silný, vnitřně homogenní a odolný protivník s jednotnou a výkonnou armádou může hybridním útokům úspěšně vzdorovat. Důkazem je vývoj v Rusku, které bylo v 90. letech už zdánlivě na lopatkách a jen krok od občanské války, přesto se dokázalo masivní hybridní ofenzívě ubránit a dokonce získat zpět část mezinárodních pozic, které mělo v dobách SSSR.

Ruská operace na Krymu byla téměř ukázkovým příkladem „hybridní obrany“. A i když se v ní ruská strana dopustila některých dosti závažných taktických chyb (které ji „prošly“ zejména díky tomu, že ani ukrajinské vedení, ani jeho západní poradci s ruskou „protioperací“ nepočítali), v konečném důsledku dosáhla svého cíle. Stejně tak zapojení pravidelných jednotek ruské armády do odrážení útoků ukrajinské armády na Donbase a v Luhansku ukázalo, že když „hybridně napadený“ protivník se silnou armádou dojde k názoru, že už toho má dost a odpoví vojensky, končí veškeré hrátky.

Moskevské vedení přitom asi překvapivě pro české i evropské politické pseudoelity nedělalo nic, co by vybočovalo ze standardního „arzenálu“ mezinárodní politiky mocností. Akce tajných služeb, diplomatický i ekonomický tlak, propaganda, činnost nestátních sil a „poradců“, útoky hackerů, vyslání neoznačených vojáků i vliv spřátelených politiků, to vše už tu nejednou bylo, jenom se tomu neříkalo „hybridní válka“.

Úspěšné vedení hybridní války proti evropským zemím včetně ČR je možné především díky neschopnosti tzv. „politických elit“ evropských zemí vytvořit sjednocené sociální, ekonomické a politické prostředí na národních úrovních, v němž jsou případné projevy nespokojenosti a přirozená velikost nespokojených skupin natolik marginální, že nejsou schopny ohrozit stabilitu politického systému.

Především toho by si měly být vědomy ty politické síly v ČR, které usilují o změnu tohoto stavu. Úspěchu mohou dosáhnout pouze tehdy, budou-li jednotné a dokáží v tomto smyslu oslovit voliče.

Převzato se svolením autora z jeho osobní stránky na Facebooku.

Poznámka: Titulek a ilustrační foto je dílem redakce DP, nikoli autora článku.

Ernst Jünger – Návštěva na Godenholmu

Ernst Jünger - Návštěva na Godenholmu***
Ztracený klenot, vysoce ceněný svého času například Gottfriedem Bennem
Mistrovské vizionářské dílo Ernsta Jüngera odehrávající se na odlehlém skandinávském ostrově patří mezi neprávem opomíjené skvosty německé literatury poloviny minulého století. Tato novela, rozsahem nevelká, myšlenkově však nesmírně bohatá, plná znepokojivých obrazů a apokalyptické imaginace, je další ukázkou autorova hutného vybroušeného stylu, jeho schopnosti vnímat vnitřní předivo věcí a jejich skrytých souvislostí i líčení přírodních krás. Je typovou studií válkou sežehnutých duší, částečně autobiografickou, vyprávěním o hledání zasvěcení a nového začátku, příběhem o utrpení a znovuzrození.
***
Objednávejte na stránkách nakladatelství Malvern nebo v okultním knihkupectví Alembiq.
.

Oswald Spengler – Myšlenky

Oswald Spengler - Myšlenky***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
***
Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.

Ezra Pound – „Přítomen!“

Ezra Pound – „Přítomen!“***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
***
Objednávejte ZDE
.

Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!

Knut Hamsun - Až do konce!***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
***
Objednávejte ZDE
.

Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!

Paul Sérant - Fašistický romantismus***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
***
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

2. listopadu1847 se ve francouzském Cherbourgu narodil francouzský filosof a anarchistický teoretik revolučního syndikalismu, tzv. anarchosyndikalismu Georges Sorel. Ve svém díle se tento v českém prostředí neprávem opomíjený autor zabýval kapitalismem, revolucí, revizí Marxe a myšlenkou syndikalismu, teorií o řízené ekonomice a pracovních strukturách. Zabýval se nutností existence "mýtu", který by zmobilizoval masy. Nejen tím ovlivnil  jak pozdější socialisty, tak například B. Mussoliniho.

Pat Buchanan2. listopadu 1938 se v americkém Washingtonu D. C. narodil konzervativní spisovatel, politik, publicista, televizní komentátor a v 90. letech uchazeč o úřad prezidenta Spojenýc států, Patrick Joseph Buchanan. Aktivně se do politického života zapojil už v 60. letech v prezidentské kampani Richarda Nixona. Buchanan je dlouhá desetiletí symbolem paleokonzervativní tendence a jedním z nejhlasitějších kritiků neokonzervatismu.
Paul Anton de Lagarde 2. listopadu 1827 se v Berlíně narodil Paul Anton de Lagarde, spisovatel, biblista a orientalista, který výrazně ovlivnil průkopníky etnického hnutí jako Alfred Rosenberg, Houston Stewart Chamberlain nebo Heinrich Claß. Ač vycházel z křesťanských pozic, svým dílem spoluformoval i Nietzscheho protikřesťanské a protižidovské myšlení.. Lagarde, podle něhož svatý Pavel zahalil ryzí křesťanství sterilním hebrejským zákonem, usiloval o germánské náboženství, aby „bylo možno dosáhnout přestavby duchovních sil a skutečné národní jednoty“.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív