Přání do nového roku – Ať je hůře dříve, než bude pozdě
Autor: Václav Jan
Po roce masarykovských orgií nás čeká rok orgií havlovských. A v zákulisí tohoto maňáskového divadla budou plynule pokračovat procesy, které nás i se všemi tatíčky a zakladateli mají smést do pekel zapomnění, a to pokud možno tak, aby si toho Evropan, oslněn barvami nákupních galerií a ohlušen pompézními zvuky rachejtlí, zátek od šampaňského, humanitárního bombardování a Ódy na radost, pokud možno ani nevšiml.
Demografický vývoj směřuje nezpochybnitelně k tomu, že se Evropa během několika málo generací změní v muslimský kontinent, v civilizaci Třetího světa. Ať už budou v příštích letech „vládnout“ strany liberální, konzervativní, multikulturní, antiislámské nebo jakékoli jiné ze současného spektra sil, které mají reálný vliv na politicko-ekonomické poměry, bude tento vývoj nezastavitelný a jedinou otázkou zůstane, zda bude akceptován z pozice nadšeného souhlasu, odevzdané rezignace nebo bezmocné kritiky.
Pro žádnou ze současných relevantních mocenských alternativ není přijatelná představa masového navracení neevropských etnik do jejich původních domovů nebo zabránění jejich rozmnožování, a předání moci zdravým silám autochtonních národů Evropy. Zároveň je jisté, že bez těchto opatření je osud bělošské, křesťanské, civilizované, ale nakonec i liberální a sociální evropské společnosti zpečetěn.
Pokud má být zachována alespoň teoretická naděje na záchranu, je potřeba v prvé řadě, v rozporu se zvyklostmi doby, nelítostné reflexe skutečných poměrů ve společnosti. A to bez urážky, ale i bez klapek na očích. Při čtení následujících řádků je tedy nutno mít na paměti, s jak hlubokou pokorou si je autor vědom skutečnosti, že nic neplatí stoprocentně, ale zároveň nemůže opominout známý fakt, že výjimka pravidlo nevyvrací, nýbrž potvrzuje.
Jistý odpor – na „první signální“ úrovni – proti nejviditelnějším projevům progresivistické agendy globálního demo-liberalismu lze identifikovat zejména na venkově, pročež se právě tímto směrem nezřídka napíná zášť liberální kritiky. Mainstreamová média svorně a s gustem líčí venkov a maloměsto v apokalyptických výjevech: ti burani oblečení v teplácích z vietnamských obchodů, ponožky v sandálech a pivo na bradě, nosící v igelitkách do svých lacině a nevkusně zařízených domů potraviny ze slevových letáků; lůza sledující primitivní televizní estrády a čtoucí maximálně Blesk, která si svou frustraci vybíjí na cikánech, cizincích a Pražácích a těší se, až sousedovi „chcípne koza“; oni „slušní lidé“, terorizující vlastní děti a ženy, xenofobní rasisté, volící Babiše, Okamuru a Zemana, neochotní pomoci nikomu než sobě sama – to však za jakoukoli cenu.
Tento obraz je o to horší, že je na něm i mnoho pravdy. V radostném konstatování existence zdravějšího a bližšího venkovského vztahu k tradici (v individuálním rozptylu od vědomě uchopeného po zcela intuitivní) se nemůže ztratit fakt, že v mnoha případech je motivace „selského rozumu“, už z podstaty věci, závislá více na úzkém a okamžitém individuálním zájmu než na světonázorovém romantismu. Venkov v nejširším slova smyslu není hybatelem děje, ale klientem – bude chtě nechtě vždy jen čekat, jakou cestu vpřed, případně jakou „spásu“ mu nabídne „centrum“. Jeho anti-elitářské volební preference jsou více výsledkem zoufalství a na „na just“ vzdoru než jasné vize.
V intuitivním odporu proti zjevnému zlu naskakuje nejen „venkovan“, ale většina společnosti pouze na spasitelský populismus chytřejší části politického mainstreamu. Občan cítí, že reálně ani nemá jinou možnost, chce-li alespoň nějak ovlivnit chod dějin. U volebních uren přestává platit jinak vše určující princip nabídky a poptávky a nastupuje přísná regulace trhu jen na ty možnosti, které nemohou přinést skutečnou změnu směru. Úvaha i té rozumnější a poctivější části voličského průměru je orámována smutnou nadějí, že „kdo si dost nakradl, už snad krást nebude“, která není než precizním vyjádřením rezignace na mravnost a pravdu, bohyně ztracené v naprosté tmě ateisované vlády nové levice, štědře dotované spokojenou internacionální buržoazií.
Společenská smetánka zhasla světlo na konci tunelu a nutí společnost k amorálním kompromisům a nabízí jim výhradně amorální životní sny a perspektivy, chabě maskované všeobecně vysmívanými, neboť zřetelně prázdnými hesly o svobodě, prosperitě a humanismu. Lidový vzdor sám o sobě ale ono světlo zažehnout nedokáže, je to jen potenciál pro ideu, která může frustraci společnosti napřít ve směru smysluplného odporu, nikoli k podpoře těch, kteří jen pojmenují totožnou agendu novými termíny a okouzlí dav ještě výstřednějšími slogany.
Většinová populace se vždy přizpůsobí situaci a uctívá spíše jisté než možné. Reaguje na politickou nabídku prizmatem okamžité výhodnosti pro svůj momentální zájem, hlubší ideál zůstává mimo její zájem, rozlišovací schopnost a časoprostor vyhrazený nadosobním tématům. Přizpůsobiví tvoří páteř všech společenských vrstev, ač motivy a důvody tohoto stavu se mohou diametrálně lišit od zkorumpovanosti těch, kteří ze systému přímo sají, přes smířenost těch, kteří na něm parazitují až po rezignovanost těch, kteří jím byli odstrčeni od koryt.
Těch, kteří hodnotí situaci primárně měřítkem hodnotového přesvědčení a myslí přitom na celek a budoucnost více než na sebe a na dnešní žvanec, bude vždy úzká menšina. Momentálně jsou navíc právě tito lidé mezi normotvornou elitou bráni za extremisty a vyvrhele.
Elity jsou ve většině zaměřeny světoobčansky, nadnárodně a nad-etnicky, to je dáno systémovou výchovou a propagandou, pečlivě udržovanou v jejich (a)sociální bublině, ale i celkovým stavem civilizace, kde tradiční vztahy jsou trpěny jen ve vedlejší roli a určující skupinové identity jsou sdíleny na základě průsečíků majetku, vlivu, moci nebo úzce osobních zájmů a vztahů.
Střední třída je systémem koupena, disponuje drahými auty, prestižními funkcemi, apartmány ve Špindlu, luxusním jídlem a nedbale stylovou garderobou. Nepůjde proti systému, jakkoli by si uvědomovala jeho nespravedlnost (a to v případě těch nejosvícenějších i nespravedlnost namířenou vůči ní samotné), protože má zkrátka hodně co ztratit.
Plebs se pohybuje na hraně důstojného přežívání díky sociálním sítím, půjčkám, kompromisům a neustálému manévrování směřujícímu k zachování zdání blahobytu, jímž se chce za každou cenu alespoň předstíraně připodobnit těm majetnějším. Toto psychické i fyzické vypětí mu bere většinu energie. Lidem chybí odvaha, sebevědomí, charakter i vůle. Jejich naděje se neupíná ke společenské změně, ale k výhře ve sportce nebo k etablování v televizní reality-show, která by je posunula mezi „lepší lidi“, co nosí značkové oblečení, nebo o nichž se dokonce píše v novinách. Planý čas a frustraci z vlastního neúspěchu utápějí v alkoholu a ti vzdělanější ve virtuální realitě počítačového světa.
Zdravý úsudek normálního člověka, mnohdy schopný pregnantnější reflexe citlivých témat než sofistikovaně přeprogramovaný mozek vzdělance, je paralyzován obecnou lhostejností jeho vlastníka či jeho nedůvěrou v možnost „něco změnit“, případně obavou z problémů, jež by taková angažovanost třeba přinesla; ve výsledku to znamená mávnutí rukou znamenající „vždyť ještě není tak zle“, a pravidelně se opakující ostře kritické analýzy politické situace, určené ovšem výhradně omezenému (kvantitativně) auditoriu kolem stolu štamgastů.
Co je potřeba ke změně společnosti?
Snad právě v čase vánoční poetiky a novoročních přání lze vyslovit Naději na zázrak.
Je nutno, aby nikoli venkovský lid, ale právě elity byly tou silou, která bude xenofobní, konzervativní, anti-globalistická a tradicionalistická – a to uvědoměle, fundovaně, programově, poctivě – a s veškerou vahou svého vlivu! Nikoli stavět „vesnici“ proti „pražské kavárně“, ale změnit myšlení intelektuálů, hospodářských lídrů, novinářů, vědců, umělců, politiků tak, aby z jejich vlivu mohl lid čerpat autentické konzervativní, identitární a pronárodní postoje, motivované nikoli již pouze instinktivně a pohříchu často i nízce, ale naopak vnímané a prožívané ve vznešenosti rytířské, hrdinské, vlastenecké tradice.
Střední třída ani elity se ovšem neprobudí, dokud se nebudou mít mnohem hůře, než se dostanou do situace, kdy ucítí, že nemají co ztratit, nebo si alespoň neuvědomí, že jdou otevřeně proti zájmům vlastních potomků a vlastního rodu.
K rozvratu a ekonomickému kolapsu navoněného světa spotřeby a věčného růstu tak jako tak nezbytně dojde. Je to jen hra o čas. Stane-li se tak před úplným vítězstvím globalismu a neomarxismu, pak ještě bude mít revoluce potenciál prozřít k úplné podstatě problému, vyhnat skutečné žáby od pramene a vymést chlév do čista – především odříznout zemi a národ od zájmového a finančního napojení na struktury, pro které jsme již takřka vyždímanou, překonanou a odepsanou veličinou.
Globální elity si to uvědomují, a proto usilují – vždy s podporou koupené domácí věrchušky – oslepovat Evropany blyštivým luxusem a děsit historickými strašáky do té doby, než definitivně ztratí jakoukoli původní skupinovou a hodnotovou identitu. Protože pokud se kolaps materiálního blahobytu podaří oddálit až do éry dokončeného procesu úplné převýchovy jedince v poslušného bezbranného tvora, do doby dezintegrace národních souručenství a zaměnitelnosti sociálních a biologických rolí člověka, pak vyprázdněná ega robotizovaných individuí, řízená a kontrolovaná „velkým bratrem“, budou již bezpečně neakceschopná k jakémukoli relevantnímu odporu.
Absolutní, anonymizovaná a pevně centralizovaná globální vláda, pro začátek v evropském měřítku, realizující mocenskou ambici těch, kteří si pro sebe zachovají vše, co odpírají ostatním (zejména kontinuitu vlastní identity), pak již nebude atomizovanou občanskou společností, žijící v existenciální idiocii, nijak ohrožována.
Přestože má lid ve svém středu nejednoho „Jana Cimburu“, prosté velikány, o nichž Karel Veliký říká, že „jako dubiska, topoly či lípy narušují obecné demokratizační zploštění do strnisek/křovisek, užitkových lánů (řepky, brambor) a náletových porostů“, jsou to převážně vlci samotáři, a nejen to je důvod, proč nelze doufat, že se renesance evropských hodnot začne odvíjet uvědomělou revolucí zdola, neboť tento potenciál má ve formálně politickém vyjádření pouze podobu rozpačitých a nahodilých reakcí na příslušnou akci centrálního mainstreamu, ať už více nebo méně přesnou, citlivou; v hodnotové rovině pak trpí roztříštěností a neujasněností. Zůstává proto zákonitě vždy o krok pozadu a mimoděk tak soustavně následuje směr pochodu establishmentu. Není zde předpoklad strukturované síly, komplexní k naplnění vůle k moci, která i tak, vzhledem k rozptylu a individualizaci zájmů, sotva existuje.
Za současného stavu platí, že jedině tehdy, když se v náladě národa protne zoufalství a životní bezvýchodnost většiny s vizionářstvím silných a nezkorumpovaných skutečných elit, zrodí se energie, která přirozeně vygeneruje do čela společnosti osobnosti, pro něž nebude politika kariérním výtahem k věčné trafice, ale kteří budou mít ryzí zájem na prostém odvrácení katastrofy.
A protože současná katastrofa spočívá zejména v degeneraci člověka dystopickou společností, oslabující materii i ducha národa, bude mít revoluce přirozený potenciál jeho zušlechtění a nápravy. Nebude čas na zbabělost a korupci, neboť tváří v tvář fatálnímu ohrožení samé podstaty našeho jsoucna nabydou určitá slova opět původních významů, o něž byla připravena novořečí politické korektnosti – vlast, národ, rodina, práce, Bůh, morálka, oběť atd.
V tomto smyslu platí jednoznačně, že čím hůře, tím lépe. Protože současné tvrdohlavé drancování na úkor budoucnosti znamená, že až si jednou konečně uvědomíme, že toto úsloví má osudový dopad teprve v obráceném pořadí, ale fakticky stejném významovém fundamentu – tedy čím lépe, tím hůře (nejen pro naše děti, ale možná ještě i pro nás samotné), může být už na zpětný chod pozdě.
Skončí éra dětských her na pravici a levici, islamisty a anti-islamisty, liberalismus a konzervatismus, a nastane čas revoluce, diktované vypětím podstaty člověka, právě pochopivšího, že na hodinkách je už skutečně za pět minut dvanáct. A pak budeme litovat každé dosud promarněné vteřiny, kterou jsme prohýřili, a která nám bude scházet v boji o přežití. Těžko odhadnout, zda tuto šanci využít poslední chvilky Evropy bude ještě mít Západ, ale Východ ji alespoň teoreticky má.
Je jasné, že ohrožení společnosti nespočívá primárně ve vnějším obklíčení, ale v pokračujícím a gradujícím hodnotovém a morálním rozkladu, programovaném a podporovaném vnitřním nepřítelem (nebojme se toho výrazu). Jeho vinou jsme dospěli do stavu, kdy souručenství není schopno definovat svoji skupinovou identitu, zájem a cíl, kdy probíhá soustavná negace heroické složky člověka, kdy jeho úplné zmatení dospělo do stadia zaměnitelnosti feminizovaného muže a emancipované ženy a k únikům z biologické reality do třetího pohlaví.
Taková společnost je fakticky zpacifikována zevnitř, a aniž by musela být formálně odzbrojena, stává se bezmocnou vůči vnějším výzvám. Logicky pak není schopna ani ochotna postavit se zdravě k nutnosti vlastní obrany a stává se snadnou kořistí kohokoli, byť i technologicky a organizačně slabšího, ale mentálně odhodlanějšího.
Akceptujeme-li Locchiho definiční strukturu, potom platí, že má-li spor o buducnost Evropy přejít z dosavadní zcela zbytné fáze soubojů o výhodnější pozice, probíhajících v rámci politických šarvátek uvnitř sféry pevně ukotveného mocensko-ekonomického establishmentu, do relevantního dialogu o skutečně zásadních otázkách hodnotového a civilizačního směřování k jasné představě o obrazu evropské budoucnosti, pak je zjevné, že zatím nerušeně panující egalitářská mašinérie musí narazit do zdi surhumanistického principu.
Přejme si, aby tento náraz byl pro Evropu velkým třeskem Znovuzrození.
Je zřejmé, že kořeny příčin probíhající zkázy jsou hluboké a již široce prorostlé rodnou půdou, přičemž standardní politická klání jsou jen jejich viditelnou částí na povrchu. To znamená, že na záchranu lze pomýšlet jedině za cenu zcela zásadních, přímo inverzních změn ve společenském uspořádání, v celé filozofii budoucnosti, řečeno s Fredou, rozmetáním systému. Že každá taková změna je bolestivá, že nenechá kámen na kameni a že nejistota s ní spjatá vzbuzuje strach z neznáma, je nasnadě – a je to přirozené. Ale naše ochota nebo neochota uvědomit si tato fakta a přinést tuto oběť bude určovat naše postavení v budoucnu – důstojnost nebo ponížení, vládnutí nebo podřízenost, svobodu nebo otroctví, civilizaci nebo chaos.
Rok 2019 budiž počátkem znovunalezené cesty k přirozenosti člověka, zdravé lidské pospolitosti a velikosti evropské Tradice!
Psáno pro Délský potápěč.
***
***
***
***
***
29. dubna 1947 se narodil americký
Na Vašem projevu, Intifádo, je vidět, že máte s elektrošoky osobní zkušenost :)
Také jsem myslel, že za výběrem mých vět je nějaká Vaše myšlenka, ale to jsem Vás přecenil.
Nejste-li schopen zformulovat nějaký názor , či argument ….na cokoli….. jste bezcenný.
Zeptejte se na řešení třeba ákáčka…ohání se tu něčím jako eugenika:)
Bezpochyby umím lépe česky než vy, magnusi. Ten, kdo napíše „by jste“, musí být inteligent jako víno, nejlépe absolvent fakulty humanitních studií nebo sociálních věd.
Jinak jsem nedával proti sobě věty pojednávající o dvou různých věcech, ale provedl jsem krátkou antologii vašich výroků. Skvělé humoristické čtivo připomínající legendární Dikobraz! Nebojte se a nadělte nám přídavek!
Všichni se už určitě těší na další várku kvalitní zábavy, tak se nestyďte, plivněte si do dlaní a sem s tím. Klidně si k tomu pusťte Vlastu Plamínka s jeho štěnětem nebo hlemýždí smích psychopata Nešpora.
Jenom se obávám, abyste nedostal záchvat a neodvezli vás na pavilon č. 27 do Bohnic. To byste asi dostal pěkně na prdelku a nejen na prdelku. Oni elektrošoky jsou svině, vědí Karpeles? Ale nebojte, oni prej dávaj mezi zuby gumový řídítka, takže jazyk zůstane v ólrajtu! Jen ten mozek je potom, s vodpuštěním, na sračky. Takovej Václav Havel by mohl vyprávět. Po první seanci napsal Zahradní slavnost…
Ma’assalaama
Magnusi, nemusíte vědět, kdo jsem já. Vám stačí vědět, že budu vždy vystupovat proti racionálně-liberálnímu zlořádu jako jste vy. Nevím, jestli jste fízl nebo žid, jak uvádějí čtenáři pode mnou. Spíš bych si tipnul na to druhé, možná jste židovský mischung. Ti bývají stejně jako venkovští voříšci nejúpornější. Ale veskrze to není podstatné. Jste nepřítel!
Vaše sáhodlouhé litanie mě utvrzují v tom, že bude nutná výrazná redukce populace, a zvláště různých vychcánků. Ne, opravdu nemusíte v Česku žít. Doufám, že máte sbalené nouzové zavazadlo a nachystaný únikový plán. Jen lituji zemi, kde se usídlíte…
Na závěr snad jedinou poznámku k jedné, avšak všude omílané lži. To, co vy a vaši souvěrci nazývají strachem z jinakosti, nemá se strachem nic společného. My se nebojíme cizích, my k nim máme a chováme odpor. Instinktivní ODPOR k jinakosti, k primitivním barevným a jejich nízkým kulturám. A víte, co je symptomem odporu? Násilí.
Když se vám hnusí potkani, budete se jich bát? Nikoli. Prostě je budete zabíjet. Dnes, zítra, za týden, za rok. Dokud budou existovat. Tak to má být, příroda nás vybavila takovými pudy. A nám nezbývá než konat!
intifádo:)))…na rozhozeného plastelínce umíte docela dobře česky. Ještě ale nechápete dobře to, co čtete. Jinak by jste jistě nedával proti sobě věty pojednávající o 2 různých věcech.
Rozhodně blahopřeji tomuto pokrokovému a hlubokomyslnému webu k příznivcům, jako jste Vy :))))
Vy jste tu velmi důležitý. Prosím Vás, pište sem častěji.
Je to tu přeci zábavné. Já se například těším jaké oraculum zas časem vypadne z VJ , v gradující posloupnosti https://deliandiver.org/tag/vaclav-jan :)))
…Sebevědomí ale nestavět na třídě, národu, rase, většinou ani na “Duchu” národa, ale na nadnárodní západní kultuře…
…Němčoury znám fakt dobře. Jejich sebevědomí je zárukou, že je nepřeválcuje nikdy nic…
…Takoví Češi přece žádného ducha nemají. Toho mají ve smyslu o kterém blouzní VJ jedině Němci. Pak dlouho nic a pak třeba Rusové či Židi…
…podporuju jakokouli kulturní, názorovou , etnickou aj. diverzitu, kromě podmnožin, majících v úmyslu diverzitu zrušit…
…ostatní pustit (bez ohledu na rasu)…
a další perly. To je ještě lepší než bolševické silvestry v Československé televizi. Magnus není policejní provokatér, z jeho myšlenkového průjmu čpí na sto honů židovský zápach. To by žádnej fízl nezvládl, s takovou perverzí se parazit musí narodit.
Magnusi, neblbněte a nenervujte se tady. Je očividné, že tyhle stránky nejsou pro vás to pravé ořechové. Zkuste založit vlastní a umisťovat tam i vlastní články. Reagovat formou příspěvku umí každá opička z Afriky, ale napsat článek už chce trochu víc. Mazel tov!
milý C.2,
– větu o diversitě si přečtěte celou, díky…. pak jistě nahlédnete, že se ta tolerance netýká hlasatelů nástupu „xenofobní elity“
– na dotaz Mr. Andrew o názorech jsem jen řekl nějaké své názory, rozepisovat se nehodlám…
– kdybych byl mudrlant tak se vyjádřím úplně ke všemu a napíšu s kazatelským patosem hafo sentencí o blbostech jako VJ (viz archiv), kde bych měl každou větu špatně jako VJ a dodával si na důležitosti hloupými eschatologickými vizemi jako VJ :))
– nepovyšuju se nad nikoho, ale nemůžu za to, že skoro všichni kolem vlevo vpravo za poslední léta svévolně zblbli a sami sebe jaksi ponížili :)))
– jistě nejsem sám kdo má např. z české veřejnosti tento dojem
– je jedno jestli mě někdo bere či nebere vážně :))
@magnus
…podporuju jakokouli … názorovou … aj. diverzitu…
Evidentně nepodporujete, viz Váš původní komentář.
Bože to je opět grafomanická sračka vesnického mudrlanta…
Vy se ale taky umíte mudrlantsky rozepsat, nemyslíte? Viz Váš poslední komentář.
Autor není s něčím spokojený a rohodl se dlouze a kriticky zareagovat. Vy nejste s něčím spokojený a rozhodl jste se dlouze a kriticky zareagovat. To je v pořádku. Narozdíl od autora se tu ale narcisticky nadřazujete do role „toho lepšího“, rádoby svobodomyslného jedince. Který údajně podporuje názory druhých, a pohrdá grafomanstvím a mudrlanstvím. Vzhledem k Vašim komentářům to však působí značně úsměvně a nikdo Vás pak nemůže brát vážně.
jen pozn. ..Římani postupně usnadňovali lidem z provincií dosáhnout na římské občanství, funkce atd. …říct že pak jako celek nahlíželi na ostatní jako na barbary se mi zdá zjednodušující, jde taky o to že když už jste „v římě“ byl v rámci provincie jako třeba žid, tak už jste nebyl barbar, jako třeba germán… Xenofobní to neni vůbec, neboť římané měli sebevědomí „nad jinakostí“ a NIKOLI strach z jinakosti ….a vydrželo jim to skoro 1000 let, než je složily ekonomické limity starověkého řádu
Některé názory : pobývám často v Reichu a U.K. …moje zkušenost -muslimové nejsou až na agresivní vyjímky nijak sebevědomí, spíš ze Západu zakomplexovaní a vnitřně jej obdivující. Protože jsou pod ekonomickým tlakem, nestíhají, jsou nespokojení , náchylní na bludy imámů dovezených z SA, pákistánu apod. Ve třetí generaci se proto třeba radikalisují ale v materilizační akulturaci západními vzory se už méně množí. Nakonec převládne pragmatismus, sekularizace a ústup od ortodoxie (bylo to tak u všech kultur a jejich náboženství), také třeba jakési muslimské osvícenství. ..jsou přece zatím ve 14. (?) století.
Situaci ve Francii neznám, ale frantíci celé věky s machometány kolaborovali, takže tamní situaci nelze soudit našima očima. A ano o Francii je možno asi míti obavy. Nakonec je ale stejně i tam převálcuje západní konzum, facebook, porno aj. atributy současnosti…. dále hypertrofovaná lidská práva a postmoderní hodnoty, které VJ, byť částečně právem, tolik kritizuje. Za sto let tu s muslimy nemusí být problém žádný. Evropa se rasově trochu namíchá (jako po celé dějiny), ale kulturně nedojde k žádné katastrofě.
Západ si poradí, jako vždy. Sekularita a postupující modernita je silnější než jakékoli ortodoxií fixované náboženství. Evropa také „ustupovat“ (řečeno xenofobním slovníkem) přestává. To je přece zcela zřejmé. K pragmatismu a k mírnému odklonu od fundamentu dojde normální evolucí i muslimském světě. Ten se navíc zaměstná historickým konfliktem sunna/shia dále turci/arabové aj.
Je třeba být sebevědomý. …Němci, Američani, Britové….Pak se setkáte s respektem, nikoli s agresí nebo ohrožením.
Sebevědomí ale nestavět na třídě, národu, rase, většinou ani na „Duchu“ národa, ale na nadnárodní západní kultuře – sekularita, starý liberalismus, racionalita , individualismus, odpovednost za své bytí a tedy nutně svoboda k níž patří i třeba hromadění majetku.
Nějaké kolektivistické tradice, rasy, lid, úloha národa v dějinách, to je jen náckovský a komoušský sentiment. Třeba ten často vzývaný Duch národa je někdy úsměvný. Takoví Češi přece žádného ducha nemají. Toho mají ve smyslu o kterém blouzní VJ jedině Němci. ..pak dlouho nic a pak třeba Rusové či Židi.
Němčoury znám fakt dobře. Jejich sebevědomí je zárukou, že je nepřeválcuje nikdy nic. My jsme proti nim skutečné nuly. Sebevědomí plyne ale jakoby ze společného povědomí o svých mimořádných reálných schopnostech. To nese skoro každý Němec směrem k celku a celek zpět k němu. Je to jakoby jejich archetyp, vstupuje to do řeči, do běžných situací….neplyne to již z nějakého němectví nebo z vnímání německého národa jako myšlenky Boží , či zjevení nadrasy, či z dalších pokusů ten archetyp pojmenovat ….od Hegela přes romantismus až po nácky) , a ani z německého „lidu“, či německých tradic.
další témata :
migrace…zastavit parazity (99%), ostatní pustit (bez ohledu na rasu) když nebudou tahat náboženství do organizace státu a práva
neziskovky ….konec financováni ze společných a také zahraničních peněz
intoši a pražská kavárna…nesnáším
tzv. „lid“……nesnáším
menšiny…podporuju jakokouli kulturní, názorovou , etnickou aj. diverzitu, kromě podmnožin, majících v úmyslu diverzitu zrušit
Nesebevědomé strašení ala VJ spojené s adorací „lidu“ a „nezkaženému“ Východu nás táhne do ruských nesvobodných sraček. Skončíme jako stádečko vyklepaných buranů manipulovaných hnědo rudými „pastýři“. A většina národa si dnes právě toto přeje. Nejprve nás ohrožuje tohle, machometáni až pak!
Jsem docela rád, že v Česku koneckonců nemusíme žít :(
To Andrew ; Magnus je fízloidní aparátčík, kterej jen dělá svoji práci. Tu a tam se vyblije někam do diskuse xenofobních stránek s posláním podvracet a demotivovat fašistické netvory. Zavádět s ním dialog nemá smyslu, poněvač furt přehrává sadu šablon jimiž sám sebe stylizuje do role vyšší a zasvěcenější autority ale je tak blbej, že ani nemění styl aby nebylo hned jasný, že je to pořád stejnej tydýt.
magnus: Pořád kritizujete, ale není jasné, co vlastně zastáváte za názory. Kolaps ekonomiky nemusíme vítat, ale možná by chtělo se na něho připravit, když přijde ať chceme no nechceme. Nevím, co je naivního a blbého na popisu rozdílů venkova a velkého města. Staří Římané dobyli většinu známého světa, sice se neuzavírali před světem, ale byli přesvědčeni o své síle a nadřazenosti. Neomlouvali se všem okolo za všechno. Většinu ostatních národů považovali za barbary a to má ke xenofobii dost blízko. „Římané nemilovali Řím, protože byl velký. Byl velký, protože ho milovali.“ G. K. Chesterton
Husito Vy jste CO? …pod obojí ? … nebo chcete naznačit, že jste jako pro národ ?…to je ve spojení s husitstvím (které Čechy, byť ten pojem tehdy neměl žádný význam, akorát poškodilo) dost blbost , nemyslíte? ..nebo jste komunista, který se na h. již tradičně odvolává? Ale každopádně vidím, že na tomto legračním webu fungujete jako „míra všech věcí“ a kromě toho se vyznáte v Scheisshausbábách z Libně.
Rozhodně se ale jistě považujete za „zdravou sílu autochtonního národa Evropy“, jako VJ, a musí Vám býti dána moc ze strany „všech relevantních mocenských alternativ“.
Taky máte rád romantisující uplakané kazatelské kryptonácky jako je VJ, kteří jakživ nevystrčili nos ze své rodné vísky, ale přesně vědí , co je duch národa, jaká je dnes Evropa, co bude za sto let, co je podstata našeho jsoucna, apod….. jejich jednoduchá pojmová a vědomostní „mřížka“ jim neposkytuje dostatečně strukturovaný obraz světa a oni pak správně neuchopí podněty k nim přicházející, jejich odpovědi na výzvy budoucnosti vždy míří mimo a „nevycházejí“. Svět se sune dál a dál od nich, což vzbuzuje další úzkost a zlobu..na systém, na spiknutí, na globální anonymisovanou vládu ….nakonec se bezmocně zhroutí do blouznění o hrdinství, heroických složkách člověka, revoluci a „rozmetání systému“ . Je to velmi legrační, slabošské a ultra levo-/pravo- (je to totiž to samé) aktivistické.
Jako se vzteká na celé okolí rozmazlený fracek, kterému se furt a furt boří bábovičky, které si ale sám od počátku blbě staví. …či jakýkoli levý a pravý aktivista, jemuž rychle nevycházejí jeho plány na spasení světa.
VJ chce revolucí, samosebou po ekonomickém kolapsu, ke kterému „nezbytně dojde“ (jaký to zasraný komoušský arzenál a historické bezvědomí), nastolení „skutečných“ elit, které mají být zejména „xenofobní“ – větší kravinu jsem snad ještě nikde neviděl :))).
Řím se z malého města vyvinul v 1000 letou říši, protože jeho elity byly xenofobní ?
Ten veleduch JV má blbě snad každou větu :)))…něco takového se fakt nevidí !
Magnusi, váš primitivní a vulgární příspěvek hovoří o vašem vzdělání víc než nějaké pofidérní papíry na hlavu, kterým se dnes říká vzdělání. Každá hajzlbába z Libně je už dávno magistrou a podle toho to vypadá. Nejste vy dokonce doktorem?
Naopak je třeba vyzdvihnout příspěvek Pozorovatele a odkaz na Lasche. Je to sice smutné čtení, ale má v mnohém pravdu. Většina z nás žije v určitém mýtu a bludu. Dokud to nepochopíme, můžeme o změně jenom žvatlat a snít…
Bože to je opět grafomanická sračka vesnického mudrlanta, bojícího se světa, kterému očividně nerozumí!
Má ten VJ vůbec nějaké vzdělání??
Jsem na deliandiver po mnoha letech a je to tu o poznání horší:(( ..kde jste VJ vyhrabali???
VJ chce spasit Západ , Evropu, rasu, kulturu, tradici, hodnoty? Jen poškozuje věc, o kterou mu jde. Neni to nějaký neomarx provocateur?
Hezká diskuze :)
Naříkání nad vztahem elity-nevolníci je zbytečné. Fungovalo to tak od pravěku a bude to fungovat do poslední přeživší tříčlenné skupinky lidí na světě. Silnější, schopnější jedinec si vždy vydobude svoji vyšší pozici, slabší jedinec se podřídí. To je přirozený řád věcí, geneticky pevně vrytý do každého člověka.
Vlastní elity se dají vytvořit. Samozřejmě ne přímo (pokud nemáte v rukou absolutní, neomezenou moc). Nepřímo ano. Právě tou snahou o změnu názorové orientace společnosti, o které psal Andreos. Níže o tom podrobněji.
Budu se opakovat, ale pro klidnou, jasnou mysl je důležité racionálně si uvědomit skutečné fungování světa. Pochopit skutečné fungování systému, v němž žijeme a všech jeho vnitřních procesů, které mají přímý nebo nepřímý vliv na naše životy.
Duginem zde nedávno citovaný Lasch (jeden z mála amerických nežidovských mainstream autorů) napsal hodně zajímavou knihu: Kultura narcismu: americký život ve věku snižujících se očekávání (1979). V ní autor celkem zajímavě rozebírá psychologii současné Ameriky (která se od vydání knihy moc nezměnila). Vedle toho ale také rozebírá příčiny neúspěchu nejrůznějších aktivistů, ultra-levicových i ultra-pravicových. Největší důvod jejich marných snah spočívá podle Lasche v jejich chybných představách o světě kolem nich a jeho fungování.
Lasch píše o jedincích vychovaných liberální společností, bez řádu a tradic. Kteří odmala vzhlížejí k romantickým příběhům, fantastickým sci-fi vyprávěním, ságám atd (dnes třeba sci-fi filmy z budoucna i z historie). Vše je plné ideálních rytířů, počestných a naprosto mravních žen, hrdých a statečných bojovníků, kteří vítězí nad strašným zlem a nastolují vládu Dobra. Zmínění jedinci pak začnou těmto pohádkám hluboce věřit a představovat si je jako něco, co kdysi doopravdy existovalo (veliký omyl). Při kontaktu s reálným světem zjišt’ují, že tyto pohádky do něj vůbec nepasují. Lidé nejsou tak ideální a stateční, ženy nejsou tak počestné, dobro a zlo není tak snadno pevně definovatelné. Jejich následné snahy o změnu společnosti, aby se podobala té z jejich pohádkových snů, samozřejmě vycházejí naprázdno, jsou marné. Podle Lasche se pak u takového aktivisty logicky dostavuje psychický kolaps a hluboká desiluze. Následované jejich naprostou beznadějí, nihilismem. Jediné řešení vidí v totálním zničení celé stávající společnosti/světa.
Laschovy závěry bych v reálu připodobnil k soudobému naivnímu panicovi-truhlíkovi, který odmala vyrůstal na romantických knihách z dob viktoriánské Anglie konce 19. století a měl nějakou matku extra-puritánku. Takový truhlík o ženě mluví jako o „květince“ nebo „poupátku“ a na rukou by ji nosil. Není zlý a myslí to dobře. Ale žije v naprosto nereálných představách.
Realita samozřejmě byla a je úplně jiná. Ženská chce odjakživa chlapa, ne truhlíka. Ženská je odjakživa pěkně zlobivá potvora, žádné „poupátko“. Poupátkem se stává (jen občas, na chvíli) v náručí chlapa, kterého si váží a miluje (zlobí ale pořád, pravidelně). Naivní truhlík se při snaze aplikovat své naivní představy na živou ženu z masa a kostí dočká akorát toho, že ho každá normální ženská psychicky „rozseká“ (pokud není rozený podpantoflák a poslušný pejsek). Snílek se psychicky zhroutí. Z jeho marných snah o mravní čistotu se u něj dostaví desiluze („dávám jí první poslední, každý večer jí čtu vlastní básně… a ona se mi zatím schází s tím hrubiánem odvedle“). Logicky se z něj vyvine zapřisáhlý misogyn, který bude ženské nenávidět, pohrdat jimi a nejraději by jim jen ubližoval.
V případě aktivistů se jedná o naprosto zkreselné, pohádkové představy o mentalitě lidí, národa, elit a fungování světa. V reálném světě pak dochází k logické desiluzi, psychickému krachu a následné nenávisti ke všem a ke všemu. Kromě vlastního narcistního Já.
Jediný dobrý aktivista je tedy ten aktivista, který stojí pevnýma nohama na zemi. Který ví jak funguje řád, jak funguje společnost. Který uznává jejich přirozenost. Který ví jak fungují mezilidské vztahy i lidská psychologie. Psychologie jedince i psychologie davu. Který jim rozumí a uznává jejich přirozenost. Není zaslepený nereálnými, zkreslenými představami z knih a filmů. Aktivista, který není rozčarovaný, zklamaný, zaslepený. Který nechce ze své nenáviděné holky (národa, společnosti) bitím vychovávat poslušné „nevinné poupátko“, aby se podobala hrdince z nějakého fiktivního, přeslazeného románu, který si kdysi dávno v mládí oblíbil.
Pouze takový aktivista a jeho snahy o pozitivní změny ve společnosti mají šanci na úspěch.
Vlastné elity sa podľa mňa nedajú vytvoriť. Každá doba si tvorí vlastné špecifickými zákonmi hornej vrstvy a ich morálny charakter je v princípe vždy rovnaký. Rímski patriciát sa vraždil a kul pikle medzi sebou, šupákmi pohŕdal (viď gens Claudia), feudáli zdierali svojich poddaných (príšerné 17. storočie v Uhorsku), Esterházy dal groš sedliakovi, ale nekompromisne vybral dosť na to, aby vydržiaval svojich niekoľko palácov. A tak aj celá palácová elita R-U. Nám odkázaným na závislú prácu či nízke príjmy z malého podnikania sa stará aristokracia dnes páči, lebo bohatstvo odvodzovala z pozemkového vlastníctva, mala vzťah k pôde, ku krajine. Globálny kapitalizmus vytvára hlbokú brázdu medzi zdrojom bohatstva a miestnou kultúrou, už krajinu nepotrebuje a my sme bez moci a odzbrojení vystavení kultúrnej likvidácii.
Ak v niečom vidím slabú nádej, ale som skôr pesimista, je to situácia, kedy bude pre oligarchov výhodné spojiť sa s tými dole, pretože im to zaručí výhodu proti iným oligarchom. Vždy to bude spojené s korupciou, rytieri per se boli vzácni.
Oligarcha investuje do strany, strana bude mať voličov, vzniknú „bratstvá“, kde sa budú klanoví právnici, inžinieri, podnikatelia, dôstojníci, publicisti, nakladatelia podporovať. Ale silní muži si vždy zoberú svoj podiel, to je hierarchia.
Stredná trieda, intelektuáli, tak môžu skúšať šťastie a siať myšlienky, ktoré sa budú páčiť ako im samým, tak aj tým pod nimi, ktorí pracujú, ale nevedia ich sami vyjadriť, potrebujú hovorcov. A ak bude ideová báza dostatočne silná, nájde sa niekto mocnejší, kto jej prostredníctvom podojí dobu. Nič viac asi nie je možné očakávať. Goring mal tiež plné vozne cenností, Hitler urobil kompromisy s priemyselníkmi.
Tými pomyslenými rytiermi, ako asi existujú v našej ideačnej tvorivosti, sú čitatelia DP, ktorí môžu šíriť slovo a starať sa o „čistotu“ myšlienok a jednania, zdôrazňovať priority, pomáhať v orientácii (to je identita stredného stavu). A keď bude učenie dostatočne mocné, oligarcha prestúpi na nové evanjelium, prichýli rónina a využije príležitosť. Ale nižšia šľachta či honorácia sa na kniežací bál nikdy nedostala, to je osud veľkých spoločností. Môžeme však obcovať k vzájomnej prospešnosti, ak o tom bohatých presvedčíme. A následne utvárať kompromisy s ich mocibažnosťou a pôžitkárstvom, hájiť nedotknuteľné a tolerovať nevyhnutné.
Stredná trieda na Západe sa rozhodla žiť aristokraticky, stratila mieru a identitu, prišla o krajinu. Oligarchia ďalej žije dolce vita. Musíme obnoviť rovnováhu v našom stave, jadro souručenství sú ideačne zdatní a tí, ktorí sú im mocensky na roveň alebo pod nimi.
Ďakujem za článok! Takže od parížskej spoločnosti V.J. ustúpil? Na jeseň malo, myslím, niečo vyjsť.
Správný směr myšlení! Jen co se závěru týče, vidím to spolu s Andreosem poněkud jinak.
Malý historický exkurs: Při postupném rozkladu Západořímské říše se začal utvářet systém nevolnictví. Říše již nebyla schopna zajistit širokým vrstvám ochranu i jiné potřeby, a tak masy začaly hledat útočiště u majetných elit, které byly schopny jejich potřeby zajistit. Oplátkou za to elity požadovaly „loajalitu“, která se postupně vyvinula v jistou podobu otroctví.
Nevidím jediný důvod, proč by tomu dnes mělo být jinak. V případě kolapsu by se do popředí dostali ti, kdo dnes mají nastřádané obrovské prostředky: peníze pro vydržování vlastní armády (dnešními slovy „bezpečnostní agentury“), majetky pro potravinářskou výrobu, zdravotní péči atd.
O morálním charakteru dnešních boháčů, oněch „elit“, si zde myslím nedělá iluze nikdo; tím méně bychom se chtěli stát fakticky jejich otroky. A šanci na jejich převýchovu, „alespoň některých“, jak tu už někdo zmiňoval, nevidím vůbec žádnou. Vždyť vše je na jejich straně – mají se se svou morálkou dobře dnes, měli by se dobře i po kolapsu, stali by se z nich feudální páni. Tak proč by se měli měnit?!
Jediná možná cesta je vytvoření nových vlastních elit, než přijde kolaps a bude pozdě. Žel v tomto tragicky selháváme, namísto typu „rytíře“ máme ve skutečnosti leda někde po koutech přebývající ustrašence (nepočítám-li různé exhibicionisty v podobě naivních hlupáků, asociální chátry a dalších podobných, kteří našim idejím dělají leda medvědí službu.)
Chválím autora za hodně obsáhlý, kvalitně napsaný článek, hodný k zamyšlení. Díky.
Souhlasím ale s Andreosem. Známé, často opakované volání po biblické apokalypse, Armagedonu, s nadějí v boží spásu věrných a smetení neposlušných bezbožníků do pekel, je v konečném výsledku liché. I když chápu pohnutky těch, kteří o takovém všeřešícím bájném Armagedonu tajně sní.
Andreos má také pravdu v tom, že pro dosažení pozitivních změn ve společnosti je třeba měnit názorovou orientaci společnosti. Někdy se tomu říká „rozkládat systém zevnitř“. EX to tu zase kdysi vznostně nazval „znovu probouzet kritické myšlení Evropanů“. Budu se nyní opakovat, ale bez určité kolaborace s elitami k tomuto probuzení nikdy nedojde. Stejně tak platí, že k vysněným změnám názorové orientace společnosti je zapotřebí trochu jiných lidí než jsme my, staří asociální škarohlídi a do sebe zahledění solitéři.
Jako dlouhodobému, zapřisáhlému anti-nihilistovi a anti-utopistovi mi tedy nezbývá než popřát všem autorům i čtenářům DP do nového roku co nejvíce pozitiv a důvodů k dobré náladě, a méně snů o zdánlivě spasitelných katastrofických scénářích.
Perfektné zhodnotenie toho čo človek vníma ale po prečítaní mu všetko zapadne do mozaiky.
Pěkný článek.
Ovšem nemyslím si, že by měl přijít nějaký náhlý kolaps civilizace, který by vedl k všeobecnému „probuzení“. Jak víme i z minulosti, fatální úpadky civilizací kvůli imigraci, dysgenickému trendu a vytrácení původního obyvatelstva bývají pozvolné (v tom je jejich zákeřnost). Čeká nás spíše postupná dekadence, „zahnívání“. A v jeho rámci se stávající elity stále budou snažit udržet si svůj životní standard, žít si na vysoké noze, dokud to jde. Právě díky svému bohatství jsou i budoucím postupným úpadkem nejméně zranitelné (i když bude společnost chudnout, jejich životní úroveň bude stále vysoká).
Skutečně efektivní odpor nemůže být stavěn jen na nižších vrstvách, „venkovu“ apod. Avšak v dnešní situaci si lze jen těžko představit, že bychom dokázali změnit smýšlení elit. Jistě bychom se měli pokoušet získat některé z nich na jejich stranu, ale moc jich asi „přetáhnout“ nelze. Nejsou vesměs ochotní ohrozit své postavení a kariéru. Skutečnou cestou je spíše si začít do budoucna elity se zdravým prorasový, pronárodním smýšlením, ochotné i k nějaký obětem pro vyšší ideál, nově od píky utvářet v rámci vlastních řad, hlavně z mladší generace.
S tím „rozmetáním systému“ bych byl opatrný; nemyslím si, že dnešní moderní evropská společnost je ve všem až tak špatná; spíše než systém by byl třeba změnit názorovou orientaci, ideový étos ve společnosti – pro smýšlení v národnostním, etnickém, rasovém, eugenickém duchu. Od toho by se pak mohly odvinout i některé systémové změny, které by odstranily destruktivní excesy současného uspořádání společnosti a ekonomiky (problémem jsou právě ony excesy, ne stávající systém jako celek).