Délský potápěč

Autor: Romano Vulpitta

Romano Vulpitta je bývalým italským diplomatem a odborníkem na japonskou literaturu. Tento římský rodák úspěšně absolvoval právnickou fakultu římské univerzity a v roce 1964 získal zaměstnání na italském ministerstvu zahraničí. Od roku 1972 do roku 1975 působil jako profesor moderní japonské literatury na univerzitě v Neapoli. Poté se přestěhoval do Japonska, kde mu bylo nabídnuto místo profesora na univerzitě Sangyo v Kjótu, se specializací na evropská podnikatelská studia a japonsko-evropská srovnávací studia. Je autorem knih s názvem „Podmínky pro nepřemožitelnost: Jojūrō Jasuda“ (Fuhai no jōken: Yasuda Yojūrō to sekai no shichō, Tokio: Chūō Kōronsha, 1995) a „Přemítání o světě a o Mussolinim: Příběh Itala.“ V současnosti je již v penzi a žije v Japonsku. Následující text je přednáškou z října 2012.

1) Pozitivní vnímání Mišimy ze strany italských nacionalistů

V letošním roce jsme si připomněli 90. výročí Mussoliniova pochodu na Řím. Velký sen, jenž pohltil celý italský národ, byl též inspirací pro Jukio Mišimu, bez ohledu na rozdílnost forem a jejich vnějškových vyjádření.

Nyní bych se chtěl věnovat otázce, proč je Jukio Mišima tak populárním mezi italskými nacionalisty. Jak je možné, že se Mišima stal jejich hrdinou? Itálie je zemí číslo 1 v otázce překladu a publikace Mišimova literárního díla. Do dnešního dne zde vychází nové překlady jeho knih, včetně reedic jeho dříve publikovaných děl. Mimoto jsou v Itálii vydávány i jeho projevy a přednášky, o jeho životě a díle se točí filmy, na motivy jeho prací bylo složeno i několik oper. Tento výčet však zdaleka není úplný.

Continue Reading

Zelená politika?

Vládnoucí tržní fundamentalismus vycházející z hospodářského monoteismu („náboženství růstu“) i v této oblasti jemu podrobené politiky skutečná řešení prostě vylučuje. V utváření krajiny, v urbanismu a v architektuře, které určují charakter země a ovlivňují vývoj společnosti (nejde přitom jen o domy či pole, ale i o dálnice, vodní nádrže, parkoviště, sklady atd.) na dlouhá desetiletí i staletí by přece neměla dominovat „neviditelná ruka trhu“, která je – ze své podstaty – zároveň slepá. Jejím působením pak vzniká životní prostředí do značné míry formované čistě nahodilými a navzájem nepropojenými, dočasnými zájmy různých globálních a soukromých firem, jejichž vztah k místům, kde se odehrává náš každodenní život, je vymezen možností zisku a pro něž jsou kulturní specifičnosti nanejvýš „obchodními překážkami“. Naše země nemá být měněna investory a developery bez společenské odpovědnosti, nýbrž lidmi, kteří v ní žijí, popř. strategickými zájmy ve prospěch národa! Skutečně pronárodní síly totiž neuvažují v horizontu momentálního profitu ani volebního období, ale v perspektivě generací, minulých, současných i budoucích.

Continue Reading

Maďarský parlament, ve kterém má většinu pravicově konzervativní strana Fidesz, navrhl v červenci minulého roku úpravu ústavního zákona, týkajícího se nabývání zemědělské půdy cizinci. Ten nyní vstoupil v platnost.

Tisková agentura AgE uvedla, že z rozhodnutí ministerstva pro místní rozvoj mohou nyní skupovat zemědělskou půdu v Maďarsku pouze maďarští občané: „Země je národním dědictvím a živnou půdou národa. Oba tyto prvky musí být chráněny před spekulanty.“ Hlasování je historickým zlomem a znamená „začátek nové éry maďarského zemědělství.“

Continue Reading

Cíle a priority

Cílem a prioritou každého ekologického snažení je harmonická krajina, tedy krajina, v níž jsou v souladu všechny biologické, kulturní a hospodářské funkce a tím pádem je působivá i esteticky.

Je jasné, že krajina se bude a musí dále proměňovat, tak jako se příroda měnila už v dobách, kdy v ní člověk ještě vůbec nežil. Posláním ekologie je, aby se tyto změny za lidského přispění neděly překotně, nesmyslně a nadmíru chaoticky.

Města

Životním prostředím většiny z nás jsou především města. I ti, kteří žijí na venkově, jsou dnes z velké části nuceni do nich jezdit za prací, studiem, nákupy, tráví zde nikoli nepodstatnou část života zábavou.

Vztah společnosti k ochraně svého životního prostředí („svého světa“) se proto hodně odráží právě ve stavu měst – a ten není z hlediska dlouhodobého vývoje za (místy) pěkně opravenými fasádami nijak povzbudivý, obnáší totiž zejména:

– redukci historických center na prostor ovládaný hlavně zákonem nabídky a poptávky, což sebou mj. nese jejich „disneylandizaci“ (náměstí jako „atrakce“ pro turisty) a vytlačování „starousedlíků“ (vylidňování ve prospěch kanceláří);
– vznik „rezidenční segregace“ s oplocenými sídly zbohatlých a zanedbanými bydlišti zchudlých;
– suburbanizaci, tedy rozlézání zástavby „ani pes ani ves“ do krajiny („sídlištní kaše“). „Venkov už to není, ale město také ne“.

Continue Reading

Lidé mají právo vědět, kolik kolik členů vlády a poslanců maďarského parlamentu drží dvojí, izraelsko-maďarské občanství. Národně radikální strana Jobbik zastává názor, že tento fakt představuje hrozbu národní bezpečnosti.

Poslanec maďarského parlamentu za Jobbik Márton Gyöngyösi prohlásil: „Po krvavé lázni v pásmu Gazy v letech 2008-2009 jsme opět svědky teroru izraelské armády. Nádavkem k tomuto izraelskému masakru, mlčení západních vlád vyvolává ještě více pobouření, stejně jako jejich prohlášení po událostech v Gaze, ve kterých prakticky vyjádřily spojenectví s Izraelem a odkazovaly na jeho právo na sebeobranu.“ Zástupce národně radikální strany Jobbik očekával i odpověď od maďarského ministerského předsedy na jeho původní otázku: kdy se maďarská vláda postaví za trpící Palestince?

Gyöngyösi rovněž poznamenal, že je bolestné přihlížet tomu, jak se lidé na obou stranách konfliktu stávají obětmi násilí, avšak že počty obětí tohoto násilí jsou hrubě disproporční. Izrael se snaží předstírat, jako by do konfliktu byly zapojeny dvě rovnocenné strany, ačkoli počet obětí na palestinské straně přesahuje 150 lidí (ve velké většině civilistů, včetně žen a dětí), zatímco Izrael ztratil 6 lidských životů. Zdůraznil, že Izrael má jednu z nejlépe vyzbrojených armád světa, která má přímou vojenskou podporu ze strany Spojených států ve výši 3 miliardy dolarů ročně. Oproti tomu Palestinci patří pravděpodobně mezi nejvíce utlačovaný a sociálně deprivovaný národ na světě, který je vystaven blokádě v pásmu Gazy, porušující mezinárodní právo, zatímco židovští osadníci pokračují v budování ilegálních osad v na území Západního břehu Jordánu. Palestinci jsou rovněž v Izraeli trvale vystaveni rasové diskriminaci a porušování jejich lidských práv, navzdory rozhodnutí Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 1947 o rozdělení mandátní Palestiny na dva státy, uznávající právo Palestinců na nezávislý stát. Nejprovokativnější vládní prohlášení bylo podle Gyöngyösiho vydáno maďarským ministerstvem zahraničí, ve kterém vyjádřilo jednostranné a zaujaté obavy o oběti pouze z izraelské strany.

Continue Reading

Autor: Orkyniosdrymos

Zanedlouho nás čeká další díl tragikomického, nikdy nekončícího seriálu jménem volby, a tak bychom chtěli k této příležitosti vydat, snad pro někoho inspirativní, prohlášení a několik krátkých úvah. Zůstaneme však plně věrni našemu přesvědčení a politiky samotné se dotkneme jen letmo a i tak s odporem.

Ubohé varieté šašků hledajících svého krále, z Ameriky importované „vítězení“ v „debatách“ zpoza pultíků televizního studia, stupidní dotazy a ještě stupidnější odpovědi bezpáteřních krys všeho druhu a další neskrývané metody k ovládnutí mas nedávají každému člověku majícímu aspoň trochu sebeúcty – lépe Hrdosti – jinou možnost než neúčastnit se voleb, nechodit volit, a tak nebýt pro ono představení dobrovolným komparzem. My, lidé z okruhu Hrdosti, nevolíme!

Výše popsané záležitosti jsou však jen povrchní aspekty problému, pomyslnou špičkou ledovce. Demokracie samotná je zcela neschopný systém, nedávající jinou možnost vývoje než je současný i budoucí stav (bude hůř!) Vláda manipulátorů, naprosto nesmyslné rozdělení národa do „stran“ které pak, naprosto pro nic, doslova válčí mezi sebou, nulová odpovědnost, žádná návaznost (co jedna strana zavede to druhá okamžitě zruší).

Jít volit znamená souhlasit s neduhy vypsanými výše i níže; jít volit znamená souhlasit s demokracií.

Continue Reading

Mediální fikce versus realita

„Předpremiérová projekce nového filmu Quentina Tarantina, Nespoutaný Django (Django Unchained) přinesla snímku rozhodně pozitivní reklamu. Zúčastnění kritici skrz Twitter posílají takřka pouze dojmy plné potěšení, které předesílají budoucí nadšené recenze. … Nejlepší americký film roku 2012.“

Aktuálně.cz: Hravý, krvavý, šíleně zábavný, píší o novém Tarantinovi, 4. prosince 2012.

Reakce diváků na Twitteru, z nichž některé byly publikovány na Twitchy.com (sociálním agregátoru monitorujícím dění na Twitteru) byly rovněž nadšené a nepotřebují ani překlad:

Continue Reading

„Současný trend sekularizace společnosti nemá žádný vliv na muslimskou komunitu v Nizozemsku, ba naopak, její nejmladší členové se obrací směrem k náboženství.“ To je jedním z hlavních závěrů rozsáhlé studie „Muslimové v Nizozemsku,“ nedávno publikované Úřadem pro sociokulturní plánování (Social en Cultureel Planbureau), nezávislé vládní poradní organizace.

„Náboženství hraje důležitou roli v životě téměř všech muslimů v zemi,“ uvádí studie, která však upozorňuje i na fakt, že lze vypozorovat různé stupně religiozity a dodržování náboženských předpisů mezi jednotlivými komunitami. Většina z 825 000 muslimů žijících v Nizozemsku je marockého a tureckého původu.

Continue Reading

Autor: Baron Bodissey

Zatímco federální vláda a opozice v Bundestagu neústupně trvají na tom, že přistěhovalectví je nepostradatelným přínosem Německu, intenzita konfliktu mezi některými skupinami přistěhovalců a Němci stále narůstá. Jedním z příkladů jsou libanonské klany, které představují hierarchicky organizované skupiny stmelené silným etnickým uvědoměním a pevnou rodinnou soudržností. Tyto skutečnosti jsou pak dále podpořeny i velkým množstvím mladých mužů, připravených bojovat se společností, tvořenou malými rodinami a zastupovanou liberálními institucemi, která se může jen těžko bránit tváři v tvář takovému soupeři.

Jeden ze zaměstnanců berlínského Zemského kriminálního úřadu již na toto upozornil v roce 2002. Berlínská soudkyně pro mladistvě Kirsten Heisigová obvinila libanonské gangy z „neomezované degradace společnosti“, zatímco berlínský hlavní prokurátor Roman Reusch varoval v souvislosti s nimi před „situací podobné občanské válce“ ve městě. Nejmenovaný policejní vyšetřovatel zmínil, že tyto gangy považují Němce za „společnost, která zaslouží být drancována, společnost, která je od narození odsouzená být společností obětí a ztroskotanců“ a sociolog Ralph Ghadban považuje jejich chování za „hrozbu sociálnímu smíru.“ Tajná zpráva z konference ministrů vnitra již před mnoha lety uvedla, že všechny pokusy integrovat tyto gangy selhaly a že rozpuštění těchto kriminálních struktur, majících stejný etnický původ, by bylo možné jen přinejlepším „pouze v určitých oblastech.“ Předseda berlínské Policejní federace Eberhard Schönberg se v této souvilosti zmínil o „úplné ztrátě státní autority“.

Continue Reading

Autor: Joyce Lee Malcolm

Američané jsou odhodláni nadobro zamezit podobným masakrům, jenž se nedávno udál v Newtownu. Avšak jak toho lze docílit? Mnozí volají po efektivnější péči o duševně nemocné nebo po ozbrojené ochraně v oblastech, kde zákon zakazuje nosit zbraně, jiní zase požadují přísnější kontrolu v otázce nošení zbraní.

Nejsme jediní, kdo musel čelit obdobnému problému. Například Velká Brtitánie a Austrálie zažily podobné masakry v osmdesátých, respektive 90. letech 20. století. V obou zemích platily v dané době tvrdé zákony regulující vlastnictví střelných zbraní. Jejich odpovědí na tyto události bylo další zpřísnění již tak velice restriktivních zákonů v dané oblasti. Zkušenosti, jichž následně obě země nabyly, jsou v mnoha ohledech poučné.

V roce 1987 v malém anglickém městečku Hungerford postřílel Michael Ryan šestnáct lidí včetně svojí matky, dalších čtrnáct zranil a nakonec zastřelil i sám sebe. Vzhledem k tomu, že veřejnost ani policie nebyly ozbrojené, se mohl Ryan osm hodin procházet ulicemi s dvěma poloautomatickými puškami a jednou pistolí, aniž by kdokoli se střelnou zbraní přispěchal na pomoc.

Continue Reading

Zlatý úsvit je sociálně-nacionalistické hnutí se svojí vlastní strukturou, principy a stanovisky. Řeckého politického života se účastní od poloviny devadesátých let, svoji kandidátku postavilo ve volbách do Evropského parlamentu v létech 1994 a 2009, i do parlamentu národního v létech 1996 a 2009. Dne 7. listopadu 2010 se Zlatý úsvit zúčastnil komunálních voleb, rovněž tak i následných parlamentních voleb 17. června 2012, v nichž obdržel 7 procent hlasů a získal 18 poslaneckých mandátů.

Sociálně nacionalistické hnutí Zlatý úsvit stojí v první linii boje proti sebevražedné ztrátě národní paměti a hříšnému režimu politických stran, z nichž je utvořen současný politický establishment. Bojujeme též proti změně rasové a demografické struktury našeho obyvatelstva, k níž dochází prostřednictvím miliónů ilegálních přistěhovalců a rozkladu řecké společnosti za přitakání současných vládních stran, včetně i tzv. levice. Navrhujeme proto národní strategii, jejímž uplatněním budeme moci překonat krizi, v níž se naše země ocitla. Voláme po Řecku, které bude patřit Řekům.

Continue Reading

Mírumilovná tvář Atén současnosti

Řecký Zlatý úsvit publikoval na Youtube vánoční video, které charakterizoval jako „Krásné, romantické a nostalgické video s obrazy Atén, které jsme ztratili. Starých řeckých Atén, které byly protikladem dnešního úpadku.“ Ultranacionalistická řecká politická strana umístila video na svých stránkách, společně s přáním šťastných Vánoc všem Řekům.

Strana strávila předvánoční čas distribucí jídla a ošacení Řekům, kteří se ocitli v tíživé sociální situaci. Distribuce byla financována z platů poslanců řeckého parlamentu za Zlatý úsvit. Rozdělování potravin a ošacení bylo narušováno levicovými skupinami, které protestovaly proti tomu, že se odehrávalo na veřejných prostranstvích.

Continue Reading

Cikánská matka, která přinutila svoji třináctiletou dceru ke sňatku se 14-ti letým chlapcem odmítla britské hodnoty jako pro ni bezvýznamné. Renata Gural řekla, že ji nezajímá rozhořčení veřejnosti nad svatebním obřadem dvou cikánských dětí, který se odehrál v jedné hospodě ve východním Londýně.

Guralová, která je těhotná a očekává narození šestého dítěte, říká:

„Je mě úplně jedno, co si kdo myslí. Já jsem ta, kdo rozhoduje o tom, jestli je moje dcera dostatečně stará na to, aby se vdala. Já sama se vdala ve čtrnácti a nijak mě to neublížilo. Jen proto že žiji v Británii, tak to neznamená, že se budu chovat způsobem, jaký vy si myslíte, že je správný. Žiji si život tak, jak chci já a to i včetně toho, jak vychovávám své děti.

Vůbec mě nezajíma, co si sousedé, nebo sociálka myslí. Není to můj problém. Lidé tady nechápou naši kulturu a hodnoty.„

Continue Reading

Jihoafrický prezident Jacob Zuma prohlásil, že vlastnit psa není africké. a že černí Jihoafričané, kteří si koupí psa, chodí s ním na procházky a k veterináři, jen kopírují bílou kulturu.

Zuma (70) řečnil na tradičním shromáždění v provincii KwaZulu-Natal. Jeho projev byl prvním od jeho znovuzvolení prezidentem Afrického národního kongresu minulý týden. Jak uvedly durbanské noviny The Mercury Zuma popsal lidi, kteří mají rádi psy více než lidi za „postrádající dostatek lidskosti.“

Černí Jihoafričané by podle něj měli přestat přebírat zvyky ostatních kultur. Dále sdělil několika tisícům účastníků shromáždění: „I když se namažete jakýmkoli krémem a narovnáte si vlasy, nikdy to z vás bělochy neudělá.“

Jacob Zuma, hrdý na svou přináležitost ke národu Zuluů, dodržuje tradiční praktiky, jako například polygamii. V jednom ze srpnových rozhovorů prohlásil, že „není správné“ aby žena byla svobodná a že rození dětí je pro ženu „extra trénink.“ [1]

Continue Reading

Když to nejde po dobrém, tak to půjde po demokraticku.

Počet příchodů nelegálních přistěhovalců z Afriky na území Izraele byl snížen téměř na nulu. Nyní se izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu zavázal k tomu, poslat nelegální africké přistěhovalce, kteří se již nacházejí v Izraeli, zpět do Afriky.

Dlouho chybějící bariéra podél egyptsko-izraelských hranic, od měst Ejlat až po Gazu, má být dokončena do konce ledna příštího roku a izraelské zpravodajské stránky Arutz Sheva mají potvrzeno ze zdrojů blízkých izraelské armádě, že Afričané konečně pochopili, že mají jen mizivé šance na ilegální přechod izraelských hranic a vstup do země, natožpak na možnost v ní zůstat.

Během inspekční cesty podél izraelsko-egyptské hranice prohlásil Aryeh Eldad, poslanec izraelského parlamentu Kneset za Národní jednotu, že by izraelská armáda měla zastřelit všechny, kdo nelegálně překročí hranici a vstoupí na území Izraele.

„Každý, kdo pronikne přes izraelské hranice, by měl být zastřelen – švédský turista, Súdánec z Eritreje, Eritrejec ze Sůdánu, Gazan ze Sinaje. Kdokoli, kdo se dotkne izraelských hranic.“

Continue Reading

Kritika Izraele neznamená pro identitární hnutí automatickou podporu Palestinců. Nezapomínejme – konflikt na Blízkém Východě není naším konfliktem. Připomínáme slova Pierra Viala (Terre et Peuple): „Evropané se nesmějí nechat vtáhnout do konfrontace mezi Izraelem a arabskými muslimy, která se nás netýká. Není to naše válka. Nechme syny Abrahámovy proti sobě navzájem bojovat.“

Prezident Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás slíbil v roce 2011, že změní zákony, umožňující odejít vrahům od soudu s lehkými tresty, pokud prohlásí, že jejich činy byly motivovány potřebou ochránit jejich „rodinnou čest,“ kterou poškozovala nevhodné chování oběti. Ve skutečnosti zde ale nejsou žádné plány změnit tyto zákony, jak prohlásil úředník Palestinské samosprávy pro palestinskou zpravodajskou agenturu MNA (Ma’an News Agency).

„Proč bychom je měli měnit? Způsobilo by to jen vážné problémy,“ prohlásil Abbásův asistent Hassan al-Ouri.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Obhájci kontroly zbraní jsou ve svém důsledku obhájci policejního státu

Když lidé mluví v Americe o zbraních, poté co se o nich rozpoutá veřejná debata v odezvě na proběhlé střelecké masakry, tak argumentují tím, co „my“ bychom s nimi měli podniknout.

„Měli bychom omezit kapacitu zásobníků. Nikdo nepotřebuje mít schopnost vystřílet stovky nábojů.“

„Měli bychom zakázat útočné pušky. Nikdo nepotřebuje takový druh zbraní. Byly původně zkonstruovány pro armádu.“

„Měli bychom zakázat lidem nákup neprůstřelných vest. Nikdo nepotřebuje takový druh ochrany.“

„Měli bychom zamezit ‚mentálně labilním‘ jedincům přístup ke zbraním.“

Pokud tvrdíte podobné věci, tak zřejmě u sebe máte talisman, který vás ochraňuje. [1]

Kdo je to „my“? Vy a váš nepatrný volební hlas? Jste to vy a vámi zvolení členové Sněmovny reprezentantů – ti morální, počestní dobrodinci, jejichž popularita v průzkumech veřejného mínění se pohybuje okolo 20%? Jste to vy a oni?

Continue Reading

„Předseda vlády Petr Nečas prohlásil na nedávném výročním setkání, že problém ilegálního přistěhovalectví do České republiky byl vyřešen. V letošním roce se podařilo překročit hranice České republiky jen několika tuctům ilegálních přistěhovalců a v této souvislosti premiér Nečas poukázal na fakt, že se jeho vládě podařilo zastavit nejen ilegální přistěhovalectví do země, ale i obchod s lidmi.

Obchod s lidmi, mučení lidí a vraždy dětí byly jevy spojené s průvodem ilegálních přistěhovalců, který přicházel do země,“ dodal Nečas.

Říkáte si, že je to příliš dobré, aby to bylo pravdivé? Nebo jde o další neofašistickou provokaci?

Continue Reading

Autor: Daniel Greenfield

Žádný z pěti nejhorších střeleckých masakrů na světě nebyl spáchán Američanem

V dnešních dnech si nemůžete zapnout ve Spojených státech televizi bez toho, abyste nebyli nuceni poslouchat dalšího škorobeného komentátora mluvícího o „kultuře násilí“ v Americe. Michael Moore se díky tomu stal i slavným, když zneužil  masakr na střední škole v Columbine a lhal o něm.

Diskusní téma je vždy předem stanovené. Američané vlastní přiliš mnoho zbraní. A naše kultura vlastnění zbraní vede ke střeleckým masakrům. Avšak fakta hovoří jinou řečí.

Z pěti nejhorších střeleckých masakrů se jen jeden se odehrál ve Spojených státech. Žádný nebyl spáchán Američanem. Největší masakr byl spáchán Andersem Breivikem v zemi, která má jedny z nejpřísnějších zákonů na kontrolu zbraní na světě. Druhý byl spáchán jihokorejským policistou, který zabil 57 lidí. Za masakr na kampusu Virginia Polytechnic Institute and State University v Blacksburgu ve Virginii byl zodpovědný rovněž Jihokorejec.

Continue Reading

Cikánské lidskoprávní aktivistce, původem z Rumunska, která byla uvězněna za účast na podvodech se sociálními dávkami ve výši 10 milionů liber, bylo umožněno zůstat v Británii na základě zajištění ochrany jejich lidských práv. Lavinia Olmazu a její spolupachatel, Alin Enachi získali 2,9 milionu liber prostřednictvím zfalšovaných žádostí o sociální podporu pro 172 rumunských Cikánů, poté co jim zprostředkovali falešná čísla národního pojištění.

Olmazu byla v roce 2010 odsouzena k více než dvěma rokům vězení a měla být po propuštění z výkonu trestu automaticky deportována. Bylo jí však umožněno zůstat v Británii poté, co se odvolala proti pokusu ministryně vnitra vyhostit ji a využila mezery v zákoně na ochranu lidských práv (Human Rights Act 1989). Podařilo se jí přesvědčit soudce, že když má 12-ti letého syna, tak  může být její deportace považována za porušení jejich lidských práv.

Případ Lavinie Olazu vyvolává další znepokojení nad tím, jak soudci interpretují Odstavec 8 zmíněného zákona, který zaručuje „právo na rodinný život,“ a umožňuje tak kriminálníkům uniknout deportaci na základě tvrzení, že být deportován z Británie znamená porušení tohoto práva. Jak uvedly noviny Daily Telegraph, ministerstvo vnitra bylo přesvědčeno, že je v pořádku deportovat jejího syna společně s ní, protože se narodil v Rumunsku, jeho otec žije v Rumunsku a žil s jeho rumunsky mluvící matkou a jejím rumunským partnerem do doby, než byla zatčena.

Continue Reading