Délský potápěč

Nejsilnějším trumfem pro aktivizaci armád NATO je ukrajinská karta

Autor: Radim Lhoták

Celou délku hranice Evropské unie, již neomývá Atlantský oceán, olizují plameny válečných konfliktů. Ohnivý oblouk obkličující Evropu jasně ukazuje, že třetí světová válka se rozhořívá, aniž si to většina lidí stačila uvědomit.

Strategie válečných štváčů z USA, ale i z řad jejich spojenců v NATO, je zřejmá: Destabilizovat země tvořící kontinentální rozhraní mezi Evropskou unií a zbytkem světa a tak vyvolat konflikt mezi okcidentem (západní civilizací) a východními civilizacemi. Přičemž pod východní civilizace je třeba zahrnout všechny státy a kontinenty sousedící s Evropskou unií, které dosud zcela nepropadly režimu západní globalizace. Pohledem na mapu zjistíme, že ohnivý kruh kolem EU se uzavírá. Na počátku jeho vzplanutí byly skryté či otevřené agrese USA a NATO v příslušných státech pod záminkou vývozu demokracie a potření tamních údajně autoritativních režimů. Cílem těchto válečných invazí byl vnitřní chaos napadených států, který se dále rozhořel v občanských válkách, v nichž na účelově zvolené straně stojí USA, a to podle potřeby přiložit do ohně, nikoliv podpořit spravedlivé řešení konfliktu, a na druhou stranu se postupně přidávají východní mocnosti v čele s Ruskem.

Válečná obruč svírající postupně Evropskou unii je omračující: Válka stále naplno zuří v Sýrii, k ní se postupně přidávají války v dalších rozvrácených zemích, kam patří Libye, Irák, Palestina a Ukrajina. Je možná jen otázkou času, kdy se k nim přidá Egypt a severní pobaltské státy odpadlé od Ruska. V každém případě je již nyní Evropská unie konfrontována s nejhorší bezpečnostní situací od druhé světové války. To pochopitelně hraje do not válečných plánovačů v USA. Evropa je v obležení a bude nucena se semknout společně s USA k aktivní obraně svých životních zájmů. Nejsilnějším trumfem pro aktivizaci armád NATO je ukrajinská karta. Právě v ní jsou bezprostředně dotčeny životní zájmy Ruska, a to nahrává tomu, aby se regionální konflikty rozhořely do velké války světových mocností.

Continue Reading

Marine Le Pen: Vzhůru do Augiášova chléva!

Autor: Adrian Davies

Výsledky voleb do tzv. Evropského parlamentu ukazují, že národy našeho domovského kontinentu konečně projevují známky odporu – a dokonce počínající vzpoury – proti kosmopolitním elitám, které si nad nimi až příliš dlouho uzurpovaly vládu.

Populistická, pravicová a protisystémová uskupení napříč EU si vedla výrazně nad očekávání, i když se výsledky v jednotlivých zemích liší. EU provozuje web, na němž je možné porovnat v každé jednotlivé zemi volební výsledky z roku 2009 s těmi letošními.

Velmi obecně řečeno lze mezi „extrémistickými“ stranami rozpoznat dva nejvýraznější proudy. Jedním z nich je v podstatě ten „náš“ – s odlišnou mírou důrazu se do této kategorie náležící subjekty shodnou na důležitosti společného jazyka, kultury a náboženství, přesto však pojímají národ v prvé řadě jako rozšířenou rodinu či příbuzenskou skupinu. Nadále budu tento proud označovat jako „identitární“.

Druhý proud vychází z libertariánství a klade důraz nikoliv na skupinové zájmy nebo národní identitu, ale na práva jednotlivce a ekonomické svobody. Američané takovouto „pravici“ znají až příliš dobře.

Zdaleka nejdůležitějším průlomem pro identitární proud je skvělý úspěch francouzské Front National. Získala přes 25%, o 4% více než „systémová“ pravice UMP, a podle kritéria voličské podpory je nyní největší stranou v zemi. Do EP vyšle 24 zástupců oproti pouhým třem v minulých volbách.

Continue Reading

Slava herojam! Plundrování Ukrajiny může začít..

Autor: Diana Johnstone

V září 2013 financoval jeden z nejbohatších ukrajinských oligarchů, Viktor Pinčuk, elitní strategickou konferenci 1] o Ukrajině, která se konala v Jaltě ve stejném paláci, ve kterém se v roce 1945 setkali Roosevelt, Stalin a Churchill na jednání o budoucnosti Evropy. Jeden z vlivných globalistických a elitistických magazínů, The Economist, ve svém popisu toho, co označil za „přehlídku razantní diplomacie“ uvedl: „O budoucnost Ukrajiny, země obývané 48 miliony lidí, a Evropy se rozhodovalo v reálném čase.“ Mezi účastníky konference se nacházeli Bill a Hillary Clintonovi, bývalý ředitel CIA generál David Petraeus, bývalý ministr financí USA Lawrence Summers, bývalý prezident Světové banky Robert Zoellick, švédský ministr zahraničních věcí Carl Bildt, Šimon Peres, Tony Blair, Gerhard Schröder, Dominique Strauss-Kahn, Mario Monti, litevská prezidentka Dalia Grybauskaite, vlivný ministr zahraničních věcí Polska Radek Sikorski. Zůčastnili se i jak prezident Viktor Janukovyč, svržený o pět měsíců později, tak i jeho nedávno zvolený nástupce Petro Porošenko. Bývalý ministr pro energetiku USA Bill Richardson zde mluvil o revoluci hydraulického štěpení (frakování), kterou Spojené státy doufají využít při oslabení Ruska, kdy by břidlicový plyn měl nahradit ruské přírodní zdroje plynu. Jádrem diskuse však byla „Zevrubná a obsažná dohoda o volném obchodu“ (Deep and Comprehensive Free Trade Area – DCFTA) mezi Ukrajinou a Evropskou unií a možnosti integrace Ukrajiny do struktur Západu. Konference se nesla ve všeobecně euforickém duchu nad vyhlídkami přerušení vazeb Ukrajiny s Ruskem, ve prospěch Západu.

Šlo o konspiraci proti Rusku? Vůbec ne. Narozdíl od bilderberských konferencí nebylo jednání tajné. Zhruba tuctu amerických VIP hostů a velkému počtu zástůpců evropské politické elity čelil Putinův poradce Sergej Glazjev, který na konferenci naprosto jasně tlumočil postoj Ruska.

Continue Reading

Marine Le Penová

Spiegel: Paní Le Penová, vaše Národní fronta, která získala 25 procent voličských hlasů je jedním z hlavních vítězů květnových voleb do Evropského parlamentu. Jak k tomu mohlo dojít?

Le Penová: Francouzi chtějí získat kontrolu nad jejich vlastní zemí. Chtějí určovat kurz jejich vlastní ekonomiky a přistěhovalecké politiky. Chtějí aby jejich vlastní zákony získaly přednost před zákony Evropské unie. Francouzi pochopili, že Evropská unie nenaplňuje utopii, která jim byla prodána. Evropská unie se výrazně vzdálila od demokratického způsobu fungování.

SP: Nicméně před volbami bylo řečeno, že jmenování čelných kandidátů zastupujících dvě největší skupiny – Jean-Claude Junckera za středopravicovou a Martina Schulze za středolevicovou – posílí demokracii v EU.

LP: To jsou absolutní lži. Každý ví, že parlament nebude finálně rozhodovat o příštím předsedovi Evropské komise.

SP: Chcete zničit Evropu?

LP: Chci zničit Evropskou unii, ne Evropu! Věřím v Evropu národních států. Věřím v Airbus a Ariane, v Evropu založené na spolupráci. Co nechci je Evropský sovětský svaz.

Continue Reading

Markus Willinger

Autor: Markus Willinger

Ukrajinská krize opět prokázala, že starý konflikt mezi Amerikou a Ruskem stále probíhá. Jasně však i prokázala další skutečnost, a to že centrem tohoto konfliktu je i nadále Evropa, která však nedisponuje žádnou vlastní nezávislou mocí, kterou by byla schopná ovlivnit výsledek tohoto soupeření. Rusové a Američané vedou spory o překreslení hranic v Evropě a vůbec se nestarají, co si o tom Evropané myslí. Nestarají se, protože se nepotřebují starat. Slavný výrok Victorie Nulandové „Fuck the EU!“ to vyjadřuje výstižně. „Neposlouchej Evropany. Jediné co dělají je, že jen mluví. Nezáleží na nich.“

A protože Evropa nemá žádnou vlastní moc, Ukrajina má jen dvě možnosti volby: ruskou nebo americkou sféru vlivu. Být součástí Evropy nebylo nikdy možnou volbou pro Ukrajinu. Nemohla se jí stát, protože nezávislá Evropa neexistuje.

Jak k tomu došlo, že se nikdo o nás Evropany nepotřebuje starat? Státy Evropské unie dohromady mají dvakrát větší armádu než Rusko a silnější ekonomiku než USA. Nehledě na to nám však stále zcela dominují tyto cizí mocnosti. Nabízí se tak otázka: potřebujeme jinou formu uspořádání Evropy? Ano, potřebujeme!

Continue Reading

Pouze osvobození z diktátu Bruselu a odstranění protektorátní vlády České republiky může vést k naší nezávislosti

Autor: Radim Lhoták

Podvedli nás. Lhali nám, že se staneme součástí svobodné a prosperující Evropy. A lžou nám i dnes, když tvrdí, že členství v Evropské unii je jedinou rozumnou a bezpečnou alternativou budoucnosti Českého národa.

Opak je pravdou. Pouze osvobození z diktátu Bruselu a odstranění protektorátní vlády České republiky může vést k naší nezávislosti, tedy k důstojné a svobodné budoucnosti naší krásné vlasti. Mnoho lidí má však obavy, že žádná ze stran bojujících za vystoupení z EU nebude vědět, co dělat dál, až dosáhne svého cíle.

Je naprosto zřejmé, že garnitury současných politických lokajů sloužící Bruselu a globálním elitám se bez úzké vazby na mocenské struktury EU neobejdou. Nevěděly by, jak si mají udržet současnou moc. Proto by za všech okolností dál hrály podle not napsaných plutokratickými elitami západních imperiálních mocností, protože nic jiného ani neumějí. Nakonec samy to ukazují v podobě svých nomenklaturních kádrů. Jejich lokajství neomylně čiší například z postoje, jaký zaujímají k situaci na Ukrajině: Zbabělý pokrytec Zaorálek, cvičený žvanil Sobotka, bonmoty upocený klaun a karikatura státnické osobnosti Zeman a k tomu jako příklad za všechny „spasitele“ z hnutí ANO komediant Stropnický. Nikdo z nich se neodváží pohledět otevřeně pravdě do očí, přestože nemohou být tak hloupí, aby nechápali, o co USA a jejímu vazalovi Evropské unii jde. Jen se kryjí planými řečmi o tom, že se nemá směšovat politika s ekonomikou, jako kdyby nešlo o spojené nádoby, aby se riskantními sankcemi proti Rusku nakonec sami nepřipravili o plné žlaby.

Continue Reading

Tomislav Sunić

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Doktor Tomislav Sunić je bývalý profesor a diplomat. Je představitel tzv. Nové pravice. Přítel Alaina de Benoista, jehož díla překládá z francouzštiny do angličtiny. Studoval v USA. Od roku 1993 do roku 2001 působil jako chorvatský diplomat na různých pozicích v Záhřebu, Londýně, Kodani. Učil na univerzitě v Záhřebu a krátký čas i na pražské Anglo-American College. Dnes žije v Záhřebu, kde působí jako spisovatel a překladatel.

Schůzka s Tomislavem Sunicem proběhla během jeho pobytu v Drážďanech, kde měl vystoupit s projevem na pietním shromáždění za oběti bombardování Drážďan. Poznat Tomislava Suniće je velice silný zážitek. V osobním kontaktu působí velice přátelským, distingovaným, až aristokratickým dojmem. Ze způsobu, kterým odpovídá během rozhovoru, ale i argumentuje v běžné konverzaci, je cítit silná sebejistota. Celý rozhovor, který jsem nahrál na diktafon, trvá necelé dvě hodiny. Tomislav Sunić navrhoval možnost zkrácení rozhovoru případně cílenou selekci pasáží, které můžou být pro české čtenáře zajímavé. Já se naopak domnívám, že by byla škoda nepředložit českému čtenáři materii kompletní a ucelenou, nejvíce autentickou bez velkých zásahů či úprav.

Dnes se zúčastníte pietní akce při příležitosti bombardování Drážďan a dokonce zde vystoupíte s projevem. Proč si myslíte, že je důležité vzpomínat na oběti tohoto bombardování?

Připomínání těchto obětí má několik důvodů. A nemluvíme tu jen o obětech drážďanského bombardování, ale o milionech a milionech obětí z různých částí Evropy a různých částí Německa. Tématem je letecké bombardování a také zkušenosti s hroznými boji. Takže Drážďany jsou pro mě v podstatě jakýsi symbol, který zastřešuje lidi, co chtějí zlepšit svět. Stručně řečeno, Drážďany jsou symbol lidského utrpení.

Continue Reading

Bruselští byrokraté věnovali Turecku více než sto miliónů liber na výstavbu vysokorychlostní železnice – pro případ, že by země vstoupila do Evropské unie. Tato obrovská částka nemusí být splacena zpět a investice nepřinese žádný zisk. Peníze pochází z fondu určeného na podporu zemí, usilujících o vstup do Evropské unie. Británie do fondu, jež v současné době dosahuje částky 12,1 miliard liber, přispívá ročně částkou 120 miliónů liber.

Zpráva o investici do železničního spojení mezi dvěma největšími tureckými městy Istanbulem a Ankarou, vyvolala pobouření. Poslanec za Konzervativní stranu Douglas Carswell označil rozhodnutí EU za „bizarní“. Prohlásil:

„Jiné země, které investují peníze do Turecka, jako například Čína, očekávají výnos z těchto investic. Je vtipné, jak komunistická země chápe fundamentální základy kapitalismu, zatímco Evropská unie dává Turecku peníze bez toho, že by se starala o návratnost investic.“

Europoslanec za UKIP William Darthmouth požaduje zastavení financování čekatelských zemí na přijetí do Evropské unie. Prohlásil: „Nevím, jaký prospěch přinese tento projekt Evropské unii. Skutečnost, že peníze britských daňových poplatníků směřují na financování nové železniční tratě v Turecku, zatímco vláda prosazuje obrovské škrty ve veřejných službách a infrastruktuře, bezpochyby zděsí mnoho lidí.„

Práce na 530 kilometrů dlouhé trati začaly už v roce 2003 a Evropská investiční banka doposud utopila v projektu 1 miliardu liber, poslední 120 miliónový grant nepočítaje.

Mluvčí evropského komisaře pro rozšíření EU Güntera Verheugena, Jean Christophe Filori uvedl, že železniční trať umožní evropským obchodníkům dostat se do Ankary rychleji, za účelem podpesání obchodních smluv. Avšak ochota turecké veřejnosti vstoupit do Evropské unie pomalu ubývá a včera nejmenovaný vysoký turecký vládní úředník varoval, že Turecko nebude čekat věčně.

Hlavní turecký vyjednavač Egemen Bagis prohlásil, že Turecko je odhodláno připojit se k bloku 27 zemí, zároveň však připustil, že není nakloněno přijetí eura – ačkoli je to podmínkou pro přijetí. Dále pak prohlásil, že vliv Turecka na Blízkém východě je hlavní výhodou pro Unii a že na základě toho by mělo být zemi dovoleno vstoupit do EU.

Článek Anila Dawara EU squanders £100m on train line in Turkey vyšel v novinách The Daily Express dne 14. února 2013.

Autor: Jean-Claude Galli

Turecko využívá ilegální přistěhovalectví jako zbraň proti Řecku a Evropě, ve snaze islamizovat kontinent. Jeho prostřednictvím rovněž vyvíjí nátlak za účelem získání politických ústupků ze strany Evropské unie. To by mělo vyvolat razantní odpověď ze strany evropských vlád. Namísto toho, tito bezpáteřní blázni pokračují ve své nekonečné politice ústupků.

V Řecku, které čítá 11 milionů obyvatel, se nyní nachází milion ilegálních přistěhovalců, z nichž většina je držena za otřesných podmínek v přistěhovaleckých táborech.

Policejní šéf v Orestias (u hranic s Tureckem) Giorgios Salamangas mluví jasně: „Do roku 2009 byl počet přistěhovalců mírný a zvladatelný (3500 zatčení v oblasti, kterou má na starosti). Byl to rok 2010, kdy se situace dramaticky změnila (36 000 zatčení ve stejné oblasti).“

V roce 2010 se totiž Turecko rozhodlo, bez toho, že by to s někým konzultovalo, že přestane vydávat víza pro občany států jako např. Írán, Sýrie, Jemen, Libye, Libanon, Maroko a Tunisko. Tímto aktem Turecko dramaticky změnilo situaci, v důsledku čehož pak přistěhovalci začali proudit směrem do Evropy. „Dnes se můžete dostat do Istanbulu z Alžíru a dalších měst severní Afriky s nízkonákladovou leteckou společností za 70 Euro,“ říká Giorgos Salamangas.

Continue Reading

A quotes from Eric Edelman, U.S. ambassador to Turkey, 30 December 2004, published by Wikileaks:

ID: 04ANKARA7211
Dokument dato: 2004-12-30 05:05:00
Release dato: 2010-11-28 18:06:00
Kilde: Embassy Ankara
header:

This record is a partial extract of the original cable. The full text of the original cable is not available.

[…]

SUBJECT: ERDOGAN AND AK PARTY AFTER TWO YEARS IN POWER: TRYING TO GET A GRIP ON THEMSELVES, ON TURKEY, ON EUROPE

1. (C) Summary: PM Erdogan and his ruling AK Party seem to have a firm grip on power — if for no other reasons that there is currently no viable alternative and inertia weighs heavily in politics. Nevertheless, Erdogan and his party face enormous challenges if they are successfully to embrace core principles of open society, carry out EU harmonization, and develop and implement foreign policies in harmony with core U.S. interests. End summary.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Čtyři české Gripeny, které představují nadzvukovou páteř letectva Armády České republiky (leteckých sil, které by se daly počítat v řádu několika vrtulníkových, dopravních a stíhacích letek dohromady), odletěly dle vyjádření Generálního štábu na „v historii první zahraniční misi vojenského letectva České republiky“. Jejich úkolem bude chránit vzdušný prostor Pobaltí. Před kým? Očekává snad NATO mimozemský útok zpoza polárního kruhu, či kobercový nálet ruského letectva na Východní Evropu?

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Než začneme přemýšlet o výhodách a nevýhodách evropské integrace, měli bychom nejprve zvážit, na jakých pilířích je tento náš společný evropský dům postaven. Volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a osob. To je idea jednotného prostoru, v němž by Evropa měla najít společnou řeč. Nikoliv vzájemnost rozličných autonomních kultur, nikoliv humánní svazek duchovního porozumění a mezilidské inspirace v rozmanitosti tvůrčích sil, ale společné koryto materiálových toků, jeden univerzální žlab konzumu a směny lidskosti za industriální pokrok ve jménu tažné síly liberálně tržního kombajnu planýrujícího svět do jednolité multikulturní drůbežárny.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Vláda chce v příštím roce zvýšit počet českých vojáků sloužících v Afghánistánu z 200 přibližně na 300. Spolu s dalšími misemi, jako je například oblast Kosova, či Iráku, nebo Čadu, by tak celkový počet českých vojáků, sloužících na různých zahraničních misích, měl v příštím roce dosáhnout bezmála 1300 příslušníků různých jednotek, vyslaných do akce ve světě. Máme se radovat a být hrdí na své chlapce, kteří ve světě pomáhají…co vlastně? Udržovat bezpečnost a pořádek? Šířit demokratické hodnoty?

Naše armáda by měla hájit především zájmy České republiky, proto je třeba se ptát, qui bono? Je potřeba si dnes položit otázku, zda opravdu všechny mise, kterých se jako stát účastníme, jsou natolik v českém zájmu (nebo zda vůbec), zda pocit alianční sounáležitosti dostatečně vyrovnává dosti velké finanční prostředky, které musí být vynakládány a jestli by se tyto nedaly využít lépe a jinak.

Continue Reading

Oskar Krejčí – český politológ, analytik, univerzitný profesor, autor sedemnástich kníh a približne tisíca štúdií a článkov. V súčasnosti pôsobí ako prorektor Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů v Prahe, rovnako aj na Ústave politických vied Slovenskej akadémie vied. Medzi najvýznamnejšie knihy patrí bezpochyby už tretie vydanie Mezinárodní politiky, Kniha o voľbách alebo Geopolitika stredoeurópskeho priestoru. Redakcia mepoforum.sk mu položila niekoľko otázok (nielen) na tému súčasného usporiadania svetového politického systému.

Continue Reading

Politolog, publicista a překladatel Alexander Tomský (*1947) se kriticky zabývá otázkami spojenými s projektem společné Evropy. Působí jako editor společenskovědní a politické literatury (v londýnském exilu vydával významnou edici Rozmluvy). Následující text je přepracovanou a rozšířenou verzí rozhovoru, který byl původně uveřejněn na internetu.

Red.: Ve svých politických komentářích se netajíte kritickým postojem k projektu sjednocené Evropy. O jaké argumenty svůj euroskepticismus opíráte?

Tomský: Snahu politicky sjednotit Evropu pokládám za imperiální omyl a impéria nevznikají dobrovolně. Byrokratické násilí a korupce, které nadnárodní a nekontrolovatelná byrokracie vytváří, narážejí už dnes v Evropě na značný odpor. Tradice nezávislých států (řecké polis) je mnohem starší než vznik států národních a z jejich soupeření, konkurence a vnitřní inovace Evropa (Occident) také vznikla. Absence evropského politického národa znemožňuje politickou kontrolu nadnárodního státu, a proto takový národ nemůže v rámci evropské politické tradice ani vzniknout. V globalizujícím se světě bude pravděpodobně solidarita a spolupráce v rámci stejné civilizace Západu (v Evropě hranice z roku 1054, jinde anglosaské země) sílit, leč civilizace a dominium politicum není totéž. Navíc evropské integrační snahy vznikly z bídy a strachu po válce a dnes už jsou evidentně v rozkladu. Jedinou atraktivní myšlenkou Evropské unie byl společný ekonomický prostor (EHS) a snaha pomoci chudším státům. Původně totiž převažoval více ekonomický liberální model, a teprve dominantní účastí socialistů koncem šedesátých let převládl model sociální, takže dnes evropská integrace znamená stále větší a větší zásahy byrokracie do ekonomiky. Dokonce i politická spolupráce (neplést s integrací), zvláště ve vztahu k zahraničí (USA, Izrael, Rusko), naráží na stále větší neshody.

Continue Reading