Délský potápěč

Vennův diagram zobrazující „kulturu rušení“ (cancel culture)

Autor: Roland White

V roce 2017 volali studenti londýnské univerzity po dekolonizaci kurikula, nyní přišli se seznamem jmen, jež považují za přijatelná.

Filosofie je umění pokládání nepříjemných otázek – a tady jednu takovou máte: má v našem moderním světě ještě smysl studium tradičních západních myslitelů?

Nebo se jedná spíš o – abychom použili módního výraziva – o přežité relikvie kolonialismu s ksichty gamonnů (v britském prostředí asi nejoblíbenější protibělošská urážka, českým ekvivalentem by mohla být třeba vepřová hlava, kdyby ovšem nabyla rasový nádech – pozn. překl.), které je třeba zbourat jako sochy bělošských viktoriánských chlapíků s licousy?

Na stranu přežitosti se v roce 2017 velmi výrazně naklonila i perspektiva studenstva fakulty afrických a orientálních studií (SOAS) London University. Dostalo se jim mediální pozornosti díky výzvám k dekolonizaci „bělošských institucí“, tj. soustředit se místo Sókrata, Immanuela Kanta nebo Bertranda Russela na „asijské nebo africké filosofy“. Podle studentů by prý s ohledem na étos fakulty „měla většina filosofů, o kterých se učíme na seminářích, pocházet z globálního Jihu nebo jeho diaspory“.

Continue Reading

Radim Lhoták

U příležitosti vydání jeho třetí knihy jsme Radima Lhotáka (nar. 1953) požádali, aby nám něco málo řekl o své životní pouti za tisíci a tisíci řádky, které v průběhu let napsal. Souhlasil s výhradou, že za něho nejlépe hovoří jeho texty, a zaslal nám následující stručné vyznání…

Mám-li hovořit o sobě a učinit jisté veřejné vyznání, musím dopředu upozornit, že jsem nenapravitelný introvert. To samo o sobě představuje zábranu, nicméně svým literárním dílem se otevírám tak jako tak, tudíž bude lépe se dopředu do toho kyselého jablka zakousnout a říci na rovinu alespoň to, co může zajímat mé čtenáře.

Continue Reading

Daniel Defoe – Robinson Crusoe (Odeon, 1975)

Autor: Roberto Pecchioli

V době kultury vymazávání (cancel culture, občas překládané jako „kultura rušení“ – pozn. DP), kdy se i Beethovenova hudba a Homérovy eposy odsuzují podle neuchopitelného soudu současnosti, kdy je Shakespeare obviňován ze sexismu, antisemitismu a pohrdání postiženými, je zvláštní, že jedno z nejvýznamnějších děl anglické literatury, Robinson Crusoe Daniela Defoa (1660-1731), je zpochybňováno jen zřídka. Vyšlo v roce 1719 a okamžitě zaznamenalo mimořádný úspěch, který trvá dodnes, ačkoli dnes je považováno především za mistrovské dílo dětské literatury. Zápletka je dobře známá: námořník Robinson unikne ze ztroskotané lodi a přistane na opuštěném ostrově, kde žije dvanáct let sám. Daří se mu, jak nejlépe umí, najde víru v Boha a pak potká domorodce, „vznešeného divocha“, kterého zachrání před kanibalským kmenem. Nazve ho Pátek podle dne v týdnu, kdy na něj narazí, vychová ho, naučí ho anglicky a udělá z něj poddaného. Po osmadvaceti letech se Robinsonovi podaří spolu s Pátkem vrátit do civilizace, aby s ním zažil další dobrodružství. Jeho ostrov se mezitím stává mírumilovnou španělskou kolonií, jejíž je jmenován guvernérem.

Málokterá zápletka je politicky nekorektnější než Robinson. Proč na něj tedy „bdělí“ (woke) neútočí s takovou vehemencí, jakou nešetří Danteho, přes Michelangela – jeho Sixtinská kaple provinile představuje pouze bělochy – až po Aristotela, zavrženého za to, že ve 4. století před naším letopočtem ospravedlňoval – v Řecku – otroctví? Dokonce i rozzlobení „bdělí“ mají vodítko a náhubek, a to od nejvyšších stupňů globalismu, od pánů, kteří je usadili na trůn, do čela novin, televizních sítí, vydavatelských domů a mediálních konglomerátů. Důvod je prostý: Robinson je symbolem, dokonalou reprezentací jejich ideologie, jednoho ze základních mýtů liberálního individualismu.

Continue Reading

„Nadčlověk je především tvůrce, budovatel, vynálezce, někdo, kdo se povznáší nad obyčejné lidství…“ Clotilde Vennerová

Clotilde Vennerová, vdova po Dominiquovi Vennerovi (nietzscheovské osobnosti par excellence), odpovídá na dotazy francouzské Nietzscheho akademie.

Nietzsche Académie: Jak důležitý pro vás Nietzsche je?

Clotilde Venner: I když jsem studovala filosofii, nemyslím, že bych ho před čtyřicítkou niterně chápala. K tomu je zapotřebí určité zralosti. Na Nietzschem si cením jeho úžasně obrodného a vyvažujícího čtení řeckého světa. Po celý středověk a raný novověk jsme totiž u Řeků viděli hlavně logos ve smyslu racionálního uvažování, ačkoli oni pod vlivem předsokratiků a tragiků stavěli rozumové schopnosti na roveň životní síle. Nietzsche nás nutí Řeky milovat a chápat. Další stránkou jeho myšlení, které si cením, je důležitost, jakou přikládá tělu, ne v současném hédonickém a narcistickém smyslu, ale v tom, že tělo nelze oddělovat od duše. Pečujeme-li o svou duši, ani v nejmenším to není činnost povrchní a marnivá: „Jak se právě ty, máš živit, abys došel svého maxima síly, virtù v renesančním stylu, od moralinu osvobozené ctnosti?“ Ecce homo. Pro mě je myslitelem životní síly [vitalismu], to se mi na něm líbí nejvíc. V Genealogii morálky rovněž napsal: „Naše myšlenky nekoření v našem rozumu, ale v nás, v našem těle, v naší tělesnosti, v našem nejhlubším bytí.“

NA: Co znamená být nietzscheán?

CV: Znamená to chtít se pořád překonávat, povznést se nad sebe, nespokojit se s tím, čím jste, nebo s tím, čím by vás chtěli mít druzí. Znamená to být podněcován vnitřním napětím, které nás nutí tvořit. Nádherně tenhle duchovní podnět, přicházející k nám od Řeků, tlumočí homérská triáda Dominiqua [Vennera]: p ř í r o d a  jako  z á k l a d,  v ý b o r n o s t  jako  c í l,  k r á s a  jako  o b z o r.

Continue Reading

Politická akce

Autor: The Dissenting Sociologist

Jisté části protisystémové pravice v poslední době tvrdě kritizují politickou akci. Jakékoliv snahy o reformu prostřednictvím masové mobilizace podle nich nejsou ničím jiným než „démotismem“, který je pro svou načichlost demokracií nejen podezřelý a opovrženíhodný, ale coby pravicová strategie také už ze své podstaty beznadějně neúčinný. Podle zastánců této pozice – vycházejí přitom z myšlení bloggera Mencia Moldbuga – byly velké aktivistické triumfy levice 20. století v zásadě jen veřejnou rituální promulgací programových změn nastavených v nejvyšších patrech mocenského aparátu (byrokracie, univerzity, soudy atd.) už dávno předtím, než se „aktivisté“ vydali do ulic. Všechny ty petice, pochody, protesty vsedě a další (alespoň podle liberálního mýtu) spontánní a hrdinské lidové akty „boje“ proti domnělé represivní elitě stojící na nesprávné straně dějin tak byly jen post festum „vítězným tanečkem“, jehož hlavním účelem byla demonstrace faktu, že údajně bourané společenské normy byly ve skutečnosti potichu pro zastaralost vyřazeny už dávno – i s autoritami, jež je svou vahou zaštiťovaly.

Continue Reading

Karl Popper

Autor: Andrea Marcigliano

Pro Karla Poppera jsem nikdy moc sympatií neměl. Ovšem mou chybou je, že jsem naprosto neporozuměl filosofii vědy, tj. oblasti filosofie, která „vědu zkoumá jako specifickou sféru lidské činnosti i jako vyvíjející se soustavu poznatků“. A nechal se ovlivnit (ovšemže negativně) vším tím popperovským opojením z počátku devadesátých let, kdy se po pádu východního bloku v nadšení z konce dějin (vzpomínáte na toho výsostného idiota Fukuyamu, toho nového doktora Panglose z Voltairova Candida, co si myslel, že náš svět je nejlepší?) najednou ze všech stali liberálové. Ještě včera byli leninisty, maoisty, veterány stalinismu … v menším počtu byli i fašisty, veterány historického fašismu nebo neofašisty, nacionalisty a kdoví čím ještě. Zkrátka, abyste ještě v osmdesátých letech v Itálii našli liberála, museli jste ho jít hledat do chráněné oázy městečka Mondovì , kde se potulovala exotická zvířata jako Raffaele Costa, místopředseda Partito Liberale Italiano, a Valerio Zanone, předseda téže strany v Turíně…

A pak najednou, Todos Caballeros! Za zvuku saxíku nepopsatelného Billa Clintona se všichni proměnili v liberály. Což nás přivedlo k tomu, abychom žili v nejlepším z možných světů … jděte o tom vyprávět obyvatelům Bělehradu [nebo Bagdádu, Kábulu, Tripolisu, Damašku, Kyjeva, kam se tento svět exportuje].

Continue Reading

C. Mutti (ed.), Julius Evola – Mircea Eliade. Un bilan culturel (Ars Magna, 2021, 82 str.).

Autor: Karel Veliký

V roce 2021 vyšla ve francouzském překladu korespondence Julia Evoly s Mirceou Eliadem z let 1930 až 1963, kterou v Itálii k vydání připravil prof. Claudio Mutti. Podle Philippa Bailleta, hlavního „tlumočníka“ italského revolučního tradicionalismu ve Francii (viz revue Totalité z let 1977 až 1987), tyto dopisy ukazují, nakolik jejich vztah připomínal jakési „promarněné přátelství“.

První listy svědčí o velké spřízněnosti, která je spojuje. Oba totiž projevují tutéž „vůli k moci“, u Evoly má podobu bojovného hledání, „válečnického průzkumu“ mimo katedry, kdežto Eliade tuto vitální sílu dává do služeb intelektuálního bádání (a coby dříč často při zpracování svého díla překračuje své fyzické limity). Do předválečných politických a intelektuálních bojů se ovšem oba zapisují s tímtéž nasazením: Eliade je členem rumunské Železné gardy, věří ve vítězství legionářského hnutí, „ve smíření lidu s Bohem“, jak řekl Kapitán (Codreanu); Evola sice do italské fašistické strany nikdy nevstoupí, zato se mnohem více v tisku vyjadřuje k politické každodennosti (a pro jeho sílící kritiku buržoazních a demokraticko-demagogických reliktů režimu platí za jakéhosi „superfašistu“, u svých stoupenců vážně, u odpůrců jízlivě).

Continue Reading

Řekové v boji s Peršany

Autor: Guillaume Durocher

Řecká jednota: Federace proti barbarům

Po rodině a obci následuje další soustředný kruh spřízněnosti a loajality: spolek měst nebo přímo celý řecký národ. V Ústavě Platón nabádá, aby se k sobě Řekové chovali mírněji, protože je pojí pokrevní pouto, a otevřenou válku a braní do otroctví si „schovali“ výhradně pro barbary. V Zákonech se k této myšlence vrací a horuje pro spojenectví řeckých městských států proti cizím invazím.

Po rodině, skupině rodině a obci „jež svým založením následovaly… jedna za druhou v nesmírných délkách času“, konečně „nám přichází tato jakási čtvrtá obec“ (683a) v podobě obecně poměrně volných a nestabilních spolků či konfederací řeckých městských států coby potenciálně ještě vyšší formy společenské organizace.

Platon se věnuje mytickým dějinám třech městských států, založených Herkulovými potomky – Lakedaimonu, Argu a Messéně – jež společné vytvořily spolek dórských obcí. Tato konfederace ale nevznikla jen za účelem ochrany svých členů, ale celého řeckého národa:

Continue Reading

Starověká řecká rodina

Autor: Guillaume Durocher

Posvátnost rodiny a plození

Synovská oddanost: Základ společenského uspořádání

Ve zbytku tohoto článku se zaměřím na ústřední úlohu, již v Platónově magnétském režimu měla mít příbuzenská pouta, a to rodinná i etnická. Platón nabízí metaforu Homérových Kyklopů coby příkladu rodiny jako první, prehistorické formy společenského uspořádání. V takovéto rodině vládne patriarcha oprávněně z titulu rodinných svazků:

…vládnou nejstarší, protože dostávají vládu od otce a matek; ostatní, následujíce jich, udělají jako ptáci jedno hejno a žijí pod otcovládou a pod vládou královskou, ze všech nejspravedlivější. (680e) 1]

Platón detailně popisuje, čím jsou děti posvátnými příkazy povinny svým rodičům „co se týče uctívání bohů a péče o předky“ (723e). Často zde bok po boku vystupují krev a duch: nejdůležitější morální závazky náležejí vlastní krvi a božstvu.

Continue Reading

Platón

Autor: Guillaume Durocher

Společenská soudržnost a spravedlivá nerovnost

Holistický právní stát vedený snahou vštěpovat ctnost a vytvářet soudržnou společnost

Nejvýznamnější Platónovou inovací v Zákonech jistě je idea „vlády zákonů“. Režim jeho obce je řízen komplexní soustavou zákonů a odvolacích soudů, na něž dohlíží tzv. strážci zákonů a které mohou stíhat všechny úředníky za jejich prohřešky. Platón směle prohlašuje: „Každá obec by jistě přestávala být obcí, kdyby v ní nebylo řádně ustanovených soudů“ (766d). „Totalitář“ Platón tak předjímá myšlenku zákonného státu i brzd a protiváh, jež měly takový vliv na Montesquieueho a americké Otce-zakladatele.

Další novinka: zákony mají mít preambule, jež mají občany přesvědčovat rozumnými argumenty o jejich nezbytnosti, aby bylo k donucení přistupováno jen v opravdu nezbytných případech. Zákony tak užívají dvojí metody: „přemlouvání a násilí, pokud je to možné vůči lidu neúčastného vzdělání“. Zákon vytvořený pod vedením rozumu má být „zlatou“ a „posvátnou“ nití, jež duše občanů táhne směrem k ctnosti. Platón se přimlouvá za reformativní pojetí trestního práva a chce zločince léčit, ne jim ubližovat (854a). Od občanů ovšem očekává potrestání těch, kdo by tyto zákony svým jednáním podvraceli.

I když si je vědom nevýhod rigidního a přespříliš obecného zákona, chce se Platón vymanit z vlády lidí a založit vládu rozumu ztělesněného zákonem. Řecké slovo nomos označuje jak „zvyk“, tak i „zákon“ a platónské chápání zákona skutečně někdy výslovně zahrnuje kulturu a tradice společnosti jako takové. Jako už mnozí před ním si všímá, že ústava i zákony v posledku vycházejí z „nepsaných zvyklostí“ a „zákonů otců“, jež „jsou svorníky veškeré ústavy, spojující všechny psané zákony, jak vydané a platné, tak ty, které ještě budou vydány, přímo jakoby po otcích zděděné a zcela starobylé zásady, které, jsou-li dobře stanoveny a ve zvyk uvedeny, s dokonalou ochranou v sobě uchovávají zákony v tu dobu napsané“ (793b-c). Politika a legislativa tak pro něj nejsou jen záležitostí správní nebo manažerskou, ale také věc výchovy a zvyklostí. Úcta k tradiční kultuře je tedy podle Platóna jednou z hlavních zásad práce státníka.

Continue Reading

Platón

Autor: Guillaume Durocher

Platónova Ústava patří k nejslavnějším knihám všech dob. Dokud se bude číst, budou se lidé ptát, zda byl ideální stát načrtnutý v tomto díle, Kallipolis, míněn jako seriózní politický návrh. Měl posloužit jako intelektuálně podnětná utopie nebo snad šlo o symbolickou analogii dokonalé duše? Osobně mě tyto dohady a nejasnosti poněkud matou – důležitější než konkrétní opatření mi totiž v Ústavě i dalších platónských dialozích přijdou zásady, z nichž vycházejí. Proto si můžeme být jistí např. tím, že Platón byl myslitel bytostně aristokratický a uznání nerovnosti chápal jako základ etiky, protože mu velice záleželo na dosažení spravedlivé hierarchie, dobré kultury a kvalitního potomstva.

Kromě Ústavy navíc máme Platónovo nejdelší, ale méně známé dílo, jež se také věnuje politice: Zákony, v nichž popisuje „druhou nejlepší obec“ zvanou Magnésia. Potkáváme se v něm s naším starým známým Platónem – tatáž nekompromisní obrana altruismu, tentýž paradoxní „totalitarismus“ ve službách společenství, tentýž strach a zhnusení z rovnostářství a „populární kultury“, tentýž meritokratický proto-feminismus a tatáž snaha o dosažení dokonalosti. Většinu z toho, co se moderním liberálům příčí v Ústavě, najdeme i v Zákonech, zjevně míněné s plnou vážností.

Continue Reading

Jaký asi smysl má hodnotová soustava, neumožňující lidské skupině přetrvat?

Autor: Jiří Hejlek

Na maličké ploše, která je nám dnes k dispozici, nelze naši úvahu začít ani stručným nástinem předběžného porozumění tomu, co je to jazyk, co je to slovo. Omezím se na konstatování, že jazyk nechápu jako konvencionální systém znaků, jak ho zjednodušeně pojímá strukturální lingvistika, nýbrž jako původní antropologický fenomén. Toto pojetí můžeme studovat již u Aristotela a z myslitelů novějších, jejichž díla byla přeložena do češtiny, odkazuji na studii Maxe Schelera „K ideji člověka“. Pro dnešní úvahu by mělo stačit obecné intuitivní chápání řeči a jazyka.

Na druhé straně asi všichni rozumíme tomu, co to je feminismus neboli genderismus. Na tomto místě nebudu tento jev jako takový hodnotit. Pouze se budu v úvodu snažit uvést jej do dějinných souvislostí. Feminismus vznikl jako jedno z emancipačních hnutí, která čerpají svůj nárok z myšlenky všeobecné lidské rovnosti. Dlouho byl souputníkem socialismu a je i nadále poháněn revoluční energií. Nyní již necestuje po světě pod vlajkou socialismu, nýbrž pod vlajkou nové revoluční ideologie, globálního humanismu. Postmoderní ráz této ideologie spočívá mimo jiné v tom, že její jednotlivé složky netvoří propracovaný a souvislý celek, nýbrž téměř chaoticky se kupí jedna na druhou. Bez ladu a skladu se na jedné hromadě s feminismem nacházejí ekologismus, homosexualismus, vegetarianismus, pacifismus, multikulturalismus apod. Nicméně existuje jakýsi střechový jev, který se snaží spojit všechny ty různorodé prvky, a tím je politická korektnost. Ukazuje se, že to je právě jazyk, který je pro vyjmenované různorodé jevy společným prubířským kamenem.

Continue Reading

Autor: Jiří Hejlek

První dojem, kterým naše civilizace od poloviny 18. století působí, je její racionalistický charakter. Ona taková je a zároveň není. Z původního dvojího rozumu – velmi zjednodušeně řečeno rozumu analytického a kalkulujícího na straně jedné a rozumu receptivního, nazírajícího na straně druhé – uznalo osvícenství pouze ten první z nich a spojilo jej s analýzou empirických dat. Původnímu „intellectus“ bylo odebráno právo na poznání skutečnosti, tedy právo na pravdu. Intelekt byl vykázán do oblasti tajemství jakožto „pouhá“ intuice čili cosi mystického. Tak byla degradována převážná část dosavadního poznání, jak bylo předáváno tradicí. Protipólem zjednodušeného rozumu analyzujícího data se staly emoce v různých podobách, včetně původního intelektu, který se náhle stal iracionální „intuicí“. Takto ochuzený rozum je ve skutečnosti velmi labilní, dnes se zdá, že jej bude možné (na rozdíl od vlastního intelektu) nahradit tzv. umělou inteligencí. Proti ní se namítá, že sice „rozum“ nahradit může, nikoliv však emoce. Tato humanistická námitka se opírá o to, že redukcí rozumu na pouhé ratio se v novověku dostaly právě emoce do pozice podstaty lidství. V tomto smyslu je nová civilizace spíše emocionální než rozumová, zatímco středověk byl naopak věkem plného rozumu.

Continue Reading

První část a dokončení.

Autor: Jiří Hejlek

Přímým Spenglerovým pokračovatelem byl Angličan Arnold J. Toynbee. Centrálním pojmem jeho teorie byl pojem „srozumitelné oblasti historického zkoumání“. Toynbee dobře pochopil, že příslušník určité civilizace jen stěží chápe myšlení místně i časově vzdálených civilizací, a to učinil základem své metody. Napřed prozkoumal prostorový a časový rozsah studovaného civilizačního útvaru a pak metodicky hledal „společnosti téhož druhu“ a přitom zkoumal jejich vztahy do minulosti. Tak se po spojnici mezi společností zanikající a novou dopracoval k pojmu „spřízněnosti“ civilizací, jež na sebe navazují, ale přesto vykazují relativní diskontinuitu v kontrastu s jednotlivými „kapitolami“ téže civilizace. Nakonec studuje, jak dochází k zániku staré a vzniku nové civilizace. Rozpad civilizace podle Toynbeeho není dán nutným civilizačním vyčerpáním a rozpadem kulturních hodnot, nýbrž závisí na tom, jak se zachovají příslušníci civilizace, zejména v krizových situacích. Je to prý úpadek morálky a opojení pýchou, které vedou k rozkladu společností. Teprve pak nastává samovolný konec civilizačního útvaru. Oproti Spenglerově důsledné filosofické koncepci tak anglický historik staví – puzen novověkou manýrou – bezradný anglosaský sociálně psychologický behaviorismus.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Světlé vlasy, světlé oči, 181 cm výšky, 23 let, studující (souběžně dvě vysoké školy), třinecká rodačka, nyní již Pražačka, vítězka Miss Czech Republic (!) s velkými životními plány…

… takto i jinak letošní první prázdninové číslo čtrnáctideníku Naše Praha 6 pod titulkem „Snila jsem o práci cvičitelky delfínů!,“ představuje půvabnou Krystynu Pyszkovou. Ano, jistě, zní to všechno jak běžné bulvární-bezproblémové „zábavné čtení“ k vodě. Avšak průvodní snímek, na němž tato nepřehlédnutelná kráska s mile rozpačitým úsměvem pózuje uprostřed hloučku malých Afričanů s objasňujícím popiskem „Krystyna se v rámci vzdělávacího charitativního projektu věnuje dětem v Tanzánii“ přece jenom jednoho k zamyšlení přiměje. Vítězka totiž vysvětluje a hovoří v množném čísle: „V naší nadaci … věříme … chceme … budeme…“ První otázky, které tak (naivnímu) člověku „mimo branži“ vytanou, jsou: Je podobné angažmá již součástí smlouvy s pořádající agenturou? A tedy podmínkou sponzorů soutěže? Vždyť jak by k něčemu takovému děvče z Třince přišlo? („Máme v Arushi otevřenou zatím jednu anglickou základní školu a zanedlouho budeme otvírat další.“)? Kdo „my“? Název nadace ani projektu, snad jen opomenutím okouzleného novináře, se z dvojstrany nedozvíte (natož něco o sponzorech). Každopádně rekrutování „tváří“ tohoto typu pro nejrůznější PR kampaně je příkladem metapolitiky (nepřátel) v praxi, zde mj. k implementaci xenofilních postojů do myslí pro všeobjímající „otevřenost světu“ povětšinou prý dosud notoricky „zabedněných burizonů“, nejen těch třineckých: „Jsem velkou fanynkou Ocelářů, na hokej chodím s rodinou odmala,“ vypichuje redakce hned pod zmíněnou fotografií. Ne! vůbec jí tu nehodláme přeceňovat, tj. podsouvat, že snad jde o redakční záměr. Ono to „tak nějak“ prostě už je – (obecně) nastaveno – v tom přece právě tkví smysl každé účinné metapolitické strategie (tzn. dlouhodobé činnosti).

Continue Reading

Český pohlavní umělec, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého, Marek Ther, civilizované Ono!

Druhá část a dokončení.

Autor: Jiří Hejlek

„Ale když božská částka v nich mizela, směšujíc se opět a opět s mnohým živlem smrtelným, a povaha lidská nabývala převahy, tehdy (se) … kazili a ohyzdnými se jevili tomu, kdo dovedl viděti, … ale lidem neschopným viděti … zdáli se právě tehdy (Atlanťané) nejkrásnější a nejblaženější, když se plnili nespravedlivou zištností a mocí.“   Platón:  Kritiás 121 b.

Když mořeplavec dojde k závěru, že ztroskotání jeho korábu je zřejmě neodvratné, a neztráceje naději hledá spásu, pak je důležité, aby nepozbyl rozumu a v první řadě se zorientoval. Musí si ujasnit, kde se nachází, a podle toho hledat východisko. Jestliže se splete a nesprávně lokalizuje svou polohu, ohrozí tím celou posádku lodi. Mnohé lidi v dnešní době zachvacuje podobný pocit a kladou sobě i druhým otázky týkající se povahy, budoucnosti a možností záchrany (v módě je dnes naivní výraz „udržitelnost“) naší civilizace. Ukazuje se, že lidé nejsou v drtivé většině schopni určit správnou polohu své lodi. Zkusme to zjednodušenou formou udělat za ně.

Hlasy volající SOS se velmi různí, ba dokonce si protiřečí. Někdo zoufá nad stavem „západní“ civilizace, druhý ji chce hájit i s jejím způsobem života před najatými nájezdníky zvenčí. Jedni se dovolávají „křesťanského základu“ naší civilizace, jiní obhajují její sekulární a tolerantní charakter. Tu se ozve obhájce humanismu, jindy zas slyšíme nářek nad „koncem Evropy“. Jak si to lze vysvětlit?

Continue Reading

Taková je Amerika. Brzy také u nás?

Autor: Karel Veliký

Faye versus Baudrillard

Jean Baudrillard, jeden z intelektuálních vzorů amerických rokokových marxistů,* ve své kritické knize Amérique z roku 1986 (česky: Amerika, Dauphin, 2000) rozsáhle cituje, a to v kapitole „Uskutečněná utopie“, Guillauma Fayeho z GRECE. Zdroj uveden není, přičemž úryvek může pocházet hned ze tří titulů: Le systéme a tuer les peuples (Systém k ničení národů, 1981), L’Occident comme déclin (Západ jako úpadek, 1984) nebo La NSC: La Nouvelle Société de Consommation (Nová společnost spotřeby, 1984). Protřelý dialektik Baudrillard jej uvádí otázkou: Proč je tento text současně pravdivý i naprosto nepravdivý?

Faye: „Kalifornie na sebe obrací pozornost jako naprostý mýtus naší doby. Mnohorasovost, nadvláda techniky, narcismus vyšinuté popkultury, městská kriminalita a audiovizuální koupele: je to super-Amerika a jako taková je Kalifornie naprostou antitezí původní Evropy, od Hollywoodu až k rockovému braku, od E. T. až k Hvězdným válkám, od studentských rádoby protestních nepokojů až k pošetilým vizím Carla Sagana, od neognostiků ze Silicon Valley k mystikům windsurfingu, od nových indických guruů až k aerobiku, od joggingu až k psychoanalýze jako formě demokracie, od kriminality jako formy psychoanalýzy až k televizi jako formě despotismu: v tom všude tkví Kalifornie coby centrum světa simulaker a neautentičnosti, jako místo absolutní syntézy soft totalitarismu. Jakožto  h y s t e r i c k á země a ohnisko, v němž se soustřeďuje vykořeněnost, je Kalifornie místem absence dějin, absence událostí, a současně ustavičného hemžení a nepřerušovaného rytmu světa, tj. vibrací v tom, čemu chybí pohyblivost, vibrací, jimiž je posedlá a které ji ohrožují stejně jako stále otevřená možnost zemětřesení…

Kalifornie nic neobjevila: všechno si vzala z Evropy a vrací jí to vše znetvořené, zbavené smyslu a přetřené pozlátkem Disneylandu. Světové středisko mírného šílenství, zrcadlo našich kalů a našeho úpadku: kalifornitis jakožto horečná varianta amerikanismu se dnes valí na mladé lidi a šíří se jako forma mentálního AIDS. Proti revoluční úzkosti Evropanů staví Kalifornie svou dlouhou řadu padělků: parodie vědění na univerzitách zbavených všech ritů, parodie města a městské kultury v chaotické změti, která vládne Los Angeles, parodie technologie v Silicon Valley, parodie enologie v zteplalých vínech Sacramenta, parodie náboženství v podobě guruů a sekt, parodie erotismu, kterou ztělesňují beach-boys, parodie drogy v různých kyselinách (?), parodie společenskosti v tom, čemu se říká communities. Dokonce i příroda je v Kalifornii hollywoodskou parodií antického Středomoří: moře je příliš modré (?!), hory příliš divoké, klima příliš mírné anebo příliš suché, příroda neobydlená a odkouzlená, bohy opuštěná: ponurá krajina pod příliš bílým sluncem, nehybný obraz naší smrti, neboť pravda je, že Evropa zemře opálená do bronzova, s úsměvem a s kůží vyhřátou prázdninovým sluncem.“

Continue Reading

Autor: Mark Gullick

Vyzývám k okamžitému zákazu filmu Gravitace – ukazuje totiž „Zemi“ jako objekt kulovitého tvaru, což je proti Koránu a tím pádem urážka muslimů – dr. Zakir Naik.

Robert R. Reilly: The Closing of the Muslim Mind: How intellectual Suicide Created the Modern Islamist Crisis
Wilimington, Del: ISI Books, 2010

Vzpomínám si na úsměv, který mi na tváři vykouzlila výše citovaná slova, když se dotyčný film skoro před deseti lety objevil v kinech. Asi proto, uvažoval jsem, nikdy nebyl žádný islámský Koperník. Doktor Naik je nanejvýš zábavnou muslimskou obdobou amerického televizního evangelisty a pokud nevezmete v potaz islámský přístup k humoru (jak pravil ajatolláh Chomejní, „v islámu není žádný humor“), možná nabydete dojmu, že si z vás někdo utahuje.

Média hlavního proudu v muslimském světě se ale absurdním tvrzením a výzvám dr. Naika vcelku rutinně přibližují a vyrovnávají. Namátkou přikládám několik autentických titulků z islámských médií:

• Televizní vědecký redaktor Hamásu Dr. Ahmad Al-Muzain: Bayer vyšel při vývoji svého přípravku proti AIDS z Mohamedovy hadísy o křídlech much (2008).
• Tom a Jerry – židovské spiknutí s cílem vylepšit obraz myší (krys), jelikož právě k nim někdy bývali evropští Židé přirovnáváni (2006).
• Saúdský autor Dr. Muhammad Al-Arif: Ženy na Západě se vdávají za psy a osly, 54 % dánských matek neví, kdo je otcem jejich dětí (2006).

Nám kufar se tyto titulky jeví značně komicky. Po zasazení do kontextu se z nich všech celkem rychle stává spíše tragédie.

Continue Reading

Autor: Ted Sallis

Evolova kritika italského fašismu.

Negativa knihy převažují nad pozitivy. Literární styl je celkově mizerný, jak bývá pro tento typ autorů typické. Dobrý autor má psát natolik jasně, aby vzdělaní lidí dokázali textu poměrně snadno porozumět. Přehnaně složité konstrukce či styl bývají útočištěm spisovatelů se slabými argumenty a mlžení zde může posloužit jako účinná kamufláž neschopnosti.

Z Evolových tradicionalistických utkvělých představ se mi (jen s trochou nadsázky) dělá zle. Obhajuje monarchii a považuje za správné, že se Mussolini musel dělit o moc s neschopným panovníkem (který podle Evoly „po právu“ vládl mocí Il Duceho sesadit – byť Evola naznačuje svůj nesouhlas s královou zradou). Podle Evoly mohl Mussolini být pouhým královým poradcem. Komu nakonec záleží na těch nejlepších „plebejích“ – uvolněte cestu králi! Šašek…

Evola se ohrazuje také proti všem masovým hnutím a odmítá populismus, jako bychom snad mohli bělochy nadchnout pro změnu společnosti s ultra reakcionářským, monarchistickým krédem, jež by snad mohlo být lákavé tak pro horní desetinku procenta obyvatelstva.

Continue Reading

Autor: Jindřich Spilka

Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.

 Sol Noctis českým a slovenským čtenářům a hledačům intelektuálního dobrodružství tentokrát přineslo ambiciózní a monumentální opus Sebastiána Jahiče, Thelému Aleistera Crowleyho. Když jsem před 31 lety poprvé držel v ruce výtisk Knihy Zákona (Horus 1991ev), netušil jsem, že půjde o celoživotní duchovní přátelství. Upřímně doufám, že kniha Sebastiána Jahiče, ze které jsem vypsal pár poznámek, pomůže mnohým nalézt… sebe sama. Dílo je téměř encyklopedické v rozsahu, pokrývá téma v českém, možná i světovém okultním milieu opravdu šířeji i hlouběji, než je běžné. I proto jsem zvolil svou oblíbenou metodu čtení a níže napsané jsou mé okamžité poznámky k dvěma okruhům, které pokládám za jednak nejpodstatnější a také nejzajímavější, totiž téma pravé vůle a její vztah k iniciaci a rovněž projekt Zlaté Thelémy Sebastiána Jahiče. Čtenáře ovšem důrazně nabádám k „čtení od dekla k deklu“, protože nic lepšího k Thelémě v knihovnách nenalezne. K úvodu je třeba zmínit, že Sebastián Jahič vetkl, jak je pro něj obvyklé, do tohoto díla osobní vhledy, které jsou autentické a podnětné, perspektivu, která je výjimečným osobním příspěvkem k thelémskému diskurzu, ať s jeho perspektivou kdo souhlasí či nikoli.

Pravá vůle

Thelema je řecky vůle, nikoli však vůle ledajaká, popsatelná soupisem psychologických a filosofických definicí, neboť k „vůli“ se vždy vyjadřoval každý myslitel a „kolik škol, tolik vůlí“. Thelema v kontextu knihy jest však „pravá vůle“. Co toto adjektivum ve spojení s vůlí ale vyjadřuje je pilířem, osou (axis) našeho zájmu.

Continue Reading