Délský potápěč

V jednom nepřestává česká zahraniční politika v poslední době neustále překvapovat. Je to nebývalá přemíra aktivismu, paradoxně v těch oblastech, které by vláda mohla nechat být a soustředit se na podstatné problémy. Tak například nedovedeme nalézt konsenzus mezi komunikací vlády a Hradu vůči EU jako celek, ale patříme mezi první, kdo poslušně přispěchá a mezi prvními státy posvětí uznání nezávislosti Kosova. Nejsme schopni nalézt vrtulníkové kapacity pro humanitární misi v Dárfúru, nicméně se necháme plácat po zádech Američany, jako jeden z jejich „nehlavnějších spojenců“ v brutální a nesmyslné afghánské anabázi. Nyní, když se připravujeme na důležité předsednictví v EU, nemáme na práci nic lepšího, než přemýšlet, jak přiblížit Izrael Evropské unii a Severoatlantické Alianci.

Continue Reading

Vyšlo 129. číslo Éléments, revue asociované s francouzskou Novou pravicí (Nouvelle droite) a Alainem de Benoist. Éléments vycházejí již od roku 1973 s podtitulem „za evropskou civilizaci“ (pour la civilisation européenne) a jejich převážnou náplní jsou témata týkající se evropského federalismu, znovuzrození „pohanského“ myšlení a rozbor literárního díla pro českého čtenáře méně známých autorů a myslitelů (ve 128. čísle to byl, mezi jinými, například spisovatel Knut Hamsun, bývalý člen extrémní levice Günter Maschke, či student Carla Schmitta a politolog Julien Freund). Éléments vždy obsahuje jak sekci, kde autoři komentují nejnovější světové události a technologický vývoj z pohledu Nouvelle droite, tak i rozsáhlý prostor pro teoretické statě a rozhovory.

Continue Reading

Vychází další číslo dvoutýdeníku The American Conservative, reprezentujícího široké spektrum názorů, od paleokonzervativních po tzv. libertariánské a který stojí především v tvrdé opozici vůči neokonzervativní agendě a intervencionistické zahraniční politice americké vlády. Jak už napovídá obálka, tématem čísla, vycházejícího k 1. prosinci, je vítězství Baracka Obamy.

Upozorňujeme – stále je možné zajistit si tříměsíční odběr TAC zdarma!

Jako dítěti narozenému ve staré samurajské rodině, dostalo se Mišimovi vynikající výchovy v duchu nejlepších samurajských tradic. Rodina vyznávala staré zásady šlechetnosti, důvěryhodnosti a loajality k císaři a naprosté kontroly vlastního těla i vědomí. Staří samurajové se stranili společnosti lidí z odlišných společenských vrstev, přesto jim však byli příkladem; Japonci vždy věřili, že dary Nebes k nim přicházejí právě jejich prostřednictvím a právě proto se chování samurajů stávalo společenským standardem. Tradice samurajských rodin proto vyžadovala, aby potomci a následníci starobylých rodů byli vychováváni v tomto duchu. Na Mišimovu výchovu měla největší vliv jeho babička, žena dbalá japonských tradic, a později otec, kterého autorovi životopisci popisují jako tvrdého muže vychovávajícího budoucího spisovatele poněkud drastickými prostředky.

Continue Reading

Jako jedni z mála přinášíme rozhovor s člověkem, který se účastnil demonstrace Dělnické strany v Litvínově 17.11. 2008, která se následně zvrhla v pouliční boje s policií. Kdo jsou lidé, s nimiž sympatizovala drtivá většina obyvatel Janova? Z čeho mají strach? Co je motivuje? Na otázky redakce Délského potápěče odpovídal Milan Prut.

Otázka první asi zazní jako totální klišé, ale přesto: proč podruhé do Janova? Nešlo vyjma o upozornění na tamější tíživou sociální situaci a etnické problémy, které stát nechce řešit, také o revoltu vůči Systému jako takovému a v tomto ohledu aktivisté a místní sledovali jasný záměr – masově vystoupit vůči současné vládě a vládnoucímu systému ? Počítali jste vůbec s tím, že se akce zúčastní více jak tisíc lidí a že získá skutečně davový charakter?

Continue Reading

Na základě vědeckého výzkumu bylo potvrzeno, že hloupost má ve všech aspektech společenského života přednost před inteligencí. Výzkumy a studie amerického profesora Siegfrieda Streuferta, předního odborníka a badatele z oblasti lidské inteligence, jasně ukazují, že největší šanci na úspěch v soukromém životě i v zaměstnání mají ti z nás, kterým vůbec nedochází, co se děje.

Výsledky výzkumu jsou opravdu skličující, i když v tomto momentě se sluší poznamenat: Tedy jak pro koho. Vezmeme-li v úvahu západní civilizaci a její orientaci na ekonomismus a obchodní prospěch, vyznívají závěry kladně: Čím je člověk hloupější, tím je obchodně zdatnější. A hloupých lidí je víc, než těch inteligentních. Inteligence trpí pocitem naprosté nedůležitosti vlastní osoby a velkým pochybováním o vlastních názorech. Naopak hloupost triumfuje bezmezným sebevědomím a schopností rychlého rozhodování bez úzkosti a pocitu nejistoty z jeho následků. Proto hloupost zakládá státy, z ní je živa každá vrchnost, vojevůdci, potměšilí rádci a soudci. Hlupák pojímá věci jednoduše a v tom tkví jeho síla i klam.

Continue Reading

Předposlední letošní číslo měsíčníku (9/2008), vydávaného Centrem pro studium demokracie a kultury v Brně právě vychází.

Co v něm najdete? Kromě pravidelných komentářů k aktuálním událostem stojí za zmínku dva obsáhlé články k problematice mezinárodních vztahů a nástupu asijských velmocí; „Rusko: genealogie obra“ od Petra Kostky a analýza „Znevýhodňování příštích velmocí“, nabízejících podnětné (ne)srovnávání mezi Indií a Čínou z pera Neila C. Hughese. Tomáš Břicháček se v článku „Lisabonská smlouva a radar. Souvislosti a paradoxy“ zamýšlí nad některými málo diskutovanými aspekty schvalovacího procesu dvou záležitostí, které v poslední době silně hýbou veřejným míněním. Číslo uzavírá analýza, zabývající se možnými cestami EU po zamítnutí Lisabonské smlouvy a pravidelný díl seriálu „Slovníček evropských levicových pojmů“ Hynka Fajmona, tentokrát na téma diskriminace.

Další číslo dvoutýdeníku The American Conservative nemůže pojednávat o ničem jiném, než o nedávno skončených prezidentských volbách. Narozdíl od drtivé většiny amerických médií se ovšem TAC nezaštiťuje na každé stránce Barackem Obamou, ale snaží se kriticky zhodnotit a zrekapitulovat příčiny, které k porážce republikánů vedly. Drtivá většina textů tohoto čísla kritizuje předcházející prezidentské období George Bushe, který například historik Paul Gottfried nazývá nejhorším v novodobé americké historii. Zvláštní pozornosti bychom především doporučili článek Allana Carlsona „Discouting Family Values“ s podtitutem „Terror War Trumps Culture War“ a sloupek Pata Buchanana „When Elephants forget“.

Také bychom rádi upozornili na možnost tříměsíčního odebírání PDF verze TAC zdarma!

Tento poněkud surrealisticky znějící název pojednání Milana Nakonečného je spojením dvou knižních titulů významného italského filosofa kultury Giuliana (Cesare) Evoly a sice: Lidé uprostřed ruin a Jízda na tygru. Obě tyto knihy na sebe tématicky navazují a patří k nejdiskutovanějším publikacím k problematice „kulturního pesimismu“, jak naznačuje podtitul tohoto textu. Výše uvedený název této studie pak vyjadřuje dvě základní Evolovy teze: v úpadkové západní kultuře („uprostřed ruin“) je třeba se naučit žít bez ztráty tváře a lidské důstojnosti („jezdit na tygru“ – „tygrem“ se zde rozumí současná civilizace), tj. zůstat vnitřně svobodný při současném nezbytně nutném podílení se na blbostech tohoto světa.

Tento „moderní svět“ (podle Evoly se utvářel již v období několika set let př.n.l.) je protikladem „tradičního světa“, tj. „temného období Orientu, železné doby klasického starověku, světa vlků v nordických zemích“; je to především „románsko-nordický“, „árijský svět“. 48 stran, cena 39 Kč. Objednávejte na adresách redakce Národní myšlenky, která publikaci vydává.

Je pravdou, že z hlediska pravoslavného křesťana není muslimská země jeho ideálním biotopem. Je sice rozdíl mezi Saúdskou Arábií, kde jsou kostely zakázány, a zbytkem muslimského světa, kde křesťanům pouze ztrpčují život v míře větší (Pákistán, Egypt) či menší (Maroko, Turecko). Nicméně dobrovolně bychom si asi takovou zemi nezvolili.

Continue Reading

Kampaň vyvolala poměrně velký zájem (např. na webu Odpor.org si výzvu k bojkotu přečetlo téměř 2000 lidí během necelých tří dnů), ale rovněž tak i stejně očekávanou kontroverzi. Zde stručně uvádíme názory pro a proti, které kampaň vyvolala:

Continue Reading

Často se říká, že kapitalismus je synonymem pro krizi, že je z krizí své vlastní výroby živen, nebo taktéž, že jeho „schopnost adaptability“ je bez omezení, z čehož je odvozována jeho nepřemožitelnost. Ve skutečnosti je potřeba rozlišovat krize cyklické, recesní (např. známé Kondratěvovy vlny) a krize systémové, strukturální (jako například ty z let 1870 a 1893, Velká hospodářská krize roku 1929, nebo krize mezi lety 1973 a 1982, jejichž průběh byl v západních zemích charakterizován vzestupem strukturální nezaměstnanosti).

Continue Reading

Motto: „Máme všechny důvody myslet si, že západní liberální společnosti se mohou stát místem nového totalitarismu“. (Alain de Benoist)

Mediální diskurz již delší dobu čas od času navštíví pojmy, vyjadřující novum některého známého, zavedeného fenoménu. Slýcháme o Nové třídě, či o Nové totalitě (naposledy toto označení užil Michal Semín v rozhovoru pro 51pro). Co si pod nimi představit? Ve stručnosti je Nová třída určitá, neformální, neorganizovaná (avšak hierarchizovaná) kasta skupin a jednotlivců, která má zájem na určitých jevech západní společnosti (globalizace, depolitizace, ztráta národních identit, úpadek duchovního života), které buď uvedla v život, nebo plně podporuje. Nová totalita je především soubor vlastních univerzalistických výkladů světa Novou třídou uváděných do praxe a nezřídka usilující o „tichou smrt“ jí nepřátelských idejí a nejlépe o vytlačení idejí z oblasti politična vůbec.

Kde se vzala Nová třída

Přesné popsání procesů jejího vzniku by vydalo na několikastránkový elaborát. Je však možné říci, že je důsledkem a (nebo) zároveň také hnací silou mnoha procesů tzv. modernizace lidské společnosti. Procesy, které s nadvládou Nové třídy bezprostředně souvisí jsou:

– globalismus, destruující prosazováním vzorce masové konzumní společnosti jednotlivé národní identity a autochtonní kultury

– feminizace společnosti, úpadek ctností a „mužných hodnot“

– centralizace a odtržení moci od skutečně demokratické legitimity a dému

– vykládání národní, etnické, či jiné identity jako přežitku, preference „melting potu“, „světoobčanství“, „superstátu“

– ekonomismus, snažící se proniknout do všech oblastí lidského života, snaha kalkulovat nepočitatelné

– úpadek politiky ve prospěch dominance polarity etika – ekonomika

– systematické vytlačování duchovna, zbytků transcendentních prvků z lidského života, idolatrizace a sakralizace „vyvolených“ politických principů: liberální demokracie, lidská práva, neviditelná ruka trhu

Nová třída není formálním uskupením. Jednotliví příslušníci se samozřejmě neznají, jednotlivé skupiny spolu nutně nemusí kooperovat a samostatně se mohou dokonce nejen v důrazu na prosazované principy, ale i v jejich preferenci zásadně lišit! Co do principů a prostředků se jednotlivé složky Nové třídy liší, co do cíle nikoli. Tím zůstává vytvoření jednorozměrného, univerzalistického a homogenního světa. Přesto, že se například někteří radikálně-levicoví idealisté s pravicovými globalisty (neokonzervativci, neoliberálové) liší v programech, obě skupiny možno počítat do Nové třídy. Obě manipulují veřejným míněním a komunikačními znaky s cílem prosadit vlastní hegemonii, obě usilují o stejný typ člověka, který se vyznačuje chladnou odborností, od reality odtrženým pragmatismem, abstraktním individualismem, prospěchářstvím, povrchním humanitářstvím, lhostejností k dějinám, patrnými mezerami ve vzdělání, odstupem k žitému světu, sklonem ke korupci, nepotismu a klientelismu.

Zdroje legitimity

Nová třída legitimitu pro svůj vliv, stejně jako pro svou moc, zasahující dnes do většiny oblastí lidského života, nepotřebuje zdůvodnění. To se předpokládá „per se“, principy Nové třídy jsou chápány jako nezadatelné, nezcizitelné, neoddiskutovatelné a nevyvratitelné natolik, že snažit se zpětně skepticky hodnotit jejich podstatu a faktický dopad, rovná se novodobému kacířství. Je snad dnes obvyklé v masmédiích a „dobré společnosti“ diskutovat nad tématy jako jsou lidská práva, nebo demokracie?

Nová třída, zasahující dnes drtivou většinu masmédií, úřadů, ministerstev, i kultury, drží své výsadní postavení manipulací s fakty a hodnotami vládnoucího systému, a záměrným držením masové společnosti po materiální stránce ve zdánlivě bezstarostném přepychu a v neustálé touze svou spotřebu zvyšovat, zatímco po stránce duchovní ve vyprázdněnosti, zmatku a přehlcení zbytečnými informacemi.

Idolatrizace a Nová totalita

Jestliže je dnes liberální demokracie, nebo všeobjímající idea lidských práv poměřována nikoli diskusí nad jejich klady, zápory a vztahy k mnoha aspektům lidského života, ale společně vyznávanými dogmaty, je na místě domnívat se, že ideologie Nové třídy ústí v nový totalitarismus. Tato obava vůbec není neopodstatněná, ačkoli mnozí, aby takovouto tezi vyvrátili jako naprostý nesmysl, jistě poukáží na fakt, že „demokracie a liberalismus přece nikoho do ničeho nenutí.“

Jistě ne, samotný liberalismus, jako politická myšlenka, zdůrazňující svobodu jednotlivce a nutnost jeho svobodného rozhodnutí je v zásadě bezproblémová. Liberalismus skutečně neobsahuje žádnou ideálně-utopickou vizi, která se u každého totalitarismu musí nutně objevovat. Stejně tak idea demokracie má daleko hlubší kořeny, než ve Francouzské revoluci a právem bychom mohli za „svou“ považovat například demokracii antického typu, založenou na odpovědnosti, než demokracii liberální, založenou na rovnostářství. Problém nastává ve chvíli, kdy liberál začne svět vysvětlovat výhradně na bázi svého pohledu a začne usilovat nejen o svou svobodu jednotlivce ve svobodném celku, ale říkat, že atomizovaná společnost, složená z jedinců, jejichž jediným zájmem je zvyšování zisku, je jediná možná pojistka skutečně fungující společnosti, popř. tuto myšlenku vztahovat do globálních měřítek. Zde je na místě ptát se, zda se zde ideální utopická vize nevytváří právě takto, následně.

Neoliberalismus ústí v konec politiky jako takové. Politika musí stát nad ekonomikou, jinak hrozí rozplynutí politické jednoty v partikulárních, „racionálních“ zájmech byznysmenů a byrokratů. Politická jednota musí v případě potřeby vyžadovat i obětování života (Carl Schmitt). Pro většinu dnešních liberálních demokratů je tento nárok něčím, co nelze žádným způsobem naplnit a zdůvodnit. Jejich myšlení stát a politiku systematicky obchází a pohybuje se výhradně v intencích polarity etika – ekonomika.

Depolitizace je cestou k totalitnímu pojetí společnosti. Jak poznamenává výše zmíněný Carl Schmitt ve svém díle, je to právě současnost, která prochází systematickým odpolitizováním a neutralizací. Vytlačuje se vztah přítele-nepřítele, coby podstaty politična jako takového ve prospěch převahy chladně technokratického, finančního a moralizujícího. Depolitizovanými byly jak systém nacionálně-socialistický, tak komunistický. Oba předem vylučovaly jednak politiku (kterou redukovaly na oblast, do které promítaly své univerzalistické vize) a především totálně zlikvidovaly nepřítele – ať snahou o vybudování „volksgemeinschaft“, tak beztřídní společnosti.

Depolitizované prostředí tak vede k sakralizaci hlásaných zásad, které se stávají dogmaty – existuje pouze jedna liberální demokracie, ke které svět neodvratně směřuje, ekonomika musí být řízena „neviditelnou rukou trhu“, „lidská práva jsou jedna“, „národy jako stavební jednotky jsou překonány“, „lidstvo“ atp., neboť myšlení Nové třídy vylučuje jakoukoli eventualitu. Od idolatrizace je jen krůček k nové totalitě.

Jak vzdorovat Nové třídě?

Nemá smysl doufat v obrat rychlým zvratem a věřit utopickým vizím povstání mas. Masy dnes mají to co chtějí, respektive mají to, co vyžadují nejnižší lidské pudy, jejichž citlivost je dnes zesílena potlačením všech ostatních potřeb u většiny populace – o touze po vědění a hledání něčeho, co lidskou schránku přesahuje, nemluvě. V konfrontaci s aktuálními potřebami zmanipulované masy, bude působit idealistický nadšenec, apelující na preferenci „skutečně kulturního“ před profánním, jako podivín a ničeho nedocílí.

Nešlo ovšem nezaregistrovat určitý náznak známek obratu, který se objevil ve chvíli, kdy představa neomezeného růstu a bohatnutí narazila na limity a idolatrie Nové třídy se ukázaly vnitřně rozporné. Od té chvíle se čím dál více začíná prohlubovat propast mezi vládnoucími vrstvami, žijícími v oblacích svých abstraktních vizí a ovládanými, kteří důsledky zároveň čím dál tím více se projevující neschopnosti, nehospodárnosti a kontraproduktivnosti Nového světového řádu, pociťují denně na vlastní kůži.

Moderna, z níž ideologie Nové třídy vychází, žila v představě, že existuje jediné zevšeobecňující řešení všech politických, společenských a mravních jevů. Současná krize naznačuje, že se éra moderny blíží ke svému konci. Stoupenci dominantních univerzalistických teorií najednou zjišťují, že nemají co říci. Konec dějin nenastal a nenastane, i když se do poslední doby budou někteří snažit křečovitě tvrdit opak, poukazovat na „chyby v detailech“, odvádět pozornost k sémantickým diskusím apod. Současná finanční krize je první velkou vlaštovkou nadcházející závěrečné etapy krize moderny.

Úkolem Nového disentu je a bude upozorňovat na vnitřní rozpornosti teorií a idolatrií Nové třídy, odhalovat falešnost hlásaných dogmat a zároveň postupně budovat a připravovat nové elity na chvíli, kdy dojde k definitivnímu překonání moderny a pádu nadvlády Nové třídy. Pamatujme, že rozhodující ideje, přeměněné v masový pocit, mohou vést ke zrození nové kultury. Žijeme dnes v novém anciént régime, několik kroků před pádem „starého řádu“, stojícímu na hliněných nohou.

Připojujeme se k myšlence týdenního bojkotu televizního vysílání. Přemýšlejme, kolik času trávíme před obrazovkami? Co nám sledování televizního vysílání vůbec dává? Nešel by čas, prosezený u obrazovky využít lépe, než k masáži vlastního myšlení a konzumérského ega? Zkusme týden televizní obrazovku vypustit ze svého života. Řekněme razantní NE mediálnímu vymývání mozků, zkreslování informací, přehlídce nedovzdělanosti, jednorozměrovosti, fádnosti a snaze maximalizovat spotřebu důmyslně promyšleným vyháněním lidí do novodobých chrámů – supermarketů!

Z popudu a aktivity slovenského informačního portálu Beo.sk se koná již třetím rokem tradiční bojkot TV vysílání. V čem spočívá? Zkrátka a jednoduše ti, kdo mají zájem se připojit k iniciativě, nechají po celý týden v rozpětí od 5. do 12. listopadu svůj televizor vypnutý.

Russel Kirk demonstrativně shodil televizor ze střechy. Proč jej následovat?

Existuje celá řada důvodů, proč považovat masovou konzumní zábavu, jakou je hodinové vysedávání u televize, za skutečně tichou hrozbu dneška. Lidé si stěžují na nedostatek času, stresují se, zda budou stíhat to, či ono…

Neuvědomují si, že v mnoha případech se o vlastní čas okrádají provozování naprosto zbytečnými činnostmi, které lidský život bezprostředně nevyžaduje, ale které se jim (nám) zdají tak trochu „vrozené“. Člověk, který na týden vypustí sledování televize, najednou zjistí, kolik mu zbývá času. Ruku na srdce, ten by přece šlo využít daleko lépe.

Pokud přistoupíme na módní sociologickou tezi o supermarketech, coby chrámech novodobého náboženství (pozor! nejedná se o „levicový postoj“, proti supermarketům brojí také například britský konzerva), pak je televizní obrazovka čímsi, jako domácím oltářem. Lidé dnes ztratili pouta nejen s minulostí, ale především s realitou.

Nezájem o historii, tradice a ztráta jakékoli snahy domoci se vědění ústí přesně v to, po čem touží novodobí globální normalizátoři, kteří by nejraději proměnili svět v jeden obrovský propojený volný trh a lidstvo v amorfní masu konzumentů a kývatelů – televizní člověk preferuje to, co mu předkládá TV před realitou. Výsledkem je život v oblasti sc-fi, život naprosto odtržený od reality. Televizní divákem se stává bezmocným otrokem moderní doby.

– Televize nám systematicky otevřeně, či skrytě podsouvá neomylnost utopických vizí sociálních inženýrů, lidé a především jejich děti jsou systematicky intoxikování obrázky bezproblémového multikulturního soužití a vzorci, které říkají, že pokud nefunguje, je to vždy vina majoritní společnosti a „nedostatku v oblasti demokracie a lidských práv“

– Tyranie reklam se snaží maximalizovat lidskou spotřebu. To je ovšem zájmu celého řádu globálního neoliberalismu, opak, tj. ignorace reklamní masáže by způsobila zhroucení. To je ovšem zčásti protimluv, neboť v kategoriích reklamního světa nelze hovořit v intencích „vědomé-nevědomé“ jednání.

– Hrdinové reality show se stávají novodobými „celebritami“. Pro mládež znamená víc Robert Rosenberg, či nejspodnější účastník pochybné reality show, než jejich učitel a mnohdy i rodič. Průměrné dítě dnes není schopno odpovědět, kdo byl prvním českým králem, či které současné osobnosti nejvíce proslavují republiku na poli vědy, za to ví, kdo je Tereza Pergnerová, Agáta Hanychová, nebo Sámer Issa.

– Stupidní akční filmy současnosti (a nemáme na mysli hodnotné historické válečné filmy) vytvářejí mylný dojem o tom, jak funguje válka, jak člověk umírá, či že pokud na člověka míříte a zmáčknete spoušť z bezprostřední blízkosti, následná scenérie nebude vůbec příjemná. Nejde o to, odsuzovat realistická zpracování, i zobrazování násilí v kultuře. Problém není například japonský hrdina Zatoichi se svou smrtonosnou katanou, ale všichni ti Michaelové Duddikofové, Lundgrenové a Rambové. Člověk z takových filmů snadno získává dojem, že zde existuje nezranitelný hrdina, který jedním zmáčknutím tlačítka může zachránit lidstvo a pozabíjet stovky zlosynů, aniž by sám utrpěl šrám. Možnost jasné neužitelnosti takového uměle vytvářeného obrazu v souvislosti s „válkou proti terorismu“ a „demokratickými intervencemi“ jistě netřeba rozvíjet.

– V neposlední řadě je na místě zmínit také zdravotní důsledky televizní zábavy. Dnes, když je výroba stále více automatizována a digitalizována, když na Západě prakticky vymizelo zemědělství a většina dočasně nezaměstnaných raději pobírá sociální benefity, než aby přijala manuální a fyzickou práci, ve věku, kdy většina obyvatelstva západního pracuje denně několik hodin v sedě a už to samo způsobuje nemalé zdravotní (co do pohyblivosti) problémy, absence fyzické aktivity například ve formě sportu ve prospěch vysedávání před TV lidskému tělu rozhodně nepřidává. Katastrofální dopady tohoto stavu jsou vidět kupříkladu na fyzické zdatnosti dnešních dětí a mládeže.

Čeho bojkotem docílíme?

Na rovinu je potřeba si přiznat, že žádných velkých výsledků. Nelze doufat, že jedna petice způsobí masový pocit. Bojovat s kulturou „mcworldu“ je boj s větrnými mlýny. Kultura modernismu, jehož je „mcworld“ i „TV oltář“ integrální a zásadní součástí, však spíše než svržením falešných model a revoluční explozí bude překonána implozí, tj. úsvitem vzkvétajících autonomních oblastí kultury a lidského života, na modernismu a neoliberální mantře nezávislých. Proto je potřeba začít především u sebe.

Jak se připojit?

Stačí osobní vůle a v týdnu od 5. do 12. listopadu televizor nezapínat. Pokud máte zájem, můžete tuto výzvu, stejně jako ikonu bojkotu zcela volně šířit.

Z více než 30 let starého originálu eseje Ettore Vernera „Problematik Dritter Weg – Falange“, uveřejněného v časopise Junges Forum, vydaném nakladatelstvím Verlag Deutsch-Europäischen Studien GMBH, vznikl český překlad z dílny Karla Velikého, který nedávno vyšel v rámci knižní edice Národní myšlenky. Otevírá tak nové pohledy na téma španělské občanské války, politických ideologií i strukturálních vztahů mezi jednotlivými složkami frankistického režimu, tedy oblastí, které byly v českém (a nejen zde) prostředí systematicky deformovány a přizpůsobovány pohledu vládnoucí komunistické ideologie.

Třetí cesta?

Podstatu filosofie tzv. „třetí cesty“ shrnuje sám překladatel, který zároveň publikaci doplnil vlastními komentáři, přílohami ve formě fotokopií dobového československého tisku a krátkým textem, shrnujícím reflexi problematiky Falangy v Československu. Karel Veliký v úvodu publikace pojem „třetí cesta“ komentuje řečnickou otázkou: „Opravdu máme věřit, že společnost už navždy nemůže „fungovat“ jinak, než na dogmatech růstu spotřeby a peněžní spekulace, jak nám káže mediální mantra?“

Zeptáte-li se běžného člověka na problematiku občanské války ve Španělsku, pravděpodobně odpoví ve stylu linie „Franco-fašisti-falanga-interbrigadisté“. A vskutku, Falanga se stala jakýmsi zavedeným symbolem nejen jedné z bojujících stran války, ale frankistického režimu. Dlužno dodat, že z velké části neprávem. Ztotožňovat revoluční Falangu s konzervativním a autokratickým režimem je historicky nepřesné.

Falanga, vedená charismatickým mužem značného šarmu José Antoniem Primo de Riverou šla vlastní cestou. Ve své národně-syndikalistické pozici (která měla základy v idealistickém anarchismu Georgese Sorela) odmítala jak marxismus, tak kapitalismus. Oběma vyčítala materialistické myšlení a politikaření. Právem autor původní práce Ettore Vernier zvolil podtitul „k problematice třetí cesty“.

Ukradený vzor

Ačkoli se poprava José Antonia Primo de Rivery stala pro frankistickou vládu symbolem mučednictví, s ohledem na dnes dostupné informace je dobré zmínit, že šlo tak trochu o ukradený kult. Jak autor správně poznamenává, když se José Antonio ve vězení dozvěděl na jaře 1936 o plánech generálů na svržení republikánské vlády, okamžitě zakázal jakoukoli angažovanost Falangy a navíc také odmítl spolupráci se stranami pravého středu!

Je jisté, že národní revolucionář José Antonio, byť vzešel z konzervativních kruhů, rozhodně vidinu komunistického panství nad Španělskem nevítal. Zároveň ovšem těžko mohl doufat v to, že generálská junta bude následovat sociálně-revoluční hesla Falangy, když v jednom z listů z vězení napsal:

„Jednou z nejhorších věcí by byla nacionálně-republikánská diktatura. Další spásný experiment, kterého se obávám, je. . . vláda nepravého, konzervativního fašismu, bez revoluční odvahy a mladé krve.“

A opravdu nedlouho po vypuknutí občanské války byla Falanga tzv. „sjednocovacím dekretem“ sjednocena s karlisty do „Falange Espaňola Tradicionalista y de las Juentas de Ofensiva Nacional Sindicalista“. Ačkoli jí ještě několik let byl dán volnější prostor k prosazení určitých společenských reforem, veškerá samostatná politická iniciativa v pojetí José Antonia byla eliminována její inkorporací do frankistického kartelu. Náznak odporu uvnitř Falangy vůči samotnému Frankovi byl brzy umlčen a falangistická milice sloučena s monarchistickými sbory Requetes.

Určité období krátkodobého vlivu Falangy bylo ukončeno po roce 1945, kdy se Franco snažil naklonit západní mocnosti příklonem k liberálnímu kapitalismu, což v důsledku také znamenalo, aby se diktatura zbavila veškerého „falangistického balastu“. Následující léta tak byla mocenským, ale i ideovým úpadkem Falangy, která sice byla integrální součástí režimu, ale prakticky neměla šanci cokoli progresivního ze svého nacionálně-revolučního programu v ideově vágním režimu, oscilujícímu mezi reakcionářstvím, technokracií a řádem Opus Dei prosadit.

Útlá publikace Ettore Verniera tak přináší velice zajímavé a doplňující informace, které v mozaice moderních španělských dějin ve středoevropském a východoevropském prostoru obecně chybí. Obrovským plusem jsou komentáře, závěr, stejně jako přiložené fotokopie dobových dokumentů, zpracované překladatelem Karlem Velikým. Jako na zvlášť pozitivní přídavek jest nutné upozornit na přetištěný článek Felixe de la Cámary ze stránek Národní výzvy z roku 1937. A konečně velmi podnětnou je jistě překladatelova poznámka, týkající se zahraničních dobrovolníků, bojujících na straně pravicových sil, jakožto velice zajímavé a dosud nejméně zpracované kapitoly tohoto dějinného období a výzva, která, jak správně překladatel poznamenává, dosud před historiografií stojí, stejně, jako zmapování osudu cca 9 československých dobrovolníků, které osud a ideály zavály na stranu bilého Španělska též.

Kniha vyšla v rámci edice „Knihovna Národní myšlenky“, jako 8. svazek v řadě, brožovaný výtisk, 72 stran, cena 49 Kč. Je možné koupit ve vybraných knihkupectvích a prodejnách, nebo objednat na adrese vydavatelství.

José Antonio Primo de Rivera 24.4. 1903 – 20.11. 1936

1) Jste zakládajícím členem a jednou z vůdčích osobností iniciativy a petice D.O.S.T. (Důvěra, Objektivita, Svoboda, Tradice), která se znepokojením reagovala na některé závažné problémy současnosti. Brzy tomu bude rok, co iniciativa vznikla a navzdory počáteční snaze „Nové třídy“ DOST poškodit mediálními útoky a lživým obviňováním z „extremismu“, „netolerance“ a „fašizujícího jednání“ se iniciativu umlčet nepodařilo. Za malé vítězství lze považovat i to, že D.O.S.T. podepsaly mnohé známé osobnosti, stejně jako parlamentní politici. Co si od D.O.S.T. slibujete, čemu se věnujete v současné době a jaké další akce a projekty od D.O.S.T. můžeme čekat?
Continue Reading

Těžko mluvit o konci tam, kde nenastal začátek. Těžko hledat v pravici ono pravé smýšlení, když stojí na dogmatech liberální ideologie, jejímž jádrem je revoluce, převrat tradičních poměrů, přehodnocení všech hodnot z pravého řádu na levou anarchii hákem trhové demagogie, kupecké morálky a plebejského rovnostářství. Tržní vepřín nebo Potěmkinova vesnice. Žádný rozdíl. Není nic pravého v liberálním pomatení demokratismem a plutokratickou chamtivostí. Když říkám pravé, mám na mysli vše ryzí, původní, pravdivé a vědoucí, jinými slovy v pravdě konzervativní. Naopak levicové je vše co bourá, ohlupuje, chytračí, přebarvuje, lže a běsní ve jménu liberální demokracie a pokroku.

Růžové tornádo smetlo modré ptáky ze špiček stromů, když lidé vyjádřili svůj odpor proti hromadě trusu, která po nich povážlivě roste, a pověřili levici, aby vyčistila ten Augiášův chlív nadepsaný Česká kotlina. Nemyslím, že vítězství ČSSD předznamenává růžové časy. V to snad ani nikdo nedoufá. Jde jen o to, že pro státní etatismus liberálně morálního marasmu a pádu do otroctví neexistuje alternativa. A ODS potvrdila, že takovou alternativou rozhodně není.

Nevím, kolik špíny, varovných signálů a předzvěstí úpadku je třeba k tomu, aby lidé pochopili, že lidsky udržitelný a kulturně prosperující řád se na trhu nekoupí, že z hlediska důstojného a skutečně svobodného života lidí je zhola jedno, kolik je ponecháno svobody bohatým k ještě většímu zbohatnutí, či kolik je dáno chudým ke spotřebě násilným přerozdělováním, pokud jediným předmětem zájmu je trh sám a z něho pramenící konzum. Kapitalismus a socialismus, obě dvě strany téže liberální mince černají korozí pod běsnící vládou hmoty, peněz a konzumních statků, úží se rozkladným klimatem bezduchosti a čirého kreténství.

Jako volič ODS při posledních parlamentních volbách patřím k lidem, kteří pociťují hořké zklamání. Čekal jsem závan čerstvého vzduchu v zatuchlém prostředí byrokratické mašinérie šněrující občana do bezprizorní a individualisticky bezmocné trosky závislé na vůli státu, jeho zákonech a sociálně nivelizujícím násilí. Čekal jsem trend oslabující roli státu v životě lidí, ozdravný proces, který by otevřel prostor nezávislé iniciativě člověka, jeho schopnostem, inteligenci, vzdělání a úctě k pravým hodnotám ověřeným tradicí. Čekal jsem novou politiku, která přestane lidem mluvit do soukromých věcí, do rodiny, do způsobu života. Čekal jsem nápravu legislativní zvůle a nemravného rozhodování soudní moci, čekal jsem návrat smyslu pro spravedlnost, přirozenost, národní svébytnost, mužný rozum, nadhled a odpovědnost.

Namísto toho jsem byl svědkem arogantní topolánkovské parodie neokonzervativních politiků střihu amerických jestřábů šikujících svoje kybernetické predátory směrem na východ, jako kdyby radar USA v Čechách byl jediným posláním ODS, po něm ať třeba padne. Státní legislativa a soudnictví prorůstaly stále zběsilejší zaslepeností feminacismu, sociálního a genederového inženýrství, agendami antidiskriminačních opatření a rovných příležitostí v duchu Bursíkovy ženské družiny a slaboduchých výpotků Džamily Stehlíkové. Tradiční rodina se dále rozpadala v bezuzdném plenění svátosti manželské rozvodovými a opatrovnickými soudy postrádajícími poslední zbytky úcty k otci jako hlavě rodiny. Zdravotnictví se chvělo v již tak chabém stavu finanční nouze ve strachu před vytunelováním farmaceutickými společnostmi.

Jediným zjevným znakem „efektivního státu“ se stala totalitní moc justice řízená zločineckými principy mafiánské organizace a její kladivo na čarodějnice ztělesněné exekutorskou mocí šikanující občany bez ohledu na právo i spravedlnost. Princip presumpce viny se v tichosti vtíral do všech sfér státního dozoru v podobě inkvizice silových resortů, procesně právní a zpravodajské činnosti. Veřejné sdělovací prostředky postupně ztrácely veškerou schopnost vypovídat pravdivě o dění doma i ve světě a dotýkat se opravdu palčivých otázek našeho života i liberálně prohnilého a zkorumpovaného plutokratického systému, jehož obhajování svobody a demokracie proti všem kritikům duchu národoveckého či vpravdě konzervativního je o to hlasitější, čím bezohledněji jsou pošlapávána práva člověka na skutečnou svobodu, čím strmější je náš pád do globální manipulace a otroctví.

Každý hlas nesený v duchu pravé alternativy a její tradiční úlohy směřující k znovunastolení či udržení řádu daného lidskou zkušeností, hrdostí, svébytností a ušlechtilostí, jinými slovy k duchovně aristokratické tradici, byl umlčován, každý opravdu pravý konzervativní pohled na problémy doby se stal cílem ostrakizování, značkování extrémismem, fašismem či nacismem. Vše co nedýchá a nečiší liberálně zkaženým pachem vyprázdněných úst, jalových slov, subjektivní netečnosti, plebejství, myšlenkového narcismu a názorové rozplizlosti zapadlo křikem politického hašteření jako na jarmarku, morální výprodej a trhový boj o moc vynesl na piedestal hloupost stranických hochštaplerů a jejich nohsledů z řad podsvětí.

Darmo mluvit, když si lidská duše zoufá při pohledu na lány lidské průměrnosti, z nichž jako z nepěstěného úhoru ponechaného v plén rovných příležitostí a chtíčů všeho druhu vyrůstají pouze plevelné kultury té nejmenší ušlechtilosti. Těžko pomyslet, kam se vytratil vhled pravých politiků a filosofů, kteří pochopili nutnost obdělávat pole a šlechtit pěstované odrůdy, aby zem vydala svoje plody tam, kde záleží na zdravé prosperitě národa, a ponechat běh věcí vyššímu principu přírody všude tam, kde zkušenost a tradice působí svým přirozeným výběrem.

Jako výsměch všem snahám o sebereflexi z poslední volební porážky vyznívá už pouhý termín, jímž ODS naznačuje svoji obrodu pro příští etapu vládnutí: Hledání liberálně konzervativní politiky. Tak liberální nebo konzervativní? Liberální demokracie nebo aristokracie? Revoluce nebo tradice? Rovnostářství nebo přirozená hierarchie? Anarchie nebo řád? Plebejské instinkty nebo nadhled patricijů? Feminismus nebo patriarchát? Názory v levotě stínů a moci pánů jeskyně nebo pravé vědění a světlo na hoře? Pánové a dámy, chápete vůbec, o čem tady mluvíte?

Opět je trnem v oku samozvaným kulturním Torquemadům tvorba, která z jakéhosi důvodu nevyhovuje. Opět se spekuluje jedná o „intervenci“ vůči rádiu, které „zlobí“. Jako v minulosti bolševický cenzor, dnes vystupuje Rada Českého rozhlasu, které je trnem v oku alternativní Rádio Wave, kvůli tomu, že pouští do éteru tvorbu kapel, „propagujících fašismus“.

Zatímco komunistická cenzura se snažila eliminovat názory, které z jejího pohledu byly nebezpečné a ona se jimi cítila ohrožena, demoliberální cenzor zašel dál. Jeho věčná obsese vidět za vším fašismus, coby důsledek „přílišné tolerance“ a vyvozovat politické závěry z názvu písně „Svastika eyes“ připomíná psychickou nemoc. Navíc člen Rady Českého rozhlasu, tedy instituce, která má co dočinění s kulturou, který označil světoznámou elektro kapelu Primal Scream za „fašistickou“ by za takový nonsens měl být doživotně držen dál od jakékoli činnosti na poli kultury a prohlášen za idiota roku. Ironií osudu je, že právě podobné elementy ovlivňují náš každodenní (nejen kulturní) život.

Radě leží v žaludku píseň „Swastika eyes“, jeden z největších tanečních hitů 90. let. Radní k takovému závěru došli poté, co si (patrně na udání) nechali píseň přehrát. Člen rady Antonín Zelenka pro média dodal, že hodnocení vycházelo mimo jiné z informací, získaných z internetové encyklopedie Wikipedie.

Ano dnes budeme o tom, který názor, či kulturní počin vyhovuje, rozhodovat na základě informací získaných z naprosto spolehlivého zdroje, jakým je Wikipedie!

Primal Scream těžko obviňovat z nějakých ultrapravicových, najmě fašistických (v tom úzu, v jakém se dnes chápe) tendencí. Kapela naopak zastává silně ultralevicové, protiválečné a mírové postoje. Ale i to je možná důvod, proč novodobí cenzoři kapelu takového typu dnes nazývají „fašistickou“. Nová třída evidentně padá do vlastní pasti. Tak dlouho se libovolně operovalo s pojmy „fašismus“, „neonacismus“, „radikalismus“ a „extremismus“, až se objektem post-moderního liberálního étosu staly postoje a názory, které byly ještě před pár desítkami let vzývány a staveny do opozice „zidealizované fašizující minulosti“. Posuďte sami:

Radek Vogl, ze zmíněné Rady, který má na starosti „monitoring“ (!!!) rozhlasových stanic, prohlásil:

„Jedná se o velmi kontroverzní, radikální rap metalové skupiny, která na svých koncertech zastává revoluční stanovisko, velmi kritické k domácí americké a k zahraniční politice.“

Pomineme-li, že je Vogl evidentně naprosto mimo – Primal Scream nemá s metalem, natož s rapem nic společného a to ukazuje jediné, buď je tupý ignorant, nebo se kapelu ve skutečnosti ani nenamáhal poslechnout si (a to vlastně potvrzuje první možnost) – něco se nám zde mezi řádky snaží naznačit.

Ano. Americká domácí a natož zahraniční politika se nesmí kritizovat. Kdo kritizuje snahu o „nový“ a „lepší“ svět, naplněný ideály západní svobody, liberální demokracie a konzumu, nepřímo dláždí cestu novému fašismu. Liberalismus a demokracie ano, ale přílišná tolerance není na místě. Mimořádná tolerantnost nás vede k fašismu, jak nezapomněl poznamenat Jiří Florian, další člen cenzorské Rady. Otřepané fráze nedovzdělaných lidí a argumentace plná contradictio in adjecto, jak typické pro dnešní dobu.
K samotné písni Swastika Eyes se frontman Bobby Gillesple vyjádřil následovně:

„Skladba je o novém pořádku na světě, řádu, který nastolila Amerika a její mezinárodní politika. Nebo bych měl říct spíše mezinárodní terorismus? Je to amerikanizace celého světa. Je to o nadvládě, o tom, kdo má kontrolu. Kdo vládne a kdo poslouchá. Když křičím „You got swastika eyes!“, je to vzkaz všem autoritám, politikům, policistům. . . jsou všude. Všude kam se podíváte. Vládnou tomuto světu. To není správné.“

Překlad textu písně evidentně pokaždé nestačí. Píseň samotnou je nutno také chápat v jejím kontextu, zamyslet se nad tím, zda nejde o ironii, svou nepochybnou roli hraje vystupování zpěváka, jeho gesta atp. To z textu nevyčtete. Evidentně si s tím však nikdo z Rady práci nedal.

Průhledná je i snaha dokazovat „fašizující tendence“ poukazem na estetiku, kterou Primal Scream v písni „Swastika eyes“ využívají. Nehledě na to, že v písni, kde kapela tepe autority, které (z jejího pohledu) mají totalitní tendence, je určité využití symbolů a dejme tomu uniforem asi na místě, znalec hudby (a alespoň elementární pojem o podstatě každého hudebního stylu by pracovník Rady rozhlasu měl mít) ví, že totalitní estetika a bitevní scenérie vůbec nemusí mít s jakoukoli politikou co do činění. Hudební směry jako vojenský industrial jsou na této estetické podstatě založené. Patří k nim stejně neodmyslitelně, jako dva akordy a extravagantní účesy k punku, či street móda k hip-hopu. Je jisté, že s politickými názory kapely Primal Scream nemusíme souhlasit. Ale muzika je primárně o něčem jiném, než o morálce a politických idolatriích. Nebo ne?

Není divu, že Radio Wave leží řadě lidí z Rady v žaludku. Je totiž téměř jediným rozhlasovým médiem, které posluchačům nabízí širokou škálu často i nonkonformních, alternativních stylů a interpretů. Co si oproti tomu představují členové Rady? Patrně by nejraději, kdyby ideálně celé lidstvo poslouchalo otřepané disco, neposlouchatelný popík, nevkusnou tvorbu globálních megastar, jejichž sláva a um je přímo úměrná zájmu marketingových agentur, a čeští zápecníci české odrhovačky 80. let, tvorbu Štaidla, Svobody, či Michala Davida.

Inu, milý posluchači, dej si hamburger s coca colou a do uší si pusť některé současné superhvězdné interprety, vždyť Ti jich nabízíme stovky. Ale ne aby Tě napadlo si pustit jakoukoli muziku, co se nesluší poslouchat, nebo nedej bože samostatně přemýšlet. . .

Dvou-týdeník The American Conservative je americký názorový magazín, založený v roce 2002 Scottem McConnellem, Patrickem Buchananem a Taki Theodoracopulem. V současné době v jeho čele stojí McConnell a vydává jej konzervativní byznysmenem Ron Unz. TAC reprezentuje tradicionalistické, paleokonzervativní a protiintervencionistické hlasy v opozici vůči dominanci nekonzervativních médií. Na jeho stránkách se tak potkávají názory konzervativců, i protiválečných libertariánů.

Ano, i v Americe jsou přátelé!

Zastáváme názor, že magazínu TAC by v českém prostředí měla být věnována větší pozornost. Potenciální čtenáře jistě potěší zpráva, že v současné době je možné odebírat čísla TAC ve zkušební lhůtě po tři měsíce zdarma!

V článcích, věnujících se aktuálnímu dění stojí za připomenutí příspěvky Eamona Fingeltona a Kelleyho Baucara. Fingelton se v článku „Street Sweeping“ pozastavuje nad faktem, že vládní balíček sice může být pro konzervativce nepříjemný, upozorňuje však na to, že státní zásah jako takový nemusí být prvotně v rozporu se samotnou podstatou konzervatismu. V dalším článku s názvem „Fire Sales“ Kelley Beaucar připomíná, že nedávno schválených 700 miliard dolarů jako státní finanční injekce nebude směřovat k ozdravení národní ekonomiky, ale v prvé řadě zachrání topící se finanční makléře, lobbyisty a spekulanty.

Výborný je esej Michaela Brendana Doughertyho „Film Rights“. Autor kritizuje „prohraný boj“ konzervativců na kulturním poli. Dougherty píše o tom, jak kulturní levice desítky let konstantně manipulovala veřejným míněním a měnila myšlení lidí a konzervativci jí toto pole dobrobolně přenechali. V poslední době lze, říká Dougherty, zaznamenat určitý obrat k lepšímu, ale situace je na poli „filmové politiky“ pro konzervativce i nadále tristní.

Známý historik Paul Gottfried v textu s názvem „Invisible Fist“ zamýšlí nad otázkou, zda jsou pojmy kapitalismus a autokracie navzájem rozporné a vylučující se. V aktuálním čísle dále naleznete pravidelné sloupky Patricka Buchanana, Daniela Larisona („From Ron Paul Revolution to Constitutionalist Civil War“ – doporučujeme!) a Billa Kaufmanna.