Délský potápěč

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Autor: Karel Veliký

Vymezení identity „…rozhodnutí o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“ — Carl Schmitt

Evropa dnes zažívá hroznou invazi. Není to poprvé. V minulosti utočili Hunové (zastavila je římsko-germánská vojska na Katalaunských polích), Arabové a Avaři (odrazili je Karel Martel a Karel Veliký), Tataři (Rusové je porazili na Kulikovském poli), Turci (byli „evropským vojskem“ zahnáni od Vídně). Je tu ale jeden zásadní rozdíl! Před nepřítelem se buď prchá, nebo se s ním bojuje. Je ale dnes kam utéct? Rasově a národně cítící bílí lidé se z velkoměst utíkají do vnitřní emigrace, popř. je opouštějí, doslova „vyklízejí pole“. Ti další zatím dělají, že „nevidí“ – anebo opravdu „nevidí“, ať už jen pod tlakem každodenního „provozu“ či podvratné propagandy (řečičky o toleranci, obohacování atd., však to známe), a tedy z apatie či naivity, které xenofilové rádi vydávají právě za „toleranci“.

Ano, s nepřítelem se buď bojuje, nebo se před ním utíká, to ale pod podmínkou, že se obecně ví, kdo je Nepřítel, že se na něj může ukázat, že je možné ho veřejně pojmenovat. Nuže, mediální obřízka dělá vše pro to, aby „eliminovala“ národní a rasový instinkt občanů napadených zemí. Zprvu plíživý vpád alogenních se přitom v posledních 10–20 letech změnil v otevřenou kolonizaci. Vratká koexistence s cizorodými davy je v jimi postižených státech možná jen díky trvající institucionální převaze (správa a řízení společnosti) domorodých obyvatel; Česko dík své geografické poloze a historii (bez zámořských výbojů, zato s železnou oponou) zatím stojí stranou tohoto vývoje, ale jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani tady „imigrační klid nepotrvá věčně“. V Africe a Asii jsou miliony těch, kteří se už chystají na cestu…

Continue Reading

Jeune Bretagne

PL: Je tedy Jeune Bretagne mládežnickým hnutím, jak naznačuje název skupiny?

YV: Nikoliv, máme členy všech věkových kategorií. Mnoho skupin dělí své aktivisty podle věku, důležitější by však měla být oblast zájmu každého aktivisty. V naší skupině máme například aktivistu-čtyřicátníka, který zbožňuje rozdávání našich tiskovin a vylepování plakátů. Nezajímají ho přednášky ani další činnosti. Jak víš, tyhle věci mají obvykle na starosti teenageři, a při dělení podle věku bychom o tohoto chlapíka, který je spolehlivý a vzorem pro mladé, s kterými pracuje, přišli.

PL: Kolik máte členů?

YV: Máme asi 250 přívrženců, ale počet členů-aktivistů se pohybuje mezi 60 a 80. Když pořádáme kulturní akce, přijde zpravidla kolem 150 lidí, včetně mnoha těch, kteří nepatří mezi stoupence, protože jde o otevřené akce. Při více politicky orientovaných akcích počítáme s 30 až 40 účastníky.

PL: Pověz mi víc o těchto různých činnostech.

YV: Jak víš, vlastníme nedaleko odsud farmu. Každý měsíc tam pořádáme přednášky na kulturní a metapolitická témata. Pravidelně rozdáváme materiály a vyvěšujeme plakáty k propagaci naší skupiny i ke zdůraznění jistých témat či přitáhnutí pozornosti k dané problematice. Konají se „letní univerzity“; naši členové–aktivisté na místě přespávají a děláme to, co jindy – jen intenzivněji. Udržujeme přidružené skupiny zaměřující se na sport a fyzickou zdatnost. Při všech akcích také usilovně pracujeme na osvojování si vůdcovských dovedností a strategického myšlení – tato část je nesmírně důležitá. Naší nejdůležitější funkcí je sloužit coby vzdělávací skupina. Dodáváme lidem sílu pokračovat v boji pomocí kulturní a metapolitické práce a ukazujeme cestu, jak docílit změny v jiných skupinách skrz vůdcovské dovednosti a strategické myšlení.

Continue Reading

Autor: James Lawrence

V Číně žijící Evropan si jednoduše nemůže nepovšimnout tamějšího intenzivního nacionalismu – zejména v porovnání se směsicí strachu, opovržení a lhostejnosti, která ve vztahu k národnímu cítění převládá na Západě.

Když se tak objeví záběry z bezpečnostních kamer, na nichž se opilý západní turista pokouší napadnout Číňanku, zvedne se napříč čínským internetovým prostorem vlna rozhořčení a vláda podnikne opatření proti cizincům. Postavme proti tomu pro srovnání reakci britského establishmentu na skutečné případy znásilňování anglických dívek pakistánskými gangy: jeho hlavní starostí bylo vyhnout se byť jen stínu podezření z „rasismu“ ze strany soukmenovců pachatelů. Podobně smutných a znepokojivých případů by šlo snést celou řadu a z téměř všech oblastí národního života.

Zatímco čínský stát za hranicemi neúnavně hájí národní zájmy – a když jsou tyto snahy zhaceny, často cynicky vyvolává veřejné rozhořčení mezi svým obyvatelstvem – Amerika a některé evropské země plýtvají krví i penězi v zahraničních válkách za humanitární abstrakce. Kde jsou absolventi elitních čínských univerzit snad ještě silněji nacionalisticky smýšlející než řadový občan, je pro nepříliš bystré majitele diplomu ze západních fakult sociálních věd odznakem „třídní“ příslušnosti a známkou prestiže plivnout si na „zabedněný“ patriotismus nižších vrstev.

Continue Reading

Alain de Benoist

Nicolas Gauthier: Co bychom si – kromě legitimního rozhořčení – měli vzít z masakru v redakci Charlie Hebdo? Měli bychom jej vnímat – jak se to objevuje v některých médiích – coby důkaz „totální války“ mezi islámem a křesťanstvím, Východem a Západem?

Alain de Benoist: Z odpudivého způsobu masakru zaměstnanců Charlie Hebdo nepochybně mrazí u srdce. A jakmile emoce přebijí vše ostatní, bývá o to složitější zachovat chladný rozum. Přesto právě to teď nejvíc potřebujeme. Musíme si dopřát vnitřní odstup, umožňující rozbor události a poučení z ní. Čemu vlastně čelíme? Nové podobě terorismu, ve Francii prvně využité Chálidem Kelkalem a Mohammedem Merahem. Liší se od předchozích vln terorismu (jako 11. září nebo bomby v madridských vlacích), které byly naplánovány a provedeny ze zahraničí rozsáhlou mezinárodní teroristickou sítí.

Nyní stojíme před útoky, naplánovanými na území Francie více méně nezávisle radikalizovanými jednotlivci. Postupně přešli od kriminality k džihádismu, i když na této cestě většinou selhávali. Mají však chladné hlavy, umí zacházet se zbraněmi a zcela pohrdají životy ostatních. Přesto zůstávají diletanty, provokatérskými packaly, jako bratři Kouachiové, kteří se rozhodnou pobít redakci časopisu, ab „pomstili proroka“, ale zazvoní na špatné adrese, zanechají všude hromadu stop, nemají únikovou strategii a v autě, které jednoduše nechali na ulici, zapomenou své doklady. Nevyzpytatelní fušeři – což je činí ještě nebezpečnějšími.

Continue Reading

William Pierce

Autor: William Pierce

Mnozí z mých nejlepších přátel se považují za konzervativce. Mám je upřímně rád a obdivuji je pro jejich ctnosti: mají správně zorientovaný morální kompas a zachovávají si osobní integritu i v éře rozkladu, mají nezávislého ducha a jsou připraveni stát i uprostřed stále nesamostatnější společnosti na vlastních nohou.

Proto doufám, že mi následující řádky prominou.

Tragická volba

Nemám sebemenších pochyb, že bych v případě vynucené volby mezi konzervatismem nebo levicí – ať starou či novou – volil konzervatismus.

Naštěstí však před takto omezenou volbou nestojíme – to by bylo skutečně tragické. Tragické ve velkolepém, spenglerovském slova smyslu. Stáli bychom před volbou onoho Spengerova hrdiny, římského vojáka v Pompejích, jehož kosti nalezli před jeho stanovištěm, kde ho pohřbila erupce Vesuvu, neboť nebyl ze svého postu nikým uvolněn a vystřídán. Volili bychom to, co je správné, čestné a v souladu s nejlepšími tradicemi naší rasy – a co nevyhnutelně selže.

Konzervativci totiž ze smrtelného zápasu, v němž se octli, nemohou v žádném případě vyjít vítězně. I když totiž jejich radikálně levicoví protivníci nedosáhnou svých cílů – a ani jich dosáhnout nemohou, neboť vychází z pomýleného chápání člověka a přírody – prokázali konzervativci naprostou neschopnost zabránit svým oponentům ve zničení svého vlastního světa.

Continue Reading

Autor: Christopher Pankhurst

Jako skoro všichni ostatní, kteří komentují masakr v Charlie Hebdo ani já nevím o plátku téměř nic kromě toho, co o něm bylo řečeno po události. Z dostupných informací se zdá, že vyniká v satirických karikaturách dosti nevybíravého a nepříliš vtipného typu. I když bych pravděpodobně nesouhlasil s téměř žádným z postojů časopisu, pokládám pařížské události 7. ledna za velmi smutné. Něco smutného však bylo i na časopise stárnoucích levičáků, pokládajících se za revoluční předvoj politického radikalismu.

Dalším establishmentovým karikaturistou v zajetí podobné deziluze o svém postavení vně systému je Steve Bell z listu The Guardian. Jeho reakcí na masakr bylo nakreslit vrahy ve směšném oblečení, jak se ptají: „Proč se nám ti zmrdi pořád smějou?“ Nikdo se nesměje, Steve. Možná by to vyvolalo chichot pětiletého dítěte, které se ještě směje klaunům, ale ve skutečnosti nelze na tomto druhu karikatur nalézt nic obzvlášť hodnotného ani chvályhodného. Pokud pak není podobný výtvor ani vtipný, nezdá se být víc než cvičením v politováníhodné frustraci.

Continue Reading

Autor: Francis Carr Begbie

Dva bezprostřední důsledky pařížského masakru jsou zjevné už teď – zaprvé, naší političtí vůdci jsou jako obvykle šokování muslimy, kteří se chovají jako muslimové a ve jménu své víry páchají takto strašlivé zločiny. Kdo to proboha mohl předvídat?

Druhý se zdá být mnohem zajímavější. Žádná z obvyklých výmluv a racionalizací, užívaná při podobných příležitostech našimi elitami nedokáže skrýt skutečnou povahu událostí.

Dvanáct lidí zabitých v evropském hlavním městě pro zločin kreslení karikatur. Nikdo nemůže říct, že nešlo o skutečné muslimy nebo předstírat že islám je náboženstvím míru – na to je příliš pozdě. Nikdo nemůže ani říct, že pachatel byl „osamělý střelec“ s možnými psychickými problémy a nejasnými motivy.

Jistě že jsou šílení, ale jde o šílenství mezi západními muslimy vcelku běžné. A šílené interpretace, že nepřátelství k těmto karikaturám zavinil nedostatek respektu Západu a nikoli muslimská netolerance, vyznává velký podíl muslimů na Západě a dokonce ještě větší v muslimských zemích. Musíme předpokládat, že nemalá část muslimů se cítí srozuměna s pařížským masakrem. Proč tedy vlastně západní vlády importují do svých zemí davy muslimů?

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Úloha multikulturalismu v agendě globalismu

Pod pláštíkem multikulturalismu a slogany typu „rovnost“ či „lidská práva“ už došlo k prosazení řady zlovolných záměrů. Stejně jako v případě „demokracie“, využité v průběhu nedávných dějin k bombardování států slouží i tato hesla k oklamání důvěřivých a maskování skutečných záměrů lidí, které pohání téměř výhradně chamtivost a touha po moci.

Na mysl nám může vytanout např. způsob, jakým byla otázka tzv. uitlanders využita k ospravedlnění búrských válek, jejichž skutečným účelem bylo zajištění kontroly nad nerostným bohatstvím Jižní Afriky pro Cecila Rhodese, Alfreda Beita a další.

Paralelu nalezneme i v současnosti, pod hlavičkou „boje proti apartheidu“. A tak zatímco svět nadšeně tleská uchopení moci ANC, ve skutečnosti se Afričané z materiálního hlediska nepohnuli dopředu ani o píď; parastatals a státní společnosti jsou však mezitím rychle privatizovány, aby se mohly přesunout pod ochranná křídla globálního kapitalismu. Když v roce 2000 zemřel patriarcha jihoafrického kapitalismu Harry Oppenheimer, jehož rodina je tradičním protivníkem Afrikánců, oslavoval jej Nelson Mandela takto: „ Jeho zásluhy na vytváření partnerství mezi velkými podniky a novou demokratickou vládou v rané fázi demokraticky zvoleného režimu nemohou být nikdy dostatečně doceněny.“ 1]

Continue Reading

Mike Davis
Buda’s Wagon: A Brief History of the Car Bomb
London: Verso, 2007

Autor: Michael O’Meara

K této globalizaci „semi-strategických“ automobilových bomb mohlo dojít částečně i zásluhou CIA, která prostřednictvím pakistánské rozvědky ISI vyškolila během 80. let minulého století v této technice tisíce mudžáhidů. Ti jí následně rádi a často užívali ve „Válce Charlieho Wilsona“ i pozdějších teroristicko-povstaleckých kampaních na Středním východě, v Bosně, Čečně, Indonésii, na Filipínách a jinde, aby se nakonec obrátili proti „Prvnímu světu“, především pak západní Evropě. Ta čelila útokům nejen různých domácích nacionalistických teroristických skupin (IRA, ETA, korsická FLNC atd.), ale také džihádistů, vzešlých z nepřizpůsobitelných evropských muslimských imigrantských komunit.

V tom, co by se dříve nazvalo festivals de plastique 1], džihádisté brzy zjistili, že Budův povoz působí na „křižáky a Židy“ velmi přesvědčivě.

I když se většina jejich útoků na americké cíle – ambasády, luxusní hotely a turistická střediska pro západní klientelu – odehrála ve Třetím světě, nebyla ani americká půda zcela ušetřena tohoto hrůzného vynálezu.

Arogantní symbol amerického kapitalismu, Světové obchodní centrum, napadli bývalí učedníci CIA dvakrát: poprvé v roce 1993 a podruhé – nesrovnatelně spektakulárněji – v roce 2001, kdy jako bombu užili okřídleného dopravního prostředku.

Continue Reading

Félicien Rops – Pornokratès (1878)

Autor: Greg Johnson

„O štěstí neusiluje člověk, jenom Angličan.“ – Nietzsche

Hlavní otázky metapolitiky se soustřeďují kolem identity, morálky a možnosti.

Carl Schmitt považuje za prvopočátek politična dělení na nás a je. Otázky identity zní: „Kdo jsme?“ a „Kdo nejsme?“ Konktrétněji si bílý nacionalismus žádá odpověď na otázku: „Kdo je bělochem a kdo jím není?“

Otázka morálky zní:  „Co je správné?“ Je vytvoření bílé domoviny morální? I pokud má bílý nacionalismus politický smysl, dokud bude pokládán za nemorální, bude vyvolávat odpor. Ale jakmile přijmou lidé myšlenku bělošské domoviny coby morální, udělají pro její vznik první poslední.

Morální idealismus sám o sobě ale nestačí – politika je totiž uměním možného. A tak nestačí jen vědět, že bílý nacionalismus je morálně správný, musí být také politicky možný. Je nabízená globální multikulturní a multirasová utopie vůbec reálná? Je svět bez smysluplných odlišností – a tedy bez nepřátelství – dosažitelný? A pokud by byl takový svět chimérou, jak vypadá jeho alternativa? Jsou etnicky homogenní domoviny uskutečnitelným cílem? A pokud ano, jsme schopni získat zpět kontrolu nad naším osudem a takové domoviny vytvořit?

Continue Reading

Charlie Hebdo: Sto ran bičem jestli nezemřete smíchy…

Autor: Pierre Vial

Jestli tohle není válka, tak to jako válka dozajista vypadá, jak už nějakou dobu tvrdíme.

Charlie Hebdo zaplatilo cenu za svobodu projevu. Nemáme příliš vysoké mínění o levicových (nebo pravicových) médiích, což platí i pro tento satirický týdeník a jeho karikaturisty, kteří si vydělávali na živobytí rochněním ve špíně. Novináři z tohoto plátku nás nemají rádi a tento pocit je vzájemný.

Musíme však uznat, že tito lidé měli – na rozdíl od většiny jejich „správně myslících“ kolegů – velkou odvahu. Byli prakticky jedinými, kteří veřejně pranýřovali islamismus, který nám vyhlásil válku, boj na život a na smrt. Nyní za to zaplatili svými životy. A tak dnes říkáme „RESPEKT“, jak by zřejmě řekla dnešní „mládež“ z ghett.

Je ironií, že politicko korektní „hlídací psi demokracie“ útočili celé týdny na Erica Zemmoura kvůli jeho knize Le Suicide français (Francouzská sebevražda), nedávno pak na Michela Houellebecqa za jeho román Soumission (Podřízení /narážka na význam slova islám, „podrobení, podřízení se“ – pozn. red. DP/), kdy nešetřili výrazy jako například nenávist vůči „jiným“, islamofobie, pétainismus, názory na zvracení, vidlácké chování, paranoidní blouznění… A jak označila média útok na policejní komisařství v Joué-lès-Tours nebo vražedné najíždění automobily do davů lidí na vánočních trzích (jak symbolické!) v Dijonu a Nantes? Šlo o činy „šílenců“ kteří by měli být samozřejmě spíše politováni, než odsouzeni.

Continue Reading

Dvě strany jedné americké mince (Na snímku Olexandr „Saško Bilyj“ Muzyčko, bývalý člen UNA-UNSO a koordinátor Pravého sektoru na západní Ukrajině, který v letech 1994-96 bojoval s dalšími členy UNA-UNSO v první čečenské válce po boku islamistických teroristů Šamila Basajeva a ,emíra‘ Chattába)

Autor: Strobe Talbott

Následující rok může dojít k vypuknutí třetí čečenské války, která, pro změnu, rovněž může znamenat umíráček pro Ruskou federaci v jejich stávajících hranicích.

Pokud, jako je představitelné, se Rusko samo rozpadne později během tohoto století – stejným způsobem, jakým se rozpadl Sovětský svaz v roce 1991 – bude to zvětší části následkem politických rozhodnutí Vladimíra Putina.

Putin se dostal k moci v devadesátých letech, když vypukla občanská válka v Čečensku, jedné z autonomních republik Ruska na severním Kavkazu. První čečenská válka v letech 1994-1996 byla rozpoutána islámskými povstalci, kteří požadovali nezávislost na Moskvě. Druhá válka začala v roce 1999, kdy Putin rychle směřoval k uchopení moci v Kremlu. Prvně jako poradce pro národní bezpečnost prezidenta Borise Jelcina, poté jako ministerský předseda. Následkem upadajícího Jelcinova zdraví a mocenského postavení se Putin objevil jako hnací síla v pozadí politiky „spálené země“ – s masivními vedlejšími škodami („collateral damage“ – nezamýšlené usmrcení civilistů, pozn. red. DP) na celém obyvatelstvu. Tato válka trvala deset let.

Během posledních pěti let byla situace v Čečensku víceméně klidná, ačkoli sousední republiky byly otřásány násilnostmi. Období klidu v Čečensku však skončilo začátkem prosince, kdy došlo k sérii krvavých srážek v čečenském hlavním městě Groznyj.

Continue Reading

„Narodil se, veselme se“, Freda jr.

Dva dny před loňským štědrým večerem bylo po celé Itálii zadrženo několik desítek osob z Avanguardia Ordinovista, údajně kvůli přípravám státního převratu. Vzhledem k tomu, že organizace se už svým názvem hlásí k odkazu odbojových hnutí z 60. let minulého století – Avanguardia nazionale a Ordine Nuovo – benátská redakce Corriere della sera, největšího večerníku, požádala o vyjádření Franca G. Fredu, neboť i on svého času vyzval k „rozmetání systému“.

Co soudíte o tom Řádovém předvoji [Avanguardia Ordinovista]?

Zdá se mi nevhodné mluvit o „soudu“: mluvme jen o mentální hygieně. A právě proto mě udivuje, že se našli úředníci, kteří vydali příkaz k zatčení. O šílence se pečuje, nezatýkají se.

A jeho leader, Stefano Manni, s jakou ideou jednal?

Odpovím jen ze zdvořilosti: s žádnou.

Mezi vyšetřovanými jsou bývalí členové Nového řádu [Ordine nuovo]. Pamatujete si na ně?

Gianni Nardiho jsem poznal v San Vittore a zůstává mi v paměti jako elegantní osoba. 1] Byl vyznavačem vůle k moci. Jeho četba Nietzscheových aforismů se ale vyčerpávala touto parafrází: „Není dobrý důvod ospravedlňovat válku, dobrá válka však ospravedlňuje důvod.“ Rutilio Sermonti je velmi zdvořilý starý pán, jehož jsem měl tu čest poznat v jeho paleontologickém kabinetu na univerzitě v Římě. Byl cosi jako šlechetný příslušník nacifašistické milice. 2]

Jaký byl cíl Nového řádu?

Vstup do Nového řádu mi přiřkla nějaká žurnalistická zjednodušení. Je to jinak. V 60. letech jsem v Padově zformoval sdružení Skupina ar [Gruppo di Ar] 3] a s „řádisty“ jsme měli jen příležitostné kontakty. Chtěl jsem uskutečňovat chtění 4], jim o něm stačilo žvanit. Volali po revoluci, ostatně byla to móda: to byli ti, co si skvělé kariéry vybudovali na tom, že jsou proti buržoazii. Za slovy ale tolik ješitnosti a prázdnoty. 5]

Continue Reading

Greg Johnson – New Right vs. Old Right

Autor: Greg Johnson

“This ain’t no party. This ain’t no disco.
This ain’t no foolin’ around.”
—
„Tohle není žádná párty, tohle není žádná diskotéka
Žádný prostor na to, dělat hlouposti“

—Talking Heads, “Life During Wartime”

V subkultuře bílého nacionalismu se pohybuji od roku 2000 a své zkušenosti bych označil jako veskrze – i když nikoliv výhradně – pozitivní. Nejobtížnější sousto pro mě neznamenali šejdíři a šílenci, ale všeobjímající pocit nedostatku morální vážnosti – dokonce i mezi těmi nejznalejšími a nejzásadovějšími bílými nacionalisty. Znám lidi, kteří skutečně a upřímně věří, že naše rasa je vystavena úmyslné politice genocidy, vytvořené organizovanou židovskou komunitou. Přesto však tváří tvář této hrůze gigantických rozměrů pokračují v životech plných marnivosti, pošetilosti a požitkářství.

Mám za to, že k naší věci přilákáme více lidí dodržováním následujících zásad: 1) každý si sám určuje intenzitu a explicitnost svého zapojení a 2) my ostatní jeho rozhodnutí budeme respektovat. Naše snahy však nijak nepokročí, dokud nedokážeme přesvědčit lidi, aby 1) učinili v plném rozsahu to, čeho jsou schopni v rámci své zvolené míry zapojení, a 2) aby tuto míru rozšiřovali – a tím i riziko, které jsou pro boj ochotní podstoupit. Abychom toho ale dosáhli, musíme se nejprve vypořádat s problémem morální vážnosti.

Continue Reading

Ilustrace z Přebohatých hodinek vévody z Berry

Autor: Alexandr Dugin

Věda a ideologie: Problém metody

Žádný z termínů, kterých užíváme ve společenských a politických diskusích nebo analýzách, není ideologicky neutrální. Mimo kontext ideologie tato slova ztrácejí význam. Také není možné jednoznačně určit postoj člověka k nim, neboť obsah jakéhokoliv výrazu je určován kontextem a sémantickými strukturami –  operačním systémem svého druhu. Pokud žijeme ve společnosti s jasně definovanou dominantní ideologií, věci se jeví dostatečně zřetelně.

Význam slov vyvěrá přímo z ideologické matrice, která je ustanovena prostřednictvím výchovy, vzdělávání a předpisů a podporována ideologicky aktivním státním aparátem. Stát formuje jazyk, definuje rozsah a obsah diskurzu a nastavuje – nejčastěji represivními opatřeními v nejširším slova smyslu – hranice a morální nádech základního souboru politických a sociologických konceptů a termínů.

Pokud bychom žili ve společnosti ovládané komunistickou ideologií, koncepty jako „buržoazie“, „fašismus“, „kapitalismus“, „spekulace“ atd. by získaly nejenom negativní konotace, ale také specifický význam, s nímž by kapitalisté, fašisté a spekulanti zásadně nesouhlasili. Tento nesouhlas by se neomezoval pouze na význam, ale i na samotný smysl slov. Způsob, jakým komunista nahlíží na fašistu nebo kapitalista na fašistu, může opačné straně připadat jako zkreslení, či dokonce karikatura. Tento mechanismus pochopitelně funguje i opačně: fašismus připadá fašistovi přirozený a komunismus od základů odporný.

Continue Reading

Frank Kemp Salter – On Genetic Interests: Family, Ethnicity, and Humanity in an Age of Mass Migration

Autor: Michael Polignano

Recenze knihy Franka Saltera: On Genetic Interests: Family, Ethnicity, and Humanity in an Age of Mass Migration, 2nd ed. New Brunswick, N.J.: Transaction Publishers, 2007

Dle hlavní teze knihy Franka Saltera On Genetic Interests veškeré živé organismy chrání své „genetické zájmy“ – každá životní forma tedy usiluje o předání svých genů další generaci. Salter tak staví na a rozšiřuje stávající teorie příbuzenství a altruismu – především teorii inkluzivní zdatnosti W. D. Hamiltona 1], podle níž může altruistické chování vůči vlastní (rozšířené) rodině, až do bodu vlastního obětování, zvýšit vlastní genetické zastoupení v budoucích generacích. Jinak řečeno – za určitých okolností může tvor ochránit prostřednictvím altruistického chování vlastní genetické zájmy, i pokud takové chování snižuje jeho přímé šance na reprodukční úspěch. Aplikací tohoto principu na etnické skupiny (Salter upřednostňuje termín „ethnies“) 2], jejichž příslušníci sdílejí vyšší procento genů než náhodně zvolení lidé z odlišných skupin, vstupuje Salter na neprobádané teritorium. Příslušnost k etnické skupině se tak stává přirozeným rozšířením příbuzenství.

K určení příbuznosti mezi dvěma jedinci není třeba rozsáhlých genealogických záznamů: lze jej kvantitativně stanovit prostřednictvím rozboru genetického vzorku. Salter ke zjištění míry příbuznosti využívá globálních genetických rozborů, provedených L. L. Cavallim-Sforzou, P. Menozzim a A. Piazzou v 80. letech minulého století. 3] Hned na úvod stojí za to vyvrátit oblíbenou a častou opakovanou námitku o neexistenci čistých ras: jisté smíšení populací koncept genetických zájmů nijak nediskredituje (str. 48). Dokud existují mezi etnickými skupinami „průměrné“ genetické odlišnosti, existují i etnické genetické zájmy.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Autor: Lucian Tudor

Alexandr Dugin se v poslední době stal v „pravicových“ kruzích v nejširším slova smyslu – ať už mluvíme o nacionalistech, fašistech, tradicionalistech, kulturních či národních konzervativcích nebo stoupencích myšlenek Nové pravice (také známých jako identitáři) – velmi debatovaným a známým subjektem. Po překladu jeho knihy Čtvrtá politická teorie (4PT) do angličtiny v roce 2012 se jeho osobou i dílem napříč celým světem zabývala většina ze studentů či teoretiků pravicového a konzervativního myšlení. V mezidobí došlo také k anglickým (i dalším) překladům řady jeho článků a esejů, věnovaných eurasianismu a teorii multipolárního světa (obě témata jsou propojena navzájem i s 4PT), což nám poskytlo pronikavější náhled do Duginova myšlení.

Na tomto místě není nutné podrobněji se zabývat Duginovými teoriemi – toho lépe dosahuje jeho vlastní práce. „Krajní“ pravice na Západě se však ve vztahu k Duginovi a jeho myšlení potýká s problémem: i když jej řada jejích příznivců oceňuje, nemalý segment tohoto milieu Dugina odmítá nebo napadá – z velké části kvůli nepochopení, nedorozumění nebo propagandě, šířené především Duginovými politickými oponenty. K vyjasnění situace příliš nepřispěly ani kritiky a odsouzení Dugina z úst známých postav identitárního hnutí, jako Greg Johnson, Michael O’Meara, Domitius Corbulo a dalších evropských autorů, také vycházejících z těchto neporozumění. Sám jsem se mezi tyto kritiky řadil a jejich důvody a výtky pokládal za oprávněné a podepřené fakty, po důkladnějším prozkoumání Duginova díla a myšlení jsem však dospěl k závěru, že se situace má jinak a výhrady spočívají často na mylných předpokladech. Mým úmyslem je touto esejí na příkladu několika nejběžnějších kritik Dugina ukázat, že jsou spíše než na faktech a realitě založeny na nesprávných úsudcích a propagandě.

Continue Reading

Mapa rozmístění největších vojenských základen po světě, naprosto jasně dokazující „recidivismus a revanšismus“ Ruska (zdroj: The Daily Telegraph)

Autor: Christopher R. Hill

Ruská anexe Krymu a pokračující zastrašování Ukrajiny se zdá být koncem pětadvacetiletého období, jehož charakteristickým znakem bylo úsilí o větší sblížení Ruska s euroatlantickými cíli a tradicemi. Nynější otázka zní: Co bude dál?

Jak týdny plynou je čím dál tím jasnější, že největším problémem není ani tak Ukrajina – která se bude i nadále potácet od jedné krize k druhé, jak tomu bylo od doby vyhlášení její nezávislosti před 23 roky – jako spíše Rusko a jeho zpátečnictví, recidivismus a revanšismus.

Přesně před 25 lety, na jaře roku 1989, Polsko a další země uskupení, které bylo v té době známo jako „Východní blok“ učinilo první kroky k vymanění z jejich vynuceného spojenenectví se Sovětským svazem. Ve skutečnosti vztah těchto zemí se Sovětským svazem nebyl vůbec žádným spojenectvím, naopak, tyto země byly přesněji označeny jako „satelity“ – státy s omezenou suverenitou, jejichž hlavní funkcí bylo sloužit sovětským zájmům.

Jakkoli pokořujícími a ahistorickými tyto vztahy byly, většina světa toto připojení „Východní Evropy“ k Sovětskému svazu akceptovala jako logickou situaci, díky které byl udržován světový pořádek po skončení 2. světové války. Avšak to, co se jevilo jako trvalé rozdělení světa na soupeřící oblasti zájmů náhle skončilo v roce 1989, kdy Východní blok opustil sféru vlivu Sovětského svazu, brzy následovaný republikami Sovětského svazu samotného.

Continue Reading

Menachem Begin (v pozadí vlajka Irgunu)

Autor: Calder Walton

Po skončení 2. světové války musela MI5 čelit nové hrozbě – nikoli však sovětské, ale atentátníkům z Jeruzaléma

Poválečná léta dopadla na britské tajné služby – a především MI5, domácí kontrarozvědku a bezpečnostní službu – těžce. Ve jménu úspor došlo k seškrtání rozpočtů bezpečnostních agentur, odejmutí jejich mimořádných válečných pravomocí a drastickému zeštíhlení stavů. Počet příslušníků MI5 poklesl z válečného vrcholku v roce 1943 – 350 – na pouhou stovku v roce 1946. Administrativní záznamy dokazují, že služba musela přejít k užívání lacinějších druhů papíru a inkoustu, a agenti dostali rozkazem psát hlášení na obě strany listů – jen aby ušetřili každou penci. Podobně jako po 1. světové válce došlo i nyní na vážně míněné vládní debaty o úplném zrušení MI5. Ke své smůle čelila MI5 v průběhu poválečných let souběhu nejhorších možných okolností: umenšeným zdrojům a větší odpovědnosti. Po válce se pod britskou kontrolou nacházelo více území, než kdykoliv předtím – a právě MI5 zodpovídala za tamější zpravodajskou činnost.

Nejakutnější hrozbou však nebyl nedostatek zdrojů ani nový sovětský nepřítel. Nedávno odtajněné dokumenty odhalují, že po konci války se hlavní prioritou MI5 stala blízkovýchodní teroristická hrozba, konkrétněji pak dvě hlavní sionistické teroristické organizace, operující na území palestinského Mandátu (Britský mandát Palestina), od roku 1921 pod britskou správou. Šlo o Irgun Cvai Le’umi‚ („Národní vojenská organizace“, zkráceně Irgun) a Lechi (hebrejský akronym názvu „Bojovníci za svobodu Izraele“), Brity také po svém zakladateli Avrahamu Sternovi nazývaná „Sternův gang“. Irgun a Sternův gang věřily, že britská poválečná politika vůči Palestině – tedy zablokování vytvoření samostatného židovského státu – ospravedlňovala užití násilí proti britským cílům. Protiteroristická agenda MI5, která tvoří velkou část její činnosti dodnes, má svůj původ právě v poválečném potírání Irgunu a Sternova gangu.

Continue Reading

Jaceňuk (na jehož kandidátce Lidové fronty figuroval i např. Andrij Bilecký z batalionu Azov) s Barackem Obamou v Oválné pracovně Bílého domu, březen 2014.

Autor: Max Blumethal

Poslanec americké Sněmovny reprezentantů John Conyers (D-Mich.) se pokusil zastavit financování neonacistů na Ukrajině, ale židovské organizace Liga proti pomluvám (Anti-Defamation League – ADL) a Centrum Simona Wiesenthala mu v tom zabránily.

Redakce AlterNet zjistila, že návrh na změnu Zákona o autorizaci národní obrany (National Defense Authorization Act – NDAA) pro rok 2015, který by znemožnil americkou podporu neonacistů a dalších extremistů na Ukrajině, včetně jejich výcviku a zásobování zbraněmi, byl z konečného znění zákona vypuštěn republikány vedeným House Rules Committee. Návrh poslance za Demokratickou stranu Johna Coynerse měl za cíl omezit násilné střety mezi ukrajinskými ozbrojenými silami a ruskými separatisty. (Plný text pozměnňovacího návrhu zákona zde).

Magazín USA Today a agentura Pew zveřejnili v dubnu tohoto roku (tedy v době, kdy byl NDAA stále projednáván) výsledky průzkumu veřejného mínění, kdy více než dvě třetiny Američanů bylo proti dodávkám zbraní a dalším formám vojenské pomoci ukrajinské vládě.

Pokud by Conyersův pozměňovací návrh prošel, došlo by k zastavení jakékoli pomoci ze strany ministerstva obrany USA všem, kdo „vychvalují nebo glorifikují nacismus nebo nacistické kolaboranty, včetně jejich propagace prostřednictvím symbolů bílé nadřazenosti (white supremacy), neonacismu a dalších podobných symbolů“.

Continue Reading