Délský potápěč

Borislav Bereza

Rozhovor Vladislava Davidzona s Boryslavem Berezou, poslancem ukrajinského parlamentu za Pravý sektor

Moje setkání s Borislavem Berezou, nově zvoleným poslancem ukrajinského parlamentu (Верховна Рада України), se odehrálo jednoho slunečného pátečního rána. Potkali jsme se u stolu s překrásným výhledem na řeku Dněpr ve třetím patře obchodního domu Sky Mall v Kyjevě. Navzdory prognózám ruské televize se pravicové a ultranacionalistické straně, která je všeobecně považována za symbol nového návratu „ukrajinského fašismu“, nepodařilo prolomit pětiprocentní hranici nutnou ke zvolení do parlamentu. Pouze dva z jejích zástupců se dostali do parlamentu, kdy byli zvoleni jako nezávislí kandidáté v jednomandátových volebních obvodech v Dněpropetrovské oblasti. Šlo o předsedu strany Dmytra Jaroše a mluvčího strany Borislava Berezy, který vedl lehce zuřivou předvolební kampaň, zaměřenou na potírání nelicencovaných barů a nelegálních heren. Jde o toho Berezu, který otevřeně hlásí ke svému židovství a který chodí do synagogy, na kterého poukazují ti, kteří nesouhlasí se stále častějším srovnáváním Pravého sektoru a neofašismu.

Setkání zprostředkoval náš společný přítel, kterého oba hluboce respektujeme, ortodoxní Žid a filmový producent z Kyjeva (pravděpodobně se jedná o Alexandra Jefimoviče Rodňanského – pozn. red. DP). Bereza je velmi vysoké a svalnaté postavy. Má široká ramena, boxerské držení těla, řídnoucí vlasy a pronikavé šedé oči. V levém uchu má diamantovou náušnici, na sobě elegantní modrý blejzr a na klopě připíchnutý znak Ukrajiny. Hovorný, mluvící bez obalu a přímo, v rychlém sledu krátkých oznamovacích vět, často nedočkavý než dokončíte větu, kdy vám skočí do řeči se svojí odpovědí až sotva popadá dech. Den před naším setkáním prohlásil do jedněch ukrajinských novin, že „Putin velice dobře chápe, že jeho současné Rusko může velice dobře následovat ve šlépějích Sovětský svaz a jeho kompletní kolaps.“

Continue Reading

Snad se jednoho dne naši bohové stanou přáteli.

Autor: Roman Bernard

Kdykoliv političtí aktivisté mluví o kultuře, měli by si dát pozor, aby „nepřehnali“ interpretaci uměleckého záměru.

Místo hádání, co měl autor na mysli z politického hlediska, by měli aktivisté identifikovat vlivy, z nichž umělec čerpal – ať už mainstreamové nebo heretické. Na rozdíl od zamýšleného poselství – které zůstává předmětem interpretace – lze kulturní vlivy rozpoznat a určit s dostatečnou mírou pravděpodobnosti.

Jakkoliv to nelze prokázat – a tvůrci zábavního průmyslu by to zřejmě popřeli – zdá se být velmi pravděpodobné, že kniha Jamese C. Russella The Germanization of Early Medieval Christianity hrála v populární kultuře výraznou roli.

V kanadsko-irském seriálu Vikings vnímáme tento vliv takřka hmatatelně. I když Russellovu knihu tvůrci seriálu možná nečetli – ačkoli bych byl velmi překvapený, kdyby o ní alespoň neslyšeli – ovlivnila je přinejmenším skrze zprostředkovaný text nebo postavy, potvrzující Russellovy teze.

Russell ve své knize tvrdí, že christianizace germánské (široce pojaté, zahrnující i Skandinávii) Evropy probíhala dvousměrně: původní pohanské kulty nahradil, po dobrém či po zlém, kult vnější; v rámci tohoto procesu, který fakticky začal už během antiky, však bylo i křesťanství poraženou vírou proměněno.

Continue Reading

Roger Altman – předseda investiční banky Evercore, člen Council on Foreign Relations, Brookings Institute a skupiny Bilderberg.

„Rusko se považuje za globální supervelmoc, jeho moc je však zanedbatelná ve srovnání s mocí globálních kapitálových trhů,“ prohlásil v rozhovoru pro ekonomický zpravodajský kanál CNBC Roger Altman, šéf společnosti Evercore Partners a bývalý náměstek amerického ministra financí.

„To, co měnová krize odhalila je to, jak Rusko nesmírně oslabilo,“ prohlásil zakladatel a předseda investiční banky Evercore v pořadu CNBC Squawk Box. „Na vývoz komodit soustředěná ekonomika nyní čelí masivnímu odlivu kapitálu, nedostatku významných investic ze zahraničí a vysoce zadluženým velkým společnostem (korporacím),“ dodal Altman.

„Žijeme v epoše, kde globální kapitálové trhy jsou největší supermocností na světě. Když se tyto trhy rozhodnou postavit proti vám, jako se teď postavily proti Rusku, jak vidíme v případě rublu, neexistuje žádná síla, která by je mohla zastavit,“ řekl Altman. „Globální kapitálové trhy promluvily a Rusko je na kolenou.“

Continue Reading

Detroit dnes…

Autor: Karel Veliký

Recenze sborníku Tři svíce za budoucnost

„Krize vzniká ze všeho nejspíš právě pocitem krize. Nepřejeme si alespoň skrytě kolaps a nový začátek? Řada lidí by dokonce přivítala i změnu k horšímu, jen „aby se něco dělo“. Stanislav Komárek

„Bylo by třeba předělat celý systém – ekonomiku, myšlení… Především ale stabilizovat populaci na mnohem nižší úrovni, vymýtit dogma ekonomického růstu (zisk, zisk, zisk, růst, růst, růst) atd. Normální politickou cestou je to cíl nedosažitelný“, domnívá se fyzik Kašík („Proč musí být investice kryté ne zlatem, ale energií“). 1] Pro Milana Calábka, vůdce organizace Mandala, je zase „opravdu vážnou hrozbou problém nesmyslné a nezvládnuté imigrace kulturně nepřizpůsobivých přistěhovalců zejména z islámských zemí zaštiťovaná scestnou ideologií multikulturalismu kladoucí rovnítko mezi primitivismus upadajících subkultur a Dostojevským nebo zenem“ („Mayský kalendář a rok 2012“). 2] V tom s ním souhlasí psycholog Jeroným Klimeš, když kritizuje, že propad evropské porodnosti „dnes bezmyšlenkovitě vyrovnáváme přistěhovalci“, přičemž „dnes“ pro Klimeše znamená „po třech vlnách vykrádání“ (živelná privatizace, žíly Evropské unie, lichva a následné exekuce) od roku 1989 a také duchovně „bezbřehé tápání“.

Je-li však ve sborníku „slušných lidí“ podáván i „Matematický důkaz konce lidstva“, je-li tu z mainstreamově nevšední perspektivy připomínán „drážďanský holocaust“ („Přírodní historie destrukce podle Sebalda“), navrhováno dílčí řešení cikánské otázky („Denní vyplácení dávek“) a uniforma oceňována jako „tradiční maják krizové nonverbální komunikace“ („Železnice a železničáři po kolapsu“); 3] je-li Herr Sarrazin citován jako autorita („Němectví může ze střední Evropy vymizet stejně, jako z Malé Asie kdysi vyprchal element řecký.“), která „nahlas říká věci, které si ostatní myslí, a navíc je má podložené fakty“, autorita, která mluví o skutečných problémech západního světa (ve Francii se nyní takové vážnosti těší Marine Le Penová), přiznává-li se naprostá neefektivita současných levičáckých protestů proti moci („Jsou to jen jakési karnevaly, jež nemají žádný vliv na systém.

Continue Reading

Nový ideál ženské krásy?

Autor: Jack Donovan

…aneb proč tolik mužů tleská mužným ženám?

Feministky z povolání, mentorující nás ostatní z titulků magazínů Time, Salon, Slate nebo The Atlantic, genderové stereotypy zrovna nevyvrací. Specializují se na sekýrování, morální hygienu a melodramata. Jakmile není po jejich, okamžitě hlasitě odsuzují proti nim (údajně) vedenou válku – ale když se zrovna kvůli sympatiím nestylizují do role obětí nebo nevymýšlí stále neuvěřitelnější způsoby obvinění ze znásilnění, plně je zaměstnávají nejnovější drby o celebritách a pochichtávání nad hezouny typu Ryana Goslinga. I když by nad tímto označením nepochybně prskaly, většina feministek spadá do kategorie „obyčejných čubek“.

Mimo feministický svět slov a mikroagresí však stojí ženy, které se mohou (avšak nemusí) za feministky považovat a které nejen verbálně, ale také fyzicky a agresivně zpochybňují genderové role a smazávají rozdíly mezi pohlavími.

Tyto ženy se stále více – fyzicky, emocionálně a mnoha případech i chemicky – podobají mužům. Tyto ženy také posouvají naše představy o ženách, a o mužských požadavcích na ženy. Jde o ženské zápasnice, vzpěračky, vojačky, vyznavačky crossfitu, kulturistky, profesionální sportovkyně, filmové hvězdy a nekonečné zástupy žen, najímajících si trenéry ve snaze napodobit je.

Feministky sice úspěchy těchto mužných žen rády oslavují nebo si je přivlastňují, ale často jsou to právě muži – maskulinní a hierarchicky orientovaní muži – kdo tyto ženy trénuje a tlačí k větší maskulinitě.

Continue Reading

„Prepping“ budoucí generace

Autor: Karel Veliký

Recenze sborníku Tři svíce za budoucnost

Stále více lidí cítí, že naše civilizace se nalézá v nějakém transformačním období…

„Survival“ byl vždy spíš disciplínou tzv. „radikální pravice“, tedy lidí, kteří se v anarchii a směřování demokratur necítí zrovna dobře a bezpečně. Že se ale tyto pocity po roce 2008 šíří i do „konformního středu“ ukazuje sborník Tři svíce za budoucnost s podtitulem „Návody a nápady jak přežít konec světa“. Jeho editor, filozofující geolog Václav Cílek, v předmluvě realisticky konstatuje:

Nějaký úplný konec fyzického světa je velmi nepravděpodobný. Dochází k němu doopravdy výjimečně. Nezahubí nás ani meteority ani potopa světa. Ale nějaké změny určitě budou. (…) Politika se nejenom u nás, ale prakticky všude stává byznysem, tedy povoláním sloužícím k vcelku bezmyšlenkovitému vydělávání peněz. Bude-li tento parazitismus na státních financích a chudších spoluobčanech pokračovat, dojde k vyprázdnění tohoto typu kapitalismu podobným způsobem, jako došlo k vyprázdnění socialismu, a režim se zhroutí do sebe.

Cílek se také netají s tím, že roky 1950 až 2010, pokládá za „ty nejvíc anomální v celé historii lidstva“ a současnou krizi za sice nechtěný, ale nutný obrat k „návratu k běžným lidským poměrům“. Zároveň však předesílá, že se „záměrně vyhýbá návrhům na ‚velká ‘ politická řešení“, aby snad nebyl nařčen, že na dobu „poté“ nárokuje nějaký podíl na nové moci. Knížka je, přes své akademické kořeny („většina z nás častěji čte knihy, než pěstuje mrkev“), prý určena širokým vrstvám: „…píšeme pro těch 60% populace, jež nedosáhne na průměrnou mzdu a která postupně propadá zoufalství, protože má dojem, že se ocitla v ekonomické pasti.“ Co se z ní tito lidé dozvědí?

Continue Reading

Jan Těsnohlídek ml.

rasistická poezie

(z připravované sbírky Rasistická poezie)*

tohle je rasistická poezie –

nemá ráda cikány

nemá ráda negry

nemá ráda vietnamce

rasistická poezie je

proti islámu

Continue Reading

Hilaire Belloc

Autor: Keith Preston

Od počátků průmyslové revoluce na přelomu 18. a 19. století až do období Velké krize předcházející 2. světové válce vyvěral nejtrvalejší vnitřní konflikt sužující všechny západní národy z tzv. „sociální otázky“. Postup industrializace a vytlačování venkovských rolníků z jejich půdy v průběhu procesu ohrazování 1] vytvořilo v organismu industriálních národů obří třídu proletariátu trvale zchudlých dělníků, stejně jako žalostné podmínky se vznikem a nárůstem této třídy spojené.

V průběhu 19. století se objevila řada pokusů o nápravu postavení pracující třídy a dělnické, socialistické, komunistické a anarchistické hnutí se vyvinula v mocné hráče na dobové politické šachovnici. Do takových politických a socioekonomických podmínek se v roce 1870 Hillaire Belloc narodil ve Francii anglické matce – v jejíž vlasti i vyrůstal – a francouzskému otci. Během 82 let svého života projevil nadání v mnoha oblastech – byl velmi plodným autorem (jednou kdosi prohlásil, že sám stihl napsat „celou knihovnu“), básníkem, diskutérem i zdatným historikem. Miloval závodní jachty a napsal řadu děl o cestování. Jistý čas se vrhl na politickou dráhu a získal dokonce poslanecký mandát v anglickém parlamentu. Tato zkušenost ho utvrdila v přesvědčení, že liberálně demokratický stát, prezentující se coby legitimní zřízení vyrůstající z lidové podpory a reprezentace, poskytuje pouhou zástěrku vládě plutokratické třídy. Především se však Belloc řadil k obráncům katolické ortodoxie a sepsal řadu obhajob vlastní tradice víry, a postavil se proti sekularismu některých svých intelektuálních současníků – např. G. B. Shawa nebo H. G. Wellse. 2]

Continue Reading

Jiný svět je možný

Autor: Eugène Montsalvat

V současnosti se pravice nachází v revoluční situaci. Všechny mocenské mechanismy byly uzurpovány nepřátelskou elitou. Hospodářství, vláda i akademické prostředí se dostaly plně pod kontrolu korporátních internacionalistů nebo radikálních multikulturalistů.

Ve své ekonomické dimenzi směřuje kapitál proti zájmům nacionalistů, tradičně nábožensky založených lidí a dělníků. Kapitál je mezinárodní, běžní lidé jsou vlastenečtí. Kapitalista nezná vlast. Může se přestěhovat do jakékoli lokace, která mu bude vyhovovat a přesunout své bohatství s sebou. Nemá potřebu udržovat loajalitu k jakémukoli národu. Jak poznamenává Alain Soral v eseji „Třídní boj uvnitř socialismu“: „Internacionalismus je […] hlavní charakteristickou vlastností mobilních elit a nomádských manipulátorů, kteří dělají svoje obchody  na jiné – domněle vyšší – úrovni než obyčejní lidé, kteří jsou díky svým činnostem (praxis) poměrně imobilní a zakořenění.“ 1]

Proto je válka mezi třídami také válkou kulturní. Kulturní globalizace a ekonomická globalizace jdou ruku v ruce. Jediný kapitál má z obojího prospěch. Vytváří se bitevní linie: liberální, kapitalističtí internacionalisté proti konzervativním, populistickým nacionalistům. Ti se zjevně teprve musí zorganizovat do míry, do níž už dávno jsou organizovaní její protivníci.

Continue Reading

Autor: Craig Fraser

Paján na radost, boj, pravdu a nezkaženou dokonalost mládí

Všechno a všichni na celém světě utrpěli, když byla – na základě výsledků 2. sv. války – tradiční evropská kultura svržena a zadupána do prachu. Konec války, pád Německa a Itálie a následné vyhlazování a popravy (často v lesích a škarpách východní Evropy) zbytků sil Osy zvěstovaly vítězství komunismu a kapitalismu, zatímco se tyto dva bloky hotovily k dalším 40 letům války. Bez ohledu na propagandu Studené války, podle níž svobodný svět hrdinně vzdoroval rudé hrozbě, muselo být každému s více než dvěma mozkovými buňkami zjevné, že válka už byla ztracena dávno předtím, kultura zemřela a nastal čas neomezené dominance ekonomiky – jediné co zbývalo rozhodnout, byla „volba“ mezi životem v sovětské společenském zřízení nebo kapitalistickém lichvářství. Z obav před srovnáním se španělskou Falangou, německým národním socialismem a italským fašismem bylo v průběhu uplynulých 70 let z evropské kultury vypreparováno vše vznešené a zdravé. Krok za krokem – přes svobodnou lásku a drogový opar 60. let, nemilosrdné násilí namáhavého pochodu komunistických let 70., skrz hedonistickou a bezohledně pornografickou sebevraždu let 80. do žvásty o „jednom kmeni“ a extází prosáklé poslední dekády 20. století – jsme skončili s monokulturou prostou jakýchkoliv vykupujících vlastností.

Aby zajistili, že z obávaného nacismu a fašismu nepřežilo zhola nic, a že lidé nadobro zavrhli veškeré zbývající impulsy a sklony k pronikání do světa Tradice, vyžadovali komunističtí a kapitalističtí podvodníci bezvýhradnou loajalitu k jejich vizi mírumilovné celosvětové utopie. Jen hrstka správně nahlédla na kompletní schéma věcí – tedy globální dystopii, jen stěží se vyhnuvší obecnému úpadku do divošství Třetího světa – což svědčí o tom, že 2. světová válka jednoznačně představovala konec hesiodovského Železného věku a začátek velmi krátkého a velmi brutálního Věku olova.

Continue Reading

Léon Frédéric – „Les Ages de l’ouvrier“

Autor: Eugène Montsalvat

Nová pravice se nesmí bát zaujmout pozice, typicky považované za levicové. Mělo by být jasné, že ve světě po skončení Studené války ztratilo levo-pravé dělení spektra velkou část své relevance. Boj proti rudým přestal být účinným argumentem, když je to právě Amerika, kdo vede svět na cestě do propasti atomizované společnosti konzumentů, prosté jakékoliv vyšší duchovní hodnoty.

Paradigma Studené války bylo totiž falešné dokonce i tehdy, když mělo relevanci. Americký liberalismus i leninismus jsou dvě materialistické, internacionalistické ideologie, vylučující jakoukoliv roli tradice. I Julius Evola neváhal amerikanismus označit za horší ze dvou zel.

Nedávno jsem napsal, že ze dvou velkých nebezpečí, ohrožujících Evropu – amerikanismu a komunismu – je to první mnohem záludnější. Komunismus se umí projevit výhradně v podobě brutální a katastrofické – tj. přímého uchopení moci komunistickým hnutím či stranou. Na straně druhé amerikanismus získává půdu pod nohama postupně: infiltrací, ovlivňováním posunu mentality a zvyků, jenž se zprvu zdá být samo o sobě neškodné, které však ústí v zásadní zkaženost a úpadek, proti němuž lze bojovat pouze zevnitř.

Komunismus je mrtvý – netřeba k tomu dodávat víc. Amerikanismus však kráčí dál: v Libyi a Iráku, v médiích a mechanismech globální ekonomiky. Jeho protivníky, ať už ty ve Třetím světě či bývalém východním bloku nebo v rámci dělnické třídy, jejich někdejší záštita – tradiční levice – odvrhla. Nová pravice, zasazující se za zakořeněné historické identity proti působení sil liberální modernity, se musí postavit na bývalé místo levice. Nepřátelé liberalismu se musí spojit – bez ohledu na to, na jaké straně barikády stáli v roce 1991.

Continue Reading

Černý panter představuje … černocha.
A Wonder Woman představuje… ženu. A proto Thor zcela logicky představuje… ženu.

Autor: Gregory Hood

Lze vůbec zneužít perverzi? Thor od Marvelu má s germánským rodnověrstvím společného asi tolik, jako kvílející čarodějnice Madonna s Bohorodičkou. Celá geneze komiksového charakteru je naprosto záměrnou urážkou staré evropské víry a jejího hodnotového systému. Nedávná kontroverze s transformací marvelovského Thora v ženu ukazuje, že i pokřivené západní symboly je třeba dále podrýt a svrhnout, jelikož moderní kultura postrádá schopnost stvořit cokoliv původního či obdivuhodného.

Autoři komiksu nepřesadili jednoduše boha hromu do vymyšleného univerza, aby mohl bojovat s Galactusem nebo Absorbing Manem. Marvel mu vnutil dvojí identitu, a Thor se čas od času stává slabým Dr. Donaldem Blakem. Odin donutil Thora tuto identitu přijmout, aby se naučil pokoře a stal se „hodným“ toho nosit Mjolnir.

Nejnovější marvelovské filmy – které formují vnímaní postav u většiny diváctva – se s premisou dvojí identity nadobro rozžehnaly. I bez kladiva Mjolniru a své božské síly zůstává filmový Thor velmi zdatným bojovníkem, schopným – řečeno s agentem Coulsonem – „udělat z nejlépe vycvičených profesionálů na světě bandu ochrankářů z nádraží.“

Continue Reading

Jakákoliv vize lesa hodná zachování musí zahrnovat i nové spojení nejen s mýtem, ale i lidmi. Cílem musí být nalézt mezi stromy kmen…

Autor: Jack Donovan

Všichni žijeme v pouštích.

Městských pouštích. Předměstských pouštích. Ani v otevřeném prostoru venkova není snadné uniknout marketingově vybroušeným křemíkovým produktům mechanické a významu zbavené modernity, která se divoce převalila přes zkamenělé kostry starých bohů a tradiční cesty životem a pohřbila je pod svými vlnami. Poušť – Nicota – roste a všechno překrývá a dusí.

Ernst Jünger popisuje vyděšenou znuděnost moderních lidí, a spolu s Nietzschem varuje: „běda tomu, v jehož srdci je poušť.“

Kniha vznikla bezprostředně po 2. světové válce a Jünger se v ní vypořádává s byrokratickým mechanismem nacistického Německa, potlačujícím jeho vlastní individualismus; se zlověstnou předtuchou však předpovídá i neblahou situaci nás, lidí 21. století: nesmyslnost volebního procesu, takřka nepřetržitý monitoring a neurotická potřeba kontrolovat aktuální zprávy i několikrát denně. Jünger nám předal proroctví státu, v němž se technici stanou kněžími, a instituce, usměrňující sekulárním státem nekontrolovatelný vnitřní duchovní život, budou převálcovány. Nesmí existovat nic, co by nešlo spočítat, změřit nebo zdanit.  Právě toto nekvantifikovatelné zrnko bytí, stojící mimo dosah mechanizovaného světa, ztotožňuje Jünger se svobodou – a běda tomu, kdo zná jen poušť, „(běda tomu), kdo byť v jediné buňce, při sobě nemá nic z oné prasubstance, která jednou provždy zaručuje plodnost.“ 1]

Continue Reading

Kvůli nákladnosti procedury jsou prověřována pouze novorozeňata určitého etnického a geografického (z drtivé části neevropského) původu v oblastech ohrožených srpkovitou anemií. Jak si všímá Fdesouche, podíl testovaných dětí se zvýšil z 27% v roce 2006 na 34.44% v roce 2012.

Autor: Guillaume Durocher

Smělá tvrzení alternativních médií zpravidla přijímám s rezervou. Když proto populární francouzský rasově realistický blog Fdesouche (zkratka pro „etnického Francouze“) přišel s tvrzením, že 34,44% francouzských novorozenců bylo v roce 2012 neevropského původu, pokládal jsem číslo za příliš vysoké na to, aby bylo skutečné a článku jsem tak nepřikládal velkou váhu.

Nedávno jsem však narazil na děsivě špatný článek v Le Monde (uvedený povýšeným titulkem „Srpkovitá anemie: genetická nemoc, která vzrušuje krajní pravici“), který se tvrzení Fdesouche údajně snažil „vyvrátit“, a proto jsem se rozhodl záležitost znovu zvážit. „Protidůkaz“ sestává z dlouhé řady sofismů a nonsequiturů 1], a žádný z nich se nezabývá daty původního článku z Fdesouche, která mají za cíl demonstrovat, že demografické změny a odevropštění Francie rychle postupují v obřím měřítku, pro které je Francouzi označují jako le Grand Remplacement („Velké nahrazení“).

Jistě, určit tempo demografické změny ve Francii není v důsledku neexistence oficiálních etnických statistik nijak snadné. Pokusil jsem získat jistý vhled do francouzské etnické situace pomocí statistik, týkajících se imigrantů první a druhé generace – víme, že zatímco Evropané se v oblasti vzdělání/socioekonomického statusu rychle přibližují francouzskému průměru, černí Afričané a lidé z Maghrebu už tolik ne a severoafričtí imigranti první generace mají relativně vysokou míru porodnosti. Z čísel a projekcí Pew Institute vyplývá, že v USA se běloši dostanou do pozice menšiny ve 40. letech tohoto století a oxfordský profesor odhadnul, že původní Britové se stanou ve vlastní zemi menšinou v letech šedesátých. Nepřekvapí pak, že Francie – země s velmi srovnatelnou imigrační historií od konce 2. světová války – se může pohybovat po podobné trajektorii.

Continue Reading

Grimnir přihlíží souboji v Ulfheimu

Autor: Jack Donovan

Bratr bude bojovat s bratrem,
sourozenci zničí svazky rodu,
zle je na zemi, zrazují ženy,
meče planou, praskají štíty,
burácí bouře, vlčí je věk,
nikdo nikoho nechce šetřit,
až celý svět propadne zkáze.

– Völuspá

Grimnir kráčel hlínou Ulfheimu bosý, jako by si ani neuvědomoval, že nemá na nohou kovbojské boty.

Protáhl si ramena, protřepal hlavu a zavolal na Frejulfa – dnešní třetí Grimnirův zápas – a jistě ne poslední.

Frejulf se tvářil dost čiperně na někoho, kdo se měl bezprostředně dočkat „vyspravení fasády“. Jako mladší člen Vlků (Wolves of Vinland) měl dostat disciplinární nakládačku. Grimnir – vůdce lynchgburgské pobočky – mu slíbil, že pokud během několika měsíců nepodstoupí výcvik smíšených bojových umění, dokáže Frejulfovi  jeho palčivou potřebnost. A Frejulfův čas vypršel.

Rudovousý chlapík s vytetovanou runou algiz na pihatém rameni začal vybrnkávat melodii na banjo.

Grimnir a Frejulf srazili dohromady své MMA rukavice – následovalo pokřikování, povzbuzování a zvuky zápasu.

Ani ne za minutu bylo po boji.

Continue Reading

„Fašismus, nacismus a bolševismus lze považovat za tři různé stromy, sdílející jisté společné znaky, zatímco liberální teorie vytváří obraz jediného stromu se třemi větvemi.“ Emilio Gentile

Autor: Dominique Venner

Americký historik George Mosse poukázal na ošidnou povahu teorie totalitarismu: „nahlíží totiž na svět výlučně z liberální perspektivy.“ Jinak řečeno, jedná se o koncept stvořený liberálním myšlením za účelem zdůraznění své odlišnosti od spektra rivalů, smísených do jediné, nesvaté kategorie, přesně dle polarizujícího módu myšlení typu „my“ vs. „oni“.

Teorie totalitarismu odhaluje silně ideologický charakter liberalismu. Velmi odlišné skutečnosti zobecňuje a redukuje do jediné kategorie, a tím zakrývá všechny vzájemné rozdíly jednotlivých antiliberálních systémů. Jak lze vůbec srovnávat rovnostářský, internacionalistický komunistický systém, potřísněný krví milionů svých předválečných obětí na jedné a elitářský, nacionalistický italský fašismus, jemuž lze za stejné období připsat asi deset poprav, na straně druhé? 1]

Tento obří kvantitativní rozdíl odpovídá i zásadním odlišnostem kvalitativním. To, s čím se liberalismus vypořádává jednotnou nálepkou „totalitarismu“, zahrnuje odlišné skutečnosti, sdílející jen povrchní podobnost („stát jediné strany“). Liberální teorie totalitarismu využívá tohoto ideologického slepence k vlastnímu ospravedlnění prostřednictvím negace, tedy zdůrazněním své „morální“ nadřazenosti. Jedná se o ideologický trik bez jakékoliv vědecké hodnoty.

Continue Reading

John Morgan

Projev šéfredaktora vydavatelství Arktos Johna Morgana přednesený na konferenci American Renaissance v dubnu 2014

Zpráva z Ukrajiny a Maďarska

Než vůbec začnu, rád bych zdůraznil, že budu hovořit o řadě uskupení, s nimiž jsem v kontaktu – nerad bych však vyvolal dojem bezvýhradné podpory jejich programů či postojů. Pokládám je za velmi zajímavé – nevystupuji zde však jako mluvčí žádné z nich.

Rád bych začal očitým popisem dvou výjevů z letošního ledna. První se odehrál v ukrajinském Kyjevě, když jsem se večer po svém příletu blížil na centrální Náměstí nezávislosti, tzv. Majdan. Už z dálky byl cítit kouř, linoucí se z množství sudů, u nichž se ohřívali nebo na nich vařili lidé utáboření na Majdanu. Když jsem přišel blíž, donesl se ke mně zvuk z revolucionáři zapojených reproduktorů. Později jsem se dozvěděl, že revoluční výbor udržoval na Majdanu nepřetržitý program: ať už jste přišli ve 4 ráno nebo odpoledne, vždy se tu něco odehrávalo – projev, hudební vystoupení, vlastenecké drama nebo něco dalšího. Platilo to i o celém Majdanu: žil o půlnoci, stejně jako v poledne. Protestující chtěli, aby vláda pochopila, že jejich hněv za několik dní sám od sebe nepomine.

Samotné náměstí se pak proměnilo v obří, soběstačné městečko stanů a dalších dočasných objektů. Miniaturní město ve městě se táhlo mnoho bloků oběma směry, až k narychlo proti policejním útokům minulý měsíc vztyčeným barikádám, které stále hlídali dobrovolníci. Hnutí Occupy Wall Street s Ukrajinci naprosto nemůže srovnávat. Stovky aktivistů zde uprostřed zimy přes měsíc žily, a pokračovaly v tom další týdny – i když si všichni dobře uvědomovali, že policie může každou chvíli zaútočit a dost možná je i zabít. Někteří tam stále zůstávají i v čase této řeči. Všechno pokrývaly vlajky a vlastenecké slogany. Jak jsem si výjev prohlížel, ani na moment jsem nepochyboval, že změna se stala nevyhnutelnou.

Continue Reading

Alain de Benoist

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Nicolas Gauthier: Francouzská komunistická strana (PCF) nedávno upustila od dalšího užívání svých tradičních symbolů – srpu a kladiva. Ve Francii jistě oproti minulosti ubylo rolníků, přesto – co si o tak zjevném distancování se od minulosti myslíte?

Alain de Benoist: Podle mého soudu by to mělo vyvolat stejné znechucení jako všechna podobná zapření. Pochopitelně nesmíme zapomínat na četné temné epizody v historii PCF. Přesto však tato strana po desetiletí dávala velkou naději milionům dělníků. PCF se však postupně vzdala úplně všeho: revoluce, generální stávky, diktatury proletariátu. Dnes jde o sociálnědemokratickou stranu, věnující se více než obraně lidu před Kapitálem „boji proti sociálnímu vyloučení“ ve jménu lidských práv (které podrobil zdrcující kritice už Marx). Srp a kladivo byly velmi čitelnými symboly lidu. Rád bych řekl, že lid nikam nezmizel (dělníci a zaměstnanci i dnes představují většinu francouzského obyvatelstva) a třídní boj zuří s neztenčenou intenzitou. Stačí se ale podívat na dnešní komunistické vůdce: Marie-George Buffet nedává vzpomenout na Louisu Michel nebo Rosu Luxembourg. Vypadá jako ostatní – tedy jako služka po přechodu. Pierre Laurent je zase k nerozeznání od běžného úředníčka (což také přesně je). Amienská charta z roku 1906 žádala odstranění „systému mzdy a velkokapitálu“. I tento cíl byl opuštěn. Jak dlouho potrvá, než srp a kladivo – nástroje proletariátu – nahradí vibrátor a televizní ovladač?

PCF se distancuje od minulosti, aby se více „přizpůsobila současným podmínkám“ – čímž dává najevo neochotu i neschopnost pokusit se je změnit. Kněží se vydali podobnou cestou, když zavrhli svůj tradiční oděv. Co se homosexuálů týče, jsem překvapen, že odpůrci sňatků stejného pohlaví nejsou schopni vidět tuto touhu po oficiálním svazku jako důkaz „zburžoaznění“. V homosexuální komunitě vždy vzkvétal subverzivní proud a všichni homosexuálové, které jsem znával, byli velice hrdí, že nejsou „jako všichni ostatní.“ Dnes podle všeho netouží po ničem jiném, než se líbat na veřejnosti, společně nakupovat a měnit plínky! Můj přítel Guy Hocquenghem by se zalknul vztekem. Na všech stranách dochází k normalizaci – další výsledek „monomyšlení“ 1]

Continue Reading

Z ranního tréninku černého řádu…

Autor: Prof. Vittorino Vezzani

Lidé odjakživa potřebovali přenášet na skutečnou nebo mytologickou bytost hrdiny všechny vlastnosti, které odpovídají jejich vlastnímu náboženskému, sociálnímu nebo morálnímu ideálu. Mýtus hrdinů kvetl ve starém Řecku a dal u všech helénských národů podklad ke skutečnému náboženskému kultu. To jasně ukazuje, jak již ve starověku celé skupiny lidí podléhaly touze mít osobnost, v níž by byly vtěleny a představeny všechny ideály svátosti, moudrosti, krásy a moci.

Od Bódhisattvů indických náboženství až po duchovní otce a mučedníky svaté v křesťanství, od hrdinů starého Řecka – až po triumfátory Říma, od ideálních postav středověkého rytířství a dvorů renesance – až po velké muže dnešní doby, jedná se stále jen o zosobnění a novým ideálům odpovídající postavu muže, jehož osobnost by vyjadřovala snažení a chtění doby, která ho vytvořila.

V moderní době, v níž plutokratický režim měšťácké civilizace jde ovšem vstříc neodvratné záhubě, vyrostly ideální typy, z nichž mnohé jsou schopny hrdinného rozvinutí. Angličané mají ideální postavu svého gentlemana, Američané selfmademana, Francouzi buržoi a dnešní Rusové komunisty. Každý z těchto ideálních typů má svoje světlé a stinné stránky, a při srovnání s každým z nich shledáme, že fašistický ideál je z nich nejdokonalejší.

Continue Reading

„Příště budeme bojovat bok po boku.“

Autor: Gregory Hood

Až s odstupem vidíme skutečnost. Čeho dosáhli ti, které dnes připomínáme – ti odvážní bílí Američané, Britové, Kanaďané a další Evropané, když překonali minová pole a kulometná hnízda Hitlerovy „Pevnosti Evropa“?

S dostatečným odstupem budou historici zítřka schopni nahlížet na 2. světovou válku podobně jako my můžeme racionálně probírat příčiny vzestupu a pádu Kartága nebo Zlaté hordy. Zbaveny propagandy, laciného moralizování, polopravd a bezostyšných lží jsou skutečné následky Spojeneckého vítězství zjevné. V průběhu (z historického pohledu zanedbatelně) krátké doby po pádu Třetí Říše evropská civilizace a evropské národy zaniknou – pokud se něco nezmění.

Něco takového dnes pochopitelně vyslovit nesmíte – a zpochybňování některých prvků kabinetní verze války se v jistých případech trestá odnětím svobody. Na mysl se dere vnímání historie zobrazené v satirické komedii Absurdistán (se symptomatickým originálním názvem, Idiocracy – pozn. red. DP), kde protagonista při jízdě v „časóstroji“ poslouchá vyprávění o hrdinské organizaci UN (OSN – vyslovované anglicky jako jedno slovo „un“), „která odnáckovala svět nafurt“. To v zásadě shrnuje povědomí dnešních post–Zápaďanů o největším konfliktu v lidské historii – bojovalo se proti rasistům za záchranu Židů.

Continue Reading