Významný francouzský nacionalista a historik Dominique Venner hovoří o osobních imperativech bílého osvobození

Kdo je rebel? Rodí se jím člověk nebo se jím stává v průběhu života? Existují rozdílné typy rebelů?

Je možné mít rebelské postoje v intelektuální rovině a provokovat masy, aniž by člověk byl rebelem. Paul Morand (diplomat a romanopisec známý svým antisemitismem a kolaborací za vichistického režimu) je toho dobrým příkladem. Ve svém mládí byl nezkrotným duchem provázeným štěstěnou. Jeho romány se setkávaly s úspěchem. Nicméně v tom nebylo nic rebelského či alespoň vzdorného. Jen proto, že si mezi léty 1940-44 vybral cestu “národní revoluce”, následně vytrval ve svém odporu vůči poválečnému režimu a nesl si cejch outsidera, jej dnes známe jako rebelskou figuru, do níž se stylizoval ve svých Denících (Journals).

Read the full story

Autor: Dominique Venner

„Nenávidím ho. Nikoli proto, že je Němec, ale proto, že je aristokrat“, prohlásil kdysi Jean-Paul Sartre o Ernstu Jüngerovi.

Sartre se často choval jako hlupák. Své omyly opakoval se zřídkakdy vídanou tvrdohlavostí a zarputilostí. Během okupace Francie se choval jako zbabělec a jakmile nebezpečí pominulo, začal tvrdě kritizovat své kolegy, kteří odmítli páchat kolektivní slepotu adorací Stalina, Maa, nebo Pol Pota. Spolu s talentem na chyby se dovedl děsit všech, kteří ho převyšovali a byl přitahován touhou dopouštět se vůči takovým lidem ohavností.

Ohledně svého hodnocení Jüngera měl pravdu. Jünger ale nebyl aristokratem od narození. Pocházel ze severoněmecké středostavovské rodiny. Nazývám-li jej výrazem „aristokrat“ mám tím na mysli, že bez ustání ukazoval svou vznešenost a „eleganci“ – fyzickou, i duševní, nikoli proto, že by se narodil s „von“ před jménem, ale pro své skutky a pro to, co nosil v srdci. Z třídního hlediska Jünger aristokratem nebyl, z hlediska podstaty a naturelu ano.

Read the full story

Autor: Dominique Venner

“Paměť je velmi zneužívaným slovem. Ve stejné pozici se ovšem nachází i slovo “láska,” což ovšem neznamená, že by nemohlo být používáno ve svém nejniternějším smyslu. Je to totiž právě síla “paměti,” přenášená v rámci rodinných struktur, jež pomáhá komunitě přežít i přes všechny pokusy o její destabilizaci. Právě dlouhodobá “paměť” Číňanů, Japonců, Židů a dalších národů jim umožnila překonat veškeré nesnáze,rizika a persekuce, které zdědili po svých předcích. Evropané však ke své vlastní nevýhodě byli z důvodu přetržení svých vazeb s historií této paměti zbaveni.

Toto přetržení mi vždy vstoupí do mysli pokaždé, když mě studenti žádají, abych hovořil o budoucnosti Evropy. Zejména proto, že vyslovení pojmu “Evropa” evokuje množství nejednoznačností. Některým se vybaví Evropská unie, ať již v pozitivním nebo negativním slova smyslu (třeba z toho důvodu, že není “mocností”). Abych se vyhnul zmatkům, vždy upřesním, že Evropa, o níž hovořím, není Evropou v jejím politickém slova smyslu.

Read the full story

Recenze Michaela O’Meary na knihu Dominique Vennera Histoire et tradition des européennes: 30 000 ans d’identité (Historie a tradice Evropanů: 30 000 let identity).

I. Rasa krve a rasa ducha

My, nacionalisté ve Spojených státech si zakládáme na otázce rasy, argumentujíce tím, že rasa poukazuje na významné rozdíly mezi lidskými druhy, že tyto druhy mají různé způsoby chování a sociálního rozvrstvení a že současné nebezpečí pro přežití bílé rasy je osudovým problémem, kterému náš lid čelí. Naproti tomu v Evropě usilují naše protějšky o poněkud jinou strategii. Evropští nacionalisté ve svém boji proti multikulturním proti-bílým silám, přistěhovalectví z Třetího světa, feminismu a globalizaci nedávají důraz na rasu per se, ale spíše na obranu jejich kulturního a historického dědictví.

Read the full story