Tag Archive | Křesťanství

Budoucností Británie je islám

Modlící se muslimové v Birminghamu

Muslimové v Birminghamu při modlitbě prvního Ídu (Íd al-fitr, konec ramadánu, 6. července 2016. Video zde)

Demograficky Británie dostává stále islámštější podobu, hlavně ve městech jako Birmingham, Bradford, Derby, Dewsbury, Leeds, Leicester, Liverpool, Luton, Manchester, Sheffield, Waltham Forest a Tower Hamlets.

Při pohledu na stávající vývoj se křesťanství v Anglii brzy stane relikvií minulosti, zatímco islám je naopak náboženstvím budoucnosti.

Největší britská města jsou obývána početným muslimským obyvatelstvem a už dnes je pravděpodobnost, že se dítě narodí v muslimské rodině vyšší, než že to bude v křesťanské rodině. V roce 2015 statistici přinesli informaci, že nejběžnějším jménem pro novorozence v Anglii se stal Mohammed /také Mohamed, pozn. DP/ (pokud se započtou i jiné podoby tohoto jména jako Muhammad a Mohammad).

Continue Reading

Posted in Politika, Prognostika, Religionistika0 Comments

Kdo (ne)stojí o svobodu slova? Případ Ariela Toaffa

Autorka: Enza Ferreri

Tento článek pojednává o trojici témat: židovských postojích ke svobodě slova, knize o tzv. „pověře o rituálních vraždách“ a tím, jakou mají tyto rituální vraždy, z nichž byly židovské skupiny obviňovány, souvislost s v judaismu přítomným odporem k Ježíši Kristu a křesťanství vůbec.

Jednotlivé linie spolu souvisejí. Nejprve se pustím do poslední jmenované.U tohoto videa, které jsem umístila na svůj blog, se mimo jiné objevily komentáře, že není dostatečně reprezentativní, jeho zveřejnění zavání zaujatostí a lidé v něm nejsou nic než partička hloupých alkoholiků. (Kromě toho se v Izraeli chovají ke křesťanům výborně, mají stejná práva jako Židé a všichni tam spolu šťastně žijí až do smrti).

Lidé, kteří tvrdí podobné věci, toho o židovském náboženství a dějinách mnoho neví (nebo to aspoň předstírají).

Continue Reading

Posted in Historie, Religionistika

Jen tolik Nové pravice, kolik ji pulty knihkupectví snesou: recenze knihy Black Mass

John Gray - Black Mass: Apocalyptic Religion and the Death of Utopia

John Gray – Black Mass: Apocalyptic Religion and the Death of Utopia

Autor: Edward Dutton

Black Mass
Apocalyptic Religion and the Death of Utopia
John Gray
New York: Farrar, Strauss & Giroux, 2007

Hell on earth? Just enjoy it…

V knize Black Mass se autor John Gray snaží systematicky ukázat, že mnoho západních politických ideologií je ze své podstaty „náboženských,“ což podle něj způsobilo „nevýslovné utrpení.“ Tuto svou tezi shrnuje už v první větě: „Moderní politika je kapitolou dějin náboženství“ (str. 1). Rané křesťanství bylo utopickým hnutím. Vycházelo z předpokladu blízkého konce světa a série katastrofických střetnutí sil dobra a zla, po nichž bude nastoleno utopické „království nebeské.“ Podle Graye toto utopické myšlení, které „od svého vzniku vytrvale stíhá západní život,“ stojí v ostrém protikladu s cyklickým výkladem světa západních i východních pohanů. Otisky tohoto utopického myšlení můžeme vysledovat především v intelektuálních a politických hnutích vyznávajících „mýtus“ o pokroku ke stavu dokonalosti: „mýtus o Konci“ (str. 210). Gray tvrdí, že od Marxe k Hitlerovi, od Tálibánu k Georgi W. Bushovi na sebe židokřesťanstvím ovlivněné myšlení v jádru bere podobu milenialistického kultu. Vlády nad Spojenými státy, a v menší míře také nad Británií, se tedy chopili utopisté.

Continue Reading

Posted in Historie, Politika, Recenze, Religionistika, Zajímavé knižní tituly

Klást správné otázky aneb jak se vyhnout smrtícím nástrahám Trumpových polovičatých řešení

Proposition Nation

Občanský národ (proposition nation). Jak se vám líbí?

Autor: John Morgan

Všichni jsme moc dobře věděli, že to ani nemůže být jinak: liberálové se v následujících čtyřech letech budou pohoršeně snažit zablokovat jakýkoliv krok prezidenta Trumpa, ať už bude ve skutečnosti seberozumnější či sebenepatrnější. Sledovat v příštích letech liberály, jak se rozhořčují nad novými a novými údajnými políčky lidské slušnosti, bude nepochybně nevyčerpatelným zdrojem pobavení. (Jen bych rád upřesnil, že zcela úmyslně užívám místo termínu levičák „liberál,“ liberalismus totiž v současném americkém politickém prostředí neoznačuje jen levici, ale také velkou část pravice.)

Dosud očividně nejvýraznějším příkladem – a to Trump nesedí v Oválné pracovně ani dva týdny – pak je povyk v reakci na jeho zákaz vstupu občanům sedmi muslimských zemí na americkou půdu a s ním spojené devadesátidenní přerušení přijímání všech uprchlíků.

Na liberální nářky, že jde o akt barbarismu v moderních amerických dějinách nevídaný, lze snadno reagovat pečlivým vyvrácením jejich „argumentů,“ jak se toho umně chopil Aedon Cassiel ve svém nejnovějším článku. Můžeme poukázat na skutečnost, že Obama pomocí dekretů/exekutivních příkazů zakázal během svého úřadování vstup do země cizincům z konkrétních států přinejmenším šestkrát nebo namítnout, že všech sedm zemí dotčených Trumpovým opatřením bylo jmenováno i v Obamově vlastním Zákoně na vylepšení programu odebrání víz a předcházení cestování teroristů z roku 2015.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Politika

Evropan Machiavelli

Obraz Niccola Machiavelliho od Santiho di Tita: „Blaho mé vlasti má přednost i před spásou mé duše.“

Obraz Niccola Machiavelliho od Santiho di Tita: „Blaho mé vlasti má přednost i před spásou mé duše.“

Autor: Dominique Venner

Obrátili proti němu dokonce i jeho vlastní jméno – označení „machiavellista“ bývá jen stěží pronášeno pochvalně a člověk z něj okamžitě vycítí nádech lstivosti a proradného násilnictví. A přesto vedla Machiavelliho k sepsání jeho nejslavnějšího a nejkontroverznějšího díla Vladař starost o svou italskou vlast. V jeho časech, zkraje 16. století, byl navíc slavný Florenťan jediný, komu na této geografické entitě záleželo. Lidé mysleli na Neapol, Janov, Řím, Florencii, Milán či Benátky, nikoliv na Itálii jako takovou – na to měla uplynout ještě další tři století, což jen dokazuje, že nikdy není na místě zoufat si. Proroci vždy káží v duchovní poušti – dokud jejich sny nevzburcují nepředvídatelnou vášeň lidu.

Význačný úředník a diplomat Niccolò Machiavelli se narodil ve Florencii roku 1469 a zemřel v roce 1529. V politickém dění své doby sehrál významnou úlohu, profesní zkušenosti však urážely jeho vlastenecký cit a přiměly jej vážně se zamýšlet nad uměním správy věcí veřejných. Sudičky pro něj v životě přichystaly řadu kotrmelců – když v roce 1492 zemřel Lorenzo Nádherný, bylo mu 23 let. Téhož roku se stal papežem Alexandr VI. Borgia, který na čas jmenoval svého syna Cesareho (ne všichni tehdejší kardinálové a papežové dodržovali celibát) velice mladým kardinálem. Později se mladý Borgia díky francouzskému králi stal vévodou z Valentinois. Cesare při naplňování svých nesmírných ambic příliš nehleděl na užité prostředky. I přes jeho konečné selhání Machiavellimu Cesareho vášeň imponovala.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Politika, Religionistika

Jsme dekadentní?

Thomas Couture - Římané v době úpadku (1847)

Thomas Couture – Římané v době úpadku (1847)

Autor: Samuel T. Francis

Sjednocuje-li něco drtivou většinu příznivců staré pravice, pak je to jistě přesvědčení, že Západ – či Amerika, křesťanstvo nebo jakákoliv jiná nálepka či identita, s níž se chtějí ztotožnit – se už delší dobu nachází v závažných potížích a velmi pravděpodobně z nich jen tak nevybředne, pokud vůbec. Ve svém slavném, i když snad až přehnaném, nástinu kořenů a průběhu modernity označuje Richard Weaver za výchozí bod sestupné trajektorie nominalismus Williama Ockhama ve 13. století, odkud pak úpadek logicky pokračoval až k dnešnímu nihilistickému existencialismu. Podle Friedricha Hayeka se doba spěšně ubírá po cestě do všeobecné poroby; Whittaker Chambers věřil, že se po odklonu od komunismu připojil k poražené straně a James Burnham varoval, že západní kultuře a politickému životu vládnoucí liberalismus vytváří podmínky pro sebevraždu Západu. Od Oswalda Spenglera po Roberta Borka předpovídaly takřka všechny hlasy „na pravici“ – bez ohledu na přesnou definici tohoto termínu – nezadržitelný sestup do Averna a postupný rozklad západní morálky, náboženství, společenských institucí, kulturních tradic, politické svobody, hospodářské prosperity a občanského řádu. Teprve v posledních několika letech, po volebních triumfech Ronalda Reagana a zhroucení Sovětského svazu, začali lidé označující se za „konzervativce“ tokat o „vítězství“ pravice a triumfu „konzervativní revoluce.“ Většinu z nich však nelze hodnotit o mnoho výš než jako najaté pisálky a profesionální stranické „roztleskávačky.“ Pravice jisté intelektuální úrovně  – konzervativní, kontrarevoluční či reakcionářská – si ovšem o tom, že by snad měl kýžený triumf být na dohled (nebo ostatně kdekoliv poblíž), žádné podobné iluze nedělá.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Kultura, Politika

Čím alternativní pravice není

Hydra

Autor: Patrick Le Brun

V době vzniku a úvodních let fungování think tanku Nové pravice GRECE považovali jeho členové – mezi něž patřily takové intelektuální těžké váhy jako Alain de Benoist či Pierre Vial – za nezbytné jasně se distancovat od minulých selhání a model, k nimž části pravice té doby dosud oddaně vzhlížely. Tato nová generace autorů, kterým zpravidla v době kulturní revoluce roku ´68 ještě nebylo ani třicet, si jasně uvědomovala, že nostalgická věrnost prohraným bojům – bylo jich několik – brání tomu získat si u svých krajanů většinovou politickou a kulturní podporu. Tak vznikla mezera, kterou levice nikterak neváhala v plné míře využít.

Ve svých esejích a brožurách se lidé z GRECE systematicky zabývali tím, čím nejsou, aby si tak ujasnili, čím se vlastně pokoušejí stát. Neusilovali o návrat k monarchii, režimu ve Vichy, předkoncilnímu ultramontanismu, klasickému liberalismu atp. Při zběžném pohledu se tím pádem mnozí stoupenci pravice ptali: „A co vlastně zbývá?“ Díky této tlusté čáře za minulostí si mnozí uvědomili, jak dalece ztratili kontakt se skutečnou podstatou toho, za co bojovali jimi tolik ctění předci.

Podobně tlustou čáru se dnes alternativní pravice snaží udělat i na americké pravici. Přestože si její intelektuálně nejvytříbenější prvky hojně vypůjčují z Nouvelle Droite, není zběhlost v této evropské škole myšlení pro smysluplnou akci v rámci amerického snažení nezbytná. Na tento nový začátek je ostatně nejvyšší čas. Dnešní doba velí konat – a to ne jen za nějaký hodnotový systém, ale za samotné přežití našich lidí. Naše genocida je nedílnou součástí základního kódu stávajícího systému a politické slepé uličky krajní pravice a košer poltergeistů, kteří lákají hledače pravdy podobně jako světlo lampy můru, lze připodobnit k nebezpečným propadlům nastraženým do cesty. Musíme přijít s něčím novým – nebo zemřít.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Historie, Kultura, Politika

Ekonomika v podmínkách globalizace – pravoslavný etický vhled

Chrám Zvěstování Panny Marie

Poselství ruské pravoslavné církve světu: Životaschopná je pouze taková ekonomika, která v sobě spojuje efektivitu se spravedlností a lidskou solidaritou a přitom chová šetrný ohled ke všem kulturním, přírodním a společenským hodnotám.

Globalizace představující zapojení národů a zemí do jedné rodiny ekonomických, kulturních, informačních a politických procesů se stala hlavním charakteristickým rysem nové éry. Lidé jasněji než kdy jindy cítí vzájemnou závislost, čemuž slouží stále nová a nová spojení zprostředkovaná jak rostoucími komunikačními možnostmi nových technologií, tak měnícím se způsobem myšlení.

Na základě sekulárních a materialistických tendencí ovlivňujících moderní společnost se nejvýznamnější hnací silou globalizace staly ekonomické motivy. Překonání hranic a vytvoření společného prostoru lidské činnosti je motivováno především hledáním nových zdrojů, rozšiřováním trhů a optimalizací mezinárodní dělby práce. Proto pochopení příležitostí a hrozeb, jaké světu přináší globalizace, je nemožné bez pochopení její ekonomické podmíněnosti.

Křesťanské svědomí nemůže zůstat lhostejné k fenoménům takového rozsahu, neboť globalizace od kořene mění tvářnost světa. Pravoslavná církev, coby božský a zároveň lidský organismus náležející k věčnosti a zároveň k časnosti, je povinna rozvíjet svůj postoj k probíhajícím změnám, které ovlivňují život každého křesťana i osud celého lidstva.

Continue Reading

Posted in Ekonomie, Religionistika

Tolkien, Wagner a prsteny moci

Wagner vs. Tolkien

Wagner vs. Tolkien

 Autoři: Jonathan Witt a Jay Wesley Richards

Ukradl Bilbo Pytlík Glumovi Jeden prsten? Tolkienovští šprti nad tím dodnes nepřestávají debatovat. Zajímavější otázka ale zní: Ukradl spisovatel J. R. T. Tolkien prsten Richardu Wagnerovi?

V kapitole o prstenu z naší nedávno vydané knihy The Hobbit Party snášíme vše od Platóna, přes Panoptikon, Orwella, Wellse a Sira Gawaina a Zeleného rytíře, abychom zasadili Tolkienovu fascinaci totální mocí a prsteny moci do správného kontextu. Na tomto místě máme prostor jen k tomu, abychom se zabývali podle mnohých nejzjevnější paralelou k Tolkienovu Prstenu moci – kouzelným prstenem, ústředním motivem autoritativního operního cyklu 19. století, Wagnerova Prstenu Nibelungů.

Jelikož čerpali oba autoři ze severských ság a středověké německé epické básně Nibelungenlied (Píseň o Nibelunzích), mohli byste předpokládat, že Tolkien Wagnerův operní cyklus zbožňoval – byli byste však na omylu. Tolkien dílo podle všeho nesnášel 1] natolik, že zlehčoval zjevné podobnosti a jednou se nechal slyšet, že „oba prsteny jsou kulaté – a tím podoba končí.” 2]

Rodová podoba však kvůli tomu nemizí. Edward R. Haymes šikovně shrnul styčné body v projevu před Wagnerovou společností v New Yorku:

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Religionistika

Rasová mentalita imigrantů

Arab slave master

Agresivita a krutost při obhajobě vlastního postavení či společenské role je totéž, co obrana cti a svatého sebeurčení.

Autor: Jan Čech

Pro zkoumání rizik masové uprchlické krize je vhodné zamyslet se nad tím, kdo nám to sem z jihu do Evropy vlastně proudí. Nejčastěji se zmiňuje hrozba islámu, protože většina imigrantů jsou muslimové. Náboženské vyznání sice z těchto lidí dělá vetřelce, vyzbrojené Evropanům nepřátelskou ideologií, není to ale ten hlavní problém. Hlavní problém je rasový.

Islám je výsledkem neúspěšné christianizace Arabů. Římští biskupové od třetího století po Kristu usilovali o vítězství křesťanské moci nad všemi zeměmi okolo Středozemního moře. Jejich misionářské výpady vedené silou či ideologickým působením směrem do arabských zemí končily isolovanými křesťanskými sektami bez masivního vlivu na většinovou populaci. Ta zůstávala z hlediska helénského pohledu barbarská. Řešením bylo vytvořit modifikovanou verzi Bible ušitou na míru mentalitě jižních ras. Tak vzniklo Mohamedovo učení a islám. V důsledku vše skončilo rozkolem mezi katolickou církví a islámskými heretiky v pozici muslimských kněží. V další fázi došlo k rozdělení tehdy známého světa na dvě nesmiřitelné strany Kristových a Mohamedových služebníků.

Continue Reading

Posted in Biologie a Ekologie, Geopolitika, Politika, Religionistika

„Několik poznámek k demokracii“ Cornelia Codreana

Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladatel a vůdce Legie archanděla Michaela, také známé jako rumunská „Železná garda.“

Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladatel a vůdce Legie archanděla Michaela, také známé jako rumunská „Železná garda.“

Při příležitosti Codreanuových nedožitých 117. narozenin přinášíme našim čtenářům jeho postřehy k demokracii v její moderní, liberální podobě. Redakce DP

V tomto článku zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy Corneliu Codreanu útočí na nedostatky pluralistické a plutokratické „demokracie:“ její frakcionářství, sklony k rozkolu a pozvednutí Židů a dalších cizorodých prvků nad zájmy vlastního obyvatelstva a národa. Demokracii podle něj také schází stálost, skutečná autorita a příliš ochotně se podřizuje zájmům velkokapitálů a finančního sektoru. Vyzývá k vytvoření rumunského fašismu, který by sjednotil národ a zamezil židovskému vlivu.

Komentář autora knihy:

Méně drastická a vizionářská řešení obhajovaná fašisty byla pro východoevropské masy přijatelnější než návrhy komunistické. Na východě Evropy se mezi válkami rozvíjely různé formy fašismu, z nichž asi tou nejreprezentativnější je rumunská populistická varianta, vyznávaná Železnou gardou, která z útlaku rolníků vinila Židy a „požidovštělý“ vládnoucí establishment. Fašistický populismus zavrhoval demokratický proces a pro dosažení fašistické revoluce v Rumunsku se chtěl opřít o Volk. Následující úryvek ze spisů vůdce Železné gardy Cornelia Codreana je typickým projevem převládajícího smýšlení mezi rumunskými fašisty, kteří ve 30. letech požívali značné podpory na venkově, mezi dělníky z továren i intelektuály.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Politika, Religionistika

Opeřený had: D. H. Lawrence a radikální tradicionalismus

Quetzalcoatl
Musíme se navrátit k vizi živoucího kosmu; musíme.
Nejstarší Pan je v nás a nelze jej popřít.

Kniha The Plumed Serpent (Opeřený had) je příběhem pohanské aztécké revoluce, která se v době Mexické revoluce (1911-17) šířila Mexikem. V knize vydané roku 1926 se setkáváme též s motivy antikapitalismu, antiamerikanismu, romantismu, nacionalismu a prvotních a tradičních rolí žen a mužů.

Její hlavní protagonistkou je čtyřicetiletá vdova po irském revolucionáři Kate Leslieová. Se svými odrostlými dětmi z prvního manželství si není příliš blízká a ve svém truchlení při hledání samoty a změny dočasně zakotví v Mexiku.

Zde se setkává s intelektuálem Donem Ramónem Carrascem, který se snaží v zemi vykořenit křesťanství a kapitalismus a nahradit je kultem aztéckého boha Quetzalcoatla („opeřený had“) a mexickým nacionalismem. Na jeho stranu se přidává i generál mexické armády Don Cipriano Viedma. Ramón se stará o vedení, poezii a propagandu, které pomáhají hnutí nastartovat, Cipriano pak o vojenské záležitosti.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Recenze, Religionistika, Zajímavé knižní tituly

Nová židovská otázka Guillauma Fayeho

Guillaume Faye - La nouvelle question juive

Guillaume Faye – La nouvelle question juive

Autor: Michael O’Meara

Guillaume Faye
La nouvelle question juive 
Chevaigné: Les éditions du Lore, 2007

„Nevím, zda Bůh Angličany miluje či nenávidí; vím jedině to, že musejí být z Francie vyhnáni.“ – sv. Jana z Arku

Ve své kritice tohoto kontroverzního díla švýcarský „revizionistický“ historik Jürgen Graf ze svého ruského exilu napsal, že se Guillaume Faye v „rasově nacionalistických a nacionalistických kruzích hodných tohoto označení“ [1] trvale zdiskreditoval. A důvod? Jeho „nepoctivé“ a urážlivé napadání lidí, kteří pochybují o oficiální verzi holokaustu a kteří zachovávají tradiční „judeofobní“ orientaci nacionalistické pravice.

„Nová židovská otázka“ (NŽO) skutečně může znamenat konec Fayeho postavení coby předního identitářského a nacionalistického myslitele, alespoň u určitého segmentu nacionalistické komunity – i když rozhodně ne komunity celé, a možná dokonce ani její většiny. Ostrá srážka holokaust vyvracejícího exulanta a militantně protiislámského Francouze totiž ilustruje zásadní neshodu mezi evropskými nacionalisty, v jejichž řadách se střetávají dlouhodobé historicko-teoretické identity těsně spjaté s antiliberálním křídlem nacionalistické pravice s nezbytnými požadavky, kladenými volebním procesem na nacionalisticko-populistické strany, které se snaží zastavit proimigrační politiku ve svých zemích. [2] Na řešení těchto neshod dost možná závisí samotná budoucnost evropského člověka.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Religionistika

Američtí Židé nejsilnějšími podporovateli „sňatků“ gayů a potratů

Jewish wedding

Až na výjimky projevují američtí Židé silně libertinské postoje.

Autor: David Rosenberg

Podle nového průzkumu jsou Židé nejliberálnější náboženskou skupinou v Americe a podpora potratů či svazků osob stejného pohlaví je u nich dokonce ještě vyšší než u lidí bez vyznání.

Podle nového výzkumu společnosti Gallup jsou Židé nejliberálnější náboženskou skupinou v Americe a pokládají svazky osob stejného pohlaví a potraty za morálně přijatelné dokonce ve vyšší míře než lidé bez vyznání.

Coby volební blok američtí Židé dlouhodobě tíhnou k Demokratické straně – i přes trvale rostoucí průměrné příjmy. Milton Himmelfarb, sociolog specializující se na americké Židovstvo, kdysi trefně poznamenal, že „Židé vydělávají jako episkopalisté, ale volí jako Portorikánci.“

Continue Reading

Posted in Biologie a Ekologie, Politika

Tolkien jako člověk a tvůrce mýtu

Clyde S. Kilby: Tolkien and the Silmarillion

Clyde S. Kilby: Tolkien and the Silmarillion

Autor: Bradley J. Birzer

Clyde S. Kilby: Tolkien and the Silmarillion, (Harold Shaw, 1976)

Pokud neznáte tamější vynikající Wadeovo centrum na Wheaton College, pravděpodobně jste nikdy neslyšeli o profesoru Clydu S. Kilbym (1902-1986), který tam učil angličtinu od roku 1935 až do svého odchodu do penze v roce 1981. Přesto by měl tohoto muže znát každý čtenář The Imaginative Conservativevlastně bychom měli Kilbymu projevovat úctu takřka nábožnou. Přestože neuvedl C. S. Lewise a J. R. R. Tolkiena do amerického povědomí, zřejmě jako první rozpoznal literární kvality obou autorů ještě v době, kdy byli řazeni plně do sféry populární kultury. Kilby jejich knihy četl, analyzoval, vedl jejich dílu věnované semináře a často je v Anglii navštěvoval. Byl o dekádu mladší než Tolkien, od Lewise ho dělily jen tři roky, a tak de facto náležel ke stejné generaci. Počítal se také mezi praktikující křesťany a konzervativce, což bylo už i v 50. a 60. letech v akademickém světě vcelku vzácností.

Podobně pozoruhodný je Kilbyho nepokrytý křesťanský humanismus. Jakkoliv přirozené se to může jevit čtenářům The Imaginative Conservative v roce 2015, u učitele na Wheatonu v 50. a 60. letech to bylo velice neobvyklé. Proč? Protože v podstatě všichni prominentní křesťanští humanisté – od Jacquese Maritaina po T. S. Eliota – patřili k teologickému proudu high church (katolicko-svátostnímu) a takřka bez výjimky k nějaké formě katolicismu. Kilby byl protestanským evangelíkem.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Religionistika

Robert Hugh Benson: první na poli dystopií

Monsignor R. H. Benson v říjnu 1912

Monsignor R. H. Benson v říjnu 1912.

Autor: Bradley J. Birzer

První průkopníci na poli antiutopií 20. století vzešli z prominentních britských rodin. Ten zřejmě úplně první z nich, Robert Hugh Benson, byl třetím synem E. W. Bensona, arcibiskupa z Canterbury (1882-1896). V souladu s přáními svého otce složil Robert svaté sliby, aby se stal anglikánským knězem, následně však v roce 1903 Británii šokoval konverzí ke katolicismu. Do své smrti v roce 1914 stihnul Robert sepsat a vydat nesmírně vysoký počet knížek pro děti, pobožností, článků, her, hagiografií, historických i současných románů i science fiction. [1] Bensonovo mistrovské sci-fi dílo Pán světa bylo poprvé vydáno roku 1907. Nepochybně si byl vědom, že nic podobného se – s výjimkou několika posledních stran Twainova Yankeeho z Connecticutu na dvoře krále Artuše – dosud ve vydavatelských domech neobjevilo. V předmluvě ostatně vědoucně prohlásil: „Jsem si plně vědom, že jde o šokující knihu.“ [2] A v prostředí mírumilovné edwardiánské Anglie roku 1907 jí jistě byla.

V roce 1917 už však působila jako romantická tužba po ztraceném světě – natolik Velká válka proměnila svět. Víc než romantickou se ale jevila prorockou, podobně jako vize kardinála Newmana o zničeném světě z minulého století. Pán světa vykresluje svět ovládaný nesvatým spojenectvím či spojením svobodných zednářů a komunistů. Bensonovi komunisté se ale ve srovnání se nesčetnými ukrutnostmi svých protějšků ze skutečného světa – od bolševické revoluce dodnes – jeví takřka krotce. V románu spíš připomínají salonní levičáky než zrůdy, které jen o desetiletí později vedly nemilosrdné sovětské gulagy. V Pánu světa ještě existuje katolická církev, víra v její učení však hluboce upadla a většina zbývajících disidentů žije v někdejší Itálii, kde vznikla rezervace. Ve skutečnosti všichni odpůrci napříč celým spektrem žijí poblíž starobylého města Řím. Na rozdíl od většiny antiutopických společností se té zednářsko-komunistické daří vcelku dobře a její ekonomika vzkvétá. Její vůdci věří, že se jim podařilo vytvořit „nové lidstvo“ s tím, jak „se vnější skutečnosti staly nesmírně mocnými; a víra – kromě těch, kteří zjistili, že Vůle a Milost jsou vším a emoce ničím – připomíná batole lezoucí mezi obřími stroji.“ Aby uspokojili představivost svých obyvatel, přebírají komunisté-zednáři vnější formu mše, zbavují jí podstaty a naplňují ji sekulárním obsahem. Namísto uctívání božského směřuje nová mše o zbožštění lidstva.

Continue Reading

Posted in Kultura, Religionistika, Zajímavé knižní tituly

Tolkienovo křesťanství: Ústřední, nikoliv okrajový prvek

J. R. R. Tolkien

J. R. R. Tolkien

Autor: Bradley J. Birzer

Během posledních let se na pultech knihkupectví objevila skutečná záplava knih zabývajících se J. R. R. Tolkienem. Filmy Petera Jacksona nepochybně posloužily jako skvělá reklama někdejšího syna Oxfordu. Naneštěstí se řada z autorů poslední doby při psaní o Tolkienovi dělí na dva tábory: ty, kteří píšou o jeho křesťanství a ty, kteří o něm nepíší.

Abychom byli spravedliví, všichni se o něm alespoň zmiňují, jen málokdo z nich se ale přiblíží pravdě.

Byť jen zběžný pohled na seznam webu Amazon odhalí, kolik neo-franklinistů (posedlých rozvrhy a podřizováním svých životů utilitárnímu rytmu jakéhosi osvícenského božstva 18. století) i křesťanských evangelíků touží diskutovat o nepříliš hluboko skrytých křesťanských prvcích Hobita a Pána prstenů.

Na opačné straně barikády pak stojí ti, kteří chtějí vidět výhradně Tolkienovu práci s pohanstvím a takřka nadlidské jazykové nadání. Tato skupina se ironií osudu dále štěpí na ateisty a fundamentalisty. Ateisté milují pohanství, fundamentalisté jej nesnášejí. I když mnozí z nich nemají problém s bohyní Venuší mezi dobrými křesťany v Lewisově Té obludné síle, bojí se modlitby Tolkienova Samvěda k valarské královně nebes Elbereth.

Ano, je to velice bizarní a zamotané, podobně jako mnohé v tomto světě zmatení, který Tolkien miloval a zároveň si nad ním zoufal.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Religionistika

Křesťanství a etnická sebevražda Západu

Jediné oblasti, kde jsou křesťanské perspektivy přijímány mainstreamem jsou tam, kde si podávají ruce se sekulární levicí.

Jediné oblasti, kde jsou křesťanské perspektivy přijímány mainstreamem jsou tam, kde si podávají ruce se sekulární levicí.

Autor: Kevin MacDonald

Několik komentářů pod mým článkem „Co je špatně se Švédy?“ zmiňuje křesťanství jako faktor vykořenění Evropanů. Souhlasím s tím, že křesťanství v rovnici figuruje, ale vidím několik problémů s tezí, podle níž se jedná o příčinu hlavní.

  • Především bylo křesťanství západní náboženstvím v dobách expanze Západu napříč celým světem. Před stoletím celou planetu s výjimkou Číny, Japonska, Siamu, Koreje, Etiopie a Libérie ovládali křesťanští Evropané a křesťanství bylo přinejmenším slučitelné s touto pozoruhodnou expanzí a ohromným nárůstem evropského obyvatelstva během tohoto období. Pokud něco, úpadek Západu se kryje s úpadkem náboženského cítění mezi západními elitami. Kdyby svět zůstal v podobě z roku 1960, nikdo by o sebevraždě Západu nemluvil.
  • Křesťanství se odívalo v průběhu staletí různými podobami – jako ideologie etnické obrany během iberské reconquisty, opora vykořisťovatelských monarchií a aristokracií v Evropě a Latinské Americe, prapor etnického boje proti lichvářskému vykořisťování rolnictva etnickými cizinci ve středověku, ospravedlnění otroctví a segregace na americkém Jihu a apartheidu v Jižní Africe. Také nesmíme zapomínat na puritány, kvakery a některé další protestantské sekty, tak významně probírané v mých dílech. Křesťanství se nedrží konzistentní linie etnické sebevraždy a morálního univerzalismu. Lidé na obou stranách rovnice obchodu s otroky v Británii 17. a 18. století byli křesťany, stejně jako obě strany Americké občanské války.
  • Napříč dějinami křesťanství velice zdatně dávalo císaři, co je císařovo – pružně se přizpůsobovalo světské moci. V Americe – a hádám, že všude na Západě – měli křesťané před nástupem 60. let a triumfem sekulární levice mnohem větší vliv na kulturu, např. když od 20. let vedli úspěšnou kampaň za omezení zobrazování sexu a negativního vyobrazování křesťanství v Hollywoodu. Dnes je mocenská soustava sekulární, multikulturalistická, pro barevnou imigraci a za jeden ze svých hlavních cílů si vytyčila vymýcení veřejných projevů křesťanství a tradičních křesťanských postojů k manželství a rodině. Křesťanství samo o sobě bylo infiltrováno sekulární levicí, nejzjevněji v případě katolického 2. Vatikánského koncilu, ale také u hlavních protestanských církví. Církev však po staletí představovala výspu kulturního konzervatismu a opozice židovskému vlivu.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Politika, Religionistika

Deset zásad Tolkienova politického myšlení

J. R. R. Tolkien

J. R. R. Tolkien

Autor: Bradley J. Birzer

Dnes (3. ledna 2015) by J. R. R. Tolkien oslavil 123. narozeniny. Jelikož považoval Bilbovy stojedenáctiny za významné jubileum, co by si asi pomyslel o stotřiadvacetinách? Čas pro něj hádám pozbyl významu, jak se na nás seshora usmívá. Vím o několika jeptiškách, které se modlí za jeho svatořečení, a já bych se neváhal k takovéto modlitbě připojit. Přesto: 123 – zajímavé a působivé číslo.

Když už teď Peter Jackson skončil se svou likvidací a pošpiněním Tolkienovy práce (omluvám se, nejsem fanouškem jeho filmů), doufám, že coby Zápaďané můžeme znovu Tolkienův odkaz vyrvat Hollywoodu a jeho perverzitám. Líbilo se mi Jacksonovo zpracování Společenstva prstenu, snesl jsem Dvě věže a protrpěl Návrat krále. Z hobitovské trilogie jsem neviděl jediný záběr. A nemíním to nijak měnit. Nechci dávat Jacksonovi jediný cent ze své peněženky – raději bych zůstal viset na plotě z ostnatého drátu, než tomu člověku cokoliv dával.

Zpátky ke šťastným myšlenkám – jedním z mých novoročních předsevzetí je udržet si pozitivnější náhled na život. Součástí tohoto předsevzetí znovu ve světě nalézt dobro tvoří i přehodnocení mé lásky k Tolkienovi a všem inkousťackým věcem, což doufám provést v tomto roce Páně 2015.

Continue Reading

Posted in Kultura, Politika

Alexandr Dugin: Za pravou Evropu

Eurooptimistou může dnes být pouze neevropský člověk.

Eurooptimistou může dnes být pouze neevropský člověk.

Autor: Alexandr Dugin

Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa, ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je  nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, musí být obrovské.

Jak se nevyhnutelný konec Evropy týká Ruska? To je složitá a živá otázka, vzhledem k tomu, že ruská kultura, náboženství a sama ruská civilizace má evropské a středomořské kořeny. Rusko je část věčné Evropy a osud Starého světa nám nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem.

Věčná Evropa: tři kasty

Současná evropská civilizace je historickým pokračováním civilizace středomořské. V této posloupnosti převládá indoevropská složka a základní jazykovou a kulturní matricí Evropy je indoevropská tradice.

Pokud si připomeneme  rekonstrukci třístupňového systému Georgese Dumézila (1898-1986, francouzský komparativní filolog, který se mj. zabýval  analýzou protoindoevropského náboženství a společnosti, pozn. překl.), uvidíme před sebou sociologický obrázek Evropy, jejíž společenský řád trvale ovládá princip tří hlavních kast: kněžích, válečníků a výrobců.

V různých historických etapách a pod různými označeními se s takovou stratifikací evropských společenství skutečně setkáváme.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Geopolitika, Historie, Politika, Religionistika

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Video

Myšlenka dne

„Naše dva významné deníky jsou v rukou jednoho zahraničního majitele. (...) Představuju si to, jako když herec má v každé ruce jednu loutku: jednou hraje proti druhé, simuluje drama. Hra dopadne, jak on ví a chce. (...) Do jedněch z těch dvojích novin pravidelně píšu. (...) Takže jsem jako svobodný. (...) Protože mi na těch novinách záleží, snažím se myslet a jednat s nimi. Moje psaní zatím bylo pro principála přijatelné: sloužím mu. Ale toto, co tu teď píšu, bych do jeho novin nepsal: bylo by to, myslím, v nich moje poslední slovo. Celou tu dobu od Převratu se divím tomu, že si naše společnost nedokáže udržet nějaké nezávislé noviny, jež by nebyly v ničím majetku. (...) Čtenáři se ptají: proč nemůžeme mít jedny noviny chytré, elegantní, prázdné banalit, vulgarit a reklamy, a tenčí? (...) Protože vás není dost.“


Ludvík Vaculík

Tweets

Archív