Délský potápěč

Autor: Dr. Armin Hanke

Na tomto místě, v roce 1931, tedy nedlouho před blížícím se přelomem epochy, lze teze Freyerových polemik k národní revoluci shrnout takto: jádrem jeho rozboru je Národ (Volk). Ten je „stávajícím celkem“ (werdendes Ganzes). Neboť Národ (Volk) není pro Freyera synonymem státního národa (Nation). Národ (Volk) je víc, pojímá jednotu celého etnika. V případě Německa to znamená i zahrnutí němectví (Deutschtum) mimo státní hranice. Nacionalismus starého stylu mu nebyl hodný úsilí, neboť etnikum je víc než politicky založeným sloučením, je něčím jiným než sloučením lidí v instituci státu (Staatswesen). Státní národ (Nation) je vynálezem průmyslové společnosti, aby se bez ohledu na rasu nebo etnicitu vytvořily přehledné trhy. Avšak Národ (Volk) je skutečnost, jejíž existence neodvisí od politických tahanic a trhání hranic. A podle Freyera jen v Německu mohl pojem etnika opravdu rozvíjet svou metafyziku. Zmatky německých dějin, zatěžkávací zkoušky a konflikty probudily víru, že etnicita (Volkstum) je hlubokým základem, na němž spočívá naše bytí a budoucnost. Etnicita, kterou má Freyer na mysli, je faktum krve a zároveň faktum ducha. [1] Proto si také etnicitu nelze prostě zvolit nebo chtít k nějaké patřit – tak jako člověk může patřit ke státnímu národu (Nation) nebo ke státu – etnicita jsme my sami. V Das Volk als werdende Ganzheit (Národ jako povstávající celistvost) z roku 1934 Freyer píše: „…je to pramen, z něhož pocházíme, který je živoucí v nás. Je to totální spojitost, která prostupuje všechny vrstvy naší existence – od tělesné podoby přes duševní strukturu až k duchovní specifičnosti (Bestimmtheit) naši osoby.“ Jakákoli otázka po schopnosti cizinců integrovat se do Národa (Volk) je tudíž zbytečná. Avšak ve velkokapitalistickém hospodářském a společenském systému jsou Národy (Völker) už jen rámcovými útvary, uvnitř kterých vznikly třídní společnosti.

Continue Reading

Následující řeč byla prezentována 29. června v rámci 5. ročníku konference Identitär Idé, jíž každoročně pořádá ve Stockholmu nakladatelství Arktos. Jejím autorem je Phillipe Vardon, čelní představitel francouzského a evropského identitárního hnutí. Hlavní téma letošní konference bylo „Identita versus globalismus“.

Vážení posluchači,

jsem dvojnásobně rád, že tu dnes mohu být s vámi, za což bych chtěl především poděkovat organizátorům této konference, jmenovitě pak Danielu Fribergovi z nakladatelství Arktos.

Předně jsem rád, že jsem svou cestu do Stockholmu mohl vůbec uskutečnit. Před měsícem jsem byl pozván na podobnou konferenci, jež se konala v Kanadě. Jediné, co jsem z té země viděl, byli policisté, kteří mě hned po výstupu z letadla zatkli. O hodinu později jsem již seděl v letadle zpět do Francie… Sedm hodin strávených v letadle, stejných sedm hodin na cestě zpátky, jenom abych se setkal s policisty, kteří i přes to, že nemluvili francouzsky, byli stejně tak nepříjemní jako ti naši. Musíte uznat, že tato zkušenost nebyla z nejpříjemnějších! Skutečnost, že se mi podařilo této konference zúčastnit, může pro vás, moji švédští přátelé, představovat jak dobrou, tak i špatnou zprávu: dobrou v tom, že vaše vláda zaujala stanovisko, že mám právo k vám promluvit, což značí, že svoboda projevu je zde respektována; špatnou pak v případě, že se tak stalo pouze proto, že příslušné orgány si nejsou vědomy přítomnosti „nebezpečného aktivisty“ na vašem území, což ve světle současných mezinárodních rizik není pro vaše zpravodajské orgány zrovna lichotivá vizitka. Ale dost bylo žertů, ještě jednou vám děkuji za vaše milé pozvání.

Za druhé jsem šťasten i z toho důvodu, že jsem po své matce zdědil normanskou (tudíž vikingskou) krev, jsme tedy svým způsobem bratranci. Avšak vzhledem k tomu, že za svou vlast považuji Evropu, je mým domovem jakákoli část evropského kontinentu.

Continue Reading

Autor: Dr. Armin Hanke

Kdo vůbec ještě zná Hanse Freyera (1887–1969)? [1] Zvláštní otázka, víme-li, že patří k nejvýznamnějším sociologům 20. století. Doba byla jeho osudem. Zatímco Simmel a Weberse ještě zabývali teorií společenského bytí, náboženství, vědy atd. v jinak fungujícím státě, po roce 1918 měla sociologie úplně jiné pozadí: zhroucený řád, podlomený Národ (Volk), umírající stát. Freyer jako sociolog nemohl už teoretizovat, interpretovat společnost analytickým popisováním. Musel jednat, najít východisko ze slepé uličky, v níž se německý státní národ (Nation) ocitl. Sám se chápal jako lékař kultury, a tato kultura – celý Národ (Volk) byl nemocný, tak nemocný, že Freyer věřil, že je třeba ho zachránit před jistou smrtí. Takto se jeho publikace nestávaly jen společensko-teoretickými pojednáními, nýbrž polemikami (Kampfschriften), které směřovaly pouze k jedinému cíli: národní revoluci (die völkische Revolution).

Hans Freyer se narodil 31. července 1887 v Lipsku (Leipzig) jako syn saského poštovního ředitele. Po maturitě na elitním královském gymnáziu v drážďanském Novém městě (Dresden-Neustadt) studoval mezi lety 1907 až 1911 v Lipsku filosofii, psychologii, národní hospodářství a historii. V první světové válce byl Freyer nasazen na západní frontě, čtrnáctkrát zraněn a vyznamenán nejvyššími řády, včetně Pour le mérite. [2] V roce 1918 zpracoval své válečné zážitky a porážku Německé říše v mysticko-filosofickém textu Antäus, Grundlegung einer Ethik des bewußten Lebens (Antaios, pokládání základů etiky uvědomělého života) tak, že v jakémsi kněžsko-militantním stylu zapřísahá mystické moci Země a Krve: „V každé říši přírody existuje šlechta krve, v níž se vyvinula vůle formy dokonalého těla. (…) Neboť šlechta a rytířství, to je prostě nejprve vybraná poslušnost vůči prastarým axiomům krve a země.“

Continue Reading

Autor: Emil Cioran

Známky života: krutost, fanatismus, nesnášenlivost. Známky úpadku: nedokrevnost, porozumění, shovívavost… Instituce se opírá o silné instinkty, nepřátele a heretiky masakruje, upaluje a zavírá. Hranice, popraviště, věznice nebyly vynalezeny zlobou, ale přesvědčením, jakýmkoli přesvědčením. Pravdu nastolené víry dříve nebo později ochraňuje policie. Ježíš by musel předpokládat Torquemadu – nevyhnutelný následek křesťanství, interpretovaného historicky. A jestliže Beránek svého příštího obránce, mučitele křížem, nepředvídal, znamená to, že svým přízviskem pohrdal. Prostřednictvím Inkvizice prokázala Církev svou velkou životnost, k velké radosti králů. Všechny autority mají svoji Bastilu. Čím je instituce mocnější, tím je nelidštější. Energie epochy je poměřována lidským utrpením, obětmi se oživuje a bestialita je prvořadý znak úspěchu v čase, jímž se utvrzuje ať už náboženství nebo politika. Hlavy padají tam, kam je zanáší idea, a nemůže je zanášet nikam jinam, než k hlavám jiných idejí, k hlavám jejich obránců a odpůrců.

Skepticismus je historií dotvrzován. Přesto ho ale neustále pošlapává. Všechny úvahy o událostech vedou k němu. Znamená to, že tolerance je současně největším zlem? Ze všech úhlů vidíme, že nejodlehlejší věrouky, nejprotichůdnější zkušenosti jsou předpokladem jakéhosi stavu únavy a neplodnosti. V tom je ten div: protivníci klidně nažívají – jenom proto, že nemohou žít. Doktríny konkurence si vzdávají pocty jen proto, že žádná nemůže výt potvrzena. Náboženství vyhasíná, když snáší pravdy, jež ho vylučují. Bůh, jehož jménem se nezabíjí, je mrtev. Absolutno se vytrácí, prázdný zásvit ráje se mihne, prchavý záblesk, neboť nesnášenlivost je základním zákonem chodu lidských záležitostí.

Continue Reading

Autor: Markus Willinger

Následující ukázka pochází z knihy Markuse Willingera Generation Identity, s podtitulem „Vyhlášení války osmašedesátníkům„, která byla nedávno přeložena do angličtiny a publikována vydavatelstvím Arktos.

Chcete vědět kdo jsme? Odkud pocházíme? Co nás pohání?

Řekneme vám to.

Jsme měnící se časy; zvedající se vítr; nová generace.

Vydali jste nás napospas světu, vykořeněné a dezorientované, bez toho abyste nám řekli, kam jít, kterým směrem vedou naše cesty. Zničili jste nám všechny možnosti, abychom mohli najít svůj směr. Jsme vaší odpovědí, neboť jsme vaše děti.

Zničili jste Církev a proto teď jen málo z nás hledá útočiště v ruinách tohoto společenství.

Znehodnotili jste stát, a tak nikdo z nás mu již více nechce sloužit.

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Následující projev jsem přednesl ve francouzštině 25. května 2013 na setkání členů francouzského identitárního hnutí (studentů, členů sdružení GUD – Groupe Union Défense a Europe Identité) na počest Dominique Vennera, historika a filosofa, jenž spáchal sebevraždu 21. května v pařížské katedrále Notre Dame. Dne 26. května, den po mém projevu, se většina členů GUD a Europe Identité účastnila masových protestů proti nedávnému schválení „sňatků osob stejného pohlaví“ francouzskou vládou.

Termín „okcidentalismus“ existuje pouze ve francouzštině a má velmi specifický význam. Označení „Okcident“ nebo „okcidentalismus“ mívají často různé významy, podle toho kdo je používá a jaký má světonázor. Termín „occidentalisme“ se v němčině nebo angličtině nevyskytuje. Dokonce i francouzské slovo „l’Occident“ má širší zeměpisný význam a do němčiny je překládáno jako „Západ“ – „der Westen“. To stejné platí i pro angličtinu – „the West“. V této souvislosti Patrick Buchanan, známý konzervativní myslitel a bývalý poradce Richarda Nixona a Ronalda Reagana, publikoval před deseti lety svoji nejznámější knihu Smrt Západu (The Death of the West / La Mort de l’Occident) ve které si stěžuje na skutečnost, že Západ je zaplavován miliony nekřesťanských přistěhovalců. Podle Buchanana jsou Amerika i Evropa součástmi Západu.

I přesto však dobře víme, že Amerika a Evropa nejsou totéž, nehledě na skutečnost, že většinu jejich obyvatelstva stále tvoří lidé evropského původu. V nedávné historii tyto dva obrovské kontinentální bloky, nehledě na jejich kvazi-identickou populaci, vedly proti sobě navzájem nelítostné války.

Ve slovanských jazycích podstatné jméno „Okcident“ a přídavné jméno „okcidentalismus“ rovněž neexistuje. Namísto toho Chorvaté, Češi a Rusové užívají podstatné jméno „Západ“, jež je shodné s ekvivalenty „l’Occident“ / „the West“.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Jak zastánci, tak odpůrci homosexuálních sňatků sdílí společný mylný předpoklad: že legalizace homosexuálních sňatků zničí „heteronormativitu“ (termín vyjadřující názor, že jen heterosexualita je normální sexuální orientace a že každé pohlaví má v životě své přirozené role). Avšak myšlenka, že změna sňatkového práva může změnit heteronomativitu je jednoduše mylná.

Co mám na mysli, když prohlásím že homosexuální chování je nenormální? Nemyslím tím, že je nepřirozené, poněvadž v přírodě existuje. Je dokonce k nalezení mezi mnoha živočišnými druhy, nejen u člověka. Nemyslím tím, že je to hřích. Něco, co uráží Boha. Představa hříchu téměř dokonale paralyzuje schopnost přemýšlet racionálně o morálce.

Pro mě osobně je problém abnormality ve vztahu k homosexualitě redukován na skutečnost, že jde o nereproduktivní, rekreační formu sexu. A pokud budou všichni neustále praktikovat pouze nereproduktivní, rekreační pohlavní styk, lidská rasa vyhyne. Heterosexuální chování je normální, protože pouze heterosexuální pohlavní styk zachovává náš druh – pod podmínkou, že početí není zamezeno antikoncepcí.

Skutečným problémem proto není homosexualita versus heterosexualita, nýbrž reproduktivní versus nereproduktivní pohlavní styk.

Continue Reading

Bob Matthews

Autor: Gregory Hood

Dva muži pozvedli zbraně proti systému. Oba tvrdí, že ke svému jednání byli přinuceni okolnostmi. Oba podnikli násilné akty proti lidem neevropského původu. Oba své činy považují za akty politické války. V obou případech se strážci zákona rozhodli pachatele usmrtit. Oba byli spáleni na popel poté, co byli obklíčeni obrovskou policejní přesilou.

Jeden z nich si vysloužil sympatie zástupců médií a všeobecné porozumění. Pravé důvody, jež jej vedly k jeho činu, jsou předmětem četných diskuzí. Jeho skutky se v různých kruzích setkaly s příznivou odezvou a pro některá společenská média se stal doslova hrdinou. Jednotlivé body jeho manifestu jsou ve slušné společnosti legitimním diskusním tématem. Hlasy jak z levicového, tak i pravicového prostředí, halasně kritizují, že pachateli nebyla poskytnuta možnost na spravedlivý proces, a byl na místě zabit. K uctění jeho odkazu jsou pořádány demostrace, dokonce je i mnohými přirovnáván k nejznámějším hrdinům hollywoodských trháků. Nakonec i reakce úředního aparátu na vraždu svých služebníků hovoří sama za sebe: odpovědné orgány se začaly zabývat údajnými křivdami, jež pachateli posloužily coby záminka pro jeho činy.

Druhý z nich si vysloužil všeobecné opovržení. V rámci oficiální kultury není vypodobněn jinak, než jako ztělesnění absolutního zla. Nikdo si na jeho adresu nedovolí pronést sebemenší projev sympatií, s výjimkou společensky ostrakizovaných jedinců. Jeho myšlenky jsou zesměšňovány, ti z jeho přátel, kteří přežili, byli postaveni před soud a obviněni z ozbrojené vzpoury. V tomto případě neprobíhal žádný přezkum „pravých niterných důvodů“ stojících v pozadí jeho činu, ba naopak: proti lidem, jež s jeho myšlenkami souhlasili, bylo použito ještě větší síly, nežli kdykoli dříve. Samotná existence tohoto muže slouží coby důkaz špatnosti a zvrácenosti idejí, jež zastával.

Prvním mužem je Christopher Dorner, tím druhým Robert Jay Mathews ze skupiny The Order.

Continue Reading

Autor: Guillaume Faye

Sebevražda Dominique Vennera dne 21. května v katedrále Notre Dame. Marine Le Pen se tomuto gestu procitnutí vědomí poklonila – což se může zdát překvapivé, nicméně jí to slouží ke cti. Již následující den se pokusily pošpinit jeho památku polonahé členky sdružení Femen, což je skupina feministických štěnic. Na jejich plochých hrudích stálo „Ať fašismus shoří v pekle.“ Je to již podruhé, kdy tyto nahé poběhlice beztrestně řádily v katedrále, a to i přes bezpečnostní kontrolu u vchodu. Novináři francouzské tiskové agentury AFP byli upozorněni předem, aby mohli o tomto „happeningu“ informovat, a proto jsou pravděpodobně spolupachateli.

Levičácká média a politici (z nichž vynikal svojí ubohostí především Harlem Désir) společně obvinili Vennera, post mortem, z podněcování k násilí a provokacím. Plivající žabožrouti. Je naprosto jasné, že Vennerovo římské gesto, tragické jako historie sama, tyto maloměšťáky kteří se celý život jen plazí, k smrti vyděsilo.

Continue Reading

Autor: John Robb

Pokud je něco velmi nebezpečné, jako například jaderné zbraně, standardní formy ochrany a kontroly jsou nedostačující. Takto potenciálně nebezpečné věci vyžadují agresivnější přístup.

Ve vojenské terminologii se to nazývá aktivní kontrola (positive control).

Aktivní kontrola je forma kontroly, kdy je nebezpečný objekt pod nepřetržitou kontrolou, monitorováním, strážením, testováním atd. U tohoto druhu kontroly znamená žádná informace = nebezpečí. V případě, že tok informací a systémová kontrola utichne, nastává poplach.

Tento druh kontroly je opakem pasivní kontroly, kterou vykonávají bezpečnostní a policejní složky jak jsme zvyklí v našem běžném životě. Dobré chování je očekáváno. Pasivní systém kontroly reaguje pouze za předpokladu, že nastane selhání.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Guillaume Faye je významným myslitelem a teoretikem francouzské Nové pravice. Jeho reputace vizionáře a ikonoklasta vyvolala celosvětový zájem o jeho díla dlouho předtím, než byly první tituly přeloženy z francouzštiny do dalších jazyků. Michael O´Meara si získal vděčnost řady lidí tím, že Fayeho spisy překládá do angličtiny a uvádí je do anglicky mluvícího prostředí – a i dále, jelikož angličtina je lingua franca současnoti.

Nejnovější O´Mearova kniha „Guillaume Faye and the Battle of Europe“ (Guillaume Faye a bitva o Evropu) je sbírkou deseti esejů, recenzí a úvodních slov k Fayeho hlavním dílům. Publikace také dále obsahuje tři krátké překlady a nový „Úvod“: „Proč číst Guillauma Fayeho“, které se zaobírá silnými a slabými stránkami Fayeho myšlení a tvorby. Tato útlá antologie o celkovém rozsahu 130 stran je ideálním úvodem do Fayeho díla, který bez problémů přečtete za jedno odpoledne.

Faye, stejně jako ostatní představitelé Nové pravice a identitárního hnutí na světě, jedná na základě pocitu nebezpečí: vládnoucí systém – liberální, demokratický, kapitalistický, rovnostářský, globalistický – přivedl bílou rasu ve všech jejích domovinách na cestu do záhuby, prostřednictvím upadající míry porodnosti, výměnou indigenní rasy přistěhovalectvím a rasovým míšením. Pokud máme přežít, musíme pochopit jak tento Systém funguje, kritizovat jej a zformovat alternativu, která zabezpečí přežití a rozkvět naší rasy. Teprve potom musíme přijít na způsob, jak tyto myšlenky uvedeme do praxe.

Fayeho přístup se mi líbí z řady důvodů.

Continue Reading

Autor: Kobi Nahshoni

Rabín Baruch Efrati zastává názor, že by se Židé měli „radovat nad skutečností, že Evropa platí za to, co prováděla po staletí nám, ztrátou své identity.“ Uznává islám za to, že prosazuje umírněnost a úctu k Bohu.

Tak jak vzrůstají obavy z nárůstu počtu muslimů v Evropě, tak to vypadá, že ne každý je tímto problémem znepokojen. Včetně rabína, který dokonce tento fenomén vítá.

Rabín Baruch Efrati, rabín ješivy (náboženského učiliště) v izraelské osadě Efrat na Západním břehu Jordánu, věří že islamizace Evropy je vlastně dobrá věc. „S pomocí Boží přijmou gojové v Evropě zdravější způsob života, mnohem více zdrženlivější a počestnější. Ne jako tomu je u pokryteckého křesťanství, které se jeví čisté, avšak je od základu zkažené.“

Continue Reading

Autor: Sam Green

David Cameron prohlásil, že teroristický útok byl „zradou islámu“ – zkuste to říct vrahům, kteří tento čin spáchali

Svět se včera probudil do dalšího déjà vu. Masakr a stětí britského vojáka Lee Rigbyho, přímo před kasárnami ve Woolwich ve východním Londýně, spáchaný dvěma v Británii narozenými konvertity k islámu, je jen dalším odporným příkladem toho, čeho je „náboženství míru“ schopno.

Praktika stětí hlavy není v islámu ničím novým. Jde zpět až do dob, kdy Mohamed nařídil popravu sedmi set židovských mužů kmene Banú Qurajza za údajné spiknutí proti němu. [1] Z nedávné minulosti můžeme uvést příklady masakru rodiny Fogelových, [2] novináře Daniela Pearla, [3] nebo Nicka Berga. [4]

A i přesto jak britský ministerský předseda a londýnský starosta trvají na tom, že to co jsme měli možnost vidět na vlastní oči, jednoduše není pravda. David Cameron prohlásil, že teroristický útok byl „zradou islámu,“ zatímco Boris Johnson měl naspěch s „evidentním důvodem,“ že je „nesprávné dávat vinu islámu“ za tuto vraždu.

Continue Reading

Autor: Pierre Vial

Více než aktuální zamyšlení Pierre Viala, ve světle událostí ve Stockholmu, o selhání multikulturalismu a nadcházející rasové válce v Evropě

Hořící budovy, vyrabované obchody a obchodní centra, ulice zasypané odpadky, ohořelé vraky autobusů a automobilů, včetně těch policejních. Tyto obrazy z Londýna, Birminghamu, Bristolu a Liverpoolu vysílaly televizní stanice po celém světě. Připomínaly to, co labouristická stínová ministryně zdravotnictví Diane Abbotová nazvala „válečnou zónou“ („místo, kde se odehrává partyzánská válka,“ jak uvedly francouzské noviny Le Monde 10. srpna [2011]).

Francouzská média okamžitě okamžitě začala s kampaní, jak interpretovat tyto události: je to vinou sociálního napětí, způsobeného škrty státních dotací sociálně nejslabším vrstvám obyvatelstva; je to vinou nezaměstnanosti a z ní vyplývající zahálky; a je to, samozřejmě, chyba britské policie („přehmaty policejních sil“ podle konzervativních novin Daily Mail – novin stejně lživých, jako jsou ty francouzské). Vše má jednoduché vysvětlení … a výtržníci v kapucích jsou „mládež“ s neklidnými srdci. Mládež dobře organizovaná, uniformovaná (a proto zcela jiná, než spontánně a povrchně jednající hooligans), s komunikačním systémem na úrovni, jež umožňuje vést útoky ve vlnách po mnoho dní.

A co na to vláda? Britský premiér David Cameron, ministr vnitra, ministr financí, starosta Londýna byli… na dovolené (Cameron v Itálii). [1] To byla ze strany výtržníků nevídaná drzost, že si zvolili zrovna tento okamžik. Mohli aspoň počkat, než se vrátili.

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

Jsem zdráv na těle i na duchu, pln lásky ke své ženě a dětem. Miluji život a nečekám, že přijde něco po něm, vyjma zachování naší rasy a myšlenek. Na sklonku svého života, kdy má francouzská, potažmo evropská otčina čelí nezměrnému nebezpečí, jsem však pocítil nutkání jednat, dokud ještě vládnu svými silami. Cítím, že je nezbytné, abych učinil oběť a rozbil tak letargii, jež nás zamořuje. Dávám vplen své ostatky za účelem protestu a položení nových základů. K tomuto svému činu jsem si vybral vysoce symbolické místo, pařížskou katedrálu Notre Dame, jejíž majestátnost jsem vždy obdivoval a ctil. Byla vybudována v důsledku génia mých předků na místě, kde byly uctívány staré předkřesťanské kulty, jež v nás vyvolávají představu o našem prapůvodu.

Ačkoli mnozí muži prožijí svůj život v otroctví, mé gesto je zosobněním etiky vůle. Kráčím v ústrety smrti, abych probudil spící svědomí. Rebeluji proti osudu. Protestuji proti nákaze ducha a touhám agresivních jedinců po zničení úhelných bodů naší civilizace včetně institutu rodiny, intimního jádra naší tisíce let staré civilizace. Tím, že bráním identitu všech národů v jejich domovinách, zároveň protestuji proti zločinu v podobě plánovaného vytlačení našich krajanů z naší země.

Continue Reading

Stephen McCullen: Vůdci a mučedníci

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Stephen McCullen ve své srovnávací studii předkládá typologický popis britského, španělského a rumunského fašismu. Zaměřuje se přitom na jejich postoje ke kapitalismu a k Židům, pojetí nacionalismu, resp. národovectví, dále na jejich programatiku k národním revolucím, politický styl a koncept „nového člověka“. Na základě zjištěných shod a odlišností autor vybízí ke zhodnocení individuálního ideologického přispění tří proslulých vůdců těchto hnutí – mužů, kteří zvolené ideje postavili nad vlastní život – k fašistickému fenoménu jako celku.

„Dalším charakteristickým rysem našich počátků kromě nedostatku peněz, byl nedostatek programu. Neměli jsme vůbec žádný program. A tato skutečnost nepochybně vyvolá velký otazník. Kdo kdy slyšel o politické organizaci bez programu, který by nepocházel z rozumu, z něčího mozku, nebo od několika lidí?
Continue Reading

Autor: Karel Marx

Následující ukázka pochází z textu Karla Marxe: K židovské otázce z roku 1843

Zkoumejme skutečného světského žida, ne žida sabatu, jak to dělá Bauer, nýbrž žida všedního dne.

Nehledejme tajemství žida v jeho náboženství, hledejme tajemství náboženství ve skutečném židovi.

Jaký je světský základ židovství? Praktická potřeba, zištnost.

Jaký je židův světský kult? Čachr. Jaký je jeho pozemský bůh? Peníze.

Nuže tedy! Emancipace od čachru a od peněz, tedy od praktického, reálného židovství by byla sebeemancipací naší doby.

Organisace společnosti, která by zrušila předpoklady čachru, tedy i možnost čachru, by žida znemožnila. Jeho náboženské vědomí by se rozplynulo jako lehký opar ve skutečném ovzduší společnosti. S druhé strany: poznává-li žid nicotnost této své praktické podstaty a usiluje-li o její zrušení, usiluje o ně se stanoviska svého dosavadniho vývoje, usiluje o lidskou emancipaci vůbec a obrací se proti nejvyššímu praktickému výrazu lidského sebeodcizení.

Vidíme tedy, že židovství je výrazem všeobecného současného protisociálního elementu, který dějinným vývojem, o nějž se židé v tomto špatném ohledu horlivě přičiňovali, dosáhl své nynější výše, výše, na které se nutně musí zrušit.

Continue Reading

Alain de Benoist ve svém díle „The Problem of Democracy“ přebírá od Platóna mnoho jeho kritických náhledů vztahujících se k řecké demokracii. Jste toho názoru, že se jedná o periodicky se opakující jev? Jaký je váš postoj k de Benoistovým závěrům?

Autoři, již jsou přiřazování k Nové pravici, často ve svých analýzách moderní civilizace odkazují na starověké Řecko, neboť prostřednictvím těchto porovnání si můžeme udělat obrázek o duchu tehdejší civilizace, zbavený prizmatu moderní doby. Ačkoli v této knize nalézám mnoho podnětných myšlenek, musím zároveň připustit, že některé de Benoistovy závěry mi připadají zmatené. Jeví se mi totiž, že v určitých pasážích si pohrává s myšlenkou návratu k vládě aristokratické elity, aby vzápětí zařadil zpětný chod a horoval pro přímou demokracii a častá referenda. Není mi jasné, čeho by tímto přístupem bylo dosaženo mimo způsobení ještě většího chaosu, než jaký nyní panuje. I přesto, že dle mého názoru jsou de Benoistovy zásluhy neporovnatelné se zásluhami jakéhokoli dalšího žijícího filisofa, přijde mi, že se až přespříliš snaží vymanit z nepadnoucí škatulky „neofašistického filosofa,“ jež mu byla odjakživa přiřazována.

Myslíte si, že rozdělení na levici a pravici je přesné? Tato otázka má dva aspekty; tím prvním jsou koncepce samotné, respektive zdali existují dvě navzájem nezávislé levicové a pravicové koncepce. Druhá úroveň otázky se týká politických stran: máme vůbec ještě dnes nějaké ucelené levicové a pravicové politické strany?

Předpokládám, že se vaše otázka týká politického rozdělení ve Spojených státech. Jak jsem již zmínil výše, pokud se v tomto bodě přidržíme tradičních evropských koncepcí levice a pravice, nemůžeme v této souvislosti hovořit o existenci jakékoli ryzí pravice na americké půdě, nakolik opravdová pravice vyznává antidemokratické, hierarchické a antisekulární hodnoty. Americká ústava je sama o sobě postavena na liberálních principech, jež byly nejhlavnějším hnacím motorem americké revoluce. Proto jsem nikdy neporozuměl tomu, proč tolik lidí z našich kruhů obdivuje Rona Paula. Souhlasím, že se zdá být o maličko lepším než ostatní kandidáti, avšak z komplexního úhlu pohledu nenalezneme v jeho myšlenkách nic, co by se shodovalo s opravdově pravicovými náhledy na svět. Nutno však podotknout, že rozlišuji mezi jednotlivými americkými politickými školami.

Continue Reading

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Jak se jako velký znalec evropské Nové pravice díváte na rozkol mezi křídlem kolem Alaina de Benoista, nevěřící, že odchod imigrantů je možný a zastávající proto myšlenky komunitarismu a odděleného žití komunit a na druhé straně zastánce G. Fayeho věřící v možnost reconquisty a možnosti úplného odchodu neevropských přistěhovalců z kontinentu? Který pohled je vám bližší a proč?

Ten pojem nová pravice znamená všechno a nic. Ten konstrukt nevytvořil Alain de Benoist, nýbrž jeho oponenti…

Já vím, ale co myslíte, že je tedy lepší používat místo tohoto pojmu?

Já ten pojem stejně také používám, protože když ho používají ostatní, tak mi nezbude nic jiného než se s tím pojmem smířit. Ale zpátky k podstatě vaší otázky. Tou jsou imigranti a otázka, jestli je dobré a možné žít s imigranty nebo bez nich. Podstatné je si uvědomit, že se v dnešní době nedají vyhnat nějakým nařízením. Když se podíváme na zákony platné v Německu, ve Francii nebo v České republice a jinde, tak se musíme ptát, jak to chcete v dnešní situaci udělat… V historii ale byl mnohokrát vyhlášen nějaký výjimečný stav, 15 milionů Němců v r. 1945 zmizelo z východní Evropy během šesti měsíců. Tím chci říci, že všechno je možné. Historie je otevřená kniha.

Určití lidé si Alaina de Benoista vykládají nesprávně. Nejsou to Turci, nejsou Somálci atp., já je z ničeho neviním. Oni samozřejmě mohou být problematičtí, jsou jimi sice přeplněné věznice, ale ti, kdo jsou primární příčinou všech těchto problémů, jsou politici a nadnárodní kapitalisté, kteří chtějí levnou pracovní sílu, kteří chtějí zředit společnost. Nemáme žádnou politickou elitu, ale plutokracii a oligarchii. Ty řídí naše země a dění ve Francii, České republice, Chorvatsku a jinde. Tohle jsou lidé, proti kterým se musíme vymezovat. Samozřejmě já respektuji zákony, ale co se týká imigrantů, tak až se ekonomika dostane ještě větší recese, tak ti imigranti si sbalí věci a odejdou.  V dnešní době je tato otázka ale mnohem komplikovanější. Ideologie multikulturalismu, míchání ras a nadnárodní kapitalismus je sem přinesl v 60. a 70. letech 20. století a dnes tu máme velice výbušnou situaci.

Continue Reading

Ian Stuart

Autor: Ian Stuart Donaldson

Článek Víra v boj (Faith in the Struggle) Iana Stuarta Donaldsona, patří mezi další teoretické příspěvky k problematice „politického vojáka“. Původně vyšel v únoru 1986, kdy ho publikovala britská organizace National Front.

V dnešní nejisté době, kdy sionistická média ovládají západní veřejné mínění, co může Evropanům – a blíže domovu, Britům – dát světélko naděje do budoucnosti? Když se rozhlédnete okolo a uvidíte jak diktatura tří stran svírá Británii, pak vám může být odpuštěno, že jen sedíte a necháváte se zaplavit vlnou deprese a beznaděje. Ptáte se: „Diktatura tří stran?“. Diktatura tří stran nastala, když se lidé, kteří vše financují rozhodli, že „Gang čtyř“ a jejich liberální spojenci byli pouze odštěpkem starého bloku 1], jako již jimi dříve ovládaná Konzervativní a Labouristická strana.

Jakákoli politická strana, která by mohla i sebeméně představovat hrozbu této obrovské moci, bude hrubě urážena zmanipulovanými masmédii, stejně jako politicky potlačována pokryteckými způsoby (např. prostřednictvím tzv. protirasistických zákonů) 2]

V každé normální společnosti se může veřejnost dotazovat, proč jsou její členové utlačováni a uvězňováni za snahu dát přednost vlastní zemi a kultuře. Mohou také chtít vědět, proč jsou neustále podporovány a oslavovány jiné rasy a kultury, zatímco jejich vlastní, nesmírně vznešenější historie a způsob života, jsou hrubě přehlíženy a snižovány. Ale tohle není, jak všichni víme, normální společnost. Sídla moci tohoto kdysi velkého národa byly uchváceny kreaturami nejhoršího druhu. V některých případech mezi ně patří i sami Britové. Až přijde den zúčtování, tak s těmito zrádci musí být zatočeno tvrději, než s kýmkoli jiným. Dokonce ještě více než s vetřelci, kteří kontrolují každý jejich pohyb. Tito lidé zaprodali svoji rasu a národ pro svůj osobní prospěch.

Continue Reading