Délský potápěč

„Teď když levice úplně ztratila vědomí historické mise, kapitalisté se z této strany nemusejí ničeho obávat. Mohou uzavírat kontrakty, které jsou pro většinu jejich zaměstnanců nevýhodné. Všechno přitom odůvodňují globální konkurencí. Budou to dělat tak dlouho, dokud je někdo nepřibrzdí (…) Nevidím žádnou sílu, která by to zvládla. Všechno se děje příliš nenápadně, než aby to vyvolalo rozhodný protest. Umírněný odpor, byť i většiny, se nemusí v demokracii prosadit. Demokracie není systém, kde se přijímají rozhodnutí, které podporuje 51% společnosti. Demokracie znamená jen to, že moc se těžko odhodlává k rozhodnutím, které nepodporuje 80% společnosti (…) V dnešních demokraciích mají rozhodující význam dva vlivy: nemohoucnost a radikální odpor.“

.

Z rozhovoru s Lesterem C. Thurowem, autorem knihy Budoucnost kapitalismu, pro Gazeta Wyborca 1998.

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Letos vyšel po dvaceti letech od vydání knihy Leftism Revisited, From de Sade and Marx to Hitler and Pol Pot v nakladatelství Wolters Kluwer ve spolupráci s vysokou školou CEVRO Institut překlad tohoto díla jednoho z největších myslitelů 20. století (jedné z nejhorších dob v dějinách), extremně konzervativního arciliberála, oddaného katolíka a monarchisty, jak se sám nazývá, Erika von Kuehnelt-Leddihna.

Kniha se skládá ze čtyř části – Mysl levicová, Levicové smýšlení v historii, Liberalismus, Levice a zahraniční politika USA – a je s dodatkem – 41 atributy levice a Portlandskou deklarací.

První část se zabývá analýzou levicové mysli, tedy stejností a růzností, rovnosti a svobody, demokracie a liberalismu a definici pravice a levice. Z určitého hlediska žijeme v područí dvou základních pudů, jednoho, který směřuje ke stejnosti (jednotnosti, jednotvárnosti, rovnosti) a druhého, který směřuje k různosti (rozmanitosti, mnohotvárnosti, nerovnosti).

Identita a identitářské pudy vždy mají snahu potlačit vlastní já, lidskou osobnost a tíhnou k nostrismu, v němž se utápí lidské já. Objevuje se instinkt stáda. Stejnost je sestřenicí rovnosti, tedy co je stejné, je i rovné. Tento požadavek rovnosti a totožnosti vzniká s cílem zbavení se strachu z méněcennosti. Dostavuje se hřejivý pocit davové sounáležitosti a bratrství, avšak také rodí se závist. Nedostatek záviděné osoby slouží jedincovi jako útěcha a morální omluva k napadení či udání druhého. Za posledních dvě stě let představovalo využívání závisti – její mobilizace mezi masami – spolu se špiněním jednotlivců, ale ještě častěji tříd, ras, národů nebo náboženských komunit, klíč k politickému úspěchu. Na závisti staví všechny levicové „ismy“, tj. na privilegiu skupin, které jsou předmětem závisti a které jsou souběžně považovány z morálního nebo intelektuálního hlediska za podřadné. V levicových režimech je vždy povinnost ztotožnit se s „lidem“, „přizpůsobit se“. Platí, je-li někdo bohatý, nutno je mu bohatství maximálně zdanit či konfiskovat.

Continue Reading

Maurice Bardèche: Fašistický socialismus

(Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány).

Fašistický socialismus nepatří k zásadním Bardècheovým textům. Vznikl „pouze“ jako bezprostřední reakce na velký nástup sjednocené francouzské levice. V roce 1981 se François Mitterand, spoluzakladatel Socialistické strany a vysoký funkcionář Socialistické internacionály, stal prvním socialistickým prezidentem páté republiky…

Dobový charakter se odráží především v rozsáhlé části o společenské roli odborů (i tady se však nabízí inspirující srovnání s českým dneškem). Výrazně nadčasovou hodnotu má naopak definování šesti hospodářských principů, které jsou obecným jměním všech asystémových a protisystémových sil. „Ekologické“ pasáže v závěru, jakkoli z hlediska četnosti pozdějšího výskytu této tématiky již poněkud antikvované, nicméně ve své podstatě stále aktuální, mají v některých formulacích osobitý půvab. Určitou výjimečnost uděluje stati i fakt, že je poslední, kterou Bardèche pro svoji revue Défense de l’Occident napsal. Po třiceti letech existence ji stárnoucí fašista nechal zaniknout.

Continue Reading

Autor: Ettore Vernier

Předmluva autora ke stati Italská sociální republika: k problematice třetí cesty II. 1)

V posledních letech, poté co se stalo stále zřejmějším, že ani kapitalismus ani komunismus nejsou s to opanovat hluboko sahající ekonomickou, politickou a morální krizi, která je přečasto bagatelizována pouze jako krize růstu, se zintenzivnila – inspirována Pražským jarem 1968 a populistickým Perónovým socialismem – diskuse o koncepsi třetí cesty. Určujícím znakem třetí cesty přitom je, že se „liší jak od cesty tradičně-kapitalistické (jakákoli iniciativa vychází ze soukromého kapitálu a zahraničních investic při striktním zachovávání stávajícího sociopolitického rámce), tak i od forsírované industrializace komunistické observance (jakákoli iniciativa vychází ze stranické byrokracie za použití předsocialistických pracovních a kontrolních metod, upřednostňování nové vrstvy specialistů a vyloučení politických i sociálních svobod).“ 2)

Continue Reading

Autor: Carlo Terracciano

Fašismus jako dějinný a politický evropský fenomén definitivně skončil v květnu roku 1945. Ve srovnání s evropským marxistickým komunismem, který se zhroutil o méně než půl století později s implozí SSSR, to byla porážka daleko slavnější, totiž: se zbraněmi v rukou. Je však platnou skutečností, kterou nelze anulovat, že obě tyto formy modernizace a mobilizace mas – komunismus a fašismus – vyšly ze zápasu s Amerikou jako poražené. A americký model, který ve 20. století triumfoval, vtiskuje teď jako globalizační mondialismus svůj cejch celé Zemi. Geopoliticky je to Eurasie (plus Afrika a Jižní Amerika), která až dodneška vede konfrontaci, střet, s „Novým světem“ v boji o Nový světový řád. Tak zvaný „neofašismus“ nebo „neonacismus“ druhé poválečné doby byl veskrze jedním velkým nedorozuměním, někdy tragickým, leckdy komickým a často směšným; živeným také zainteresovanou nepřátelskou stranou.

Continue Reading

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Autor: Karel Veliký

Prof. Dr. Pierre Vial z Lyonu, zakladatel hnutí Terre et Peuple, věnoval jednu ze svých pravidelných analýz světového dění jevu několika posledních let: sbližování pravice a dokonce tzv. krajní pravice s Izraelem, resp. s jeho zájmy. Ve státech vystavených masové kolonizaci z Afriky a Asie jsou mnozí příslušníci židovských obcí zneklidněni. |1|Obávají se islamizace Evropy. Nestaví se proto svrchovaně odmítavě k odporu ve formě populistických stran a hnutí, k nimž se hlásí ti Evropané, kteří ještě disponují zdravými instinkty obrany a přežití: Pokroková strana v Norsku, Lidová strana v Dánsku, Švédští demokraté, Vlámský zájem ve Flandrech, Strana pro svobodu v Nizozemsku, Svobodná strana Rakouska a Svaz pro budoucnost Rakouska, Liga Severu z Itálie, Britská národní strana aj. Že etnická různorodost nesvědčí stabilitě, dnes opatrně uznávají už i ti, kteří za její realitu nesou politickou zodpovědnost. |2|Letos bylo možno prosadit zákaz nošení burky ve Francii a v Belgii, zákaz stavby minaretů ve Švýcarsku, omezení imigrace ze států mimo EU ve Spojeném království (s platností od dubna příštího roku). |3| „Tyto úspěchy hodnotíme naprosto kladně, vše co nás posilní, je třeba využít a podporovat“, píše Vial. Zároveň však upozorňuje na nezbytnost střízlivé pozitivní kritiky. Skutečné problémy zabudované pevně v systému totiž v jeho rámci řešit prakticky nelze. |4|

Continue Reading

Autor: Edouard Rix

Za co vlastně bojujeme? Každý politický voják si tuto otázku jednou bude nucen položit. Ačkoli to možná někomu může připadnout protikladné, obvykle odvětíme, že bojujeme ve jménu Tradice a Revoluce.

Tradice

Nejprve je třeba zdůraznit, že Tradice nemůže být zaměňována s nejrůznějšími zvyky a obyčeji. Tradice v sobě obsahuje souhrn znalostí vyššího řádu v návaznosti na Bytí a jeho odraz ve světě, jež nám byly zanechány generacemi našich předků. Neoperuje s tím, co probíhá v místě a v čase, nýbrž s věčnými hodnotami. Může se vyskytovat v různých formách, ovšem ve své podstatě má jediný základ. Neměla by být směšována s konkrétními náboženskými tradicemi, neboť zahrnuje celou škálu lidských aktivit na poli politickém, ekonomickém, sociálním, atd.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Pro ty pravicové aktivisty, kteří se chtějí učit od vítězů je kniha Douglase Hydea Dedication and Leadership (Obětavost a vůdcovství, South Bend, Ind.: University of Notre Dame Press, 1966) dobrým místem odkud začít. Hyde byl se svojí dvacetiletou praxí veteránem komunistického aktivismu. Pracoval jako redaktor komunistických novin London Daily Worker do roku 1948, kdy rezignoval, odmítl komunismus a oznámil svoji konverzi ke katolicismu.

Ačkoli Hyde odmítl ideály a cíle komunismu tak zastával názor, že vysoce efektivní stranické techniky by měly být napodobeny těmi, kdož se snaží změnit svět k lepšímu. Kniha je 150ti stránkovým destilátem jeho zkušeností a pochopení podstaty úspěšného aktivismu.

Komunismus má na svědomí více než sto milionů obětí a jejich počet se stále navršuje. Je tedy těžké myslet si o komunismu cokoli jiného, než že je zlo. Ale i zlo je úspěšným výkonem a nesmírné zlo je abnormálním úspěšným výkonem.

Continue Reading

Autor: Guillaume Faye

Abych zabránil opakování sebe sama, musím především upozornit na prohlášení, které jsem učinil na začátku manifestu Proč bojujeme. Dovolte mi nyní zrekapitulovat, po tomto prohlášení, některá doporučení uvedená v tomto manifestu. Z důvodu naší historicky bezprecedentní situace doporučuji strategii inspirovanou jistými revolučními vůdci, jejichž jména není třeba zmiňovat.

1. Zaprvé, je důležité sjednotit, v celoevropském měřítku, všechny identitární síly odporu kolem doktríny a základního revolučního programu. Ignorujíce druhotné ideologické a emocionální spory, které jsou často výrazem úzkoprsého nacionalismu a skupinových, nebo sektářských hádek bychom měli následovat Leninovy rady k „urovnání sporů po revoluci.“ Proboha, je nezbytné přestat s přecitlivělými vnitřními hádkami (pomluvy, vylučování a paranoie) a šetřit naše rány pro skutečného nepřítele. Soustřeďme se na to podstatné, co nás spojuje, protože čelíme největšímu stavu ohrožení (Erntsfall, „vážný případ“ v pojetí Carla Schmitta). Podívejte se na muslimy, přestali mezi sebou bojovat okamžitě, jakmile vyvstala potřeba vést džihád proti nevěřícím.

Continue Reading

Níže uvádíme výňatky z Evolovy knihy ‚Imperialismo Pagano‘ a její německé verze ‚Heidnischer Imperialismus‘. První kapitola má v obou vydáních stejný název: ‚My antievropané‘. Je rozdělena do různých pododdílů: v obou verzích se první pododdíl nazývá ‚Evropská dekadence‘, a části, které jsou v německé verzi vyškrtnuty, jsou zde označeny kurzívou, části k německé verzi přidané jsou označeny tučně a odlišnosti jsou označeny v závorkách (v textu, z něhož tento český překlad vychází, se žádné pasáže psané kurzívou ani tučně neobjevují – pozn. překl.). Druhý pododdíl se v originálu nazývá ‚Fašismus jako antievropa‘ a v německém vydání ‚Nový symbol‘; zde je odlišností mnoho a jsou tak významné, že uvádíme obě verze.

‚Imperialismo Pagano‘ bylo vydáno roku 1928, pár měsíců před uzavřením Lateránských dohod mezi Itálií a katolickou církví v únoru 1929. Jak zhodnotil autor předmluvy posledního vydání ‚Imperialismo Pagano‘ (Mediterranee, 2004) : „[Tato] brožura Julia Evoly, která zestručňuje a kombinuje několik článků, jež se poprvé objevily v letech 1926-27, byla původně míněna jako varování fašismu ohledně této události (tj. Lateránských dohod – ed.), která dle autorova názoru hrozila, že přistřihne křídla imperiálnímu potenciálu Mussoliniho režimu. Nebyl to pouze osobní apel, ale rekapitulace názorů vysoce heterogenního esoterického a pohanského světa, který se vytvořil z podnětu skupiny UR a který v Dohodách spatřoval pro fašistickou Itálii konec veškeré naděje na možné fašistické potvrzení duchovních hodnot neslučitelných s křesťanskou a konkrétně katolickou nadvládou. Toto dílo musí být chápáno v tomto kontextu, ale zároveň jako jednoznačná výzva Ducemu a všem „fašistům hodných toho jména“, kterou Evola jednoznačně napsal „ve formě volání do zbraně“. Je to tudíž neobyčejně polemická esej, která otevřeně čelí problémům, a je napsána tak prudkým a neústupným stylem, jak je to jen možné u třicátníka, pro něhož „Fašismu nebylo dost“, jak napsal o dva roky později v časopise ‚La Torre‘. Toto dílo provádí přísnou kritiku na logické, politické, filozofické a náboženské úrovni, kritiku všech těch hodnot, všech těch okolností, všech těch mýtů, které dle Evoly brání fašismu a jeho vůli oživit národ a stát, jeho potřebě být ‚imperiální‘: na jedné straně demokracie, liberalismu, komunismu, nepochopeného evropanství a zápaďáctví; na druhé straně křesťanství (ne pouze katolicismu) jako ‚oficiálního náboženství'“.

Continue Reading

Vicekancléř Franz von Papen (vpravo) po slavnostním shromáždění v Marburgu na schodech před dnešní Starou univerzitou. Fotografie z deníku Kasseler Post ze dne 18. června 1934.

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Po volbách v lednu 1919 se ustanovila Výmarská republika nesoucí nadále název Deutsches Reich. Ústavodárné shromáždění (Weimarer Nationalversammlung) se sešlo ve Weimaru 6. února 1919 a 13. února 1919 ustanovená první vláda na čele s Philippem Heinrichem Scheidemannem. Versailleskou mírovou smlouvu, kterou bylo Německo nuceno 28. června 1919 podepsat, pociťovali téměř všichni Němci jako do nebe volající nespravedlnost, a to jednak kvůli postoupení území na úkor Německa, především ve prospěch nově vzniklého Polska, jednak kvůli materiálnímu zatížení ve formě reparací, ztrátě kolonií a vojenskému omezení, které bylo zdůvodněno válečnou vinou Německé říše a jeho spojenců. 1] Výmarská republika byla centralizovanou federací v čele s říšským kancléřem a říšským prezidentem. Kontinuita mezi císařskou říší a Výmarskou republikou tak byla ve skutečnosti značná. Svým způsobem žila dokonce instituce monarchy ve změněné formě dál. Úřad říšského prezidenta voleného lidem byl vybaven tak silnými pravomocemi, že už současníci hovořili o „nahrazení císaře“ nebo „náhradním císaři“.

Také po stránce etické nedošlo ke skoncování s Druhou říší. Naopak se vytvořila legenda o „ráně dýkou“ (podle které vedla k porážce Německa domácí zrada), ta přispěla k tomu, že byla podkopána legitimita první německé demokracie. Na „ideji roku 1914“, dědictví Druhé říše a na cestu ke Třetí říši se po roce 1918 odvolávaly hlavně síly politické pravice, které Německu připisovaly nové poslání. 2] Po všeobecných volbách roku 1920 již nebylo možné vytvořit fungující vládu s parlamentní podporou, která by mohla rozhodně provádět demokratickou politiku. Rovnováha sil byla tak nestabilní, že republika měla v průměru každých osm a půl měsíce novou vládu. Politická pravice byla rozdělena do různých proudů: na nacionální socialisty, německé nacionalisty, národní bolševiky Ernsta Niekische nebo „mladé nacionalisty“. Demokraticko-liberální éra byla rázně odmítnuta, byli přesvědčeni „o nutnosti národního státu, v němž všechny části dříve rozděleného státu do tříd, mají své místo“. Chtěli vytvořit nové Německo.

Continue Reading

Edgar Julius Jung

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Edgar Julius Jung se narodil 6. března 1894 v Ludwigshafenu. Na začátku první světové války vstoupil do císařské armády a v r. 1916 jako poručík v záloze a konečně jako stíhací pilot působil na západní frontě. Po válce vstoupil do Freikorps von Epp a podílel se na potlačení bavorské sovětské republiky na jaře roku 1919.

Jung pokračoval ve studiích práva v Heidelbergu a Würzburgu a v roce 1920 získal ve Würzburgu, titul Dr. jur. PhD. V roce 1922 složil advokátní zkoušky a poté pracoval jako právník v Zweibruecken ve Falcku (Pfalz). Ve stejném roce se oženil. Falc byla od prosince roku 1918 obsazená francouzskou armádou. Společně s Emmerlinge založil tajný „Rheinisch-Pfälzischer Kampfbund“, který si stanovil za cíl odstranění francouzské okupace.

Z Falce musel odejít a usazuje se v Mnichově. Zde spoluorganizuje likvidaci Franze Josefa Heinze, presidenta Autonome Pfalz. Na večer 9. ledna 1924 pod velením asi 20 mladých mužů, kteří překročili zmrzlý Rýn a ve Speyeru v jídelně hotelu Wittelsbacher Hof zabili Heinze, jeho zaměstnance Matthiase Nicholase a Fußhöllera, nezaujatého návštěvníka. V následné přestřelce zabili dva členy nacistické strany. Jung sám byl lehce zraněn při přestřelce a utekl z Falce do Mnichova. Ve stejném roce se snažil být zvolen za Deutsche Volkspartei při volbách do Reichstagu, ale neúspěšně.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

„Znamení dali mi na cestu. Cejch vlastence.“

Max B. Stýblo (28. 9. 1892, Praha – 4. 3. 1972, tamtéž), básník, prozaik, kabaretiér, písničkář, divadelník (autor – interpret – impresário); mj. založil: Stýblova akademická revoluční scéna, Barikáda, Bohéma; člen činohry Národního divadla (1925 – 37); veterán 28. pluku (r. 1916 superarbitrován pro údajnou duševní poruchu, zkušenosti simulanta zobrazil ve vzpomínkách Rakouské blázince); zklamání z vývoje ČSR (sbírka Vláda věcí tvých nevrátila se v ru- ce Tvé, lide český, 1925); přispíval mj. do Říšské stráže, deníku NOF, v druhé pol. 30. let recituje na společenských večerech  Vlajky; 1940 tištěn v  „protirysovské“ Národní výzvě; za protektorátu sbírky Radostná cesta (1942) a Nad českou kovadlinou (1943). Poslední verše: Hrst rodné země (1947).Mezi jeho přátele patřili spisovatel Jan Cibuzar a malíř Karel Rélink.

Continue Reading

Rozhovor s Gianlucou Iannonem, šéfem CasaPound Italia pro italský levicový deník Repubblica

Článek o CasaPound jehož autorem je Marco Mathieu vyšel v páteční příloze denníku Repubblica dne 20. listopadu 2009. Původně se zakládá na sérii rozhovorů, které poté byly spojeny do jednoho celistvého článku. Řekněme, že noviny Repubblica zveřejnily prostě jen to, co se hodilo. Nicméně se dostal ven i původní rozhovor s vedoucí postavou CasaPound Italia Gianlucou Iannonem, jehož překlad vám zde přinášíme.

Continue Reading

Následující ukázka pochází z knihy Aleše Urválka a kol. Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, kterou vydalo v roce 2009 Nakladatelství Olomouc. Původně vyšla v časopise Pro-Fil č. 2/2008, vycházejícího při Katedře filozofie FF MU Brno pod názvem Několik postřehů k německé konzervativní revoluci.

Další ukázka z knihy je k dispozici na stránkách vydavatelství. Knihu je možné objednat v internetovém obchodě Neoluxor.cz.

Continue Reading

Edgar Julius Jung a metafyzické základy konzervativní revoluce

Edgar J. Jung (1894–1934) byl na přelomu let 1920-1930 vůdčí postavou „mladokonzervativců“ v konzervativně revolučním hnutí v Německu. Jung ve své obsáhlé práci Die Herrschaft der Minderwertigen (Vláda lůzy) z let 1927/1930 nastínil svůj autoritářský světový názor (Weltanschauung) a radikálně odmítl demokracii a rovnostářství. Namísto toho Jung vyvolává mýtus věčné Říše, jejíž základy však nevidí jako nacisté v krvi, ale v duchu.

Jung však nebyl spokojen pouze s poskytováním intelektuálních vodítek, měl v úmyslu i zasáhnout do politiky. Německý vicekancléř Franz von Papen, pro kterého Jung psal politické projevy se jevil jako ideální zprostředkovatel Jungových idejí. Franz von Papen pronesl 17. června 1934 v Marburgu projev, který pocházel z Jungova pera. Takzvaný „marburský projev“ útočil na německou vládu a měl za cíl vyvolat nacionálně konzervativní povstání. Jung však podcenil celkovou atmosféru mezi Němci a nacionálněsocialistickým režimem. Navíc jeho pokus o převzetí moci byl špatně načasován, neboť se kryl s neúspěšným coup d’état vůdce SA Ernsta Röhma.

Continue Reading

Edgar Julius Jung and metaphysical foundations of the Conservative Revolution

Edgar J. Jung (1894–1934) was the mastermind of the „Young Conservatives“ in the Conservative Revolutionary movement in Germany in the late 1920s and early 1930s. Jung’s voluminous work, The Rule of the Inferior (1927/30), in which he outlines his autoritarian weltanschauung, is a radical rejection of democracy and egalitarianism. Instead, Jung evokes the myth of the eternal Reich, the foundations of which he sees not in blood, like the Nazis, but in spirit.

But Jung was not content with giving intellectual guidelines. Quite the contrary, he intended to interfere in politics. Franz von Papen, the German vice-chancellor, for whom Jung wrote political speeches, seemed to be an ideal mouthpiece for Jung’s ideas. In Marburg, on June 17th, 1934 von Papen gave a speech which was of Jung’s making. The so-called “Marburg Speech“ attacked the German government and was meant to break loose a national conservative uprising.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Letos konečně vyšly v českém překladu dvě významné práce (Metafyzika sexu, Jezdit na tygru) Julia Evoly (1898 – 1974), tradicionalisty a filozofa, který u nás po celé 20. století zůstal prakticky neznám, a to překvapivě i v kruzích apolitických „hermetiků“.  O jakékoli recepci jeho díla v českém prostředí proto nemůže být – alespoň prozatím – ani řeči (na rozdíl od některých sousedních států jako jsou Německo, Rakousko, ba i Maďarsko). Sám „arcireakcionář“ však přinejmenším dvakrát naši zemi navštívil.

Prvně se v Československu ocitl někdy v posledním měsíci roku 1937, snad jen na cestě z Mnichova do Vídně (?). V poznámce ke svému článku Panorama della Mostra antiebraica di Monaco (Panoráma protižidovské výstavy v Mnichově) totiž vysvětluje, že materiál, který je podkladem tohoto textu, mu byl spolu s ostatními (katalog mnichovské výstavy, katalog protibolševické výstavy v Berlíně, vědecká díla o židovské otázce) zabaven na česko-německém hraničním přechodu v Podmoklech – s tím, že jde o publikace na československém území zakázané. [1]

Continue Reading

Alain de Benoist je čelním představitelem francouzské Nouvelle Droite (Nové pravice), stejně jako jejím nejznámějším autorem v českém prostředí. V mládí byl sympatizantem radikální pravice, s níž se názorově například shodoval v podpoře francouzského Alžírska. Od této doby své názory několikrát přehodnotil a od svých raných pozic se distancoval. Alain de Benoist patří mezi přední světové myslitele a politické teoretiky, jehož díla jsou neustále vydávána a doposud byla přeložena do zhruba patnácti světových jazyků. Tento rozhovor si klade za cíl přiblížit jeho názory v českém prostředí a poněkud tak zlomit převládající nedostatek informací o alternativních politických proudech a zajímavých debatách, jaké se v západní Evropě vedou.

Continue Reading