Délský potápěč

Manuel Ochsenreiter

Rozhovor s Manuelem Ochsenreiterem pro íránskou tiskovou agenturu FARS vedl Javad Arab Shirazi

Javad Arab Shirazi: Mnoho analytiků věří, že takzvaný Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) je produktem politiky USA na Středním východě. Jaký je váš názor? Myslíte si, že Spojené státy a jeho spojenci přímo přispěli k vytvoření ISIL?

Manuel Ochsenreiter: Teroristická skupina, která se dnes nazývá „Islámský stát“ (IS) by nemohla existovat bez zahraniční podpory takzvaným „skupinám rebelů“ v Sýrii ze strany Západu, Turecka a monarchií z oblasti Perského zálivu. To je skutečnost, o které nikdy nemůže vážně pochybovat. Myslím, že ohledně tohoto nejsou žádné skutečné spory. Dokonce i mnoho lidí, kteří podporují západní linii, dnes přiznává, že bylo „chybou“ vyzbrojit a vycvičit fanatiky ve výcvikových táborech v Jordánu a Turecku za účelem svržení vlády v Sýrii. Jde o to: nevěřím, že to byla „chyba“. Myslím, že Západ stvořil toto monstrum záměrně, jako určitý druh „geopolitického buldozeru“ a „strašáka“ – skupinu, která „čistí“ region 1] a která také může být jednoduše napadnutelná, pokud se odkloní špatným směrem. Islámský stát je druhem geopolitického multifunkčního nástroje západních zájmů v regionu.

JAS: Jak víte, ve dnech 4-5. září se v Newportu ve Walesu konal summit NATO, kde se sešli prezidenti členských zemí a čelní představitelé NATO. Americký ministr zahraničních věcí John Kerry a ministr obrany Chuck Hagel zde oznámili premiérům a ministrům obrany členských zemí NATO, že USA vytvořily širokou mezinárodní koalici proti ISIL. Ministři Spojených států, Spojeného království, Francie, Německa, Kanady, Austrálie, Turecka, Itálie, Polska a Dánska se setkali ve Walesu, aby prodiskutovali strategii boje s ISIL, avšak tato politika byla zpochybňována mnoha regionálními úředníky a politickými činiteli. Poté, co takzvaná „koalice vedená Spojenými státy“, bojující proti ISIL, oznámila své založení, mnoho odborníků a zemí tvrdě kritizovalo Západ z prosazování dvojích politických standardů v kampaních proti terorismu v různých zemích. Jaký je váš názor?

MO: Inu, můžeme říct, že peníze západních daňových poplatníků jsou v současnosti používány k boji proti penězům západních daňových poplatníků. Samozřejmě že celá „protiteroristická koalice“ je jen určitým druhem cynického žertu. Západ od roku 2011 sponzoroval takzvané „umírněné rebely“ v Sýrii. Německo dokonce hostilo v roce 2012 tajnou konferenci projektu „Den poté“ (The Day After. Supporting a Democratic Transition in Syria) v Berlíně, které se zúčastnily takzvané „opoziční skupiny“, včetně radikálního Muslimského bratrstva. Konference byla financována americkým ministerstvem zahraničních věcí, nizozemskou nevládní organizací (NGO) „Hivos“ a norskou NGO „Noref“. Německé ministerstvo zahraničí se připojilo k podpoře konference posléze. Oficiální postoj byl vždy: „Umírněné skupiny jsou v pořádku, musíme jim pomáhat aby radikálové nedostali šanci“. Ale to tehdy nemělo nic společného s realitou. Když jsem byl v Sýrii v roce 2012, tak tam nebyli žádní „umírnění rebelové“. Takzvaná „Syrská svobodná armáda“ (FSA) byla plná radikálů; v Damašku byla brigáda FSA nazvaná „Usáma bin Ládin“. Bezpočet fanatiků z celého světa infiltroval Sýrii a páchal strašné válečné zločiny proti civilistům a vojákům Syrské arabské armády (SAA), zatímco takzvaná „opozice“ diskutovala v německém hlavním městě.

Continue Reading

Šéfredaktor německého časopisu Zuerst! Manuel Ochsenreiter (foto: Jan Rychetský)

Není sice na seznamu ukrajinského ministerstva vnitra, ale voleb v Luhanské oblasti se také jako zahraniční pozorovatel účastnil. Šéfredaktor národně konzervativního německého časopisu Zuerst! Manuel Ochsenreiter o tom už několikrát mluvil i do médií. Situaci na Donbasu okomentoval novinář, jenž například jako válečný zpravodaj pusobil v Sýrii, i pro ParlamentníListy.cz.

Proč jste se zúčastnil jako zahraniční pozorovatel voleb v Luhanské oblasti?

Náš časopis vždy zajímá, jak se Německo, potažmo Evropská unie, jejichž zájmy jsou v podstatě totožné, k podobným konfliktům staví. Naše vláda zatahuje zemi do mnoha konfliktů, které jsou proti zájmům Německa a EU. To se děje nyní na Ukrajině. Není až tak běžné, že se novinář stane v některém z konfliktů aktivním. Měl by informovat, ale neměl by zasahovat do dění. Jestliže jsem se ale stal pozorovatelem voleb v Luhanské oblasti, zapojil jsem se. V redakci se stavíme na stranu obyčejných lidí, kteří při konfliktech strádají. Také podporujeme ideje suverenity a práva na sebeurčení. Kritizujeme evropské vlády, jež ztrácejí přehled a když pak začne podobný konflikt, neví, co dělat. V Luhansku a Doněcku vidíme již delší dobu touhu lidí po právu na sebeurčení a volby to jen potvrdily. Proto tento proces podporuji tak aktivně.

Situace na Donbasu se zhoršuje každým dnem. Co je toho příčinou?

Máme tady stát, který určitou dobu existuje v podmínečném statu quo. Stav je manifestován dvěma národními identitami. Na jedné straně Dněpru žijí západní Ukrajinci, kteří mají vlastní jazyk, náboženství a tradice. Na druhé většinou Rusové, kteří jsou odlišní. To nemohlo dlouho fungovat. Jak jsme viděli v Bosně, kde byli Srbové, Bosňané a Chorvati. Začala dominance jedněch nad druhými a přišly problémy. Na Ukrajině se stalo to samé. Západ se vždy snažil zasahovat do ukrajinské politiky, aby k sobě zemi připoutal. Bylo ale zřejmé, že se tomu východ vzepře a proto zmíněné status quo skončilo. Ukrajina jako stát, který jsme znali před krizí, přestala existovat. Petro Porošenko je prezidentem západní Ukrajiny a ne té východní. Tam ho za prezidenta skoro nikdo nechce. Několik národů pohromadě může žít v jedné zemi do té doby, než přijdou problémy. Pak proti sobě začnou střílet.

Continue Reading

Alexander Dugin: Putin vs Putin

Podle profesora Alexandra Dugina stojí Vladimír Putin na křižovatce. Po celou dobu jeho působení ve funkci prezidenta Ruska se Putin pokouší vyvážit dvě strany jeho politického naturelu: na jednu stranu je liberální demokrat, který usiluje o přijetí reforem západního stylu v Rusku a udržování dobrých vztahů se Spojenými státy a Evropou, na straně druhé je ruským patriotem, usilujícím o zachování tradic Ruska a znovupotvrzení jeho postavení jako jedné ze světových mocností. Podle Dugina toto balancování nemůže dále pokračovat, pokud si Putin přeje i nadále udržet trvající lidovou podporu ruského národa. Putin musí jednat, aby uchoval jedinečnou identitu a suverenitu Ruska, před vzrůstajícím tlakem jak ruských liberálů doma, tak i cizích velmocí. Rusko již není nadále dostatečně silné, aby tomuto tlaku odolávalo samo, píše Dugin. Z tohoto důvodu musí spolupracovat s dalšími opozičními mocnostmi, které odporují novému globalistickému řádu liberalismu, aby společně vytvořili multipolární svět, ve kterém žádný jednotlivý národ nebude mocensky nadřazený ostatním a ve kterém se bude více mocností držet ve vzájemné rovnováze. Podle Duginova názoru je Rusko klíčovým aktérem v tomto úsilí, kdy bezesporu jeho přežití jako jedinečné a nezávislé civilizace je závislé na geopolitickém odvratu od unipolárního světa, reprezentovaného Spojenými státy a jejich neomezenou a nadřazenou mocí.

Tato fascinující kniha, kterou napsal neformální Putinův poradce a kremelský „insider“, je první svého druhu v anglickém jazyce. Alexandr Dugin je jedním z nejznámějších spisovatelů a politických komentátorů v postsovětském Rusku a je profesorem na katedře sociologie Moskevské státní univerzity.

Nakladatel: Arktos Publishing
Název: Putin vs Putin: Vladimir Putin Viewed from the Right
ISBN: 978-1-910524-11-4
Formát: 320 stran, anglicky, brožovaná
Rok vydání: 2014

Knihu lze objednat u vydavatelství Arktos Publishing.

Franco G. Freda: Rozmetání systému

Název: Rozmetání systému
Autor: Franco G. Freda
Formát / počet stran: brožovaná, 106
Datum vydání: 2014
Nakladatelství: Délský potápěč
Edice: Metanoia
Cena: 120 korun + poštovné

Objednávky přijímáme prostřednictvím e-shopu Červenobílých.

V roce 1969 uveřejnilo Nakladatelství ar první vydání slavného Fredova textu Rozmetání systému, jednoho ze „základních politicko-teoretických příspěvků poválečného pravicového radikalismu“. 1] Na obálce útlého svazku se tehdy neobjevilo jméno autora: jen nápis „Rozmetání systému“.  Jediné informace poskytnuté čtenáři byly na frontispisu:

Dokument, který zde předkládáme, je text z vystoupení Franca G. Fredy na schůzi řídícího výboru Evropské revoluční fronty, která se konala v Řezně dne 17. srpna 1969.

Pochopit význam knížky v italském prostředí napomohou přímá svědectví:

Continue Reading

Marketink je demokracie naruby: je to orchestr, který řídí dirigenta

Reklama se ke všemu přisála jako chobotnice: financuje televizi, diktuje tisku, vládne sportu, modeluje společnost, ovlivňuje sexualitu, podporuje hospodářský růst, vymýšlí svátky. Kdosi vypočítal, že ve „vyspělém svobodném světě“ je každý člověk mezi narozením a osmnáctým rokem věku vystaven působení v průměru 350 000 reklam – jistě, vždyť i na krajích lesa, na konci zapadlých vísek, na dně opuštěných údolí nebo na vrcholu bílých hor, tam všude narazíme na loga! Vyhrávajícím rádiím, blikajícím televizorům a ukřičeným spotům lze ve veřejném prostoru sotva uniknout… To, co je teď nemožné změnit, je třeba aspoň popsat. Tady je jeden z pokusů. Zpověď „kreativce“:

Já jsem ten chlápek, co vám prodává ty sračky. Co vás nutí snít o těch věcech, které nikdy nebudete mít… V mé profesi si nikdo nepřeje vaše štěstí, protože šťastní lidé nekonzumují. Z vašeho utrpení těží obchod. My jsme to ve svém žargonu pokřtili na „ponákupní zklamání“. Neodkladně potřebujete nějaký produkt, ale jakmile ho získáte, už potřebujete nějaký jiný… „Utrácím, tedy jsem.“ Jenže pro vyvolání potřeb je třeba rozdmýchávat závist, bolest, neukojenost… Zakazuju vám nudit se. Bráním vám myslet. „Terorismus novosti“ mi slouží k tomu, abych prodával prázdnotu…

Continue Reading

Dominique Venner

„Pěstujte krásu kvůli sobě samým. Krása není o penězích nebo konzumerismu. […] Zatímco krása přírody nám byla dána do vínku, ta, kterou v našich životech vytváříme, vyžaduje úsilí a pozornost. Pamatujte, že není krásy (nebo radosti) bez harmonie barev, materiálů, forem a stylů. To platí pro něčí domov, oblečení a také praktické maličkosti. Zbavte se syntetických látek, plastů a dejte přednost materiálům přírodním.

Není také krásy bez zdvořilého vystupování vůči ostatním, jak k blízkým, tak i k okolí (kromě toho, kdy se jedná s hulváty). Estetika je základem pro etiku.

Není žádné krásy bez duševní a fyzické sebedisciplíny. Nechte si svůj žal a obavy pro sebe, ať už se týkají vašeho srdce, těla nebo vaší práce a starostí, jak to finančně zvládáte. Lidé si vás budou vážit pro váš takt a budou se těšit z vaší společnosti.“

Dominique Venner

Bratrská pomoc afghánskému, iráckému, ukrajinskému, (jiho)korejskému lidu

Rozhovor časopisu Nový Prostor s koreanistou Vladimírem Tichonovem

Nový Prostor: O korejském vzdělávacím systému se říká, že patří k nejefektivnějším a nejlepším na světě.

Vladimír Tichonov: Záleží na tom, co myslíte efektivitou. Pokud vám jde o změnu člověka na robota schopného memorovat se spoustu matematických vzorců, pak ano, je to velmi efektivní systém. Musíte se to naučit, nebo uvidíte, zač je toho loket – když se vám například zhoršují známky, může se vám lehko stát, že vás učitel zbije. V některých městech jsou tělesné tresty zakázány, ale v jiných ne a existuje řada případů, kdy studenti na následky tělesných trestů zemřeli. Korejské děti pokládají školní docházku za mučení a mnohé se prostě bojí o život.

Jižní Korea má snad vůbec nejkompetitivnější vzdělávací systém na světě, velmi tvrdé přijímací zkoušky na univerzity, a pokud se nedostanete ne jednu ze tří nejlepších univerzit, váš život v podstatě skončil, protože nikdy nepokročíte v kariéře. Mnozí studenti tomu rozumějí, takže když zjistí, že se tam nikdy nedostanou, spáchají sebevraždu. Mluvíme přitom o stovkách lidí. Tak nevím, jestli se tomu dá říkat efektivní systém. Z tohoto hlediska byl nejspíš velmi efektivní i Stalin.

NP: Liší se to od situace v Japonsku?

VT: V zásadě je to podobné. Na univerzitě se zároveň musíte připravovat na zaměstnání, což je v Jižní Koreji extrémně složité. Podle statistik nenajde polovina absolventů univerzit během prvního roku po škole práci. Příprava na zaměstnání znamená v takové situaci mnoho věcí, které odsouvají samotné studium do pozadí. Musíte aspoň na půl roku odjet do nějaké anglicky mluvící země, musíte na to mít peníze, musíte získat certifikáty o dovednostech, které vám zlepší CV…

Korejské univerzity představují prostředí, kde se nejlépe daří konzervativně orientovaným studentům a tlak na konformitu je obrovský. Naopak, pokud jste nalevo nebo liberálové, riskujete po zbytek života nezaměstnanost. Asi si vybavíte československou zkušenost, kdy být disidentem znamenalo riskovat, že budete pravděpodobně do konce života pracovat jako noční hlídač. V tom je Jižní Korea podobná. Pokud jste příliš aktivní jako levičák, riskujete, že nezískáte nic lepšího než dočasné zaměstnání na pozici, kde není opravdu žádné CV zapotřebí. Jak říkám, je to velmi efektivní systém (smích)…

Continue Reading

Malcolm McDowell jako kapitán von Berkow

Jednoznačně musíme odmítnout snahu, vyvíjenou především W. Reichem, vyvozovat pud k destrukci z represe pudu k slasti. Julius Evola, Metafyzika sexu.

Viscontiho autorita a mezinárodní úspěch jeho Soumraku bohů (viz II. pokračování) se odrazily v tom, že zkraje 70. let snad neexistuje film o „fašismu“ či „nacistech“, který by nebral v potaz jejich „ochořelou sexualitu“. Konformista (1970, r. B. Bertolucci) podle románu Alberta Moravii např. líčí chování muže (hraje ho J. P. Trintignant), slabošského intelektuála, pro něhož jediným přijatelným východiskem z vlastních nejistot je „splynutí s totalitářským davem“. Za jeho nedostatečnou sebedůvěrou přitom vězí trauma z dětství: jako kluk byl znásilněn starším mužem a navíc je přesvědčen, že násilníka zabil, když na něj vystřelil. Snaha překonat tyto komplexy, pocity ponížení a viny, kombinované se stavy výlučnosti, 1] jej pak – podle freudiánského schématu – nutká k maximální přizpůsobivosti: k odhodlání zařadit se do běhu společenských událostí za každou cenu, včetně „politické vraždy“. Tento výklad „podlehnutí fašismu“ je tedy opět ilustrací sartrovské rovnice „pasivní pederastie – aktivní kolaborace“. V žádném případě se ale nejedná o kuriozitu promítanou v obskurních sálech kdesi na periferii – „Konformista“ oslovil široké divácké vrstvy a zároveň je, především pro své výtvarné kvality, dodnes pokládán za jedno z nejlepších děl italské kinematografie!

Zatímco v „Konformistovi“ Bertolucci – nijak neskrývající freudo-marxistickou inspiraci – ukázal, proč se i „chytří lidé“ přidávali k fašismu, v druhé polovině Dvacátého století (1976), téměř šestihodinovém eposu „třídního boje“, vykreslil „rozeného fašistu“ v postavě démonicky sadistického správce jménem Attila (další nomen omen). Výmluvná je hned úvodní scéna („Boje, lásky a naděje“), kde Attila fašistickou rozhodnost dokazuje zabitím nevinného zvířete. A pokračuje střelbou do bezbranných vesničanů a sexuálně motivovanou vraždou malého chlapce. Interpretace fašistů jako znásilňovatelů společnosti tu nesporně dosahuje jednoho ze svých pochybných vrcholů. Připomeňme, že Bertolucci začínal jako asistent u Pasoliniho…

Continue Reading

Stávka dělníků v automobilce Hyundai Nošovice (oprava: Stávka dělníků v korejské automobilce Daewoo, 2001)

Rozhovor časopisu Nový Prostor s koreanistou Vladimírem Tichonovem

Nový prostor: Kdy jste poprvé navštívil Koreu?

Vladimír Tichonov: Tradičně jezdili leningradští koreanisté do Severní Koreje, stejně jako ti pražští. Jenže když na konci osmdesátých let navázal Sovětský svaz diplomatické vztahy s Jižní Koreou, Severokorejci tuto možnost zcela zrušili a obvinili Sověty, že zaprodali svou duší za dolary. Což koneckonců nebylo tak daleko od pravdy (smích). Naše cesta do Severní Koreje byla zrušena, místo toho jsem dostal příležitost jet na tři měsíce do Soulu. Bylo to roku 1991 – v Evropě tehdy zcela zanikl reálný socialismus, zatímco v Jižní Koreji končila demokratická polorevoluce, která začala 1987. […] Patřil jsem mezi první sovětské studenty, a to v době, kdy měli Jihokorejci značný zájem o Evropu, protože až do roku 1990 nemohli prakticky volně cestovat.

NP: Pak jste ale žil v Jižní Koreji delší dobu…

VT: Na konci devadesátých let jsem tam pobýval tři roky. Byla to zajímavá zkušenost a vlastně úplně jiná Korea, než jakou jsem si pamatoval. Revoluce už nebyla na pořadu dne – tahle Korea zakoušela finanční krizi a byla na cestě k neoliberalizaci. Znamenalo to privatizaci všech státem vlastněných podniků a také zrušení normálních podob zaměstnanosti. Většina zaměstnanců musela přistoupit na neplnohodnotné pracovní smlouvy, dnes to je 56 %. Jde myslím o nejvyšší číslo na světě. A očekává se, že se tento počet bude zvyšovat. Lidé jsou tlačeni do extrémně dlouhé pracovní doby za velmi nízké mzdy. Byl jsem svědkem toho, jak se Jižní Korea stávala neoliberální zemí a byl to opravdu děsivý obrázek. Původně jsem si myslel, že tam strávím zbytek života, dostal jsem dokonce občanství, ale zkrátka nebylo možné získat stálou práci, tak jsem si našel zaměstnání na univerzitě v Evropě.

Continue Reading

Renaud Camus

Autor: Renaud Camus

„Kultura je kulturou mrtvých, něčích rodičů, prarodičů, předků, lidu, národa a dokonce i toho, co je dnes tabu – o to více, odkdy panuje shoda, že neexistuje – rasy. Zákaz posledně jmenovaného výrazu je významný. Díky němu je do jeho pádu a pronásledování zataženo vše, co souvisí s rodovou linií a dědictvím. V důsledku toho je ovlivněna i kultura.“

„Hyperdemokracie nemůže tolerovat hierarchii, avšak kultura je čistá hierarchie. Dogmatický antirasismus odmítá jakoukoli představu o původu, kultura však není nic jiného, než úsilí najít cestu k počátku a je to tato neustále zklamávající snaha – nevyhnutelně zklamávající, od doby kdy počátek je vždy výše, vždy proti proudu – co ji činí univerzální.“

„Antirasismus pomáhá hyperdemokracii tím, že zcela zabraňuje, nebo přinejmenším činí velmi obtížným, předávání hodnot, zásad, rituálů a uměleckých děl které by mohly být – ať už oprávněně nebo ne – obviněny z přináležitosti k dřívější, nebo stále dominantní kastě, třídě nebo etniku až do té míry, že odpor vůči tomuto předávání se stane občanskou, demokratickou a antirasistickou povinností.“

Úryvky pochází z knihy Renauda Camuse La Grande Déculturation, Fayard (2008).

Sporadické informace o Renaudu Camusovi lze nalézt zde:

„Camus na trůnu – z hradu do paláce?“
„Camusova aféra – začátek“
„Camusovo podivínství“
„Camus, Renaud: Král Roman“

Gábor Vona

Rozhovor Claudia Muttiho, šéfredaktora italského čtvrtletníku Eurasia, Rivista di Studi Geopolitici, s Gáborem Vonou, předsedou maďarské strany Jobbik.

Claudio Mutti: Korporátní média popisují Jobbik jako krajně pravicovou stranu. Zároveň však dodávají, že Fidesz a Jobbik stojí na stejné straně politického spektra. A to i navzdory skutečnosti, že Fidesz je vládnoucí stranou a Jobbik je v opozici. Co mají společného tyto dvě strany – a co je rozděluje?

Gábor Vona: Jobbik je radikální nacionalistická strana. V tomto kontextu „nacionalistická“ znamená maďarská, poněvadž hají zájmy Maďarska. Termín „radikální“ pak znamená metodologický postup. Situace v naší zemi je kritická a ten, kdo usiluje o uplatnění smysluplných změn musí být radikální. Je však nutné zdůraznit, že nacionalismus nebo radikalismus nejsou hodnoty samy o sobě. Jobbik hájí konzervativní hodnoty a principy. Jobbik brání tradiční a univerzální lidské hodnoty v dnešním modernistickém a rozkládajícím se světě. Fidesz nezastává ani národní, radikální nebo liberální tradice. Fidesz je oportunistická, technokratická strana, která převléká své názory jako kabát. Byl to politický úspěch nacionalistického Jobbiku, co posunulo Fidesz na tuto pozici, nikdo by se tím však neměl nechat zmást. Fidesz je v zásadě modernistická a liberální strana, jejíž vize je mnohem blíže Maďarské socialistické straně (MSZP) než Jobbiku.

CM: Mainstreamová média obviňují Jobbik z „populismu“, „rasismu“ a „antisemitismu“. Tyto označení jsou používána v rámci určité formy politické propagandy. Jaký účel podle vašeho názoru plní tyto označení v souvislosti s Jobbikem a jeho politikou?

GV: Cíl je jasný. Pokud se elity nechtějí, nebo bojí, zapojit do debaty s Jobbikem – pravděpodobně kvůli obavě z prohry – pak nejjednodušší cestou jak tomu zabránit je obvinit Jobbik z antisemitismu. V současné době je antisemitismus využíván ke stigmatizaci lidí, poněvadž antisemité tak mohou být jednoduše izolováni. Za sebe mohu říci, že se zásadně neomlouvám. Jobbik nikdy neučinil žádné prohlášení, které by posuzovaly lidi na základě jejich původu. Prostě jen říkáme pravdu o Izraeli, tak jak ho vidíme a to se mnoha lidem nelíbí. Skutečnost, že tento hon na čarodejnice zajímá stále méně lidí je jen důkazem, že se svět mění. Popularita Jobbiku navzdory lžím stále narůstá.

Continue Reading

O čem snili židovští muži…

V 60. letech se v Izraeli stali populárními kioskové „pulp-sešity“ pojmenované podle německých vojenských zajateckých táborů „Stalag“ (zkratka z německého Stammlager). Sexuální fantazie židovských mužů v nich mj. probouzely & dráždily vnadné blondýnky ve slušivých uniformách, náležitě odhalujícími bujná poprsí, „esesačky“ všemožně mučící a ponižující angloamerické zajatce. 1] Umělecký a především komerční úspěch Nočního vrátného (viz minulý díl), který spadá do obecné nálady „sexuálního uvolnění“, 2] producenty osmělil, aby tuto „holocaust-pornografii“ přenesli na filmové plátno. Hned první snímek Ilsa: vlčice SS (Ilsa, She Wolf of the SS 1975, režie: Don Edmons), vzdáleně prý inspirovaný skutečnou Ilse Kochovou alias „kurvou z Buchenwaldu“, se pro jistý typ diváka stal „kultem“, který vynesl „pěknou sumičku“, což vyprovokovalo celou sérii filmů, zhusta italské koprodukce, jejichž názvy nemá ani smyslu překládat: Le Deportate della Sezzione Speciale SS (1976, režie: Rino di Silvestro), Lager SSadis Kastrat Kommandatur (1976, režie: Sergio Garrone), L´Ultima Orgia del III Reich (1977, režie: Cesare Canevari), Kaput Lager – Gli Ultimi Gionri delle SS (1977, režie: Luigi Batzella), KZ 9 – Lager di Sterminio (1977, režie Bruno Mattei), Elsa Fräulein SS (1977, režie: Patrice Rhomm), Train Spécial pour SS (1977, režie: Alain Payet ), SS Lager 5 – L´Inferno delle Donne (1977, režie: Sergio Garrone), La Svastica nel Ventre (1977, režie: Mario Caiano) aj. 3] Ponejvíce atraktivní dívky a mladé ženy jsou tu vydány na milost a nemilost psychopatům v bílých pláštích, brutálním strážným s bičíky, krutým lesbickým dozorkyním v šik-černých mundůrech. 4]

Continue Reading

Marine Le Pen: Vzhůru do Augiášova chléva!

Autor: Adrian Davies

Výsledky voleb do tzv. Evropského parlamentu ukazují, že národy našeho domovského kontinentu konečně projevují známky odporu – a dokonce počínající vzpoury – proti kosmopolitním elitám, které si nad nimi až příliš dlouho uzurpovaly vládu.

Populistická, pravicová a protisystémová uskupení napříč EU si vedla výrazně nad očekávání, i když se výsledky v jednotlivých zemích liší. EU provozuje web, na němž je možné porovnat v každé jednotlivé zemi volební výsledky z roku 2009 s těmi letošními.

Velmi obecně řečeno lze mezi „extrémistickými“ stranami rozpoznat dva nejvýraznější proudy. Jedním z nich je v podstatě ten „náš“ – s odlišnou mírou důrazu se do této kategorie náležící subjekty shodnou na důležitosti společného jazyka, kultury a náboženství, přesto však pojímají národ v prvé řadě jako rozšířenou rodinu či příbuzenskou skupinu. Nadále budu tento proud označovat jako „identitární“.

Druhý proud vychází z libertariánství a klade důraz nikoliv na skupinové zájmy nebo národní identitu, ale na práva jednotlivce a ekonomické svobody. Američané takovouto „pravici“ znají až příliš dobře.

Zdaleka nejdůležitějším průlomem pro identitární proud je skvělý úspěch francouzské Front National. Získala přes 25%, o 4% více než „systémová“ pravice UMP, a podle kritéria voličské podpory je nyní největší stranou v zemi. Do EP vyšle 24 zástupců oproti pouhým třem v minulých volbách.

Continue Reading

Helmut Berger v Soumraku bohů (1969)

„Jsme elitní společnost, v níž je dovoleno vše.“

Po všech stránkách největším filmem tohoto druhu je Soumrak bohů (La caduta degli dei 1969, režie Luchino Visconti), který také celou „sadiconazista“ vlnu spustil, a proto se u něj zastavíme i podstatně déle než u těch dalších. Režisér jím ilustruje dvě známé teze, jednak marxistickou o nevyhnutelném spojení fašismu s velkoburžoazií v jejím posledním zoufalém pokusu zabránit proletářské revoluci a spasit tak své majetky, a za druhé freudo-marxistickou, podle níž fašismus uvolňuje všechny zábrany a tím i vše nejpodlejší a nejubožejší, co lidská povaha tají: proto triumfuje pudová sexuální zvrácenost, po psychické i volní stránce ovládající slabochy s nerozvinutou osobností, kteří se snadno stávají poslušnými loutkami – vykonavateli – totalitářského režimu.

Tématem „Soumraku“ je „boj o moc“. Děj začíná v únoru roku 1933, kdy vyhořel Reichstag. Protagonisty jsou členové ocelářské dynastie Essenbecků (zřejmým předobrazem jí byly mocné rody Kruppů a Thyssenů). Manipulátora jejich mravního úpadku představuje jediná významná postava jakoby zvenčí 1] – vtělené „zlo“ – mefistofelský hauptsturmführer SS Aschenbach, který si jako nástroj k ovládnutí podniku vybírá nejslabšího z „klubka zmijí“, frustrovaného a degenerovaného Martina von Essenbecka, transvestitu, narkomana a pedofila, buržoazní rodinou do té doby pouze štítivě trpěného outsidera. Po zneužití malé Židovky, která se následně oběsí, dosáhne Martin v drogovém rauši prvního zadostiučinění nad sebejistou a panovačnou „máti“ incestem, aby nakonec, v den její vynucené svatby s přespříliš ambiciózním, ale pouze průměrně intrikánským milencem Bruckmannem, oběma ihned po obřadu podal jed…

Continue Reading

We Will Create a White Homeland in the Pacific Northwest

Autor: Greg Johnson

Pokaždé, když jeden z mých přátel rozšíří svou sbírku zbraní o další kousek, tak říká: „Doufám, když Bůh dá, že ji nebudu nikdy muset použít.“ Přesto nakupuje zbraně dál, protože se jednou můžou hodit. Totéž si pokaždé říkám i já, když vezmu do ruky román od Harolda Covingtona. Ale čtu je dál. Jednou se můžou hodit.

Čtyři recenzované romány, souhrnně označované jako „Severozápadní kvartet“, vypráví příběh vytvoření suverénního státu bílých nacionalistů, Severozápadní americké republiky (Northwest American Republic – NAR), na území dnešních USA někdy v průběhu druhé či třetí dekády našeho století – z historického hlediska tedy ve velmi blízké budoucnosti. NAR se rozkládá na území států Washington, Oregon, Idaho, části severní Kalifornie, Montany a Wyomingu. Tato oblast se od USA odtrhne po pěti letech nesmiřitelné guerillové války vedené Severozápadní dobrovolnickou armádou (Northwest Volunteer Army – NVA). NVA funguje jako politická strana s ozbrojeným křídlem. Ideologicky čerpá mnohé z nacionálního socialismu, takticky se však inspiruje u Irské republikánské armády a mafie, stejně jako u islámských organizací jako palestinský Hamas nebo libanonský Hizballáh a povstaleckých skupin, které dostaly armádu USA do patové situace v Iráku a Afghánistánu.

Jde o válečné romány – což je žánr, který ve mně čas od času vyvolává nepříjemné pocity. Chápu, že válka je nedílnou součástí historie lidstva; že rozhoduje o osudu národů, ras a celého světa; že tvoří velkou část světových dějin a pozadí světové literatury; že při psaní o lidech se nakonec nejde psaní o válce vyhnout. Je mi také jasné, že válka je pro člověka příležitostí prokázat jak bezpříkladnou ctnost, tak i nejnižší proradnost. Nepopírám, že z válečných příběhů lze načerpat užitečné informace i inspiraci. Jen mě prostě popisy násilí a nenávisti nejsou osobně příjemné. Čím lepší spisovatel, tím svůdnějšími se tyto popisy stávají – až do bodu, kdy je možno označit je za určitý druh sadistické pornografie násilí.

Continue Reading

Robert Hossein v roli plukovníka SS Erika Schörndorfa

Sadonacismus!

„Úroveň v tomto podniku jde žel do háje. Ta zvěřina je tuhá a šlachovitá – stejně hrozná jako kdyby uvařili starého Žida a pak nám ho neservírovali.“ 1]

Sadonacismem míníme filmový subžánr z 60. a 70. let minulého století 2], jehož prvním snímkem je francouzská Neřest a ctnost (Le Vice et la vertu 1963, režie: Roger Vadim), jejíž děj se volně inspiruje přímo námětem „božského markýze“: jedná se o příhody dvou sester, z nichž jedna symbolizuje Neřest (Vice) a druhá Ctnost (Vertu), jenže jsou zasazeny do doby „nacistické okupace“, přičemž Ctnost musí od „nacistů“ snášet všechny představitelné urážky a muka, kdežto Neřest vede život plný slávy a radovánek. Režisér, mj. „objevitel“ Brigitte Bardotové, označoval své dílko za „bláznivě barokní“, tedy obrazově i jinak opulentní, avšak domácí diváci, kteří měli ona „temná léta“ 1940–1944 ještě v příliš živé paměti a kdekoho z nich zřejmě tížilo i „špatné svědomí“, ho vypískali hned při premiéře, nepomohl ani happy end. Organizace odbojářů pro něj prý dokonce požadovaly zákaz promítání, neboť těžce nesly lehkost, s jakou se autorská „vize“ povznesla nad oficiálně přijatý výklad nedávné historie. Uznalých kritik se tak Vadim dočkal až o dva roky později, když byl film uveden v New Yorku a San Francisku, tehdy právě dozrávajících centrech „svobodomyslnosti“ a „lásky“. Ještě dnes může být tento „lepý-odpad“ zajímavý, už účastí herců, kteří se pak stali hvězdami i československých kin: Annie Girardotové, Catherine Deneuvové a hlavně Roberta „De Peyraca“ Hosseina v roli plukovníka SS Erika Schörndorfa! Znalci pak ocení jednoho z nejnadanějších scénáristů Nové vlny, Paula Gégauffa, v roli druhého „sadistického esesáka“, jehož nakonec ubodá jedna z obětí.

Než budeme pokračovat v mapování této bizarní filmové produkce, je nutný stručný exkurz o sblížení „sadismu“ s „nacismem“, poněvadž zatímco Vadim navazoval na markýzovu vlastní tvorbu a těžil z pověsti, kterou ji víc než úřední zákazy vybudovala její bohatá literární recepce, většina pozdějších snímků je poplatná spíše freudovským teoriím. Mezi oběma jsou ale styčné body.

Continue Reading

Marine Le Penová

Spiegel: Paní Le Penová, vaše Národní fronta, která získala 25 procent voličských hlasů je jedním z hlavních vítězů květnových voleb do Evropského parlamentu. Jak k tomu mohlo dojít?

Le Penová: Francouzi chtějí získat kontrolu nad jejich vlastní zemí. Chtějí určovat kurz jejich vlastní ekonomiky a přistěhovalecké politiky. Chtějí aby jejich vlastní zákony získaly přednost před zákony Evropské unie. Francouzi pochopili, že Evropská unie nenaplňuje utopii, která jim byla prodána. Evropská unie se výrazně vzdálila od demokratického způsobu fungování.

SP: Nicméně před volbami bylo řečeno, že jmenování čelných kandidátů zastupujících dvě největší skupiny – Jean-Claude Junckera za středopravicovou a Martina Schulze za středolevicovou – posílí demokracii v EU.

LP: To jsou absolutní lži. Každý ví, že parlament nebude finálně rozhodovat o příštím předsedovi Evropské komise.

SP: Chcete zničit Evropu?

LP: Chci zničit Evropskou unii, ne Evropu! Věřím v Evropu národních států. Věřím v Airbus a Ariane, v Evropu založené na spolupráci. Co nechci je Evropský sovětský svaz.

Continue Reading

Šéfedaktor Xportal.pl Bartosz Bekier s premiérem Doněcké lidové republiky Děnisem Pušilinem

Dne 27. května měli členové redakce Xportal.pl výjimečnou příležitosti udělat rozhovor s premiérem Doněcké lidové republiky Děnisem Pušilinem. Během rozhovoru došlo k útoku na město. Útok, který byl veden především ze vzduchu jednotkami loajálními Kyjevu, byl povstaleckými silami odražen i za cenu velkých ztrát.

Bartosz Bekier: Bude deklarace spolupráce mezi Luhanskou a Doněckou lidovou republikou krokem směrem vpřed k vytvoření nezávislého Nového Ruska?

Děnis Pušilin: Je možné, že to bude Nové Rusko, avšak to je jen jeden z možných scénářů. Nevylučujeme, že půjdeme dále, mnohem dále.

BB: Je jednou z možností i připojení k Ruské federaci?

DP: I tuto možnost zvažujeme, ale prvním krokem bude Nové Rusko. Může to být počátkem širší unifikace. Je možné, že se k nám připojí další republiky a Podněstří, protože mnoho západních regionů vyhlásilo připravenost uspořádat referenda.

Continue Reading

Orania – inspirace pro identitární aktivismus

Autor: F. Roger Devlin

Účastníci loňské konference American Renaissance si nemohli nepovšimnout změny ovzduší a obecné nálady oproti předchozím setkáním – nejspíše následkem hladkého znovuzvolení Baracka Obamy s pouhými 39% bělošské voličské podpory. Převládal nový pocit, že strategie „probuzení“ bělochů a postupného získání moci demokratickými prostředky nefunguje. Demografická transformace postupuje příliš rychle a náš postup je příliš pomalý; příležitosti, které jsme spatřovali se vytrácí. Strategická změna orientace se tudíž stala nevyhnutelnou.

Tato změna bude směřovat k vytvoření autonomních bílých území, ze kterých se případně mohou stát nezávislé státy – a kniha Artura Kempa Nova Europa: European Survival Strategy in the Darkening World je vynikajícím úvodem do tohoto tématu. Základním východiskem a nejsilnější myšlenkou Kempova uvažování je důkladné pochopení územního aspektu politiky. Jak sám Kemp uvádí: „Politická moc vychází z fyzického zabrání území: nikoli historických práv, právních dokumentů nebo morálních nároků – jen z obsazení území. Lidé, kteří obsadili území určují povahu tamní společnosti.“

Podle Kempova názoru bylo Achillovou patou jihoafrického apartheidu právě nepochopení této skutečnosti. Afrikánští voliči věřili, že může být stabilní evropská společnost vybudována na většinově černošském území, že  prostřednictvím správných zákonů si mohou donekonečna užívat výhod levné černé pracovní síly, zatímco zabrání černochům v určování charakteru jihoafrické společnosti. Tento systém nejenže nezabránil většinové černošské vládě, naopak jí posloužil jako inkubátor. Apartheid nejenže učinil bělochy závislé na černých, ale dokonce i přispěl k jejich populačnímu nárůstu.

Continue Reading

Vynaložil jsem 88% úsilí a mohu potvrdit, že tudy cesta nevede,..

Autor: Ted Sallis

Jedním z nejužitečnějších konceptů na poli rasově-nacionalistického aktivismu představuje tzv. „Paretův princip,“ či chcete-li „Pravidlo 80/20.“ Obecně lze Paretův princip vyjádřit tak, že 20 % příčin (aktivit) způsobuje 80 % výsledků. Ačkoli je tento specifický poměr 80:20 (nebo jeho přibližné hodnoty) vypozorovatelný i v mnohých dalších odvětvích, neměli bychom se až přespříliš zaměřit na čísla samotná. Namísto toho bychom si měli všímat hlavní myšlenky: velké procento výsledků je způsobeno malým počtem příčin (aktivit), což značí, že většina příčin (aktivit) způsobuje jen marginální nárůst výsledků. První výše prezentovaný odkaz uvádí příklady, jež docela dobře dokreslují celou myšlenku. Například v obchodní oblasti platí, že dvacet procent zákazníků je zodpovědných za osmdesát procent celkových tržeb. Myslím, že tento princip platí i pro rasově-nacionalistický aktivismus jako pro celek a rovněž tak i pro jednotlivé dílčí aktivity v širším aktivistickém rámci.

Přináší většina „aktivit“ našeho „hnutí“ nějaké konkrétní výsledky? Tímto mám na mysli nejrůznější příspěvky na blozích, nekonečné diskuse k článkům, elektronické debaty a hádky, etnický fetišismus, gnostický tradicionalismus, esoterické hnidopišství, sbírání hitleristických artefaktů atd. Lze jejich prostřednictvím vůbec něčeho pozitivního dosáhnout? Přispívá většina tzv. „aktivistů“ pozitivně a produktivně naší věci? Nebo by bylo přesnější říci, že produktivní aktivity vychází z práce menšiny, kdy soustředěné úsilí této menšiny přináší to málo pokroku, kterým „hnutí“ disponuje – zatímco naprostou většinu aktivit v rámci „hnutí“  lze považovat za irelevantní nebo dokonce kontraproduktivní?

Disponujeme omezenými zdroji a stojíme tváří v tvář globalizovaným elitám a organizovaným etnickým skupinám, jejichž zdroje jsou vskutku enormní. V této nerovné bitvě můžeme pomýšlet na dosažení svých cílů jedině tehdy, když budeme ve svých aktivitách dostatečně efektivní, uplatníme chytrou taktiku a promyšlenou strategii, a zároveň vynaložíme velké úsilí. Z výše zmíněného vyplývá, že Paretův princip funguje i ve sféře rasového nacionalismu. Rozhodně by neškodilo se zamyslet nad tím, jak navýšit a zefektivnit naše snahy. Nebo již nemůžeme lépe využívat svůj čas, peníze, úsilí a další aktiva k dosažení svých cílů nejproduktivnějším možným způsobem?

Continue Reading