Délský potápěč

„Máme právo být těmi, kým jsme – a jedině my můžeme být těmi, kdo jsme.“ Jared Taylor

Autor: Greg Johnson

Poznámka: Jedná se o odpovědi na otázky akademika, sestavujícího knihu o identitárním hnutí.

1. Vnímáte Counter-Currents jako identitářské nakladatelství?

Ano i ne. Popisuji Counter-Currents Publishing jako naklatelství Nové pravice, identitářství má však k Nové pravici podobný vztah jako politika k metapolitice. Chápu identitářství jako v zásadě politické hnutí – jeho metapolitické základy však přinejmenším zčásti položila Nová pravice. Projekt Nové pravice (americké i evropské) vidím jako snahu o zformování posttotalitární pravice, vybavené k boji s poválečnou kulturní hegemonií levicových idejí. Konečným cílem je zakotvit biologické i kulturní přežití a rozkvět evropských národů a etnik jako nejvyšší politickou prioritu, protože právě tyto hodnoty homogenizující síly globalizace aktivně likvidují.

Jako rase nám hrozí vyhynutí kvůli kombinaci porodnosti pod mírou zachování populace, rasového míšení a zaplavování našich domovin barevnými imigranty a jejich potomky. Politicky se nemůžeme těmto trendům postavit kvůli ztrátě suverenity ve prospěch mezinárodních/globálních institucí a elit. Kulturně čelíme asimilaci globální konzumeristickou monokulturou, nepřátelskou evropské identitě a sebezachování.

Význam kultury však bledne v porovnání s naším biologickým vyhynutím. Artefakty vysoké evropské kultury budou v každém případě nadále oceňovány např. Asiaty a Židy – i po vyhynutí rasy, která je vytvořila. Kdybych si musel vybrat, obětoval bych celé dědictví evropské civilizace výměnou za zachování lidí, kteří ji stvořili, z nichž poté může vzejít nový zlatý věk.

Continue Reading

Japonští imigrační úředníci tenisovým loktem netrpí

V roce 2014 Japonsko udělilo azyl 11 žadatelům. Pět tisíc dalších zkoušelo své štěstí, avšak jen 0,2% z nich dostalo zelenou. Jde o nový rekord a drastický nárůst v porovnání s rokem 2013, kdy vytoužený azyl obdrželo žadatelů šest.

Imigrační úředníci tvrdí, že prudký nárůst počtu žadatelů o azyl souvisí s atraktivitou Japonska pro zahraniční dělníky. Proto někteří z nich žádají o azyl, aby mohli v zemi setrvat.

„Většina lidí nepřichází z politických důvodů. V zemích jako Nepál nebo Srí Lanka si mnoho lidí myslí, že mohou do Japonska přijet pracovat.“ Hiroshi Kimizuka, ředitel Odboru azylové a migrační politiky při japonském Ministerstvu spravedlnosti.

Švédsko rovněž zlomilo rekord v roce 2014. Ačkoli má ve srovnání s Japonskem zhruba jednu třináctinu obyvatel (Švédsko 9,6 milionu, Japonsko 126 milionu) udělilo azyl celkem 35 500 žadatelům.

„Když se setkám se zahraničními kolegy, mnoho z nich mi říká, že Švédsko je divná země, co se týče počtu žadatelů o azyl. A já říkám, ne, jste to vy, kdo jste divní. Vy všichni.“ Anders Danielsson, ředitel Švédského imigračního úřadu v rozhovoru pro švédské noviny Sydsvenskan.

Zpráva Japan breaks previous record; granted 11 people asylum in 2014 vyšla na stránkách Swedish Surveyor.

Přísaha bojovníků Hizballáhu

Autor: John Morgan

O 11. září toho bylo za uplynulé desetiletí z každé myslitelné perspektivy napsáno tolik, že není snadné nalézt úhel pohledu, který nebude působit banálně. Mohl bych se zabývat 11. zářím coby důsledkem americké zahraniční politiky, nebo jako symptomem islámské hrozby Západu, nebo z hlediska amerického vztahu s Izraelem, případně pak jeho dopady na domácí politiku a kulturu či jeho rolí při odškrtávání položek ze seznamu neokonzervativních imperialistů. Podobné úvahy jste však už nepochybně četli, a já k nim nemám co nového dodat. Proto se raději pokusím o osobní reflexi události.

Hned na úvod chci říct, že nevěřím žádné ze soupeřících teorií o 11. září jako „inside job“ („práce zevnitř“). I když nijak nepopírám, že útoky nabídly americkému vojensko-průmyslovému komplexu a jeho politickým spojencům nezměrné příležitosti, neviděl jsem žádný dostatečně přesvědčivý důkaz o aktivní účasti kterékoliv složky americké vlády nebo bezpečnostních struktur.

Navíc s přihlédnutím k neefektivitě a chaosu, panujícím v každém státním zřízení a touze očernit ostatní soupeřící frakce není možné, aby takto rozsáhlé spiknutí zůstalo utajené nadlouho či natrvalo. Po válce v Iráku netrvalo dlouho, než politici museli vyjít na světlo s pravdou o skutečném spiknutí za oponou, díky němuž vůbec válka začala. Pokud by bylo 11. září spiknutím, někdo by dřív či později předstoupil s důkazy.

Continue Reading

Na cestě k rasovému a civilizačnímu superstátu?

Autor: Guillaume Durocher

Především (ale nikoliv výlučně) mezi severoamerickými obránci zájmů bílých/Evropanů si můžeme všimnout sklonu bagatelizovat etnicko-národní, jazykovou a kulturní rozmanitost Evropy. Podle Richarda Spencera se „Hermani Van Rompuyové tohoto světa mohou stát užitečnými idioty při vytváření infrastruktury rasového a civilizačního superstátu na evropském kontinentu.“ I někteří evropští nacionalisté, jako třeba autor tzv. Nové pravice Guillaume Faye, se vyjádřili v podobném duchu.

Myšlenka únosu Evropské unie nacionalisty nepostrádá kouzlo. Jedním z poučení vzešlých z politického experimentu EU však je zjištění, že mezievropská diverzita často znamená řadu podobných problémů jako ta mezikontinentální. Panevropští aktivisté, tak citliví na problematiku multirasového a muslimsko-křesťanského soužití, by neměli zapomínat, že vnitřní evropské odlišnosti –  ať už jazykové, náboženské, regionální nebo obecně jakékoliv kulturní a etnické – zpravidla vedou k problémům podobného typu i v rámci daného společenství.

Evropská unie se svými 500 miliony občanů z 28 zemí, hovořících 24 jazyky poskytuje mnoho příkladů, jak se tato rozmanitost – úžasná věc a jeden z pramenů historické velikosti evropské civilizace – může rychle stát problémem, když se pokusíte vládu jediného režimu vtisknout různých lidem a národům. Řada dnešních výzev Unie přímo vychází z jejího multietnického charakteru: Němci, Francouzi, Britové, Řekové atd. necítí vysokou vzájemnou míru sounáležitosti, mají různé úrovně výkonnosti (což vede ke zvyšování nerovnosti), nejsou ochotni sdílet hospodářská břemena (což zmenšuje prostor k boji s nerovností) a nechtějí se podrobovat „cizí“ evropské většině. Společné porozumění často kulhá kvůli kulturně-jazykovým odlišnostem a rozhodovací proces a dokonce i estetiku poznamenává nutnost zavděčit se kmenovému cítění každé z etnických skupin. Následkem toho působí EU, jak tomu u multietnických režimů bývá, nefunkčně, zkostnatěle a kulturně sterilně.

Continue Reading

„Systém“ přichází o legitimitu

Autor: Keith Preston

(Opačný názor – viz článek Josepha S. Nye na Project Syndicate. Příspěvek, který přináší srovnatelné argumenty – viz Gideon Rachman ve Foreign Policy, pozn. aut.)

Až budoucí historici budou sepisovat dějiny někdejších Spojených států amerických, za klíčový bod obratu, kterým započal jejich úpadek, zřejmě označí události 11. září 2001.

Z 2. světové války vzešly USA jako jednoznačně nejmocnější národní stát světa, ohrožovaný pouze mocností nižšího řádu, Sovětským svazem. Americká hegemonie se postupně rozšířila napříč celým světem, jak se západní Evropa stala protektorátem USA a někdejší kolonie evropských koloniálních říši v Asii, Africe a Latinské Americe pak klientskými státy této supervelmoci.

Poválečná doba a druhá polovina 20. však byla také časem antikoloniálních povstání a odbojových hnutí a Spojené státy zabředly do jedné z těchto antikoloniálních válek v Indočíně a nakonec odtud odešly poražené. Následkem těchto událostí přišel americký militarismus o větší část své legitimity. Povinné odvody branců po Vietnamu definitivně zmizely a Amerika se zatím nikdy po tomto fiasku neodhodlala k vojenské operaci podobného rozsahu.

Continue Reading

CasaPound

Autor: Rémi Tremblay

Nikdy jsem nebyl v CasaPound osobně. Vše, co vím o tomto římském hnutí, jsem se naučil prostřednictvím knih, článků, ale také svědectví přátel, kteří měli příležitost navštívit Řím a zažít toto hnutí osobně. Co je však důležitější, můj článek je založen na dvou rozhovorech s autory, spojenými s CasaPound (Gabriele Adinolfi a Adriano Scianca), přednášce a následném setkání s francouzským mluvčím CasaPound, Sébastienem.

Dne 28. února Sébastien, společně s dvěma vůdci studentského sdružení Blocco Studentesco uspořádali přednášku o cílech a metodách CasaPound. Po jejím skončení jsem měl příležitost si dlouze promluvit se Sébastienem, za účelem objasnění určitých témat, kterými se přednáška nezabývala.

Cílem tohoto článku není diskuse nad myšlenkami nebo cíli CasaPound. Tato neofašistická skupina obhajuje myšlenky, které jsou zakořeněny v italské historii a působily by nevhodně v Severní Americe. Těžiště tohoto článku spočívá v pojednání o metodách používaných CasaPound, díky kterým toto hnutí dosáhlo současného úspěchu a zdůraznění postupů, které mohou být přeneseny sem (Kanada) za účelem vybudování silného alternativního hnutí.

Continue Reading

Vyjděte ze svých rezervací!

Autor: John Morgan

Koncept „odporu bez vůdce“ pro pravici zpopularizoval v 80. a 90. letech ve svých spisech člen Klanu Louis Beam, poté co s ním měl přijít v 60. letech americký zpravodajský důstojník (Ulius L. Amoss – více zde, pozn. DP) jako s možnou strategií odporu proti hrozícímu komunistickému převratu ve Spojených státech.

Vlastně jde jen o adaptaci modelu buněk, v němž se povstalecká skupina dělí na jednotky o několika málo členech, kde o sobě jednotlivé buňky navzájem neví a kde zůstává jen jediný člen každé buňky v kontaktu s vyšším velením, které zprostředkovává povely ústředního velitelství. Tak může organizace pokračovat ve své činnosti i po zajetí a výsleších členů buněk nebo dokonce ústředí, jelikož nikdo nezná všechny zúčastněné.

V průběhu 20. století této techniky úspěšně či neúspěšně využila řada skupin, z těch významnějších zmiňme např. IRA, francouzský odboj, alžírskou FLN (vykresleno v legendárním filmu Bitva o Alžír /La Battaglia di Algeri/), Vietkong, Weather Underground nebo al-Káidu.

Odpor bez vůdce zachází ještě o krok dále a zcela se rozžehnává s konceptem organizace, na jejíž místo staví malé skupinky či jednotlivce, kteří mají z vlastní iniciativy a s využitím jim dostupných zdrojů napadat nepřítele. Jelikož je nespojuje nic kromě společné ideologie, nepřátelské bezpečnostní složky je nemohou sledovat ani předvídat jejich akce. V momentě, kdy počet a intenzita útoků dosáhne jistě úrovně, si hnutí získá přízeň mas a z podzemí se nějakým způsobem zjeví početné hnutí, které pozvedne boj na další úroveň.

Continue Reading

Charlie Hebdo je jen záminka

Autor: John Robb

Krátce po teroristických útocích se v Paříži (11. ledna) sešli zástupci evropských vlád na mimořádném zasedání k otázkám boje proti terorismu, kde při té příležitosti odsoudili útok na redakci časopisu Charlie Hebdo. Jejich závěrem však bohužel bylo, že nejlepší reakcí na tento teroristický útok je omezení svobody slova, vystupňování propagandy, rozšíření odposlouchávání občanů Evropské unie a zavedení zákazu na druh věcí, které publikoval magazín Charlie Hebdo.

Zde jsou bližší podrobnosti. V jejich společném prohlášení došli k závěru že:

1. Útok na Charlie Hebdo byl špatný (velmi neotřelé od nich).
2. Abychom uchránili svobodu projevu, tak ji musíme omezit: „S vědomím tohoto je nutná spolupráce s největšími poskytovateli připojení k internetu (Internet Service Providers, ISP) s cílem vytvořit podmínky pro promptní oznamování materiálů, které podněcují nenávist a terorismus a rovněž podmínky pro jejich odstranění, kde to bude odpovídající nebo možné.“ (V běžné řeči: nucení poskytovatelů připojení k internetu rušit, špehovat nebo blokovat přístup ke stránkám, které budou evropská ministerstva vnitra považovat za závadná.)

Continue Reading

„Citlivé městské čtvrti“? Již brzy i v České republice

Autor: John Robb

„Je to válka proti terorismu, proti radikálnímu islámu, proti všemu, co směřuje k rozbití bratrství, svobody a solidarity… Tak musí znít pevné poselství o hodnotách republiky a sekularismu“ Manuel Valls – ministerský předseda Francie.

Na základě tohoto prohlášení se zdá, že Francie padá do pasti Červené královny. V tomto případě jde o vyčerpávající konflikt mezi stále vyprázdněnějším národním státem a početnou a rostoucí populací nepřizpůsobitelných. Např. zde je vládní seznam a atlas 751 „citlivých městských čtvrtí“ (Zones urbaines sensibles, ZUS) – jako té na obrázku – které se neasimilují.

Pokud jde o past, bude vypadat takto.

Jelikož většina národních států nedokáže už nabídnout příležitosti (ty vyprázdnila globalizace), bývá asimilace urychlována zákony, regulacemi a silou. Komunity pochopitelně budou vzdorovat a hledat pro svůj odpor podporu zvenčí (Islámský stát apod.) – což povede k eskalaci násilí. Více násilí vyústí k zesíleným vládním maladaptivním opatřením – především kvůli slabosti, vlastní vyprázdněnému státu 21. století – a tak dále, dokud nebudou všechny strany závažně poškozeny.

Hlavní otázka zní: Ocitla se Francie v pasti nebo ne?

Continue Reading

Královna Alence: „Abys zůstala na místě, musíš stále běžet, jak jen to dovedeš.“ (Kredit: John Tenniel, ilustrace z knihy Lewise Carrolla, Through the Looking-Glass, 1871)

Autor: John Robb

Past Červené královny 1] označuje paradox z knihy Lewise Carolla Za zrcadlem a co tam Alenka našla.

Červená královna v knize vysvětluje, čím se její království liší od všech ostatních.

Říká: „Abys zůstala na místě, musíš stále běžet, jak to jen dovedeš.“

V čem je tento paradox užitečný?

Jeho základem je velice zajímavá strategická past – past, která zničila organismy všech druhů a typů, od národních států, přes společnosti, odvětví, jednotlivce až po (pro naše účely) teroristické skupiny.

Zaujal jsem vás? Pokud ano, čtěte dál.

Continue Reading

Stále rychleji se řítíme ke krizi bezprecedentních rozměrů

Autor: Ole Jørgen Anfindsen

Někdy máme sklony věci příliš komplikovat. V tomto článku se pokouším v co nejkratším rozsahu vysvětlit, proč se západní svět – a Evropa zvlášť – nachází v hluboké krizi. Poté se budu zabývat polemikou s některými možnými námitkami. Následně uvedu některé znepokojivé statistiky a výroky a článek uzavřu klasickým shrnutím.

Má skepse ohledně budoucnosti západní civilizace je založena na jednoduchém pozorování: Někdy, někde musí existovat hranice, za níž se společnost nemůže vypořádat s množstvím diverzity, aniž by sama přestala fungovat.

Sám nevím, kde tato hranice je; jen tvrdím, že nevyhnutelně existuje. Pokud z tohoto vyjdeme, můžeme se vydat touto cestou argumentace.

Continue Reading

V konečném důsledku náš lidskoprávnický papež často zní jako sluníčkový univerzalistický levičák

Autor: Guillaume Durocher  

Projev papeže v Evropském parlamentu jistě není každodenní záležitostí (naposled tak učinil Jan Pavel II. v roce 1988). Proto byly projevy před europoslanci ve Štrasburku a před Radou Evropy 1] (panevropská instituce z dob Studené války zahrnující i Rusko, nikoliv jeden z orgánů EU) významnou událostí před plným plénem europoslanců a dalších eurokratů (bez ohledu na důstojnost situace řada poslanců projevila mentalitu pubertálních dívek poblázněných „hvězdou“ a obecnou dětinskost pořizováním nezbytných „selfies“.)

Rád bych poukázal i na důležitost události pro bílé nacionalisty, evropské identitáře a všechny ostatní, kterým leží na srdci budoucnost Evropanů. Coby hlava katolické církve zůstává papež významnou postavou pro všechny Evropany, nábožensky založené či ne. Po upevnění křesťanství v Evropě hrála středověká církev nepominutelnou roli při určitém stupni náboženského, kulturního, právního a vskutku civilizačního sjednocení Evropanů (jakkoliv nekompletního, především ve světle východo-západního, „Velkého,“ schizmatu). Tato jednota měla nezanedbatelný praktický dopad: vzájemné sňatky a spojenectví mezi evropskými aristokraty různého etnického původu, společný jazyk elit (latina), formalizace a rozšíření římské zásady exogamní monogamie (v ostrém kontrastu s islámským světem) a vlastně i pokusy zorganizovat a sjednotit křesťanskou Evropy proti dobyvačným tažením muslimů (úspěšně ve Španělsku, dočasně ve Svaté zemi a katastrofálně v Byzanci).

Continue Reading

Marine Le Penová: Chceme zastupovat všechny Francouze s ideami, které nejsou ani nalevo, ani napravo: vlastenectví, obrana identity a suverenity národa.

Spiegel: Chce FN vrátit Francii na začátek 60. let: protekcionistický stát kontrolující ekonomiku, autoritativní hlava státu a méně imigrace?

Le Penová: Nelze rozporovat, že Francouzům tehdy bylo lépe než dnes. Nedívám se do zpětného zrcátka. Ale nebyl žádný důvod skoncovat se společenským pokrokem. Nedává žádný smysl přijmout během 30 let deset milionů cizinců.

Spiegel: Skutečně si myslíte, že se Francie může ukrýt před světem?

Le Penová: Nemluvím o autarkii, nejsem blázen. Potřebujeme inteligentní protekcionismus. Potřebujeme obnovit celní úřady – i když nikoli pro země s podobnou mírou společenského zabezpečení jako my. Tak vypadá férová soutěž. Problémem je naprosté otevření hranic a „zavedení“ zákona džungle: Čím dále dnes společnost najme své otroky – ke kterým se chová jako ke zvířatům a platí jim almužny, bez sebemenších ohledů na životní prostředí – tím více vydělá.

Spiegel: Je zóna volného obchodu skutečně špatná věc?

Le Penová: Obchod probíhal odjakživa, ale dřív jsme bránili naše strategické zájmy. Dovedete si představit, že by Spojené státy povolily Alstomu (obří francouzské strojírny) koupit General Electric? Já ne. A nechci, aby (německý) Siemens koupil Alstom. Chci, aby Alstom zůstal francouzský. Je to strategicky důležité pro nezávislost naší země.

Continue Reading

Bůh banksterské internacionály

Autor: Mark Hackard

Geopolitická analýza – umění interpretovat mocenské vztahy prizmatem neosobní geografie – může být jistě pro pozorovatele „Velké hry“ užitečným nástrojem, není však bez limitů. Jako příklad nám může posloužit znovu rozdmýchaná konfrontace mezi USA a Ruskem. Think tanky a političtí insideři s úspěchem šíří své teorie o tom, jak jsou Spojené státy a Rusko od temných dob Studené války až do našich časů odsouzeny do role účastníků hry s nulovým součtem o budoucnost Eurasie a světa. Deterministické teorie lze ovšem využít i k ospravedlnění kořistnické politiky a pseudovědecké formulky nezřídka jen umně zastírají manipulace parazitických elit. Profitování na lidském utrpení a smrti mnohých, drancovaní zdrojů a přetváření celých společností k vlastnímu obrazu našly ospravedlnění v tvrzeních o historické nevyhnutelnosti a nezbytnosti „pokroku“.

Přestože modernímu publiku lze snadno vnutit obrázek Ruska a Spojených států coby věčných rivalů ve stylu Říma a Kartága nebo Ivana Draga a Rockyho Balboy, neměli bychom zapomínat, že původně šlo o spojence. Od vyhlášení americké nezávislosti přispívalo rusko-americké přátelství k míru a bezpečnosti obou zemí více než jeden a půl století. Kateřina Veliká chytře podpořila nezávislost amerických kolonistů, kterým se podařilo osvobodit se z područí vykořisťovatelské oligarchie jednající skrze britskou Korunu.

Continue Reading

Tariq Ali

Autor: Tariq Ali

V týdnu po masakru zaplavila Francii vlna morální hysterie – „Je suis Charlie“ se stalo bezmála povinností. Poselství dua Hollande/Valls znělo jasně: buď stojíte za časopisem, nebo za teroristy. Přesto se však stejně jako v roce 2001 řada lidí neřadila ani do jedné z kategorií. Patří k nim i 80letý Henri Roussel, zakladatel Hara-Kiri, titulu, pod níž vycházel Charlie Hebdo, než byl donucen své jméno změnit – francouzská vláda jej zakázala za urážky mrtvoly Charlese de Gaulla. Ve pozoruhodné eseji vydané v Nouvel Observateur poukázal Roussel na dvě významné skutečnosti. První se týkala francouzské zahraniční politiky:

„Moc se mi nelíbí, když hlava státu mluví o mrtvých jako o hrdinech. Zpravidla k tomu dochází, když pošlou občany do války a ti se nevrátí, což je ostatně i případ obětí útoku na Charlie Hebdo. Ten byl součástí války vyhlášené Francii, ale lze na něj nahlížet i prizmatem válek, do nichž se Francie zapojila sama: konfliktů, kde naše účast nebyla nutná, kde se každý den – několikrát denně – odehrávají horší zvěrstva než v Charlie Hebdo, kde naše bomby vrší mrtvé v naději, že to spasí potentáty, kteří se necítí v bezpečí a kteří nejsou o nic lepší než ti, kdo je ohrožují… Kdyby jej Obama nezadržel, šel by Hollande po Asadovi v Sýrii stejně jako Sarkozy po Kaddáfím v Libyi… s nám známými výsledky.“

Continue Reading

Proti rasismu… Zastavte imigraci!

Autor: Guillaume Durocher

Evropská unie je jedním z velkých politických experimentů nedávných dekád. Oficiální důvod vzniku EU – založené v naději na ukončení bratrovražedných evropských válek a sjednocení kontinentu tváří tvář realitě vzestupu neevropského světa – pravděpodobně souzní s názory většiny bílých nacionalistů. Dokonce, jak naznačuje video níže, podle mého mínění prounijní aktivisté využívají apelů na podvědomou bílou identitu. Mainstreamové evropanství v mnoha ohledech připomíná úpadkovou a nesoudržnou parodii bílého nacionalismu.

V reálu pochopitelně EU představuje protievropskou a etnocidní entitu. Věřím ale, že si evropští etnonacionalisté mohou z jejich úspěchů i selhání odnést cenná ponaučení ohledně kooperace mezi různými evropskými národy a státy v našem malém koutu světa a navzdory existenci národních zákazů.

Evropští nacionalisté z drtivé většiny stojí proti EU, ale někdy podle všeho z nesprávných důvodů. K podpoře britské strany UKIP například dochází proto, aby mohla usměrnit etnocentrické cítění Britů do bezpečných vod bezrasového a prokapitalistického smýšlení. Nigel Farage zdá se považuje polské a rumunské imigranty za větší nebezpečí než Afričany a Pákistánce, jakkoli je zjevné, že druzí jmenovaní zůstanou dlouhodobě nepřizpůsobitelní. A tak jsou etnocentrické impulzy Britů neškodně namířeny proti EU, místo aby byly účelně využity k odporu proti barevné imigraci. UKIP postrádá význam, s výjimkou faktu, že vystoupení Spojeného království z EU by znamenalo výrazné přeskupení sil a inspirovalo by i nacionalisty na kontinentě.

Continue Reading

Plakát Egalité et Réconciliation – Chceme francouzského Cháveze! Dělnická levice a tradiční pravice, jednotně v boji proti imperialismu!

Autor: Guillaume Durocher

Jaké má Alain Soral vztahy se zahraničními nacionalisty?

Sorala lze označit za stoupence pannacionalismu a přítele všech odpůrců „Impéria“. Dříve se označil za „alternacionalistu“, v odkazu na trasnárodní levicové „alterglobalisty.“ Jinak řečeno: „Nacionalisté všech zemí, spojte se!“

Konkrétněji pak za svému srdci nejbližší označil Soral Chavézovu socialistickou, křesťanskou, protirasistickou a protiimperialistickou odrůdu nacionalismu. V muslimském světě podpořil Soral Írán (zejména boj Mahmúda Ahmadínežáda proti izraelskému kolonialismu a cenzuře historického výzkumu), Sýrii a Libanon (především muslimsko-křesťanské národní smíření, dosažené mezi generálem Michelem Aounem a Hizballáhem). Coby předního odpůrce „Impéria“ podpořil i Rusko Vladimira Putina.

Alain Soral se staví proti rozličným pravicovým sionistickým nacionalistům včetně Wildersovy strany a EDL.

Pokud se podíváme do světa intelektuálů, knihu Comprendre l’Empire  přeložil do ruštiny a vydal Alexandr Dugin, který očividně vnímá Sorala jako důležitou postavu – ten na oplátku propaguje jeho dílo ve Francii. Udržuje dobré vztahy s italskou Casa Pound – v některých oblastech zřejmě E&R nejpodobnějším zahraničním hnutím. Přesto však zůstává Soralův vliv nepřekvapivě nejsilnější ve frankofonních částech světa: Belgii, Quebecu, Maghrebu a frankofonní části černé Afriky.

Continue Reading

Aktivistky Femen nějakou záhadou doposud „nevystoupily“ v žádné synagoze

Autor: Francis Carr Begbie

Krásný je vánoční čas v kostele La Madeleine v centru Paříže. Od úžasně klenutých stropů se odráží zvuky barokních varhan a sbor secvičuje vystoupení na svůj proslulý štědrovečerní koncert. Především však kostel poskytuje generacím katolíků útočiště, kde mohou rozjímat, modlit se a dobíjet své pomyslné duchovní baterie.

Loni 20. prosince se však stal svědkem oplzlosti. Mladá žena – do pasu nahá, až na modrý závoj – přistoupila k oltáři a předvedla symbolický „potrat“, kdy coby plod posloužila telecí játra. Poté se za křiku propotratových sloganů vymočila na oltář. Pak vystřihla několik vyzývavých póz pro přítomné fotografy a v klidu odkráčela.

Radikální feministická skupina Femen, specializující se na akty pouličního pohoršování, znovu udeřila a dostalo se jí očekávané odměny v podobě záplavy servilního mezinárodního televizního, novinového a webového zpravodajství. Šest let po svém vzniku v Kyjevě se z Femen stala jedna z nejmódnějších značek v radikální politice, se zajištěným zpravodajstvím o jejich šokujících eskapádách a podle všeho nekonečnou řadou pohledných mladých žen, ochotných předvádět se před objektivem.

Jedovatá kombinace narcisismu, bojovné ženské rozzuřenosti a odhalených ňader z nich učinila miláčky médií. Skupina má pobočky v devíti světových městech včetně Ria de Janeira, Londýna, Frankfurtu, Paříže a Tel Avivu.

Continue Reading

Mediální „realita“

Autor: Ted Sallis

Další den a další násilný útok vašeho přátelského místního neevropského Kavkazoida na evropské půdě. Hlavně žádné obavy – naší vládci vše kontrolují a brzy vysvětlí dle obvyklého vzorce.

Americká média kupříkladu označují střelce jako „rodného syna“ Dánska, jako by šlo o nordického Skandinávce, vikinského berserka nebo snad zádumčivě introspektivního Hamleta, a ne o levantského semitského Araba, který – pochopitelně – nemá v Dánsku vůbec co dělat. Zprávy mluví o palestinské etnicitě, která – pokud se to zakládá na pravdě – by mohla ještě snáze vysvětlit jeho radikalizaci s tím, jak izraelské nakládání s touto skupinou přilévá olej do ohně hněvu islámského světa.

Skutečně: úloha Židů v pokračující evropské občanské válce nízké intenzity je vcelku zajímavá, i když si odmyslíme divočejší spiklenecké teorie, jimiž se zde nehodlám zabývat. Na jedné straně muslimy rozpaluje do běla izraelský útlak Palestinců a reflexivní západní (především americká) podpora židovského jednání. Židé ovšem také výrazně podporují muslimskou imigraci do západních zemí coby součást dlouhodobého cíle rozpuštění rasového a kulturního dědictví evropských národů. Navíc představují Židé hybnou sílu za „zákony proti podněcování nenávisti“, na jejichž základě jsou Evropané stíháni při sebemenší námitce proti tomuto nahrazování genocidních rozměrů.

Continue Reading

Rudolf Wierer – A. Rosenberga názory na stát a právo

Rudolf Wierer: Alfreda Rosenberga názory na stát a právo

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Bez státu to nejde!

Brněnský profesor Rudolf Wierer v novém čísle našich „fasciklů“ seznamuje české čtenáře s názory Alfreda Rosenberga na stát a právo, jak jsou formulovány v Der Mythus des 20. Jahrhunderts.

Stát je samozřejmě víc než „tržní mechanismy“. A už vůbec by neměl být snižován do úlohy ospalého „ponocného“, který na ně má – s přimhouřenýma očima – dohlížet.

Ústava (Politeia) zase v původním významu pojmu neznamená nějakou „sbírku zákonů“, ale zřízení. A toto zřízení (= stát) postrádá smysl, jestliže soustava hodnot, jichž je výrazem, neumožňuje lidským skupinám (národům, kmenům), které zahrnuje a reprezentuje, přetrvat („kontinuita identity“).

Takovým nesmyslným zřízením je nynější „demokratický“ a „právní stát“.

Continue Reading