Délský potápěč

Gianluca Iannone

V návaznosti na vynikající článek Rémi Tremblaye o organizačních metodách CasaPound stránky Alternative Right znovu uveřejnily rozhovor Colina Liddella se zakladatelem hnutí Gianlucou Iannonem.

Colin Liddell: Hnutí CasaPound stále není v anglofonním světě příliš známo, ani mezi lidmi z pravicového milieu. Mohl byste našim čtenářům vaše hnutí představit a popsat? Jak velké je CasaPound? Kolik máte členů a jak velké se vám dostává podpory?

Gianluca Iannone: Předně bych CasaPound neomezoval škatulkou „pravicové“ hnutí. CasaPound Itálie je politickým hnutím, organizovaným jako sdružení pro společenskou činnost. Začíná napravo a pokračuje skrze celé politické spektrum. Pravice a levice představují dvě staré politické vize – musíme stvořit novou syntézu. CPI má přes 4 000 členů po celé Itálii, avšak naše podpora a sympatie k nám rostou každým dnem… Jen si vezměte, že naše studentská organizace Blocco Studentesco při studentských volbách v Římě získala 11 000 hlasů.

CL: Povězte nám něco o vás a vašem původu.

GI: Narodil jsem se v srpnu 1973 a do politického aktivismu se zapojil ve 14 letech v Fronte della Gioventù (mládežnická organizace Italského sociálního hnutí, pozn. DP ) v Acca Larenzia, jedné z čtvrtí v centru Říma. Pak už jsem z tohoto prostředí nikdy neodešel. Od roku 1999 jsem jako novinář pracoval pro televizi a rádia, a také jsem psal do celostátních novin o mezinárodních konfliktech, literatuře, filmech a hudbě.

Continue Reading

„Máme právo být těmi, kým jsme – a jedině my můžeme být těmi, kdo jsme.“ Jared Taylor

Autor: Greg Johnson

Poznámka: Jedná se o odpovědi na otázky akademika, sestavujícího knihu o identitárním hnutí.

1. Vnímáte Counter-Currents jako identitářské nakladatelství?

Ano i ne. Popisuji Counter-Currents Publishing jako naklatelství Nové pravice, identitářství má však k Nové pravici podobný vztah jako politika k metapolitice. Chápu identitářství jako v zásadě politické hnutí – jeho metapolitické základy však přinejmenším zčásti položila Nová pravice. Projekt Nové pravice (americké i evropské) vidím jako snahu o zformování posttotalitární pravice, vybavené k boji s poválečnou kulturní hegemonií levicových idejí. Konečným cílem je zakotvit biologické i kulturní přežití a rozkvět evropských národů a etnik jako nejvyšší politickou prioritu, protože právě tyto hodnoty homogenizující síly globalizace aktivně likvidují.

Jako rase nám hrozí vyhynutí kvůli kombinaci porodnosti pod mírou zachování populace, rasového míšení a zaplavování našich domovin barevnými imigranty a jejich potomky. Politicky se nemůžeme těmto trendům postavit kvůli ztrátě suverenity ve prospěch mezinárodních/globálních institucí a elit. Kulturně čelíme asimilaci globální konzumeristickou monokulturou, nepřátelskou evropské identitě a sebezachování.

Význam kultury však bledne v porovnání s naším biologickým vyhynutím. Artefakty vysoké evropské kultury budou v každém případě nadále oceňovány např. Asiaty a Židy – i po vyhynutí rasy, která je vytvořila. Kdybych si musel vybrat, obětoval bych celé dědictví evropské civilizace výměnou za zachování lidí, kteří ji stvořili, z nichž poté může vzejít nový zlatý věk.

Continue Reading

Přísaha bojovníků Hizballáhu

Autor: John Morgan

O 11. září toho bylo za uplynulé desetiletí z každé myslitelné perspektivy napsáno tolik, že není snadné nalézt úhel pohledu, který nebude působit banálně. Mohl bych se zabývat 11. zářím coby důsledkem americké zahraniční politiky, nebo jako symptomem islámské hrozby Západu, nebo z hlediska amerického vztahu s Izraelem, případně pak jeho dopady na domácí politiku a kulturu či jeho rolí při odškrtávání položek ze seznamu neokonzervativních imperialistů. Podobné úvahy jste však už nepochybně četli, a já k nim nemám co nového dodat. Proto se raději pokusím o osobní reflexi události.

Hned na úvod chci říct, že nevěřím žádné ze soupeřících teorií o 11. září jako „inside job“ („práce zevnitř“). I když nijak nepopírám, že útoky nabídly americkému vojensko-průmyslovému komplexu a jeho politickým spojencům nezměrné příležitosti, neviděl jsem žádný dostatečně přesvědčivý důkaz o aktivní účasti kterékoliv složky americké vlády nebo bezpečnostních struktur.

Navíc s přihlédnutím k neefektivitě a chaosu, panujícím v každém státním zřízení a touze očernit ostatní soupeřící frakce není možné, aby takto rozsáhlé spiknutí zůstalo utajené nadlouho či natrvalo. Po válce v Iráku netrvalo dlouho, než politici museli vyjít na světlo s pravdou o skutečném spiknutí za oponou, díky němuž vůbec válka začala. Pokud by bylo 11. září spiknutím, někdo by dřív či později předstoupil s důkazy.

Continue Reading

Na cestě k rasovému a civilizačnímu superstátu?

Autor: Guillaume Durocher

Především (ale nikoliv výlučně) mezi severoamerickými obránci zájmů bílých/Evropanů si můžeme všimnout sklonu bagatelizovat etnicko-národní, jazykovou a kulturní rozmanitost Evropy. Podle Richarda Spencera se „Hermani Van Rompuyové tohoto světa mohou stát užitečnými idioty při vytváření infrastruktury rasového a civilizačního superstátu na evropském kontinentu.“ I někteří evropští nacionalisté, jako třeba autor tzv. Nové pravice Guillaume Faye, se vyjádřili v podobném duchu.

Myšlenka únosu Evropské unie nacionalisty nepostrádá kouzlo. Jedním z poučení vzešlých z politického experimentu EU však je zjištění, že mezievropská diverzita často znamená řadu podobných problémů jako ta mezikontinentální. Panevropští aktivisté, tak citliví na problematiku multirasového a muslimsko-křesťanského soužití, by neměli zapomínat, že vnitřní evropské odlišnosti –  ať už jazykové, náboženské, regionální nebo obecně jakékoliv kulturní a etnické – zpravidla vedou k problémům podobného typu i v rámci daného společenství.

Evropská unie se svými 500 miliony občanů z 28 zemí, hovořících 24 jazyky poskytuje mnoho příkladů, jak se tato rozmanitost – úžasná věc a jeden z pramenů historické velikosti evropské civilizace – může rychle stát problémem, když se pokusíte vládu jediného režimu vtisknout různých lidem a národům. Řada dnešních výzev Unie přímo vychází z jejího multietnického charakteru: Němci, Francouzi, Britové, Řekové atd. necítí vysokou vzájemnou míru sounáležitosti, mají různé úrovně výkonnosti (což vede ke zvyšování nerovnosti), nejsou ochotni sdílet hospodářská břemena (což zmenšuje prostor k boji s nerovností) a nechtějí se podrobovat „cizí“ evropské většině. Společné porozumění často kulhá kvůli kulturně-jazykovým odlišnostem a rozhodovací proces a dokonce i estetiku poznamenává nutnost zavděčit se kmenovému cítění každé z etnických skupin. Následkem toho působí EU, jak tomu u multietnických režimů bývá, nefunkčně, zkostnatěle a kulturně sterilně.

Continue Reading

CasaPound

Autor: Rémi Tremblay

Nikdy jsem nebyl v CasaPound osobně. Vše, co vím o tomto římském hnutí, jsem se naučil prostřednictvím knih, článků, ale také svědectví přátel, kteří měli příležitost navštívit Řím a zažít toto hnutí osobně. Co je však důležitější, můj článek je založen na dvou rozhovorech s autory, spojenými s CasaPound (Gabriele Adinolfi a Adriano Scianca), přednášce a následném setkání s francouzským mluvčím CasaPound, Sébastienem.

Dne 28. února Sébastien, společně s dvěma vůdci studentského sdružení Blocco Studentesco uspořádali přednášku o cílech a metodách CasaPound. Po jejím skončení jsem měl příležitost si dlouze promluvit se Sébastienem, za účelem objasnění určitých témat, kterými se přednáška nezabývala.

Cílem tohoto článku není diskuse nad myšlenkami nebo cíli CasaPound. Tato neofašistická skupina obhajuje myšlenky, které jsou zakořeněny v italské historii a působily by nevhodně v Severní Americe. Těžiště tohoto článku spočívá v pojednání o metodách používaných CasaPound, díky kterým toto hnutí dosáhlo současného úspěchu a zdůraznění postupů, které mohou být přeneseny sem (Kanada) za účelem vybudování silného alternativního hnutí.

Continue Reading

Vyjděte ze svých rezervací!

Autor: John Morgan

Koncept „odporu bez vůdce“ pro pravici zpopularizoval v 80. a 90. letech ve svých spisech člen Klanu Louis Beam, poté co s ním měl přijít v 60. letech americký zpravodajský důstojník (Ulius L. Amoss – více zde, pozn. DP) jako s možnou strategií odporu proti hrozícímu komunistickému převratu ve Spojených státech.

Vlastně jde jen o adaptaci modelu buněk, v němž se povstalecká skupina dělí na jednotky o několika málo členech, kde o sobě jednotlivé buňky navzájem neví a kde zůstává jen jediný člen každé buňky v kontaktu s vyšším velením, které zprostředkovává povely ústředního velitelství. Tak může organizace pokračovat ve své činnosti i po zajetí a výsleších členů buněk nebo dokonce ústředí, jelikož nikdo nezná všechny zúčastněné.

V průběhu 20. století této techniky úspěšně či neúspěšně využila řada skupin, z těch významnějších zmiňme např. IRA, francouzský odboj, alžírskou FLN (vykresleno v legendárním filmu Bitva o Alžír /La Battaglia di Algeri/), Vietkong, Weather Underground nebo al-Káidu.

Odpor bez vůdce zachází ještě o krok dále a zcela se rozžehnává s konceptem organizace, na jejíž místo staví malé skupinky či jednotlivce, kteří mají z vlastní iniciativy a s využitím jim dostupných zdrojů napadat nepřítele. Jelikož je nespojuje nic kromě společné ideologie, nepřátelské bezpečnostní složky je nemohou sledovat ani předvídat jejich akce. V momentě, kdy počet a intenzita útoků dosáhne jistě úrovně, si hnutí získá přízeň mas a z podzemí se nějakým způsobem zjeví početné hnutí, které pozvedne boj na další úroveň.

Continue Reading

Proti rasismu… Zastavte imigraci!

Autor: Guillaume Durocher

Evropská unie je jedním z velkých politických experimentů nedávných dekád. Oficiální důvod vzniku EU – založené v naději na ukončení bratrovražedných evropských válek a sjednocení kontinentu tváří tvář realitě vzestupu neevropského světa – pravděpodobně souzní s názory většiny bílých nacionalistů. Dokonce, jak naznačuje video níže, podle mého mínění prounijní aktivisté využívají apelů na podvědomou bílou identitu. Mainstreamové evropanství v mnoha ohledech připomíná úpadkovou a nesoudržnou parodii bílého nacionalismu.

V reálu pochopitelně EU představuje protievropskou a etnocidní entitu. Věřím ale, že si evropští etnonacionalisté mohou z jejich úspěchů i selhání odnést cenná ponaučení ohledně kooperace mezi různými evropskými národy a státy v našem malém koutu světa a navzdory existenci národních zákazů.

Evropští nacionalisté z drtivé většiny stojí proti EU, ale někdy podle všeho z nesprávných důvodů. K podpoře britské strany UKIP například dochází proto, aby mohla usměrnit etnocentrické cítění Britů do bezpečných vod bezrasového a prokapitalistického smýšlení. Nigel Farage zdá se považuje polské a rumunské imigranty za větší nebezpečí než Afričany a Pákistánce, jakkoli je zjevné, že druzí jmenovaní zůstanou dlouhodobě nepřizpůsobitelní. A tak jsou etnocentrické impulzy Britů neškodně namířeny proti EU, místo aby byly účelně využity k odporu proti barevné imigraci. UKIP postrádá význam, s výjimkou faktu, že vystoupení Spojeného království z EU by znamenalo výrazné přeskupení sil a inspirovalo by i nacionalisty na kontinentě.

Continue Reading

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Autor: Karel Veliký

Vymezení identity „…rozhodnutí o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“ — Carl Schmitt

Evropa dnes zažívá hroznou invazi. Není to poprvé. V minulosti utočili Hunové (zastavila je římsko-germánská vojska na Katalaunských polích), Arabové a Avaři (odrazili je Karel Martel a Karel Veliký), Tataři (Rusové je porazili na Kulikovském poli), Turci (byli „evropským vojskem“ zahnáni od Vídně). Je tu ale jeden zásadní rozdíl! Před nepřítelem se buď prchá, nebo se s ním bojuje. Je ale dnes kam utéct? Rasově a národně cítící bílí lidé se z velkoměst utíkají do vnitřní emigrace, popř. je opouštějí, doslova „vyklízejí pole“. Ti další zatím dělají, že „nevidí“ – anebo opravdu „nevidí“, ať už jen pod tlakem každodenního „provozu“ či podvratné propagandy (řečičky o toleranci, obohacování atd., však to známe), a tedy z apatie či naivity, které xenofilové rádi vydávají právě za „toleranci“.

Ano, s nepřítelem se buď bojuje, nebo se před ním utíká, to ale pod podmínkou, že se obecně ví, kdo je Nepřítel, že se na něj může ukázat, že je možné ho veřejně pojmenovat. Nuže, mediální obřízka dělá vše pro to, aby „eliminovala“ národní a rasový instinkt občanů napadených zemí. Zprvu plíživý vpád alogenních se přitom v posledních 10–20 letech změnil v otevřenou kolonizaci. Vratká koexistence s cizorodými davy je v jimi postižených státech možná jen díky trvající institucionální převaze (správa a řízení společnosti) domorodých obyvatel; Česko dík své geografické poloze a historii (bez zámořských výbojů, zato s železnou oponou) zatím stojí stranou tohoto vývoje, ale jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani tady „imigrační klid nepotrvá věčně“. V Africe a Asii jsou miliony těch, kteří se už chystají na cestu…

Continue Reading

Jeune Bretagne

PL: Je tedy Jeune Bretagne mládežnickým hnutím, jak naznačuje název skupiny?

YV: Nikoliv, máme členy všech věkových kategorií. Mnoho skupin dělí své aktivisty podle věku, důležitější by však měla být oblast zájmu každého aktivisty. V naší skupině máme například aktivistu-čtyřicátníka, který zbožňuje rozdávání našich tiskovin a vylepování plakátů. Nezajímají ho přednášky ani další činnosti. Jak víš, tyhle věci mají obvykle na starosti teenageři, a při dělení podle věku bychom o tohoto chlapíka, který je spolehlivý a vzorem pro mladé, s kterými pracuje, přišli.

PL: Kolik máte členů?

YV: Máme asi 250 přívrženců, ale počet členů-aktivistů se pohybuje mezi 60 a 80. Když pořádáme kulturní akce, přijde zpravidla kolem 150 lidí, včetně mnoha těch, kteří nepatří mezi stoupence, protože jde o otevřené akce. Při více politicky orientovaných akcích počítáme s 30 až 40 účastníky.

PL: Pověz mi víc o těchto různých činnostech.

YV: Jak víš, vlastníme nedaleko odsud farmu. Každý měsíc tam pořádáme přednášky na kulturní a metapolitická témata. Pravidelně rozdáváme materiály a vyvěšujeme plakáty k propagaci naší skupiny i ke zdůraznění jistých témat či přitáhnutí pozornosti k dané problematice. Konají se „letní univerzity“; naši členové–aktivisté na místě přespávají a děláme to, co jindy – jen intenzivněji. Udržujeme přidružené skupiny zaměřující se na sport a fyzickou zdatnost. Při všech akcích také usilovně pracujeme na osvojování si vůdcovských dovedností a strategického myšlení – tato část je nesmírně důležitá. Naší nejdůležitější funkcí je sloužit coby vzdělávací skupina. Dodáváme lidem sílu pokračovat v boji pomocí kulturní a metapolitické práce a ukazujeme cestu, jak docílit změny v jiných skupinách skrz vůdcovské dovednosti a strategické myšlení.

Continue Reading

Autor: James Lawrence

V Číně žijící Evropan si jednoduše nemůže nepovšimnout tamějšího intenzivního nacionalismu – zejména v porovnání se směsicí strachu, opovržení a lhostejnosti, která ve vztahu k národnímu cítění převládá na Západě.

Když se tak objeví záběry z bezpečnostních kamer, na nichž se opilý západní turista pokouší napadnout Číňanku, zvedne se napříč čínským internetovým prostorem vlna rozhořčení a vláda podnikne opatření proti cizincům. Postavme proti tomu pro srovnání reakci britského establishmentu na skutečné případy znásilňování anglických dívek pakistánskými gangy: jeho hlavní starostí bylo vyhnout se byť jen stínu podezření z „rasismu“ ze strany soukmenovců pachatelů. Podobně smutných a znepokojivých případů by šlo snést celou řadu a z téměř všech oblastí národního života.

Zatímco čínský stát za hranicemi neúnavně hájí národní zájmy – a když jsou tyto snahy zhaceny, často cynicky vyvolává veřejné rozhořčení mezi svým obyvatelstvem – Amerika a některé evropské země plýtvají krví i penězi v zahraničních válkách za humanitární abstrakce. Kde jsou absolventi elitních čínských univerzit snad ještě silněji nacionalisticky smýšlející než řadový občan, je pro nepříliš bystré majitele diplomu ze západních fakult sociálních věd odznakem „třídní“ příslušnosti a známkou prestiže plivnout si na „zabedněný“ patriotismus nižších vrstev.

Continue Reading

William Pierce

Autor: William Pierce

Mnozí z mých nejlepších přátel se považují za konzervativce. Mám je upřímně rád a obdivuji je pro jejich ctnosti: mají správně zorientovaný morální kompas a zachovávají si osobní integritu i v éře rozkladu, mají nezávislého ducha a jsou připraveni stát i uprostřed stále nesamostatnější společnosti na vlastních nohou.

Proto doufám, že mi následující řádky prominou.

Tragická volba

Nemám sebemenších pochyb, že bych v případě vynucené volby mezi konzervatismem nebo levicí – ať starou či novou – volil konzervatismus.

Naštěstí však před takto omezenou volbou nestojíme – to by bylo skutečně tragické. Tragické ve velkolepém, spenglerovském slova smyslu. Stáli bychom před volbou onoho Spengerova hrdiny, římského vojáka v Pompejích, jehož kosti nalezli před jeho stanovištěm, kde ho pohřbila erupce Vesuvu, neboť nebyl ze svého postu nikým uvolněn a vystřídán. Volili bychom to, co je správné, čestné a v souladu s nejlepšími tradicemi naší rasy – a co nevyhnutelně selže.

Konzervativci totiž ze smrtelného zápasu, v němž se octli, nemohou v žádném případě vyjít vítězně. I když totiž jejich radikálně levicoví protivníci nedosáhnou svých cílů – a ani jich dosáhnout nemohou, neboť vychází z pomýleného chápání člověka a přírody – prokázali konzervativci naprostou neschopnost zabránit svým oponentům ve zničení svého vlastního světa.

Continue Reading

Félicien Rops – Pornokratès (1878)

Autor: Greg Johnson

„O štěstí neusiluje člověk, jenom Angličan.“ – Nietzsche

Hlavní otázky metapolitiky se soustřeďují kolem identity, morálky a možnosti.

Carl Schmitt považuje za prvopočátek politična dělení na nás a je. Otázky identity zní: „Kdo jsme?“ a „Kdo nejsme?“ Konktrétněji si bílý nacionalismus žádá odpověď na otázku: „Kdo je bělochem a kdo jím není?“

Otázka morálky zní:  „Co je správné?“ Je vytvoření bílé domoviny morální? I pokud má bílý nacionalismus politický smysl, dokud bude pokládán za nemorální, bude vyvolávat odpor. Ale jakmile přijmou lidé myšlenku bělošské domoviny coby morální, udělají pro její vznik první poslední.

Morální idealismus sám o sobě ale nestačí – politika je totiž uměním možného. A tak nestačí jen vědět, že bílý nacionalismus je morálně správný, musí být také politicky možný. Je nabízená globální multikulturní a multirasová utopie vůbec reálná? Je svět bez smysluplných odlišností – a tedy bez nepřátelství – dosažitelný? A pokud by byl takový svět chimérou, jak vypadá jeho alternativa? Jsou etnicky homogenní domoviny uskutečnitelným cílem? A pokud ano, jsme schopni získat zpět kontrolu nad naším osudem a takové domoviny vytvořit?

Continue Reading

Greg Johnson – New Right vs. Old Right

Autor: Greg Johnson

“This ain’t no party. This ain’t no disco.
This ain’t no foolin’ around.”
—
„Tohle není žádná párty, tohle není žádná diskotéka
Žádný prostor na to, dělat hlouposti“

—Talking Heads, “Life During Wartime”

V subkultuře bílého nacionalismu se pohybuji od roku 2000 a své zkušenosti bych označil jako veskrze – i když nikoliv výhradně – pozitivní. Nejobtížnější sousto pro mě neznamenali šejdíři a šílenci, ale všeobjímající pocit nedostatku morální vážnosti – dokonce i mezi těmi nejznalejšími a nejzásadovějšími bílými nacionalisty. Znám lidi, kteří skutečně a upřímně věří, že naše rasa je vystavena úmyslné politice genocidy, vytvořené organizovanou židovskou komunitou. Přesto však tváří tvář této hrůze gigantických rozměrů pokračují v životech plných marnivosti, pošetilosti a požitkářství.

Mám za to, že k naší věci přilákáme více lidí dodržováním následujících zásad: 1) každý si sám určuje intenzitu a explicitnost svého zapojení a 2) my ostatní jeho rozhodnutí budeme respektovat. Naše snahy však nijak nepokročí, dokud nedokážeme přesvědčit lidi, aby 1) učinili v plném rozsahu to, čeho jsou schopni v rámci své zvolené míry zapojení, a 2) aby tuto míru rozšiřovali – a tím i riziko, které jsou pro boj ochotní podstoupit. Abychom toho ale dosáhli, musíme se nejprve vypořádat s problémem morální vážnosti.

Continue Reading

Frank Kemp Salter – On Genetic Interests: Family, Ethnicity, and Humanity in an Age of Mass Migration

Autor: Michael Polignano

Recenze knihy Franka Saltera: On Genetic Interests: Family, Ethnicity, and Humanity in an Age of Mass Migration, 2nd ed. New Brunswick, N.J.: Transaction Publishers, 2007

Dle hlavní teze knihy Franka Saltera On Genetic Interests veškeré živé organismy chrání své „genetické zájmy“ – každá životní forma tedy usiluje o předání svých genů další generaci. Salter tak staví na a rozšiřuje stávající teorie příbuzenství a altruismu – především teorii inkluzivní zdatnosti W. D. Hamiltona 1], podle níž může altruistické chování vůči vlastní (rozšířené) rodině, až do bodu vlastního obětování, zvýšit vlastní genetické zastoupení v budoucích generacích. Jinak řečeno – za určitých okolností může tvor ochránit prostřednictvím altruistického chování vlastní genetické zájmy, i pokud takové chování snižuje jeho přímé šance na reprodukční úspěch. Aplikací tohoto principu na etnické skupiny (Salter upřednostňuje termín „ethnies“) 2], jejichž příslušníci sdílejí vyšší procento genů než náhodně zvolení lidé z odlišných skupin, vstupuje Salter na neprobádané teritorium. Příslušnost k etnické skupině se tak stává přirozeným rozšířením příbuzenství.

K určení příbuznosti mezi dvěma jedinci není třeba rozsáhlých genealogických záznamů: lze jej kvantitativně stanovit prostřednictvím rozboru genetického vzorku. Salter ke zjištění míry příbuznosti využívá globálních genetických rozborů, provedených L. L. Cavallim-Sforzou, P. Menozzim a A. Piazzou v 80. letech minulého století. 3] Hned na úvod stojí za to vyvrátit oblíbenou a častou opakovanou námitku o neexistenci čistých ras: jisté smíšení populací koncept genetických zájmů nijak nediskredituje (str. 48). Dokud existují mezi etnickými skupinami „průměrné“ genetické odlišnosti, existují i etnické genetické zájmy.

Continue Reading

John Morgan

Projev šéfredaktora vydavatelství Arktos Johna Morgana přednesený na konferenci American Renaissance v dubnu 2014

Zpráva z Ukrajiny a Maďarska

Než vůbec začnu, rád bych zdůraznil, že budu hovořit o řadě uskupení, s nimiž jsem v kontaktu – nerad bych však vyvolal dojem bezvýhradné podpory jejich programů či postojů. Pokládám je za velmi zajímavé – nevystupuji zde však jako mluvčí žádné z nich.

Rád bych začal očitým popisem dvou výjevů z letošního ledna. První se odehrál v ukrajinském Kyjevě, když jsem se večer po svém příletu blížil na centrální Náměstí nezávislosti, tzv. Majdan. Už z dálky byl cítit kouř, linoucí se z množství sudů, u nichž se ohřívali nebo na nich vařili lidé utáboření na Majdanu. Když jsem přišel blíž, donesl se ke mně zvuk z revolucionáři zapojených reproduktorů. Později jsem se dozvěděl, že revoluční výbor udržoval na Majdanu nepřetržitý program: ať už jste přišli ve 4 ráno nebo odpoledne, vždy se tu něco odehrávalo – projev, hudební vystoupení, vlastenecké drama nebo něco dalšího. Platilo to i o celém Majdanu: žil o půlnoci, stejně jako v poledne. Protestující chtěli, aby vláda pochopila, že jejich hněv za několik dní sám od sebe nepomine.

Samotné náměstí se pak proměnilo v obří, soběstačné městečko stanů a dalších dočasných objektů. Miniaturní město ve městě se táhlo mnoho bloků oběma směry, až k narychlo proti policejním útokům minulý měsíc vztyčeným barikádám, které stále hlídali dobrovolníci. Hnutí Occupy Wall Street s Ukrajinci naprosto nemůže srovnávat. Stovky aktivistů zde uprostřed zimy přes měsíc žily, a pokračovaly v tom další týdny – i když si všichni dobře uvědomovali, že policie může každou chvíli zaútočit a dost možná je i zabít. Někteří tam stále zůstávají i v čase této řeči. Všechno pokrývaly vlajky a vlastenecké slogany. Jak jsem si výjev prohlížel, ani na moment jsem nepochyboval, že změna se stala nevyhnutelnou.

Continue Reading

We Will Create a White Homeland in the Pacific Northwest

Autor: Greg Johnson

Pokaždé, když jeden z mých přátel rozšíří svou sbírku zbraní o další kousek, tak říká: „Doufám, když Bůh dá, že ji nebudu nikdy muset použít.“ Přesto nakupuje zbraně dál, protože se jednou můžou hodit. Totéž si pokaždé říkám i já, když vezmu do ruky román od Harolda Covingtona. Ale čtu je dál. Jednou se můžou hodit.

Čtyři recenzované romány, souhrnně označované jako „Severozápadní kvartet“, vypráví příběh vytvoření suverénního státu bílých nacionalistů, Severozápadní americké republiky (Northwest American Republic – NAR), na území dnešních USA někdy v průběhu druhé či třetí dekády našeho století – z historického hlediska tedy ve velmi blízké budoucnosti. NAR se rozkládá na území států Washington, Oregon, Idaho, části severní Kalifornie, Montany a Wyomingu. Tato oblast se od USA odtrhne po pěti letech nesmiřitelné guerillové války vedené Severozápadní dobrovolnickou armádou (Northwest Volunteer Army – NVA). NVA funguje jako politická strana s ozbrojeným křídlem. Ideologicky čerpá mnohé z nacionálního socialismu, takticky se však inspiruje u Irské republikánské armády a mafie, stejně jako u islámských organizací jako palestinský Hamas nebo libanonský Hizballáh a povstaleckých skupin, které dostaly armádu USA do patové situace v Iráku a Afghánistánu.

Jde o válečné romány – což je žánr, který ve mně čas od času vyvolává nepříjemné pocity. Chápu, že válka je nedílnou součástí historie lidstva; že rozhoduje o osudu národů, ras a celého světa; že tvoří velkou část světových dějin a pozadí světové literatury; že při psaní o lidech se nakonec nejde psaní o válce vyhnout. Je mi také jasné, že válka je pro člověka příležitostí prokázat jak bezpříkladnou ctnost, tak i nejnižší proradnost. Nepopírám, že z válečných příběhů lze načerpat užitečné informace i inspiraci. Jen mě prostě popisy násilí a nenávisti nejsou osobně příjemné. Čím lepší spisovatel, tím svůdnějšími se tyto popisy stávají – až do bodu, kdy je možno označit je za určitý druh sadistické pornografie násilí.

Continue Reading

The sky is the blue, and the land is the green. The white is for the people in between.

Autor: Harold A. Covington

I. Bílá rasa v Severní Americe čelí hrozbě skutečného, fyzického vyhynutí. Při pokračování současných ničivých demografických trendů bude bílé obyvatelstvo USA a Kanady v menšině do roku 2050 a do roku 2100 ze Severní Ameriky v podstatě vymizí. Bod, za nímž není návratu, je ale mnohem blíž. Už do roku 2020 bude průměrný věk evropské populace v Severní Americe tak vysoký, že nebude schopna reprodukčně soutěžit s přílivem barevné imigrační záplavy z Třetího světa.

II. Promrhali jsme šest desetiletí zbytečnými a neplodnými pravicovými, „košer-konzervativními“ strategiemi a organizacemi. Drtivá většina těchto organizací a hnutí odmítala jak klíčový význam rasy ve všech oblastech, tak nutnost získat moc státu jako záštitu existence a přežití naší rasy. Hrstka těchto pokusů odvrátit hrozbu vyhynutí rasy skupinami či jedinci otevřeně rasově orientovaného nebo národně-socialistického přesvědčení se naneštěstí odehrála pod vedením mužů hloupých, nekompetentních a nečestných, případně libovolné kombinace všech tří. Šedesát let pravicového selhání a impotence znamená, že náš čas se nachýlil.

Continue Reading

Orania – inspirace pro identitární aktivismus

Autor: F. Roger Devlin

Účastníci loňské konference American Renaissance si nemohli nepovšimnout změny ovzduší a obecné nálady oproti předchozím setkáním – nejspíše následkem hladkého znovuzvolení Baracka Obamy s pouhými 39% bělošské voličské podpory. Převládal nový pocit, že strategie „probuzení“ bělochů a postupného získání moci demokratickými prostředky nefunguje. Demografická transformace postupuje příliš rychle a náš postup je příliš pomalý; příležitosti, které jsme spatřovali se vytrácí. Strategická změna orientace se tudíž stala nevyhnutelnou.

Tato změna bude směřovat k vytvoření autonomních bílých území, ze kterých se případně mohou stát nezávislé státy – a kniha Artura Kempa Nova Europa: European Survival Strategy in the Darkening World je vynikajícím úvodem do tohoto tématu. Základním východiskem a nejsilnější myšlenkou Kempova uvažování je důkladné pochopení územního aspektu politiky. Jak sám Kemp uvádí: „Politická moc vychází z fyzického zabrání území: nikoli historických práv, právních dokumentů nebo morálních nároků – jen z obsazení území. Lidé, kteří obsadili území určují povahu tamní společnosti.“

Podle Kempova názoru bylo Achillovou patou jihoafrického apartheidu právě nepochopení této skutečnosti. Afrikánští voliči věřili, že může být stabilní evropská společnost vybudována na většinově černošském území, že  prostřednictvím správných zákonů si mohou donekonečna užívat výhod levné černé pracovní síly, zatímco zabrání černochům v určování charakteru jihoafrické společnosti. Tento systém nejenže nezabránil většinové černošské vládě, naopak jí posloužil jako inkubátor. Apartheid nejenže učinil bělochy závislé na černých, ale dokonce i přispěl k jejich populačnímu nárůstu.

Continue Reading

Vynaložil jsem 88% úsilí a mohu potvrdit, že tudy cesta nevede,..

Autor: Ted Sallis

Jedním z nejužitečnějších konceptů na poli rasově-nacionalistického aktivismu představuje tzv. „Paretův princip,“ či chcete-li „Pravidlo 80/20.“ Obecně lze Paretův princip vyjádřit tak, že 20 % příčin (aktivit) způsobuje 80 % výsledků. Ačkoli je tento specifický poměr 80:20 (nebo jeho přibližné hodnoty) vypozorovatelný i v mnohých dalších odvětvích, neměli bychom se až přespříliš zaměřit na čísla samotná. Namísto toho bychom si měli všímat hlavní myšlenky: velké procento výsledků je způsobeno malým počtem příčin (aktivit), což značí, že většina příčin (aktivit) způsobuje jen marginální nárůst výsledků. První výše prezentovaný odkaz uvádí příklady, jež docela dobře dokreslují celou myšlenku. Například v obchodní oblasti platí, že dvacet procent zákazníků je zodpovědných za osmdesát procent celkových tržeb. Myslím, že tento princip platí i pro rasově-nacionalistický aktivismus jako pro celek a rovněž tak i pro jednotlivé dílčí aktivity v širším aktivistickém rámci.

Přináší většina „aktivit“ našeho „hnutí“ nějaké konkrétní výsledky? Tímto mám na mysli nejrůznější příspěvky na blozích, nekonečné diskuse k článkům, elektronické debaty a hádky, etnický fetišismus, gnostický tradicionalismus, esoterické hnidopišství, sbírání hitleristických artefaktů atd. Lze jejich prostřednictvím vůbec něčeho pozitivního dosáhnout? Přispívá většina tzv. „aktivistů“ pozitivně a produktivně naší věci? Nebo by bylo přesnější říci, že produktivní aktivity vychází z práce menšiny, kdy soustředěné úsilí této menšiny přináší to málo pokroku, kterým „hnutí“ disponuje – zatímco naprostou většinu aktivit v rámci „hnutí“  lze považovat za irelevantní nebo dokonce kontraproduktivní?

Disponujeme omezenými zdroji a stojíme tváří v tvář globalizovaným elitám a organizovaným etnickým skupinám, jejichž zdroje jsou vskutku enormní. V této nerovné bitvě můžeme pomýšlet na dosažení svých cílů jedině tehdy, když budeme ve svých aktivitách dostatečně efektivní, uplatníme chytrou taktiku a promyšlenou strategii, a zároveň vynaložíme velké úsilí. Z výše zmíněného vyplývá, že Paretův princip funguje i ve sféře rasového nacionalismu. Rozhodně by neškodilo se zamyslet nad tím, jak navýšit a zefektivnit naše snahy. Nebo již nemůžeme lépe využívat svůj čas, peníze, úsilí a další aktiva k dosažení svých cílů nejproduktivnějším možným způsobem?

Continue Reading

Metapolitiku lze zredukovat na dvě základní oblasti: šíření myšlenek a vytváření komunity.

Autor: Greg Johnson

Rád bych užil článku W. Pierce „Skinheads a zákon“ jako vhodného odrazového můstku pro diskusi o jednom z problémů hnutí bělošského nacionalismu, jež označuji za předčasný populismus.

Bělošský nacionalismus jak jej definuji, je z následujícího důvodu formou populismu: žádný systém vlády není legitimní, pokud neusiluje o obecné blaho národa. Systém postrádá legitimitu, pokud na úkor ostatních částí společnosti upřednostňuje určitou třídu, frakci nebo dokonce cizince. Jako populista mám za to, že zájmům celku nejlépe poslouží elitistický politický systém, pod podmínkou zodpovědnosti elit zbytku společnosti. Odvěkým problémem politiky je nalezení vůdců, kteří kvalitou převyšují obyčejného člověka. Dále věřím, že jakékoliv hnutí usilující o vytvoření populistického systému spočívajícího na zásadách bílého nacionalismu, musí být co možná nejvíce elitistické. Jsem také přesvědčen, že než se ve snaze vytvořit takové hnutí obrátíme na masy, musíme se nejdřív zaměřit na vytvoření vůdcovské kasty.

Bělošský nacionalismus by podle mě měl směřovat i k populismu v běžnějším a zaužívanějším slova smyslu, jelikož v našich podmínkách jsou bílé společenské elity neúměrně často viníky našeho úpadku a bílé masy jsou neúměrně často jeho oběťmi. Aby se bělošský nacionalismus dostal k moci, nestačí pouhá reprezentace všech Evropanů, ale také ochota vypořádat se skutečnými a oprávněnými nároky za spáchané křivdy, jež mají bílé masy vůči elitám. Těm nesmíme dovolit ponechat si moc a bohatství získané plundrováním a rozbitím bílé Ameriky. Moje politické sympatie jsou plně na straně střední a pracující vrstvy obyvatelstva, nejvíce poškozenou uzurpací – přestože obecně vzato jsem elitista, co se např. hudebního a uměleckého vkusu týče a stěží byste mě mohli potkat v Taco Bell.

Continue Reading