Délský potápěč

Autor: Alain de Benoist

Lidskoprávní ideologie je univerzalistická v tom smyslu, že vždy a všude prosazuje sebe samu naprosto bez přihlédnutí k tradici a kontextu. Subjektivistické je pak její vymezení práv jako subjektivních vlastností abstraktního jednotlivce.

Čas od času si někteří z nás kladou otázku, co Evropa vlastně přinesla světu, co je pro ni nejtypičtější? Nejlepší odpověď zní asi následovně: pojem objektivity. Právě z ní vyplývá vše ostatní: idea jednotlivce a jeho svobody, obecné blaho odlišné od jednotlivých zájmů, spravedlnost coby nalézání pravdy (tedy opak pomsty), vědecká etika a úcta k empirickým datům, filozofické myšlení oproštěné od víry a dodávající mysliteli sílu sám přemýšlet o světě a zpochybňovat pravdu, duch zdrženlivosti a možnost sebekritiky, schopnost vést dialog a dokonce i pojem pravdy samotný.

Univerzalismus však je překroucením objektivity: zatímco cesta k ní vede od konkrétního, univerzalismus se ji pokouší definovat ze svévolně stanovené abstrakce. Namísto vyvozování etiky z určitého bytí, postupuje zcela obráceně.

Continue Reading

Autor: Patrick Le Brun

V době vzniku a úvodních let fungování think tanku Nové pravice GRECE považovali jeho členové – mezi něž patřily takové intelektuální těžké váhy jako Alain de Benoist či Pierre Vial – za nezbytné jasně se distancovat od minulých selhání a model, k nimž části pravice té doby dosud oddaně vzhlížely. Tato nová generace autorů, kterým zpravidla v době kulturní revoluce roku ´68 ještě nebylo ani třicet, si jasně uvědomovala, že nostalgická věrnost prohraným bojům – bylo jich několik – brání tomu získat si u svých krajanů většinovou politickou a kulturní podporu. Tak vznikla mezera, kterou levice nikterak neváhala v plné míře využít.

Ve svých esejích a brožurách se lidé z GRECE systematicky zabývali tím, čím nejsou, aby si tak ujasnili, čím se vlastně pokoušejí stát. Neusilovali o návrat k monarchii, režimu ve Vichy, předkoncilnímu ultramontanismu, klasickému liberalismu atp. Při zběžném pohledu se tím pádem mnozí stoupenci pravice ptali: „A co vlastně zbývá?“ Díky této tlusté čáře za minulostí si mnozí uvědomili, jak dalece ztratili kontakt se skutečnou podstatou toho, za co bojovali jimi tolik ctění předci.

Podobně tlustou čáru se dnes alternativní pravice snaží udělat i na americké pravici. Přestože si její intelektuálně nejvytříbenější prvky hojně vypůjčují z Nouvelle Droite, není zběhlost v této evropské škole myšlení pro smysluplnou akci v rámci amerického snažení nezbytná. Na tento nový začátek je ostatně nejvyšší čas. Dnešní doba velí konat – a to ne jen za nějaký hodnotový systém, ale za samotné přežití našich lidí. Naše genocida je nedílnou součástí základního kódu stávajícího systému a politické slepé uličky krajní pravice a košer poltergeistů, kteří lákají hledače pravdy podobně jako světlo lampy můru, lze připodobnit k nebezpečným propadlům nastraženým do cesty. Musíme přijít s něčím novým – nebo zemřít.

Continue Reading

Robert Steuckers – The European Enterprise: Geopolitical Essays (Manticore Press, 2016).

Autor: Kerry Bolton

Recenze knihy Roberta Steuckerse The European Enterprise: Geopolitical Essays. Vybral a přeložil dr. Alexander Jacob (Manticore Press, 2016).

Anglofonní pravice intelektuálně zaostává za tou západní a ruskou o celé světelné roky, protože jí chybí dostatečně hluboké filozofické základy, z nichž lze následně vést účinnou akci. Naštěstí poslední léta přinesla anglickým mluvčím, kteří jiným jazykem nevládnou (jako například autor těchto řádek), překlady klíčových evropských myslitelů, z nichž asi těmi nejzásadnějšími jsou autoři vycházející z Nové pravice a z prostředí okruhu Duginových neoeuroasianistů. Významným krok kupředu pro anglofonní čtenáře pak znamenal vznik společnosti Arktos Media zajišťující překlady vlivných evropských myslitelů jako Guillaume Faye a Alain de Benoist. Nyní se navíc jako kvalitní vydavatel tradicionalistických a filozofických knih objevil u protinožců (Australasie, i když pod vedením v cizině žijící Novozélanďanky Gwendolyn Tauntonové) Manticore Press, jehož nejnovějším počinem je soubor devíti esejí o 300 stranách, sebraných z přednášek přeložených indickým akademikem dr. Alexanderem Jacobem. Pokrývají desetiletý úsek (do roku 2015) myšlení belgického geopolitického teoretika a proevropského aktivisty Roberta Steuckerse, jednoho z představitelů evropské Nové pravice, který roku 1994 zřídil vlastní think tank Synergies européennes.

Eseje jsou důležité, protože přinášejí čtenářům široké pozadí životně důležité otázky místa Evropy ve světě z pozice vědecké geopolitiky. S ohledem na palčivý nedostatek analýzy náležité úrovně anglofonní pravice geopolitika dodnes vděčí za mnohé právě tak britskému teoretikovi 19. století Halfordu Mackinderovi, jako německému teoretikovi Karlu Haushoferovi, kteří oba psali o kontrole velké masy souše jako prostředku vlády nad světem – právě oné oblasti, v současnosti sužovaných četnými konflikty a americkým vměšováním v mnoha podobách. Tato tradice geopolitického učení přišla s teorií o trvalém konfliktu mezi dvěma odlišnými tendencemi geopolitické kontroly: námořními a pozemskými mocnostmi.

Continue Reading

Daniel Friberg

Autor: Joakim Andersen

Ohlédnutí za knihou Daniela Friberga The Real Right Returns: A Handbook for the True Opposition (Londýn: Arktos, 2015).

Žijeme v zajímavé době, v níž se ustálené politické a ideologické konsensy, jež  společnosti vládly více než 50 let, otřásají v základech. Během tohoto období přechodu liberalismus levice nejen že není schopný řešit rostoucí množství problémů, ale začíná být zřejmé, že mnoho problémů sám vytváří. Skutečná opozice má tedy všechny důvody k optimismu.

I tak nás ale čekají obří problémy. Chcete-li, uvedu jednoduchý příklad: Jaká je naše alternativa k rozpadajícímu se systému? Kdo jsme? Abych citoval slavnou revoluční frázi dvacátého století: „Co je třeba udělat?“ Pokud si na tyto otázky uspokojivě neodpovíme, riskujeme promarnění naší stále viditelnější historické příležitosti.

Continue Reading

Reakce Guillaume Fayeho po přečtení recenze Jakuba Horňáčka.

Autor: Adam Berčík

Dne 9. července vyšla v příloze Lidových novin recenze na knihu Guillame Fayeho Proč bojujeme, sepsaná historikem umění a architektury profesorem PhDr. Pavlem Kalinou PhD. – reakce české nové levice na sebe nenechala dlouho čekat, a tak 18. 7. vychází na webu A2larm článek Chvilka estrádního fašismu na stránkách Lidových novin od Jakuba Horňáčka.

Hned úvodem Horňáček naznačuje, že kniha byla recenzována jen „pro nedostatek podnětů“ v okurkové sezóně. Proč ale reaguje na knihu, která byla recenzována „jen pro nedostatek podnětů v okurkové sezóně“ – to už nám opomněl objasnit. Tedy kniha. Podle Horňáčka jde o pamflet. Osobně si pod pojmem pamflet představuji trochu něco jiného než knihu o 277 stranách, kdy 52 stran je samotný manifest a dalších 180 výkladový slovník a která obsahuje mimo jiné rejstřík osob a pojmů a poznámkový aparát.

Horňáček obviňuje Kalinu, že zamlčuje fakta – sám však manipuluje. Stránky Délský potápěč označuje za „kulturní blog tuzemských sil“. Stránky studijní skupiny Délský potápěč původně vznikly v roce 2007 jako soukromý blog a dodnes se neidentifikovaly s žádnou, Horňáčkem blíže nespecifikovanou „tuzemskou silou“ (od té doby mimochodem všechny „tuzemské síly“ umřely na souchotě.) Navíc francouzské hnutí Generace identity v roce 2007 ještě neexistovalo, tudíž k němu nikdo „nevzhlížel.“ Myšlenky francouzského identitárního hnutí se objevily až v roce 2013 v souvislosti s dílem Markuse Willingera Generace identity. Ale nač se obtěžovat s dohledáním základních faktů, že ano?

Continue Reading

Kniha týdne Lidových novin! G. Faye – Proč bojujeme

Recenze na Knihu týdne Lidových novin (9. července 2016) Proč bojujeme z pera renomovaného českého historika umění a architektury Prof. PhDr. Pavla Kaliny, PhD.

Náš knižní trh neoplývá publikacemi věnovanými současnému politickému myšlení. Proto lze jen uvítat české vydání Proč bojujeme od Guillauma Faye.

Kniha původně vyšla už v roce 2000. Text je doplněn poznámkami, které čtenáři pomáhají pochopit ta místa, kde autor reaguje na myšlenky jiných osobností francouzské nové pravice, zejména Alaina de Benoista, nebo kde vychází z méně známých realit francouzského kontextu. Proto se zaměřím hlavně na témata, která mají obecný dosah, a pokusím se zamyslet nad tím, jak Fayeovy teze prověřil čas.

Nemožnost integrace

Faye na rozdíl od většiny komentátorů mluví o nemožnosti integrace cizinců do evropské kultury. Jde o jednu z otázek, na které asi nejde racionálně a definitivně odpovědět. Vždycky bude možné argumentovat empirickými příklady. Vždycky bude možné se přít o to, co vlastně znamenají slova jako „integrace“. Jistě by nebylo těžké najít v západoevropských městech upadající čtvrti, k jejichž oživení přispěli právě přistěhovalci z mimoevropských kultur. Na druhé straně nejenže slyšíme o dalších a dalších násilnostech, ale dovídáme se například, že migranti se sice mají integrovat, zároveň je ale nikdo nemůže nutit k tomu, aby ztratili svou identitu. V takové situaci je asi dobré šetřit s odsuzujícími nálepkami.

Continue Reading

Guillaume Faye: Wofür wir kämpfen. Manifest des europäischen Widerstandes (obálka německého vydání knihy v produkci Thule Seminar Dr. Pierra Krebse)

Autor: Vítězslav Jinoch

Po 15 letech jsme se letos v květnu konečně dočkali: kniha Proč bojujeme u nás byla oficiálně vydána. Po samizdatovém vydání a elektronické internetové verzi jsme se jí dočkali ve velmi pěkném a reprezentativním tištěném formátu. Myšlenky Guillaume Fayeho jsou tedy skrze tento knižní počin již dostupné nejen aktivistům identitárního hnutí, ale i širšímu okruhu čtenářů (což nezmění ani problémy s její obchodní distribucí).

Kniha je opatřena předmluvou Karla Velikého, jehož studijní a vydavatelská skupina Délský potápeč za knihou stojí. Karel Veliký a jeho studijní skupina jsou důležitou zákulisní silou, která českému prostředí zprostředkovává myšlenky mnoha zajímavých autorů a myšlenkových směrů. Za překlad a realizaci vydání knihy Proč bojujeme jim proto patří nesmírný dík. Druhou předmluvu obstaral Adam Berčík, jedna z předních postav českého identitárního hnutí Generace identity. Adam Berčík je člověkem, který myšlenky, jež mobilizují vědomí, převádí do aktivních činů. Je člověkem, který současné nepříznivé situaci evropského kontinentu čelí, tak říkajíce, „tváří v tvář“ na ulici. Poslední a strhující předmluva je z pera Dr. Pierra Krebse, jež je původní předmluvou německého vydání, z kterého český překlad vzešel.

Continue Reading

Stojíme tváří v tvář největší výzvě od pádu římské říše. Je třeba „semknout řady“, ne prohlubovat staré spory.

Autor: Karel Veliký

Takto pojmenoval Guillaume Faye koncept obrody Evropy jakožto světové velmoci.

Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de recherche et d´etudes pour la civilisation européenne, GRECE) vzniklo v revolučním roce 1968. Za cíl si kladlo obrodit pravicovou kulturu, která po roce 1945 víceméně ležela ladem (tj. nebyla dále kultivována) a vytvořit tak kulturu novou. Členové GRECE ji začali stavět na třech základech:

1. V návaznosti na Armina Mohlera vyzdvihováním tezí myslitelů předválečné tzv. konzervativní revoluce ze zapomnění (Spengler, Moeller van den Bruck, Schmitt, Jünger, Freyer aj.)
2. Aplikováním nejnovějších výsledků etologie, sociologie, sociobiologie, antropologie a genetiky (Lorenz, Gehlen, Wilson, Eysenck, Jensen, Pearson, Monod aj.).
3. Na poznatcích indoevropeistiky, lingvistiky i skrze filozofické výboje a tradicionalismus (Dumézil, Eliade, Polomé, Varenne, Wikander, Rougier, Heidegger, Ruyer, Evola aj.) oživit a upevňovat předkřesťanský substrát evropské duchovnosti a etiky – jakožto ústřední části kultury –, a přispívat tak k opětovnému šíření „staronového mýtu“, jak jej poprvé vyjádřili Wagner (Prsten Nibelungův) a Nietzsche (Tak pravil Zarathustra).

K tomu sloužily časopisy jako Élements, Nouvelle École, Krisis či Études et Recherches, jakož i knižní nakladatelství (Éditions Copernic), pořádání seminářů, kolokvií a letních univerzit pro tkaní vlivových sítí a pronikání do systémových struktur.

Continue Reading

Archeofuturismus: myšlení a jednání, jež „má skrze původní iniciovat budoucí.“

Autor: Karel Veliký

Takto pojmenoval Guillaume Faye koncept obrody Evropy jakožto světové velmoci.

Faye se v roce 1973 stal osobností GRECE č. 2 (po Alainu de Benoistovi) a toto postavení si udržel až do roku 1986, kdy sdružení opustil. Následujících dvanáct let pracoval hlavně v různých médiích, avšak knihou o konceptu archeofuturismu (L’Archéofuturisme, Les Editions de l’Æncre 2011) se k metapolitice zase vrátil a věnuje se jí dodnes.

Archeofuturismus znamená, stručně řečeno, vnesení předmoderních, nerovnostářských a nehumanitářských principů (principium je latinský překlad řeckého termínu arché – původ, příčina, vedení, vláda, řízení; je to „pilíř“, který je počátkem cesty, ale také jejím cílem – koncem, stejně jako tím, co nás na cestě podpírá, buď „přímo“, nebo jako maják) do moderního světa, a to v zájmu přežití Evropanů a bílé rasy vůbec. Termín „futurismus“ je zde míněn jak v etymologickém smyslu (s poukazem na naši budoucnost), tak ve smyslu užším, „technovědném“, neboť takto nově prosvětlená skutečnost, např. objevy v biologických vědách, se již dávno nekryje s časově místními „pravdami“ liberté, egalité, fraternité.

Continue Reading

Překrucování historie: jeden ze způsobů, jak napravit a vykoupit „křivdy“ způsobené barevným bělochy i institucionálním rasismem.

Autor: Richard J. Herbert

Jednou za uherský rok dojde ve světě vydávání knih k zázračné události, spadající do jedné ze dvou následujících kategorií: 1) buď k vydání v každém ohledu dokonalé knihy; nebo 2) vydání díla, jenž je v každém myslitelném slova smyslu zcela bídné. V podobě sbírky Crystal Blantonové, Taylora Ellwooda a Brandy Williamsové Bringing Race to the Table: Exploring Racism in the Pagan Community, se 21. století dostává krystalického příkladu oné druhé kategorie – sborníku, jenž by klidně mohl ztělesňovat platonskou formu Špatné knihy. Jelikož by jeho téma – tedy rasismus v současném pohanství – mohlo čtenáře Counter-Currents zajímat (částečně i proto, že se samotné C-C  jedné kapitole objevuje) 1], pojďme se na tuto úžasně špatnou knihu podívat podrobněji.

Od prvního odstavce se kniha nijak netají svou naprostou absurditou. Místo úvodu jsme vystaveni neohrabaně formulovanému a naformátovanému zaříkávání k Maye Angelouové, Rose Parksové, Martinu Lutheru Kingovi Jr. a Harriet Tubmanové. Doslovná citace tohoto zaříkávání ukazuje jak absurdní obsah, tak lajdáctví editora – v typografické oblasti i v pohrdání řádnou interpunkcí – tak typické pro tento svazek:

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nouvelle Ecole č. 48/1996, věnovaného Ernstu Jüngerovi

Autor: Alain de Benoist

Nová pravice Ernsta Jüngera do Francie pochopitelně uvádět nemusela – když se na konci 60. let objevila, byl už autor knihy Na mramorových útesech francouzské veřejnosti dobře známý. Vlastně byl nejznámějším německým spisovatelem na západním břehu Rýna. Tento pro Němce těžko pochopitelný stav měl několik příčin.

Jüngerova díla byla v prvé řadě přeložena do francouzštiny poměrně brzy: jeho zásadní válečná díla už na začátku 30. let – a okamžitě ho proslavila 1]. Především však hrála Francie klíčovou roli v Jüngerově kariéře, životě i duchovním a literárním vývoji. Od dob své mladické eskapády s Cizineckou legií a strašlivých zážitků ze zákopů nemohl Francii vymazat ze svého života a srdce, jak vysvítá z četných vztahů, udržovaných s Francouzi, četby Barrého nebo Léona Bloye, ale také z překladů Rivarola, Guye de Maupassanta či Paula Léautauda.

Jünger měl konečně také vždy štěstí na talentované francouzské překladatele, disponující citem zachytit nuance jeho stylu a myšlení, od Henriho Thomase a Henriho Plarda přes Juliena Herviera po Françoise Ponceta.

V roce 1973 k tomu Jünger poznamenal: „Myslím, že Francouzi si cení Němce, který se místo usilovné snahy nasadit cizí tvář jako Němec i prezentuje.“ 2]

Continue Reading

„Máme právo být těmi, kým jsme – a jedině my můžeme být těmi, kdo jsme.“ Jared Taylor

Autor: Greg Johnson

Poznámka: Jedná se o odpovědi na otázky akademika, sestavujícího knihu o identitárním hnutí.

1. Vnímáte Counter-Currents jako identitářské nakladatelství?

Ano i ne. Popisuji Counter-Currents Publishing jako naklatelství Nové pravice, identitářství má však k Nové pravici podobný vztah jako politika k metapolitice. Chápu identitářství jako v zásadě politické hnutí – jeho metapolitické základy však přinejmenším zčásti položila Nová pravice. Projekt Nové pravice (americké i evropské) vidím jako snahu o zformování posttotalitární pravice, vybavené k boji s poválečnou kulturní hegemonií levicových idejí. Konečným cílem je zakotvit biologické i kulturní přežití a rozkvět evropských národů a etnik jako nejvyšší politickou prioritu, protože právě tyto hodnoty homogenizující síly globalizace aktivně likvidují.

Jako rase nám hrozí vyhynutí kvůli kombinaci porodnosti pod mírou zachování populace, rasového míšení a zaplavování našich domovin barevnými imigranty a jejich potomky. Politicky se nemůžeme těmto trendům postavit kvůli ztrátě suverenity ve prospěch mezinárodních/globálních institucí a elit. Kulturně čelíme asimilaci globální konzumeristickou monokulturou, nepřátelskou evropské identitě a sebezachování.

Význam kultury však bledne v porovnání s naším biologickým vyhynutím. Artefakty vysoké evropské kultury budou v každém případě nadále oceňovány např. Asiaty a Židy – i po vyhynutí rasy, která je vytvořila. Kdybych si musel vybrat, obětoval bych celé dědictví evropské civilizace výměnou za zachování lidí, kteří ji stvořili, z nichž poté může vzejít nový zlatý věk.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Autor: Lucian Tudor

Alexandr Dugin se v poslední době stal v „pravicových“ kruzích v nejširším slova smyslu – ať už mluvíme o nacionalistech, fašistech, tradicionalistech, kulturních či národních konzervativcích nebo stoupencích myšlenek Nové pravice (také známých jako identitáři) – velmi debatovaným a známým subjektem. Po překladu jeho knihy Čtvrtá politická teorie (4PT) do angličtiny v roce 2012 se jeho osobou i dílem napříč celým světem zabývala většina ze studentů či teoretiků pravicového a konzervativního myšlení. V mezidobí došlo také k anglickým (i dalším) překladům řady jeho článků a esejů, věnovaných eurasianismu a teorii multipolárního světa (obě témata jsou propojena navzájem i s 4PT), což nám poskytlo pronikavější náhled do Duginova myšlení.

Na tomto místě není nutné podrobněji se zabývat Duginovými teoriemi – toho lépe dosahuje jeho vlastní práce. „Krajní“ pravice na Západě se však ve vztahu k Duginovi a jeho myšlení potýká s problémem: i když jej řada jejích příznivců oceňuje, nemalý segment tohoto milieu Dugina odmítá nebo napadá – z velké části kvůli nepochopení, nedorozumění nebo propagandě, šířené především Duginovými politickými oponenty. K vyjasnění situace příliš nepřispěly ani kritiky a odsouzení Dugina z úst známých postav identitárního hnutí, jako Greg Johnson, Michael O’Meara, Domitius Corbulo a dalších evropských autorů, také vycházejících z těchto neporozumění. Sám jsem se mezi tyto kritiky řadil a jejich důvody a výtky pokládal za oprávněné a podepřené fakty, po důkladnějším prozkoumání Duginova díla a myšlení jsem však dospěl k závěru, že se situace má jinak a výhrady spočívají často na mylných předpokladech. Mým úmyslem je touto esejí na příkladu několika nejběžnějších kritik Dugina ukázat, že jsou spíše než na faktech a realitě založeny na nesprávných úsudcích a propagandě.

Continue Reading

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Jak se jako velký znalec evropské Nové pravice díváte na rozkol mezi křídlem kolem Alaina de Benoista, nevěřící, že odchod imigrantů je možný a zastávající proto myšlenky komunitarismu a odděleného žití komunit a na druhé straně zastánce G. Fayeho věřící v možnost reconquisty a možnosti úplného odchodu neevropských přistěhovalců z kontinentu? Který pohled je vám bližší a proč?

Ten pojem nová pravice znamená všechno a nic. Ten konstrukt nevytvořil Alain de Benoist, nýbrž jeho oponenti…

Já vím, ale co myslíte, že je tedy lepší používat místo tohoto pojmu?

Já ten pojem stejně také používám, protože když ho používají ostatní, tak mi nezbude nic jiného než se s tím pojmem smířit. Ale zpátky k podstatě vaší otázky. Tou jsou imigranti a otázka, jestli je dobré a možné žít s imigranty nebo bez nich. Podstatné je si uvědomit, že se v dnešní době nedají vyhnat nějakým nařízením. Když se podíváme na zákony platné v Německu, ve Francii nebo v České republice a jinde, tak se musíme ptát, jak to chcete v dnešní situaci udělat… V historii ale byl mnohokrát vyhlášen nějaký výjimečný stav, 15 milionů Němců v r. 1945 zmizelo z východní Evropy během šesti měsíců. Tím chci říci, že všechno je možné. Historie je otevřená kniha.

Určití lidé si Alaina de Benoista vykládají nesprávně. Nejsou to Turci, nejsou Somálci atp., já je z ničeho neviním. Oni samozřejmě mohou být problematičtí, jsou jimi sice přeplněné věznice, ale ti, kdo jsou primární příčinou všech těchto problémů, jsou politici a nadnárodní kapitalisté, kteří chtějí levnou pracovní sílu, kteří chtějí zředit společnost. Nemáme žádnou politickou elitu, ale plutokracii a oligarchii. Ty řídí naše země a dění ve Francii, České republice, Chorvatsku a jinde. Tohle jsou lidé, proti kterým se musíme vymezovat. Samozřejmě já respektuji zákony, ale co se týká imigrantů, tak až se ekonomika dostane ještě větší recese, tak ti imigranti si sbalí věci a odejdou.  V dnešní době je tato otázka ale mnohem komplikovanější. Ideologie multikulturalismu, míchání ras a nadnárodní kapitalismus je sem přinesl v 60. a 70. letech 20. století a dnes tu máme velice výbušnou situaci.

Continue Reading

Překlad Evolovy knihy „Il Cammino del Cinabro“ (Cesta rumělky) byl vůbec prvním dílem tohoto autora, jež vaše nakladatelství publikovalo. Evola představuje dominantní hlas na straně radikálního tradicionalismu, propujující nietzscheovskou kritiku stádové morálky s hierarchickými hodnotami tradiční „völkisch“ pravice. Připravujete překlady některých dalších Evolových děl? Myslíte si, že je moje vymezení jeho ideologie trefné?

Musím vás poopravit, nakolik vůbec prvním námi publikovaným Evolovým dílem je „Metafyzika války“, jež představuje soubor esejů, které autor publikoval v nejrůznějších periodicích v průběhu 30. a 40. let 20. století. ITP poprvé vydala tento překlad v roce 2007, v průběhu letošního roku vyšla nová, v mnohém vylepšená reedice tohoto díla pod křídly Arktosu.

Se vší úctou bych si však dovolil nesouhlasit s vaší charakteristikou Evoly. Nietzsche sice pro Evolu v době jeho mládí představoval důležitou osobnost, a i v pozdějších baronových textech najdeme neustálé odkazy na jeho texty, nemyslím si však, že by bylo úplně přesné nazývat Evolu nietzscheovcem. Právě v „Il Cammino del Cinabro“, jež je jedním z Evolových pozdních děl, autor chválí Nietzscheho za jeho kritiku modernity a problémů s ní spojených, jeho řešení však považuje za „nejasná a nebezpečná.“ Evola věřil, že opravdový nadčlověk může dosáhnout skutečné transcendence výhradně prostřednictvím studia a praktikování technik, obsažených ve starodávných svatých textech, speciálně pak védského a buddhistického filosofického okruhu, s jejichž obsahem nebyl Nietzsche obeznámen, ani se o ně nijak zvlášť nezajímal, maximálně tak na povrchní bázi. Podobně rozporuplný vztah měl Evola i k „völkisch “ pravici. Je sice pravdou, že udržoval kontakty s některými jejími představiteli, zejména pak s členy berlínského Herrenklubu, jeho vlastní filosofie však byla s jejich závěry v poměrně markantním rozporu. Opět se v této souvislosti vracím k dílu „Il Cammino del Cinabro“, v němž Evola kritizuje Hitlera z důvodu jeho příklonu k „völkisch“ pojetí Třetí říše, namísto toho, aby se přihlásil k odkazu impéria, jež bylo kdysi na evropské půdě vybudováno. Příklady ideálního zřízení, na něž Evola odkazuje, leží v hluboké minulosti kontinentu, neboť o záležitosti spadající do moderních časů se příliš nezajímal. Středověká Římská říše národa německého, stejně jako její starověká předchůdkyně, byly v jeho očích suverénně nadřazeny veškerým moderním ideologiím a politickým systémům.

Continue Reading

Tomislav Sunić

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Doktor Tomislav Sunić je bývalý profesor a diplomat. Je představitel tzv. Nové pravice. Přítel Alaina de Benoista, jehož díla překládá z francouzštiny do angličtiny. Studoval v USA. Od roku 1993 do roku 2001 působil jako chorvatský diplomat na různých pozicích v Záhřebu, Londýně, Kodani. Učil na univerzitě v Záhřebu a krátký čas i na pražské Anglo-American College. Dnes žije v Záhřebu, kde působí jako spisovatel a překladatel.

Schůzka s Tomislavem Sunicem proběhla během jeho pobytu v Drážďanech, kde měl vystoupit s projevem na pietním shromáždění za oběti bombardování Drážďan. Poznat Tomislava Suniće je velice silný zážitek. V osobním kontaktu působí velice přátelským, distingovaným, až aristokratickým dojmem. Ze způsobu, kterým odpovídá během rozhovoru, ale i argumentuje v běžné konverzaci, je cítit silná sebejistota. Celý rozhovor, který jsem nahrál na diktafon, trvá necelé dvě hodiny. Tomislav Sunić navrhoval možnost zkrácení rozhovoru případně cílenou selekci pasáží, které můžou být pro české čtenáře zajímavé. Já se naopak domnívám, že by byla škoda nepředložit českému čtenáři materii kompletní a ucelenou, nejvíce autentickou bez velkých zásahů či úprav.

Dnes se zúčastníte pietní akce při příležitosti bombardování Drážďan a dokonce zde vystoupíte s projevem. Proč si myslíte, že je důležité vzpomínat na oběti tohoto bombardování?

Připomínání těchto obětí má několik důvodů. A nemluvíme tu jen o obětech drážďanského bombardování, ale o milionech a milionech obětí z různých částí Evropy a různých částí Německa. Tématem je letecké bombardování a také zkušenosti s hroznými boji. Takže Drážďany jsou pro mě v podstatě jakýsi symbol, který zastřešuje lidi, co chtějí zlepšit svět. Stručně řečeno, Drážďany jsou symbol lidského utrpení.

Continue Reading

Giorgio Locchi: O smyslu dějin

Na hranici tušeného: proti lineárně chápanému času

Představa, že v dějinách něco trvá od A do B a pak začne něco nového, je mylná. Text Giorgia Locchiho zabývající se „smyslem dějin“ ukazuje jinou možnost. Vyvádí při tom za hranici „bezpečné všednosti“, za diskursivní dominantu, která vymezuje naši řeč: usiluje o poznání, které jde za hranice ustáleného jazyka; popisuje „co nevidíme“, protože pro jeho popis nemáme jazykové nástroje – není to součást naší jazykové zkušenosti. Je třeba intuice.

O takových cestách lze mluvit a psát pouze více méně nejasně, přísně racionálně totiž popisujeme jen to, na co máme slovník. Čeština, jazyk neanalytický, je zde navíc deficitnější než jazyk originálu, němčina, jíž Locchi skvěle vládl. I sám Heidegger, jeho „průvodce“, ovšem pokládal svůj geniální pokus o přestrukturování a obnovu jazyka za neúspěšný. Avšak tam, kde se začátek a konec dočasně sjednocují ve společném prvopočátku, může být každý neúspěch vždy novým začátkem…

První vrchol edice!

Continue Reading

Problém demokracie

Autor: Alex Kurtagić

Čtenáři, který není v těchto kruzích nováčkem, jistě nemusíme dlouze představovat Alaina de Benoista – zakladatele a vedoucí postavu Nové pravice (Nouvelle Droite) a čelního představitele francouzského think-tanku GRECE. Bohužel však z jeho bohaté tvorby čítající okolo 50 knih a 2000 esejů je vzhledem k nedostatku překladů jen zlomek dostupný v anglicky mluvícím prostředí. Vydavatelství Arktos se však tuto mezeru pokouší zaplnit. Dílo s názvem The Problem of Democracy (z francouzského originálu „Démocratie: Le Probleme,“ který poprvé vyšel před 26 lety) je prvním Benoistovým knižním politickým dílem, jež se dočkalo anglického překladu, a zároveň první vlaštovkou z řady zamýšlených publikací tohoto autora pod hlavičkou výše zmíněného nakladatelství.

Benoist je nesmírně erudovaným a průrazným myslitelem, což ostatně nebývá u osob jeho druhu výjimkou. Narozdíl od svých domýšlivých a intelektuálně zkorumpovaných levicových protějšků však vyniká pozoruhodně srozumitelným a úsporným stylem psaní. Tato kniha toho budiž výmluvným příkladem: Alain de Benoist zkoumá teoretické a praktické aspekty demokracie, analyzuje je ze všech myslitelných i nemyslitelných úhlů pohledu, demystifikuje, dostává se k samému jádru věci a obdařuje čtenáře překvapivými náhledy, a to v rozsahu jen o něco málo přesahujícím 100 stran. Kolik autorů, jež znáte, dokáže něco podobného s takovou odborností a akademickou precizností v tak limitovaném rozsahu, aniž by se uchýlili k produkování nesrozumitelně zhuštěných textů? Takový Homi K. Bhabha by se od něj dozajista mohl pár věcem přiučit.

Continue Reading

Jacques Monod (1910 – 1976): biochemik a biolog, držitel Nobelovy ceny za lékařství (1965), vědec, jenž podstatně přispěl ke vzniku molekulární biologie. Náhoda a nutnost (1970): kniha, v níž na „biologickém základě“ dospěl k světonázoru, jenž odmítá společenské systémy, založené na židokřesťanství, marxismu a liberalismu.

I když se na pozadí této knihy biologie dodnes učí a popularizuje (název proklamuje autorovo přesvědčení, že svět – a s ním člověk – povstal z „náhody a nutnosti“), 1] a stručný Monodův výklad základního mechanismu zachování molekul („evoluce není věcí živých bytostí, nýbrž molekul“) je považován za východisko větve, z níž vypučela teorie „sobeckého genu“ (Dawkins) následovaná sociobiologickou školou (Wilson), byla to samozřejmě společenská kritika, co knihu medializovalo (facit: 150 tisíc prodaných výtisků za prvních pět let jen ve Francii).

Continue Reading

Alain de Benoist je čelním představitelem francouzské Nouvelle Droite (Nové pravice), stejně jako jejím nejznámějším autorem v českém prostředí. V mládí byl sympatizantem radikální pravice, s níž se názorově například shodoval v podpoře francouzského Alžírska. Od této doby své názory několikrát přehodnotil a od svých raných pozic se distancoval. Alain de Benoist patří mezi přední světové myslitele a politické teoretiky, jehož díla jsou neustále vydávána a doposud byla přeložena do zhruba patnácti světových jazyků. Tento rozhovor si klade za cíl přiblížit jeho názory v českém prostředí a poněkud tak zlomit převládající nedostatek informací o alternativních politických proudech a zajímavých debatách, jaké se v západní Evropě vedou.

Continue Reading