Délský potápěč

Při příležitosti 100. výročí narození Francise Parkera Yockeyho přinášíme první část třídílné série, v níž Kerry Bolton, autor připravované definitivní Yockeyho biografie, hodnotí jeho myšlení a dílo z pohledu dneška. Základní přehled Yockeyho osudu naleznete zde, další vhodnou zastávkou pro zájemce o tohoto autora pak jistě i kapitola z jeho opus magnum Impérium o liberalismu. – Redakce

Autor: Kerry Bolton

„A tak dnes Fronta osvobození (Liberation Front) staví před Evropě dva velké úkoly: (1) zcela vypudit všechno cizí ze své duše i evropské půdy, očistit evropskou duši od šmíry materialismu a racionalismu 19. století i s jeho kultem peněz, liberální demokracií, společenskou dekadencí, parlamentářstvím, třídním bojem, feminismem, vertikálním nacionalismem, finančním kapitalismem, šovinistickými státy, bolševismem Moskvy i Washingtonu, etickou syfilitidou Hollywoodu a duchovním malomocenstvím New Yorku; (2) vytvořit evropské Impérium jako uskutečnění úchvatné  evropské vůle k politickému imperialismu bez hranic.“ — Francis Parker Yockey 1]

Francis Parker Yockey (alias Ulick Varange) zažil v posledních desetiletích jisté obrození, když jeho myšlení nezemřelo spolu s ním v roce 1960 v cele sanfranciského vězení, a to především díky obětavému úsilí lidí jako Willis Carto, William Pierce a H. Keith Thompson i mladším autorům jako Michael O’Meara. O Yockeym vyšla rozsáhlá biografie, 2] a dlouze se jím zabývá i Martin Lee ve svém díle o „neonacismu“. 3] Mé vlastní nakladatelství Renaissance Press pak má v nabídce celou řadu s Yockeym souvisejících materiálů, včetně dosud nevydaných rukopisů. 4] Ve Francii prodává Yockeyho práce i sekundární yockeyovskou literaturu Christian Bouchet a De Filippiho italský překlad Londýnské proklamace v krásně provedeném svazku považuji za skutečně příkladný počin. 5]

Continue Reading

Evropská Nová pravice – Proti demokracii a rovnosti

Autor: Thomas Jackson

Against Democracy and Equality
Tomislav Sunić
Peter Lang, 1990.

Revidovaná a rozšířená edice

Against Democracy and Equality: The European New Right
Tomislav Sunić
Arktos, 2011.

V dnešní Americe se lidé, kteří jasně vnímají zásadní problémy země, pohybují v takřka naprostém vynuceném intelektuálním vakuu – Spojené státy totiž odmítají byť jen vidět své nejnebezpečnější nepřátele: rasovou a kulturní uzurpaci, rostoucí nenávist k našim evropským kořenům a fatální ztrátu odvahy, díky níž k tomu všemu vůbec mohlo dojít.

Pokud se už veřejnost něčím takovým vůbec zabývá, zpravidla jen proto, aby to vynášela do nebes jako doklad nové a lepší Ameriky. Proto není pro lidi, podle nichž je cesta k nové Americe cestou do zapomnění, obtížné propadnout dojmu, že jsou naprosto osamocení a že celá jejich země čelí jedinečné hrozbě, jejíž rozsah si dosud nikdo nedokázal ani představit.

To ovšem pochopitelně není pravda. Kniha Against Democracy and Equality (Proti demokracii a rovnosti) Tomislava Suniće nejen že mapuje barvitou a slavnou historii „revolučního konzervatismu,“ ale také čtenářům představuje současný proud evropského myšlení, který se pokouší nalézat odpovědi na otázky, jež si v Americe dosud ani netroufáme pokládat. Jak v předmluvě k tomuto útlému svazku píše profesor Paul Gottfried, doktor Sunić předkládá čtenářům prvního anglického průvodce evropskou Novou pravicí knižního rozsahu.

Continue Reading

Knut Hamsun

Autor: Kerry Bolton

K 65. výročí úmrtí slavného norského spisovatele přinášíme tuto esej o jeho životě, díle, myšlení a odkazu z pera Kerryho Boltona.

Poznámka editora:

Tato podstatně rozšířená verze dříve uveřejněné eseje o Knutu Hamsunovi tvoří šestou kapitolu knihy Kerryho Boltona Artists of the Right: Resisting Decadence, vydané nakladatelstvím Counter-Currents.

Přestože měl Knut Hamsun (1859–1952) zásadní dopad na směřování evropské i americké literatury 20. století, celá desetiletí se nedočkal většího ohlasu, tím méně pak náležitého ocenění a poct, ani ve svém rodném Norsku.

Napodobit jeho styl se pokoušeli Ernest Hemingway i Henry Miller, který Hamsuna označil za „Dickense své generace.“ Thomas Mann napsal: „Nikdy předtím nebyla Nobelova cena udělena zaslouženěji.“ Herman Hesse považoval Hamsuna za svého nejoblíbenějšího spisovatele. Hamsun, obdivovaný Wellsem, Kafkou či Brechtem, 1] se těšil nesmírné popularitě nejen v Německu, ale zejména v Rusku, kde mezi jeho nejzapálenější příznivce patřil Maxim Gorkij. Dokonce i po nástupu komunismu nezmizela Hamsunova díla navzdory jeho politickým názorům z regálů knihkupectví a ovlivnila přední bolševické postavy jako Alexandru Kollontajovou či Ilju Erenburga. 2]

Continue Reading

Faustovská civilizace se obrátila k rovnostářství

Autor: Eugène Montsalvat

„Každá velká kultura je tragedie; dějiny lidstva jako celku jsou tragedie. Zločinné rouhání a pád faustovského člověka jsou však větší než všechno, co kdy viděli Aischylos a Shakespeare. Výtvor se pozvedává proti tvůrci: jako kdysi mikrokosmos člověk proti přírodě, tak se bouří nyní mikrokosmos stroj proti nordickému člověku. Pán světa se stává otrokem stroje. Ten ho nutí, nás, a sice všechny bez výjimky, ať to víme a chceme nebo ne, jít ve směru jeho dráhy. Poražený vítěz je šíleným společníkem vlečen k smrti.“ Oswald Spengler, Člověk a technika [1]

Jedinečné rysy faustovské civilizace, jak ji definoval Spengler, v současnosti působí k záhubě Evropy. Faustovského člověka charakterizuje nutkání k nekonečnu, touha prorazit fyzické či intelektuální lidské meze. Spengler za prvotní symbol faustovské duše označil „čistý prostor bez hranic“. Stejně jako Goethův Faust usiluje i po něm označená civilizace o neomezené poznání.

S úpadkem této civilizace se však z nekonečna stává nenasytný chřtán, ohrožující přežití jakékoliv tradice; všeobjímající nástavba faustovské duše, pohlcující ve svém zániku všechny národy světa. Od země odtrženého faustovského člověka čeká osud Ikarův. Plody jeho ducha – racionalismus, liberalismus, industrialismus a globalizace – ohrožují identitu a tradice v celosvětovém měřítku.

Continue Reading

Oswald Spengler

Autor: Gregory Ritter

Západní akademici i žurnalisté rádi píší o islámu spousty nesmyslů. Částečně za to může skromná nabídka kvalitních informací a snadná dostupnost záplavy povrchních, politicky motivovaných nesmyslů. Skutečným problémem však je, že se tito lidé nedívají správným směrem. Západní odborníci a komentátoři na dějiny nazírají zjednodušujícím pohledem jako na příběh lidského pokroku. Pro euroamerické dějiny se snad jedná o přiměřeně dobrý nebo přinejmenším použitelný model, který se však při aplikaci na dějiny islámu naprosto rozkládá. Vzepětí islámu jako by přímo odpovídala západním krizím a naopak. Kvůli „pokrokářskému“ modelu si Zápaďané ohledně islámských dějin neustále kladou nesprávné otázky: „Kde se to pokazilo?“ „Proč Střední východ nepřestává sužovat násilí?“ „Kdy islám konečně přijme za své moderní politické a etické zásady?“

Jejich pomýlená kritika zpravidla přichází ve dvou základních variantách: liberální a reakcionářské. Obě strany vyznávají zjednodušující chápání dějin jako po tisíciletí probíhající celosvětový pokrok lidského ducha. Každá strana však ke svému subjektu přistupuje s odlišnými pohnutkami. Podle očekávání převládající liberální pozice pracuje s přirozenou dobrotou všech lidí. „Islám je mír“ (heslo, z něhož se protáčejí panenky). S pocitem uspokojení tak snášejí domnělé příklady klubajícího se modernismu, jako třeba toleranci (v nejužším slova smyslu) náboženských menšin nejranějšími muslimskými vládci. S podobným pocitem uspokojení porovnávají tyto epizodní události s údajně nepolevujícím fanatismem Evropanů a Američanů, táhnoucím se od středověku přes ranou i pozdní modernu až po (a včetně) minulý týden. Tento růžový islamofilní obrázek však nemá se skutečným islámem mnoho společného – jde jen o další z nesčetných pomyslných holí pro bití psa euroamerického historického povědomí.

Continue Reading

Stojíme tváří v tvář největší výzvě od pádu římské říše. Je třeba „semknout řady“, ne prohlubovat staré spory.

Autor: Karel Veliký

Takto pojmenoval Guillaume Faye koncept obrody Evropy jakožto světové velmoci.

Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de recherche et d´etudes pour la civilisation européenne, GRECE) vzniklo v revolučním roce 1968. Za cíl si kladlo obrodit pravicovou kulturu, která po roce 1945 víceméně ležela ladem (tj. nebyla dále kultivována) a vytvořit tak kulturu novou. Členové GRECE ji začali stavět na třech základech:

1. V návaznosti na Armina Mohlera vyzdvihováním tezí myslitelů předválečné tzv. konzervativní revoluce ze zapomnění (Spengler, Moeller van den Bruck, Schmitt, Jünger, Freyer aj.)
2. Aplikováním nejnovějších výsledků etologie, sociologie, sociobiologie, antropologie a genetiky (Lorenz, Gehlen, Wilson, Eysenck, Jensen, Pearson, Monod aj.).
3. Na poznatcích indoevropeistiky, lingvistiky i skrze filozofické výboje a tradicionalismus (Dumézil, Eliade, Polomé, Varenne, Wikander, Rougier, Heidegger, Ruyer, Evola aj.) oživit a upevňovat předkřesťanský substrát evropské duchovnosti a etiky – jakožto ústřední části kultury –, a přispívat tak k opětovnému šíření „staronového mýtu“, jak jej poprvé vyjádřili Wagner (Prsten Nibelungův) a Nietzsche (Tak pravil Zarathustra).

K tomu sloužily časopisy jako Élements, Nouvelle École, Krisis či Études et Recherches, jakož i knižní nakladatelství (Éditions Copernic), pořádání seminářů, kolokvií a letních univerzit pro tkaní vlivových sítí a pronikání do systémových struktur.

Continue Reading

Eurooptimistou může dnes být pouze neevropský člověk.

Autor: Alexandr Dugin

Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa, ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je  nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, musí být obrovské.

Jak se nevyhnutelný konec Evropy týká Ruska? To je složitá a živá otázka, vzhledem k tomu, že ruská kultura, náboženství a sama ruská civilizace má evropské a středomořské kořeny. Rusko je část věčné Evropy a osud Starého světa nám nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem.

Věčná Evropa: tři kasty

Současná evropská civilizace je historickým pokračováním civilizace středomořské. V této posloupnosti převládá indoevropská složka a základní jazykovou a kulturní matricí Evropy je indoevropská tradice.

Pokud si připomeneme  rekonstrukci třístupňového systému Georgese Dumézila (1898-1986, francouzský komparativní filolog, který se mj. zabýval  analýzou protoindoevropského náboženství a společnosti, pozn. překl.), uvidíme před sebou sociologický obrázek Evropy, jejíž společenský řád trvale ovládá princip tří hlavních kast: kněžích, válečníků a výrobců.

V různých historických etapách a pod různými označeními se s takovou stratifikací evropských společenství skutečně setkáváme.

Continue Reading

„Přijde doba, kdy bude mít člověk k svým službám nadbytek síly (…) aby se sám vytvořil, v něco nového, vyššího“. Friedrich Nietzsche

Autor: Vítězslav Jinoch

Filmová novinka režiséra Paula McGuigana nesoucí název Viktor Frankenstein je dalším z mnoha ztvárnění dnes již klasického knižního hororu Marry Shelleyové pojmenovaného Frankenstein z počátku 19. století. McGuiganův film, v němž hlavní roli průbojného vědce Viktora Frankensteina ztvárnil James McAvoy, však s původní knižní předlohou koresponduje jen velmi málo. Film má se svým knižním vzorem společnou pouze hlavní postavu a základní motiv: stvoření života z neživé hmoty člověkem.

McAvoy se role mladého vědce Viktora Frankensteina zhošťuje přesvědčivě. Frankenstein v jeho podání oplývá zápalem pro své bádání, inteligencí, odvahou a smyslem pro humor. Jeho temperament má však i stinnou stránku – úplně u něj absentuje klasická ctnost řeckých filosofů: cit pro správnou míru. Jeho vědecký entuziasmus a touha ho vedou až téměř k sebezničení, k vlastní skáze, když tváří v tvář svému oživlému výtvoru zjišťuje, že nestvořil oduševnělou bytost, ale jen oživlý biologický materiál postrádající jakékoliv emoce, vyjma agrese (což je zásadní odchylka od knihy, kde „výtvor“ doslova překypuje city). Experiment mladého vědce tak končí fiaskem při němž umírají lidé (včetně bohatého Frankensteinova mecenáše, který chce s pomocí jeho výtvoru ovládnout svět; až tam mladý vědec zajde!) a on sám je nucen své dílo srazit a zničit.

Continue Reading

Každému s byť jen povrchní znalostí ság je jasné, že Ásatrú je s moderním liberalismem neslučitelné.

Autor: Collin Cleary

Věnováno Georgi Hockingovi

1. Úvod

Otázka, zda existuje spojitost mezi Ásatrú a bílým nacionalismem je mezi vyznavači Ásatrú už mnoho let zdrojem kontroverze. Pro mě je však odpověď jasná. Ásatrú a bílý nacionalismus jsou dle mě spjaty natolik nerozlučně, že zastávat Ásatrú a zároveň odmítat bílý nacionalismus považuji za osudový rozpor (skutečně osudový, nikoli pouze vážný nedostatek v logickém slova smyslu).

Než se pustím dále, rád bych vymezil několik pojmů. Pro nezasvěcené: Ásatrú označuje náboženství lidí, věřících v předkřesťanské germánské bohy, předně v Ódhinna (proto se někdy mluví o odinismu). Termín Ásatrú užívám, protože jednoslovného termínu je zjevně třeba a tento se nezdá o nic horší než jiné.

Za „bílý nacionalismus“ označuji hnutí, které uznává bělochy – tedy lidi evropského původu – za svébytný národ či rasu, s vlastními národními zájmy, o jejichž ochranu a prosazování usiluje. Hlavním zájmem bělochů (a všech ostatních skupin) je jejich biologické přežití a zachování svébytné kultury. Bílí nacionalisté soudí, že běloši mají právě takové právo ochraňovat a prosazovat své zájmy jako kterákoliv jiná skupina.

Je však zjevné, že hnutí vzniklo jako reakce na ústřední poselství kulturního a politického establishmentu, který Evropany zrazuje před prosazováním vlastní skupinových zájmů. Jiné rasové a etnické tak pochopitelně činit mohou – když je ale Evropané chtějí následovat, jde o „rasismus“. Tento dvojitý standard je nedílnou součástí obecně protizápadního a protibělošského ducha prostupujícího americká i evropská média, akademické instituce i politiku. Bílý nacionalismus se stal nezbytným v důsledku skutečného ohrožení bílých zájmů.

Běloši měli na vzniku tohoto ohrožení samozřejmě nemalý podíl. Kromě pozoruhodně pasivní a trpělivé tolerance otevřeně nepřátelských osob i ideologií se Evropané také oddali vidině tzv. „dobrého života“, jehož obsahem má být nejen individualismus a hédonismus, ale také oproštění se od povinnosti přivést na svět novou generaci. Výsledkem toho bělošská míra porodnosti prudce upadla a tak Evropané vstoupili na cestu ke statusu menšiny a ztrátě kontroly nad vlastními domovinami jak v Americe, tak Evropě.

Continue Reading

Stať je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Pruský duch a socialismus je na první pohled velice zvláštní práce, odlišná zvláště tím, že byla napsána konzervativcem, protože na každé straně je zřejmá hrdost autora, že je socialistou… Navíc Spengler upírá toto slavné označení Marxovi, který je pro něj ideologem píšícím v tradici buržoasně-literární. Čím je tedy pro pruského filosofa socialismus?

Continue Reading

Sbírka je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Dalším přírůstkem do Čítárny Délského potápěče je více než 140ti stránkový úvod do díla Oswalda Spenglera (29. květen 1880 – 8. květen 1936).

Autor: Robert Steuckers

„Překládal jsem z němčiny na žádost vydavatele Longanesiho… rozsáhlé a oslavované dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu. Poskytlo mi to příležitost v úvodu specifikovat význam i hranice tohoto díla, jež si svého času vydobylo světovou slávu.“ Těmito slovy uvádí Julius Evola ve své knize Pouť rumělky (str. 177) řadu kritických odstavců ke Spenglerovi.

Evola vzdává hold tomuto německému filosofovi za to, že odvrhl „progresivistické a historické fantazie“ tím, že ukázal, že etapa, do níž vstoupila naše civilizace krátce po první světové válce, neznamenala vrchol, nýbrž zcela naopak „soumrak.“ Evola v tom rozpoznal, že „Spengler, zejména díky úspěchu své knihy, umožnil jít za obvyklou lineární a evoluční koncepci historie. Spengler popisuje protiklad mezi Kultur a Zivilisation, “přičemž ten první pojem pro něj znamená formu nebo fázi civilizace, která je kvalitativní, organická, diferenciovaná a vitální, kdežto ten druhý naznačuje formu civilizace, která je racionalistická, urbanistická, mechanická, beztvará, bezduchá” (str. 178).

Evola obdivoval negativní charakteristiku, již Spengler připisuje pojmu Zivilisation, je však kritický k nedostatečné koherenci definice pojmu Kultur, neboť, jak říká, tento německý filosof zůstal vězněm jistých intelektuálních schémat vlastních moderně. „Zcela mu scházel onen odstín metafysického rozměru či transcendence, která reprezentuje esenci každé opravdové Kultur“ (str. 179).

Continue Reading

Autor: San

V detailní a přínosné předmluvě Milana Nakonečného vyznívají filosofická díla italského barona Julia Evoly – v duchu kulturního pesimismu – jako ožehavá a konfliktní, pro mnohé pokud ne rovnou konfliktní a pohoršující, pak přinejmenším „extrémní“ a „nestandardní.“ My se však už tuhé potravy bát nemusíme, mlíčku jsme odrostli, takže nám jeho aristokratismus, tradicionalismus a antiintelektualismus připadne co hutný hodokvas. Evola ovšem patří i k otcům okultury, neboť jeho rozsáhlé dílo zahrnuje mj. pojednání o umění, filosofii kultury, západním i východním esoterismu a politice.

Julius Evola se narodil v Římě roku 1898 v patricijské katolické rodině sicilského původu a prožil, vychováván jezuity, velmi bouřlivé mládí od básnických, malířských a dadaistických počátků přes zabývání se východní mystikou, hermetismem a dokonce i přes experimentování s drogami a magií až k novopohanskému tradicionalismu a politickému extremismu.

Continue Reading

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Pojem „Abendländer“ poprvé použil v roce 1529 Kaspar Hedio (také Caspar Hedio, Kaspar Heyd, Kaspar Böckel), německý historik a reformní theolog, při Marburgském kolokviu, které proběhlo 1. až 4. října 1529. Označuje Západ neboli latinsky Occidens, tedy křesťanský Západ, oblast vyznávající společné hodnoty, řeckou filosofii, římské právo a křesťanství vycházející z judaismu. Západ Svaté říše římské národa německého, jejíž východní hranici tvoří od roku 1348 Odra, východní hranice Moravy a rakouských alpských zemí k Istrii. (1) Není to označení pro Západní Evropu jak ji známé dnes – Francie, bez jižní části středomořské, Benelux, Velká Britanie a Irsko nebo šířeji Německo, Rakousko, Benelux, Velká Britanie a Irsko , Francie, Švýcarsko, Itálie a Iberský poloostrov.

Starověk dualismus Západ – Východ neznal, panovala zde jednota a mnohost v kultuře římské říše. Označení Západ dostává smysl teprve tehdy, když pod tímto pojmem chápeme latinské křesťanství, které se izolovalo od oblasti, které nekladly Řím za centrum křesťanské církve. Uznání autority Říma možno vnímat jako jednotu. Proces diferenciace Západu a Východu trval několik století, než se stal v polovině jedenáctého století skutečností díky definitivnímu oddělení církve římské od konstantipolského patriarchy. Náhoda způsobila, že Poláci, Češi a Maďaři spadli pod autoritu Říma, stejně jako Slovinci a Chorvati a tím k latinskému křesťanství, naopak Srbové, Bulhaři, Rumuni, Rusové vstoupili do církve řecké.

Continue Reading

Autor: Rudolf Jičín

Spenglerovo pojetí dějin jako vývoje jednotlivých lidských kultur vychází z Kanta. Svět není věc o sobě, je to jev. Má-li něco, cokoliv, pro nás existovat, musí to vstoupit do našeho vědomí a tudíž nabýt jeho forem. Jak je to o sobě a pro sebe, je pro nás nezjistitelné. Náš svět neboli svět není tedy nic o sobě, ale je to soubor toho, co se nám jeví a co my ze svého nitra do těchto jevů vnášíme, je to naše poznání. Svět a poznání, pokud pojem “poznání” chápeme dostatečně široce, jsou totéž.

Poznání se děje v určitých nám apriorně daných formách smyslovosti a rozumu, z nichž se nemůžeme vymanit. Náš svět tedy nutně nabývá, co se týče smyslovosti zejména formy prostoru a času, co se týče rozumu formy kauzálního chápání jevů. U ahistoricky myslícího Kanta jsou tyto formy totožné pro všechny lidské subjekty všech dob a typů. Ne tak pro filosofa dějin Spenglera. Smyslové a rozumové formy jsou v něčem totožné, ale vždy se také v něčem liší. Spengler zde navazuje na Nietzscheho a Chamberlaina, ale v základní podobě nacházíme tuto myšlenku u Leibnize. V přírodě neexistuje totožnost, ale jen podobnost. Žádný subjekt (monada) nemůže být absolutně identický s jiným a tudíž se musí lišit i jejich poznávací formy. Neexistuje jediný typ lidského subjektu, který se vyvíjí kamsi vzhůru a stále se “zdokonaluje”, asi jako konstrukce automobilu či letadla, ale různé subjekty různých historicky vzniklých typů lidí, kteří vytvářejí svůj specifický svět forem, své poznání a svou kulturu. Z tohoto důvodu není tedy ani jediný “svět”, “všelidský svět”, ale mnoho světů, tj. zcela specifické a navzájem odlišné, i když se vždy v něčem podobající světy různých subjektů. Poznání není vývoj “lidského” rozumu. Tento údajně všeobecný rozum, rozum jako takový, je jen projekce našeho specifického rozumu do dějin poznání.

Continue Reading

Autor: Oskar Krejčí

Nejnebezpečnějším důsledkem Huntingtonovy vize střetu civilizací je možnost, že by se mohla stát pravdivou. Většina politiků postrádá jak systematické vzdělání, tak vědomí nadosobních cílů svého snažení. Pro potřeby výkonu svého povolání však obé potřebují. Výsledkem tohoto rozporu je tendence politiků uchylovat se k jednoduchým teoriím, elegantním vysvětlením, k rychlým a zdánlivě snadným řešením. Takovýmto prostým a srozumitelným paradigmatem je i představa konfliktu civilizací.

Continue Reading

Autor: Oswald Spengler

Duší antické kultury, která si zvolila za ideální typ rozprostraněnosti smyslově přítomné těleso, nazývám apollinskou. Od Nietzscheho Zrození tragédie je toto označení každému srozumitelné. Jako protiklad stavím faustovskou duši, jejímž prasymbolem je čistý prostor bez hranic a jejímž „tělem“ je západní kultura, která vykvetla v 10. století se zrozením románského stylu na nordických rovinách mezi řekami Labe a Tajo.

Apollinský je „sloupový obraz“, tedy socha nahého člověka, faustovské je umění fugy. Apollinská je mechanická statika, smyslové kulty olympských bohů, politicky rozdělená řecká města, Oidipův osud a symbol fallu. Faustovská je Galileova dynamika, katolická i protestantská dogmatika, velké dynastie barokní éry s jejich kabinetní politikou, osud krále Leara a ideál Madony, od Dantovy Beatrice až po závěr Goethova Fausta.

Continue Reading