Délský potápěč

Profesor Carl Schmitt u krbu v jeho domě na Brockhauser Weg 10 v Plettenbergu

Autoři: Guillaume Faye & Robert Steuckers

S Carlem Schmittem jsme se setkali ve vestfálské vesničce Plettenbergu, kde se narodil a kam se vrátil prožít svá léta na odpočinku. Strávili jsme čtyři pozoruhodné hodiny v hovoru s mužem, který nezpochybnitelně zůstává největším politickým a právním myslitelem naší doby. „Ocitli jsme na pastvině, podobní domácím zvířatům, která si hoví v bezpečí ohrazené louky. Prostor byl dobyt, hranice jsou pevné, není co objevovat. Vládne status quo…“ prohlásil Schmitt.

Schmitt před tímto zmrazeným uspořádáním, pokrývajícím celou Zemi a likvidujícím politickou suverenitu, neúnavně varoval. Už v roce 1928 ve svém díle Der Begriff des Politische (Pojem politična) [1] rozeznává v univerzalistických ideologiích „Práv, nebo Lidstva, nebo Řádu, nebo Míru“ snahu o přeměnu planety v odpolitizovaný ekonomický celek, který přirovnává k „autobusu s pasažéry“ nebo „budově s nájemníky.“ V této neblahé předtuše světa smrti národů a kultur není pachatelem marxismus, ale liberální a kapitalistické demokracie. Proto přichází Schmitt s jednou z nejpronikavějších kritik liberalismu, mnohem hlubší a originálnější než „antidemokraté“ staré reakční pravice.

Pokračuje také v tradici „realistické“ analýzy politiky a státu Bodina, Hobbese a Machiavelliho. Hloubka a aktuálnost jeho postojů – podobně vzdálených jak liberalismu, tak moderním totalitárním teoriím (bolševismu a fašismu) – z něj činí nejdůležitějšího současného politického a ústavněprávního teoretika. Proto ho můžeme následovat – a samozřejmě se pokoušet jeho analýzy rozvíjet, jak už to na vrcholu svých sil učinil jeho francouzský učedník Julien Freund. [2]

Intelektuální pouť rýnského politického teoretika začíná zamýšlením se nad právem a praktickou politikou, jemuž věnoval dvě práce z let 1912 a 1914 [3] na konci svých studií ve Štrasburku. Po válce se – už coby profesor práva na univerzitách v Bonnu a Berlíně – zaměřil na politickou vědu. V rozchodu s liberálním filozofickým pojetím odmítal oddělit Zákon od politiky.

Continue Reading

Teroristé bývají zpravidla vzdělanější a bohatší než obyvatelstvo kolem nich.

Autor: John Robb

Mnoho lidi nesprávně považuje teroristy za chudé a nevzdělané. K pravdě to má však daleko. Scott Atran (PDF: Who wants to be a Martyr?) poskytl velice kvalitní doklady toho, že teroristé bývají zpravidla vzdělanější a bohatší než obyvatelstvo kolem nich.

Vzdělání: „Představitelé vojenské zpravodajské služby DIA, kteří na v zadržovacím táboře Guantánamo vyslýchali saúdské příslušníky al-Káidy, mi řekli, že tito fundamentalisté – zejména ti na předních pozicích v rámci organizace – bývají často vzdělanější, než by si žádaly přiměřené požadavky trhu práce; překvapivě vysoký podíl z nich mělo doktoráty a pocházelo z dobrých rodin.“

Continue Reading

Pro Systém horší než samopal – potravinová soběstačnost.

Během posledních dvou desetiletí se v Americe objevil a nenápadně rozvinul zajímavý psychologicko-sociální fenomén – do té míry, že si jej konečně všimla i kontrolovaná masmédia: „survivalismus.“

Tento termín ve skutečnosti označuje velice širokou škálu chování a jevů. Média se v poslední době samozřejmě chopila oné části ‚popadněte-zbraně-a-vydejte-se-do-kopců‘, jelikož z ní lze nejsnáze vyrobit senzaci.

Na opačném konci spektra však nalezneme i bojácné lidi, kteří by se za žádných okolností zbraně ani nedotkli – a jsou beztak příliš cítit městem, než aby přežili v kopcích –  ale kteří si přesto potichu odložili bokem zásobu dehydrovaných potravin na dva roky. Existují také četné okrajové „odrůdy“: například pár na odpočinku, který se rozhodl prodat rodinný domek a přestěhovat se do kondominia, ze záplavy inzerátů však vybírá jen z míst nabízejících ochranu vysokých zdí, elektronicky ovládaných bran, kamerových systémů a ozbrojené ochranky.

Řadu lidí pochopitelně nalákají realitní nabídky zdůrazňující bezpečnostní prvky, jelikož si jsou vědomi statistik o rostoucí zločinnosti a chtějí se ve svých domovech cítit bezpečně. Nemůžeme je považovat za survivalisty o nic víc než chlapíka, schovávajícího si pod polštářem fusekli plnou zlatých mincí – jen tak pro strýčka Příhodu.

Mnozí však jdou hlouběji. Mezi zákazníky realitních služeb, kteří by nekoupili dům, do něhož se lze dostat pomocí lehčí zbraně než tank M60 se najdou i tací –  a je jich stále více – kteří cítí v břiše studený strach, pramenící nejen z raketově rostoucího počtu vloupání, ale také z přesvědčení, že tato čísla každým rokem porostou a že vláda a policie pořádku milovným občanům už nikdy nedokáže zajistit skutečnou ochranu. Tato hrstka dospěla k závěru, že pokud se chtějí ve svých domovech cítit bezpečně, musí si najít k životu takřka neproniknutelné místo, kde se při zadržování lupičů či plenících davů nebudou muset spoléhat na vládu. A právě tito lidé jsou survivalisty.

A mezi lidmi, skládajícími do regálů dlouhodobé zásoby dehydrovaných potravin nebo měnících půlku z každé výplaty na zlaté mince narůstá i podíl těch, kteří věří, že jednoho dne – neví se kdy přesně, ale během několika let – budou muset skutečně vyjíst svou spíž s dehydrovanými potravinami, jelikož regály supermarketů vybílí hladové davy, nebo že využijí ony zlaté mince k zajištění základních životních potřeb, jak se bankovky Federální rezervní banky stanou bezcennými. I tito lidé jsou svého druhu survivalisty.

Celé spektrum survivalismu spojuje společné pouto: ztráta víry v Systém.

Continue Reading

Ukazuje se, že nebezpečí číhá na ruského prezidenta a jeho nejbližší okolí nejen na Západě, ale i na Východě.

Autor: Vladimír Lepechin

Spojené státy americké a Evropská unie označili jako své nepřátele Rusko a osobně Vladimíra Putina. Ale prezident Ruské federace má své protivníky i uvnitř Ruska. O tom, kdo jsou tito nepřátelé mluví Vladimír Lepechin.

Jsou tomu přesně tři roky, kdy se Vladimír Putin opět stal hlavou státu (7. května 2012 /článek byl publikován 10. května 2015, pozn. DP/) a podepsal 11 prezidentských výnosů zaměřených na ekonomický a sociální rozvoj země.  Bohužel, do současné doby ne všechny prezidentské výnosy byly řádně splněny.

Odborníci vidí příčiny nesplnění prezidentských výnosů nejenom ve zhoršení vztahů Ruska s řadou tradičních partnerů, ale také v narůstání soupeření mezi různými zájmovými skupinami uvnitř vládnoucí třídy.

Klanová válka uvnitř ruských elit

Agentura Foreign Policy  po vraždě Borise Němcova uvedla, že tato vražda jednoho z hlavních kritiků Kremlu v centru Moskvy vedla k otevřené konfrontaci dvou nejvlivnějších klanů v Rusku.

Ve skutečnosti jsou uvnitř vládních struktur v Rusku ne dvě, ale tři hlavní skupiny. A boj mezi nimi se tak či onak projevuje na dynamice rozvoje země. Jestliže Vladimír Putin vede hlavní zájmovou skupinu, pak které jsou další dvě skupiny ve vládnoucí elitě a čeho chtějí dosáhnout svou praktickou politikou?

Continue Reading

Eurooptimistou může dnes být pouze neevropský člověk.

Autor: Alexandr Dugin

Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa, ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je  nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, musí být obrovské.

Jak se nevyhnutelný konec Evropy týká Ruska? To je složitá a živá otázka, vzhledem k tomu, že ruská kultura, náboženství a sama ruská civilizace má evropské a středomořské kořeny. Rusko je část věčné Evropy a osud Starého světa nám nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem.

Věčná Evropa: tři kasty

Současná evropská civilizace je historickým pokračováním civilizace středomořské. V této posloupnosti převládá indoevropská složka a základní jazykovou a kulturní matricí Evropy je indoevropská tradice.

Pokud si připomeneme  rekonstrukci třístupňového systému Georgese Dumézila (1898-1986, francouzský komparativní filolog, který se mj. zabýval  analýzou protoindoevropského náboženství a společnosti, pozn. překl.), uvidíme před sebou sociologický obrázek Evropy, jejíž společenský řád trvale ovládá princip tří hlavních kast: kněžích, válečníků a výrobců.

V různých historických etapách a pod různými označeními se s takovou stratifikací evropských společenství skutečně setkáváme.

Continue Reading

Skoncovat s liberalismem – jinak nás čeká to samé.

Autor: Alexandr Dugin

Série teroristických útoků v Paříží, ke kterým došlo 13. listopadu 2015, splňuje všechny podmínky pro to, aby se stala výchozím bodem pro novou kapitolu současných evropských dějin. Jestli se jím stane, nebo ne, je otevřená otázka, vše závisí na tom, jak tyto útoky budou interpretovány francouzskou a evropskou společností a jaké závěry z nich budou učiněny.

Průběh událostí samotných je znám: současně na několika místech Paříže byla zorganizována a zkoordinována skupina lidí vykřikujících islámskou modlitební formuli – „Allahu akbar“ nebo jinou – která zahájila palbu na civilní osoby v barech a kavárnách večerní Paříže začínající trávit víkend. Současně došlo k odpálení sebevražedných atentátníků u stadionu Stade de France, kde probíhal zápas mezi fotbalovými družstvy Francie a Německa. V tu samou dobu skupina teroristů vtrhla do koncertního sálu Bataclan, kde začínal koncert americké skupiny Eagles of Death Metal, a zahájila palbu do davu diváků, které si vzala jako rukojmí. Ve výsledku zahynulo asi 200 lidí a ještě větší množství jich utrpělo zranění různého stupně závažnosti. Odpovědnost za provedení teroristického útoku na sebe vzala v Rusku zakázaná teroristická organizace Islámský stát. Detaily a verze toho, co proběhlo, se budou postupně upřesňovat, nicméně důležité není jen znát podrobnosti, ale hlavně objasnit smysl toho, co proběhlo.

Continue Reading

Hotelová síť Wyndham se nachází i v Turecku (na snímku Wyndham Istanbul Kalamis Marina), Bahrajnu, Kataru nebo Saúdské Arábii. V těchto zemích ale uprchlíky z nějakého neznámého důvodu nechtějí.

Autor: Anonymous Conservative

Zrovna jsem narazil na tento článek:

„Berlínský senát oznámil smělý – a mnozí by dodali zcela nevhodný – plán ubytovat 10 000 migrantů v berlínských hotelích střední až luxusní kategorie, což má přijít celkem na přinejmenším 600 milionů euro.

Senát vypracoval návrh smlouvy s Grand City Hotels o pronájmu 22 hotelů k ubytování migrantů ve městě. Podle německých novin Frankfurter Allgemeine Zeitung (18.000 Euro je Flüchtlingsbett in Berlin?, FAZ 1. února 2016, pozn. DP) začal senát vyjednávat s londýnským Hampton Holding, majitelem populárních berlínských hotelů Holiday Inn a Wyndham.“

Vyznavači r-strategie se očividně snaží zavděčit rozzlobeným cizincům. Němečtí bezdomovci nemají bohužel pro sebe dostatečně velkou reputaci pro svou násilnost a nenávist k Němcům. Nejde ale jen o to.

Continue Reading

Všechno, co je spojené s migračními procesy, probíhá uprostřed jednání mezi USA a EU ve věci vytvoření zóny volného obchodu.

Autor: Jevgenij Kopyťko

Není třeba litovat Evropu, ale sebe…

Takže, od začátku roku 2015 do Evropy přišlo více než 740 tisíc běženců ze zemí Blízkého východu a Afriky. Migrační krize zahnala Evropu do slepé uličky. Očekává se, že do konce roku počet žadatelů o azyl v Evropě přesáhne milion. Nejvyšší představitel Evropské unie pro zahraniční záležitosti a bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová vyjádřila obecnou náladu Evropanů, když se vyjádřila, že Evropská unie nemůže najít řešení problému migrantů. Chce se položit otázku: možná ale nehledáte správné řešení na správném místě, vážené dámy a pánové?

Vždyť východisko už ukazuje rusko-syrská zkušenost. Po prohlášeních o získání kontroly nad osídlenými oblastmi na severu země ze strany syrské armády za podpory ruských Vzdušných a kosmických sil se Syřané začali vracet do svých domovů. Představitel Sýrie v OSN Bašár Džafarí uvedl na zasedání Rady bezpečnosti, že se vrátil už milion syrských běženců. Zdůraznil, že právě spolupráce s Ruskem vedla k tak povzbudivým výsledkům.

Na Západě ho nechtěli slyšet. Proč? Poté, co ruské vojenské letectvo zahájilo nálety na základny bojovníků Islámského státu v Sýrii, v EU a USA hned tvrdili a pokračují v takových tvrzeních, že Rusko pouze zvětšilo proud běženců. Dnes se sice protiruské nálady mění, i když pomalu, ale stěží se někdy změní zcela.

Nedávno si v Evropě náhle vzpomněli na slova Kaddáfího, který varoval několik hodin před svou smrtí: „Nebombardujete Libyi, ale zeď, která nepropouští Afričany a teroristy  do Evropy!“ Vzpomněli si a kdosi to zhodnotil tak, že to byli právě Američané, kdo rozvrátil Maghreb, aby zbavili Evropu identity a rozpustili její starobylou kulturu. Ale vždyť proti Libyi nešli jen Američané, ale také Francouzi a Italové toužící po levné libyjské ropě a plynu. Obecně je možné říci, že nyní jedí kaši, kterou si také sami navařili. Ale nespěchají s přiznáním svých chyb, proto závěry, přesněji jimi přijatá opatření, jsou neúčinná. Tak si to, jak se říká, pojďme osvěžit.

Continue Reading

Třetí intifáda – zapal to a nech to hořet…

Dokud se podle německého politického analytika Manuela Ochsenreitera budou moci Ankara a Rijád prezentovat coby „ochránci palestinských zájmů,“ situace Palestinců se nijak nezlepší.

Řekl to v rozhovoru pro palestinskou zpravodajskou agenturu Qods (Qodsna), jehož kompletní přepis následuje.

Qodsna: Kvůli čemu se protahuje současná Třetí intifáda na okupovaných palestinských územích? Myslíte, že za ní stojí protesty proti selhání mírových rozhovorů, jak někteří naznačují?

Ochsenreiter: Intifádu bychom měli chápat nejen jako boj Palestinců proti izraelské okupaci ale jako palestinský boj za svrchovanost a sebeurčení – tedy kolektivní lidská práva.

Pes je ale zakopán hlouběji než u selhání mírových jednání.

Dokud budou Izrael a jeho spojenci blokovat skutečnou změnu v oblasti, palestinský boj bude pokračovat jako boj každého okupovaného národa za svou nezávislost, svrchovanost a sebeurčení.

Qodsna: Jsme svědky dvojího chování západních zemí ohledně smrti západních občanů (velký povyk) a každodenního zabíjení Palestinců (všeříkající mlčení). Jak vnímáte toto pokrytectví a dvojí standard?

Ochsenreiter: Skutečně jde o velice zjevný dvojí standard, který by nás ale neměl překvapit, protože tyto podivné rozpory nalezneme u samých základů západní liberální kultury.

Když umírají pod palbou izraelských raket Palestinci, Libanonci při atentátu v Bejrútu nebo Syřané v syrské válce, míra západního soucitu je dosti omezená.

Jakmile ale zahynou při teroristických útocích lidé v Paříži, všichni evropští a američtí politici i média spustí obří a hlasitou mediální kampaň.

Continue Reading

Prof. Alexandr Dugin

Autor: Alexandr Dugin

Dne 31. října 2015 se na sinajském poloostrově během letu z egyptského letoviska Šarm-aš Šajch do Petrohradu zřítil ruský linkový letoun Airbus A321, číslo letu 7K9268. Všech 224 lidí na palubě zahynulo. Byli to téměř samí Rusové. Letoun byl před svým pádem ve vzduchu sotva 20 minut. K odpovědnosti za pád stroje se okamžitě po jeho zničení přihlásila teroristická organizace „Islámský stát“ (IS). V jejím prohlášení stálo: „Bojovníkům chalífátu se v provincii Sinaj podařilo sestřelit ruské letadlo.“ Přes 220 „křižáků“ na palubě zahynulo. Útok přišel jako odveta za ruskou vojenskou intervenci v Sýrii. Ruští zahraniční experti vyloučili „sestřelení,“ vyšetřovatelé ale mají za to, že příčinou havárie byla detonace výbušniny na palubě letadla.

Teroristická organizace „Islámský stát“ vyhlásila Rusku válku už loni. Coby teroristická organizace IS vraždí civilisty – a vraždí je s chutí. Vraždění civilistů je podstatou terorismu. Teroristé zabíjejí nevinné oběti, aby dosáhli politického cíle. To ostatně odpovídá i povaze „Islámského státu,“ který nemá nic společného s islámem ani státem. Koneckonců, pro věřícího muslima je smrt nevinných civilistů nepřijatelná. Úmrtím civilistů však dnes platí Rusko – a zřejmě bude i budoucnosti – za vojenskou pomoc Sýrii. Teroristé z „Islámského státu“ vnímají jako nepřátele všechny Rusy – nikoliv jen ozbrojené složky. Na sociálních sítí projevili někteří západní komentátoři nad zničením letadla nepokrytou, škodolibou radost.

Continue Reading

Místopředseda NPD Karl Richter na konferenci The London Forum, listopad 2015.

Vážený pane předsedo,
dámy a pánové

Je to sice klišé, ale přesto vás chci coby Angličany na úvod „oblažit“ citátem slavného Angličana. Velmi dobře totiž dokresluje mou zprávu o situaci v Německu. Většina dnešních Němců buď dávno zapomněla – nebo nikdy neslyšela – slavná slova někdejšího britského premiéra Winstona Churchilla, který se kdysi nechal slyšet:

„Němci neznají správnou míru: buď se vám vrhají k nohám – nebo po krku.“

Při hodnocení současné situace v Německu bychom na tato slova neměli nikdy zapomínat.  A věřte mi, že pro mě jako pro Němce je současné dění v mé zemi stejnou záhadou jako pro zbytek světa. Racionálně jej nikdo vysvětlit nedokáže.

Jen pár slov o mě, abych vás ujistil, že vím, o čem mluvím: Na pozvánce na toto setkání jsem se o sobě dočetl, že jsem „vycházející hvězdou“ německé politické scény. To jsou velice lichotivá slova. Osobně si ale nejsem jistý, jestli se někdo s našimi názory skutečně může stát „vycházející hvězdou“ politiky – ať už v Německu nebo kdekoliv jinde v nemocné Evropě dnešních dní – nebo jestli mají lidé jako my mnohem větší šanci skončit v koncentračních táborech evropské ideopolicie.

Jsem si ale zcela jistý, že mám tu pochybnou čest sledovat vývoj Německa z bezprostřední blízkosti. Od roku 2008 jsem radním v hlavním městě Bavorska Mnichově. Jak jste si asi všimli, v posledních týdnech se Mnichov vstal hlavním vstupním bodem současné masivní migrační vlny do Německa.

Continue Reading

Victoria Nuland – v dobré společnosti aneb myslím to upřímně…

Autor: Kevin MacDonald

Vzájemně provázané mocné židovské rodiny představují důležitý aspekt židovských dějin, upevňující obchodní vztahy vytvářením sítě blízkých příbuzných, kteří se žení a vdávají jen mezi sebou – např. dvorní Židé (Hofjuden) [1] Evropy 17. a 18. století. (viz zde str. 150-2). Ozvěny této praktiky se dochovaly dodnes, například mezi neokonzervativci.

Stejně jako u dalších mnou studovaných židovských intelektuálních hnutí je i u neokonzervativců zjevná přítomnost vzájemného obdivu, vzájemně podpůrných osobních, profesionálních a rodinných vztahů a soustředěné spolupráce při usilování o společné cíle. Např. Norman Podhoretz, bývalý editor Commentary, je otcem Johna Podhoretze, neokonzervativního editora a sloupkaře. Norman Podhoretz je také tchánem Eliotta Abramse, bývalého šéfa neokonzervativního think tanku Ethics and Public Policy Center a ředitele blízkovýchodního odboru Národní bezpečnostní rady. Normanova žena, Midge Decterová, nedávno vydala oslavný životopis ministra obrany Donalda Rumsfelda (Rumsfeld: A Personal Portrait, pozn. DP), jehož nejbližšími zástupci v Pentagonu byli [Paul] Wolfowitz a [Douglas J.] Feith. [Richard] Perle je členem American Enterprise Institute (AEI). Původně v roce 1973 pomohl Wolfowitzovi získat místo v Arms Control and Disarmament Agency. V roce 1982 najal Perle coby náměstek ministra obrany pro mezinárodní bezpečnostní politiku Feitha jako svého zvláštního poradce a následně jako zástupce tajemníka pro vyjednávací politiku. V roce 2001 náměstek ministra obrany Wolfowitz pomohl získat Feithovi post zástupce Ministra obrany. Feith obratem jmenoval Perleho předsedou Defense Policy Board (Výboru pro obrannou politiku). Jde o pouhou špičku velice rozsáhlého ledovce. “Neoconservatism as a Jewish movement” (str. 32)

Continue Reading

Nalevo manuál pro demonstranty na náměstí Tahrír v Káhiře, vpravo pro demonstranty v Kyjevě. Originál pochází od srbské organizace CANVAS (dříve Otpor!), financované mj. americkou nadací NED.

Autor: Kevin MacDonald

Philip Giraldi publikoval zajímavý článek o pokračujícím vlivu neokonzervativců, především ve vztahu k ukrajinské krizi. (“Diplomacy is a Four-Letter Word“).

„Sžíravé útoky směřující na Rusko od nástupu Vladimira Putina – v poslední době s cílem zesměšnit každou drobnost spojenou se zimní olympiádou jsou dechberoucí…

Neustálý tlak na Ukrajinu v předcházejících měsících je podobně pozoruhodný a byl by obtížně vysvětlitelný – pokud bychom nebrali v úvahu skutečnost, že Ukrajina a Rusko tvoří dvě poloviny jedné politiky, inscenované jedinou skupinou neokonzervativců, z nichž se nyní některým – jaká šťastná náhoda – podařilo připojit ke straně u moci v Bílém domě, tedy demokratům. Nebylo to kdovíjak obtížné, jelikož nemalou část neokonzervativců tvoří v podstatě liberální demokraté s agresivním postojem k zahraniční politice.“

Správně. Neokonzervativci bývají až příliš často spojováni výhradně s republikány, ale historicky si drží silné pozice v Demokratické straně a tu Republikánskou se jim podařilo v zásadních otázkách jako například imigrace posunout doleva. Skutečně velmi důležitý proud vzešel z řad krajně levicových trockistických stoupenců Maxe Shachtmana, židovského socialistického předáka, kterému se za jeho života povedlo silně ovlivnit směřování Demokratické strany a jehož odkaz žije dodnes.

Continue Reading

Front National – tvrdá porážka nebo triumfální prohra?

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Čím víc ostatní strany Francouze před Front National (FN) varují, tím více jich stranu volí, což ukazuje, že lidé ve Francii jsou stále méně ochotni věřit čemukoliv, co jim establishment říká; a jejich znechucení a hněv neustále narůstají.

Nicolas Gauthier: Podle titulku Le Parisien zaznamenala Front National „tvrdou porážku,“ zatímco zástupce FN Gilbert Collard oslavuje „triumfální prohru.“ Váš názor?

Alain de Benoist: FN sice nezískala žádný z regionů, to ale není až tak důležité – důležitější je, že její podpora s každými volbami roste a ani tyto poslední nebyly výjimkou. Došlo k prolomení hranice 40% a hnutí Marine Le Penové má do budoucna zajištěnou podporu více než 350 zastupitelů (což také mimochodem řeší problémy s podporou zvolených představitelů pro prezidentskou kandidaturu. Zásadním se jeví fakt, že strana – proti níž se postavily současná levice i pravice, všechny velké strany, významné noviny, radiové a televizní stanice (nezapomínejme ani moralistické organizace, showbyznys, organizovanou židovskou komunitu (Reprezentace francouzských židovských institucí – CRIF), zástupce zaměstnavatelů (Francouzský svaz zaměstnavatelů – MEDEF), zednářskou lóži Grand Orient, Pierra Gattaze (předseda MEDEF), Bernarda-Henriho Lévyho a Danyho Boona /komik a filmař/) – míří k zisku podobného podílu podpory jako další dvě velké strany. Stručně řečeno, čím víc ostatní strany Francouze před Front National (FN) varují, tím více jich stranu volí, což ukazuje, že lidé ve Francii jsou stále méně ochotni věřit čemukoliv, co jim establishment říká; a jejich znechucení a hněv neustále narůstají.

Continue Reading

Nebojte, většina z vás se toho dožije.

Autor: Guillaume Durocher

Američtí běloši: menšinou do roku 2043

Američtí Otcové zakladatelé vytvořili USA jako zemi pro lidi evropského původu, což výslovně potvrdili tak významní a odlišní muži amerických dějin jako Benjamin Franklin, Thomas Jefferson, Abraham Lincoln, Teddy Roosevelt či Woodrow Wilson. V rámci vědomé politiky proměny etnického složení amerického obyvatelstva – především imigrační reformou z roku 1965 – však dochází k dekonstrukci této vize vytvoření a zachování skutečně západní země. [1]

Běloši jsou nyní na cestě k pozici menšiny ve Spojených státech – tedy zemi, kterou vybudovali jejich předkové a kterou specificky pro ně vytvořili Otcové zakladatelé. Podle Pew Research Center k tomu dojde do roku 2043 – i když se mezi bělochy započítají lidé středovýchodního původu. Tato etnická rozmanitost bude znamenat zemi s vyšší mírou násilí, nerovnosti a závislosti na sociálním systému a menší sociální soudržností než by tomu bylo v opačném případě. Amerika přestane být národem, ale stane se – slovy prezidenta Baracka Husseina Obamy  – „etnickou míchanicí,“ prostou soudržnosti, solidarity i pocitu vzájemnosti. Navzdory všem historickým důkazům podle Obamy dojde zánikem bělošské většiny k výraznému omezení rasového napětí.

Continue Reading

George „Krev a kuráž“ Patton

Na konci 2. světové války jeden z předních amerických vojenských velitelů přesně odhadl válkou vyvolané změny globální mocenské rovnováhy a předpověděl ohromné nebezpečí komunistické agrese vůči Západu. Jako jediný z amerických vrchních velitelů prosazoval okamžitou akci – dokud trvá převaha Ameriky – k neutralizaci této hrozby. Naneštěstí jeho varování zůstala oslyšena a on sám byl promptně umlčen velice příhodnou „nehodou“, při níž přišel o život.

Před dvaatřiceti lety, onoho strašlivého léta 1945, americká armáda právě dokončila likvidaci Evropy, nastolila vojenskou okupační správu mezi troskami zbídačeného Německa a začala vykonávat spravedlnost vítěze vůči poraženému. Generál George S. Patton, velitel 3. americké armády, se stal vojenským správcem velké části americké okupační zóny v Německu

Mezi nejvyššími spojeneckými veliteli byl Patton obecně pokládán za „nejbojovnějšího“, výrazně smělejšího a agresivnějšího než většina generálů a jeho bojová dravost nepochybně nemalou měrou přispěla ke spojeneckému triumfu. Osobně vedl své vojáky do řady nejtužších a nejrozhodnějších bitev války na Západě: v Tunisku, na Sicílii, při prolomení Siegfriedovy linie, při zastavení německé zimní protiofenzívy v Ardenách – zejména při výjimečně nesmiřitelných bojích kolem Bastogne na přelomu let 1944-5.

Za války Patton sice respektoval odvahu a bojovou zdatnost německých vojsk  – především ve srovnání s kvalitou některých amerických spojenců – přesto ale ani on neunikl nenávistí nasáklé válečné propagandě, zosnované cizími vládci amerických médií. Považoval Německo za hrozbu americké svobodě a nacionálně socialistickou vládu za obzvlášť odpornou instituci. Proto neustále mluvil o touze zabít co možná nejvíce Němců a v podobném duchu vedl i své jednotky. Tyto krvelačné tirády mu vynesly přezdívku „Krev a kuráž“ Patton.

Continue Reading

Francis Parker Yockey

Autor: Francis Parker Yockey

Především si ti z nás, kdo věří v Osvobození Evropy a Impérium Europa, musejí uvědomit: toto je začátkem konce americké hegemonie v Evropě. Chatrné konstrukce Morgenthauova, Marshallova, Schumannova a Štrasburského plánu, amerických vlajek vlajících nad hlavními městy evropských zemí, NATO, systematického ponižování Německa, ďábelského plánu vytvořit německou armádu k válce proti Rusku ve službách žido-amerického okupanta, armády bez generálního štábu řízené demokraty a vyzbrojené zbraněmi z časů prusko-francouzské války, celých těch dlouhých demokratických prázdnin Churchillů, Gaullů, Spaaksů, Gasperisů, Adenauerů a Schumannů. Evropě pražské procesy poslouží jako historické spláchnutí dějinné fekálie Churchillů a jejich liberálně-komunistické špíny.

S americkou nadvládou je amen, Evropa si totiž se zpožděním začíná uvědomovat – Imperium, Londýnská proklamace a Frontfighter to hlásají dlouhá léta – že mocí volající Evropu k boji s „bolševismem“ není nikdo jiný než židovský stát-národ-lid-rasa: tedy entita, která sama politický bolševismus historicky stvořila a vedla.

Není pochyb o tom, že události dostatečně silné k tomu, aby přesvědčily Stalina přehodnotit celou jeho světovou politiku a zaujmout otevřeně protižidovské pozice, zapůsobí totožným způsobem i na evropské elity. K zachování americké hegemonie musí totiž evropské elity zůstat pasivní – aktivní kooperace evropských elit s primitivním lidským materiálem kalibru McCloye, Trumana, Achesona či Eisenhowera se totiž samozřejmě jeví zcela nemožnou – a pražské procesy s drtivým rachotem vybudily tuto elitu k aktivnímu odporu proti plánům na usmrcení evropské bytosti, spřádané ve Washingtonu židovsko-americkým vedením.

Continue Reading

Chráněná země funguje lépe než obec vystavená poryvům dějin.

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Z řad francouzských republikánů se line kakofonie; nikdo se nedokáže shodnout na řešeních této brutální migrační invaze. Někteří tíhnou k pozicím blízkým Front National, jiní naopak ke „štědré“ laxnosti socialistů. Sarkozy mezitím v rozhovoru pro Le Figaro z 10. září přispěchal se směšnou syntézou, která jen dokazuje, že není státníkem. Sarkozyho dětinské návrhy:

1. Odmítnout kvóty „běženců“, vnucené ubohému prezidentovi Hollandovi kancléřkou Merkelovou a Claudem Junckerem, „znamenající navyšování“ (přesně tak). Místo nich nastavit „novou evropskou migrační politiku.“ To je však nemožné: Evropané by se na ní nikdy nedokázali shodnout. Mezi maďarskou vládou, která chce bránit svou etnickou identitu a Němci, toužícími po levné pracovní síle a národní sebevraždě, není žádný evropský konsenzus možný. Zůstává tedy na Francii – a Nizozemsku, Velké Británii, Dánsku, Itálii atd., – aby znovu nalezly politickou vůli a suverenitu, vytvořily migrační strategii a třeba i vyvolaly krizi v EU, která může celé věci jedině prospět.

2. Neměnit stávající vstřícnost k politickým uprchlíkům „ve jménu naší humanistické tradice.“ Provizorně poskytnout „válečným uprchlíkům“ „přechodný pobyt“ a po skončení války je poslat domů. To je absurdní a utopické z několika důvodů: V prvé řadě v podstatě nelze odlišit skutečné politické uprchlíky od ekonomických přistěhovalců; a tito „váleční uprchlíci“ – většina žadatelů o azyl – jsou podvodníci. Jak tedy můžeme donutit tyto „válečné uprchlíky“ k návratu domů, když je už dnes máme problém vůbec identifikovat?

Continue Reading

ČR je vstřícná vůči cizincům: Nově mohou volit v místních volbách.

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Migrační nápor: „běženec“ se jako přílivová vlna spojuje s neustávající záplavou minulých desetiletí. Přestože o to většina autochtonních obyvatel Evropy nestojí, levice i pravice, ve Francii i dalších evropských zemích – podobně jako větší část medií a církevních institucí a nezvolená Evropská komise, zvyklá na excesy v rámci výkonu permanentní moci – diktátem nutí obyvatelstvo „přivítat“ stovky tisíc nově příchozích. Bez referenda. Tato „morální povinnost“ je jak perverzí morálky, tak prostou sebevraždou. Ilustruje pohrdání demokracií a nenapravitelné odcizení mezi národem a pseudoelitami. Soudek s prachem.

Nebezpečná hra nebohého Německa

Jde o stupidně bezmyšlenkovitou a destruktivní partii. První „uprchlíci“ z této nové invazní vlny (13 tisíc) dorazili do Německa 6. září, vítáni transparenty s nápisy „Vítejte v Německu“ a tisíci jásajících, rozesmátých lidí. Do konce měsíce k nim přibudou desetitisíce dalších. Otevírá se 150 000 nouzových ubytovacích míst. Žalostné výjevy naivního humanitářství, při kterých se část národa raduje nad invazí a zánikem, k němuž nakonec tato masová imigrace povede. Tyto ikonické obrazy slouží jako silná pobídka dalším vlnám „běženců“. Německo se svou extrémně nízkou porodností a významnými migračními proudy může zažít rychlou populační obměnu a do konce století být z většiny obýváno muslimy, kteří ani nemluví německy. Tato „nová země“, spíše středovýchodní než německá, obsazená stejně v poklidu jako její sousedé, nepozná mír ani prosperitu, ale sváry a úpadek. Tato politická stupidita Němců je takřka nepředstavitelná; názorná ukázka zapomínání vlastní identity.

Continue Reading

Svět George R. R. Martina bude i nadále poskytovat nespočet příležitostí k aplikaci teorií mezinárodních vztahů.

Autor: Stephen Saideman

Vzhledem k ústřední roli soupeření mezi svébytnými politickými entitami, této hry o trůny, jsou snadno a nevyhnutelně k pochopení světa Westeros využívány teorie z oblasti mezinárodních vztahů (MV). Mnozí akademici se o to na webu pokusili s využitím jak realistického, tak konstruktivistického přístupu. Na tomto místě bych se rád zabýval tím, co knihy a seriál vypovídají o vnímání mezinárodních vztahů lidmi mimo komunitu specialistů na tuto problematiku. Tedy tím, co si diváci a čtenáři odnášejí ze série ohledně mezinárodních vztahů a snad i čeho se oproti „nezasvěceným“ povšimnou specialisté? 1]

Prvním rozdílem mezi studenty oboru a zbytkem je míra důležitosti přisuzovaná jednotlivcům. I když základní texty MV sice zdůrazňují jednotlivce jako jeden ze tří klíčových úhlů k pochopení mezinárodních vztahů, v praxi se na to často zapomíná. 2] Ve Hře o trůny hrají osobnosti protagonistů klíčovou roli při volbách a výsledcích, přesně podle optiky mnoha ne-expertů. Namísto institucí a neviděných strukturálních sil bývají coby prvotní hybatelé událostí vnímáni jednotliví prezidenti, premiéři a autokrati – Bush, Obama, Thatcherová, Merkelová, Netanjahu, Kadáffí, bin Ládin, Chomejní atd.

Continue Reading