Délský potápěč

Autor: Ruslan Ostaško

Protože z Washingtonu přicházejí neustále protichůdné informace, které jsou zkresleně interpretovány ruskými politickými analytiky a médii (stejně jako v ČR a po celé Evropě, pozn. překl.), na sociálních sítích vzniká určitý zmatek. V komentářích zpráv z USA se bijí na smrt a lámají svá kopí zastánci teze „Trump je náš!“ se stoupenci tvrzení „Trump to vzdal!“

Pojďme se na to podívat s chladnou hlavou.

Za prvé. Trump není „náš“ a je třeba být opravdu pohádkově naivní na to, aby bylo možné Trumpa považovat za nějakou americkou analogii Gorbačova. Trump bude hájit pouze americké zájmy a pouze zájmy těch zájmových skupin, které ho přivedly k moci. To je dobře. A dobře je to proto, protože Trump a jeho stoupenci víceméně správně a pragmaticky chápou, jaké jsou zájmy USA. Většinou se nacházejí v hospodářské oblasti, v níž spolu Rusko a USA nemají rozpory, kvůli kterým by bylo nutné jít do ostré konfrontace až na úrovni vojenského konfliktu. Mezi Čínou a USA takové spory existují. Například konflikt kolem kurzu juanu a kolem Trumpových plánů vracet výrobu z Číny zpět do USA.

Continue Reading

Autor: James Kirkpatrick

Účelem Lügenpresse je dnes zejména poučit Američany o tom, proč se nesmějí ohrazovat proti vlastní uzurpaci a výměně. Proto bezprostředně před Vánocemi The New York Times s opovržením informoval své čtenáře, že skutečnou hrozbou pracovním místům není imigrace nebo globalizace, ale automatizace. 1] Podle expertů na zaměstnanost citovaných NYT tedy potřebujeme „rekvalifikační programy, silnější odbory, více míst ve státním sektoru, vyšší minimální mzdu, vyšší daň z příjmu a pro další generaci zaměstnanců více vysokoškolských diplomů.“

Jinak by lidé mohli udělat něco nepřijatelného – například „vinit imigranty.“

Přesto Spojené státy v dlouhodobějším měřítku směřují k finanční katastrofě, s tím jak sociální programy a náklady na zdravotnictví vyženou veřejné dluhy do neřešitelné výše. Další rozdávání peněz a dávek problém sotva vyřeší, pokud tedy nebude utrácení zaplaceno obřím zvýšením daní, které by zadusilo už tak mdlý hospodářský růst. A při pohledu na současný stav vyššího vzdělávání se „více vysokoškolských diplomů“ rozhodně jako nějaký všelék nejeví.

Úpadek odborů a pokles mezd navíc nelze oddělit od masové imigrace. Z pohledu Hospodářské komory představuje vlastně imigrace politicky korektní podobu rozbíjení odborů, jejíž pomocí lze snížit mzdy kvalifikovaným i nekvalifikovaným dělníkům.

Continue Reading

Autor: Dan Roodt

Skončí náš svět právě takto?

Z afrického kontinentu se dnes stal bezprecedentní biologický, ekologický a sociopolitický experiment: Dochází zde k největší populační explozi v dějinách světa. Podle oficiálních údajů UNICEF z roku 2014 se počet Afričanů zvýší z 1,033 miliardy v roce 2013 na ohromující 4,2 miliardy v roce 2100. Jen během následujících 35 let se narodí dvě miliardy afrických dětí. Do roku 2100 bude polovina všech dětí na světě z Afriky. Nejedná se o lineární projekce současného vývoje, ale nejlepší odhady vycházející z dnešních a historických precedentů. Tato populační exploze bude mít nesmírně zásadní dopady nejen na Afriku, ale i pro celý svět.

Ze strohých formulací demografů z UNICEF se dozvídáme, že:

Budoucnost lidstva bude stále více africká. Větší polovina z očekávaného 2,2 miliardového nárůstu světové populace za období 2015-50 se odehraje v Africe, přestože tempo růstu i tam zpomalí. Za současného vývoje bude za 35 let jeden ze čtyř lidí na planetě Afričan, do konce století pak čtyři z deseti. V roce 1950 žilo v Africe jen 9% obyvatel světa.

Za posledních 60 let se díky západnímu zdravotnictví, lepší výživě a nesmírnému objemu pomoci zvenčí v Africe snížila míra úmrtnosti dětí a její populace se z 200 milionů v polovině 20. století zčtyřnásobila. Za dalších 60 let se zčtyřnásobí znovu, a tak se za pouhých 150 let (1950-2100) počet lidí na černém kontinentu zvýší o závratných 1830%.

V mnoha evropských zemích žije jen několik milionů lidí. Takovým Slovákům nebo Lotyšům připadá Německo se svými 80 miliony lidmi jako nesmírně velká a lidnatá země. Čína (1,4 miliardy), Indie (1,3 miliardy), USA (323 milionů) či Indonésie (253 milionů) jsou pak přímo obří.

Continue Reading

Vypojení ze systému?

Autor: Gregory Hood

Aby přežili, potřebují běloši nutně získat státní moc. Jak ji získáme, kde, na jakých ideách či kultuře by se měla zakládat a jak k ní dospějeme, zůstává otevřeno debatě. Státní moc bude posledním krokem politického, metapolitického, kulturního, ekonomického a vojenského projektu, který se potáhne dlouhá léta – přesto jinudy cesta nevede.

Zní to jako spousta práce – dokonce práce nebezpečné, těžké nebo nudné. Proč se tedy obtěžovat? Proč se neschovat od katakomb, neotevřít lahvové a nepočkat si, dokud svět kolem nás nepohltí plameny?

Co se stane, když neuděláme nic? Co se stane, když neuděláte nic vy?

Bílí Američané nevěří, že by věci mohly skončit špatně. Možná mají pravdu. Řekněme si to na rovinu: ať už bude politický vývoj jakýkoliv, běloši budou disproporčně zastoupeni mezi bohatými, vzdělanými a mocnými příslušníky společnosti – alespoň dokud budou existovat. Odpůrci masové imigrace poukazují na Brazílii jako nevyhnutelný výsledek pokračování současného vývoje. Brazílii samozřejmě v zásadě ovládají běloši, kteří drží většinu vlivných pozic ve vlivných společnostech a finančním odvětví. Na jihu země stále vzkvétají společenství brazilských Němců, kteří si uchovávají tradice staré vlasti. Jestliže se bude americká budoucnost podobat Brazílii, bělochům zůstanou otevřené dveře k prestižním pracovním pozicím, přiměřeně klidným bělošským čtvrtím a v zásadě slušnému životu.

Continue Reading

Donald Trump o „vytrvalé morální vůdkyni“ a osobností roku 2015 Angele Merkelové (zdroj: Twitter 9. prosince 2015)

Autor: Manuel Ochsenreiter

Ráno 9. listopadu se muselo naprosté většině příslušníků evropského mediálního a politického establishmentu vstávat velice ztěžka. Jak si na Twitteru zoufal německý levicový novinář Jakob Augstein: „Zvolení Donalda Trumpa je smrtí Západu.“

Co se stalo? Dlouhé měsíce liberální evropská mainstreamová média nutila svému obecenstvu nestydaté lži: Všichni si přizvukovali, že Donald Trump nemá sebemenší šanci být zvolen prezidentem.

Urážky jako „venkovští balíci,“ „pobožné ženy“ nebo „přesvědčení rasisté“ měly vykreslit průměrného Trumpova voliče. V rozhovorech i reportážích podávala liberální média Evropanům v podstatě jednostrannou dietu o tom, jak moderní a chytří voliči Hillary bojují s naprosto odpornými Donaldovými fanatiky.

Ale 8. listopadu v noci byl celý projekt evropských mediálních korporací odhalen jako největší továrna na lži, která se na našem kontinentě kdy objevila. Mnohé kritické a informované Evropany to pochopitelně zas tolik nepřekvapilo. Média lžou o masové imigraci, o bruselském superstátě neboli „Evropské unii“ a lžou i o válkách v Libyi, Sýrii a bývalé Ukrajině. Lžou doslova téměř o všem.

Continue Reading

„Tamíme a co ten mezinárodní zatykač na prince Hámida?“ „Dobrej fór Karle, nechceš se radši věnovat Rusku a Číně?“

Autor: Tom Zaja

Menšiny se uprchlíky ve státech Zálivu stát nemohou – ty je totiž předem označily za sektářské rozvraceče: z drúzů máme hrůzu a s alavity nejsou žerty. Křesťané a jezídové nasazovali vlastní kůži od první chvíle, a pokud si tuniská zpráva nevymýšlí, někteří z nich dokonce jí o kus nedobrovolně přišli. Když tedy BBC projevuje obavy o arabskou bezpečnost, identitu a společenskou harmonii, zatímco mlčí o totožných, ale nepoměrně větších hrozbách terorismu a ne-integrace sužujících v podobě imigrační noční můry Evropany, zřejmě jde o jejich představu „šíření pokoje mezi lidmi dobré vůle.“

Katar ovšem poskytuje útočiště výjimečným jednotlivcům, jako je třeba nejneotřelejší „alarmista“ loňského roku: „kluk s budíkem – oběť islamofobie“ Ahmed Mohamed, jehož elektronické hodiny v kufříku – k nerozeznání podobné bombě – vyvolaly adekvátní reakci učitelů a policie, následně označenou za rasistickou a islamofobní. Ahmed se při vyšetřování choval pasivně agresivně a nespolupracoval, zřejmě na základě pokynů svého otce – muslimského aktivisty, který se už dříve podílel na mediálním cirkusu floridského reverenda Terryho Jonese, který se proslavil „procesem s Koránem.“ Ahmed se však přesto stal improvizovaným mučedníkem pro prezidenta Obamu, Marka Zuckerberga, Harvard a dokonce i NASA – kde by případně mohl do budoucna nabýt cenné poznatky řekněme na poli balistiky.

Continue Reading

Kde je ten Karel?

Autor: Tom Zaja

Asi v polovině Perského zálivu u největšího ropného pole na světě vybíhá do moře malý poloostrov velikosti Connecticutu. Tento polibek geomorfologické štěstěny učinil z katarského státu arabskou verzi The Provision State (přezdívka Connecticutu narážející na jeho bohatství – pozn. překl.), který od svého mírumilovného nabytí nezávislosti na Británii roku 1971 nashromáždil obří bohatství. Takřka přes noc se země začala topit v záplavě možností i problémů, vládnoucí režim se však rozhodně nedrží nijak u zdi. Věren své topografii se Katar ostře vkliňuje do místní politiky a buduje si postavení vlivného hráče a jím rozbouřené politické vlny se budou šířit i v dalekých vodách.

Ctižádostivý Katar bývá podceňován, jelikož ho lidé často řadí do stejné škatulky jako ostatní rozmazlené země Zálivu, jejichž bohatství je nepřímo úměrné jejich pokoře. Katar se spíše než jako bohatý, neutrální a nezávislý stát profiluje jako politicky promiskuitní zemí, která se snaží koupit si přízeň všech (některých více než jiných) využitím strategie zvané „hedging.“(jištění vkladů, rozkládání rizika) 1] Kataru se daří udržovat těsné vztahy s USA, Izraelem, Iránem i Palestinou. Katar rozhodně více než běžný národní stát připomíná rodinné panství, vládnoucí dynastie Al Sání si však mezi občany udržuje oblibu, o níž by většině předáků západních demokracií mohlo jen zdát.

Continue Reading

Duterteho plány přímo ohrožují strategické pozice USA a silně oslabí celkové postavení USA v Tichomoří v případě úplné realizace.

Autor: Croix

Dne 19. listopadu 2016 se má v peruánské Limě sejít současný filipínský prezident Duterte s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Podle Putinova tiskového mluvčího Dmitrije Peskova se na této schůzce bude projednávat spolupráce v oblasti účasti ruských firem na těžbě filipínské ropy a také navázání spolupráce mezi Filipínami a Ruskou federací ve vojenské oblasti. Většina veřejnosti v mainstreamových i alternativních médií  všeho druhu zajisté zaregistrovala místy velmi drsné výroky filipínského prezidenta na adresu Spojených států amerických a zvlášť na adresu úřadujícího amerického prezidenta Baracka Obamy. Takové peprné detaily není třeba si připomínat, ale to podstatné z jeho výroků ano. Duterte mimo jiné řekl, že USA mohou zapomenout na dohodu EDCA o rozšíření vojenské spolupráce s Filipínami, pokud on zůstane u moci. Dále uvedl, že jeho země chce uzavřít smlouvy o spolupráci s Ruskem a Čínou v ekonomické i obranné sféře. Rovněž uvedl, že se chce dočkat doby, kdy na Filipínách nebudou přítomny žádné jiné vojenské jednotky krom těch filipínské armády, čímž měl na mysli americké vojenské základny, které se dlouhodobě na Filipínách nacházejí a které chce v horizontu asi dvou let uzavřít.

Americká reakce na tyto kroky je pozoruhodná. Žádná ultimáta a tvrdá vyjádření, natož fyzické protiakce, silový nátlak. Nic významného v tomto směru Washington nepředvedl. Podívejte, co je dneska vůči USA beztrestně možné!

Continue Reading

Źádné selhání USA v Sýrii, nýbrž cílená podpora vleklému, nákladnému a smrtelnému konfliktu. Cíl: blízkovýchodní Třicetiletá válka.

Autor: Daniel Pipes

Když se do sebe pustí nepřátelé Západu, je v našem zájmu pomoci slabší straně

Analytici se shodují, že „rozklad sil syrského režimu se zrychluje,“ že krok za krokem ustupuje a roste pravděpodobnost průlomu sil vzbouřenců a konečného vítězství islamistů. V reakci na to měním své doporučení z neutrality na něco, co se mi jako humanitáři a dlouholetému odpůrci dynastie Asadů neříká snadno: západní vlády by měly podpořit neblahou diktaturu Bašára Asada.

Tady jsou mé důvody pro tento jen neochotně učiněný závěr: Síly zla pro nás představují menší nebezpečí, když spolu válčí navzájem. Tím se (1) soustředí na jednom místě a (2) to brání triumfu jedné ze stran (čímž by se stala ještě větší hrozbou). Západní mocnosti by měly nepřátele směrovat do patové situace pomocí momentálně slabší straně a tím i prodlužováním konfliktu.

Tato politika ostatně nepostrádá precedenty. Po větší část 2. světové války nacistické Německo útočilo proti sovětskému Rusku a navázání co největšího počtu německých vojsk na východní frontě bylo klíčové pro vítězství Spojenců. F. D. Roosevelt proto pomáhal Stalinovi dodávkami vojenského materiálu a koordinoval s ním válečnou strategii. Morálně odpudivý, ale strategicky nutný postup slavil úspěch. A Stalin byl podstatně horším monstrem než Asad.

Continue Reading

Utéct před Donaldem Trumpem se dá i takto.

Autor: James Dunphy

Zvládli jsme to. Přežili jsme Hillary. Můžeme počítat se čtyřmi lety ochrany v exekutivě a podstatně delší dobou relativního bezpečí v oblasti soudní moci. Prezident Trump, jakkoliv s námi nemusí souhlasit, uznává naši svobodu slova. Jím jmenovaní soudci Nejvyššího soudu ji budou chránit ještě dlouho poté, co Trump odejde. Obranné pozice máme zajištěné.

Příliš mnoho času však nemáme. Do roku 2020 budou Spojené státy podstatně méně bělošské. Po smrti bude mnoho bílých „baby boomers“ (kteří častěji volí republikány), zatímco do naší země vejde „překrásnými vraty“ v Trumpově zdi spousta barevných (kteří většinou volí demokraty) a ještě více jich doroste do voličského věku, když se už v první dekádě tohoto století stali americkými občany průchodem porodními kanály svých matek. Pokud nedojde k obřímu a nepravděpodobnému hospodářskému boomu a demokraté protentokrát nasadí někoho poněkud charismatičtějšího a méně zkorumpovaného než Hillary Clintonovou, naše ochrana výkonnou složkou moci skutečně potrvá zřejmě jen čtyři roky. Na Nejvyšším soudu naštěstí zasedne několik Trumpem jmenovaných lidí, a tak bude tato instituce hájit naše ústavní práva aspoň tak dlouho, dokud bude žít dostatek soudců-zastánců svobody slova. Těžko však předem odhadovat, do jaké míry může jejich rozhodnutím vzdorovat a převracet je pomstychtivý demokratický prezident bez úcty k zákonu.

I kdyby Trump svůj úřad v roce 2020 obhájil, nesmíme mu dovolit uchlácholit bělošský neklid. Musíme přikládat pod pomyslný kotel.

Continue Reading

„Padouch nebo hrdina – my jsme jedna rodina!“

Autor: John Robb

Americké volby klidně můžou nabrat i horší vývoj: mohou se stát předehrou občanské války.

Jak? Nastíním jednoduchý scénář.

Je osmého listopadu a volíme mezi Trumpem a Hillary.

Negativní čísla obou kandidátů se blíží 70% (Hillary dnes negativně hodnotí 56%, Trumpa dokonce 60% /psáno 20. března 2016, pozn. DP/). Kampaň probíhala ve štvavém duchu. Jako by si Stalin s Hitlerem proti sobě střihnuli druhé kolo na americkém politickém kolbišti.

Celé měsíce se v každém americkém státě odehrávají násilné střety protestujících proti policii i sobě navzájem. Voliči se osmého vydávají k urnám velice napjatí, ale všichni už chtějí mít předvolební období za sebou.

To horší je ale teprve čeká.

Continue Reading

Filipínský prezident Rodrigo Duterte

Duterte chce ukončit společné hlídky filipínského a amerického námořnictva v Jihočínském moři, aby zabránil incidentům, které by si Čína mohla vyložit jako projevy nepřátelství. Prezident také zopakoval svůj závazek nastavit nezávislý kurz zahraniční politiky, aniž by porušil některé z platných mezinárodních smluvních závazků.

Filipínský prezident Rodrigo Duterte nařídil zastavit program společných hlídek filipínského a amerického námořnictva, protože nechce, aby se jeho země podílela na aktivitách, jež by si Peking mohl vykládat jako nepřátelské akty, řekl prezidentův mluvčí Ernesto Abella listu Inquirer.

Podobně Duterte mluvil i minulý měsíc, když vyhlásil ukončení společných hlídek, protože nechce, aby se Filipíny připletly do případného konfliktu mezi USA a Čínou o nadvládu nad spornými vodami.

V projevu při příležitosti výročí vzniku filipínské pobřežní stráže také zopakoval svůj záměr zrušit pravidelná americko-filipínská vojenská cvičení.

„Je načase změnit pravidla. Musíme provést restrukturalizaci: příští rok žádné cvičení nebude, Nechystej se, řekl jsem ministrovi obrany Lorenzanovi. Nechystej na příští rok vojenské cvičení. Nestojím o ně,“ řekl.

A dodal: „Vytvořím nezávislou zahraniční politiku. Neporušíme ani nezrušíme platné smlouvy, a díky tomu budeme krytí.“

Jeho slova přicházejí po zářijovém prohlášení, kdy se Duterte nechal slyšet, že letošní obojživelné výsadkové cvičení amerických a filipínských sil na Filipínách (Phiblex 33) bude tím posledním.

Continue Reading

Vře to i jinde – Korsika, Baskicko, Bretaň… Na snímku jsou bretonští nacionalisté z organizace Adsav! (Obroda!).

Autor: Nouriel Roubini

V dobách svého mládí byla eurozóna považována za mocného rivala ekonomické nadvlády Spojených států  – zejména pak americkými turisty, kteří se zkraje nového století museli vyrovnat s krajně nepříznivým kurzem při výměně peněz. Skutečná síla se však pozná až v časech krize. Jak se eurozóna nejistě oklepává z následků krize roku 2008 a evropské dluhové krize, její vnitřní zlomy vystupují stále zjevněji na povrch. Nejen že zónu ohrožují neutuchající zvěsti o „Grexitu,“ ale mnoho z členských čelí svým vlastním existenčním krizím s tím, jak místní separatistická hnutí zpochybňují samotné jádro konceptu národního státu.

Abychom získali pojem o povaze evropských nesnází, představme si lano těsně utahované na jednom konci, což jej ale zároveň uvolňuje na konci opačném. Jak nadnárodní moc v Evropě nabývá pravomocí, zpochybňuje moderní pojetí národního státu vzestup institucí jako Evropská rada, Evropský parlament a Evropská centrální banka.

A s tím, jak se eurozóna i nadále topí v pomalém hospodářském růstu, stagnaci, ekonomických potížích a vysoké nezaměstnanosti, mnozí začínají zpochybňovat výhodnost setrvání v eurozóně. V zemích jako Řecko, kde členství v měnové unii zabránilo devalvaci měny, která mohla nakopnout chřadnoucí ekonomiku, narůstá frustrace plynoucí z omezení nadnárodní autoritou.

Continue Reading

Slavoj Žižek – Násilí

Autor: Slavoj Žižek

Od roku 2001 jsou Davos a Porto Alegre blíženecká města globalizace. Davos, exkluzivní švýcarské lázně, kde se schází světová elita manažerů, státníků a mediálních osobností pod mohutnou policejní ochranou na Světovém hospodářském fóru, aby nás (a sama sebe) přesvědčila, že globalizace je nejlepší nápravou problémů, jež globalizace způsobila; Porto Alegre, subtropické brazilské město, v němž se setkává antielita protiglobalizačního hnutí, aby nás (a sebe sama) přesvědčila, že kapitalistická globalizace není naším nevyhnutelným osudem a že – jak to říká oficiální heslo – „je možný jiný svět“. Zdá se však, že shromáždění z Porto Alegre nějak ztratila vzlet – slyšeli jsme o nich v posledních letech stále méně. Kde zůstaly jasné hvězdy z Porto Alegre?

Aspoň některé z nich se přesunuly do Davo­su. Tón na setkání v Davosu nyní udává hlavně skupina podnikatelů, kteří se sebeironicky označují za „liberální komunisty“ a kteří už protiklad mezi Davosem a Porto Alegre nepřijímají. Tvrdí, že globální kapitalistický koláč (podnikatelský úspěch) můžeme mít a současně jej jíst (doporučování sociální odpovědnosti, ochrany životního prostředí atd.). Porto Alegre není zapotřebí. Namísto toho se z Davosu může stát Porto Davos.

Kdo však tito liberální komunisté jsou? Obvyklí podezřelí: Bill Gates a George Soros, předsedové představenstev Google, IBM, Intelu, eBaye jakož i dvorní filozofové jako Thomas Friedman. Skutečně konzervativní je dnes, argumentují, nejenom stará pravice se svou směšnou vírou v autoritu, řád a úzkoprsé vlastenectví, nýbrž i stará levice se svým bojem proti kapitalismu. Obě provozují stínový box, protože podceňují nové skutečnosti.

Continue Reading

Agresivita a krutost při obhajobě vlastního postavení či společenské role je totéž, co obrana cti a svatého sebeurčení.

Autor: Jan Čech

Pro zkoumání rizik masové uprchlické krize je vhodné zamyslet se nad tím, kdo nám to sem z jihu do Evropy vlastně proudí. Nejčastěji se zmiňuje hrozba islámu, protože většina imigrantů jsou muslimové. Náboženské vyznání sice z těchto lidí dělá vetřelce, vyzbrojené Evropanům nepřátelskou ideologií, není to ale ten hlavní problém. Hlavní problém je rasový.

Islám je výsledkem neúspěšné christianizace Arabů. Římští biskupové od třetího století po Kristu usilovali o vítězství křesťanské moci nad všemi zeměmi okolo Středozemního moře. Jejich misionářské výpady vedené silou či ideologickým působením směrem do arabských zemí končily isolovanými křesťanskými sektami bez masivního vlivu na většinovou populaci. Ta zůstávala z hlediska helénského pohledu barbarská. Řešením bylo vytvořit modifikovanou verzi Bible ušitou na míru mentalitě jižních ras. Tak vzniklo Mohamedovo učení a islám. V důsledku vše skončilo rozkolem mezi katolickou církví a islámskými heretiky v pozici muslimských kněží. V další fázi došlo k rozdělení tehdy známého světa na dvě nesmiřitelné strany Kristových a Mohamedových služebníků.

Continue Reading

Robert Steuckers – The European Enterprise: Geopolitical Essays (Manticore Press, 2016).

Autor: Kerry Bolton

Recenze knihy Roberta Steuckerse The European Enterprise: Geopolitical Essays. Vybral a přeložil dr. Alexander Jacob (Manticore Press, 2016).

Anglofonní pravice intelektuálně zaostává za tou západní a ruskou o celé světelné roky, protože jí chybí dostatečně hluboké filozofické základy, z nichž lze následně vést účinnou akci. Naštěstí poslední léta přinesla anglickým mluvčím, kteří jiným jazykem nevládnou (jako například autor těchto řádek), překlady klíčových evropských myslitelů, z nichž asi těmi nejzásadnějšími jsou autoři vycházející z Nové pravice a z prostředí okruhu Duginových neoeuroasianistů. Významným krok kupředu pro anglofonní čtenáře pak znamenal vznik společnosti Arktos Media zajišťující překlady vlivných evropských myslitelů jako Guillaume Faye a Alain de Benoist. Nyní se navíc jako kvalitní vydavatel tradicionalistických a filozofických knih objevil u protinožců (Australasie, i když pod vedením v cizině žijící Novozélanďanky Gwendolyn Tauntonové) Manticore Press, jehož nejnovějším počinem je soubor devíti esejí o 300 stranách, sebraných z přednášek přeložených indickým akademikem dr. Alexanderem Jacobem. Pokrývají desetiletý úsek (do roku 2015) myšlení belgického geopolitického teoretika a proevropského aktivisty Roberta Steuckerse, jednoho z představitelů evropské Nové pravice, který roku 1994 zřídil vlastní think tank Synergies européennes.

Eseje jsou důležité, protože přinášejí čtenářům široké pozadí životně důležité otázky místa Evropy ve světě z pozice vědecké geopolitiky. S ohledem na palčivý nedostatek analýzy náležité úrovně anglofonní pravice geopolitika dodnes vděčí za mnohé právě tak britskému teoretikovi 19. století Halfordu Mackinderovi, jako německému teoretikovi Karlu Haushoferovi, kteří oba psali o kontrole velké masy souše jako prostředku vlády nad světem – právě oné oblasti, v současnosti sužovaných četnými konflikty a americkým vměšováním v mnoha podobách. Tato tradice geopolitického učení přišla s teorií o trvalém konfliktu mezi dvěma odlišnými tendencemi geopolitické kontroly: námořními a pozemskými mocnostmi.

Continue Reading

Když mluvím o anglo-sionistickém impériu, mám na mysli vládnoucí ideologii lidí z 1%, elity, tvořící „stát ve státě“. Luke Ford

Autor: Luke Ford

1) Anglo:

USA jsou impérium. S asi tisícovkou zámořských vojenských základen (záleží, jak je počítáte), nepopiratelně mesianistickou ideologií, vyšším vojenským rozpočtem než zbytek světa, více než 16 zpravodajskými agenturami a dolarem coby světovou měnou nelze pochybovat o tom, že se Amerika stala impériem planetárního rozsahu.

Odkud se toto americké impérium vzalo? Ani to není kdovíjak obtížná otázka – je následníkem impéria britského. Navíc se americká říše ve skutečnosti opírá o specifickou skupinu zemí: státy zapojené do systému ECHELON – Austrálii, Kanadu, Nový Zéland, Spojené království a pochopitelně USA. Co mají tyto země společného? Jde o následnické státy Britské říše, kde se mluví anglicky. Povšimněte si, že Francie, Německo nebo Japonsko do této elitní společnosti nepatří, i když jsou zřejmě pro Ameriku důležitější než takový Nový Zéland – a rozhodně mnohem vlivnější.

„Anglo“ část tedy nelze rozporovat. A přesto: i když je „Anglo“ etnicko/kulturně/jazyková kategorie, zatímco „sionista“ politicko/ideologická, jen velice zřídka slýchávám námitky, když mluvím o „Anglo(sféře)“ – na rozdíl od sionismu.

Continue Reading

Vítejte v Detroitu!

Autor: Radim Lhoták

Popírání tradičních hodnot, ničení organické sociální struktury, dekadence kultury, inkvizice hlasu krve a ducha, vláda lži, rasové míšení a genocida. Nejde o pouhé symptomy stárnoucí a nemocné civilizace. Vše, co se tu vydává za výdobytek demokracie, svobody a pokroku, zví společenskou a morální mršinu sloužící za potravu zbohatlickým a finančně korporátním hyenám.

Vzorem západního společenského rozkladu jsou Spojené státy americké. Svědectví těch, kdo navštívili v poslední době USA a spatřili víc, než jen letiště, výstavná byznys centra, rezidentní čtvrtě či turistické parky, jsou otřesná: Sociální rozklad, bída, všude hory odpadků a spousta bezdomovců, chátrající infrastruktura, zanedbané chatrče nižších vrstev, strach před pádem ke dnu, vzájemná nenávist, osamělost a nihilismus. Takový je obraz života většiny Američanů.

Příčiny společenského, sociálního i ekonomického úpadku jsou v zásadě dvě: Bezohledný parazitismus přecházející v sociální teror vládnoucích elit a etnicko-rasová involuce v multikulturním mlýnku na maso. V prvním ohledu dochází k vylučování velké masy lidí z tvůrčího a hodnototvorného procesu. Většina americké společnosti se stává nepotřebnou a je určena k živoření, otroctví, sociální segregaci a následnému odpisu bez soucitu a bez pocty.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter

Teherán (Tasnim) – Německý politický analytik Manuel Ochsenreiter říká, že syrská armáda potřebuje k triumfu v probíhající bitvě o Aleppo a úplnému vyhlazení teroristických skupin v tomto klíčovém městě větší finanční a vojenskou pomoc

„Velkým problémem syrské války je ‚válečné hospodářství.‘ Syrské síly mají k dispozici jen omezené množství vojáků, zbraní, munice i peněž, zatímco zdroje teroristů jsou neomezené,“ řekl ředitel Německého centra pro eurasijské studie Manuel Ochsenreiter ve středu agentuře Tasnim.

Dodal, že zahraniční sponzoři teroristů nebudou čekat „se založenýma rukama v klíně na porážku svých loutek.“

Následuje kompletní rozhovor.

Tasnim: Jak víte, Aleppo je už od roku 2012 – rok po rozpoutání konfliktu v Sýrii – rozděleno mezi vládní síly na západě a ozbrojence na východě. Experti tvrdí, že výsledek bitvy o něj rozhodne o osudu Sýrie. Co si o tom myslíte vy?

Manuel Ochsenreiter: Syrská armáda a její spojenci zatlačují teroristy v ozbrojenci ovládaných částech Aleppa v rámci rozsáhlé vojenské operace s cílem zcela osvobodit obležené severozápadní město od extrémistů.

Continue Reading

Autor: Kakaouskia

Zdravím lidi kolem Sakeru i čtenáře.

Takže Britové navzdory „notičkám,“ které udávaly těsné vítězství „Remain,“ hlasovali pro odchod z Evropské unie. Dle očekávání už zaznívají výzvy k opakování referenda, které nedopadlo, „jak mělo.“ Jako by velice malý rozdíl mezi dvěma volebními bloky nebyl sám o sobě dost špatný (16 141 241 hlasů pro Remain a 17 410 742 pro Leave), dva členové Spojeného království navíc drtivou většinou vyslovili přání v Unii setrvat a teď zvažují další možnosti.

Ve Skotsku už se mluví o novém hlasování o nezávislosti a první ministryně Nicola Sturgeonová v Holyroodu (skotský parlament) prohlásila, že se pokusí vetovat rozhodnutí o odchodu z Unie.

Náladu v Severním Irsku pěkně shrnuje tento obrázek:

Continue Reading