Délský potápěč

Vennův diagram zobrazující „kulturu rušení“ (cancel culture)

Autor: Roland White

V roce 2017 volali studenti londýnské univerzity po dekolonizaci kurikula, nyní přišli se seznamem jmen, jež považují za přijatelná.

Filosofie je umění pokládání nepříjemných otázek – a tady jednu takovou máte: má v našem moderním světě ještě smysl studium tradičních západních myslitelů?

Nebo se jedná spíš o – abychom použili módního výraziva – o přežité relikvie kolonialismu s ksichty gamonnů (v britském prostředí asi nejoblíbenější protibělošská urážka, českým ekvivalentem by mohla být třeba vepřová hlava, kdyby ovšem nabyla rasový nádech – pozn. překl.), které je třeba zbourat jako sochy bělošských viktoriánských chlapíků s licousy?

Na stranu přežitosti se v roce 2017 velmi výrazně naklonila i perspektiva studenstva fakulty afrických a orientálních studií (SOAS) London University. Dostalo se jim mediální pozornosti díky výzvám k dekolonizaci „bělošských institucí“, tj. soustředit se místo Sókrata, Immanuela Kanta nebo Bertranda Russela na „asijské nebo africké filosofy“. Podle studentů by prý s ohledem na étos fakulty „měla většina filosofů, o kterých se učíme na seminářích, pocházet z globálního Jihu nebo jeho diaspory“.

Continue Reading

„Je to úžasná doba pro čtenáře.“ Joseph O’Neill doma v Brooklynu.

Spisovatel o svobodě představivosti a o tom, jak se moderní společnost sebeléčí prostřednictvím fotbalu

Když Joseph O’Neill, spisovatel irského původu, který už čtvrt století žije v New Yorku, zrovna nepíše nebo si nedělá starosti o svět, můžete ho najít, jak sjíždí videa fotbalových fanoušků na YouTube. „Je velmi uklidňující poslouchat ty fanoušky Man United, kteří se rozplývají nad (manažerem klubu Erikem) Ten Hagem,“ říká mi z brooklynského domu, který sdílí s newyorskou spisovatelkou Rivkou Galchenovou a jejich desetiletou dcerou. „Je lákavé tvrdit, že jak svět spěje k fašismu, fotbal se stává spíše opiátem: OxyContinem popkultury.“

Ve své nejnovější knize Godwin se O’Neill – jehož román Netherland z roku 2008 (česky: Nizozemě, 2009), jeden z nejlepších, jaké kdy byly o kriketu napsány, mu zajistil místo na literárním nebi – zabývá fotbalem. Nebo spíše překvapivě improvizovaný svět mezinárodních fotbalových agentů. Z Pittsburghu přes Evropu do Istanbulu a městský fotbalový stadion v Beninu je to zčásti komická odysea, v níž se zklamaný spisovatel Mark Wolfe a jeho bratr pokoušejí vypátrat zřejmě výjimečného dospívajícího hráče kdesi v Africe, přičemž jim k tomu stačí jen fámy. Je to však také román o penězích a hodnotách, v němž tento kdysi dělnický sport, nyní provozovaný obscénně bohatými a často poháněný talenty z chudších afrických, karibských a jihoamerických rodin, slouží jako metafora postkoloniální mocenské dynamiky.

Continue Reading

Neoliberální modernita zvítězila….

Autor: Andrea Zhok

Vím, že ve světě se dějí neskonale důležitější a závažnější věci, ale přesto si dovolím nedělní zamyšlení.

Doneslo se mi, že se konala pěvecká soutěž zvaná Eurovize.

Nebudu se pouštět do výčitek vůči divákům, protože podle záběrů, které jsem viděl kolovat, byli ti, kdo ji viděli, už potrestáni dost a není třeba se rozčilovat.

Zjišťuji však, že soutěž vyhrál jakýsi „Nemo“, který se nechává fotografovat v šatech pro panenky a vsází všechny své karty pěveckého talentu na další vzrušující „provokaci“, že je fluidní (při psaní o této provokaci mě usnula ruka).

Zdá se, že tomuto pánovi/mladé dámě/roztodivné entitě (nebudu odbíhat od tématu, zaškrtněte si příslušnou kolonku) to opravdu jasně myslí. A tady si nedělám legraci.

Continue Reading

Oswald Spengler

Autor: Oswald Spengler

Telegrafická odpověď na anketu amerického magazínu Cosmopolitan

Na otázku, zda bude někdy možný světový mír, může odpovědět jen znalec světových dějin. Být znalcem světových dějin však znamená znát lidi podle toho, jací byli a vždy budou. Většina lidí nikdy nepochopí, že velký rozdíl spočívá v tom, zda o budoucích dějinách uvažujeme podle toho, jaké budou nebo jaké bychom je chtěli mít.

Mír je přáním, válka je faktem a lidské dějiny se nikdy nestaraly o lidská přání a ideály. Život je bojem mezi rostlinami, zvířaty a lidmi, bojem mezi jednotlivci, společenskými třídami, národy a státy, ať už se odehrává v hospodářské, sociální, politické či vojenské formě. Je to boj o moc, o prosazení vlastní vůle, výhody nebo vlastního názoru na to, co je užitečné a oprávněné, a pokud selžou ostatní prostředky, člověk se vždy chopí toho posledního, totiž násilí.

Jednotlivce, který používá násilí, můžeme nazvat zločincem, třídu považovat za revoluční či za vlastizrádce, národ za krvežíznivý, ale na věci to nic nemění. Dnešní světový komunismus má své války za povstání, koloniální říše za pacifikaci cizích národů, a pokud by byl svět jednotným státem, nazývaly by se války povstáními. To vše jsou jen rozdíly ve slovech. Nebezpečným faktem je, že dnes mluví o míru jen bílé národy, nikoliv mnohem početnější barevné národy. Dokud tak mluví jednotliví myslitelé a idealisté – mluvili tak ve všech dobách -, nemá to účinek. Pokud se stanou celé národy pacifistickými, jde o symptom sešlosti věkem. Nejedná se o silné a neopotřebované rasy, ale o zřeknutí se budoucnosti, neboť pacifistický ideál znamená konečný stav, který je v rozporu se skutečností života.

Continue Reading

MHP – anglosaský byznys, životně důležitý pro ukrajinskou a celosvětovou potravinovou bezpečnost

Autoři: Andy Bounds, Raphael Minder, Barbara Erling

Evropská unie nalila téměř 1 miliardu dolarů do velkých zemědělských podniků ve válkou zmítané zemi

Evropská banka pro obnovu a rozvoj napumpovala od ruské invaze téměř 1 miliardu dolarů do kuřecích farem a dalších velkých ukrajinských potravinářských podniků a financovala levný export, který nedávno pomohl rozšířit protesty zemědělců v celé EU.

Od roku 2022 půjčila Evropská banka pro obnovu a rozvoj ukrajinským výrobcům vajec, drůbeže a cukru, kteří budou brzy čelit kvótám na ochranu pracovních míst v EU, 890 milionů dolarů, uvedla banka pro Financial Times.

V Polsku, které je největším producentem kuřecího masa v EU, se zemědělci postavili do čela několikaměsíčních protestů proti rozhodnutí EU zrušit omezení dovozu z Ukrajiny. Polští agropodnikatelé jsou obzvláště znepokojeni evropským financováním MHP, největší ukrajinské drůbežářské společnosti, která v posledních dvou letech obdržela více než pětinu všech úvěrů od EBRD.

Continue Reading

Alternativní realita v podání Alexandra Vondry

Autor: Karel Veliký

– stručný rozbor se závěry

Před časem v jednom ryze odborném listu i František Koukolík doznal, že je znovu načase připomenout si čtyři univerzální nástroje mocenské kontroly, ovšem s přihlédnutím k jejich současným modelům.

1) Represe

a) měkká: zastrašování, šikanování, omezování (skryté či institucionální)
b) tvrdá: nucený exil, věznění, mučení, usmrcování (mizení lidí)

2) Indoktrinace

Snaha o „řízený chaos“: postpravdivý, postfaktický svět infotaimentu („inscenace dění“), logický důsledek relativizace všeho – žvanění v médiích, politice i vědě, jemuž sociální sítě dodávají bezprecedentní dynamiku; devastování vztahu mužů a žen, rodičů a dětí; cenzura – využívání legálního systému v boji proti „dezinformacím“ (narušujícím monopol pokusu „řízeného chaosu“) spjaté s moralizováním „luzy“ lidmi „lepšími“

Continue Reading

Jungmannova národní akademie

Jungmannova národní akademie – škola pro dospělé lidi

Žijeme v době všeobecného úpadku vzdělanosti. Nesmířili jsme se s tím.

Naším cílem je:

• zprostředkovat normálním pracujícím lidem znalosti z oborů jako psychologie, sociologie, ekonomie, antropologie, historie atd. a zároveň zvýšit jejich analytické schopnosti;
• tedy připravit je k tomu, aby sami dokázali posuzovat a analyzovat informace a orientovat se ve společenských situacích lépe než jen intuitivně. Neříkáme, co je dobré a co je špatné. Poskytujeme nástroje k tomu, abyste si sami vytvořili kvalifikovaný názor.

Jungmannova národní akademie (JNA) je určena lidem, kterým není blízká zpolitizovaná atmosféra současných humanitních fakult a kteří mohou získávané znalosti a schopnosti propojit s životní zkušeností.

Continue Reading

Japonsko – časy se mění. (Ilustrační foto: Tsukioka Jošitoši – Smrt v bitvě sebevraždou, 1865)

Autor: Gavin Blair

Poprvé v dějinách zaznamenaly pokles všechny prefektury

Demografická transformace ovlivňuje skoro všechny oblasti života společnosti. Snahy zvrátit pokles zatím neměly větší úspěch.

Všech 47 japonských prefektur zaznamenalo v roce 2022 pokles počtu obyvatelstva, celková záporná bilance dosáhla skoro 800 000. Nová čísla zveřejněná japonským ministerstvem pro vnitřní záležitosti směřují národ do zatím nezmapovaných demografických vod, kam však míří i celá řada dalších zemí.

Continue Reading

Stalin žije

Autor: Pavel Kamas

Aneb ruský „denacifikacní“ narativ

Válečná propaganda nabízí zajímavé perspektivy nejen při zpětném rozboru po skončení války samotné, ale ještě za jejího běhu. Jak známo, kremelská administrativa si za oficiální důvod pro svou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině zvolila „denacifikaci“. Moc dobře věděla proč, a lépe zvolit nemohla. Jak směrem k vlastním lidem, tak ke světové veřejnosti.

Uchu ruského obyvatelstva, dodnes vychovávaného sovětsko-komunistickým dějepisem, nemůže nic lahodit lépe než „denacifikace“, upomínající běžného Rusa na takřka mýtické poslání boje za světové dobro z dob „velké vlastenecké války“, jak se sovětské účasti na Druhé světové válce v Rusku dodnes říká. Něčemu takovému by imaginární a dnes již otřepaný „boj proti terorismu“, jenž byl záminkou pro války v Čečensku, Gruzii a na Kavkaze, nemohl zdaleka konkurovat. Ruští propagandisté tak postulovali „nepřítele“, kterého „zná“ každý Rus už z obrázkových knížek ve školce, „ví“, že je to nejhorší zlo, a bojovat proti němu nemůže být nikdy špatně.

Pokud chtěl Kreml pro své „tažení na Západ“ získat sympatizanty i mimo Rusko, opět nemohl zvolit lépe: „Nacistický“ strašák je společným produktem obou (kapitalistických i komunistických) vítězů Druhé světové války, a proto účinkuje stejné dobře na obou „polokoulích“. Lhostejno, zda v nových postkomunistických či „starých“ západních zemích, také na Západě stačí často i velmi vzdělaným a inteligentním lidem zamávat před očima hákovým křížem, aby odložili ratio na noční stolek a spustil se v nich řetězec „antifašistických“ pavlovových reflexů. Kdo bojuje proti „fašismu“ a nacismu“ a dodá potřebné obrázky, má většinu „slušných lidí“ vždy na své straně.

Continue Reading

Liberasti – kdo jsou, jak uvažují, o čem sní a co prostě musí…

Autor: Petr Bakalář

Obvykle jsou různými experty psychologizováni  a sociologizováni „nepřátelé systému“, tedy lidé z jeho okrajů (marginálové) a ještě ti za nimi (extrémisté) coby pozůstatky špatné či „horší minulosti“.  Náš kolega se však tentokrát pokusil vžít do dobou dotvářené mentální dispozice těch, kdo jsou mediálně nobilitováni za „systémový předvoj“ (avantgardu), výhonky „lepší budoucnosti“, a zřejmě se tak i sami vidí? Učinil tak pomocí tohoto prohlášení:

Continue Reading

Poté, co rozlišování přestalo, máme sice exkrementy v galeriích, za to mír a stabilitu.

Autor: Stanislav Komárek

Vždy jsem měl neobyčejně dobrý vztah k tradici německé či lépe řečeno kontinentální biologie a byl jsem rozmrzen jejich zánikem a převrstvení mnohem plošší a myšlenkově chudší anglosaskou koncepcí. Bylo mi sice jasné, že takové biologické koncepce, v nich vzrostla řekněme Portmannova přírodní estetika či Lorenzova klasická etologie, byly jakýmsi způsobem nutně zakořenily v německém myšlení jako celku a po jeho selhání a diskreditaci poslední válkou postupně uschly jaksi „nutně“, nenapájeny už z původních zdrojů. Po vzoru věřících všech denominací jsem si však vždycky říkal, že základní koncepce byla správná a jen politováníhodné deformace a excesy ji překroutily a zničily. Bylo třeba cesty do malajských pralesů, abych si tam uvědomil, že chyba byla hlubší, že evropský a německý vývoj spěl k oběma válkám a nacismu zákonitě a německé myšlení zaniklo po právu, byť Portmann či Hesse nejen nikoho neplynovali, ale ani k tomu sebevzdáleněji nikoho neponoukali.

Kulturní úpadek, potlačující, byť nezáměrně, špičky v umění i naukách, oplošťující jazyk a roztáčející jen potleskoměry a registry průměrnosti, je přece jen menším zlem, protože zajišťuje v zemi pokoj, byť poněkud nahnilý, a nikoliv neustálý svár (ten se, lépe řečeno, vyžije v „pěně dní“ a nemusí potrefovat větší hlubiny a být znovu „otcem všech věcí“). Z tohoto důvodu už mi nepřijde líto, že jsem se se svými žáky za několik málo dekád přesunul do kategorie podobající se studiím o klasickém Řecku: Také se zabýváme již mrtvým korpusem spisu v jazyce, kterému skoro nikdo nerozumí, který obsahuje sice mnoho zajímavých myšlenek, ale stává se nepochopitelným i v zemi, kde se tímto jazykem či jeho pozdějšími stádii dosud mluví.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Budoucnost určí silné a svrchované civilizační pospolitosti

Lorenzo Maria Pacini přináší rozhovor s Alexandrem Duginem o tom, jaký svět nás čeká po ukončení „zvláštní vojenské operace“ na Ukrajině v důsledku následných geopolitických změn.

Alexandře Geljeviči, současný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou mění globální geopolitické uspořádání multipolárním způsobem. Jaká bude podle vás mezinárodní architektura – řekněme za pět let – až boje skončí? Co přesně se změní, jaké mocenské poměry na světové šachovnici vzniknou a/nebo se nakonfigurují?

Nejprve se vytvoří systém tří pólů. Každý z nich bude mít svou vlastní oblast odpovědnosti, svou vlastní rezervní měnu, svůj vlastní soubor kulturních hodnot a svou vlastní nezávislou strategii.

Nevznikne jedno normativní lidstvo (jako projekce liberálního Západu a jeho norem a pravidel), ale tři. Nikoli jeden liberální řád založený na západních pravidlech, ale tři různé civilizační řády – s různými ideologiemi. To bude zdrcující rána globalizaci.
Continue Reading

Mark Fisher

Autor: Mark Fisher

Ve svém bezpochyby nejpůsobivějším výkladu fungování kapitalismu od Marxových časů popisují Deleuze a Guatarri kapitalismus jako jistý druh virtuální možnosti, která pronásledovala všechny dosavadní sociální systémy jako strašák. Kapitál je v jejich pojetí „nepojmenovatelná Věc“, skandál, který primitivní a feudální společnosti „preventivně vymítaly“. Když pak kapitalismus konečně dorazil, přinesl sebou masivní desakralizaci kultury. Je to systém, který již nepodléhá vládě žádného transcendentálního Zákona; právě naopak, eliminuje všechny takovéto kódy, aby je opětovně zaváděl ad hoc. Podoba a limity kapitalismu nejsou předem dané, tento systém je definován (a redefinován) pragmatickými potřebami a improvizovanými řešeními. Kapitalismus tak v mnoha ohledech připomíná Věc ze stejnojmenného filmu Johna Carpentera: monstrózní, nekonečně tvárnou matérii schopnou vstřebat a metabolicky přeměnit všechno, s čím přijde do styku. Kapitál, tvrdí Deleuze a Guatarri, je „pestrobarevnou směsicí všeho, co kdy existovalo“, kuriózním hybridem ultramoderního a archaického. V době, kdy Deleuze a Guatarri pracovali na dvou svazcích Kapitalismu a schizofrenie (česky vyšel jen druhý svazek – Tisíc plošin v nakladatelství Herrmann a synové, 2019, pozn. DP), se ještě mohlo zdát, že se tendence kapitalismu k deteritorializaci* omezují především na finančnictví a že kultuře naopak dominují tendence k reteritorializaci.

Continue Reading

Mark Fisher

Autor: Mark Fisher

Dnes je snažší představit si konec světa než konec kapitalismu

V jedné z klíčových scén filmu Alfonso Cuaróna Potomci lidí (Children of Men, 2006) jde hlavní hrdina Theo ztělesňovaný Clive Owenem navštívit přítele do elektrárny v Battersea, proměněné v jakousi kombinaci vládní budovy a soukromé sbírky. Umělecké poklady – Michelangelův David, Piccassova Guernica nebo nafukovací prase skupiny Pink Floyd – jsou shromážděny v budově, která je sama zrenovovaným kulturním artefaktem. To je náš jediný letmý pohled do života elit, izolovaných před dopady katastrofy, která způsobila masovou neplodnost: celou jednu generaci se už nerodí žádné děti. Theo svému hostiteli položí otázku: „Jaký má tohle všechno smysl, když záhy nebude nikdo, kdo by se tomu mohl obdivovat?“ Budoucí generace už nemohou sloužit jako alibi, protože už žádné nebudou. Odpovědí je hedonistický nihilismus: „Snažím se na to nemyslet.“

Dystopie (tedy antiutopie) rámující děj filmu Potomci lidí je charakteristická pro pozdní kapitalismus. Nejedná se o důvěrně známý totalitární scénář znovu a znovu omílaný ve filmových dystopiích (klasickým příkladem je V jako Vendeta z roku 2005 od Jamese McTeiguea). V románu P. D. Jamesové, který Cuarónově filmu posloužil za předlohu, byla demokracie odstraněna a zemi vládne samozvaný Guvernér, tyto prvky zápletky však film prozíravě vypouští. Zkušenost nás poučila, že autoritářská omezení, která jsou všude kolem nás, mohou být zaváděna v rámci politické struktury, která formálně zůstává demokracií. Na tento vývoj nás připravila „válka proti terorismu“: normalizace krize vytváří situaci, ve které se zrušení protikrizových opatření, původně přijatých jako reakce na mimořádnou situaci, stává nemyslitelným (skončí tato válka někdy?)

Continue Reading

Nová kultura

Vyšlo letní dvojčíslo časopisu Nová kultura, názorového projektu, zaměřeného na metapolitiku, kulturu, historii a geopolitiku.

Po ukončení vydávání konzervativně-národní revue Národní myšlenka jde o první tištěný časopis z našeho intelektuálního milieu a proto tuto skutečnost solidárně oznamujeme. Redakce Délského potápěče

Ústředními tématy letního dvojčísla je zamyšlení španělského politického aktivisty a historika Ernesta Milàa „Rok 2021 bude možná ještě horší, než jsme čekali“, studie o současné „transformaci“ amerického komiksu „Dlouhý pochod Marvelem“ z pera Romana Soukupa a konečně trojice esejů, věnujících se zásadnímu letošnímu počinu amerického prezidenta Joe Bidena v oblasti americké zahraniční politiky a to jmenování Victorie Nulandové do funkce Náměstkyně pro politické záležitosti na americkém ministerstvu zahraničí.

Tři zdánlivě nezajímavá témata, za kterými se skrývají tři nejpalčivější problémy současnosti – totální ofenzíva globalistického „deep state“ (který se snaží svými pověstnými drápy udržet status quo: „Kdokoli vyhraje volby, u moci zůstane ‚permanentní vláda‘“); Zpětné vytváření virtuálních tradic a historie globalistickými masmediálními korporacemi a konečně zdánlivě nevýznamné jmenování „Deep state“ šedivé myši, která však stačila zanechat velice neslavnou stopu v novodobé historii (Irák, Libye, Ukrajina).

Continue Reading

Co je pokrok?

Autor: František Klášterský

Předmluva k letnímu dvojčíslu časopisu Nová kultura

Vážení čtenáři,

takzvaná politika identit, jinak klišé, za nímž se skrývá neustálé posuzování, zda je všem domněle marginalizovaným skupinám obyvatel dopřáván dostatečný prostor, naplno dorazila do Česka.

Pevně doufáme, že díky jistým specifikům středoevropské zkušenosti se nebudeme muset například bát trestního stíhání za kladení překážek vlastnímu nezletilému dítěti, které si přeje podstoupit změnu pohlaví. Jak ale ukázalo několik událostí posledního měsíce, progresivistické kampaně jsou v plném proudu.

Continue Reading

Nová kultura

Vychází první číslo časopisu Nová kultura, názorového projektu, zaměřeného na metapolitiku, kulturu, historii a geopolitiku.

Po ukončení vydávání konzervativně-národní revue Národní myšlenka jde o první tištěný časopis z našeho intelektuálního milieu a proto tuto skutečnost solidárně oznamujeme. Redakce Délského potápěče

Ústředním tématem prvního čísla je manifest režiséra Konstantina Bogomolova „Únos Evropy 2.0“, který jako první přinášíme v úplném překladu z ruštiny. Zprostředkováváme i záměr redakce novin Novaja Gazeta, které Bogomolův text publikovaly, a přinášíme i reakce na režisérův manifest z pera režiséra Ivana Vyrypajeva a filosofa Kirilla Martynova. Obě reakce rovněž vyšly na stránkách Novoj Gazety. Pro srovnání pak přinášíme i reakce kanadského profesora a odborníka na historii Ruska Paula Robinsona a amerického politického analytika syrského původu George Ajjana. Reflexí manifestu z českého úhlu pohledu pak uzavírá spolupracovník redakce Nové kultury Václav Jan Nejedlý.

Více o prvním čísle našeho časopisu se můžete dočíst v úvodním slovu šéfredaktora Adama Berčíka „Proti jednorozměrnosti“.

Continue Reading

Biden a Porošenko – svůj k svému

Autor: The Saker

Začněme tím základním:

Válečník-básník: Ernst Jünger v roce 1995, tři roky před svou smrtí

Autor: Paul Lay

Pro Ernsta Jüngera byla 2. světová válka méně dramatickou záležitostí než ta první – vždyť jen sotva tomu mohlo být jinak. Za Velké války totiž muž, který zemřel ve své posteli roku 1998 ve věku 102 let jako uznávaný německý literární velikán, bojoval od počátku roku 1915 až do jejího konce jako pěšák 73. hannoverského pěšího pluku generála polního maršála prince Albrechta Pruského (Füsilier-Regiment Generalfeldmarschall Prinz Albrecht von Preußen /Hann./ Nr. 73, pozn. DP). Byl celkem čtrnáctkrát zraněn, mnohokrát vážně, přesto se mu podařilo přežít. Poslední část války prožil jako příslušník úderných oddílů – speciálních elitních jednotek, poslední karty vynesené stále zoufalejší Německou říší – a stal se nejmladším vojákem, vyznamenaným nejvyšší vojenskou poctou německou armády, řádem Pour le Mérite.

V roce 1920 vydané vylíčení Jüngerových válečných zážitků, román V ocelových bouřích, patří k asi nejlepším a nejsyrovějším popisům válečné zkušenosti od Homérovy Iliady. Nesentimentální a dynamický román, psaný v nietzscheovském stylu, má jen málo společného s britskými válečnými básníky a jejich v křesťanském duchu pojatým sebeobětováním a lítostí. Pro Jüngera je konflikt čímsi vítaným, nejzazší zkouškou, životem umocněným všudypřítomnou smrtí.

Continue Reading

Hic sunt lupi

Autorka: Cal Flynová

Dlouhá léta se zdálo, že přelidnění Země bude nejzávažnější krizí naší doby. Už v roce 1968 Paul a Anne Ehrlichovi, biologové ze Stanfordovy univerzity, vyslovili ve své masově prodávané, katastrofické knize The Population Bomb nechvalně proslulé proroctví, že velmi záhy začnou umírat hladem miliony lidí. Od té doby zaznívají neomalthusiánská varování před blížící se pohromou v jistých částech environmentálního hnut poměrně pravidelně – obavy tohoto střihu vyjádřil ve svém nedávném dokumentu Život na naší planetě i David Attenborough.

Když Ehrlichovi své neblahé předpovědi formulovali, zažíval svět vrcholné tempo růstu lidské populace, která bobtnala rychlostí 2,1% za rok. Od té doby vyletěl počet lidí na planetě z 3,5 na 7,67 miliard.

Růst ale zpomaluje, a to nezanedbatelně. S postupující emancipací žen a lepší dostupnosti antikoncepce porodnost ve světě zadrhává a stagnuje – v řadě zemí se už dnes rodí méně než 2,1 dítěte na ženu, což je míra nutná pro zachování stabilní populace.

Continue Reading