Délský potápěč

Chráněná země funguje lépe než obec vystavená poryvům dějin.

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Z řad francouzských republikánů se line kakofonie; nikdo se nedokáže shodnout na řešeních této brutální migrační invaze. Někteří tíhnou k pozicím blízkým Front National, jiní naopak ke „štědré“ laxnosti socialistů. Sarkozy mezitím v rozhovoru pro Le Figaro z 10. září přispěchal se směšnou syntézou, která jen dokazuje, že není státníkem. Sarkozyho dětinské návrhy:

1. Odmítnout kvóty „běženců“, vnucené ubohému prezidentovi Hollandovi kancléřkou Merkelovou a Claudem Junckerem, „znamenající navyšování“ (přesně tak). Místo nich nastavit „novou evropskou migrační politiku.“ To je však nemožné: Evropané by se na ní nikdy nedokázali shodnout. Mezi maďarskou vládou, která chce bránit svou etnickou identitu a Němci, toužícími po levné pracovní síle a národní sebevraždě, není žádný evropský konsenzus možný. Zůstává tedy na Francii – a Nizozemsku, Velké Británii, Dánsku, Itálii atd., – aby znovu nalezly politickou vůli a suverenitu, vytvořily migrační strategii a třeba i vyvolaly krizi v EU, která může celé věci jedině prospět.

2. Neměnit stávající vstřícnost k politickým uprchlíkům „ve jménu naší humanistické tradice.“ Provizorně poskytnout „válečným uprchlíkům“ „přechodný pobyt“ a po skončení války je poslat domů. To je absurdní a utopické z několika důvodů: V prvé řadě v podstatě nelze odlišit skutečné politické uprchlíky od ekonomických přistěhovalců; a tito „váleční uprchlíci“ – většina žadatelů o azyl – jsou podvodníci. Jak tedy můžeme donutit tyto „válečné uprchlíky“ k návratu domů, když je už dnes máme problém vůbec identifikovat?

Continue Reading

I Tolkien upřednostňoval agrární uměřenost a jednoduchost před otráveným ovocem tak zvaného ekonomického „pokroku.“

Autor: Joseph Pearce

Ve velice zajímavém rozhovoru pro Catholic World Report se Jay W. Richards, spoluautor nové knihy The Hobbit Party, zabývající se rozborem politického myšlení J. R. R. Tolkiena, pokusil distancovat Tolkiena od politických vizí G. K. Chestertona a Hilaira Belloca. Jakkoliv pro forma uznal romantické cíle distributismu (politicko-ekonomického systému zastávaného Bellocem a Chestertonem), háček celého systému spočívá dle Richardse v detailech:

Pro nás je problémem absence dostatečně přitažlivé vize, především u Belloca. Přišel s několika velice specifickými opatřeními pro vytvoření společnosti řízené v souladu s principy distributismu, a učinil tak na základě dle našeho mínění mylných ekonomických premis. Kupříkladu ve své Essay on the Restoration of Property napsal, že „snahy o obnovu vlastnictví nepochybně selžou, pokud je bude svazovat předsudek proti použití síly jako služebnice Spravedlnosti.“ Oproti tomu ve „Vymetení Kraje“ popisuje Tolkien skupinu panovačných cizinců, kteří infiltrovali Kraj: „sběrači a přerozdělovači… kteří obcházejí a počítají a měří a odvážejí do skladů“ údajně „pro spravedlivé přerozdělení.“ Není to příliš pozitivní vyobrazení. S ohledem na Tolkienův postoj k využití donucovací síly k dosažení byť chvályhodných cílů si lze jen stěží představit, že by se ztotožnil s detaily Bellocova programu.

Po uznání „komplikovanosti“ otázky distributismu Richards uzavírá: „Abychom nalezli moudrost v Tolkienových ekonomických představách… je lépe popsat je jejich vlastní terminologií než pomocí ztotožňování s ideami jiných myslitelů jako Chesterton a Belloc.“

Continue Reading

ČR je vstřícná vůči cizincům: Nově mohou volit v místních volbách.

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Migrační nápor: „běženec“ se jako přílivová vlna spojuje s neustávající záplavou minulých desetiletí. Přestože o to většina autochtonních obyvatel Evropy nestojí, levice i pravice, ve Francii i dalších evropských zemích – podobně jako větší část medií a církevních institucí a nezvolená Evropská komise, zvyklá na excesy v rámci výkonu permanentní moci – diktátem nutí obyvatelstvo „přivítat“ stovky tisíc nově příchozích. Bez referenda. Tato „morální povinnost“ je jak perverzí morálky, tak prostou sebevraždou. Ilustruje pohrdání demokracií a nenapravitelné odcizení mezi národem a pseudoelitami. Soudek s prachem.

Nebezpečná hra nebohého Německa

Jde o stupidně bezmyšlenkovitou a destruktivní partii. První „uprchlíci“ z této nové invazní vlny (13 tisíc) dorazili do Německa 6. září, vítáni transparenty s nápisy „Vítejte v Německu“ a tisíci jásajících, rozesmátých lidí. Do konce měsíce k nim přibudou desetitisíce dalších. Otevírá se 150 000 nouzových ubytovacích míst. Žalostné výjevy naivního humanitářství, při kterých se část národa raduje nad invazí a zánikem, k němuž nakonec tato masová imigrace povede. Tyto ikonické obrazy slouží jako silná pobídka dalším vlnám „běženců“. Německo se svou extrémně nízkou porodností a významnými migračními proudy může zažít rychlou populační obměnu a do konce století být z většiny obýváno muslimy, kteří ani nemluví německy. Tato „nová země“, spíše středovýchodní než německá, obsazená stejně v poklidu jako její sousedé, nepozná mír ani prosperitu, ale sváry a úpadek. Tato politická stupidita Němců je takřka nepředstavitelná; názorná ukázka zapomínání vlastní identity.

Continue Reading

Julius Evola – Orientamenti (1971)

Autor: Karel Veliký

Směrnice, jeden z posvátných textů neofašistické mládeže…

Směrnice (Orientamenti) byly vytvořeny jako svého druhu „brevíř“ pro mládež, která patřila k organizaci Raggruppamento Giovanile Studenti e lavoratori del MSI (Mládežnické seskupení studentů a dělníků Italského sociálního hnutí) a přitahoval ji spiritualismus. V Il cammino del cinabro (Cesta rumělky) Evola píše, jak byl po svém návratu do Itálie v roce 1948 překvapen, když zjistil, že „existují skupiny převážně mladých lidí, které se nedaly vtáhnout do všeobecného zhroucení“ (věk kolem 25 let): „Zvláště v jejich kruzích bylo moje jméno známé a mé knihy byly hojně čteny“. [1] Někteří z nich (Pino Rauti, Enzo Erra, Clemente Graziani, Paolo Andriani, Fausto Gianfranceschi, Walter Valentini) začali Evolu navštěvovat v jeho bydlišti na Corso Vittorio Emanuele č. 197. Následně zastavili svůj časopis La Sfida (Výzva) a počátkem roku 1950 začali vydávat nový měsíčník, u něhož byl Evolův vliv patrný již z názvu: Imperium. [2]

Rauti a Erra totiž přesvědčili mistra, aby svou moudrost šířil a vyjádřil v političtějších pojmech. V Imperiu tak nejprve vyšly tři jeho články: „Il senso dell’Imperium“ (Význam Říše) v květnu, „Impero e civiltà“ (Říše a společnost) v červnu a „Due intransigenze“ (Dvě nekompromisní zásady) v červenci 1950. Hlavně od nich se odvíjí oněch „jedenáct bodů“ Směrnic, které vznikaly skoro současně a byly uveřejněny hned poté, v druhé polovině padesátého roku, taktéž v rámci Imperia, jako jeho zvláštní příloha. [3] Rauti připouští:

Continue Reading

Děsivá diagnóza

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Od začátku léta 2015 zažívá Evropa bezprecedentní a neustále zesilující vlnu ilegální imigrace, navrch k už tak ohromnému počtu příchozích během předchozích desetiletí. Tato migrace je de facto invazí ohrožující naší civilizaci, umožněná bezradností a komplicitou politických a mediálních pseudoelit, zcela antidemokratických a odtržených od zájmů a přání evropských národů. Toto je úvodní část trojdílné analýzy. (Druhá část ponese podtitul „Sebevražedná evropská kapitulace“ a třetí „Za účinný lék.“)

Příčiny záplavy

Vlna „migrantů“ (nazývat je „ilegálními“ ani zdaleka nedokresluje závažnost situace) – procházející branami Evropy, otevřenými nekompetentními a bezradnými vůdci – přichází zejména ze Středního východu (Irák a Sýrie) přes Turecko (spolupachatel); vniká skrz Řecko a Balkán. Druhým vstupním prostorem je Středozemí, hlavně do chaosu se propadnuvší Libye. Část proudu tvoří běženci ze Sýrie a Iráku, unikající před barbarstvím Islámského státu (Daeš); jiní prchají před kmenovými a náboženskými válkami v Somálsku nebo jinde – troufnu si ale říci, že představují menšinu. Skutečně – tohoto chaosu a příležitosti využívají zástupy často falešných uprchlíků a žadatelů o azyl, kteří se z ekonomických důvodů chtějí usadit v Evropě. Přicházejí z černošské Afriky, Maghrebu a Středního východu, odkud je táhnou tři lákadla:

Continue Reading

Stejně poctivě a samozřejmě, jak Katy pracovala pro Systém, pracuje posléze proti němu v Organizaci.

Autor: Karel Veliký

Hlavní ženskou postavou je Katy, Turnerova přítelkyně. Co se o ní dozvíme? Že pod jejím odměřeným, profesionálním zevnějškem, se skrývá oddané, citlivé a velice mateřské děvče, které si přísný vzhled nasazuje jen kvůli práci v Organizaci. Zevnějšek autor dále nijak neupřesňuje, zřejmě proto, aby nechal prostor individuální fantazii čtenáře, který má tak možnost promítnout si do Katy svůj ideál. Původně pracovala jako sekretářka jednoho kongresmana a s Organizací přišla do kontaktu až ve sběrném táboře, kam se dostala kvůli nedovolenému držení zbraně. Do té doby byla zcela nepolitická: „Kdyby se jí v době její práce pro vládu nebo ještě předtím jako studentky někdo zeptal na její politické stanovisko, pravděpodobně by mu řekla, že je ‚liberální‘. Byla však liberální jen na bezmyšlenkovitý, automatický způsob, jak je tomu u většiny lidí.“ Aniž by o tom přemýšlela nebo to nějak analyzovala, přijala ideologii, kterou šířila masmédia i vláda. Avšak podle Turnera v sobě neměla nic z neupřímnosti, z pocitu viny ani sebenenávisti, které charakterizují skutečně přesvědčeného, totálního liberála (čili amerického levičáka). Katy tedy nepochází z pravicového „podzemí“ (takový typ ženy autor vůbec nezmiňuje). Proti Systému se obrací teprve, až když proti ní zasáhne: „Postupně poznávala pravdu o podvodném humbuku ‚rovnosti‘, hlásaném a prosazovaném Systémem, začínala chápat výjimečnou historickou roli Židů jako fragmentu zkázy ras a kultur. A konečně také získala vědomí rasové identity, k čemuž musela pracně překonat působení celoživotního vymývání mozku zaměřeného na to, aby z ní udělalo izolovaný lidský atom v obrovitém kosmopolitním chaosu.“ To vše jednak pod přímým vlivem člena Organizace, s nímž přišla do kontaktu během svého zadržení (George), jednak na základě vlastní zkušenosti, neboť pistoli si zakoupila poté, co její kamarádka byla ve vlastním bytě zavražděna černochem. Když pak liberalizující se americká vláda vydala Cohenův zákon na odzbrojení občanů, neodevzdala ji, neboť to by znamenalo být vydána na milost gangům barevných, ovládajícím „osvobozené“ ulice. (Kapitola IV) Stejně poctivě a samozřejmě, jak Katy pracovala pro Systém, pracuje posléze proti němu v Organizaci. Její vztah s Turnerem je založen na vzájemných sympatiích, které přesahují fyzickou touhu, jak však zcela podřízen společné vyšší „věci“; se stupňováním protisystémového odboje pro soukromí nezbývá místo. Stejně jako Turner, i Katy v rasově-osvobozenecké válce umírá.

Continue Reading

Sv. Jiří bojující s drakem („Velký kostel“ ve Stockholmu)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora:

Jedná se o úvodní slovo v debatě s Jonasem de Geerem o křesťanství a evropské obrodě v rámci setkání ve Stockholmu 18. dubna 2015. Mé další odpovědi už byly spatra. Debatu je možné vyslechnout zde.

Jaký je vztah křesťanství a evropské identity? Neříkám „západní civilizace“, jelikož míním mluvit o celé Evropě, západní i východní a celém rozsahu evropské historie i prehistorie, nikoliv pouze jejich civilizovaných částí.

V zásadě lze na tuto otázku nahlížet ze dvou odlišných perspektiv: jedné ohlížející se zpět a druhé upírající pohled dopředu.

Když se ohlédneme do historie, vidíme důležitou roli křesťanství v Evropě po více než 1700 let. Mohlo to být jinak. Mnozí si přejí, aby to bylo bývalo jinak. Jinak to může být v budoucnu. Ale i když třeba přijde den, kdy už Evropa nebude křesťanská, nikdy nenastane moment, kdy bylo možné prohlásit, že Evropa nikdy křesťanskou nebyla. V tomto slova smyslu zůstane křesťanství navždy součástí evropské identity. Stejně tak jako předkřesťanská náboženství a kultury, sahající až k poslední době ledové.

Přestože však byla svého času Evropa křesťanská, křesťanství nikdy nebylo evropské. Nenarážím na židovské kořeny náboženství, jakkoliv ani na ty bychom neměli zapomínat. Už od počátku však lze považovat křesťanství za stejnou měrou helénské jako židovské. Navíc se etablovalo v ostré kontradikci k judaismu, podobně jako ten v opozici ke křesťanství.

Continue Reading

Alfred Rosenberg: Německá a evropská svoboda ducha

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

V sobotu 15. ledna 1944 přijel do Prahy Alfred Rosenberg, aby následující den v Německé opeře (dnes Státní opera Praha) na říšské slavnosti Svobody ducha za přítomnosti vedoucích činitelů strany, státu a branné moci, přednesl hlavní projev.

A protože jeho obsah souzní s dnešní situací v Evropě a ilustruje, jak úzce je nynější její slabé a nejisté postavení spjato s událostmi, od nichž uplynulo již přes 70 let, rozhodli jsme se jej znovu uveřejnit v edici Fascikly.

Ukázky:

„Ale v XIX. století právě ty síly, které nás chtějí dnes „osvobodit“, snažily se jako ještě doposud nikdy v dějinách ignorovat všechna samozřejmá práva národů, opírajíce se o moc nahromaděného zlata a peněz. Nauka o světovém hospodářství, které chce zřídit nejvyšší vedení, znamená v zásadě zničení hospodářství národních.

Požadavek světové policie, který je nyní opět zvýšenou měrou uplatňován z Londýna a New Yorku, znamená, že někdo musí takové světové policii dávat rozkazy. Bývalé Společnosti národů vytýkají tyto kruhy, že nevytvořila ústřední moc skupin, které v roce 1914 byly ve službách Dohody, aby takovou ústřední mocí zasáhla všude tam, kde by se některý národ nechtěl podrobit diktatuře světových hospodářských sil, sdružených v bývalé ženevské lize.

Continue Reading

Alain Soral

Autor: Guillaume Durocher

Běžným argumentem globalistického režimu proti evropským nacionalistům bývá jejich označení za protonacisty, jejichž ideologie nevyhnutelně povede k nové Osvětimi. Propaganda tuto asociaci servíruje s tak železnou pravidelností a vytrvalostí, že se reakce stala takřka pavlovovskou. Funguje i v případě, kdy se daný nacionalista necítí být příliš nakloněn nacismu, antisemitismu ani rasové ideologii. Právě tomuto čelí francouzská Front National.

Francouzský nacionalista Alain Soral se k této otázce postavil přímým a dosti jedinečným způsobem, když se označil za „francouzského nacionálního socialistu.“ Četné významné postavy z řad politicko-mediálních elit toho okamžitě využily k další ostrakizaci a perzekuci „nacisty“ Sorala. Dokonce myslím existuje na webu video (vybavuju si jej, ale nedokážu ho znovu najít), v němž provokativně prohlašuje: “Ce qui me fait bander, c’est Hitler.” (Což se dá přeložit jako: „Víte, z čeho se mi vážně postaví? Z Hitlera.“) Uvedl také Schutzstaffel Heinricha Himmlera, spolu s ideální monarchií Charlese Maurrase a Islámskou republikou íránských ájatolláhů, coby příklad „transcendentní moci dědičné kasty – jak náboženské, tak vojenské,“ nezbytné účinné protiváhy globalistického kapitalismu.

Ironií osudu Soral v politické rovině nesmýšlí rasově a o eugenice se vyjádřil s despektem. Proto můžeme bezpečně prohlásit, že není nacionálním socialistou – tato ideologie totiž nutně předpokládá uznání darwinovských evolučních zásad a jejich politickou aplikaci. Jak kdysi prohlásil Velitel George Lincoln Rockwell: „Nacionální socialismus je aplikací vědy v nejzákladnější rovině: nikoli pouze na neživé předměty a zvířata, ale i na lidstvo samotné… Nacionální socialismus je logickým nevyhnutelným produktem evoluce. Pokud věříte v evoluci, musíte se stát nacistou – když se nad tím skutečně a dlouze zamyslíte.“

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Alain de Benoist

Výběr z odpovědí Alaina de Benoista v rozhovoru o francouzské pravici, který vyšel na konci roku 2005 v revue Eléments (č. 118). Selhání mainstreamové pravice jsou známá a dobře popsaná – neúspěchy „skutečné pravice“ však představují komplikovanější záležitost, jelikož její představitelé (na mysli nám mohou vytanout mezi jinými Enoch Powell nebo Robert A. Taft) zpravidla byli odvážní muži s dobrými úmysly – přesto však neuspěli. Většina odkazů na francouzské dějiny byla odstraněna pro větší srozumitelnosti širší čtenářské obci. Tento text by měl posloužit díky své znamenité analýze „pravicového myšlení“ v prvé řadě jako zrcadlo našeho vlastního způsobu uvažování, a tak nás učinit „svěžejšími a zdatnějšími“ v bitvě idejí. Jde o ideální doplněk klasické úvahy Williama Pierce „Proč konzervativci nemohou vyhrát.“ Z francouzštiny do angličtiny přeložil Roman Bernard.

Pravice k intelektuálům nikdy příliš nepřilnula. Není potom divu, že se fráze „levicový intelektuál“ stala už dávno pleonasmem. Mnoho pravicově smýšlejících lidí nedokáže intelektuály snést. Představují si je, jak sedí v chaise longue, a vidí je coby „pokrytecké“ jedince, kteří do všeho rýpají, dělají z komárů velbloudy a publikují knihy bez výjimky popisované jako „nestravitelné“ a „nudné“.

S touto myšlenkou se setkáváme v mnoha odlišných prostředích. Pro libertariány jsou intelektuálové nevyhnutelně „odtrženi od reality“. Podle aktivistů zase intelektuálové slovíčkaří, zatímco čelíme „stavu ohrožení“, vyžadujícímu akci.

Continue Reading

„Když člověku shoří dům, zapomene i na oběd. – Ale později ho sní – na spáleništi.“ Friedrich Nietzsche

Autor: Andrew Joyce

Meine Ruh’ ist hin,
Mein Herz ist schwer.

Faust, Wolfgang von Goethe

Koncem osmnáctého století se v německé literatuře objevila prudká reakce proti osvícenskému duchu objektivismu a domnělé racionality. Pro buřičské literární a hudební hnutí, vymezující se proti těmto tendencím, se vžilo označení Sturm und Drang („Bouře a vzdor“) kvůli významu kladenému na krajní emoce a individualismus coby ztělesnění evropského ducha. Mezi klíčové osobnosti hnutí se počítají géniové jako Goethe, Herder a Lenz – mladí muži, kteří se svými životy i dílem vzepřeli konvencím úzkoprsé společnosti. Badatel David Hill píše, že „spisovatele ze Sturm und Drang poháněla touha postavit se estetickým a morálním hodnotám společnosti, která se dle jejich mínění stávala drtivě nesvobodnou.“ 1]

Jedním z nejrozhodnějších „objevů“ hnutí bylo odmítnutí vnějších forem národní identity – bezbarvého byrokratického „občanství“ a zvyků – ve prospěch německé Innerlichkeit (niternosti) a Kultur. Byla to vzpoura proti tendenci Evropanů chytit se do sítě utkané vlastním talentem k efektivitě a organizaci. Na nejzákladnější úrovni se jednalo o zavržení dvorského systému a vyzvednutí důležitosti národa (Volk). Hill popisuje hnutí jako „projev rozhořčení podobou kultury, jevící se jako povrchní a cizí a touhou nalézt alternativní, autentičtější hodnoty mezi prostým lidem a v přírodě.“ 2] Nepochopení a frustrace jsou nejčastější zkušeností postav děl počítaných ke Sturm und Drang, v prvé řadě v reakci na omezení kladená jednotlivci společností s jejími zákony a módou.

Continue Reading

Costas Lapavitsas: „Po pěti letech panikaření a dezinformací musí konečně proběhnout skutečná celospolečenská debata“.

V rámci ohlédnutí za nedávnými událostmi v Řecku přináší Délský potápěč překlad rozhovoru s řeckým ekonomem a poslancem za Syrizu Costasem Lapavitsasem z března tohoto roku.

V společném rozhovoru pro německé noviny Der Tagesspiegel a ThePressProject International říká poslanec Syrizy a ekonom Costas Lapavitsas, že pro Řecko i jeho partnery nastal čas, aby pochopili, že „sedlají mrtvého koně.“ Namísto toho by měli  pracovat společně na „dojednaném, konsenzuální a spořádaném odchodu.“ Co by mělo být prvním krokem? „Po pěti letech panikaření a dezinformací musí konečně proběhnout skutečná celospolečenská debata.“

Není žádnou novinkou, že Costas Lapavitsas, profesor na londýnské SOAS, aktivně podporuje Grexit (odchod Řecka z Eurozóny, pozn. DP) – ačkoli v rámci našeho rozhovoru je to poprvé od doby, kdy byl zvolen v lednu 2015 poslancem za Syrizu. Jeho názory byly odsunuty stranou nejenom jeho politickými protivníky, ale i ministry za jeho vlastní stranu.

Nicméně, i když někdo nemusí souhlasit s Lapavitsasovými názory na euro, je těžké ignorovat jeho posouzení situace – které potvrdil vývoj během posledních několika týdnů – že Eurozóna se nezdá připouštět žádné skutečné kompromisní řešení mezi úspornými programy a Grexitem: „Vedení strany si je vědomo velice obtížné volby stojící před ním: Budeme se držet programu vyhlášeného před řeckým národem? Nebo se uděláme to, co po nás instituce, Bruselská skupina, Trojka – ať už to chcete nazvat jakkoliv – žádají? Tyto dva póly nejde sladit“.

Continue Reading

Překrucování historie: jeden ze způsobů, jak napravit a vykoupit „křivdy“ způsobené barevným bělochy i institucionálním rasismem.

Autor: Richard J. Herbert

Jednou za uherský rok dojde ve světě vydávání knih k zázračné události, spadající do jedné ze dvou následujících kategorií: 1) buď k vydání v každém ohledu dokonalé knihy; nebo 2) vydání díla, jenž je v každém myslitelném slova smyslu zcela bídné. V podobě sbírky Crystal Blantonové, Taylora Ellwooda a Brandy Williamsové Bringing Race to the Table: Exploring Racism in the Pagan Community, se 21. století dostává krystalického příkladu oné druhé kategorie – sborníku, jenž by klidně mohl ztělesňovat platonskou formu Špatné knihy. Jelikož by jeho téma – tedy rasismus v současném pohanství – mohlo čtenáře Counter-Currents zajímat (částečně i proto, že se samotné C-C  jedné kapitole objevuje) 1], pojďme se na tuto úžasně špatnou knihu podívat podrobněji.

Od prvního odstavce se kniha nijak netají svou naprostou absurditou. Místo úvodu jsme vystaveni neohrabaně formulovanému a naformátovanému zaříkávání k Maye Angelouové, Rose Parksové, Martinu Lutheru Kingovi Jr. a Harriet Tubmanové. Doslovná citace tohoto zaříkávání ukazuje jak absurdní obsah, tak lajdáctví editora – v typografické oblasti i v pohrdání řádnou interpunkcí – tak typické pro tento svazek:

Continue Reading

Všichni víme o problému sexuální pornografie na internetu. Nastal ale čas promluvit si o pornografii morální.

Autor: Brendan O‘Neill

Už jste viděli mrtvého syrského hošíka? Podívejte se na jeho tělo zbavené života. Hlavu zabořenou do písku. Jeho smutný, beznadějný konec, kdy jej po zrádné cestě se svou rodinou ze Sýrie do Turecka vyplavilo moře na turecké pláži. Není to nejsmutnější fotka, jakou jste kdy viděli? A taky odpudivá? Rychle, sdílejte ji! Ukažte ji vašim přátelům – na Twitteru, na Facebooku – aby i oni mohli pocítit smutek a znechucení. Všichni se seběhněte a zírejte na mrtvé syrské dítě.

Všichni víme o problému sexuální pornografie na internetu. Nastal ale čas promluvit si o pornografii morální. Nic ji neilustruje lépe než fotka tříletého Syřana Aylana, který se společně se svým pětiletým bratrem Galipem, matkou a dalšími utopil na útěku před syrským peklem.

Globální šíření této momentky – která dnes „zdobí“ titulní stránku Independentu i stránky Guardianu, a kterou části truchlících twitterujících bezcitně využívají při tvorbě memů – je ospravedlňováno zvyšováním povědomí o uprchlické krizi. Ale no tak. Mnohem spíš jde o snuff obrázky pro progresivce, porno s mrtvými dětmi, které si neklade za cíl vyvolat vážnou debatu o migraci v 21. století, ale spuštění sebeuspokojujících pocitů zármutku u západních pozorovatelů.

Continue Reading

Uprchlíci by měli hledat útočiště v synagogách.

Autor: Gilad Atzmon

Během včerejška se Německo pustilo do Velké Británie ohledně uprchlické krize. Německo očekává, že do konce tohoto roku přijme 800 tisíc žadatelů o azyl. Británie se rovněž připravuje na vzrůstající uprchlickou pohromu – uzavřením svých bran. Musím uznat, že německá kritika nepostrádá určitý smysl. Nakonec, byl to Tony Blair a jeho labouristická vláda, kdo zahájili zločinnou válku, která vedla k této globální humanitární krizi. Ale Blair v tom nebyl sám. Ve skutečnosti byl pouhým šábes gójem.

Když Blair zatáhl Británii do války v Iráku, jeho hlavním fundraiserem (obstaravatelem finančních prostředků na volební kampaň, pozn. DP) byl „Lord bankomat“ Levy z lobbistické skupiny Labour Friends Of Israel. Dopisovatelé Jewish Chronicle David Aaronovitch a Nick Cohen byli předními obhájci nemorálních intervencionistických válek nejen v britských masmédiích. Od té doby jsme byli svědky úsilí židovské lobby, která činila otevřený nátlak na zahajování více a více válek (v Sýrii, Íránu, Libyi atd.). Ve Francii to byli Rada židovských náboženských obcí (CRIF) a Bernard Henri Levy, kdo prosazovali intervenci v Libyi, díky které se ze Středozemního moře stala smrtící past.

Continue Reading

Pokusme se znovu začít dějiny a svět.

Autor: Richard B. Spencer

Esej vznikla na základě autorova projevu na zimní konferenci NPI 2015 „Beyond Conservatism.“

Co je to konzervativec? A musíme se vůbec ptát?

„Konzervativní“, „liberální“ a „levicový“ neoznačují ani tolik ideologie, jako spíše sociální či fyziologické typy. Jinými slovy – rozeznáme je, jakmile je vidíme.

Přesto bychom si tuto otázku měli pokládat častěji.

Abychom se mohli byť jen pokusit odpovědět, musíme se zbavit všech „ožehavých témat“ a nesmyslů poválečného „konzervativního hnutí“ – tedy všeho, co si myslíme, že víme o konzervativcích.

Řada z pravidelných účastníků konferencí ve Washingtonu si ráda namlouvá, že jejich postoje a stranické pozice vycházejí z „nadčasových principů.“ Zpravidla si lžou do kapsy. Jejich postoje formují do velké míry nátlakové skupiny a volební koalice: od vojensko-průmyslového komplexu a Wall Street po „jižanskou strategii“ a další.

Nakonec neexistuje dobrý důvod, proč by člověk – řekněme oddaný křesťan – měl zároveň podporovat nespoutaný kapitalismus … a vojenské intervence na Středním východě … a soukromé školy … a stavět se proti environmentalismu.

Dnešní konzervatismus se podobá zfušované skládačce: dílky nesedí a navíc jich dávno spousta chybí. Dívali jsme se ale na ten nesmysl tak dlouho, že v naší hlavě skutečně tvoří obrázek.

Abych tedy zodpověděl vlastní otázku, měli bychom se pokusit dostat k něčemu mnohem hlubšímu: „věčnému“ konzervatismu, jeho podstatě a jádru.

Continue Reading

Jakákoli spojitost mezi přistěhovalectvím a terorismem je samozřejmě čistá náhoda…

Autor: Colin Liddell

Pokud někdy přemýšlíte nad tím, kolik lidí se dá postřílet kalašnikovem v přeplněném vlaku, před několika dny se vám málem dostalo názorné odpovědi, když se 26letý Maročan rozhodl přenést kus středovýchodního chaosu a řezničiny do francouzského rychlovlaku.

Hrou osudu (pobídka pro milovníky spikleneckých teorií) se po ruce naskytl párek amerických vojáků na dovolené, jmenovitě Spencer Stone a Alek Skarlatos:

„Spencer se k tomu chlapovi dostal jako první a popadl ho za krk,“ řekl Skarlatos pro Sky News. „Já jsem chytil pistoli, sebral mu ji a zahodil. Potom jsem vzal kalašnikov, který měl u nohou, a začal jsem ho tlouct do hlavy pažbou. Všichni jsme toho chlápka mlátili, zatímco Spencer ho držel pod krkem, dokud neomdlel.“

Z tragédie kalibru masakru v redakci Charlie Hebdo nebo i horšího byla celá věc okamžitě přeměněna na „pozitivní“ historku, jejíž hrdinové-odzbrojitelé teroristy o celé události vesele poskytují rozhovory ve stylu interview po sportovních zápasech:

Continue Reading

Ozbrojené stráže budou hlídkovat v uprchlických táborech po celé zemi.

Jak se dozvěděla redakce maďarského týdeníku HVG, ministerstvo vnitra se ze všech sil snaží přijmout 1 358 ozbrojených stráží a 191 policistů. Ozbrojené stráže budou hlídkovat v uprchlických táborech po celé zemi. Maďarská vláda se totiž obává, že ploty kolem táborů nebudou stačit, aby zadržely uprchlíky.

Obyvatelé obcí v okolí plánovaných zařízení pro uprchlíky protestují proti jejich zřizování, jelikož se imigrantů obávají. Umístěním ozbrojených stráží doufá vláda tyto obavy rozptýlit.

Celkově je však potřeba alespoň 1 500 nových strážných, protože existující zařízení už nedokáží pojmout další imigranty. Nově otevírané uprchlické tábory budou uzavřené a hlídané ozbrojenými hlídkami.

V roce 2012 zaznamenalo Maďarsko 2 157 žadatelů o azyl, o rok později 18 900; vloni 42 777 a jen za první polovinu letošního roku vstoupilo do země 66 788 ilegálních imigrantů. Za jediný letošní víkend se dostalo do země víc migrantů než za celý rok 2012.

Continue Reading

„Pokud nechce být pan Corbyn po svém zvolení považován za nepřítele britské židovské komunity, musí bez prodlení a vyčerpávajícím způsobem zodpovědět celou řadu otázek.“ Jewish Chronicle, 12. srpna 2015.

Autor: Gilad Atzmon

Vztah Jeremyho Corbyna a britských Židů lze shrnout poměrně snadno:

Zatímco Corbynův úspěch představuje nesmírně populární posun britského politického myšlení, proti němu organizovaná židovská kampaň znovu dokazuje, jak se Židé obracejí proti národu, v jehož středu žijí.

Raketově rostoucí oblibu Jeremyho Corbyna mezi Brity lze snadno vysvětlit. Po desetiletích nadvlády kulturního marxismu, rozdělující politiky identity a sionistického neokonzervatismu nad britskou levicí působí Corbyn jako závan svěžího ideologického vzduchu. Podle všeho sjednocuje Brity, záleží mu na slabých, odmítá zahraniční vojenské intervence a celkově ztělesňuje návrat k osvědčeným levicovým hodnotám, stojícím v protikladu k blízkému vztahu New Labour s velkokapitálem a vyvoleností. Záleží mu i na studentech i mládeži a přemýšlí o jejich budoucnosti. Slibuje odčinit Blairem a Cameronem způsobené škody. Zatímco Británie sleduje vzestup a široce populárního ideologického hnutí, řada židovských institucí vnímá Corbyna jako arcinepřítele. Raději by ho odklidily a k jeho diskreditaci už teď použily takřka všechny dostupné triky.

Continue Reading

Dvojí vláda. Skutečným problémem je chronická politická nevědomost amerického národa a také lhostejnost k hrozbě představované netransparentními institucemi.

Ve volbách zvolení lidé nejsou těmi, kdo rozhoduje, říká Michael J. Glennon z Tufts University.

Když voliči posílali Baracka Obamu do Bílého domu, očekávali velké změny. Od problematiky nezákonných odposlechů NSA, přes věznici v Guantánamu až po Patriot Act se Obama prezentoval coby kandidát stavící se za občanská práva a svobody, který sliboval výrazně odlišný přístup od svého předchůdce.

Po šesti letech v úřadě se ale Obamova podoba národní bezpečnosti zdá být k nerozeznání od té, kterou zdědil po svém předchůdci. Guantánamo stále funguje. NSA se stala při špiclování Američanů snad ještě agresivnější. Došlo k vystupňování náletů drony. A nejnověji vyšlo najevo, že tentýž prezident, který dostal Nobelovu cenu za mír za svou účast v jaderném odzbrojování, se chystá vydat až bilion dolarů za modernizaci amerického jaderného arzenálu.

Jaktože se tváře v Oválné pracovně mění, ale politika nikoliv? Kritici se zpravidla soustřeďují na Obamovu osobu, kterého označují za vůdce, který se posunul ve své politice ke tvrdší linii. Politolog z Tufts University Michael J. Glennon však nabízí mnohem skeptičtější pohled: Obama by nemohl politiku změnit, ani kdyby se o to pokusil.

Continue Reading