Délský potápěč

Autor: Hunter Wallace

Kdo by měl vládnout?

Každý den, když si prohlížím internetové zpravodajství a diskusní servery, vidím, že otázka, jak by se měla rekrutovat skutečná vládnoucí elita, je ostrým bodem sváru mezi politickými komentátory. Až dosud jsem neměl osobně k problematice příliš co říci. Nechci ostatním vnucovat svůj názor. Být politikem by nevyhovovalo mé spíše introvertní povaze, je to úkol, který radši přenechám jiným. Bude lepší se tedy skutečně podívat na podstatu věci, než pokračovat v kypění debat bez znalosti patřičných souvislostí.

Continue Reading

Michael J. Polignano

V roce 1787 ruský hrabě Grigorij Alexandrovič Potěmkin zorganizoval po nově získaných teritoriích na Krymu vyhlídkovou jízdu pro carevnu Kateřinu. Všude, kam Kateřina vkročila, uviděla nádherné vesnice se šťastnými, prosperujícími vesničany a usoudila, že je všechno v pořádku. I když se Potěmkinovi nepřátelé snažili hraběte obvinit z oklamání carevny a z toho, že falešné vesnice sám nechal postavit, Potěmkinovy ostrovy prosperity se staly fenoménem. Od té doby se výrazu „Potěmkinova vesnice“ používá pro situaci, kdy faleš budí zdání reality.

Pozitivní diskriminace, neboli „Affirmative Action“ je přesně jednou z takových „Potěmkinových“ vesnic.

Continue Reading

Zastavení nad knihou Irenäuse Eibl-Eibesfeldta: Člověk – bytost v sázce (Přírodopis lidské pošetilosti).

Irenäus Eibl-Eibesfelt, narozený roku 1928 ve Vídni, je jedním z nejvýznamnějších zakladatelů etologie člověka – aplikace podobných pozorovacích a výkladových principů, jakých užívá etologie živočišná, na nás samé jakožto životní druh. Od svého učitele Konrada Lorenze převzal nejen mnohá metodologická východiska, ale i živý zájem o společenské dění a aplikaci poznatků svého oboru takříkajíc v životní praxi.

Když před necelými pěti lety u nás vyšla jeho naučně-populární kniha Člověk – bytost v sázce, biolog Stanislav Komárek se v předmluvě domníval, že „vyvolá živou diskusi“, neboť „se obírá některými společensky brizantními tématy“. Mýlil se, kniha prošla téměř bez povšimnutí. Proto jsme se rozhodli ji několika málo ukázkami připomenout.

Vyrovnává se totiž mýty a dogmaty rovnostářství (včetně feminismu), multikulturalismu, environmentalismu, doktríny humanitářství, které jsou vesměs v rozporu jak s poznatky etologie člověka, tak sociobiologie a neodarwinismu, ale díky jistým silným nátlakovým skupinám jsou nadále implementovány do našich myslí.

Continue Reading

Začněme připomínkou událostí nedávno minulých (předesílám, že tyto události jsou pouze ilustrací a modelem, tento text v žádném případě nemá být ani propagací ani kritikou žádného politického subjektu). Skupina středoškolských studentů, či na začátku přesněji několik skupin chtěla protestovat proti zavádění tzv. státních maturit. Ke své organizaci používaly Facebook. To, že byl aktuálně středem mediální agendy, posilovalo možnost získat s jeho pomocí další příznivce. Studenti chtěli vyjádřit svůj nesouhlas s konkrétním opatřením (toto opatření nechci hodnotit), přičemž bylo možné předpokládat, že v zájmové skupině (tedy studentů, kteří budou maturovat v nejbližších cca dvou letech) je většina osob konformní s názorem protestujících (nechtějí státní maturity), a liší se jen různou mírou ochoty se podílet na samotném protestu.

Continue Reading

Autor: William S. Lind

Secese visí ve vzduchu. Texaský republikánský guvernér se již na toto téma odvážil otevřeně promluvit, Vermont disponuje aktivním a stále rostoucím secesionistickým hnutím a Oregon, Washington a Britská Kolumbie se již nyní ohánějí společným názvem „Cascadia“. Minulý týden přišel s článkem na téma odtržení i Wall Street Journal, v němž jeho autor, Paul Starobin, poznamenal:

„Současný americký Goliáš se brzy může proměnit v monstrum odcházejícího věku politiky a ekonomiky, stavějícího na přebujelé struktuře, příliš rozsáhlé na to, aby dávala nějaký rozumný smysl…“

Continue Reading

Autor: Luděk Toman

Projásali jsme se až k všeobecné nenávisti k politikům

Mediální činovníci letošního několikanásobného výročí (’69, ’89) využívají k omílání standardní antikomunistické hysterie. Ale čas na to, abychom si připomínali, jak můžeme být šťastní, že tu máme demokracii, svobodu a lidská práva, skutečně není. Není na to čas a není k tomu především vůbec žádný důvod.

Především proto, že nyní můžeme „slavit“ 20 let systému, který lidmi dokonale pohrdá. Jejich životy, bezpečím, majetky, jistoty. Ale také jejich názory. Ty politiky nezajímají. Politická scéna se dávno zvrhla v boj několika mafiánských klubů, soustředěných na maximalizaci osobního majetkusvých členů, kteří se nemusí bát ani ztráty svých politických postů, ani toho, že je občané z parlamentu a vlády vyprovodí rychlým krokem.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Zatímco se před blížícími prezidentskými volbami v Afghánistánu, plánovanými na 20. srpna, počet násilných incidentů zdvojnásobil, Evropané mají dle průzkumů veřejného mínění již všeho dost. Obzvláště je tomu tak ve Francii. V roce 2008 požadovalo návrat vojáků z Afghánistánu 55% Francouzů, k dnešnímu dni je jich už 68%. To jinými slovy znamená, že více než dvě třetiny obyvatelstva nesouhlasí s rozhodnutím Nicolase Sarkozyho vyslat do Kábulu vojenské posily. Tento názor převládá (s 53%) i v presidentově vlastní straně – těmi jedinými, kteří se tak v tomto odlišují od ostatních, jsou příznivci Národní fronty (le Front national), kteří zhruba ve stejném počtu americkou válku podporují.

Continue Reading

Autor: Vlastimil Podracký

Profesor Václav Bělohradský v deníku Právo 23.5.2009 napsal: „Náš politický diskurz je výsledkem tří velkých národních komplexů – opožděného antikomunizmu, zrazeného národa a hledání velkého protektora. Opožděný antikomunizmus není než kompenzací fanatizmu kulturních „elit národa“ v padesátých letech a pasivity většiny v období normalizace, která nakonec vyústila ve „velkou sametovou“, v koaliční dohodu s dědici českých komunistů …..“ Navzdory tomu, že to napsal levicový filozof, tak nějak to je. Ona je totiž velká smůla antikomunistů a pravice vůbec, že nemá filozofy, nebo je neuznává. Naše pravice je totiž fatalistická, prostě spoléhá na osud, tedy na to, že se vše vyřeší samo, stačí když člověk má svobodu. Někteří dokonce ještě věří v demokracii, ale těch je stále méně. Výjimku tvoří křesťanští filozofové, kteří oslovují pouze omezený soubor lidí.

Continue Reading

Jsme predátorskou civilizací a žvaníme o lidských právech

Autor: Luděk Toman

Nechápu, jak režim, který podporuje vraždění lidí v jiných zemích, může mít vůbec tu drzost někoho stíhat za „podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačování práv a svobod občanů“. Není pohrdání životem lidí vůbec tím největším přečinem? Nemělo by být podáno trestní oznámení na všechna mainstraemová média, která s nadšením schvalovala a podporovala všechna poslední genocidní tažení „demokratického“ světa, a stále je podporují, když vraždění jiných lidí v jiných zemích jen proto, že si tam přítomnost okupantů nepřejí, označují za „boj proti terorismu“? Není toto také takové „popíračství“ – o to horší, že popírá, zamlčuje či dokonce schvaluje a oslavuje zločiny, které se dějí právě v přítomnosti, a které, pokud bychom se o to všichni vzali, by se daly zastavit?

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Řekne-li se dnes řád, vytane na mysli soubor předpisů k jednání, závazných a omezujících pravidel, jednoduše něco, čím se omezuje svoboda jedince ve jménu nějakého účelu, obecného cíle či mocí určeného pořádku. Řád je mnohdy vnímán jako opak demokracie. Proti tomu demokracie je synonymem svobody, coby možnost všech řídit věci veřejné podle vlastní individuální vůle a představy. Takový výklad řádu a demokracie ovšem znamená velké nepochopení toho, čím se uskutečňuje lidská potřeba žít v harmonické pospolitosti.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Prozatímní vláda Jana Fischera se patrně chce zapsat do historie jako represivní režim posttotalitní éry českého státu a tím dokázat, že se na našem postavení od dob komunistického útlaku příliš nezměnilo. Jak si lze jinak vysvětlit její horlivé tažení proti svobodě slova a projevu všech politicky nekorektních duchů, ať se jedná o jedince či celá hnutí, jejichž jediným cílem je nezávislé hledání pravdy a boj proti liberální dekadenci podporované současnou mediokracií?

Continue Reading

Gabriele Adinolfi

Jedna z hlavních postav italského a evropského protisystémového odporu v původním rozhovoru pro Délský potápěč!

Strávil jste 20 let v politickém exilu ve Francii jako jedna z obětí tzv. „strategie napětí“ [1] v Itálii 70. let. Podle komunistů byla výsledkem manipulací CIA s neofašisty. Jakou roli podle Vás hrála KGB?

Adinolfi: Nedůležitou. CIA a KGB spíše než co jiného pozorovaly boje svých středomořských spojenců (a jejich vazalů), které se odehrávaly v Itálii; Francie s Libyí, ale především Anglie – která vždy oddalovala Itálii od moře – a Izraele.

Slavné oběti “strategie napětí” (Mattei [2] a Moro [3]) byli filoarabští, protibritští státníci. Strategie napětí rozhodně nefungovala tak, že by držela komunisty dále od vlády, naopak, s každým střetnutím komunisté postupovali a byli stále více přitahováni k vedení. To, že italská politika ve Středomoří byla hra na čekanou, tvrdily nejvýznamnější politické figury té doby a Aldo Moro to osvětlil Rudým brigádám během svého věznění.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Kdo je Alexandr Dugin?

Narodil se 7. ledna 1962 v rodině vysokého důstojníka rozvědky. Absolvoval Letecký institut v Moskvě a zpočátku pracoval v archivu KGB, kam ho prý doporučil otec. Politicky začínal koncem 80. let v Národně vlastenecké frontě Pamjať jako novinář. V roce 1994 založil spolu se spisovatelem E. Limonovem Nacionálně bolševickou stranu. Inspirováni Ernstem Niekischem, kterému byli ve 30. letech i nacionální socialisté příliš buržoazní, vytýčili program národní a sociální Ruské revoluce (tzn. „zavést v Rusku moc Rusů, přeměnit ji ze země kolonizované Západem v hrdý a nezávislý stát“; „nastolit majetkovou a hospodářskou spravedlnost“). To bylo v době, kdy se 7 oligarchů, Židů jako Abramovič, Fridman nebo Aven, zmocnilo velké části národního bohatství i médií a stát se propadl do absolutního chaosu.

Continue Reading

Kdo je Putin, co je nacionální bolševismus a proč neházet islám do jednoho pytle.

Vážený pane Dugine, děkujeme za Vaši ochotu odpovědět na několik našich dotazů. Rád bych začal s otázkami k politické situaci a potom bych se blížeji zabýval apokalyptickou situací Ruska a následně celé zeměkoule. Tedy, má první otázka: Kdo je prezident Putin, co je jeho agenda a jaké jsou jeho vyhlídky?

Dugin: Na to se nedá tak jednoduše odpovědět. Putin je typický kágébák. To znamená vlastenec, etatista, zastánce velkoruské ideje. Na druhé straně je obklopen liberály a západníky, na kterých je závislý. Prohlašuje, že Rusko je evropská země; obdivuje německou kulturu. Ale neskrývá averzi vůči světové politice USA.

Existují různé možnosti, jak se Putin může v budoucnu rozvíjet: na jedné straně osvobození od liberálních vlivů a směřování k euroasijské, nacionálně-sociální myšlence, anebo zachování status quo s nelogickým, čistě pragmatickým využíváním liberalismu spojeného s vlasteneckou rétorikou.

Continue Reading

Autor: Ilana Mercer

Manipulace a lži kolem íránských voleb

Jaká to úleva. Demonstrace v Íránské islámské republice, poháněné nespokojeností opozice s výsledky nedávných domácích voleb, se nestaly hlavním tématem prezidentských projevů tak, jak jsme tomu byli zvyklí u George Bushe. Barack Obama si odpustil lekci, kterou by si celoamerické křížové tažení „za demokracii a proti tyranům a teroristům“ jistě představovalo.

Namísto toho zůstal u klasických diplomatických formulací. Tak zůstal „hluboce znepokojen násilím“ použitým proti stoupencům opozičního lídra Hosseina Mousavího ze strany íránské vlády a jejich vojenských i paramilitárních (Revoluční gardy) složek. Navzdory hrozbě rozdělení země ale znovu otevřel americkou politiku „neústupnému, přímému“ (ale přesto, pozn. překl.) „dialogu“ s Íránem. Absolutně to tedy znamená, že je výhradně a pouze na Íráncích, jaké budou mít své vůdce.

Continue Reading

Autor: Novopatriot

Někdo říká ano, někdo zase ne. Všichni k tomu mají své důvody. Pojďme se ale nad tím zamyslet společně a vysvětlit si, proč já jsem pro jasné ano. Jedním z hlavních problémů celé této otázky je vyjasnění pojmů. Začneme pojmem „život“. Prý lékař má léčit a ne život brát a proto nemůže dávat euthanasii. Co je ale ten život? Je snad někdo z nás, kdo by chtěl přežívat ve stavu, kdy mozková aktivita klesla na úroveň krupicové kaše, ale tělo bylo uměle udržováno při „životě“? Nechtěl! A víte proč? Protože život je pohyb. Být jen na přístrojích nebo ve stavu, kdy sedíte na vozíčku a jste v něčem, čemu lékaři říkají „bdělé bezvědomí“, NENÍ ŽIVOT. Je to pouhá existence.

Continue Reading

Eduard Limonov

Autor: Eduard Limonov

Když se Bakunin potkává s Evolou: Sen o novém národě, ozbrojené občině, Eurasii a polygamii…

Už jsem skoro zapomněl, že jsem napsal knihu Disciplinární sanatorium, 1] kde jsem uvažoval nad zřízením současné společnosti. Dneska jsem si vzpomněl, v souvislosti s tím, co my, NBS, 2] chceme, jakou společnost chceme vybudovat. Na Západě se dnes za šťastný považuje jednotvárný dlouhý život podle standardů evropské civilizace. To znamená netěžká práce, nějaké papírování, celý život jedna pevná kariéra, pak vysoký věk – ne ubohá existence penzisty a smrt v hluboké bezmocnosti stáří. Státy západních zemí člověka potlačují, když mu nechávají jen jednu dovolenou samostatnou aktivitu – lov na samičky.

V ostatním je život západního člověka krajně omezován hranicemi zákona. Nemůže nic. Za poslední stovku let se to, co možné není, zmnožilo, a to, co možné je, katastrofálně zredukovalo. 3] Člověka porobili a domestikovali. V SSSR bylo jiné zřízení, ale člověka porobili a domestikovali i tam. Celkově ho naučili tomu, co všechno nesmí, že má po celý svůj život jen pracovat jak pitomec a pak, bez vzbouření, umřít. Za kvalitní je považován život sytého otroka. Ideál: rodina – žijící v párovém manželství.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Poslední týdny ke mně doléhají zděšené výzvy na obranu Václava Klause před množícími se útoky na jeho osobu stran havlovsko levičácké ligy euro nadšenců usilujících o ratifikaci Lisabonské smlouvy. Ponechme stranou, nakolik může mít přijetí či nepřijetí tohoto smluvního dokumentu zásadní vliv na budoucí vývoj Evropy. Emoce, které se vznášejí nad osobností českého prezidenta, však mají původ všude jinde, jen ne v racionálním uchopení problematických otázek současné doby.

Continue Reading

Autor: Michal Semín

Včerejší spektakulární zátah na české neonacisty, jejich výslechy v pověstných policejních místnostech v Bartolomějské ulici, jakož i bojově znějící deklarace českých politiků proti extremismu ve mne vyvolaly vzpomínky, pochybnosti i jistá očekávání.

Nejprve k oněm vzpomínkám. Vyšetřovny v Bartolomějské ulici důvěrně znám. Poprvé jsem se zde ocitl po podpisu Hnutí za občanskou svobodu a založení první nezávislé studentské organizace na PedF UK. Učil jsem v rámci povinné praxe středoškolské studenty v Berouně, když se ve dveřích objevila ředitelka školy a vyzvala mne, abych výuku přerušil a vyšel na chodbu. Zde už na mne čekal příslušník StB, jenž mne za neustálého žvanění o svých oblíbených foglarovkách na „Barťák“ dopravil, abych se zde dozvěděl, že nepřestanu-li s protistátní činností, odnesu to nejen já, ale ztrátou zaměstnání i můj otec. Byl jsem na jejich vkus asi příliš velký extrémista.

Continue Reading

Autor: Novopatriot

Běžně se setkávám s pokusy stavět náboženství nad ideologii a vlastní zkušenost mi zároveň říká, že mnozí lidé tak podvědomě náboženství vnímají, aniž by je napadlo řešit to nějak víc do hloubky. Často to platí i v případech, kdy daní jedinci nemají k náboženství nějaký zvláštní vztah. Prostě je to silně zakořeněné.

Ve skutečnosti ale neexistuje nic, co by náboženství jakkoliv nad obyčejnou ideologii řadilo. Rozdíly jsou většinou pouze kosmetické. Například náboženští myslitelé se odvolávají na to, že jejich řád jim byl zjeven (případně nějakému jejich prvotnímu vůdci). Sami se tak do určité míry zbavují odpovědnosti za své chování, protože se automaticky staví do role služebníků tohoto božího, rádoby dokonalého, řádu. Zároveň s tím přijímají i mentalitu člověka, který je přesvědčen, že má tu největší možnou pravdu, protože za ním stojí stvořitel všeho. Snaha tvářit se, že jejich řád je ten jediný dokonalý, je u nich běžná. Fakticky k tomu však nemají jediný důkaz.

Continue Reading