Délský potápěč

Alain de Benoist

Autor: F. Roger Devlin

Následující text je překladem přednášky F. Roger Devlina z jarního setkání Counter-Currents 2023

Termín populismus se v Americe hojně rozšířil od vzestupu Donalda Trumpa, v Evropě pak ještě o něco dříve, jako negativně zabarvené zastřešující označení protiimigračních protestních stran. Po všelidovém hlasování o Brexitu a zvolení Trumpa prezidentem se v anglicky hovořícím světě vyrojily knihy o populismu jako houby po dešti. Vsadil bych si, že za mnoha z nich stojí zadání vypočítavých vydavatelů, kteří doufali ve snadný zisk z náhle módní materie. Během zimy 2018-19 se na webu Counter-Currents objevila série recenzí řady těchto nových titulů, sám jsem napsal čtyři z nich.

Celkem podle očekávání byla kvalit těchto publikací různá. Napsali je povětšinou chytří, tituly náležitě vyzbrojení akademici. Jednoho z nich jsem tehdy popsal, že „působí dojmem celoživotního ‚vzorného studenta‘, sběrače výsledků spojením vrozeného nadání, píle a absencí jakékoliv chuti zpochybňovat sebemenší aspekt vládnoucího přesvědčení doby.“ Tento profil mi přijde velmi typický. Akademické prostředí i dnes stále láká ambiciózní, vysoce inteligentní lidi, stále více však funguje jako systém sociální reprodukce pro verbálně orientovanou část manažerské třídy. Mladí lidé sem přicházejí v naději, že se stanou součástí vládnoucí elity, což ovšem předpokládá mj. přizpůsobení svého způsobu uvažování po vzoru těchto elit. Těžko tak v podobném prostřední můžeme očekávat smělé výzvy hegemonické ideologii. V některých oblastech poznání na tom příliš nesejde, při studiu populistických trendů v západní politice nabývá však tato vlastnost zásadní důležitosti. Ať už populismus znamená cokoliv, stal se pro vládnoucí třídu nepochybně výzvou. A podobně jako byste se asi při hledání nejpádnější kritiky katolické církve neobrátili na Vatikán nebo se nevyptávali Usámy bin Ládina na slabá místa islámského radikalismu, neměli by se zájemci o pochopení výzvy, již populismus představuje pro elity, obracet na elitní instituce vysokého učení. Z jistého odstupu by nás tak měly slabiny tohoto díla překvapovat méně než jeho občasná silná místa.

Continue Reading

Jižní Korea čelí demografické krizi

Autor: David M. Zsutty

Už tak velice nízká porodnost v Jižní Koreji se v roce 2023 dále propadla na pouhých 0,72 dítěte na ženu, což je přibližně jen třetina hodnoty nutné pro zachování velikosti populace (2,1). Na webu BBC se dokonce objevil článek, jehož autorka si klade otázky, proč se tolik Korejek rozhodlo zůstat bezdětných. Jižní Korea a její děsivá situace nám ovšem může posloužit jako užitečná případová studie demografického úpadku, jelikož země není na rozdíl od většiny západních států ovládána k většinovému obyvatelstvu nepřátelsky naladěnou elitou.  Naopak, celá řada jihokorejských politiků opakovaně označila nízkou porodnost za „celonárodní problém“, bez nějaké snahy využít jí jako záminku k otevření stavidel masové imigrace. Problémem pak v Jižní Koreji pochopitelně není ani bělošská etnická etnická neuróza či vina. Díky tomu můžeme oddělit a prostudovat další proměnné, a tak se přiblížit možným řešením pro budoucnost, v níž budou nepřátelské elity v našich zemích sesazeny ze svých pozic.

Některá tvrzení z odkazovaného článku BBC můžeme okamžitě takříkajíc zmuchlat a zahodit do koše. Silně pochybuji, že něco tak banálního jako domácí práce je skutečnou podstatou problému neochoty žen rodit. Pokud by to byla pravda, jejich dekadence by byla natolik hluboká, že jakékoliv pokusy o záchranu nestojí za tu námahu. Krtinec domácích prací však snadno vyroste v horu, není-li dosaženo správné rovnováhy mezi kariérou a soukromým životem, což bylo z celého článku BBC o Jižní Koreji zjištění asi nejnápadnější.

Continue Reading

Morgan Ariel, jedna z mnoha internetových komentátorů, kteří v poslední době naskočili na antisemitskou vlnu. (Foto z jejího Instagramu)

Autor: Travis LeBlanc

Ještě v dobách největší slávy „alt-right“ (přibližně první polovina minulé dekády, pozn. DP) jsem si nejednou postesknul nad tím, že hnutí až nevyvratitelně spravedlivé je do takové míry obýváno lidmi morálně nepříliš vábnými. Nebyla to jistě celá a dokonce ani většina alternativní pravice, ale stěží jste mohli ujít více než pár pomyslných kroků, aniž byste narazili na nějakého narcistního sociopata, narkomana, zhýralce nebo zástupce jiného z nepřeberného množství protispolečenských osobnostních typů.

Co jsme ale měli dělat? Když se člověk postaví za myšlenky, jejichž otevřené zastávání ho může snadno stát všechno, logicky z toho plyne, že značná část těch, ochotných podstoupit toto riziko, budou lidé, kteří toho nemají zrovna moc ztratit. Logickým důsledkem vysoké rizikovosti veřejné podpory bělošského nacionalismu pak je i výrazné nadzastoupení lidí se sklony k riskantnímu chování, kteří ovšem nemají daleko ani k jiným nebezpečným aktivitám, jako jsou užívání drog, netradiční sexuální chování, drobná kriminalita atd.

S ohledem na výše nastíněné a přesvědčení, že pokud chcete mít co do činění s bělošským nacionalismem, musíte být alespoň trošku blázni, jsem se v té době se skřípěním zubů rozhodl tolerovat i naše poněkud bláznivější druhy, alespoň dočasně. Vždycky jsem ale setrvával v naději, že to tak nezůstane navždycky. S postupným pohybem Overtonova okna a přibližováním našich myšlenek hlavnímu proudu se riziko spojené s otevřeným bělošským nacionalismem – jak jsem doufal – sníží, a tím hnutí snáz bude moci rekrutovat z nových okruhů: stabilnějších, neurotypických lidí bez mučednického komplexu.

Continue Reading

Elon Musk a Benjamin Netanjahu při návštěvě kibucu Kfar Aza, zničeného po útoku organizace Hamás 7. října 2023

Autor: Jason Kessler

Byznysmen Elon Musk v poslední době prokázal značný potenciál jako kritik ilegální imigrace, protibělošských nálad a dokonce i ze řetězu utrženého vlivu židovské lobby. Proto bylo pohled na jeho rituální ponížení během nedávné omluvné cesty od Osvětimi po boku Bena Shapira tak nepříjemný.

Muskovi se společně s jeho tříletým synkem X Æ A-XII dostalo „sebekritické seance“ (v angl. struggle session, původně označení pro praxi raného čínského maoismu, spočívající ve veřejné, až rituální (sebe)kritice politicky se provinivšího – pozn. překl.), při byl Shapirem i dalšími židovskými předáky náležitě poučen o holokaustu, což je ironické a trpké tím spíše, že od 2. světové války uplynulo skoro 80 let a židovský stát Izrael se v těchto týdnech a měsících dopouští genocidy na okupovaných palestinských územích.

Degradující rituál pokračoval na fóru pořádaném Evropskou židovskou nadací (EJF), kde se Musk, jeden z nejbohatších a nejmocnějších mužů světa, fakticky zřekl své bělošské příslušnosti s tím, že kvůli svým typicky židovským vlastnostem a velkému množství židovských přátel je vlastně „Židem ambicemi“ – jako by snad evropské skupiny byly čímsi podřadným vůči židovské rase, co je žádoucí překonat a opustit.

Continue Reading

Alessandro Allori – Únos Persefony (1570)

Autor: Kenneth Vinther 

(První část zde)

Sexuální revoluce coby židovská obrana proti antisemitismu

Už zběžný pohled na intelektuální kořeny sexuální revoluce ukazuje patrný trend vlivných židovských radikálů, prostoupených neutuchajícím a hlubokým nepřátelstvím vůči základním institucím bělošské evropské civilizace: náboženství, zdrženlivosti a pevným tradičním rodinám. Spatřovali v nich totiž „pařeniště“ antisemitismu, tj. zdroj sociálního kapitálu nežidovských Evropanů a tím pádem i hrozbu židovskému společenství. Nejde ani zdaleka o tak nesouvisející fenomény, jak by se snad mohlo zdát. Jak upozornil Kevin MacDonald, tito „židovští intelektuálové i političtí aktivisté se silnou židovskou identitou chápali svou činnost jako prosazování specificky židovských zájmů“. 1] Tyto výpady proti robustní struktuře patriarchální nežidovské rodiny a konvenční sexuální morálce, spolu s nahrazením pevných křesťanských hodnot egocentrickým narcismem osmašedesátníků tak byly motivovány mj. i snahou rozklížit sociální kapitál a soudržnost americké společnosti, a tak vybudovat společnost novou, proti projevům antisemitismu pevně „odstíněnou“.

Velmi dobrým příkladem, jímž jsme se dosud nezabývali, může být Sigmund Freud, který svými útoky proti konvenčním křesťanským pozicím v otázkách sexuální morálky a chování položil pomyslné intelektuální základy teoriím Wilhelma Reicha či Frankfurtské školy. Podobně jako později „frankfurtští“ intelektuálové i Freud chápal své ideje jako „mechanismus k potlačení antisemitismu“ 2] Ve svých textech se pak Freud s chutí vžíval do osobnosti „Hannibala, semitského kartaginského vojevůdce… ve válce s nežidovskou kulturou… a Římem i jeho dědičkou, katolickou církví“, podle něj nenapravitelně prohnilou, utlačitelskou a antisemitskou institucí. 3]

Continue Reading

Peter Oborne – The Triumph of the Political Class

Autor: Mark Gullick

Peter Oborne
The Triumph of the Political Class
London: Simon & Schuster, 2007

Některé knihy se podruhé narodí. Každé dílo s politickými motivy se snaží být prorockým – jen čas však dokáže rozsoudit jejich úspěšnost. Orwellův 1984, Bloomovo The Closing of the American Mind (Uzavírání americké mysli), Huntingtonův Střet civilizací nebo Fayeho Konvergence katastrof lze považovat za knihy, jejichž čas nastal. Těžko uvěřit, že další z těchto děl je pouze něco přes deset let staré, ale postřehy z The Triumph of the Political Class (Triumf politické třídy, dále jen TPC) Petera Obornea skutečně nikdy nebyly aktuálnější.

Autor se věnuje výhradně Spojenému království, ale jeho argumenty platí i pro USA a jejich evropské gauleitery. Oborne je uznávaný britský novinář. Coby parlamentní zpravodaj („lobby correspondent“)  je obeznámen s vnitřními mechanismy fungování „matky všech parlamentů“, jak John Bright popsal centrum anglické politiky a vlády už v roce 1865. TPC přes svou brilantnost pochopitelně nadělala Oborneovi nepřátele právě v řadách oné elity, jejíž vzestup a triumf popisuje ve své knize. Oborne se totiž zachoval jako všetečka v řadách publika, který ohromeným divákům popisuje, jak kouzelník na pódiu provádí své triky, nebo jako malý Toto, když odhrnul závěs, a tak odhalil, že Čaroděj ze země Oz je ve skutečnosti jenom výstřední stařík se spoustou pák a ozubených koleček.

Jeho hlavní teze zní, že „skutečná dělicí linie v britském veřejném životě už nevede mezi hlavními politickými stranami, ale mezi politickou třídou a zbytkem“ (s. xvii).

Continue Reading

Guido Taietti

Autor: Guido Taietti

Následuje zredigovaný přepis projevu italského intelektuála a politického aktivisty Guida Taiettiho z květnové Jarní konference, pořádané Fróðim Midjordem v estonském Tallinu. Taietti vystudoval politologii (se specializací na politickou komunikaci), je aktivní v CasaPound a stojí za Youtube kanálem Progetto Razzia. Je autorem knih Trattato sul Sovranismo: O del populismo efficace (Pojednání o suverenismu aneb efektivní populismus, Collana Chimera, 2019) a Stregoneria Politica: Comunicazione politica non convenzionale (Politické čarodějnictví: nekonvenční politická komunikace, Altaforte Edizioni, 2021).

Procesu, jehož prostřednictvím se člověk seznamuje s – a rozvíjí – své vlastní politické kategorie, se označuje jako „politická socializace“. Vyžaduje – nebo tomu tak alespoň bývalo – hodně času a značné množství zdrojů a podnětů.

Podoba tohoto procesu se sice významným způsobem liší v závislosti na geografických, historických nebo sociálních podmínkách, přesto jej však můžeme označit za univerzální. Ve společnostech s tradičně vysokou mírou politické participace – nezřídka i v konfliktní podobě – jako je třeba Itálie, dosahuje člověk své politické socializace působením hodnot v rodině, v níž vyrůstal, ve školách, které navštěvoval, v ochozech (v Itálii notoricky zpolitizovaných) fotbalových stadionů, během času stráveného v klubech organizovaných politickými stranami, na univerzitě nebo prostřednictvím knížek. Takovouto socializaci lze označit za částečně vědomý proces.

Continue Reading

Alain de Benoist

Více než týden po vypuknutí nepokojů se Alain de Benoist pokouší načrtnout jejich „genealogii“: specifičnost francouzské situace, dlouhodobé problémy s masovou imigrací, kultura zapírání a zakrývání etnické reality, individualismus… – to vše ještě více než v jiných zemích přiživilo plameny chaosu.

Il Giornale: Současné nepokoje hodně do očí bijícím způsobem ukazují na selhání multikulturalismu. Jak jsme se v tomto bodě octli?

Alain de Benoist: Pochopitelně sledujeme krach multikulturalismu, ale by asi dost lenivé zastavit se jen u tohoto vysvětlení. Násilné nepokoje ve městech, jež se momentálně odehrávají, ukazují také na rozdělenou a roztříštěnou zemi – a to nikoliv vinou imigrantů, ale vládnoucí ideologie, jež mezi obyvatelstvem podporuje nahrazení morálních norem zákony zisku a efektivity. U společnosti vedené tržními hodnotami, která podmínky pro sociální fragmentaci vytváří strukturálně, by nezájem o veřejné blaho neměl nikoho překvapit.

Continue Reading

Artemisia Gentileschiová – Zuzana a starci (1610)

Autor: Kenneth Vinther

Po sérií incidentů, kdy byly na pornografických serverech odhalena videa zachycující znásilňování nezletilých dívek (která majitelé webů v některých případech odmítli smazat), podepsaly přes dva miliony lidí petici za zrušení plejády pornografických stránek a stíhání jejich vedení za obchodování s lidmi (tento skandál vedl až k bojkotu stránek Pornhub společnostmi Mastercard a Visa). V reakci na rostoucí odpor vůči současné podobě pornografie ovšem mainstreamové i akademické publikace započaly soustředěnou kampaň s cílem očernit toto rodící se hnutí jako semeniště „antisemitismu“ a „antisemitských konspiračních teorií“.

V článku s ambicemi odhalit „krajně pravicové kořeny #NoNutNovember“ autor z časopisu Rolling Stone popisuje značnou část hnutí proti pornografii jako „do jednoho klubka smotanou příšernou směsku vnitřní nejistotou živeného antisemitismu, misogynie a homofobie“, poháněnou „spikleneckou teorií, že Židé ovládají pornografický průmysl a využívají jej jako nástroj kontroly bělochů“. Autor také tvrdí, že „ideologický odpor vůči masturbaci historicky náležel do arzenálu fašistů, kteří si upevňovali svou kontrolu nad společností“ manipulací sexuálně frustrovaných mužů prostřednictvím pocitu studu. I New York Times uznal za nezbytné věnovat se této nebezpečné „spiklenecké teorii“, která prý přispívá k „nárůstu zločinů z nenávisti z poslední doby“. A bojovníci proti antisemitismu i židovské publikace jako Jerusalem Post se mohli vzteknout, když pobočka Al-Džazíry informovala diváky, že Židé vytvořili a nadále kontrolují pornografický průmysl, protože prý „nenávidí Krista“.

Continue Reading

Autor: Jim Goad

V pondělí (27. března 2023) ráno osmadvacetiletá Audrey Haleová rozstřílela zámky vstupních dveří náboženské školy ve městě Nashvillu (jižanský stát Tennessee). Během následujících 14 minut zabila trojici devítiletých školáků a tři dospělé, shodou okolností bylo všem něco přes šedesát. Na místo brzy dorazili policisté, kteří ji zastřelili, a tak zabránili dalšímu vraždění. Co se vystřílených škol týká, byl tento případ pro establishmentový narativ nanejvýš „nešikovný“.

Střelci ve školách přece nemají být ženy a už vůbec ne transky. Ve všeobecném povědomí jsou navíc transky muži, kteří se považují za ženy, nikoliv naopak. A křesťané mají správně útočit na transky, ne naopak.

Co snad může celou situaci z hlediska oficiální linky trochu zachraňovat, je skutečnost, že Haleová byla běloška, použila střelnou zbraň, léčila se s „psychickou poruchou“, její křesťanští rodiče „nedokázali přijmout“, že se označovala za muže a že jeden ze zabitých dospělých byl černoch. Jinak byl ale pro oficiální narativ celý incident řádnou polízanicí.

Continue Reading

I kdybychom připustili, že ukrajinská prohra by skutečně otřásla americkým systémem tak, jak se nepovedlo válkám ve Vietnamu, Iráku či Afghánistánu, opravdu by to byla pro disidenty výhra?

Autor: Greg Johnson

Mike Maxwell z nakladatelství Imperium Press přišel na substackovém účtu Imperium Press s dobře promyšleným protiargumentem mých postojů k válce na Ukrajině. Bílí nacionalisté by podle něj měli podporovat ruský vpád na Ukrajinu, jelikož Ukrajince podporují Spojené státy i drtivá většina členských zemí NATO, porážka Ukrajinců tudíž znamená porážku i pro naše vlády, což usnadní činnosti disentu. Jak píše, „naším nejvyšším národním zájmem je dosti očividně ponížení a prohra naší domácí nepřátelské vládnoucí elity“. Jeho teze mě hned z několika důvodů nepřesvědčuje.

V prvé řadě – skutečně by ukrajinská porážka zasadila NATO a Spojeným států tvrdý úder? Amerika přežila ponižující neúspěch ve Vietnamu. Oklepala se i z nákladnějších a nedávnějších ostudných debaklů v Afghánistánu či Iráku. Nevidím proto důvod, proč by jí hypotetická porážka Ukrajiny Rusy měla zasadit nějakou zdrcující ránu. USA ani NATO dokonce s Ruskem neválčí, „jen“ pomáhají Ukrajině. Jestliže Amerika dokáže přežít přímou porážku ve válce s vlastní účastí, jistě by zvládla i prohru spojence, jako je Ukrajina.

Continue Reading

James Howard-Johnston – The Last Great War of Antiquity

Autor: Morris van de Camp

James Howard-Johnston
The Last Great War of Antiquity
Oxford: Oxford University Press, 2021

První světová válka je konflikt v mnoha ohledech podivný. Znepřátelené strany se modlily k témuž Bohu, jejich královské rodiny byly blízkými příbuznými a národy byly dosti svobodné a blahobytné. Skrze své kolonie ovládaly většinu světa. Stačilo, aby postupovaly společně a zlatý věk, v němž žily, mohl vydržet dlouhá léta – katastrofálně v této situaci ovšem neuspěly. A zatímco se civilizovaný svět vyčerpal v krvavé válce, bolševici a sociální hnutí ve Třetím světě vystoupily ze stínů na hlavní scénu světového dění.

Něco v mnohých obrysech podobného se odehrálo také v dávném sedmém století, mezi lety 602 a 628, kdy probíhala dlouhá válka mezi Římany, v té době už s hlavním městem v Konstantinopoli, a Peršany. Římané a Peršané se ke stejným božstvům nemodlili, jejich náboženské představy se ovšem vzájemně nevylučovaly. Coby dva nejcivilizovanější státy světa mohli společným postupem zachovat zákonnost, poznání a řád. Podobně jako velmoci v letech 1914-1918 však místo toho zabředli do ničivého konfliktu.

Continue Reading

Pjotr Arkaďjevič Stolypin

Autor: Spencer J. Quinn

Vysoký muž  se nesl s  hrdostí, pohledný, sebevědomý ve svém dobře padnoucím lehkém bílém redingotu. Přestože působil málem královsky, car to nebyl – byť jako premiér k tomu neměl úplně daleko. Přesto měl kolem sebe Pjotr Stolypin jen nepočetnou osobní ochranku, když se 14. září 1911 vydal do kyjevské opery. Jeho vztahy s carem v poslední době trochu ochladly, neboť trval na tom, aby místní vlády v západních guberniích (tzv. zemstva) kontrolovali Rusové, nikoliv vlivní polští velkostatkáři. Odcizoval se také carevně, hlavně pro svůj chlad k jejímu velkému příteli Rasputinovi.

Přesto se díky svému nanejvýš úspěšnému působení v křesle ministerského předsedy cítil v bezpečí. V jeho milovaném Rusku se dařilo hospodářství i lidem a hrozba revoluce, která Romanovce dlouhá léta strašila, se zdála být zažehnána. I přízrak války jako by se rozptýlil, vždyť Stolypinovi se nedávno podařilo přemluvit cara, aby nenařizoval mobilizaci proti Rakousku-Uhersku kvůli banálnímu sporu na Balkáně. Zahraniční politika pro něj byla tak snadná – nikdy nedokázal pochopit, proč v ní ostatní tolik tápou. Jak nám říká Alexandr Solženicyn ve svém Srpnu 1914:

Byl na vrcholu svých sil i moci a jeho mladistvý elán prostupoval celou vládou. Nic neskrýval, stál celému Rusku na očích a nenechával za sebou žádná temná místečka, odkud by mohly vzklíčit pomluvy. Dostával tak svému příjmení (столб, stolp – sloup), skutečný pilíř ruského státu. Dokázal se stát středem ruského života jako žádný car před ním.

Continue Reading

Yuval Noah Harari (*1976), autor mj. bestsellerů Sapiens a Homo Deus

Autor: Jim Goad

Potrhlý Izraelec Yuval Noah Harari je rasista v tom nejryzejším slova smyslu: jako cestu kupředu vidí eliminaci celé lidské rasy.

Zatímco se řada z nás do roztrhání těla snaží zastavit velkou výměnu, Harari s málo skrývaným uspokojením hovoří o náhradě rozsahu nesrovnatelně masivnějšího – tedy druhu Homo sapiens přístroji a algoritmy, které je uvádějí do pohybu.

Harari – ušatý, připlešatělý, obrýlený Žid a vlivný člen Světového ekonomického fóra Klause Schwaba – v roce 2017 napsal esej „Vznik třídy nepotřebných“ (The rise of the useless class), kde předpovídá tak prudký rozvoj umělou inteligencí poháněné automatizace, že vznikne početná „nepracující třída“, která nebude mít na práci nic jiného, než se neobřadně odebrat na smetiště dějin:

Nejdůležitější ekonomická otázka 21. století dost dobře může znít: Co udělat se všemi těmi nadbytečnými lidmi, až budeme mít k dispozici vysoce inteligentní, nevědomé algoritmy, kterou budou umět vykonávat většinu činností lépe než lidé? (…) 99 % lidských vlastností a dovedností je při výkonu většiny moderních zaměstnání jednoduše nepotřebných. (…) V 21. století dost možná budeme svědky vzniku ohromné nepracující vrstvy: lidí bez jakékoliv ekonomické, politické nebo snad umělecké hodnoty, kteří k prosperitě, síle a slávě společnosti nepřispívají vůbec ničím. Tato „třída nepotřebných“ nebude „jen“ nezaměstnaná, ale přímo nezaměstnatelná.

 

Continue Reading

Černý Đorđe Petrović, jeden z největších moderních hrdinů srbského národa

Autor: Nicholas R. Jeelvy

Nedávno jsem s jedním ze svých přátel mluvil o rusko-ukrajinské válce, konkrétněji o jejích dopadech na západní nacionalistické milieu. Spousta lidí, kteří se donedávna bez váhání označovala za odpůrce imperialismu, nadšeně přijala za svůj imperiální projekt anexe Ukrajiny, likvidace její státnosti a pohlcení jejího lidu do širokého ruského imperiálního náručí. Jiní, kteří ještě „včera“ z plných plic brojili proti „bratrovražedným válkám“, momentálně s velkou chutí povzbuzují vzájemné krvavé pobíjení ruských a ukrajinských vojáků v bratrovražedné válce.

Když si tyto jedince a skupiny takříkajíc zaneseme do mapy, zpozorujeme obecnou tendenci obyvatel Ameriky a západní Evropy častěji se stavět za ruské imperiální ambice, zatímco u lidí z východnějších oblastí Evropy povětšinou nacházíme rozpolcenější či přímo proukrajinské postoje. Jak to vyjádřil můj kamarád: „Z čím větší dálky medvěda pozoruješ, tím roztomileji působí.“

Continue Reading

Autor: Mark Gullick

Vyzývám k okamžitému zákazu filmu Gravitace – ukazuje totiž „Zemi“ jako objekt kulovitého tvaru, což je proti Koránu a tím pádem urážka muslimů – dr. Zakir Naik.

Robert R. Reilly: The Closing of the Muslim Mind: How intellectual Suicide Created the Modern Islamist Crisis
Wilimington, Del: ISI Books, 2010

Vzpomínám si na úsměv, který mi na tváři vykouzlila výše citovaná slova, když se dotyčný film skoro před deseti lety objevil v kinech. Asi proto, uvažoval jsem, nikdy nebyl žádný islámský Koperník. Doktor Naik je nanejvýš zábavnou muslimskou obdobou amerického televizního evangelisty a pokud nevezmete v potaz islámský přístup k humoru (jak pravil ajatolláh Chomejní, „v islámu není žádný humor“), možná nabydete dojmu, že si z vás někdo utahuje.

Média hlavního proudu v muslimském světě se ale absurdním tvrzením a výzvám dr. Naika vcelku rutinně přibližují a vyrovnávají. Namátkou přikládám několik autentických titulků z islámských médií:

• Televizní vědecký redaktor Hamásu Dr. Ahmad Al-Muzain: Bayer vyšel při vývoji svého přípravku proti AIDS z Mohamedovy hadísy o křídlech much (2008).
• Tom a Jerry – židovské spiknutí s cílem vylepšit obraz myší (krys), jelikož právě k nim někdy bývali evropští Židé přirovnáváni (2006).
• Saúdský autor Dr. Muhammad Al-Arif: Ženy na Západě se vdávají za psy a osly, 54 % dánských matek neví, kdo je otcem jejich dětí (2006).

Nám kufar se tyto titulky jeví značně komicky. Po zasazení do kontextu se z nich všech celkem rychle stává spíše tragédie.

Continue Reading

Putinovo Rusko je stejně jako Amerika multikulturní, mnohorasové impérium, ovládané vykořeněnou, sociopatickou a výrazně etnicky cizí elitou, která využívá multikulturní propagandy i rasové „výměny“ jako nástrojů k oslabování vlivu bělošské většiny.

Autor: Greg Johnson

Ve své argumentaci v debatě s E. M. Jonesem o válce na Ukrajině jsem tvrdil, že nacionalisté na Západě – a vlastně na celém světě – by měli podporovat Ukrajinu proti ruskému agresorovi. Podle Jonese bychom Ukrajinu podporovat neměli.

Jones začal dějinami Židů a jejich činnosti na Ukrajině, zřejmě v přesvědčení, že jakmile se někde objeví Židé, nemůže na tom být ani zbla dobrého. Následně se snažil ukázat, že se ve skutečnosti nejedná o válku Ruska s Ukrajinou, ale Ruska s Amerikou. Jeho argumentace nebyla příliš podložena fakty, takže se této lince budu věnovat jen letmo a soustředím se na důležitější aspekty celé věci.

Nečiní mi sebemenší potíže uznat nadměrné židovské zastoupení ve vlivných pozicích na Ukrajině i na Západě, totéž ovšem platí také o Rusku. Jelikož tedy na obou stranách konfliktu najdete Židy, ať už se postavíte na libovolnou stranu, ocitnete se tam po boku nějakých Židů. Válku tak nelze chápat jako konflikt Židů s Nežidy. Těžko vysvětlit, čím se obě strany odlišují poukazem na to, co mají společné. Jádrem této války je jiný, hlubší střet Ruska s Ukrajinou, který rozdělil také židovské společenství.

Continue Reading

Autor: John Morgan

Jak jsem uvedl ve svém předchozím článku, kde jsem proběhnuvší maďarské volby zasadil do širšího kontextu, očekávání pravice byla skromná. Průzkumy sice naznačovaly, že Viktor Orbán a jeho strana Fidesz s největší pravděpodobností budou vládnout i čtvrté volební období v řadě (celkově páté), ale průzkumy se často mýlí. Mnozí se obávali, že levicově-liberální opozice, která poprvé vystupovala jako jednotný blok, by ho mohla sesadit, nebo přinejmenším snížit podporu Fideszu a upřít mu nadpoloviční většinu v parlamentu, které se těší nepřetržitě od roku 2010. Hněv levice nad Orbánovou dlouholetou nadvládou v zemi narůstal a všeobecně se věřilo, že to požene liberální voliče, aby k volbám přišli v nebývalém počtu.

Ještě pravděpodobnější se zdálo – opět podle průzkumů – že nová radikálně pravicová strana Mi Hazánk (Naše vlast), která vznikla krátce po volbách v roce 2018, aby zaplnila prázdné místo po někdejší radikálně pravicové, dnes liberálně středopravicové straně Jobbik, nezíská 5 % hlasů potřebných pro vstup do parlamentu.

Průzkumy se ovšem mýlily – poměrně značně.

Continue Reading

Úvodní část eseje najdete zde.

Autor: Collin Cleary

V první části své eseje jsem se věnoval Haidtovu argumentu, že morálka se vyvinula jako reakce na různé „adaptivní výzvy“. Z těch se etablovalo několik „morálních základů“ spojených s péčí, férovostí, loajalitou, autoritou, posvátností a svobodou. Ctnosti jako starostlivost, důvěryhodnost, vlastenectví, zbožnost a zdrženlivost vznikly v určitém slova smyslu jako vyjádření těchto základů. Odlišné společnosti ale kladly na tyto základy odlišný důraz a necenily si všech ctností stejně. Haidt se věnuje především jedinečnosti moderního Západu, jehož společnosti rozvíjejí a zdůrazňují pouhou polovinu jím popsaných morálních základů. Konzervativní část západní společnosti, však „přijímá“ na kompletním morálním spektru, a její morálka se v tomto ohledu podobá těm nezápadních společností, jež si cení rodiny a skupiny nad jednotlivce. Podle Haidta se morálka jako taková vyvinula jako nástroj k utužení skupinové soudržnosti. Jak se pokusím ukázat v následujících odstavcích, jeho teorie nám vkládá rukou prostředky k rázné kritice západní liberální morálky.

Tato poslední věta snad leckterého čtenáře mohla překvapit, neboť z první části článku mohli nabýt dojmu, že Haidtovy pozice vedou spíše k relativismu. Opakuji ale, že jeho „morální základy“ představují jen vymezení jistého výčtu „oblastí lidského života“, s nimiž se morální soustavy odlišných kultur nějak musejí vypořádat. Problémem však je, jak velmi odlišně se k nim stavějí. Je-li morálka záležitostí velice základních, vrozených „chuťových receptorů“, k nimž různé kultury (a ještě menší jednotky) přiřazují odlišný obsah, těžko bychom mohli ospravedlnit jakoukoliv objektivně pravdivou morálku (tj. platnou nezávisle na tom, čemu různé národy a kultury věří). Pokusím se předvést, že to takto svým způsobem skutečně je – ale v jistém ohledu také není. Haidtovy postřehy nám ve skutečnosti dávají pevné opodstatnění postavit morální pozice některých kultur nad jiné. Ve své argumentaci ovšem hodlám zajít o něco dále než Haidt.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora: Těmito slovy jsem otevíral debatu (která je ovšem alespoň prozatím skryta za „paywallem“ – pozn. DP) na téma „Západní nacionalisté by měli v současné válce podporovat Ukrajinu proti Rusku“. Hájil jsem tuto pozici, dr. E. M. Jones opačnou. Rád bych poděkoval Fróði Midjordovi a jeho Guide to Kulchur, organizátorům této debaty.

Západní nacionalisté by měli v současné válce podporovat Ukrajinu proti Rusku. Měli bychom rozlišovat dvě základní podoby této podpory: morální a materiální.

Argument pro morální podporu je vcelku prostý.

Coby nacionalista podporuji světový řád suverénních národních států. Suverénní státy se nemusejí zodpovídat ostatním zemím, což je ostatně definice suverenity. V ideálním případě se zodpovídají výhradně svému vlastnímu lidu. Suverénní země mají právo neshodovat se svými sousedy. Suverénní země mají právo volit si své přátele i nepřátele. Rusko by vojenskou agresí rádo upřelo Ukrajině právo přiklonit se k Evropě a Americe. To pro nacionalisty představuje překročení morální hranice. Z pohledu obyčejného nacionalismu se Ukrajina coby suverénní země chovala zcela v právu a Rusko tato práva porušuje. Proto by nacionalisté ze všech zemí světa měli v této válce podpořit Ukrajinu, nikoliv Rusko.

Continue Reading