Délský potápěč

Autor: Milan Nakonečný

Zásadním problémem demokracie je, že příliš mnoho blbců volí příliš mnoho gaunerů. To neznamená opovrhování národem, který má skvělou historii a patří k nejvzdělanějším a nejnadanějším národům světa. Národem, který se dokázal, zůstaneme-li jen u jeho nedávné historie, pozvednout ke slavné legionářské epopeji, jít do zbraně proti nesmírné přesile a bez přátel v září 1938, účastnit se hrdinného boje proti nacismu (naše zahraniční vojsko), který se odhodlal ke statečné manifestaci k výročí republiky v říjnu 1939, který v květnu 1945 hrdinně povstal proti německým okupantům a v srpnu 1968 proti nové okupaci. Český národ, opakovaně zrazovaný svými spojenci i svými vůdci, projevil mnoho odvahy i rozvahy a vůle ke svobodě.

Měl však – a stále má – také dost činorodých tlučhubů, naivků a ňoumů, kteří ochotně a idiotsky poskytují výhodné zaměstnání a blahobyt mnoha obchodníkům s politikou. Existuje řada pověr spojených s pojmem demokracie, zejména že demokracie může být uskutečňována jen v kapitalistickém ekonomickém řádu, že nejvyšší hodnotou demokracie je svoboda, a proto je boj za svobodu také její nejvyšší ctí, a dále, že demokracie je vládou lidu, lidem a pro lid. Nejvyšší hodnotou praktikantů s „demokracií“, tj. vládnoucí oligarchie, je materiální zisk a udržování moci. Války demokratů jsou údajně vedeny ve znamení boje za osvobození národů od jha tyranů. Ve skutečnosti jsou střetáváním mocenských a obchodních zájmů buržoazie, někdy s poněkud paradoxní kontrapozicí demokracie a totalitarismu, když na straně západních demokracií, a tedy boje za svobodu národů, ve druhé světové válce stál sovětský totalitarismus, v mnoha směrech horší než totalitarismus nacistický.

Read the full story

Autor: Karel Kaiser

Aktuálně.cz nás nakrmilo srdcervoucí informací o tom, jak rakouští sousedé přestávají věřit demokracii a touží po vůdci. Přes 50 procent Rakušanů údajně chce, aby “o tom, co je pro zemi nejlepší, rozhodovali spíš experti, nikoliv vlády”. Šest procent reprezentativně vybraných respondentů by dokonce uvítalo, kdyby Rakousko řídila armáda. S demokratickou deziluzí jde ruku v ruce xenofobie. Téměř polovina Rakušanů by cizincům zakázala jakékoli politické aktivity. Fakt, že v jedné z nejbohatších zemí Evropy jsou lidé nespokojeni s liberálně-demokratickými poměry, tak má dvojí efekt: potvrzuje, že vítězství liberální demokracie v 90. letech neznamená „konec dějin“ a dokazuje, že ekonomický růst není nutně spojen s bezvýhradnou akceptací otevřené „světové obce“.

Read the full story

Autor: Robert de Herte

Mnoho nešťastných duší si v dnešní době stěžuje, že se ze světa vytratila „veškerá morálka“. Velmi zajímavé. Žádná morálka? Ale vždyť je jí svět zaplaven více než kdy jindy! Morálka na nás útočí každým dnem. Nicméně to není vždy ta samá. Je pravdou, že mnoho z našich současníků si myslí, že jsou od jakýchkoliv morálních pravidel osvobozeni. I jejich samotní kritici se braní tomu, že by jim morálku „kázali“. Vyjadřují se tak, aby nikdo nemohl mít pochyb o tom, že jejich rozhodnutí morálkou ovlivněná nejsou. Namísto termínu „morálka,“ který má jisté náboženské konotace, jež mnozí považují za zastaralé, se dává přednost termínu „etika,“ který se jeví jako vhodnější pro sekulární společnost, jako kdyby etymologický význam obou slov nebyl stejný (mores a ethos) a jako kdyby etika nemohla mít jiný než individuální dopad.

Read the full story

Autor: Radim Lhoták

Přirozenou potřebou rozumného člověka je řád, vědomí o řádu a řádný život. Řád lidem dává vědomí příslušnosti k celku, identitu, měřítko dobra a zla i pocit bezpečí. Bez řádu není pořádek. Pořádek je důsledek řádu. Již z etymologie samotného slova pořádek vyjadřujícího „stav po-řádu“ vyplývá cíl, jímž se hledá rovnováha ve všech úrovních lidského bytí, jednota v mnohosti, harmonie znějící souladem všech hlasů v kontrapunktu názorů, které se řídí zákonitostmi přijatého řádu. Řád je pořádek uskutečněný skrze sama sebe, a není třeba velkého vnějšího násilí k tomu, aby byl udržován. Opakem řádu je neřád. Moderní doba si pro ne-řádné chování lidí našla výraz anarchie.

Read the full story

Autor: Radim Lhoták

Jsme svědky věčných tahanic o politickou moc. Garnitury stranických zástupců se beze smyslu dohadují o tom, na kterou stranu se přikloní, aniž by věděly, o jakou stranu vlastně jde. Mluví jednou o straně pravé, jednou o straně levé, chápou se otěží podle přirozenosti praváků nebo leváků, zatímco kůň, jímž vládnou, je vysloužilá herka klopýtající po neobdělávaném úhoru a je mu úplně jedno, kterou rukou ho kočírují. To ovšem našim politikům vůbec nevadí. Herkou zde rozumím politický systém současných „demokratických států“, neobdělávaným úhorem jejich občany.

Read the full story

Autor: Radim Lhoták

Zjistili jsme, že ve všech hlavních morálních soudech dospěla Evropa k jednomyslnosti, počítaje v to i země, kde vládne evropský vliv: v Evropě se zjevně ví to, o čem se Sókratés domníval, že neví, o čem onen slavný had kdysi přislíbil učit – dnes se „ví“, co je dobro a zlo. Pak ovšem musí znít tvrdě a špatně doléhat k sluchu, když stále znovu trváme na jednom: co se tu domnívá, že ví, co tu svou chválou a hanou velebí samo sebe, je instinkt stádního zvířete jménem člověk.

Read the full story

Autor: Radim Lhoták

Kdo říká, že parlamentní demokracie moderních států je nejlepší zřízení, jaké kdy lidstvo vymyslelo? Kdo může s otevřenýma očima tvrdit, že tyto státy jsou demokratické? Co přinesly lidem moderní státy dobrého? Za dobu jejich existence lidstvo prožilo největší hrůzy, nejděsivější genocidu, nejstrašnější války v celých lidských dějinách. Po dobu jejich existence nevydržela politická mapa světa ve stálém rozdělení ani souvislých padesát let. Moderní demokratické státy porodily imperialismus, nacismus, fašismus, komunismus, feminismus, stalinismus, dvě světové války a terorismus jako fenomén poslední doby.

Read the full story