Alexandr Bělov (1976) je předním aktivistou ruské nevládní krajní pravice, v minulosti byl dlouholetým předsedou Hnutí proti nelegální migraci (DPNI).
První otázka směřuje celkem logicky k původu organizace. Jak hnutí proti nelegání migraci vzniklo? Máte nějaké politické kořeny?
AB: Kořeny máme v organizaci Pamjať, která vznikla ještě v 80. letech. Jinak se samotným DPNI se to má tak. Před 6 lety (2003) jsme se shodli, že není potřeba odvrhávat národní tradice, abychom se mohli cítit členy západní křesťanské civilizace. Bylo vytvořeno Hnutí proti nelegální migraci. Migranty totiž vidíme jako největší hrozbu naší civilizace. Při tvorbě hnutí jsme hodně přihlíželi ke zkušenosti západních zemí . Hnutí bylo vždy poměrně decentralizované, neměli jsme nikdy jednoho šéfa. Nemáme za sebou silné finanční skupiny a taky odmítám tvrzení, která se na západě šíří, že nacionalisté jsou v Rusku řízeni FSB.
Naopak už od počátků byly naopak proti DPNI represivní akce. V Rusku jsme nechtěli vstoupit do opozičních kruhů, nevidíme v tom totiž moc smysl. Jde nám prostě a jednoduše o větší věci. Rusko je podle nás nyní periferií evropské civilizace, máme velmi neefektivní ekonomiku a systém státní administrativy. A mně je z toho smutno jako člověku, který má rád svoji zemi. A já utíkat nechci, chci aby moje děti vyrůstaly tady. A jsem připraven bít se se státní mocí o to, aby politika byla efektivní pro rozvoj ruského národa. A k tomu určitě nepatří nové železné opony, které se nyní, zdá se, opět chystají. Vytváří se obraz Západu jako nepřítele. My nejsme protizápadní hnutí, opravdu ne.
Velkým problémem debat o radaru a Rusku je falešná historičnost. V ní jsou fakta nahrazena analogiemi a místo hledání zákonitostí nastupují emotivní stereotypy. Projevilo se to také v diskusi nad článkem Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi” (Reflex č. 39/2009), kde lze zachytit dvě takovéto pasti. Není to ovšem případ jen této diskuse, zejména v poslední době, po americkém odstoupení od radarových” plánů v Česku se to projevilo ve slovech pravicových politiků a žurnalistů.
Strach z Ruska vyrůstá dílem z jednostranně zobecněné generační zkušenosti, dílem z vize věčné imperiální ambice Ruska. To vše pak je propojováno s představou, že Rusko stále sleduje linii bolševické zahraniční politiky.Bývaly doby, kdy se celá Evropa třásla před francouzskými vojsky. Dnes tento pocit nesdílí nikdo. Též obavy z Německa mizí jak díky dlouhodobě rozvážné politice této země, tak i v důsledku odchodu generací, které měly s německým imperialismem ty nejhorší zkušenosti. Obdobně to bude s Ruskem.
K textu Karla Pacnera “Mám strach o naši zemi” bych chtěl úvodem říci, že ho mám také, ale z jiných důvodů. Hlavní OHROŽENÍ VIDÍM V AKTUÁLNÍM STAVU NAŠÍ POLITICKÉ ELITY, která už není schopna se na ničem dohodnout.
Ve svém boji o moc bez pravidel a slušnosti už dokonce začala ignorovat ústavu a obcházet ji. Neslýchaná kritika Ústavního soudu pak dostala až bolševický charakter. Dostali jsme se v tom nejen hluboko pod úroveň západních liberálních demokracií, ale i například Jihoafrické republiky, kde je Ústavní soud hlavní zárukou vlády práva.
V naší zemi bychom měli budovat demokratický právní stát, ale namísto toho se utápíme v zoufalém hledání momentálních většin, protože demokracii chápeme jen jako vládu většiny, jež by si mohla dovolit, co se jí zlíbí, a všechny ostatní takzvaně převálcovat. V tom se neliší Jiří Paroubek od Mirka Topolánka. I z tohoto důvodu je Pacnerovo označení předsedy druhé největší parlamentní strany za “zemského škůdce” zcela nepřijatelné.
Otázky byly kladeny Bernhardem Tomaschitzem z měsíčníku „ZUR ZEIT“
O.: Pane Dugine, jak nahlížíte na Evropskou unii, co se týče jejího postavení ve světě?
A.D.: Myslím, že Evropa je předurčena k tomu, aby ve světě zastávala významnou geopolitickou úlohu, a co více, Evropská unie by mohla sloužit jako positivní činitel, jelikož evropskou integraci lze vnímat jako vůli evropských národů k překonání omezeností národních-států. Pokud zhod-notíme geopolitickou situaci, můžeme prohlásit, že ve světě neustálých změn dostává koncept suverenity nový obsah. Ani velké státy jako Francie nebo Německo již nemohou zcela zajistit a udržovat svou suverenitu a riskují, že se v krátkém či střednědobém měřítku stanou americkými satelity. Jednotná Evropa, za předpokladu, že by chtěla, by však mocným geopolitickým aktérem být mohla. Nicméně, upřímně, současná EU nemá vůli k obraně svých vlastních geopolitických zájmů a namísto toho sleduje pouze svůj okamžitý ekonomický zisk.
Tento týdne navštívil Gruzii zvláštní vyslanec NATO pro Kavkaz a střední Asii a předtím pracovník amerického ministerstva zahraničních věcí Robert Simmons. Návštěva se uskutečnila ve chvíli, kdy na gruzínském území probíhají cvičení NATO. Je třeba připomenout, že se konají necelý rok poté, kdy jiné cvičení plynule přešlo do Saakašviliho útoku proti Jižní Osetii. Není se tedy i z tohoto pohledu co divit, že ruské vedení považuje vojenské hrátky na svém kavkazském podbřišku za nebezpečnou provokaci. Robert Simmons navíc jistě nepřispěl ke vzájemnému pochopení mezi Ruskem a NATO autoritativním výrokem, že Gruzie se stane členem NATO.
V Chabarovsku na ruském Dálném Východě dnes začíná první ze dvou každoročních summitů Evropské unie a Ruska. K setkání dochází na pozadí trvalých neshod, jež mezi Bruselem a Moskvou panují v oblasti energetiky, bezpečnosti i mezinárodních vztahů.
Podle názoru ředitele Centra mezinárodní bezpečnosti Institutu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů Ruské akademie věd Alexeje Arbatova zde však nehledě na tuto skutečnost existuje prostor pro spolupráci. Ve vzdálené perspektivě pak ruský politolog, který poskytl Aktuálně.cz v předvečer chabarovského summitu exkluzivní rozhovor, nevylučuje ani integraci EU a Ruska.
Poslední dubnový den se po osmiměsíční pauze sešla v Bruselu Rada NATO-Rusko. Uspokojení nad touto změnou utlumily zprávy, že se Moskva pokusila na toto jednání vzít otázku politiky Gruzie a vůči Gruzii. Neúspěšně. Západ si je jist, že Rusko ke své politice v Gruzii nepotřebuje. Další problém nastal, když tentýž den Brusel vyhostil dva ruské diplomaty, kteří byli přiděleni ke stálému zastoupení Ruska při NATO. Prý za špionáž. Což je řemeslo urozených, do jehož kuchyně je málo vidět. Ovšem vidět je, alespoň částečně, na stoly diplomatů. A pohled pod tímto zorným úhlem vyvolává otázku po vhodnosti načasování onoho vyhoštění ruských diplomatů.
Moskva navrhuje Bruselu radikálně zdokonalit právní základy energetické součinnosti. Projednání této iniciativy bude zahájeno na dnešním zasedání v Moskvě Rady pro stálé partnerství Ruska a EU v energetice. Rusko a EU pojí společný cíl – zajistit si nehledě na finanční krizi stabilnější model dlouhodobého rozvoje. Ten mezitím zůstane utopií bez vytvoření adekvátního systému energetické bezpečnosti. Pro Rusko to znamená existenci stabilních trhů a předvídatelných partnerů včetně tranzitních zemí. Pro EU – možnost plně uspokojit své rostoucí potřeby ropy a plynu díky maximální diverzifikaci zdrojů dovozu.
Za přípravou a organizací masových nepokojů v Kišiněvě 6.dubna stojí nepochybně Bukurešť, která už dávno promýšlí projekt Velkého Rumunska a dělá si zálusk na Moldavii. Takový názor vyslovili přední politologové v průběhu videomostu Moskva-Kišiněv. Připomínáme, že na začátku minulého týdne se konaly v hlavním městě Moldavie protestní akce moldavské opozice s požadavkem zrušení výsledků parlamentních voleb. V jejich průběhu se ozývaly výzvy k připojení Moldavie k Rumunsku. Protesty vyústily v pogromy. Byly zraněny desítky lidí. Byly podpáleny budovy parlamentu a prezidentovy administrativy.
Je nutné zdůraznit, že tím podstatným není zavrhnutí křesťanství – nejde o to jevit stejné nepochopení vůči křesťanství jaké křesťanství jevilo a do značné míry stále jeví vůči starověkému pohanství. Jde spíše o doplnění křesťanství vyšší a starší duchovností, o eliminaci některých jeho aspektů a zvýraznění jiných, těch podstatnějších, které nutně neodporují universálním konceptům předkřesťanské duchovnosti.
Autor: Ludva Arak
Autor: Oskar Krejčí
Autor: Rudolf Kučera
Otázky byly kladeny Bernhardem Tomaschitzem z měsíčníku „ZUR ZEIT“
Autor: Stanislav Kliment
V Chabarovsku na ruském Dálném Východě dnes začíná první ze dvou každoročních summitů Evropské unie a Ruska. K setkání dochází na pozadí trvalých neshod, jež mezi Bruselem a Moskvou panují v oblasti energetiky, bezpečnosti i mezinárodních vztahů.
Autor: Oskar Krejčí
Moskva navrhuje Bruselu radikálně zdokonalit právní základy energetické součinnosti. Projednání této iniciativy bude zahájeno na dnešním zasedání v Moskvě Rady pro stálé partnerství Ruska a EU v energetice. Rusko a EU pojí společný cíl – zajistit si nehledě na finanční krizi stabilnější model dlouhodobého rozvoje. Ten mezitím zůstane utopií bez vytvoření adekvátního systému energetické bezpečnosti. Pro Rusko to znamená existenci stabilních trhů a předvídatelných partnerů včetně tranzitních zemí. Pro EU – možnost plně uspokojit své rostoucí potřeby ropy a plynu díky maximální diverzifikaci zdrojů dovozu.
Autor: Redakce
