Délský potápěč

Začátkem tohoto roku vyšla v nakladatelství Dauphin kniha Lva Gumiljova Od Rusi k Rusku, vyčerpávající studie o vzniku Rusi a následně Ruska podávávající též nástin teorie etnogeneze a pasionarity jako cyklického růstu a rozpadu energie etnických skupin koncepce ojedinělé, v Česku doposud nepublikované.

Lev Nikolajevič Gumiljov (1912 – 1992)
Ruský učenec, etnohistorik narodů Velké stepi, profesor etnologie na petrohradské univerzitě.

Byl synem slavných ruských básníků Nikolaje Gumiljova a Anny Achmatovové. V období třicátých až padesátých let byl stalinským režimem čtyřikrát poslán do GULAGu.

Už jeho první knihy (Objevení říše Chazarů a Hledání říše kněze Jana) vzbudily zájem nejen svou literární kvalitou, ale především díky tomu, že v nich Gumiljov prezentoval transversální metodu výzkumu (například získávání potřebných dat o historii států prostřednictvím dějin meteorologie).

Obě zmíněné knihy byly publikovány česky. V období totalitního režimu platily za příklad “jiné” vědy, opoziční vůči ideologizujícím výkladům tehdějších režimů východní Evropy.

Read the full story

Autor: Georgij Sidorov

Mnozí filosofové rádi mluví o záhadnosti ruské duše. Neobjasňují však, v čem tato záhadnost spočívá. Vysvětlení není totiž výsadou filosofů, nýbrž psychologů. Záhadnost ruské duše vyplývá z toho, že podle své původní přirozenosti je ruský člověk především tvůrce. Jemu přináleží budovat, zúrodňovat zemi, objevovat, odhalovat tajemství ve sféře vědy a umění. Zde je založena jeho spontánnost. Sám sebe nachází v trvalém tvůrčím procesu poznání vnější reality. Především proto na rozdíl od italských, britských či židovských kupců ruští kupci nikdy nezhanobili sami sebe mamonem, když jim nabyté prostředky sloužily pouze k tomu, aby se proměnili v průmyslníky. A to i přesto, že výnos z pouhého zprostředkování směny mnohokrát převyšoval zisk, jaký kupec mohl získat z výroby. Přirozeně lidé se západním způsobem myšlení nemohli pochopit tyto nenormální Rusy, kteří vždy upřednostňovali nelehkou tvůrčí cestu před snadným a výnosným obchodem.

Na západě jedinými národy, jež měli do určité míry pochopení pro ruskou duši, byli Němci a Skandinávci, přesněji poněmčení Slované, protože sami představovali etnikum předurčené k tvoření. Jestli však vlivem katolicismu a později protestantismu Němců bylo Dánům či Švédům dáno upadnout do anglosaského vleku, přeměnit se v krajně materialistické lidské bytosti, tak ruský člověk se vlivem západu transformoval do specifické podoby. V důsledku této transformace vznikl nový národně genetický psychotyp Rusů (1). Z Rusů se ve vleku západních demokratických hodnot stávají absolutně nestoudní kramáři, mrzké odnože natolik nízké a odporné ve svých žádostech a touze po obohacení, že západní pozorovatelé nevycházejí z úžasu při hodnocení toho, jak Rusové vydělávají peníze. Mimo to západ šokuje i pohled na ruské úředníky. Ruský úředník nehne prstem, dokud nedostane úplatek. A požaduje nemalé sumy! Ze státu si ruští úředníci udělali nástroj dobývání peněz z ruského národa. Korupce v Rusku podrazila základy státu i práva. V důsledku toho všeho se ruský národ ocitl na okraji propasti. Co že se to stalo se záhadnou ruskou duší? Proč je Rusko dnes terčem posměchu na celém světě?

Read the full story

Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Historik Emil Voráček patří nejen mezi první české badatele, kteří systematicky věnovali práci významnému ruskému meziválečnému myšlenkovému proudu, který dnes znovu nabývá na síle a na významu, jakým eurasijství jistě je, ale mezi světové badatele, kteří tak učinili vůbec, neboť eurasijství zatím byla věnována pouze jedna ucelenější monografie.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Read the full story

Protižidovské pogromy, organizování atentátů na politické odpůrce, demagogická hesla a neochvějná věrnost carskému režimu. Takový je tradiční obraz ultrapravice v Rusku před rokem 1917. O této i dalších tvářích radikálně pravicového hnutí detailně pojednává kniha Zbyňka Vydry, která je prvním původním českým zpracováním problematiky pravicového extremismu v carském Rusku. Autor za využití archivních ruských pramenů souhrnně popisuje kořeny ultrapravicové ideologie v konzervativním myšlení 19. stolení, zabývá se formováním stran a spolků od počátku 20. století, soustředí se na vzestup ultrapravého hnutí za revoluce v letech 1905–1907. Vedle situace v Petrohradě a Moskvě se kniha věnuje i poměrům v různých regionech ruské říše (Ukrajina, Povolží, Sibiř), podrobně rozebírá činnost ultrapravice ve Státní dumě, a zejména řeší otázku, proč ultrapravice brzy po strmém nástupu začala stagnovat, postihla ji vážná krize v podobě rozkolu v hlavních stranách, až nakonec za první světové války jako organizovaná síla fakticky přestala existovat. Autor se vedle politických aktivit zaměřil i na otázky kulturněhistorické, na členskou strukturu a každodenní fungování stran, jejich veřejné rituály a symboliku. Jedním z hlavních témat prolínajícím se knihou je fenomén antisemitismu, charakteristický rys ultrapravice v Rusku.

Read the full story

Je příznačné, že ačkoli Spojené státy americké nikdy žádný protivník přímo neohrozil a vnější nepřítel nevstoupil na jejich půdu, má jejich imperialistická zahraniční politika na kontě řadu vojenských zásahů po celém světě, které ještě k tomu interpretuje – vcelku úspěšně – jako humanitárně-demokratické „mise“. Eufemismy jsou v mediálním prostoru vůbec silnou zbraní demokratur, zatímco slovník jejich odpůrců zůstává povětšinou čestně (a tím i „naivně“) přímočarý. Obalení ideje tzv. svobodného obchodu ideou svobody vůbec, vzniklo kdysi v Anglii s přispěním Židů vyhnaných ze Španěl. Od té doby ostatním národům namlouvají, že jejich obchodní zájmy jsou tak říkajíc totožné se zájmy „lidstva“ a emancipovaného „individua“ nebo alespoň všech „slušných lidí“.

Americká velmocenská strategie se orientovala podle anglického vzoru už od 19. století. Z geopolitického hlediska stojí a padá ovládání světa s nadvládou nad euroasijským kontinentem, jehož střed zaujímá Rusko, které hraje klíčovou roli, neboť přirozeně uplatňuje přímý či nepřímý vliv ve značné části Eurasie. Z této perspektivy, rozvíjené Alfredem T. Mahanem (1840 – 1914) a Halfordem Mackinderem (1861 – 1941), je pochopitelné, proč bylo Rusko od samého počátku amerických velmocenských snah vnímáno jako velký geostrategický protihráč; a za druhé, proč stejné kruhy po více než století zkoušejí všechno možné, aby zabránily sbližování obou nejdůležitějších eurasijských mocí, totiž Ruska a Německa. Politicky stabilizovaná „eurasijská osa“ je podnes noční můrou americké geopolitiky, která je si dobře vědoma, že kombinace ruských surovinových zdrojů na jedné straně a německé technologie, organizace a kapitálu na druhé, by pro Západ znamenala víc než rovnocenného rivala.

Read the full story

Autor: Ludva Arak

Alexandr Bělov (1976) je předním aktivistou ruské nevládní krajní pravice, v minulosti byl dlouholetým předsedou Hnutí proti nelegální migraci (DPNI).

První otázka směřuje celkem logicky k původu organizace. Jak hnutí proti nelegání migraci vzniklo? Máte nějaké politické kořeny?

AB: Kořeny máme v organizaci Pamjať, která vznikla ještě v 80. letech. Jinak se samotným DPNI se to má tak. Před 6 lety (2003) jsme se shodli, že není potřeba odvrhávat národní tradice, abychom se mohli cítit členy západní křesťanské civilizace. Bylo vytvořeno Hnutí proti nelegální migraci. Migranty totiž vidíme jako největší hrozbu naší civilizace. Při tvorbě hnutí jsme hodně přihlíželi ke zkušenosti západních zemí . Hnutí bylo vždy poměrně decentralizované, neměli jsme nikdy jednoho šéfa. Nemáme za sebou silné finanční skupiny a taky odmítám tvrzení, která se na západě šíří, že nacionalisté jsou v Rusku řízeni FSB.

Naopak už od počátků byly naopak proti DPNI represivní akce. V Rusku jsme nechtěli vstoupit do opozičních kruhů, nevidíme v tom totiž moc smysl. Jde nám prostě a jednoduše o větší věci. Rusko je podle nás nyní periferií evropské civilizace, máme velmi neefektivní ekonomiku a systém státní administrativy. A mně je z toho smutno jako člověku, který má rád svoji zemi. A já utíkat nechci, chci aby moje děti vyrůstaly tady. A jsem připraven bít se se státní mocí o to, aby politika byla efektivní pro rozvoj ruského národa. A k tomu určitě nepatří nové železné opony, které se nyní, zdá se, opět chystají. Vytváří se obraz Západu jako nepřítele. My nejsme protizápadní hnutí, opravdu ne.

Read the full story

Autor: Oskar Krejčí

Velkým problémem debat o radaru a Rusku je falešná historičnost. V ní jsou fakta nahrazena analogiemi a místo hledání zákonitostí nastupují emotivní stereotypy. Projevilo se to také v diskusi nad článkem Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi” (Reflex č. 39/2009), kde lze zachytit dvě takovéto pasti. Není to ovšem případ jen této diskuse, zejména v poslední době, po americkém odstoupení od radarových” plánů v Česku se to projevilo ve slovech pravicových politiků a žurnalistů.

Strach z Ruska vyrůstá dílem z jednostranně zobecněné generační zkušenosti, dílem z vize věčné imperiální ambice Ruska. To vše pak je propojováno s představou, že Rusko stále sleduje linii bolševické zahraniční politiky.Bývaly doby, kdy se celá Evropa třásla před francouzskými vojsky. Dnes tento pocit nesdílí nikdo. Též obavy z Německa mizí jak díky dlouhodobě rozvážné politice této země, tak i v důsledku odchodu generací, které měly s německým imperialismem ty nejhorší zkušenosti. Obdobně to bude s Ruskem.

Read the full story

Autor: Rudolf Kučera

K textu Karla Pacnera “Mám strach o naši zemi” bych chtěl úvodem říci, že ho mám také, ale z jiných důvodů. Hlavní OHROŽENÍ VIDÍM V AKTUÁLNÍM STAVU NAŠÍ POLITICKÉ ELITY, která už není schopna se na ničem dohodnout.

Ve svém boji o moc bez pravidel a slušnosti už dokonce začala ignorovat ústavu a obcházet ji. Neslýchaná kritika Ústavního soudu pak dostala až bolševický charakter. Dostali jsme se v tom nejen hluboko pod úroveň západních liberálních demokracií, ale i například Jihoafrické republiky, kde je Ústavní soud hlavní zárukou vlády práva.

V naší zemi bychom měli budovat demokratický právní stát, ale namísto toho se utápíme v zoufalém hledání momentálních většin, protože demokracii chápeme jen jako vládu většiny, jež by si mohla dovolit, co se jí zlíbí, a všechny ostatní takzvaně převálcovat. V tom se neliší Jiří Paroubek od Mirka Topolánka. I z tohoto důvodu je Pacnerovo označení předsedy druhé největší parlamentní strany za “zemského škůdce” zcela nepřijatelné.

Read the full story

Otázky byly kladeny Bernhardem Tomaschitzem z měsíčníku „ZUR ZEIT“

O.: Pane Dugine, jak nahlížíte na Evropskou unii, co se týče jejího postavení ve světě?

A.D.: Myslím, že Evropa je předurčena k tomu, aby ve světě zastávala významnou geopolitickou úlohu, a co více, Evropská unie by mohla sloužit jako positivní činitel, jelikož evropskou integraci lze vnímat jako vůli evropských národů k překonání omezeností národních-států. Pokud zhod-notíme geopolitickou situaci, můžeme prohlásit, že ve světě neustálých změn dostává koncept suverenity nový obsah. Ani velké státy jako Francie nebo Německo již nemohou zcela zajistit a udržovat svou suverenitu a riskují, že se v krátkém či střednědobém měřítku stanou americkými satelity. Jednotná Evropa, za předpokladu, že by chtěla, by však mocným geopolitickým aktérem být mohla. Nicméně, upřímně, současná EU nemá vůli k obraně svých vlastních geopolitických zájmů a namísto toho sleduje pouze svůj okamžitý ekonomický zisk.

Read the full story

Autor: Stanislav Kliment

Tento týdne navštívil Gruzii zvláštní vyslanec NATO pro Kavkaz a střední Asii a předtím pracovník amerického ministerstva zahraničních věcí Robert Simmons. Návštěva se uskutečnila ve chvíli, kdy na gruzínském území probíhají cvičení NATO. Je třeba připomenout, že se konají necelý rok poté, kdy jiné cvičení plynule přešlo do Saakašviliho útoku proti Jižní Osetii. Není se tedy i z tohoto pohledu co divit, že ruské vedení považuje vojenské hrátky na svém kavkazském podbřišku za nebezpečnou provokaci. Robert Simmons navíc jistě nepřispěl ke vzájemnému pochopení mezi Ruskem a NATO autoritativním výrokem, že Gruzie se stane členem NATO.

Read the full story