Archive | Leden, 2015

Muslimská otázka

Islamizace je jen špička ledovce

Islamizace je jen špička ledovce

Autor: Greg Johnson

Mnoho bílých Američanů, kteří se obávají etnického zaplavení barevnými imigranty, se to neodváží ze strachu z nálepky „rasismu“ vyslovit. Proto se raději vymezují proti ilegální imigraci.

Vyřešení problému ilegální imigrace ale skutečný problém nenapraví – vláda totiž může ilegální imigranty snadno „zlegalizovat“ – a dokonce, i kdyby došlo k zastavení veškeré imigrace, běloši by stále čelili demografickému nahrazení rychleji se množícími barevnými, kteří už v zemi žijí.

Poučení tedy zní: Nemůžete vyřešit problém, který správně nepojmenujete.

Pokud však otázka ilegální imigrace poslouží k přivedení pozornosti bílých Američanů k naší demografické krizi, měli bychom tuto skutečnost uvítat a následně se pokusit jim vysvětlit plný rozsah problému a nastínit jeho řešení.

I mnoho Evropanů (v Evropě) znepokojuje perspektiva demografického nahrazení barevnými imigranty. Místo kroků proti přílivu barevných si ale stěžují na islamizaci. I tito lidé však padají do pasti:

Continue Reading

Posted in Historie, Politika

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o Alainu Soralovi (ale báli jste se zeptat), část 2

Alain Soral společně s Jean-Marie Le Penem a Bruno Gollnischem, Lyon 2007

Alain Soral společně s Jean-Marie Le Penem a Bruno Gollnischem, Lyon 2007

Autor: Guillaume Durocher

Odkud vzešel Alain Soral aneb od „svádění“ k sociálnímu konzervatismu

Alain Soral se narodil 2. října 1958 a prožil podle všech zdrojů mizerné dětství, kdy musel snášet bití od svého otce, volným pádem směřujícího déclassé, který byl odsouzen za podvod a přišel o veškerý majetek. V roce 1976 odešel do Paříže a vykonával příležitostné práce. I když neměl ani maturitu, našel místo v kulturně-mediálně-reklamním světě díky své sestře Agnes Soralové, která si jako začínající herečka vytvořila síť kontaktů v mondénním světě pařížského showbusinessu a komerční kultury (např. marketingu).

Alain evidentně tuto práci nenáviděl a považoval ji za nesmyslnou, morálně pochybnou a za velice nudnou. Podle všeho jej poháněl pocit silného ponížení, kdy byl z buržoy nuceně obrácen na proletáře (podle jeho vlastních slov měl následkem toho „dvojité vědomí“ proletáře a buržoy), pronikavý intelekt, silně vyvinutá citlivost na nuance okolního života, ctižádostivost a touha být milován. Ty z vás, kteří sledují osudy Roissy/Heartiste a Roosh V, možná zaujme, že mladý Soral coby dragueur de rue („pouliční balič“) prý svedl přes 800 žen, s obzvláštní chutí pak mladé, narcisistní ženy z buržoazní třídy coby „třídní boj“ svého druhu.

Jonathana Bowdena, který zdůrazňoval spojení mezi uměním a radikální, disidentskou politikou, by asi nepřekvapilo, že prvotním Soralovým zájmem bylo umění, které studoval na pařížské vysoké škole beaux-arts. Přečetl spoustu politické literatury, hlavně marxistické, včetně Michela Clouscarda, Luciena Goldmanna, Györgyho Lukácse a dalších. Později o tom ve třetí osobě napsal: „Alain Soral, bývalý dragueur de rue, který miloval knihy stejně jako dívky  – tolik, že se mezi nimi nedokázal rozhodnout.“ Jasný exemplář „ušlechtilého divocha“…

Continue Reading

Posted in Politika

Christopher Pankhurst - Posthumanistické vyhlídky

Posthumanistické vyhlídky: Umělá inteligence, válka páté generace a archeofuturismus

Giorgio de Chirico, Les Masques, 1926

Giorgio de Chirico, Les Masques, 1926

Autor: Christopher Pankhurst

Z tempa technologického pokroku se nám může snadno zatočit hlava a navykli jsme si očekávat nekonečný proud rychlejších a výkonnějších zařízení. Budoucí vývoj takových technologií slibuje stále sofistikovanější stroje, které zpochybní základní premisu lidské nadřazenosti. Je vynakládáno velké úsilí na dosažení dystopické budoucnosti strojů, nadaných úžasnými schopnostmi, jejichž samotná existence možná způsobí nahrazení lidstva.

Někteří myslitelé se pokusili prozkoumat dopad takovýchto technologií a vytvořili modely, integrující tyto technologie do širších scénářů budoucího vývoje. Zde se budeme zabývat dvěma z nich: válkou páté generace a archeofuturismem.

Válka páté generace (5GW)

Model 5GW vychází z článku vydaného v roce 1989 v Marine Corps Gazette The Changing Face of War: Into the Fourth Generation („Proměňující se podoba války: Ke čtvrté generaci“). V něm autoři Lind a spol. vyvinuli model moderního způsobu vedení války (warfare), popsaný pomocí 4-generačního evolučního vývoje. Pro první generaci (1GW) bylo typické využití linií, kolon a mušket. Své vrcholné vyjádření dostala v napoleonských válkách. Druhá generace (2GW) užívala smrtonosnější technologie, např. kulomet a pušku, takticky byla mobilnější. Jejím ztělesněním je 1. světová válka. Po zbytek 20. století byl dominantním typem konflikt třetí generace (3GW). Jeho podstatou byla snaha o překonání nepřátelské fronty infiltrací a dynamickou mobilitou v kombinaci s opět ještě ničivější technologií (tanky apod.). Charakterizována je blitzkriegem.

Continue Reading

Posted in Aktuálně, Biologie a Ekologie, Ekonomie, Politika, Prognostika, Technologie, Věda a technologie

Odpočívej v pokoji, Rayi Bradbury

Ray Bradbury (1966)

Ray Bradbury (1966)

Autor: John Morgan

Ray Bradbury, spisovatel nejlépe známý díky románům Marťanská kronika, 451° Fahrenheita, a autor stovek dalších povídek, zemřel 5. června 2012 ve věku 91 let. S jeho osobou ztrácí Amerika nejen jednoho ze svých nejlepších spisovatelů, ale také jednoho z našich posledních skutečných spisovatelů.

Snažím se neužívat těchto slov – „skutečný“ nebo „spisovatel“ – lehkovážně. Říkám spisovatel, protože jsem skálopevně přesvědčen, že Bradbury – jakkoliv jistě nebyl jedním z „nejhlubokomyslnějších“ nebo nejsofistikovanějších spisovatelů minulého století – se pravděpodobně přiblížil kořenům angstu naší doby ve svém díle blíže než kdokoliv jiný.

Naprosto záměrně jsem ho nenazval ani „spisovatelem science fiction“, jelikož jak sám kdysi poznamenal, jedinou z jeho prací, která by se dala označit nálepkou sci-fi, bylo 451 stupňů Fahrenheita, zatímco zbytku jeho díla by více slušelo označení fantasy nebo horroru, spolu s několika knihami – jako Pampeliškové víno – řadícími se do literárního mainstreamu.

Pokud jde o termín „skutečný“, užil jsem jej z několika důvodů. Zaprvé patřil Bradbury k vymírajícímu druhu spisovatelů, kteří se naučili psát předtím, než se Amerika stala postgramotnou, „informační“, společností, poohlížející se po zábavě a komentáři společenského dění spíše v televizi a později na internetu namísto knih. Dále také proto, že se Bradbury stal spisovatelem z vnitřního puzení – jak proto, že se k tomu cítil povolán, tak proto, že na tom vcelku doslova záviselo jeho živobytí.

Continue Reading

Posted in Kultura, Zajímavé knižní tituly

O rasovém pořádku v amerických věznicích

Svůj k svému

Svůj k svému

Autor: Jared Taylor

Recenze knihy Davida Skarbeka, The Social Order of the Underworld: How Prison Gangs Govern the American Penal System, Oxford University Press, 2014.

Věznice představují pozoruhodné laboratoře pro zkoumání lidské přirozenosti. Jak se chovají impulzivní a násilní muži, když jsou donuceni po celá léta žít pospolu v podmínkách stísněné intimity? David Skarbek, přednášející na londýnské King’s College, ve své znamenité knize ukazuje, že jedním ze základních pravidel života amerických vězňů je rasová segregace. Ta tvoří jeden z hlavních elementů vězeňských gangů, které se staly natolik mocnými, že přinejmenším v některých státech Unie v podstatě kontrolují každý aspekt vězeňského života. Dr. Skarbek přesvědčivě tvrdí, že smyslem vězeňských gangů je vytvářet pravidla a vynucovat jejich dodržování a že bychom tedy měli vnímat jejich existenci spíše jako pozitivní jev.

Vzestup vězeňských gangů

Věznice obývají lidské skupiny, které potřebují pravidla. Do 50. let 20. století neexistovaly žádné vězeňské gangy, které by je vytvářely. Pravidla nastavovali dozorci, ta však nepokrývala veškeré chování vězňů, zejména proto, že moc dozorců stála v přímém kontrastu s mnoha přáními vězňů. Proto před nástupem gangů doplnili vězni oficiální pravidla „zákonem trestanců“ (convict code –  srov. s kodexem vorů v zakone, pozn. DP), který se podle Dr. Skarbeka v odlišných věznicích příliš nelišil. Jeho nejdůležitější částí tvořil zákaz pomáhat dozorcům v jakékoliv disciplinární záležitosti; zákaz donášet na spoluvězně nebo se míchat do vyštřování, když někdo ze spoluvězňů porušil vězeňská pravidla. Zákon také zapovídal krádeže a násilí mezi spoluvězni.

Continue Reading

Posted in Recenze, Zprávy ze světa

Garron Helm vs. Charlie Hebdo: Elitní a neelitní mechanismus cenzury veřejného diskurzu

Stéphane Charbonnier

Stéphane Charbonnier

Autor: Francis Carr Begbie

Musím se sám sebe ptát: Kolik z oněch levicových obránců svobody slova, kteří si připomínají oběti Charlie Hebdo zároveň odsoudilo vánoční pochody drážďanské antiislamistické iniciativy PEGIDA (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes)? Kolik z nich podpořilo německou vládou tolik protežované protidemonstrace?

A jaká by asi byla reakce týchž lidí, kdyby se terči podobného násilí stali členové protipřistěhovalecké Front National nebo jiné pravicové či nacionalistické skupiny? Z reakcí na vraždy holandských antiislamistů – politika Pima Fortuyna a režiséra Thea Van Gogha – odpověď dovodíme snadno; posměšky, pohrdání a neskrývané škodolibé uspokojení nad tím, že pravičák dostal, co si zasloužil.

Kdo jsou oběti samotné? Skutečně do jisté míry šlo o karikatury aktivistů antify, kteří by se za zachování masové imigraci a konec Francie sami postavili na barikády.

Vezměme si třeba Stéphana Charbonniera, editora Charlie Hebdo a jednu z obětí. Jemu podobné najdeme v každé bílé západní zemi. „Antifašista“ z přesvědčení, zastávající klíčový post ve francouzských médiích, umožňující formování veřejného mínění. Ve skutečnosti byli – jak upozornil Joshua Bonehill –  v aktu vrcholné ironie skoro všichni při útoku zabití lidé s velkou mírou pravděpodobnosti protibělošští levičáci.

Continue Reading

Posted in Kultura, Politika

Určení nepřítele

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Autor: Karel Veliký

Vymezení identityrozhodnutí o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“ — Carl Schmitt

Evropa dnes zažívá hroznou invazi. Není to poprvé. V minulosti utočili Hunové (zastavila je římsko-germánská vojska na Katalaunských polích), Arabové a Avaři (odrazili je Karel Martel a Karel Veliký), Tataři (Rusové je porazili na Kulikovském poli), Turci (byli „evropským vojskem“ zahnáni od Vídně). Je tu ale jeden zásadní rozdíl! Před nepřítelem se buď prchá, nebo se s ním bojuje. Je ale dnes kam utéct? Rasově a národně cítící bílí lidé se z velkoměst utíkají do vnitřní emigrace, popř. je opouštějí, doslova „vyklízejí pole“. Ti další zatím dělají, že „nevidí“ – anebo opravdu „nevidí“, ať už jen pod tlakem každodenního „provozu“ či podvratné propagandy (řečičky o toleranci, obohacování atd., však to známe), a tedy z apatie či naivity, které xenofilové rádi vydávají právě za „toleranci“.

Ano, s nepřítelem se buď bojuje, nebo se před ním utíká, to ale pod podmínkou, že se obecně ví, kdo je Nepřítel, že se na něj může ukázat, že je možné ho veřejně pojmenovat. Nuže, mediální obřízka dělá vše pro to, aby „eliminovala“ národní a rasový instinkt občanů napadených zemí. Zprvu plíživý vpád alogenních se přitom v posledních 10–20 letech změnil v otevřenou kolonizaci. Vratká koexistence s cizorodými davy je v jimi postižených státech možná jen díky trvající institucionální převaze (správa a řízení společnosti) domorodých obyvatel; Česko dík své geografické poloze a historii (bez zámořských výbojů, zato s železnou oponou) zatím stojí stranou tohoto vývoje, ale jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani tady „imigrační klid nepotrvá věčně“. V Africe a Asii jsou miliony těch, kteří se už chystají na cestu…

Continue Reading

Posted in Analýzy, Historie, Politika, Texty

Rozhovor s Yannem Vallériem, předsedou Jeune Bretagne, část 2

Jeune Bretagne

Jeune Bretagne

PL: Je tedy Jeune Bretagne mládežnickým hnutím, jak naznačuje název skupiny?

YV: Nikoliv, máme členy všech věkových kategorií. Mnoho skupin dělí své aktivisty podle věku, důležitější by však měla být oblast zájmu každého aktivisty. V naší skupině máme například aktivistu-čtyřicátníka, který zbožňuje rozdávání našich tiskovin a vylepování plakátů. Nezajímají ho přednášky ani další činnosti. Jak víš, tyhle věci mají obvykle na starosti teenageři, a při dělení podle věku bychom o tohoto chlapíka, který je spolehlivý a vzorem pro mladé, s kterými pracuje, přišli.

PL: Kolik máte členů?

YV: Máme asi 250 přívrženců, ale počet členů-aktivistů se pohybuje mezi 60 a 80. Když pořádáme kulturní akce, přijde zpravidla kolem 150 lidí, včetně mnoha těch, kteří nepatří mezi stoupence, protože jde o otevřené akce. Při více politicky orientovaných akcích počítáme s 30 až 40 účastníky.

PL: Pověz mi víc o těchto různých činnostech.

YV: Jak víš, vlastníme nedaleko odsud farmu. Každý měsíc tam pořádáme přednášky na kulturní a metapolitická témata. Pravidelně rozdáváme materiály a vyvěšujeme plakáty k propagaci naší skupiny i ke zdůraznění jistých témat či přitáhnutí pozornosti k dané problematice. Konají se „letní univerzity“; naši členové–aktivisté na místě přespávají a děláme to, co jindy – jen intenzivněji. Udržujeme přidružené skupiny zaměřující se na sport a fyzickou zdatnost. Při všech akcích také usilovně pracujeme na osvojování si vůdcovských dovedností a strategického myšlení – tato část je nesmírně důležitá. Naší nejdůležitější funkcí je sloužit coby vzdělávací skupina. Dodáváme lidem sílu pokračovat v boji pomocí kulturní a metapolitické práce a ukazujeme cestu, jak docílit změny v jiných skupinách skrz vůdcovské dovednosti a strategické myšlení.

Continue Reading

Posted in Kultura, Politika, Rozhovory

Přijatelný nepřítel

fenqingAutor: James Lawrence

V Číně žijící Evropan si jednoduše nemůže nepovšimnout tamějšího intenzivního nacionalismu – zejména v porovnání se směsicí strachu, opovržení a lhostejnosti, která ve vztahu k národnímu cítění převládá na Západě.

Když se tak objeví záběry z bezpečnostních kamer, na nichž se opilý západní turista pokouší napadnout Číňanku, zvedne se napříč čínským internetovým prostorem vlna rozhořčení a vláda podnikne opatření proti cizincům. Postavme proti tomu pro srovnání reakci britského establishmentu na skutečné případy znásilňování anglických dívek pakistánskými gangy: jeho hlavní starostí bylo vyhnout se byť jen stínu podezření z „rasismu“ ze strany soukmenovců pachatelů. Podobně smutných a znepokojivých případů by šlo snést celou řadu a z téměř všech oblastí národního života.

Zatímco čínský stát za hranicemi neúnavně hájí národní zájmy – a když jsou tyto snahy zhaceny, často cynicky vyvolává veřejné rozhořčení mezi svým obyvatelstvem – Amerika a některé evropské země plýtvají krví i penězi v zahraničních válkách za humanitární abstrakce. Kde jsou absolventi elitních čínských univerzit snad ještě silněji nacionalisticky smýšlející než řadový občan, je pro nepříliš bystré majitele diplomu ze západních fakult sociálních věd odznakem „třídní“ příslušnosti a známkou prestiže plivnout si na „zabedněný“ patriotismus nižších vrstev.

Continue Reading

Posted in Historie, Politika

Alain de Benoist o masakru v Charlie Hebdo

Alain de Benoist

Alain de Benoist

Nicolas Gauthier: Co bychom si – kromě legitimního rozhořčení – měli vzít z masakru v redakci Charlie Hebdo? Měli bychom jej vnímat – jak se to objevuje v některých médiích – coby důkaz „totální války“ mezi islámem a křesťanstvím, Východem a Západem?

Alain de Benoist: Z odpudivého způsobu masakru zaměstnanců Charlie Hebdo nepochybně mrazí u srdce. A jakmile emoce přebijí vše ostatní, bývá o to složitější zachovat chladný rozum. Přesto právě to teď nejvíc potřebujeme. Musíme si dopřát vnitřní odstup, umožňující rozbor události a poučení z ní. Čemu vlastně čelíme? Nové podobě terorismu, ve Francii prvně využité Chálidem Kelkalem a Mohammedem Merahem. Liší se od předchozích vln terorismu (jako 11. září nebo bomby v madridských vlacích), které byly naplánovány a provedeny ze zahraničí rozsáhlou mezinárodní teroristickou sítí.

Nyní stojíme před útoky, naplánovanými na území Francie více méně nezávisle radikalizovanými jednotlivci. Postupně přešli od kriminality k džihádismu, i když na této cestě většinou selhávali. Mají však chladné hlavy, umí zacházet se zbraněmi a zcela pohrdají životy ostatních. Přesto zůstávají diletanty, provokatérskými packaly, jako bratři Kouachiové, kteří se rozhodnou pobít redakci časopisu, ab „pomstili proroka“, ale zazvoní na špatné adrese, zanechají všude hromadu stop, nemají únikovou strategii a v autě, které jednoduše nechali na ulici, zapomenou své doklady. Nevyzpytatelní fušeři – což je činí ještě nebezpečnějšími.

Continue Reading

Posted in Kultura, Politika, Rozhovory

Proč konzervativci nemohou vyhrát

William Pierce

William Pierce

Autor: William Pierce

Mnozí z mých nejlepších přátel se považují za konzervativce. Mám je upřímně rád a obdivuji je pro jejich ctnosti: mají správně zorientovaný morální kompas a zachovávají si osobní integritu i v éře rozkladu, mají nezávislého ducha a jsou připraveni stát i uprostřed stále nesamostatnější společnosti na vlastních nohou.

Proto doufám, že mi následující řádky prominou.

Tragická volba

Nemám sebemenších pochyb, že bych v případě vynucené volby mezi konzervatismem nebo levicí – ať starou či novou – volil konzervatismus.

Naštěstí však před takto omezenou volbou nestojíme – to by bylo skutečně tragické. Tragické ve velkolepém, spenglerovském slova smyslu. Stáli bychom před volbou onoho Spengerova hrdiny, římského vojáka v Pompejích, jehož kosti nalezli před jeho stanovištěm, kde ho pohřbila erupce Vesuvu, neboť nebyl ze svého postu nikým uvolněn a vystřídán. Volili bychom to, co je správné, čestné a v souladu s nejlepšími tradicemi naší rasy – a co nevyhnutelně selže.

Konzervativci totiž ze smrtelného zápasu, v němž se octli, nemohou v žádném případě vyjít vítězně. I když totiž jejich radikálně levicoví protivníci nedosáhnou svých cílů – a ani jich dosáhnout nemohou, neboť vychází z pomýleného chápání člověka a přírody – prokázali konzervativci naprostou neschopnost zabránit svým oponentům ve zničení svého vlastního světa.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Historie, Politika

“Je ne suis pas Charlie”: Já nejsem Charlie

Je ne suis pas CharlieAutor: Christopher Pankhurst

Jako skoro všichni ostatní, kteří komentují masakr v Charlie Hebdo ani já nevím o plátku téměř nic kromě toho, co o něm bylo řečeno po události. Z dostupných informací se zdá, že vyniká v satirických karikaturách dosti nevybíravého a nepříliš vtipného typu. I když bych pravděpodobně nesouhlasil s téměř žádným z postojů časopisu, pokládám pařížské události 7. ledna za velmi smutné. Něco smutného však bylo i na časopise stárnoucích levičáků, pokládajících se za revoluční předvoj politického radikalismu.

Dalším establishmentovým karikaturistou v zajetí podobné deziluze o svém postavení vně systému je Steve Bell z listu The Guardian. Jeho reakcí na masakr bylo nakreslit vrahy ve směšném oblečení, jak se ptají: „Proč se nám ti zmrdi pořád smějou?“ Nikdo se nesměje, Steve. Možná by to vyvolalo chichot pětiletého dítěte, které se ještě směje klaunům, ale ve skutečnosti nelze na tomto druhu karikatur nalézt nic obzvlášť hodnotného ani chvályhodného. Pokud pak není podobný výtvor ani vtipný, nezdá se být víc než cvičením v politováníhodné frustraci.

Continue Reading

Posted in Politika, Zprávy ze světa

Charlie Hebdo: Zavražděni kvůli kresleným vtipům

Charlie HebdoAutor: Francis Carr Begbie

Dva bezprostřední důsledky pařížského masakru jsou zjevné už teď – zaprvé, naší političtí vůdci jsou jako obvykle šokování muslimy, kteří se chovají jako muslimové a ve jménu své víry páchají takto strašlivé zločiny. Kdo to proboha mohl předvídat?

Druhý se zdá být mnohem zajímavější. Žádná z obvyklých výmluv a racionalizací, užívaná při podobných příležitostech našimi elitami nedokáže skrýt skutečnou povahu událostí.

Dvanáct lidí zabitých v evropském hlavním městě pro zločin kreslení karikatur. Nikdo nemůže říct, že nešlo o skutečné muslimy nebo předstírat že islám je náboženstvím míru – na to je příliš pozdě. Nikdo nemůže ani říct, že pachatel byl „osamělý střelec“ s možnými psychickými problémy a nejasnými motivy.

Jistě že jsou šílení, ale jde o šílenství mezi západními muslimy vcelku běžné. A šílené interpretace, že nepřátelství k těmto karikaturám zavinil nedostatek respektu Západu a nikoli muslimská netolerance, vyznává velký podíl muslimů na Západě a dokonce ještě větší v muslimských zemích. Musíme předpokládat, že nemalá část muslimů se cítí srozuměna s pařížským masakrem. Proč tedy vlastně západní vlády importují do svých zemí davy muslimů?

Continue Reading

Posted in Politika, Zprávy ze světa

Rivkinův plán: Jak globalismus využívá multikulturalismus k podvracení suverénních národů, část 3

McDonalds FranceAutor: Kerry Bolton

Úloha multikulturalismu v agendě globalismu

Pod pláštíkem multikulturalismu a slogany typu „rovnost“ či „lidská práva“ už došlo k prosazení řady zlovolných záměrů. Stejně jako v případě „demokracie“, využité v průběhu nedávných dějin k bombardování států slouží i tato hesla k oklamání důvěřivých a maskování skutečných záměrů lidí, které pohání téměř výhradně chamtivost a touha po moci.

Na mysl nám může vytanout např. způsob, jakým byla otázka tzv. uitlanders využita k ospravedlnění búrských válek, jejichž skutečným účelem bylo zajištění kontroly nad nerostným bohatstvím Jižní Afriky pro Cecila Rhodese, Alfreda Beita a další.

Paralelu nalezneme i v současnosti, pod hlavičkou „boje proti apartheidu“. A tak zatímco svět nadšeně tleská uchopení moci ANC, ve skutečnosti se Afričané z materiálního hlediska nepohnuli dopředu ani o píď; parastatals a státní společnosti jsou však mezitím rychle privatizovány, aby se mohly přesunout pod ochranná křídla globálního kapitalismu. Když v roce 2000 zemřel patriarcha jihoafrického kapitalismu Harry Oppenheimer, jehož rodina je tradičním protivníkem Afrikánců, oslavoval jej Nelson Mandela takto: „ Jeho zásluhy na vytváření partnerství mezi velkými podniky a novou demokratickou vládou v rané fázi demokraticky zvoleného režimu nemohou být nikdy dostatečně doceněny.“ 1]

Continue Reading

Posted in Ekonomie, Geopolitika, Politika

Budův povoz aneb stručná historie automobilové bomby, část 2

Autor: Michael O’Meara

K této globalizaci „semi-strategických“ automobilových bomb mohlo dojít částečně i zásluhou CIA, která prostřednictvím pakistánské rozvědky ISI vyškolila během 80. let minulého století v této technice tisíce mudžáhidů. Ti jí následně rádi a často užívali ve „Válce Charlieho Wilsona“ i pozdějších teroristicko-povstaleckých kampaních na Středním východě, v Bosně, Čečně, Indonésii, na Filipínách a jinde, aby se nakonec obrátili proti „Prvnímu světu“, především pak západní Evropě. Ta čelila útokům nejen různých domácích nacionalistických teroristických skupin (IRA, ETA, korsická FLNC atd.), ale také džihádistů, vzešlých z nepřizpůsobitelných evropských muslimských imigrantských komunit.

V tom, co by se dříve nazvalo festivals de plastique 1], džihádisté brzy zjistili, že Budův povoz působí na „křižáky a Židy“ velmi přesvědčivě.

I když se většina jejich útoků na americké cíle – ambasády, luxusní hotely a turistická střediska pro západní klientelu – odehrála ve Třetím světě, nebyla ani americká půda zcela ušetřena tohoto hrůzného vynálezu.

Arogantní symbol amerického kapitalismu, Světové obchodní centrum, napadli bývalí učedníci CIA dvakrát: poprvé v roce 1993 a podruhé – nesrovnatelně spektakulárněji – v roce 2001, kdy jako bombu užili okřídleného dopravního prostředku.

Continue Reading

Posted in Historie, Politika

Morální faktor, část 1

Félicien Rops - Pornokratès (1878)

Félicien Rops – Pornokratès (1878)

Autor: Greg Johnson

„O štěstí neusiluje člověk, jenom Angličan.“ – Nietzsche

Hlavní otázky metapolitiky se soustřeďují kolem identity, morálky a možnosti.

Carl Schmitt považuje za prvopočátek politična dělení na nás a je. Otázky identity zní: „Kdo jsme?“ a „Kdo nejsme?“ Konktrétněji si bílý nacionalismus žádá odpověď na otázku: „Kdo je bělochem a kdo jím není?“

Otázka morálky zní:  „Co je správné?“ Je vytvoření bílé domoviny morální? I pokud má bílý nacionalismus politický smysl, dokud bude pokládán za nemorální, bude vyvolávat odpor. Ale jakmile přijmou lidé myšlenku bělošské domoviny coby morální, udělají pro její vznik první poslední.

Morální idealismus sám o sobě ale nestačí – politika je totiž uměním možného. A tak nestačí jen vědět, že bílý nacionalismus je morálně správný, musí být také politicky možný. Je nabízená globální multikulturní a multirasová utopie vůbec reálná? Je svět bez smysluplných odlišností – a tedy bez nepřátelství – dosažitelný? A pokud by byl takový svět chimérou, jak vypadá jeho alternativa? Jsou etnicky homogenní domoviny uskutečnitelným cílem? A pokud ano, jsme schopni získat zpět kontrolu nad naším osudem a takové domoviny vytvořit?

Continue Reading

Posted in Historie, Politika

„Jestli tohle není válka…“ Zamyšlení nad masakrem v Charlie Hebdo

Charlie Hebdo: Sto ran bičem jestli nezemřete smíchy...

Charlie Hebdo: Sto ran bičem jestli nezemřete smíchy…

Autor: Pierre Vial

Jestli tohle není válka, tak to jako válka dozajista vypadá, jak už nějakou dobu tvrdíme.

Charlie Hebdo zaplatilo cenu za svobodu projevu. Nemáme příliš vysoké mínění o levicových (nebo pravicových) médiích, což platí i pro tento satirický týdeník a jeho karikaturisty, kteří si vydělávali na živobytí rochněním ve špíně. Novináři z tohoto plátku nás nemají rádi a tento pocit je vzájemný.

Musíme však uznat, že tito lidé měli – na rozdíl od většiny jejich „správně myslících“ kolegů – velkou odvahu. Byli prakticky jedinými, kteří veřejně pranýřovali islamismus, který nám vyhlásil válku, boj na život a na smrt. Nyní za to zaplatili svými životy. A tak dnes říkáme „RESPEKT“, jak by zřejmě řekla dnešní „mládež“ z ghett.

Je ironií, že politicko korektní „hlídací psi demokracie“ útočili celé týdny na Erica Zemmoura kvůli jeho knize Le Suicide français (Francouzská sebevražda), nedávno pak na Michela Houellebecqa za jeho román Soumission (Podřízení /narážka na význam slova islám, „podrobení, podřízení se“ – pozn. red. DP/), kdy nešetřili výrazy jako například nenávist vůči „jiným“, islamofobie, pétainismus, názory na zvracení, vidlácké chování, paranoidní blouznění… A jak označila média útok na policejní komisařství v Joué-lès-Tours nebo vražedné najíždění automobily do davů lidí na vánočních trzích (jak symbolické!) v Dijonu a Nantes? Šlo o činy „šílenců“ kteří by měli být samozřejmě spíše politováni, než odsouzeni.

Continue Reading

Posted in Politika, Zprávy ze světa

V roce 2015 může Putinovu impériu zazvonit umíráček

Dvě strany jedné americké mince (Na snímku Olexandr „Saško Bilyj“ Muzyčko, bývalý člen UNA-UNSO a koordinátor Pravého sektoru, který v letech 1994-95 bojoval s dalšími členy UNA-UNSO v pčvní čečenské válce po boku islamistických teroristů Šamila Basajeva a ,emíra' Chattába)

Dvě strany jedné americké mince (Na snímku Olexandr „Saško Bilyj“ Muzyčko, bývalý člen UNA-UNSO a koordinátor Pravého sektoru na západní Ukrajině, který v letech 1994-96 bojoval s dalšími členy UNA-UNSO v první čečenské válce po boku islamistických teroristů Šamila Basajeva a ,emíra’ Chattába)

Autor: Strobe Talbott

Následující rok může dojít k vypuknutí třetí čečenské války, která, pro změnu, rovněž může znamenat umíráček pro Ruskou federaci v jejich stávajících hranicích.

Pokud, jako je představitelné, se Rusko samo rozpadne později během tohoto století – stejným způsobem, jakým se rozpadl Sovětský svaz v roce 1991 – bude to zvětší části následkem politických rozhodnutí Vladimíra Putina.

Putin se dostal k moci v devadesátých letech, když vypukla občanská válka v Čečensku, jedné z autonomních republik Ruska na severním Kavkazu. První čečenská válka v letech 1994-1996 byla rozpoutána islámskými povstalci, kteří požadovali nezávislost na Moskvě. Druhá válka začala v roce 1999, kdy Putin rychle směřoval k uchopení moci v Kremlu. Prvně jako poradce pro národní bezpečnost prezidenta Borise Jelcina, poté jako ministerský předseda. Následkem upadajícího Jelcinova zdraví a mocenského postavení se Putin objevil jako hnací síla v pozadí politiky „spálené země“ – s masivními vedlejšími škodami („collateral damage“ – nezamýšlené usmrcení civilistů, pozn. red. DP) na celém obyvatelstvu. Tato válka trvala deset let.

Během posledních pěti let byla situace v Čečensku víceméně klidná, ačkoli sousední republiky byly otřásány násilnostmi. Období klidu v Čečensku však skončilo začátkem prosince, kdy došlo k sérii krvavých srážek v čečenském hlavním městě Groznyj.

Continue Reading

Posted in Geopolitika, Politika, Prognostika

Vánoční zátah!

„Narodil se, veselme se“, Freda jr.

„Narodil se, veselme se“, Freda jr.

Dva dny před loňským štědrým večerem bylo po celé Itálii zadrženo několik desítek osob z Avanguardia Ordinovista, údajně kvůli přípravám státního převratu. Vzhledem k tomu, že organizace se už svým názvem hlásí k odkazu odbojových hnutí z 60. let minulého století – Avanguardia nazionale a Ordine Nuovobenátská redakce Corriere della sera, největšího večerníku, požádala o vyjádření Franca G. Fredu, neboť i on svého času vyzval k „rozmetání systému“.

Co soudíte o tom Řádovém předvoji [Avanguardia Ordinovista]?

Zdá se mi nevhodné mluvit o „soudu“: mluvme jen o mentální hygieně. A právě proto mě udivuje, že se našli úředníci, kteří vydali příkaz k zatčení. O šílence se pečuje, nezatýkají se.

A jeho leader, Stefano Manni, s jakou ideou jednal?

Odpovím jen ze zdvořilosti: s žádnou.

Mezi vyšetřovanými jsou bývalí členové Nového řádu [Ordine nuovo]. Pamatujete si na ně?

Gianni Nardiho jsem poznal v San Vittore a zůstává mi v paměti jako elegantní osoba. 1] Byl vyznavačem vůle k moci. Jeho četba Nietzschových aforismů se ale vyčerpávala touto parafrází: „Není dobrý důvod ospravedlňovat válku, dobrá válka však ospravedlňuje důvod.“ Rutilio Sermonti je velmi zdvořilý starý pán, jehož jsem měl tu čest poznat v jeho paleontologickém kabinetu na univerzitě v Římě. Byl cosi jako šlechetný příslušník nacifašistické milice. 2]

Jaký byl cíl Nového řádu?

Vstup do Nového řádu mi přiřkla nějaká žurnalistická zjednodušení. Je to jinak. V 60. letech jsem v Padově zformoval sdružení Skupina ar [Gruppo di Ar] 3] a s „řádisty“ jsme měli jen příležitostné kontakty. Chtěl jsem uskutečňovat chtění 4], jim o něm stačilo žvanit. Volali po revoluci, ostatně byla to móda: to byli ti, co si skvělé kariéry vybudovali na tom, že jsou proti buržoazii. Za slovy ale tolik ješitnosti a prázdnoty. 5]

Continue Reading

Posted in Historie, Politika, Rozhovory


Víte, že…

  • 22. září 1980 vpadla irácká armáda na území sousedního Íránu. Začal tak jeden z nejkrvavějších konfliktů 2. poloviny 20. století, který po osmi letech bojů skončil de facto patem. Rozhodnutí Saddáma Husajna napadnout je příčítáno obavám z nepokojů a povstání iráckých šíítů, povzbuzených revolucí a nastolením islamistického režimu v Teheránu.

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Video

Myšlenka dne

„Duch váš ztratil už i schopnost mužné slovo jen vyslechnout! Bylo možno po ‚Písních otroka‘ zaznamenat nejmenší zvolnění pohybu vašeho po šikmé ploše dolů do otrockého ducha? …

Otroci, slovům a důvodům nejsou už hlavy vaše přístupny, ale ranám osudu budou přece ještě! Jen těžký náraz utrpení může vás ještě vzpružit a zachránit. Ano, národe, ty můj milý, nezdárný kluku! Čeho potřebuješ je bití, čím větší, tím lepší, až krev bude z tebe stříkat! Je to tvé primum necessarium, to ti musí každý přítel tvůj z plna srdce přát!“ – Ladislav Klíma

Tweets

Archív