Délský potápěč

Honoré Daumier (1808 –1879), litografie, „Bankéř“

Autor: Alain de Benoist

Staletí nenabývají charakteru, pod nímž později vstoupí do dějin, okamžitě. A tak 20. století vlastně začalo až roku 1914. Bude se na 21. století vzpomínat jako „století roku 2015“? Aniž bychom se pokoušeli o předpověď budoucnosti, která zůstává z definice nepředpověditelná, můžeme se podívat na dnešní události, které nám na oplátku pomohou načrtnout obecný rámec budoucnosti. Jistá je jedna věc: svět nikdy nebyl tak nepředvídatelný a nikdy jsme nebyli svědky tak dalekosáhlých společenských otřesů. V každé oblasti života dochází k novému a novému promíchávání balíčku karet. Staré otázky mizí a nové se zjevují na obzoru.  Jaké jsou tedy hlavní síly pohánějící tento proces?

Pozadí odvíjející se scény všichni známe velice dobře. Mezi hlavními problémy následujících dekád zaujmou úlohu těch nejpalčivějších přinejmenším čtyři: nevyhnutelné vyplýtvání přírodních zdrojů; budoucnost mezinárodních migrací a mezietnické vztahy; vzestup nových typů válek (války o ropu a o vodu, války ve vesmíru a kyberválky), včetně plánované fúze elektroniky a lidských bytostí. A co ty ostatní?

Bude 21. století stoletím eurasijským? USA trpí obsedantní obavou z čínsko-ruské aliance jako předstupně vzniku obřího kontinentálního bloku. Poté co se pustily do série agresivních geopolitických válek, se pokusí o cokoliv, aby obklíčily Čínu a Rusko, a aby prosadily transatlantickou dohodu o „volném trhu“, jež má za cíl odříznout Evropu od Ruska a kontrolovat ceny ropy. Vše se navíc bude odehrávat s jejich navyklou brutalitou podle hesla: „Pokud nejste naši vazalové, jste proti nám.“ Události na Ukrajině – tedy skutečném geostrategickém pilíři Eurasie – už nyní znovu roznítily Studenou válku, která vlastně ale nikdy neskončila. Majdanská „revoluce“ byla od počátku více protiruská než proevropská, ale v konečném důsledku z ní měli prospěch Američané. Spojené státy jsou připraveny udělat cokoliv – absolutně cokoliv – aby si podržely svůj status „nepostradatelného státu.“

Continue Reading

Markus Willinger – A Europe of Nations

Autor: F. Roger Devlin

Recenze knihy A Europe of Nations Markuse Willingera

Markus Willinger je letos dvaadvacetiletý rakouský politický spisovatel a aktivista. Loni nakladatelství Arktos vydalo německou, anglickou, francouzskou, italskou a švédskou verzi jeho prvotiny Generace identity: Deklarace války generaci osmašedesátníků, jejíž kladnou recenzi si můžete přečíst na stránkách Counter-Currents.

Jeho nejnovější kniha je stejně jako ta předchozí obžalobou současných vládnoucích evropských elit, psaná ve druhé osobě, jako by tyto lidi přímo oslovující – účinný nástroj polemiky. Ve 32 kapitolách vypočítává četné způsoby, kterými Evropská unie zrazuje zájmy národů, nad nimiž si osobuje vládu.

Můžeme začít s ekonomikou, jelikož vládci EU přemýšlí takřka výhradně v ekonomické rovině – a s nepochopením vnímají ty ze svých poddaných, kteří tak nečiní: „Na jihu Evropy není práce? Pak by se Jihoevropané měli jednoduše přestěhovat na sever. Opustit své příbuzné, přátele, milované, domovy a kořeny.“

Tento naivní ekonomismus je vedl k domněnce, že jednotná měna zajistí jednotu a vnitřní smír. Pochopitelně došlo k pravému opaku. Díky své vysoké produktivitě musí nyní Německo doplácet na méně výkonné státy jižní Evropy a odměňovat je za jejich nižší produktivitu. Němci pochopitelně chtějí mluvit do využití svých, na Jih investovaných peněz. Vnímají přerozdělování jako parazitismus – Řekové pak zase jako zásah do vlastní suverenity. Obě strany mají pravdu.

Continue Reading

Drieu: anti-moderne et Européen

Autor: Michael O’Meara

„Doba malé politiky minula: již příští století přinese boj o vládu na Zemi – nutnost velké politiky.“

—Nietzsche, Mimo dobro a zlo, §208 (Aurora,1998)

V noci na 15. března 1945, na útěku před novým Američany dosazeným pařížským režimem, spolykal Pierre Drieu La Rochelle smrtelnou dávku gardenalu.

Sebevražda toho skvělého normanského spisovatele, který volil smrt před porážkou, nemohla jeho renomé prakticky pošpinit.

Jak píše historik Pierre Nora ve své předmluvě k Drieuho Deníkům 1939-1945 z roku 1992:

„Pro poválečnou generaci (se stal)… romantickým hrdinou nietzscheovského rozměru, legendárním nonkonformistou, fašistou bez rukou od krve, intelektuálem, který zaplatil nejvyšší cenu za věrnost svým ideálům až do hořkého konce. Jeho postava nabyla mytických rozměrů.“ 1]

Mytických rozměrů, snad – ale je to právě Drieu – revoluční mučedník, pro spásu Evropu zavrhující pravo-levé dělení, který k nám promlouvá i dnes.

Skutečně jen nemnoho autorů jeho doby se tak silně a jasně pustilo do křížku se zásadními otázkami Evropy. Ve svém semi-autobiografickém románu Gilles (1939), 2] napsal, že člověk existuje jedině v boji: „Žádná myšlenka, žádný cit není skutečný, pokud jej neprověří zkouška smrti.“

Revoluční evropanství jeho myšlení na nás dodnes působí nejen proto, že jeho témata řeší i náš svět, ale i proto, že jeho nesmlouvavá „zkouška smrti“ jim dodává jistou nadčasovost.

Continue Reading

„Pokud už budeme hřešit, musíme hřešit potichu.“

Autor: Bernard Porter

Je nasnadě, proč se britské vlády tak dlouho úzkostlivě snažily udržet dějiny svých tajných služeb v tajnosti. V případě dekolonizace – tématu knihy Caldera Waltona Empire of Secrets: British Intelligence, the Cold War and the Twilight of Empire – mohou odhalení o užívání špinavých metod i po padesáti letech nenávratně poničit pečlivě pěstovaný mýtus hladkého a přátelského procesu, do něhož byla schopna Británie – na rozdíl od Francie, Nizozemska nebo třeba Belgie – dekolonizaci usměrnit. Podle oficiální verze historie Británie ochotně garantovala svým koloniím nezávislost coby projev vyvrcholení imperiální vlády, řídící se zásadou přeměny „Impéria na Commonwealth“, jak to označovaly učebnice dějepisu. Cílem tohoto výkladu bylo – kdyby snad nic jiného – pozvednout morálku „obyčejných“ Britů.

Takové tajnosti působily nepříjemnosti jak bývalým příslušníkům tajných služeb, kteří cítili, že si jejich některé počiny zaslouží chválu i zpětně  – jako nejočividnější příklad mohou posloužit lamači kódů z Bletchley Parku – i historikům, kteří se domnívali, že by britské zákony nařizující utajení mohly pomáhat ukrývat něco důležitého. Šlo o dosti citlivou oblast – ještě před několika lety by takovéto nahlas pronesené podezření mohlo mít za následek nálepku konspiračního teoretika – což pro kariéru historika není zrovna nejlepší doporučení.

Jak však některá z těchto podezření nabývala na věrohodnosti a důvěryhodné osoby byly připraveny je potvrdit, změnila vláda notu a od strategie naprostého popření přešla k „managementu informací“, jak to ve své nedávno vydané knize Classified: Secrecy and the State in Modern Britain nazval Christopher Moran. Historikům – pokládaným za příznivě nakloněné tajným službám – byl udělen privilegovaný přístup k utajeným dokumentům, aby je oficiálně zpracovali. Jedním z nich byl i Christopher Andrew, který si na pomoc s knihou The Defence of the Realm (2009) přizval Waltona. Rázem se jeden typ konspiračních teorií – komploty a jejich zahlazování – stal přijatelným. Proto může Walton dnes napsat  – aniž by příliš ohrozil svou akademickou reputaci – že „historie britské dekolonizace je příběhem klamu.“

Continue Reading

Jen jestli to Marine taky nemyslí upřímně jako svého času Standa…

Autor: Roman Bernard

Často dostávám otázky na Front National, i když jsem svůj negativní postoj ke straně jasně vyjádřil ve své zdejší prvotině (a pokud došlo v mezičase k posunu, jistě to nebylo k lepšímu).

Doplňovací volby minulý víkend (článek byl původně publikován v říjnu 2013, pozn. DP) nebyly výjimkou: američtí a britští přátelé mě žádali o komentář k zemětřesení, které přinejmenším roztříštilo samotné základy La République. Skutečně mě překvapilo, že lidé mimo Francii o události vůbec vědí. Nejen že šlo o doplňovací (čili vedlejší) volby, ale doplňovalo se jen jediné křeslo v radě departmentu (départment je územní správní jednotkou, ekvivalent county v USA nebo borough v Británii, přestože je kontrolován přímo z Paříže).

Skutečnost, že i tak banální událost vyvolala zděšené titulky v západních médiích, ukazuje na míru nejistoty, již cítí naše vládnoucí elity – jakkoliv neopodstatněně.

Continue Reading

Britská shovívavost

Autor: George Monbiot

Proč tak málo lidí ví o zvěrstvech britského impéria?

Když čteme zprávy o soudu s tureckým spisovatelem Orhanem Pamukem (připomeňme si časy, kdy se daly Britské listy i číst: „Svoboda projevu v Evropě: Musí to být buď všechno, nebo to není nic“, pozn. DP), zarazí nás dvě věci. Zaprvé pochopitelně anachronistická brutalita tureckých zákonů. Pamuk je stejně jako desítky dalších spisovatelů a novinářů stíhán za „hanobení turectví“, tedy proto, že si dovolil zmínit se o arménské genocidě za 1. světové války a vraždění Kurdů v nedávné době. Zadruhé pak nesmírná až komická stupidita celého soudu. Pokud nějaká akce dovede ony dávné masakry oživit a udělat z nich aktuální téma, je to soud předního spisovatele země kvůli zmínce o nich.

Během příprav ke vstupu do Unie turecká vláda brzy zjistí, že ostatní členské země EU přišly s mnohem účinnějšími způsoby zatajování. Bez právního donucení a bez rozhořčených davů před domy spisovatelů jsme si vyvinuli takřka nekonečnou schopnost zapomínat na námi páchaná zvěrstva.

Zvěrstva? Jaká zvěrstva? Když toto slovo použije turecký spisovatel, každý Turek okamžitě ví, o čem je řeč – jakkoli sveřepě to odmítá. Většina Britů se na vás však podívá s tupým nevědoucím výrazem. Dovolte mi tedy uvést dva příklady, oba zdokumentované stejně dobře jako arménská genocida.

Continue Reading

Karel Marx ¡Presente!

Autor: James B. Whisker

Karel Marx nebyl jen Žid, pocházel také z tradiční rabínské rodiny. Jeho otec upustil od praktikování judaismu, aby mohl v nově vzniklém pruském státě snáze fungovat a přilákat do své advokátní praxe víc klientů. Životopisci se shodují, že starodávné židovské tradice přežívaly v rodině Herschela Mordechaie (po změně jména Heinricha Marxe, pozn. DP) i dlouho poté, co přestal pravidelně chodit do synagogy. Karl Marx zřejmě neměl žádné formální svazky s judaismem, ale byla mu dobře známa teologie i tradice. Absenci náboženské praxe nelze zaměňovat s neznalostí – a skutečně, Marx zdá se během svého života studoval základy všech západních náboženství.

Coby „mladohegelovec“ – jak byli obecně známí hegeliáni na levici – se Marx setkal s často absurdními interpretacemi organizovaného náboženství. Mezi jeho první díla patří Svatá rodina, v podstatě plagiát knihy předního myslitele mladohegelovců Ludwiga Feuerbacha Podstata křesťanství. Právě v dětinsky vyznívající Svaté rodině zaznívá často citovaná Marxova fráze „Náboženství je opium lidstva.“ Sotva však šlo o původní Marxovu myšlenku, jako spíš o vcelku přesné shrnutí jedné ze zásadních Feuerbachových tezí, podle níž se člověk sám sobě odcizuje svou závislostí na Bohu. Soustředěním se na Boha a ujišťováním se, že Bůh napraví veškeré bezpráví a odmění všechno utrpení v dalším životě, si člověk neuvědomuje svou kapacitu napravit nespravedlnosti a předcházet zlu tohoto světa už v tomto světě a skrz své vlastní úsilí. Náboženství má narkotický účinek, jelikož nás nabádá, abychom nevnímali vlastní bídu. Veškeré lidské utrpení, strádaní, bědy a zoufalství patří k božskému záměru, v jehož rámci usilujeme o spásu –  a tak je musíme přijímat  a hýčkat, nikoliv je porážet, obcházet či jim zabraňovat.

Continue Reading

Britský koncentrační tábor během protikoloniálního povstání Mau Mau v Keni. „Práce a svoboda“

Autor: George Monbiot

Jedno se musí popíračům holocaustu nechat: přinejmenším vědí, co popírají. Aby mohli o něco své lži opřít, musejí vytvářet komplikované falešné konstrukce. K popírání britských koloniálních zvěrstev takové snahy není vůbec třeba. Většina lidí si zřejmě ani neuvědomuje, že je třeba něco popírat.

Příběh o neškodném imperialismu, jehož hlavním účelem nebylo zmocnit se území, pracovní síly a surovin, ale naučit domorodce angličtinu, způsobné stolování a podvojné účetnictví pravicový tisk pečlivě udržuje jako svůj mýtus. Mýtus, který však čerpá sílu z pozoruhodně silného sklonu našeho národa vylepšovat a přehlížet minulost.

Odhalení z minulého týdne, že britská vláda systematicky ničila dokumenty popisující špatné nakládání s koloniálními poddanými 1] a že Foreign Office (britské ministerstvo zahraničí, pozn. DP) následně lhalo o tajném archívu s méně závažnými odhaleními 2] – je podle jakýchkoliv měřítek významnou zprávou. Přesto však bylo většinou britského tisku buď zcela ignorováno, nebo mu bylo dopřáno důležitosti poznámky pod čarou. Na webu Telegraphu se mi nepodařilo najít jedinou zmínku o tajném archivu. Jedinou zmínku v The Daily Mail představuje – pokud dokážu říct – názorový sloupek historika Lawrence Jamese, který příležitosti využil k ujištění, že jakékoliv nedostatky koloniální správy byly dílem „hrstky páriů, neschopných úředníků či násilnických výjimek“, zatímco všichni ostatní byli „oddaní, věrní a disciplinovaní“. 3]

Continue Reading

Scientia potestat est

Autor: Yasha Levine

Zlehčování spojení Toru a armády…

Podobné bagatelizace nezaznívaly jen od lidí z EFF.

V roce 2005 přinesl časopis Wired zřejmě první významný profil Toru. Článek Kim Zetterové uvozoval nadpis: „Tor Torches Online Tracking“ (Tor skoncoval s online sledováním). Přestože autorka vyjádřila vůči Toru jistou kritiku, přesto se z jejího popisu zdálo, že armáda technologii na ochranu anonymity bez dalšího předala „dvěma bostonským programátorům“ – Dingledinovi a Nicku Mathewsonovi, kteří produkt zcela přebudovali a nezávisle jej provozovali.

I když Dingledine a Mathewson možná pracovali z Bostonu, jen stěží je – nebo Tor – lze označit za nezávislé.

Když v roce 2005 Wired článek otiskl, oba platil už přinejmenším tři roky Pentagon, a ještě sedm let v tom měl pokračovat.

Continue Reading

Corneliu Zelea Codreanu

Autor: Theodore J. O’Keefe

Neuplynuly ani tři týdny, když Rumunské národní shromáždění zdůraznilo nutnost ustanovení nacionalistického a protižidovského bojového hnutí přijetím dodatku k rumunské ústavě, umožňujícím takřka všem Židům v zemi získat občanství. Když se novina donesla ke Codreanovi, propukl v pláč. Pronárodně smýšlející Rumuni byli v šoku.

Pro rozhořčení nad svévolnou akcí shromáždění měli velice dobré důvody. Rumunští Židé přestavovali viditelně cizorodý prvek v národním organismu. Od Rumunů se lišili jazykem, oděvem, zvyky, vírou, rasou i duchem – a neměli v plánu se většině přizpůsobovat. Naopak to byli Rumuni, kdo měl učinit ústupky jim.

Rumunští Židé se při podvracení země nespokojili jen s marxismem. Od počátku 19. století z větší části ovládali rumunský finanční sektor, obchod i průmysl. Jak to s typickou židovskou arogancí popisuje historik Abraham Leon Sachar. „Antisemitismus nepotřeboval v bigotním Rumunsku žádný vnější podnět… Židé tvořili jedinou existující střední třídu, v podstatě jedinou inteligentní třídu, a tak se obchod v zemi zpravidla octl v jejich rukou. Rumunské rolnictvo je vášnivě nenávidělo.“

Když Rumunsko získalo v roce 1879 nezávislost na Osmanské říši, rozhodli se rumunští státníci a intelektuálové upřít tamějším Židům občanství za každou cenu. Pod tlakem evropským mocností – vždy tak ochotných naslouchat svým židovským finančníkům – však byla vláda nucena uznat teoretický židovský nárok na občanství. Jelikož však bylo získání občanství podmíněno buď službou v rumunské armádě nebo osvědčením vysokého morálního profilu žadatele, jen hrstka Židů se stala občany.

Continue Reading

„Máme právo být těmi, kým jsme – a jedině my můžeme být těmi, kdo jsme.“ Jared Taylor

Autor: Greg Johnson

Poznámka: Jedná se o odpovědi na otázky akademika, sestavujícího knihu o identitárním hnutí.

1. Vnímáte Counter-Currents jako identitářské nakladatelství?

Ano i ne. Popisuji Counter-Currents Publishing jako naklatelství Nové pravice, identitářství má však k Nové pravici podobný vztah jako politika k metapolitice. Chápu identitářství jako v zásadě politické hnutí – jeho metapolitické základy však přinejmenším zčásti položila Nová pravice. Projekt Nové pravice (americké i evropské) vidím jako snahu o zformování posttotalitární pravice, vybavené k boji s poválečnou kulturní hegemonií levicových idejí. Konečným cílem je zakotvit biologické i kulturní přežití a rozkvět evropských národů a etnik jako nejvyšší politickou prioritu, protože právě tyto hodnoty homogenizující síly globalizace aktivně likvidují.

Jako rase nám hrozí vyhynutí kvůli kombinaci porodnosti pod mírou zachování populace, rasového míšení a zaplavování našich domovin barevnými imigranty a jejich potomky. Politicky se nemůžeme těmto trendům postavit kvůli ztrátě suverenity ve prospěch mezinárodních/globálních institucí a elit. Kulturně čelíme asimilaci globální konzumeristickou monokulturou, nepřátelskou evropské identitě a sebezachování.

Význam kultury však bledne v porovnání s naším biologickým vyhynutím. Artefakty vysoké evropské kultury budou v každém případě nadále oceňovány např. Asiaty a Židy – i po vyhynutí rasy, která je vytvořila. Kdybych si musel vybrat, obětoval bych celé dědictví evropské civilizace výměnou za zachování lidí, kteří ji stvořili, z nichž poté může vzejít nový zlatý věk.

Continue Reading

Japonští imigrační úředníci tenisovým loktem netrpí

V roce 2014 Japonsko udělilo azyl 11 žadatelům. Pět tisíc dalších zkoušelo své štěstí, avšak jen 0,2% z nich dostalo zelenou. Jde o nový rekord a drastický nárůst v porovnání s rokem 2013, kdy vytoužený azyl obdrželo žadatelů šest.

Imigrační úředníci tvrdí, že prudký nárůst počtu žadatelů o azyl souvisí s atraktivitou Japonska pro zahraniční dělníky. Proto někteří z nich žádají o azyl, aby mohli v zemi setrvat.

„Většina lidí nepřichází z politických důvodů. V zemích jako Nepál nebo Srí Lanka si mnoho lidí myslí, že mohou do Japonska přijet pracovat.“ Hiroshi Kimizuka, ředitel Odboru azylové a migrační politiky při japonském Ministerstvu spravedlnosti.

Švédsko rovněž zlomilo rekord v roce 2014. Ačkoli má ve srovnání s Japonskem zhruba jednu třináctinu obyvatel (Švédsko 9,6 milionu, Japonsko 126 milionu) udělilo azyl celkem 35 500 žadatelům.

„Když se setkám se zahraničními kolegy, mnoho z nich mi říká, že Švédsko je divná země, co se týče počtu žadatelů o azyl. A já říkám, ne, jste to vy, kdo jste divní. Vy všichni.“ Anders Danielsson, ředitel Švédského imigračního úřadu v rozhovoru pro švédské noviny Sydsvenskan.

Zpráva Japan breaks previous record; granted 11 people asylum in 2014 vyšla na stránkách Swedish Surveyor.

Tor, the Best Internet Anonymity Tool the Government Ever Built

Autor: Yasha Levine

„Americká vláda prostě nemůže provozovat anonymizační síť a pak ji využívat jen pro svou potřebu. Pak by si totiž lidi pokaždé, když by se odtud někdo připojil, řekli: ‚No jo, další agent CIA,‘ pokud by tu síť využívali jen oni.“

— Roger Dingledine, spoluzakladatel sítě Tor, 2004

***

Na začátku června zveřejnil hacker Jacob Appelbaum a další dva bezpečnostní experti, zároveň s německým tiskem, senzační zprávu. Dostali se k přísně tajným dokumentům National Security Agency (NSA) a zdrojovému kódu dokazujícím, že tato sledovací agentura se zaměřila a potenciálně prolomila síť Tor, široce užívaný anonymizační nástroj, považovaný za svatý grál online anonymity.

Aktivisté za internetové soukromí i podobné organizace reagovali zděšeně. Po celé uplynulé desetiletí propagovali Tor coby problematickou, ale extrémně účinnou široce dostupnou technologii, která dokáže ochránit novináře, disidenty a „whistleblowery“ před mocnými vládami, snažícími se monitorovat jejich veškerou aktivitu. Tor byl pokládán za nejlepší existující prostředek – šlo o nedílnou součást příručky EFF „Sebeobrana před sledováním“ od Electronic Frontier Foundation (EFF). Mezi jeho přesvědčené uživatele patřili Edward Snowden a také Glenn Greenwald, podle něhož Tor „umožňuje lidem surfovat, aniž by je vlády či tajné služby mohly sledovat.“

Ale německé exposé ukázalo pravý opak: používání Toru zvýrazňuje uživatele pro totální sledování NSA, potenciálně  zaznamenává a archivuje jeho veškerou online aktivitu.

Continue Reading

Přísaha bojovníků Hizballáhu

Autor: John Morgan

O 11. září toho bylo za uplynulé desetiletí z každé myslitelné perspektivy napsáno tolik, že není snadné nalézt úhel pohledu, který nebude působit banálně. Mohl bych se zabývat 11. zářím coby důsledkem americké zahraniční politiky, nebo jako symptomem islámské hrozby Západu, nebo z hlediska amerického vztahu s Izraelem, případně pak jeho dopady na domácí politiku a kulturu či jeho rolí při odškrtávání položek ze seznamu neokonzervativních imperialistů. Podobné úvahy jste však už nepochybně četli, a já k nim nemám co nového dodat. Proto se raději pokusím o osobní reflexi události.

Hned na úvod chci říct, že nevěřím žádné ze soupeřících teorií o 11. září jako „inside job“ („práce zevnitř“). I když nijak nepopírám, že útoky nabídly americkému vojensko-průmyslovému komplexu a jeho politickým spojencům nezměrné příležitosti, neviděl jsem žádný dostatečně přesvědčivý důkaz o aktivní účasti kterékoliv složky americké vlády nebo bezpečnostních struktur.

Navíc s přihlédnutím k neefektivitě a chaosu, panujícím v každém státním zřízení a touze očernit ostatní soupeřící frakce není možné, aby takto rozsáhlé spiknutí zůstalo utajené nadlouho či natrvalo. Po válce v Iráku netrvalo dlouho, než politici museli vyjít na světlo s pravdou o skutečném spiknutí za oponou, díky němuž vůbec válka začala. Pokud by bylo 11. září spiknutím, někdo by dřív či později předstoupil s důkazy.

Continue Reading

Na cestě k rasovému a civilizačnímu superstátu?

Autor: Guillaume Durocher

Především (ale nikoliv výlučně) mezi severoamerickými obránci zájmů bílých/Evropanů si můžeme všimnout sklonu bagatelizovat etnicko-národní, jazykovou a kulturní rozmanitost Evropy. Podle Richarda Spencera se „Hermani Van Rompuyové tohoto světa mohou stát užitečnými idioty při vytváření infrastruktury rasového a civilizačního superstátu na evropském kontinentu.“ I někteří evropští nacionalisté, jako třeba autor tzv. Nové pravice Guillaume Faye, se vyjádřili v podobném duchu.

Myšlenka únosu Evropské unie nacionalisty nepostrádá kouzlo. Jedním z poučení vzešlých z politického experimentu EU však je zjištění, že mezievropská diverzita často znamená řadu podobných problémů jako ta mezikontinentální. Panevropští aktivisté, tak citliví na problematiku multirasového a muslimsko-křesťanského soužití, by neměli zapomínat, že vnitřní evropské odlišnosti –  ať už jazykové, náboženské, regionální nebo obecně jakékoliv kulturní a etnické – zpravidla vedou k problémům podobného typu i v rámci daného společenství.

Evropská unie se svými 500 miliony občanů z 28 zemí, hovořících 24 jazyky poskytuje mnoho příkladů, jak se tato rozmanitost – úžasná věc a jeden z pramenů historické velikosti evropské civilizace – může rychle stát problémem, když se pokusíte vládu jediného režimu vtisknout různých lidem a národům. Řada dnešních výzev Unie přímo vychází z jejího multietnického charakteru: Němci, Francouzi, Britové, Řekové atd. necítí vysokou vzájemnou míru sounáležitosti, mají různé úrovně výkonnosti (což vede ke zvyšování nerovnosti), nejsou ochotni sdílet hospodářská břemena (což zmenšuje prostor k boji s nerovností) a nechtějí se podrobovat „cizí“ evropské většině. Společné porozumění často kulhá kvůli kulturně-jazykovým odlišnostem a rozhodovací proces a dokonce i estetiku poznamenává nutnost zavděčit se kmenovému cítění každé z etnických skupin. Následkem toho působí EU, jak tomu u multietnických režimů bývá, nefunkčně, zkostnatěle a kulturně sterilně.

Continue Reading

Pulp Fiction

Autor: Trevor Lynch

Pulp Fiction Quentina Tarantina se řadí k mým nejoblíbenějším filmům. Nechtěl jsem, aby se mi líbil – původně jsem na něj dokonce ani nechtěl jít. Podle všeho co jsem o něm slyšel, jsem film měl za naprosto nihilistický a dosti odpudivý počin. Pak ale někdo na večírku popsal Pulp Fiction jako film o „velikosti duše na konci historie“, což mě zaujalo, protože jsem zrovna asi po tisící pročítal Platónovu Ústavu – jejíž jádro tvoří popis lidské duše a „Úvod do četby Hegela“ od Alexandra Kojèva, od něhož odvodil jeho žák Francis Fukuyama svou slavnou frázi o „konci dějin.“

Mluvit o Platónovi a Hegelovi ve stejné větě jako o Quentinu Tarantinovi jistě působí podivně, ale vydržte ještě chvíli. Pulp Fiction není dekadentním filmem. Je to snímek o nejfundamentálnějších metafyzických a morálních volbách dostupných člověku, zasazený do prostředí zločinecké spodiny úpadkové společnosti. Zásadní otázka spočívá v tom, zda žít podle materiálních nebo duchovních hodnot – jestli uspokojit své osobní žádosti nebo je podřídit službě něčemu vyššímu: obecnému blahu, osobnímu smyslu pro čest nebo náboženskému poslání. Tato hluboká závažnost dělá z Pulp Fiction mnohem více než chytrý a temně nihilistický komiks. Jde o  skvělý film.

Třemi hlavními postavami filmu jsou dva zabijáci, jeden černý (Jules Winnfield, skvěle ztvárněný Samuelem L. Jacksonem), druhý bílý (Vincent Vega, hraný Johnem Travoltou) a úplatný boxer, Butch Coolidge (Bruce Willis).

Continue Reading

„Systém“ přichází o legitimitu

Autor: Keith Preston

(Opačný názor – viz článek Josepha S. Nye na Project Syndicate. Příspěvek, který přináší srovnatelné argumenty – viz Gideon Rachman ve Foreign Policy, pozn. aut.)

Až budoucí historici budou sepisovat dějiny někdejších Spojených států amerických, za klíčový bod obratu, kterým započal jejich úpadek, zřejmě označí události 11. září 2001.

Z 2. světové války vzešly USA jako jednoznačně nejmocnější národní stát světa, ohrožovaný pouze mocností nižšího řádu, Sovětským svazem. Americká hegemonie se postupně rozšířila napříč celým světem, jak se západní Evropa stala protektorátem USA a někdejší kolonie evropských koloniálních říši v Asii, Africe a Latinské Americe pak klientskými státy této supervelmoci.

Poválečná doba a druhá polovina 20. však byla také časem antikoloniálních povstání a odbojových hnutí a Spojené státy zabředly do jedné z těchto antikoloniálních válek v Indočíně a nakonec odtud odešly poražené. Následkem těchto událostí přišel americký militarismus o větší část své legitimity. Povinné odvody branců po Vietnamu definitivně zmizely a Amerika se zatím nikdy po tomto fiasku neodhodlala k vojenské operaci podobného rozsahu.

Continue Reading

Vyjděte ze svých rezervací!

Autor: John Morgan

Koncept „odporu bez vůdce“ pro pravici zpopularizoval v 80. a 90. letech ve svých spisech člen Klanu Louis Beam, poté co s ním měl přijít v 60. letech americký zpravodajský důstojník (Ulius L. Amoss – více zde, pozn. DP) jako s možnou strategií odporu proti hrozícímu komunistickému převratu ve Spojených státech.

Vlastně jde jen o adaptaci modelu buněk, v němž se povstalecká skupina dělí na jednotky o několika málo členech, kde o sobě jednotlivé buňky navzájem neví a kde zůstává jen jediný člen každé buňky v kontaktu s vyšším velením, které zprostředkovává povely ústředního velitelství. Tak může organizace pokračovat ve své činnosti i po zajetí a výsleších členů buněk nebo dokonce ústředí, jelikož nikdo nezná všechny zúčastněné.

V průběhu 20. století této techniky úspěšně či neúspěšně využila řada skupin, z těch významnějších zmiňme např. IRA, francouzský odboj, alžírskou FLN (vykresleno v legendárním filmu Bitva o Alžír /La Battaglia di Algeri/), Vietkong, Weather Underground nebo al-Káidu.

Odpor bez vůdce zachází ještě o krok dále a zcela se rozžehnává s konceptem organizace, na jejíž místo staví malé skupinky či jednotlivce, kteří mají z vlastní iniciativy a s využitím jim dostupných zdrojů napadat nepřítele. Jelikož je nespojuje nic kromě společné ideologie, nepřátelské bezpečnostní složky je nemohou sledovat ani předvídat jejich akce. V momentě, kdy počet a intenzita útoků dosáhne jistě úrovně, si hnutí získá přízeň mas a z podzemí se nějakým způsobem zjeví početné hnutí, které pozvedne boj na další úroveň.

Continue Reading

„Citlivé městské čtvrti“? Již brzy i v České republice

Autor: John Robb

„Je to válka proti terorismu, proti radikálnímu islámu, proti všemu, co směřuje k rozbití bratrství, svobody a solidarity… Tak musí znít pevné poselství o hodnotách republiky a sekularismu“ Manuel Valls – ministerský předseda Francie.

Na základě tohoto prohlášení se zdá, že Francie padá do pasti Červené královny. V tomto případě jde o vyčerpávající konflikt mezi stále vyprázdněnějším národním státem a početnou a rostoucí populací nepřizpůsobitelných. Např. zde je vládní seznam a atlas 751 „citlivých městských čtvrtí“ (Zones urbaines sensibles, ZUS) – jako té na obrázku – které se neasimilují.

Pokud jde o past, bude vypadat takto.

Jelikož většina národních států nedokáže už nabídnout příležitosti (ty vyprázdnila globalizace), bývá asimilace urychlována zákony, regulacemi a silou. Komunity pochopitelně budou vzdorovat a hledat pro svůj odpor podporu zvenčí (Islámský stát apod.) – což povede k eskalaci násilí. Více násilí vyústí k zesíleným vládním maladaptivním opatřením – především kvůli slabosti, vlastní vyprázdněnému státu 21. století – a tak dále, dokud nebudou všechny strany závažně poškozeny.

Hlavní otázka zní: Ocitla se Francie v pasti nebo ne?

Continue Reading

Královna Alence: „Abys zůstala na místě, musíš stále běžet, jak jen to dovedeš.“ (Kredit: John Tenniel, ilustrace z knihy Lewise Carrolla, Through the Looking-Glass, 1871)

Autor: John Robb

Past Červené královny 1] označuje paradox z knihy Lewise Carolla Za zrcadlem a co tam Alenka našla.

Červená královna v knize vysvětluje, čím se její království liší od všech ostatních.

Říká: „Abys zůstala na místě, musíš stále běžet, jak to jen dovedeš.“

V čem je tento paradox užitečný?

Jeho základem je velice zajímavá strategická past – past, která zničila organismy všech druhů a typů, od národních států, přes společnosti, odvětví, jednotlivce až po (pro naše účely) teroristické skupiny.

Zaujal jsem vás? Pokud ano, čtěte dál.

Continue Reading