Délský potápěč

Donald Trump o „vytrvalé morální vůdkyni“ a osobností roku 2015 Angele Merkelové (zdroj: Twitter 9. prosince 2015)

Autor: Manuel Ochsenreiter

Ráno 9. listopadu se muselo naprosté většině příslušníků evropského mediálního a politického establishmentu vstávat velice ztěžka. Jak si na Twitteru zoufal německý levicový novinář Jakob Augstein: „Zvolení Donalda Trumpa je smrtí Západu.“

Co se stalo? Dlouhé měsíce liberální evropská mainstreamová média nutila svému obecenstvu nestydaté lži: Všichni si přizvukovali, že Donald Trump nemá sebemenší šanci být zvolen prezidentem.

Urážky jako „venkovští balíci,“ „pobožné ženy“ nebo „přesvědčení rasisté“ měly vykreslit průměrného Trumpova voliče. V rozhovorech i reportážích podávala liberální média Evropanům v podstatě jednostrannou dietu o tom, jak moderní a chytří voliči Hillary bojují s naprosto odpornými Donaldovými fanatiky.

Ale 8. listopadu v noci byl celý projekt evropských mediálních korporací odhalen jako největší továrna na lži, která se na našem kontinentě kdy objevila. Mnohé kritické a informované Evropany to pochopitelně zas tolik nepřekvapilo. Média lžou o masové imigraci, o bruselském superstátě neboli „Evropské unii“ a lžou i o válkách v Libyi, Sýrii a bývalé Ukrajině. Lžou doslova téměř o všem.

Continue Reading

„Tamíme a co ten mezinárodní zatykač na prince Hámida?“ „Dobrej fór Karle, nechceš se radši věnovat Rusku a Číně?“

Autor: Tom Zaja

Menšiny se uprchlíky ve státech Zálivu stát nemohou – ty je totiž předem označily za sektářské rozvraceče: z drúzů máme hrůzu a s alavity nejsou žerty. Křesťané a jezídové nasazovali vlastní kůži od první chvíle, a pokud si tuniská zpráva nevymýšlí, někteří z nich dokonce jí o kus nedobrovolně přišli. Když tedy BBC projevuje obavy o arabskou bezpečnost, identitu a společenskou harmonii, zatímco mlčí o totožných, ale nepoměrně větších hrozbách terorismu a ne-integrace sužujících v podobě imigrační noční můry Evropany, zřejmě jde o jejich představu „šíření pokoje mezi lidmi dobré vůle.“

Katar ovšem poskytuje útočiště výjimečným jednotlivcům, jako je třeba nejneotřelejší „alarmista“ loňského roku: „kluk s budíkem – oběť islamofobie“ Ahmed Mohamed, jehož elektronické hodiny v kufříku – k nerozeznání podobné bombě – vyvolaly adekvátní reakci učitelů a policie, následně označenou za rasistickou a islamofobní. Ahmed se při vyšetřování choval pasivně agresivně a nespolupracoval, zřejmě na základě pokynů svého otce – muslimského aktivisty, který se už dříve podílel na mediálním cirkusu floridského reverenda Terryho Jonese, který se proslavil „procesem s Koránem.“ Ahmed se však přesto stal improvizovaným mučedníkem pro prezidenta Obamu, Marka Zuckerberga, Harvard a dokonce i NASA – kde by případně mohl do budoucna nabýt cenné poznatky řekněme na poli balistiky.

Continue Reading

Syndrom Amy Biehlové, kdy altruistické bělochy zavraždí lidé, kterým se snažili pomoci, a jejich rodiče následně vrahům okamžitě odpustí a projevují s nimi účast. Bělošská patologie par excellence.

Autor: Colin Lidell

Přestože neznám přesnou příčinu smrti dcery vysokého úředníka EU Marie Ladenburgerové, kterou před několika týdny ve Freiburgu znásilnil a utopil afgánských imigrant, vpuštěný do Německa politikou Angely Merkelové, troufnu si říci, že skutečná příčina úmrtí měla spíš než s přebytkem vody v plicích co dočinění s nedostatkem vitamínu „R.“

Kdyby vám to snad nedošlo, vitamín „R“ znamená „vitamín ‚rasismus‘,“ – ano, opět ono slovo, užívané k označení všeho od nacistických vyhlazovacích táborů až po tzv. „mikroagrese.“ 1] Jelikož ale už delší dobu žádné nacistické lágry – a dokonce ani lynčovací výpravy Ku-Klux-Klanu – nemáme, zpravidla se jím nálepkují lidé projevující byť jen lehké znepokojení či dokonce stín nedůvěry k lidem jiných ras a kultur, jejichž zvykům příliš nerozumí nebo se jim nelíbí.

Většině z nás to může za obvyklých okolností připadat jako vcelku banální postřeh, ale pro mladou dívku, která se pozdě v noci sama na kole vrací domů, to může být velice užitečné. Podle dostupných informací jela Maria domů z večírku po půl třetí v noci.

Podobně jako slavný Tygr Williama Blakea i tento zločin bezmála budí úžas svou děsivou symetrií, jakkoliv poněkud temného a nelítostného manichejského typu – zlu, nevděku a brutalitě Afghánce takřka zrcadlově odpovídá nevinnost, štědrost a zranitelnost „privilegovaného“ německého děvčete.

Continue Reading

Autor: Patrick Le Brun

V době vzniku a úvodních let fungování think tanku Nové pravice GRECE považovali jeho členové – mezi něž patřily takové intelektuální těžké váhy jako Alain de Benoist či Pierre Vial – za nezbytné jasně se distancovat od minulých selhání a model, k nimž části pravice té doby dosud oddaně vzhlížely. Tato nová generace autorů, kterým zpravidla v době kulturní revoluce roku ´68 ještě nebylo ani třicet, si jasně uvědomovala, že nostalgická věrnost prohraným bojům – bylo jich několik – brání tomu získat si u svých krajanů většinovou politickou a kulturní podporu. Tak vznikla mezera, kterou levice nikterak neváhala v plné míře využít.

Ve svých esejích a brožurách se lidé z GRECE systematicky zabývali tím, čím nejsou, aby si tak ujasnili, čím se vlastně pokoušejí stát. Neusilovali o návrat k monarchii, režimu ve Vichy, předkoncilnímu ultramontanismu, klasickému liberalismu atp. Při zběžném pohledu se tím pádem mnozí stoupenci pravice ptali: „A co vlastně zbývá?“ Díky této tlusté čáře za minulostí si mnozí uvědomili, jak dalece ztratili kontakt se skutečnou podstatou toho, za co bojovali jimi tolik ctění předci.

Podobně tlustou čáru se dnes alternativní pravice snaží udělat i na americké pravici. Přestože si její intelektuálně nejvytříbenější prvky hojně vypůjčují z Nouvelle Droite, není zběhlost v této evropské škole myšlení pro smysluplnou akci v rámci amerického snažení nezbytná. Na tento nový začátek je ostatně nejvyšší čas. Dnešní doba velí konat – a to ne jen za nějaký hodnotový systém, ale za samotné přežití našich lidí. Naše genocida je nedílnou součástí základního kódu stávajícího systému a politické slepé uličky krajní pravice a košer poltergeistů, kteří lákají hledače pravdy podobně jako světlo lampy můru, lze připodobnit k nebezpečným propadlům nastraženým do cesty. Musíme přijít s něčím novým – nebo zemřít.

Continue Reading

Autor: Jef Costello

1. Jsem Jackova nejoddanější Vesmírná opice

Dlouho jsem se zdráhal psát o Klubu rváčů, jelikož bych tím porušil první dvě pravidla Klubu rváčů. Už ale nemůžu mlčet – a mám toho na srdci opravdu hodně. Takže postavte hodně vody na kafe a vyčleňte si na mě hodinku času. Můžu vám slíbit, že to bude stát za to.

Klub rváčů nahradil Síť (1977) coby můj nejoblíbenější snímek – ne proto, že by šlo o kvalitnější filmařinu nebo snad „nejlepší film všech dob.“ Klub rváčů ke mně totiž promlouvá úplně jinak než ostatní filmy. Viděl jsem ho mnohokrát se spoustou různých lidí a za nejrozmanitějších okolností (zvlášť dobře k němu pasuje Jägermeister). Film se pouští do křížku s problémy mými i naší doby obecně; odráží mé vlastní nejhlubší frustrace a nejtemnější tužby; a přináší (nebo tak alespoň působí) mnoho správných odpovědí na naše neduhy (přestože ideologie filmu obsahuje jednu zásadní mezeru, jak posléze vysvětlím).

Žádný film mě nedokáže inspirovat tak jako Klub rváčů. Když se cítím na dně a v depresi z „dnešního světa“ nebo mé neschopnosti zasadit banalitu svého každodenního života do kontextu, jedno pozdně večerní promítání Klubu rváčů mě postaví zpátky na nohy a připomene mi mou „misi.“ Musím se přiznat, že do jisté míry mi to je poněkud trapné – Klub rváčů totiž (řekl bych) míří na podstatně mladší diváky. Jeho estetika v mnoha ohledech naprosto náleží současnosti a nezapomínejme, že přes jeho velikost máme co do činění s hollywoodským produktem. Jsem vzdělaný muž a přečetl jsem všechna hlavní díla západního kánonu. Jak by pro mě mohl být nový hollywoodský film (ze všech lidí zrovna s Bradem Pittem!) tak důležitý? A přesto všechno tomu tak je – a nikomu se za to nehodlám omlouvat.

Continue Reading

Kde je ten pitomec? Pizza už je studená jak psí čumák a on zas určitě někde kouří…

Autor: Aedon Cassiel

Někdy v roce 1997 vytvořilo osm Pákistánců v jednom více než stotisícovém anglickém městě jádro skupiny zahrnující až tři stovky podezřelých, kteří celá léta zneužívali, skupinově znásilňovali a prodávali jako prostitutky podle těch nejstřízlivějších odhadů více než tisícovku místních dívek, často nezletilých.

Policie nakonec musela čelit obviněním nejen z přehlížení, ale dokonce podílu na zneužívání – někteří policisté dokonce pákistánským gangsterům dodávali drogy a dávali jim echo, kdykoliv se doslechli, že jejich kolegové pátrají po dětech v rukou násilníků.

Jiní se báli gangy vyšetřovat nebo na jejich chování veřejně upozorňovat, protože obviňovat místní menšinové etnické společenství z takto masivní a odpudivé zločinné činnosti by nebylo politicky korektní – slovy jednoho anglického autora „obavy z nálepky rasismu přebily obavy ze zneužití dalších dětí.“

Kde ale myslíte, že se o monstrózním skandálu objevily první zprávy?

Continue Reading

Multikulturní obohacení. Již brzy!

Autor: Joachim Wagner

Už dlouhá léta řeší islámští prostředníci (mediátoři) rodinné spory a manželské problémy mezi muslimy v Německu. Nová kniha se podrobněji zabývá tím, jak uplatňování prvků práva šaría namísto německých zákonů těmito lidmi ovlivňuje muslimské ženy.

Do obchodu s nábytkem Demir v západoněmeckém Recklinghausenu chodí lidé, kteří hledají buď laciný nábytek, nebo v případě některých muslimů radu, co udělat s neposlušnou dcerou.

Ve svém skladiště připomínajícím obchodě o rozloze 400 m² prodává jedenašedesátiletý Libanonec Haj Nur Demir stoly, pračky nebo křesla z druhé ruky, které se k němu dostanou nejčastěji z pozůstalostí, o něž nikdo nestojí. Z tohoto štíhlého, šedovlasého prodavače nábytku s knírkem také vyzařuje autorita, což se mu v jeho druhé profesi velice hodí.

Demir sám odhaduje, že od roku 1972 už v Libanonu a Německu urovnal přes dva tisíce konfliktů v muslimských rodinách. Někdy jen rozdává rady po telefonu, jindy se však musí takřka doslova vrhnout mezi znesvářené strany, aby nedošlo na fyzickou konfrontaci.

Jeho typickým klientem je manžel, kterého opustila manželka nebo otcové párů v nesnázích. Ti si často stěžují na své manželky a dcery, tedy muslimské ženy, kterým se protiví tělesné tresty nebo se chtějí vyvázat z manželského svazku – i přesto, že mají děti.

Continue Reading

Kde je ten Karel?

Autor: Tom Zaja

Asi v polovině Perského zálivu u největšího ropného pole na světě vybíhá do moře malý poloostrov velikosti Connecticutu. Tento polibek geomorfologické štěstěny učinil z katarského státu arabskou verzi The Provision State (přezdívka Connecticutu narážející na jeho bohatství – pozn. překl.), který od svého mírumilovného nabytí nezávislosti na Británii roku 1971 nashromáždil obří bohatství. Takřka přes noc se země začala topit v záplavě možností i problémů, vládnoucí režim se však rozhodně nedrží nijak u zdi. Věren své topografii se Katar ostře vkliňuje do místní politiky a buduje si postavení vlivného hráče a jím rozbouřené politické vlny se budou šířit i v dalekých vodách.

Ctižádostivý Katar bývá podceňován, jelikož ho lidé často řadí do stejné škatulky jako ostatní rozmazlené země Zálivu, jejichž bohatství je nepřímo úměrné jejich pokoře. Katar se spíše než jako bohatý, neutrální a nezávislý stát profiluje jako politicky promiskuitní zemí, která se snaží koupit si přízeň všech (některých více než jiných) využitím strategie zvané „hedging.“(jištění vkladů, rozkládání rizika) 1] Kataru se daří udržovat těsné vztahy s USA, Izraelem, Iránem i Palestinou. Katar rozhodně více než běžný národní stát připomíná rodinné panství, vládnoucí dynastie Al Sání si však mezi občany udržuje oblibu, o níž by většině předáků západních demokracií mohlo jen zdát.

Continue Reading

Autor: Alexandr Elisejev

Lidská společnost v pojetí Tradice znamená organické společenství symbolizující jednotu v mnohosti.  Moderna naproti tomu degraduje společnost na soubor atomizovaných a vzájemně nesourodých prvků chaosu.

V rámci modernity existují dva modely interakce mezi státem a společností. První z nich, nyní dominantní – liberální, předpokládá podřízení státu občanům. Druhý, který rychle pohořel, je totalitní. V jeho rámci se měla společnost podřizovat státu.

Vezměme si jako první liberální model. Je jasné, že zde ve skutečnosti moc náleží jisté nejvyspělejší komponentě společnosti, jakou představuje velký kapitál (plutokrati, magnáti atd.). Zástupci kapitálu ale nevládnou přímo, nýbrž zprostředkovaně skrze jimi vydržované byrokraty a partajní politiky. Přesto společnost a stát jsou dvě různé sféry, můžeme dokonce říci dva různé světy. Proto příslušníci prvního světa nemohou přímo řídit druhý. Pro řízení státu potřebují byrokraty, kteří jsou v něm „uvězněni“. Byrokrati dostávají příkazy a plní je. Ale to potřebuje protiváhu, která neumožňuje byrokratům příliš se zakopávat, uzavírat se do sebe a přerodit se na všemocnou kastu. Onou protiváhou je partajně politická třída, která ovládá byrokraty. Sami partajní politici si navzájem konkurují, aby se zabránilo stagnaci. Dalo by se říci, že politici představují jakousi hraniční skupinu. Jednou nohou stojí ve společnosti a druhou ve státě, přičemž zabezpečují nadvládu společenské elity (velkého kapitálu) pomocí stranických mechanismů.

Continue Reading

Richard Spencer a jeho „Sieg Heil“: 1,5/5.

Autor: Richard B. Spencer

Poznámka editora: Následuje přepis projevu předsedy National Policy Institute a šéfredaktora Radix Journal Richarda B. Spencera, který přednesl na konferenci NPI Who We Are  19. listopadu 2016.

Poznámka redakce DP: Očekávatelně tendenční podání této události si vcelku nezvykle nalezlo cestu i do českého mediálního hlavního proudu (např. zde, zde, zde či tady). Zájemcům doporučujeme také kompletní záznam akce, který na YouTube umístila společnost RedIce.

Asi nejsem jediný, kdo tomu všemu ještě nedokáže pořádně uvěřit.

My na alternativní pravici jsme samozřejmě skoro od počátku brali zvoleného prezidenta Donalda J. Trumpa a jeho šance vážně. Na rozdíl od zbytku světa nás to nepřekvapilo – nebo alespoň ne tolik. Věděli jsme, že může vyhrát. Mnozí z nás tomu věřili od začátku. Něco takového se o médiích středního proudu – a možná bychom měli užívat původního německého označení, Lügenpresse – rozhodně říci nedá.

Končí rok, kdy náhodní trollové z Twitteru, anonymní tvůrci podcastů a disidenti detašovaní hluboko uvnitř mašinérie washingtonské pravice objektivně dokázali, že rozumí politice lépe než „republikánští stratégové“ a „političtí analytici,“ kteří nás každý večer ze studia MSNBC oblažovali svými ironickými postřehy. Nejde jen o to, že to jsou levičáci a zrádci (cucks). Nejde jen o to, že spousta z nich je opravdu hloupých. Člověk si totiž upřímně klade otázku, zda to vůbec jsou lidé – nebo spíš bezduší golemové, uvádění do pohybu nějakou temnou silou, aby bezduše opakovali cokoliv, co večer předtím řekl John Oliver.

Continue Reading

Guillaume Faye – Kolonizace Evropy

Autor: Jared Taylor

Volání do zbraně Guillauma Fayeho

Guillaume Faye, The Colonization of Europe, Arktos, 2016, 400 str. (brožované vydání)

Knihu Kolonizace Evropy napsal před 16 lety Francouz o kontinentu 3500 mil vzdáleném od toho našeho – a přesto se v něm popsaná rasová krize podobá té naší v podstatě k nerozeznání. A co je ještě horší – a v čem vidím největší hodnotu knihy – rozbor patolízalské mentality evropských bělochů poslouží jako takřka dokonalá diagnóza amerických vládců. Navzdory geografické, jazykové a kulturní vzdálenosti a dokonce i zavedené tradici franko-americké řevnivosti zuří na obou stranách Atlantiku stejná psychologická nákaza. Propukla ve všech západních národech. Jakkoliv je toto zjištění velice znepokojivé, podobnosti jsou natolik zásadní, že když se povede zvrátit zhoubný vývoj byť jen jediné vládě, může to posloužit jako model pro zbytek bělošského světa.

Autorem Kolonizace Evropy je plodný a nadaný Guillaume Faye, mezi jehož další díla patří mj. Souběh katastrof, Proč bojujeme a Archeofuturismus, které anglicky mluvícím čtenářům přineslo stále nepostradatelnější nakladatelství Arktos. Faye také dvakrát promluvil na konferenci American Renaissance, kde přítomné uchvátil svou ohnivou obhajobou Západu. Počítám ho mezi nejlepší mluvčí za naše lidi.

„Evropa prochází demografickou a etnokulturní tragédií,“ píše Faye. S Francií v čele se nechává dobrovolně kolonizovat cizinci, nezřídka právě z oněch oblastí, které v 19. století naopak kolonizovali Evropané. Tentokrát však jsme svědky „kolonizace zezdola“ lavinou barevných, kteří prostými počty dobývají kontinent, o jehož ovládnutí silou by si jejich národy mohla leda tak nechat zdát.

Continue Reading

Duterteho plány přímo ohrožují strategické pozice USA a silně oslabí celkové postavení USA v Tichomoří v případě úplné realizace.

Autor: Croix

Dne 19. listopadu 2016 se má v peruánské Limě sejít současný filipínský prezident Duterte s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Podle Putinova tiskového mluvčího Dmitrije Peskova se na této schůzce bude projednávat spolupráce v oblasti účasti ruských firem na těžbě filipínské ropy a také navázání spolupráce mezi Filipínami a Ruskou federací ve vojenské oblasti. Většina veřejnosti v mainstreamových i alternativních médií  všeho druhu zajisté zaregistrovala místy velmi drsné výroky filipínského prezidenta na adresu Spojených států amerických a zvlášť na adresu úřadujícího amerického prezidenta Baracka Obamy. Takové peprné detaily není třeba si připomínat, ale to podstatné z jeho výroků ano. Duterte mimo jiné řekl, že USA mohou zapomenout na dohodu EDCA o rozšíření vojenské spolupráce s Filipínami, pokud on zůstane u moci. Dále uvedl, že jeho země chce uzavřít smlouvy o spolupráci s Ruskem a Čínou v ekonomické i obranné sféře. Rovněž uvedl, že se chce dočkat doby, kdy na Filipínách nebudou přítomny žádné jiné vojenské jednotky krom těch filipínské armády, čímž měl na mysli americké vojenské základny, které se dlouhodobě na Filipínách nacházejí a které chce v horizontu asi dvou let uzavřít.

Americká reakce na tyto kroky je pozoruhodná. Žádná ultimáta a tvrdá vyjádření, natož fyzické protiakce, silový nátlak. Nic významného v tomto směru Washington nepředvedl. Podívejte, co je dneska vůči USA beztrestně možné!

Continue Reading

Źádné selhání USA v Sýrii, nýbrž cílená podpora vleklému, nákladnému a smrtelnému konfliktu. Cíl: blízkovýchodní Třicetiletá válka.

Autor: Daniel Pipes

Když se do sebe pustí nepřátelé Západu, je v našem zájmu pomoci slabší straně

Analytici se shodují, že „rozklad sil syrského režimu se zrychluje,“ že krok za krokem ustupuje a roste pravděpodobnost průlomu sil vzbouřenců a konečného vítězství islamistů. V reakci na to měním své doporučení z neutrality na něco, co se mi jako humanitáři a dlouholetému odpůrci dynastie Asadů neříká snadno: západní vlády by měly podpořit neblahou diktaturu Bašára Asada.

Tady jsou mé důvody pro tento jen neochotně učiněný závěr: Síly zla pro nás představují menší nebezpečí, když spolu válčí navzájem. Tím se (1) soustředí na jednom místě a (2) to brání triumfu jedné ze stran (čímž by se stala ještě větší hrozbou). Západní mocnosti by měly nepřátele směrovat do patové situace pomocí momentálně slabší straně a tím i prodlužováním konfliktu.

Tato politika ostatně nepostrádá precedenty. Po větší část 2. světové války nacistické Německo útočilo proti sovětskému Rusku a navázání co největšího počtu německých vojsk na východní frontě bylo klíčové pro vítězství Spojenců. F. D. Roosevelt proto pomáhal Stalinovi dodávkami vojenského materiálu a koordinoval s ním válečnou strategii. Morálně odpudivý, ale strategicky nutný postup slavil úspěch. A Stalin byl podstatně horším monstrem než Asad.

Continue Reading

F. Roger Devlin – Sexual Utopia in Power (k objednání zde)

Autor: F. Roger Devlin

Poznámka editora:

Následující kapitola z knihy F. Rogera Devlina Sexual Utopia in Power je kompletní verzí článku, který se ve výrazně zkrácené podobě (The ‘Reafricanization’ of the West) objevil v American Renaissance, roč. 19, č. 6. v červnu 2008.

Asi v polovině „bouřlivých dvacátých (let)“ – zatímco Amerika zažívala období míru a blahobytu – vyslovil přední literární kritik Irving Babbitt temné varování:

Sexuální nevázanost [napsal] páchá ve společnosti strašlivou spoušť… Výsledné nemoci jsou … hrozbou pro budoucnost bílé rasy… Vidíme nepopiratelné spojení mezi jistým druhem… požitkářského individualismu a povážlivě klesající porodností. Etničtí Francouzi a Američané jsou, máme-li věřit statistikám, ohroženi vyhynutím. Tam, kde počet obyvatel roste, je to prý na úkor kvality. Rody, k nimž v minulosti lidé vzhlíželi jako ke svým vůdcům, vymírají a množí se podřadnější a často dokonce degenerovaná krev.

Když se ale Babbit zamýšlel nad možnostmi nápravy situace, byl nucen uznat, že „nenajdeme nijak pevnou oporu pro víru, že jednotlivce lze ponouknout k vyšší míře sebekontroly apelem na tak obecné hodnoty, jako jsou prospěch země nebo… blaho bílé rasy ohrožované „stoupajícím přílivem barvy“ (narážka na knihu The Rising Tide of Color Lothropa Stoddarda, pozn. DP)“. Tvrdí, že tradiční ideály sebekázně by mohly být účinnější než otevřeně eugenická opatření. Někdo by mohl namítnout, že omezení uvalená z vnějšku bývají často účinnější než obě výše uvedené možnosti, a že rozmařilost (sexuální i jinou) dvacátých let fakticky zarazila až kázeň přijatá z nutnosti krize 30. let a 2. světové války. Po těchto strádáních následoval nikoliv náhodou poválečný baby boom – ten se však ukázal být pouze přechodnou záležitostí. Dnes se vrátila sexuální situace na Západě do horšího stavu, než by si Babbitt vůbec dokázal představit a jeho varování dnes zní dokonce naléhavěji, než když je svěřoval papíru.

Continue Reading

9. listopadu 2016: Nezvolitelný říkáte?

Autor: Greg Johnson

9. listopadu 2016 se Amerika ocitla na rozcestí: cesta doleva směřovala k většinově barevné zemi se vším, co to obnáší, cesta doprava nabízela alespoň šanci zastavit demografické nahrazování bělochů a tak Ameriku zachránit. Stačilo málo: republikán, který by byl ochoten a schopen problém vidět, měl odvahu s ním něco udělat a politické umění dostat se do Bílého domu. Stručně řečeno jsme potřebovali zázrak. Mohl nás zachránit jedině nějaký bůh. Nebo božský císař.

Prozíravější konzervativci – od Petera Brimelowa, Patricka Buchanana či Wilmota Robertsona a mnoho dalších před nimi až k Lothropu Stoddardovi a Madisonu Grantovi – tento rozhodující okamžik už dlouho předvídali.

Demokraté po více než půlstoletí prostřednictvím nebělošské imigrace z Třetího světa usilovně pracovali na vytvoření trvalé voličské většiny pro svou stranu. S přihlédnutím na voličské chování barevných jde o spolehlivou strategii. Pro demokraty v Americe totiž pravidelně hlasuje přes 90% černochů a více než 60% Hispánců.

Tím pádem s rostoucím podílem barevného obyvatelstva oslabuje i pozice republikánů. Už dnes se v některých většinově barevných volebních okrscích v Kalifornii a na jiných místech v zemi ani nenamáhají stavět vlastní kandidáty. Bude-li tato demografická proměna pokračovat, časem přijdou republikáni i o teoretickou šanci na zisk prezidentského úřadu.

Continue Reading

Utéct před Donaldem Trumpem se dá i takto.

Autor: James Dunphy

Zvládli jsme to. Přežili jsme Hillary. Můžeme počítat se čtyřmi lety ochrany v exekutivě a podstatně delší dobou relativního bezpečí v oblasti soudní moci. Prezident Trump, jakkoliv s námi nemusí souhlasit, uznává naši svobodu slova. Jím jmenovaní soudci Nejvyššího soudu ji budou chránit ještě dlouho poté, co Trump odejde. Obranné pozice máme zajištěné.

Příliš mnoho času však nemáme. Do roku 2020 budou Spojené státy podstatně méně bělošské. Po smrti bude mnoho bílých „baby boomers“ (kteří častěji volí republikány), zatímco do naší země vejde „překrásnými vraty“ v Trumpově zdi spousta barevných (kteří většinou volí demokraty) a ještě více jich doroste do voličského věku, když se už v první dekádě tohoto století stali americkými občany průchodem porodními kanály svých matek. Pokud nedojde k obřímu a nepravděpodobnému hospodářskému boomu a demokraté protentokrát nasadí někoho poněkud charismatičtějšího a méně zkorumpovaného než Hillary Clintonovou, naše ochrana výkonnou složkou moci skutečně potrvá zřejmě jen čtyři roky. Na Nejvyšším soudu naštěstí zasedne několik Trumpem jmenovaných lidí, a tak bude tato instituce hájit naše ústavní práva aspoň tak dlouho, dokud bude žít dostatek soudců-zastánců svobody slova. Těžko však předem odhadovat, do jaké míry může jejich rozhodnutím vzdorovat a převracet je pomstychtivý demokratický prezident bez úcty k zákonu.

I kdyby Trump svůj úřad v roce 2020 obhájil, nesmíme mu dovolit uchlácholit bělošský neklid. Musíme přikládat pod pomyslný kotel.

Continue Reading

Nedokáží-li se [Američané] zburcovat a jednoduše hlasovat pro prvního kandidáta za celou generaci, který se zavazuje hájit jejich zájmy, a hlasovat proti kandidátce, která se otevřeně chlubí tím, že udělá pravý opak (je libo milion dalších Syřanů?), jsou ztraceni.

Autor: Publius Decius Mus 

Letošní volby snesou srovnání s letem číslo 93: buď vtrhnete do kabiny, nebo umřete. Možná umřete tak jako tak. Vy – nebo předák vaší strany – proniknete do kabiny, aniž byste uměl vzít za knipl nebo dokonce s letadlem přistát. Jistého není nic.

Kromě jediného: když se o nic nepokusíte, zemřete na beton. Když metaforu dotáhneme ještě dál: vláda Hillary Clintonové je jako ruská ruleta se samonabíjecí pistolí. S Trumpem přinejmenším dostanete šanci roztočit bubínek revolveru a zkusit své štěstí.

Obyčejnému konzervativci to jistě bude znít jako nemístné přehánění. Nemůže jít o tolik, protože nikdy nejde o tolik – snad jedině na stránkách Gibbonových knih. Konzervativní intelektuálové budou přesvědčeně tvrdit, že žádný „konec dějin“ nenastal a všechny možné scénáře vývoje lidstva zůstávají ve hře. Třeba i – podobně jako Charles Kesler – uznají, že Amerika prochází „krizí.“ Jaký ale je její rozsah? Skutečně může být tak zle, když po osmi letech Obamy hrozí osm dalších Hillary – a konstitucionalističtí konzervativci přesto spřádají plány na obrodu našich milovaných ideálů? Cruz v roce 2024!

Nechci (víc než je zdrávo) kritizovat Keslera, který neprojevuje tolik neopodstatněného optimismu jako většina konzervativců, a který se alespoň správně ptá: Trump nebo Hillary? I když se jeho odpověď – „i kdyby (Trump) sestavoval svůj program zcela náhodně, byl by lepší než politika Clintonové“ – jeví jako bezdůvodně drsná. Ve skutečnosti Trump dospěl, i když ne úplně a ne vytrvale, ke správným odpovědím ve správných oblastech – imigrace, obchod a válka – hned na začátku.

Continue Reading

„Padouch nebo hrdina – my jsme jedna rodina!“

Autor: John Robb

Americké volby klidně můžou nabrat i horší vývoj: mohou se stát předehrou občanské války.

Jak? Nastíním jednoduchý scénář.

Je osmého listopadu a volíme mezi Trumpem a Hillary.

Negativní čísla obou kandidátů se blíží 70% (Hillary dnes negativně hodnotí 56%, Trumpa dokonce 60% /psáno 20. března 2016, pozn. DP/). Kampaň probíhala ve štvavém duchu. Jako by si Stalin s Hitlerem proti sobě střihnuli druhé kolo na americkém politickém kolbišti.

Celé měsíce se v každém americkém státě odehrávají násilné střety protestujících proti policii i sobě navzájem. Voliči se osmého vydávají k urnám velice napjatí, ale všichni už chtějí mít předvolební období za sebou.

To horší je ale teprve čeká.

Continue Reading

Autor: Dorin Alexandru

V první linii kulturního boje dneška buší kladivo jménem Mjolnir. Pokud jste o něm ještě neslyšeli, nové počiny na pravici zřejmě příliš pozorně nesledujete. Jedná se o literární časopis – duchovní dítě Davida Yorkshirea, který jej sám popisuje jako „první akt odporu proti lavině levicové propagandy“. A jde o krok skutečně smělý.

Časopis stojí na čtyřech základních pilířích: tradici, eurocentrismu, elitářství a opozici vůči liberalismu (iliberalismu). Jeho úspěch a rozkvět během posledních několika let ukazuje na velice vytříbenou a podnětnou publikaci. Podařilo se nám Davida zkontaktovat a krátce s ním pohovořit o jeho názorech i budoucnosti Mjolniru.

Dorin Alexandru: Rád bych nejprve Davida přivítal na stránkách CEC – tvé přítomnosti si na našem malém webu z velkého bílého Severu nesmírně ceníme. Začněme tedy od začátku: Jak jsi přišel na myšlenku Mjolniru – vždy jsi nosil někde v hlavě nebo uzrála postupně díky poznaným zkušenostem či zájmům?

Continue Reading

Gójové, myslím to upřímně…

Autor: John Bingham

Bývalý vrchní britský rabín Lord Jonathan Sacks varoval, že západní civilizace stojí podobně jako starověký Řím kvůli neochotě mladších generací převzít odpovědnost spojenou s výchovou dětí na pokraji zhroucení.

Kromě klesající natality jmenoval jako zásadní výzvy, kterým Británie i další evropské země čelí a které jejich vlády ani trh podle všeho nedokáží vyřešit, závislost na dluhu, rozklad rodinné jednotky a prohlubující se propast mezi velmi bohatými a zbytkem.

V konečném důsledku ale podle něj evropská společnost v podobě, v jaké ji známe, „zemře“ následkem demografické krize.

Varoval, že kvůli problémům spojených s integrací nově příchozích do společnosti není řešením ani masová imigrace.

Díky těmto prohlášením z rozhovoru pro The Daily Telegraph se stal jednou z nemnoha veřejně uznávaných osobností, které si v posledních letech odvážily označit klesající porodnost za zásadní společenský problém.

Británie dle jeho slov přichází o svou národní „paměť“ a kulturní identitu, jelikož lidé digitálního věku neudrží dlouho pozornost a unikají jim dějinné souvislosti.

Debatu před nadcházejícím referendem o setrvání v EU označil za plytkou, provinční, zatuchlou a „čpící duchem 50. let“ namísto diskuse hodné 21. století.

Continue Reading