Délský potápěč

Superman a jeho tvůrci, Jerry Siegel (vlevo) a Joe Shuster.

Autor: Jay Schwartz

Podívejte na oblohu – je to pták? Je to letadlo? Ne, je to minjan komiksových superhrdinů a židovských podivínů, jejich tvůrců.

Od samotného vzniku byl svět moderního komiksu pro Židy přátelským prostředím, od Stana Leeho z Marvelu po autora knihy Maus Arta Spiegelmana. Hawkman, Flash, Thor, Superman a Batman všichni vzešli z horečnaté židovské imaginace.

Ale podobně jako nějaké temné tajemství, prozrazené až v posledním mnohoznačném komiksovém okénku, se židovské stopě v tomto oboru dostalo náležité pozornosti teprve nedávno.

Ale proč Židé? Jak se z lidu Knihy stal lid komiksového románu?

Sanfranciský spisovatel Gerard Jones, autor knihy Men of Tomorrow: Geeks, Gangsters, and the Birth of the Comic Book, říká, že se to Židům povedlo náležitým usměrněním „prvotních plánů dospívajících kluků,“ čímž přeměnili podnikání nevalné pověsti – pokleslý komiks – na nedílnou součást popkultury.

Continue Reading

J. R. R. Tolkien

Autor: Bradley J. Birzer

Během posledních let se na pultech knihkupectví objevila skutečná záplava knih zabývajících se J. R. R. Tolkienem. Filmy Petera Jacksona nepochybně posloužily jako skvělá reklama někdejšího syna Oxfordu. Naneštěstí se řada z autorů poslední doby při psaní o Tolkienovi dělí na dva tábory: ty, kteří píšou o jeho křesťanství a ty, kteří o něm nepíší.

Abychom byli spravedliví, všichni se o něm alespoň zmiňují, jen málokdo z nich se ale přiblíží pravdě.

Byť jen zběžný pohled na seznam webu Amazon odhalí, kolik neo-franklinistů (posedlých rozvrhy a podřizováním svých životů utilitárnímu rytmu jakéhosi osvícenského božstva 18. století) i křesťanských evangelíků touží diskutovat o nepříliš hluboko skrytých křesťanských prvcích Hobita a Pána prstenů.

Na opačné straně barikády pak stojí ti, kteří chtějí vidět výhradně Tolkienovu práci s pohanstvím a takřka nadlidské jazykové nadání. Tato skupina se ironií osudu dále štěpí na ateisty a fundamentalisty. Ateisté milují pohanství, fundamentalisté jej nesnášejí. I když mnozí z nich nemají problém s bohyní Venuší mezi dobrými křesťany v Lewisově Té obludné síle, bojí se modlitby Tolkienova Samvěda k valarské královně nebes Elbereth.

Ano, je to velice bizarní a zamotané, podobně jako mnohé v tomto světě zmatení, který Tolkien miloval a zároveň si nad ním zoufal.

Continue Reading

Pro Systém horší než samopal – potravinová soběstačnost.

Během posledních dvou desetiletí se v Americe objevil a nenápadně rozvinul zajímavý psychologicko-sociální fenomén – do té míry, že si jej konečně všimla i kontrolovaná masmédia: „survivalismus.“

Tento termín ve skutečnosti označuje velice širokou škálu chování a jevů. Média se v poslední době samozřejmě chopila oné části ‚popadněte-zbraně-a-vydejte-se-do-kopců‘, jelikož z ní lze nejsnáze vyrobit senzaci.

Na opačném konci spektra však nalezneme i bojácné lidi, kteří by se za žádných okolností zbraně ani nedotkli – a jsou beztak příliš cítit městem, než aby přežili v kopcích –  ale kteří si přesto potichu odložili bokem zásobu dehydrovaných potravin na dva roky. Existují také četné okrajové „odrůdy“: například pár na odpočinku, který se rozhodl prodat rodinný domek a přestěhovat se do kondominia, ze záplavy inzerátů však vybírá jen z míst nabízejících ochranu vysokých zdí, elektronicky ovládaných bran, kamerových systémů a ozbrojené ochranky.

Řadu lidí pochopitelně nalákají realitní nabídky zdůrazňující bezpečnostní prvky, jelikož si jsou vědomi statistik o rostoucí zločinnosti a chtějí se ve svých domovech cítit bezpečně. Nemůžeme je považovat za survivalisty o nic víc než chlapíka, schovávajícího si pod polštářem fusekli plnou zlatých mincí – jen tak pro strýčka Příhodu.

Mnozí však jdou hlouběji. Mezi zákazníky realitních služeb, kteří by nekoupili dům, do něhož se lze dostat pomocí lehčí zbraně než tank M60 se najdou i tací –  a je jich stále více – kteří cítí v břiše studený strach, pramenící nejen z raketově rostoucího počtu vloupání, ale také z přesvědčení, že tato čísla každým rokem porostou a že vláda a policie pořádku milovným občanům už nikdy nedokáže zajistit skutečnou ochranu. Tato hrstka dospěla k závěru, že pokud se chtějí ve svých domovech cítit bezpečně, musí si najít k životu takřka neproniknutelné místo, kde se při zadržování lupičů či plenících davů nebudou muset spoléhat na vládu. A právě tito lidé jsou survivalisty.

A mezi lidmi, skládajícími do regálů dlouhodobé zásoby dehydrovaných potravin nebo měnících půlku z každé výplaty na zlaté mince narůstá i podíl těch, kteří věří, že jednoho dne – neví se kdy přesně, ale během několika let – budou muset skutečně vyjíst svou spíž s dehydrovanými potravinami, jelikož regály supermarketů vybílí hladové davy, nebo že využijí ony zlaté mince k zajištění základních životních potřeb, jak se bankovky Federální rezervní banky stanou bezcennými. I tito lidé jsou svého druhu survivalisty.

Celé spektrum survivalismu spojuje společné pouto: ztráta víry v Systém.

Continue Reading

Julius Evola: Člověk a dílo.

Lutte du Peuple: Renato del Ponte, Vaše jméno je úzce spjato s Evolou. Můžete nám říct, jak jste přišel s Evolou do kontaktu a jaký byl váš vztah s ním?

Renato del Ponte: Jsem prostě člověk, který se vždy snažil dát svému životu řád na existenciální, politické i kulturní úrovni. Není žádným překvapením, že na této cestě jsem se setkal s Evolou, pro kterého byl řád náplní života a i v jeho spisech je podstatným heslem.

Evola se narodil v roce 1898 a já v roce 1944, tak se naše osobní setkání přirozeně mohlo uskutečnit až v posledních letech jeho života.

Okolnosti a charakteristiky našeho vztahu, tak, jak se vyvíjel, jsou zachyceny v dopisech od roku 1969 do roku 1973 (zveřejněno v knize Julius Evola, Lettere 1955-1974 [Finale Emilia: Edizioni La terra degli avi, 1996], str. 120-155) ,

Bylo to vždy velmi srdečný vztah, který mi vštípil touhu vytvořit organizační síť, aby se Evolovy myšlenky šířily jak v Itálii, tak i v zahraničí.

Continue Reading

Buržoazní usilování o štěstí v podstatě redukuje veškerou lidskou motivaci na chtivost a strach: žádost po delším životě, větších majetcích a větším bezpečí – a strach ze smrti, nejistoty a hmotných ztrát.

Autor: Greg Johnson

Někdy v roce 2003 jsem se cítil velice unavený a uvažoval, že nechám práce na jednom projektu spojeném s hnutím a trochu se vyspím. Bylo půl třetí ráno a moc jsem toho poslední dobou nenaspal. Pak mě ale napadlo: „Na co se vlastně šetříš?“ Potřeboval jsem spánek, abych si zachoval svou krásu? Všechno, co ušetříme, stejně musíme vydat, jelikož smrt nikomu nic nenechává. Tím, že se budeme šetřit, svět nezachráníme – toho dosáhneme jedině tím, že se vydáme.

Takže jsem dal práci další hodinu a půl, tvrdě usnul a ráno se probudil s obnovenou energií a odhodláním, jelikož jsem si uvědomil, že občas – pokud od sebe chceme víc – zjistíme, že dokážeme vydat víc, víc než by nás kdy napadlo. Americká pravice se donekonečna zabývá otázkou neustálého posunu politického spektra doleva. Důležitou úlohu hraje i větší morální síla levice, která jí oproti pravici poskytuje systematickou výhodu.

Morální síla má dvojí rozměr.

Zaprvé bývají lidé na levici v průměru horlivější, idealističtější a altruističtější než ti na pravici, což znamená, že jsou ochotní pracovat usilovněji a pro dosažení svých ideálů obětovat více.

Zadruhé levice sice s mainstreamovou pravicí sdílí totožný základní rovnostářský individualistický náhled, svých ideálů se však drží pevněji, zatímco pravice z nich nezřídka slevuje – ať už kvůli zbabělosti, chamtivosti či netečnosti. Za srovnatelných podmínek však zásadový člověk předčí pokrytce, a tak levice nakonec pravici většinou uštve.

Continue Reading

Matthew Tait

Projev Matta Taita na třinácté konferenci American Renaissance 18. dubna 2015.

Úvodní slovo Jareda Taylora

Naším prvním řečníkem je Matthew Tait. Pochází z Buckinghamshiru blízko Londýna a svou oddanost našim lidem projevil velmi časně, když v roce 2004 vstoupil jako 18letý do Britské národní strany (BNP), sám vytvořil její místní pobočku a účastnil za ni několika volebních kláních. Několika jeho předvolebním kampaním se dostalo pozornosti národních médií, v prvé řadě když kandidoval v domovském městě samotné Královny, Windsoru, a získal 15% hlasů. Pan Tait odešel ze strany v roce 2010, když neochotně dospěl k závěru, že její vnitřní problémy jí znemožňují dosáhnout dalšího pokroku. Od té doby zřídil web jménem Western Spring, který se stal jednou z nejpopulárnějších stránek mezi rasově smýšlejícími Brity. Také se mu podařilo rozzuřit liberály založením skupiny nazvané The Legion Martial Arts Club, která si klade za cíl cvičit lidi umění sebeobrany. Dnes se s námi s využitím svých bohatých zkušeností  s nacionalistickou politikou v Británii podělí o možná poučení z katastrof britského nacionalismu. Přivítejte prosím Matthewa Taita!

Matt Tait

Skutečně rád jsem tady, a když jsem se některými z vás včera večer měl možnost setkat, hned mi bylo jasné, že jde o velice silnou, rozmanitou skupinu slušných, většinou bílých, heterosexuálních, normálních lidí – což už samo o sobě stačí, aby nás SPLC označilo za shromáždění k šíření nenávisti. Rád bych poděkoval Jaredu Taylorovi za možnost zde dnes před vámi promluvit. Zvlášť poctěn se cítím proto, že svou řečí zahajuji a pomáhám nastavit tón konference, jíž jsem v minulosti několikrát zúčastnil a odnesl si odtud velice příjemné zážitky. Dny konání konference byly vždy očekávaným datem v mém diáři: příležitost setkat se s přáteli, dobít baterky a probrat všechno, o čem se s lidmi v „běžném“ životě – i s rodinou, kolegy nebo přáteli –  nedá často úplně snadno bavit. Proto pro mě byla tato setkání vždy úžasným zážitkem a doufám, že si jej užijete stejně jako já dvakrát v minulosti i prozatím letos. Na minulých konferencích jsem se spřátelil se skvělými lidmi a tato přátelství přestála vzdálenost tisíců mil napříč oceánem, přivedla ke mně do Anglie několik návštěvníků a upřímně doufám, že na této cestě obnovím stará přátelství – jak už se stalo – a navážu i nová.

Continue Reading

Ukazuje se, že nebezpečí číhá na ruského prezidenta a jeho nejbližší okolí nejen na Západě, ale i na Východě.

Autor: Vladimír Lepechin

Spojené státy americké a Evropská unie označili jako své nepřátele Rusko a osobně Vladimíra Putina. Ale prezident Ruské federace má své protivníky i uvnitř Ruska. O tom, kdo jsou tito nepřátelé mluví Vladimír Lepechin.

Jsou tomu přesně tři roky, kdy se Vladimír Putin opět stal hlavou státu (7. května 2012 /článek byl publikován 10. května 2015, pozn. DP/) a podepsal 11 prezidentských výnosů zaměřených na ekonomický a sociální rozvoj země.  Bohužel, do současné doby ne všechny prezidentské výnosy byly řádně splněny.

Odborníci vidí příčiny nesplnění prezidentských výnosů nejenom ve zhoršení vztahů Ruska s řadou tradičních partnerů, ale také v narůstání soupeření mezi různými zájmovými skupinami uvnitř vládnoucí třídy.

Klanová válka uvnitř ruských elit

Agentura Foreign Policy  po vraždě Borise Němcova uvedla, že tato vražda jednoho z hlavních kritiků Kremlu v centru Moskvy vedla k otevřené konfrontaci dvou nejvlivnějších klanů v Rusku.

Ve skutečnosti jsou uvnitř vládních struktur v Rusku ne dvě, ale tři hlavní skupiny. A boj mezi nimi se tak či onak projevuje na dynamice rozvoje země. Jestliže Vladimír Putin vede hlavní zájmovou skupinu, pak které jsou další dvě skupiny ve vládnoucí elitě a čeho chtějí dosáhnout svou praktickou politikou?

Continue Reading

Jediné oblasti, kde jsou křesťanské perspektivy přijímány mainstreamem jsou tam, kde si podávají ruce se sekulární levicí.

Autor: Kevin MacDonald

Několik komentářů pod mým článkem „Co je špatně se Švédy?“ zmiňuje křesťanství jako faktor vykořenění Evropanů. Souhlasím s tím, že křesťanství v rovnici figuruje, ale vidím několik problémů s tezí, podle níž se jedná o příčinu hlavní.

• Především bylo křesťanství západní náboženstvím v dobách expanze Západu napříč celým světem. Před stoletím celou planetu s výjimkou Číny, Japonska, Siamu, Koreje, Etiopie a Libérie ovládali křesťanští Evropané a křesťanství bylo přinejmenším slučitelné s touto pozoruhodnou expanzí a ohromným nárůstem evropského obyvatelstva během tohoto období. Pokud něco, úpadek Západu se kryje s úpadkem náboženského cítění mezi západními elitami. Kdyby svět zůstal v podobě z roku 1960, nikdo by o sebevraždě Západu nemluvil.

• Křesťanství se odívalo v průběhu staletí různými podobami – jako ideologie etnické obrany během iberské reconquisty, opora vykořisťovatelských monarchií a aristokracií v Evropě a Latinské Americe, prapor etnického boje proti lichvářskému vykořisťování rolnictva etnickými cizinci ve středověku, ospravedlnění otroctví a segregace na americkém Jihu a apartheidu v Jižní Africe. Také nesmíme zapomínat na puritány, kvakery a některé další protestantské sekty, tak významně probírané v mých dílech. Křesťanství se nedrží konzistentní linie etnické sebevraždy a morálního univerzalismu. Lidé na obou stranách rovnice obchodu s otroky v Británii 17. a 18. století byli křesťany, stejně jako obě strany Americké občanské války.

• Napříč dějinami křesťanství velice zdatně dávalo císaři, co je císařovo – pružně se přizpůsobovalo světské moci. V Americe – a hádám, že všude na Západě – měli křesťané před nástupem 60. let a triumfem sekulární levice mnohem větší vliv na kulturu, např. když od 20. let vedli úspěšnou kampaň za omezení zobrazování sexu a negativního vyobrazování křesťanství v Hollywoodu. Dnes je mocenská soustava sekulární, multikulturalistická, pro barevnou imigraci a za jeden ze svých hlavních cílů si vytyčila vymýcení veřejných projevů křesťanství a tradičních křesťanských postojů k manželství a rodině. Křesťanství samo o sobě bylo infiltrováno sekulární levicí, nejzjevněji v případě katolického 2. Vatikánského koncilu, ale také u hlavních protestanských církví. Církev však po staletí představovala výspu kulturního konzervatismu a opozice židovskému vlivu.

Continue Reading

Franco Freda na knižním veletrhu v Padově.

Rozhovor s Franco Fredou u příležitosti knižního veletrhu v Padově koncem loňského roku.

EreticaMente: Během více než padesáti let nakladatelské služby [milizia editoriale] – Edizioni di Ar vzniklo v roce 1964 – jste vykonával kulturně-politickou výchovnou práci určenou, jak jste sám upřesnil, k ovlivňování smýšlení, posilování sklonů, šíření přesvědčení, upevňování shodných postojů. A také k uchovávání i zpřítomňování idejí, mýtů a symbolů. Jaká bilance se, myslíte, dá teď udělat?

Franco Freda: Děkuji vám, ale nejsem účetní. Když mluvíme o idejích nebo ideologiích či světonázorech, nemůžeme používat pojmy z ekonomiky a financí, nezdá se vám? Naše Idea světa se vždy vtělovala do dějin a vždy se vtělovat bude. Vede k tomu přímé jednání; není nějakou dočasnou položkou má dáti / dal.

EM: Ve vašem slavném vystoupení na schůzi Řídícího výboru Evropské revoluční fronty 17. srpna 1969 v Regensburgu, z kterého vzešel váš zásadní text Rozmetání systému, jste zdůrazňoval nastolení kupecké diktatury, která byla v západní společnosti ve stádiu uskutečňování v každé sféře existence. Domníváte se, po skoro padesáti letech od toho proslovu, že sestupný proces je v konečné fázi nebo že musíme očekávat další úrovně úpadku?

FF: Horší nemá nikdy konce. Ale my chceme lepší. A chceme nemožné: přetvořit horší v lepší. [srv. Platónův dialog Politikos II., 293a až 293e – pozn. DP]

EM: Živná půda západního rozkladu bývá často spojována výlučně s ekonomistickou dimenzí nebo s morálkou. Nemyslíte, v souvislosti s tím, co při různých příležitostech napsal Guénon, že charakter poslední fáze cyklu je naopak povahy velice jemné a duchovní, a že ekonomistický rozměr jen napomáhá  procesu více skrytému a nebezpečnému?

FF: Jistě, máte pravdu, myslím si totéž co vy, ale dovolte mi připomenout, že už časy Platónovy byly úpadkové. Přesto Platón bojoval proti ubohosti, která ho obklopovala pomocí mistrovských pedagogických děl, která nám zanechal a svou existencí. Když vzplane oheň, hledám vodu, abych ho uhasil; nehledám paliče.

Continue Reading

John Ronald Reuel Tolkien v roce 1916

Autor: Brittanicus

I přes všeobecné pohrdání literárního světa, který nedokázal pochopit vznešeného ducha, který dílo prostupuje, byl Pán prstenů J. R. R. Tolkiena nedávno zvolen tisíci zákazníků knihkupectví Waterstones nejlepším románem 20. století. Ocenění je to zcela zasloužené, protože Tolkienovo mistrovské dílo náleží ke klasickým hrdinským románům. Inspirován tradiční evropskou mytologií a láskou k anglickému venkovu, vytvořil Tolkien smyšlený svět a mytologii s nadčasovou silou.

Tolkienova sága o Prstenu – poprvé vydána roku 1965 – se skládá ze tří částí: Společenstvo prstenu, Dvě věže a Návrat krále. Přestože zesnulý Walt Disney plánoval vytvořit velkolepou animovanou adaptaci celé trilogie, která by zřejmě byla důstojná velkoleposti díla, práva na zfilmování se nakonec do rukou „maďarskému“ producentovi. Ten příběh zpracoval takovým způsobem, že zápletka nedávala smysl a vznešení světlí Tolkienovi elfové byli zpodobněni jako Mexičané s orientálními rysy. Podle všeho bude filmové zpracování, hodné kalibru knihy, muset počkat, dokud politický triumf anglického nacionalismu nevzedme novou vlnu zdravé kulturní energie. (Esej vznikla před natočením filmů Petera Jacksona, pozn. DP) Mezitím nám naštěstí stále zůstávají knihy.

Národní mýtus

John Ronald Reuel Tolkien, veterán, vynikající filolog a profesor anglosaštiny ve věku pouhých 33 let, sám říkával, že svými romány chtěl uhasit žízeň po „vytvoření anglického mýtu.“ Za tím účelem stvořil vlastní propracovaný a spletitý svět, do jisté míry po vzoru severské mytologie a Wagnerovy opery Prsten Nibelungů. Fiktivní svět Středozemě obývají různé rasy lidí, elfů, trpaslíků, skřetů, obrů a hobitů. Autor vypracoval úplné abecedy a jazyky jako „elfštinu,“ kalendáře a podrobné mapy království a zemí Středozemě.

Continue Reading

Marine Le Penová

Autorka: Tiberge

Stručný výtah z článku publikovaného francouzskými novinami Le Figaro, opatřený komentáři autorky.

V únoru se z popudu Louise Aliota (přítel Marine Le Penové a místopředseda Front National) uskuteční stranický sjezd s cílem přehodnotit hospodářský program strany. Shromáždí se členové politického výboru, poslanci, starostové a několik mimo stojících postav, aby se pokusili vzít si poučení z místních voleb. Neúspěch v nich byl těžce stravitelnou hořkou pilulkou. I přes vysoký počet hlasů dokazující sílu voličského odporu lidé mluví o tom, že ekonomický program FN odradil část pravicově smýšlejících voličů.

Nedávný přeběhlík od republikánů k FN Franck Allision má za to, že strana by měla usilovat o pravicové voliče: „Musíme si získat nové středostavovské voliče, pracovníky ve svobodných povoláních a důchodce“ a dodal, že strana musí být příznivěji nakloněna spojenectvím. Předák vlastenecké mládežnické skupiny Antoine Melliès také řekl, že mimo předáků průmyslu nechápou ekonomický program strany ani mnozí nezávislí živnostníci a řemeslníci. „Ze dvou důvodů: naše postoje k euru je děsí, a také dostatečně přesně neformulujeme mikro- a makroekonomické otázky.“ Soudí, že strana se musí otevřeněji zabývat postavením živnostníků, sociálními odvody, administrativními úkony a složitostmi účetnictví.

Continue Reading

Viktor Orbán

Maďarský premiér Viktor Orbán bránil svůj odmítavý postoj proti uprchlíkům, z nichž tvoří drtivou většinu muslimové, kdy řekl v rozhovoru, že islám „nikdy nebyl součástí Evropy.“

V rozhovoru na téma rekordního přílivu uprchlíků pro německý týdeník Focus prohlásil, že „jazyk evropské elity je ideologický a dogmatický.“

„Islám nebyl součástí Evropy, přišel k nám,“ řekl dále Orbán týdeníku Focus.

Uznal, že desítky tisíc tureckých migrantů v Německu, kteří do země dorazili v 60. letech za prací, nyní „tvoří součást německé, a tím pádem i evropské historie.“

„Duchovně ale islám nikdy do Evropy nepatřil. Jsou to pravidla jiného světa.“

Continue Reading

J. R. R. Tolkien

Autor: Bradley J. Birzer

Dnes (3. ledna 2015) by J. R. R. Tolkien oslavil 123. narozeniny. Jelikož považoval Bilbovy stojedenáctiny za významné jubileum, co by si asi pomyslel o stotřiadvacetinách? Čas pro něj hádám pozbyl významu, jak se na nás seshora usmívá. Vím o několika jeptiškách, které se modlí za jeho svatořečení, a já bych se neváhal k takovéto modlitbě připojit. Přesto: 123 – zajímavé a působivé číslo.

Když už teď Peter Jackson skončil se svou likvidací a pošpiněním Tolkienovy práce (omluvám se, nejsem fanouškem jeho filmů), doufám, že coby Zápaďané můžeme znovu Tolkienův odkaz vyrvat Hollywoodu a jeho perverzitám. Líbilo se mi Jacksonovo zpracování Společenstva prstenu, snesl jsem Dvě věže a protrpěl Návrat krále. Z hobitovské trilogie jsem neviděl jediný záběr. A nemíním to nijak měnit. Nechci dávat Jacksonovi jediný cent ze své peněženky – raději bych zůstal viset na plotě z ostnatého drátu, než tomu člověku cokoliv dával.

Zpátky ke šťastným myšlenkám – jedním z mých novoročních předsevzetí je udržet si pozitivnější náhled na život. Součástí tohoto předsevzetí znovu ve světě nalézt dobro tvoří i přehodnocení mé lásky k Tolkienovi a všem inkousťackým věcem, což doufám provést v tomto roce Páně 2015.

Continue Reading

Eurooptimistou může dnes být pouze neevropský člověk.

Autor: Alexandr Dugin

Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa, ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je  nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, musí být obrovské.

Jak se nevyhnutelný konec Evropy týká Ruska? To je složitá a živá otázka, vzhledem k tomu, že ruská kultura, náboženství a sama ruská civilizace má evropské a středomořské kořeny. Rusko je část věčné Evropy a osud Starého světa nám nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem.

Věčná Evropa: tři kasty

Současná evropská civilizace je historickým pokračováním civilizace středomořské. V této posloupnosti převládá indoevropská složka a základní jazykovou a kulturní matricí Evropy je indoevropská tradice.

Pokud si připomeneme  rekonstrukci třístupňového systému Georgese Dumézila (1898-1986, francouzský komparativní filolog, který se mj. zabýval  analýzou protoindoevropského náboženství a společnosti, pozn. překl.), uvidíme před sebou sociologický obrázek Evropy, jejíž společenský řád trvale ovládá princip tří hlavních kast: kněžích, válečníků a výrobců.

V různých historických etapách a pod různými označeními se s takovou stratifikací evropských společenství skutečně setkáváme.

Continue Reading

Smrt ducha je cenou za pokrok.

Autor: Bradley J. Birzer

Kultura nedokáže přežít bez náboženství – alespoň ne na dlouho. Slovo kultura vychází z kořene cultus, výrazu označujícího skupinu lidí, nejčastěji spojených příbuzenstvím, kteří se sdruží k uctívání totožného božstva či božstev. Jakmile se zformuje společné uctívání a chápání teologie, vyvine se z tohoto základu kultura. Následuje ji ekonomika, politika a právo. Ideologové útočí na tyto povrchové složky společnosti – ekonomiku, politiku a právo – ve snaze přetvořit kulturu se jim ale daří jedině překrucovat a ničit.

Někteří, zejména ve 20. století, ani tak Boha neztratili, jako Ho spíš začali postupně nenávidět. Zvláště to platí pro ty, kdo přijali za svou starobylou herezi křesťanství: gnosticismus. [1] Politický filozof 21. století Eric Voegelin napsal:

„Smrt ducha je cenou za pokrok. Toto tajemství západní apokalypsy zjevil Nietzsche, když vyhlásil, že Bůh je mrtev a že byl zavražděn. Gnostické vraždy, o níž mluvil, se stále dopouštějí ti, kdo Boha obětují civilizaci. Čím horlivěji je veškeré lidská energie vrhána do velikého podniku spásy prostřednictvím světově imanentní činnosti, tím více se lidské bytosti, které se tohoto podniku účastní, vzdalují životu ducha. Jenže život ducha je zdrojem řádu v člověku i ve společnosti, a tak je právě úspěch gnostické civilizace příčinou jejího úpadku.“ [2]

C. S. Lewis tento fenomén trefně popsal ve své filozofické knize Zničení člověka a fantastickém díle pro dospělé Ta obludná síla. Ve Zničení člověka dospěl k závěru, že tato výměna morálky za technologický pokrok není ničím menším než „faustovským paktem: vzdej se duše a na oplátku dostaneš sílu.“ [3]

Continue Reading

Martin Schulz, předseda Evropského parlamentu – „jako jediný v Evropském parlamentu nemá maturitu.“ (zdroj: Wikipedia)

Martin Schulz aktivně působí v evropské politice už takřka třicet let, a tak ho není třeba podrobněji představovat. Mnohým obyčejným lidem však není příliš jasný obsah jeho funkce, protože spousta lidí se neorientuje v úloze a pravomocích evropských institucí v prostředí EU po schválení Lisabonské smlouvy.

Ve své funkci předsedy EP se Schulz podílí na určování celkového směřování mezinárodních vztahů a také plní roli strážce základních hodnot EU. Evropský parlament je první institucí Evropské unie, která byla před schválení Lisabonské smlouvy všeobecně považována za zbytečnou žvanírnu, postupně se z ní ale stává jeden z nejvlivnějších legislativních orgánů, jak co týče zákonodárných pravomocí, tak svých pravomocí při dohledu nad výkonnou složkou.

Neformálně samozřejmě politické zkušenosti v kombinaci s konexemi na představitele národní politické moci znamenají, že členský stát může zpravidla považovat nabytí takto vysoké evropské funkce svým občanem za výhodné.

Schulz pochází z Německa, co tedy považuje za raison d’etre této země? Jeho vlastní slova, jak je pro Haaretz zprostředkoval Schulzův přítel Avraham Burg, ukazují na zajímavou odpověď:

[…] Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz je můj blízký přítel. Ve většině otázek spojených s izraelsko-palestinským konfliktem se neshodneme. Jeho názory se blíží izraelskému mainstreamu nebo postoji předsedy socialistů Isaaca Herzoga. Jednou mi v upřímném rozhovoru řekl: „V mých očích existuje nové Německo jedině proto, aby zajistilo existenci státu Izrael a židovského národa.“ […] Zdroj: Haaretz, ‚Pěkně poděkujte Martinu Schulzovi‘, Avraham Burg, 14. února 2014.

Continue Reading

Franco Freda

Rozhovor Adriana Sciancy s Franco Fredou

Adriano Scianca: Promiňte předvídatelný úvod, ale novinařina trpí diktaturou „informace“. 1] Takže na úvod se vás ptám: jak se cítíte, když jste už před lety v knížkách, politickým působením a ediční činností předvídal imigrační invazi (dnes se mnozí rozpomínají na Raspailův Tábor svatých, který jste před lety publikoval)?

Franco Freda: Bezmocně, zahanbeně, protože jsme jen předvídali a předpovídali, aniž jsme zformovali nebo transformovali lidi a okolnosti. Tudíž žádná hrdost, žádné sebeuspokojení, ale děs a odpor při sledování této naší (nás dnešních, včerejších a předvčerejších) země zaplavené a znetvořené cizorodými davy. Pomocí textů, které vycházely v Antibancoru, studijním periodiku o ekonomice a financích, který vydávala Fronte Nazionale, jsme také uhodli, že ve shodě s obrovskou zkázou evropské etnické struktury způsobenou invazí alogenních finanční oligarchie – klika osmdesáti pěti nejbohatších lidí na světě, která disponuje bohatstvím rovnajícímu se jmění více než poloviny světové populace – vyprecizuje mechanismus ekonomické agrese proti evropským národům. Jinými slovy, uhodli jsme, že finanční oligarchie jako protiváhu systému etnické rovnosti, chaosu, naplánuje a zavede systém nerovnosti výlučně ekonomické. Dlouhá, katastrofická krize evropských ekonomik, způsobená prasknutím peněžní „bubliny“, bohužel ukazuje, že náš pesimismus byl „aktivní“ a aktuální.  

AS: V Rozmetání systému (1969) jste napsal: „Nadešla chvíle ukončit hrátky s loutkou ‚Evropy‘ nebo kloktat s jejím jménem.“ V I lupi azzurri (Modří vlci, 2001) jste naopak členy společenství Fronte Nazionale podněcoval k boji za blaho pospolitosti a odvolával jste se přitom na „1. náš Národ [Nation]; 2. na Evropu; 3. na ‚bílý‘ svět severské arioevropské rasy“. Čím byla určena změna perspektivy? A jaký dojem slovo „Evropa“ vyvolává dnes?

Franco Freda: Kružnice, čili řešení v čase, jsou rýsovány podle otázek, které se kladou. Střed (kterým jistě nejsem já, ale ideje, v nichž se poznávám a které vykládám /interpreto, z lat. interpres – zprostředkovatel, pozn. DP/) naopak zůstává stejný. Od útoků fanatických ideologických vášní minulého století, od jejich „bezlimitnosti“ (esmesuranza – přemíra, nemíra), která vše viděla malé, nedostatečné a falešné, bylo nutno přejít k protiútokům kvůli chránění bezduchého těla Evropy před potenciálně smrtelným ohrožením.

Continue Reading

Věrnost je silnější než oheň.

Autor: Milan Nakonečný

Příjemným překvapením pro obdivovatele díla italského filosofa Julia Evoly bylo vydání jeho dílka Směrnice, rozsahem nevelkého, ale obsahově velmi významného, protože je jakýmsi pečlivým shrnutím základních tezí jeho pesimistické filosofie západní kultury. Ačkoli je to dílo staré již celá desetiletí, neztratilo nic na své aktuálnosti, spíše naopak, je vysoce inspirativní pro přemýšlení nad krachem západního, nejen stylu politicko-ideologického myšlení a praxe, ale hluboké krize duchovního života Západu vůbec. Evola zde ještě hovoří o „amerikanismu“ a „sovětismu“ (resp.. „komunismu“), který byl rozpadem Sovětského svazu pouze nahrazen současným Ruskem. Mnohým se však zdá, že se stará, Reaganem míněná sovětská „říše zla“, rozšířila na další říši zla, která se stala hlavním ziskuchtivým exportérem „demokracie“, to je hospodářských a politických investic hlavně do zemí Blízkého Východu, zatímco by měla být směrována spíše do oblasti zcela nedostatkové demokracie, jíž je současná Evropská unie.

Evolovým hlavním cílem jeho snah bylo vybudovat na hnilobných troskách západní pseudodemokracie a zhoubného ekonomického liberalismu jakési podzemní duchovní centrum, které by se snad v budoucnosti mohlo stát činitelem duchovní a politické rekonvalescence Západu, to je návratu k jeho živoucím tradicím, pokud ten vůbec přežije drze organizovaný vpád islamistických hord a z Evropy se nestane „islamistická Eurábie“ (W. Laqueur 2006). „Důležité je pouze toto: dnes se nacházíme uprostřed světa trosek. A náš problém je následující: existují ještě mezi těmito troskami lidé stojící na vlastních nohou? A co by měli, nebo spíše co ještě mohou dělat?“

Continue Reading

Chmelnického pomník v Kyjevě.

Autor: Theodore J. O’Keefe

Ukrajinský osvobozenecký boj v 17. století postavil kozáky proti židovským správcům panství a výběrčím daní

Ve staletích následujících po zničení Ruska Mongoly v roce 1240 se obří prostory Ukrajiny, táhnoucí se od východních svahů Karpat po mocný tok Dněpru, nikdy nedočkaly úlevy od vnějších útoků a cizí nadvlády na příliš dlouho. Kvůli své poloze na pomezí, oddělujícím Slovany od Tatary ovládaných stepí na jihu a východě (samotné jméno „Ukrajina“ je odvozeno z východoslovanského označení pohraničí), byla země otevřená jak nájezdům krymských Tatarů, tak územním ambicím stabilnějších slovanských sousedů na severu a západě, především Polska a Moskvy. Přesto však nebyl osud Ukrajinců nikdy horší než během tři čtvrtě století, následujícího po anexi země Polskem v roce 1569.

V té době se Polsko dostalo pod nadvládu agresivní a samolibé pozemkové šlechty. Magnáti kontrolovali polský parlament, Sejm, a disponovali ve státě větší mírou autority než král. Když Polsko na Litvě získalo Ukrajinu, šlechtici se okamžitě jali zabírat tamější nejlepší pozemky. Některé rody, jako Wiśniowiečtí, Koniecpolští nebo Potočtí, nashromáždily obří panství, na nichž pro ně dřeli do nevolnictví spoutaní ukrajinští rolníci.

Kontrast mezi Ukrajinci a jejich polskými pány by jen stěží mohl být výraznější. Polské panstvo bylo kultivovanou aristokracií, plynně hovořící latinsky a francouzsky a věnující se nabývání poznání a umění. Urození žili v přepychových zámcích, jejichž stěny zdobily bohaté tapisérie a malby italských mistrů. Jejich stoly se blyštěly krásným stříbrem a křišťálem, a opulentní a časté bály se odehrávaly za zvuků italských orchestrů.

Takřka všichni Ukrajinci byli chudí rolníci, zpravidla upoutaní k  panské půdě a jejich obydlí byla skromná – i když vždy dokonale čistá. Životy ukrajinských nevolníků vyplňovala neustávající a ubíjející dřina. Na každém kroku museli platit berně a pokuty – a pokud se znelíbili svým pánům, čekalo je brutální bití.

Continue Reading

Skoncovat s liberalismem – jinak nás čeká to samé.

Autor: Alexandr Dugin

Série teroristických útoků v Paříží, ke kterým došlo 13. listopadu 2015, splňuje všechny podmínky pro to, aby se stala výchozím bodem pro novou kapitolu současných evropských dějin. Jestli se jím stane, nebo ne, je otevřená otázka, vše závisí na tom, jak tyto útoky budou interpretovány francouzskou a evropskou společností a jaké závěry z nich budou učiněny.

Průběh událostí samotných je znám: současně na několika místech Paříže byla zorganizována a zkoordinována skupina lidí vykřikujících islámskou modlitební formuli – „Allahu akbar“ nebo jinou – která zahájila palbu na civilní osoby v barech a kavárnách večerní Paříže začínající trávit víkend. Současně došlo k odpálení sebevražedných atentátníků u stadionu Stade de France, kde probíhal zápas mezi fotbalovými družstvy Francie a Německa. V tu samou dobu skupina teroristů vtrhla do koncertního sálu Bataclan, kde začínal koncert americké skupiny Eagles of Death Metal, a zahájila palbu do davu diváků, které si vzala jako rukojmí. Ve výsledku zahynulo asi 200 lidí a ještě větší množství jich utrpělo zranění různého stupně závažnosti. Odpovědnost za provedení teroristického útoku na sebe vzala v Rusku zakázaná teroristická organizace Islámský stát. Detaily a verze toho, co proběhlo, se budou postupně upřesňovat, nicméně důležité není jen znát podrobnosti, ale hlavně objasnit smysl toho, co proběhlo.

Continue Reading