Délský potápěč

EU stojí na pokraji sociálního a kulturního kolapsu.

Autor: The Saker

Evropa se nachází ve stavu volného pádu, o tom už nemůže pochyb. EU ve skutečnosti sužuje několik zásadních bolestí zároveň – a každá z nich má dostatečný potenciál na to stát se katastrofou. Pojďme se na ně postupně podívat.

EU o 28 členech nedává ekonomický smysl

Do očí nejvíce bijícím problémem EU je skutečnost, že naprosto postrádá ekonomický smysl. Zprvu, zkraje 50. let, šlo o malou skupinku nepříliš odlišných států, odhodlaných integrovat své ekonomiky: tzv. Vnitřní šestku, která založila Evropská společenství (ES): Belgii, Francii, Západní Německo, Itálii, Lucembursko a Nizozemsko. V 60. letech se k tomuto jádru připojilo dalších sedm zemí (Vnější sedmička), která nestála o členství v Evropských společenstvích, ale chtěla se přičlenit k Evropskému sdružení volného obchodu (EFTA). Jednalo se o Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Spojené království. Společně lze tyto země označit za blok víceméně pokrývají „většinu západní Evropy.“ Přes své nedostatky reflektovaly smlouvy skutečnost, že účastnické země mají mnoho společného a jejich národy chtějí spojit své síly. Po roce 1960 se stal kurz evropské integrace velice složitým, a přestože nepostupoval přímou linií, ve výsledku dospěl i přes četné dílčí nezdary k nekontrolovatelnému růstu, ne nepodobnému zhoubnému nádoru. Dnes se EU pyšní 28 (!) členskými zeměmi, které pokrývají i oblasti tradičně označovanou za „střední“ a „východní“ Evropu – a dokonce i bývalé sovětské pobaltské republiky. Přestože však byla tato expanze pro evropské elity lákavá z ideologických důvodů, postrádá bohužel toto masivní rozšiřování ekonomický smysl. Co mají společného Švédsko, Německo, Lotyšsko, Řecko a Bulharsko? Pochopitelně dosti málo.

Continue Reading

Dragouni jsou pryč a Bohoušovi se stýská…

Autor: Jan Čech

Tak se nám zase českými kraji prohnal konvoj válečné techniky s označením US Army. Česká televize, centrum říšské propagandy, přinesla žánrový obrázek z této demonstrace síly: Mezi zaparkovanými obrněnými transportéry uličnicky křepčil český premiér Bohuslav Sobotka a omlouval se našim americkým „ochráncům“ za to, že máme mnoho rozdělaných oprav na našich silnicích. To aby si američtí vojáci citliví na svou „image“ dali pozor a neuvázli někde, kde jim místní občané budou ukazovat holé zadky. Všem řečeným holým zadkům Sobotka neopomněl vzkázat, že v současném nestabilním světě nabývá členství ČR v NATO nejvyššího významu. Není nad to, když se úlisný pokrytec lísá k těm, kdo onu destabilizaci způsobili.

Kdo to tu vítá cizí žoldnéřské legie?

Náš ve všech politických směrech korektně blazeovaný premiér se při svém mediálním vystoupení na podporu konvoje doslova vrtěl jako naježený mopslík a jeho nejistý úsměv prozrazoval bezmeznou odevzdanost svým páníčkům a obráncům věčné a věčně nedostižné demokracie. Jeho úzký a doširoka roztažený ret prozrazoval rovněž bezkonečnou víru, že sladký pamlsek a odměna v podobě blahobytné zajištěnosti ho v budoucnosti nemine.

Continue Reading

Autor: Manuel Ochsenreiter

Mateuzs Piskorski

18. května prohledala polská policie prostory polského aktivisty Mateusze Piskorského a jeho týmu. Piskorski byl zatčen pro podezření ze „špionáže“ a umístěn do vazby. Následuje vyjádření německého novináře Manuela Ochsenreitera k celé situaci:

Především musíme říci, že Mateusz Piskorski není jen politik a politolog, ale také jeden z předních zastánců a organizátorů myšlenky odamerikanizování našeho evropského kontinentu. Toto spojení výjimečné inteligence a organizačních schopností z něj v očích polské vládní garnitury dle mého názoru učinilo velice nebezpečnou postavu. Naoko „národně konzervativní“ polská vláda je ve skutečnosti neokonzervativní a nenávidí muslimy i Rusy. Tato ryze neokonzervativní vláda dost možná tajně sní, že se stane 52. státem americké Unie, jelikož na své území zve americké vojáky. Vidina amerických raketových základen na polské půdě plní tyto nadšením. Zvou do země okupační vojska, kterým projevují naprostou poslušnost. Z tohoto důvodu tedy útok na činnost Mateusze Piskorského, jednoho z nemnoha intelektuálů, kteří nahlížejí na Evropu v širším kontextu, a který se vždy zasazoval o osvobození Polska i celé Evropy… Ve svém systému vždy uvažoval o Evropě jako celku, tudíž ho směle můžeme nazvat polským i evropským patriotem. V dnešní Evropě jsou patrioti zavíráni do vězení jako špioni. Považujeme-li ale za špiona nejen člověka, který předává informace cizí zemi, ale také toho, kdo pozve okupační vojska a spolupracuje s nimi, pak můžeme bez přehánění říci, že v Polsku, Německu, Itálii a dalších evropských zemích nám vládnou právě takovíto lidé. Continue Reading

Autor: Siryako Akda

Rodrigo Duterte: „Dnešní mladí muži jsou natolik zaměstnaní smskováním, Facebookem a dalšími sociálními médii, že se ani nenaučí zacházet s puškou, jako jsme se to uměli my.“

U nás ve „Fliplandu“ nedávno proběhly volby a novým prezidentem země se stal chlapík jménem Rodrigo „The Punisher“ (Trestatel) Duterte, politický outsider, jemuž ke slávě pomohlo z části všeobecné znechucení se zavedenou politickou garniturou (což na Filipínách znamená oligarchické struktury) a z části jeho přímočaré charisma „alfa samce.“

Duterte původně vůbec kandidovat nechtěl a kampaň začal teprve na naléhání svých četných stoupenců. Jeho obliba tak je výsledkem spíše tzv. push faktorů (do úřadu ho natlačili), než obvyklých pull (tj. snaha přilákat maximum politického kapitálu z co nejvíce možných směrů). Podobně jako Trump představuje Duterte relativně nový vývoj ve filipínské politice, protože vyvrátil četné teze vládnoucí politické třídy a poukázal na slabost politického establishmentu.

Když už mluvíme o Trumpovi, jistě stojí za zmínku, že kromě své vlastní slávy (či neblahé proslulosti) je Duterte známý také „Trump Východu“ – především díky nespočtu politicky nekorektních poznámek, které v průběhu své politické kariéry pronesl. Mimo jiné označil papeže za zkurvysyna, vtipkoval o znásilněné australské misionářce a posmíval se establishmentovým politikům. Dutertemu také po vzoru Zlatovlasého nechybí zástupy odpůrců, z nichž jsou mnozí pevně přesvědčeni, že se mu během jednoho volebního období podaří zemi zničit.

Continue Reading

Profiteers of all countries, unite!

Autor: Samuel T. Francis

Manažeři se zprošťují závazků

U nové manažerské elity tomu ale bylo jinak: protože se spoléhala na technické dovednosti, díky nimž nabyla a udržovala si vliv uvnitř masových organizací, měla existenční zájem na zachování a rozšiřování jimi ovládaných organizací a zajištěním pokračování jejich fungování. Morální a sociální vazby starých elit pro jejich nástupce, kteří nemohou předat profesní dovednosti svým potomkům stejným způsobem, jak si majetek a pozice předávala stará elita, v podstatě nic neznamenaly. A tak se manažeři opírali o rodinu zpravidla výrazně méně než staré elity, a proto si rovněž rodiny a příslušných morálních norem cenili méně. Manažery upřednostňovaná kultura klade mnohem větší důraz na osobní úspěchy a „záslužnost“ (definovanou z velké části jako schopnost osvojit si a vykonávat manažerské a technické dovednosti) než na rodinný původ, na sexuální uspokojení než jeho odkládání a plození a výchovu dětí, na společenskou mobilitu a vzestup spíše než na ztotožnění se s rodinou, společenství, rasou a národem.

Manažerská třída k udržení své moci nepotřebuje rodinu ani další tradiční institucionální opory – místní společenství, náboženství, tradiční kulturní a morální pravidla, etnickou a rasovou identitu a dokonce ani samotný národní stát. Všechny uvedené instituce vlastně manažerské moci spíše stojí v cestě; představují bariéry, do kterých manažerský stát, korporace a další masové organizace neustále naráží – a čím rychleji budou odstraněny, tím více se navýší moc a dosah organizací i elit, které je řídí. Korporace závisející na masové výrobě a spotřebě vyžadují masový trh s jednotným vkusem, hodnotami a životní úrovní, které spotřebitele nasměrují ke kýžené koupi – a rozličné místní, regionální, třídní a etnické identity tuto potřebnou míru uniformity narušují.

Continue Reading

V Americe se modernismus zbavil svých socialistických podtónů a stal se symbolem kapitalistického pohodlného života.

Autor: Andrew Romano

Většina fanoušků designu zná velikány modernismu. Jednu věc si ale neuvědomují: bez výjimky se jednalo o Židy. Nová výstava se zabývá tím, jak jediná skupina imigrantů pomohla vytvořit americké hnutí.

Některá slavná jména zřejmě znají asi všichni příznivci modernistického designu. George Nelson – spisovatel, architekt a popularizátor průmyslového designu, který byl do velké míry zodpovědný za přeměnu Herman Miller, Inc. na dnešní kolos moderního nábytkářství. R. M. Schindler a Richard Neutra, z Rakouska příchozí průkopníci, kteří vytvořili z Los Angeles centrum modernistické architektury.

Anni Albersová, legendární designérka modernistického textilu. Saul Bass, nejslavnější tvůrce animovaných titulků filmů v historii Hollywoodu (Anatomie vraždy, Muž se zlatou paží). Paul Rand a Alvin Lustig, titáni amerického grafického designu kolem poloviny 20. století. Architekt Marcel Breuer. Keramici Gertrude a Otto Natzlerovi. Tvůrce komiksů Saul Steinberg. Fotograf architektury Julius Shulman. Průmyslový designer Henry Dreyfuss – muž, mezi jeho díla patří budík Big Ben, termostat Honeywell, telefon Princess a vysavač Hoover.

Ne každý příznivec modernismu si ale uvědomuje, že všichni tito designéři byli Židé.

Continue Reading

Využití těchto nástrojů pyropolitiky je fakticky vyhlášením války zbytku světa.

Autor: Robert Steuckers

Klasické pojetí geopolitiky vykládá svět optikou střetu pozemských a mořských mocností. V současnosti však vidíme, jak se o slovo hlásí i zbylé dva živly – oheň a vzduch. Připraveni k boji s nepřáteli jako je ISIS tak budou jen ti, kdo si oživí lekce Carla Schmitta.

Co mají političtí teoretici na mysli, když mluví o „pyropolitice“? K pochopení termínu se musíme studovat především dvě široce pojaté oblasti; zaprvé sféru politické teologie, včetně úvah Donosa Cortése o liberalismu, socialismu a katolicismu (pojímaném jako Tradice taková) a samozřejmě se také pečlivě zabývat hlavními myšlenkami Carla Schmitta, v nichž ukazuje teologický původ veškerého politického myšlení. Zadruhé musíme vzít v potaz i Schmittovo pojetí světové politiky jako střetávání živlů země a vody. Skutečná politika, kterou označoval jako politično (das Politische), se nevyhnutelně pojí se zemí a kontinentem. Opravdovým a účinným typem politického člověka pro něj je římský geometr [1], který organizuje území pod svou správou jednoduše jeho proměřením.

Po německých porážkách z let 1918 a 1945 však země přišla o své přednostní postavení na jevišti světové politiky a nahradila ji voda: nová, podvratná a ničívá dialektika Land und Meer, země a moře, v níž nakonec vždy zvítězí moře. Schmitt ve svém posmrtně redigovaném deníku Glossarium důrazně trvá na tezi o ničivých účincích triumfující a všudypřítomné americké „hydropolitiky.“

Continue Reading

Vilfredo Pareto

Autor: Samuel T. Francis

Klasická teorie elit

S klasickou teorií elit v zásadě přišli společenští a političtí teoretici Vilfredo Pareto a Gaetano Mosca, kteří tvrdí, že všechny lidské společnosti – vyjma těch zcela primitivních – ovládají organizované menšiny („elity“ či „vládnoucí vrstvy“), a že většina v jakékoliv společnosti, i takzvaně demokratické, nikdy v rukou moc nedrží, a že tyto organizované menšiny se vyvíjejí ze sociopolitických skupin ovládajících tzv. „společenské síly.“  Tento termín je skutečně dosti vágní a může označovat v podstatě libovolnou ideu, techniku či instituci nadanou společenským významem – náboženství, ideologii, technologii, zbraňový systém, kontrolu nad přírodními zdroji atd. Jak vysvětluje editor Moscovy klasické knihy Vládnoucí třída Arthur Livingston:

„Společenskou silou“ je jakákoliv lidská činnost či předpoklad se sociálním významem – peníze, půda, válečné umění, náboženství, vzdělávání, manuální práce, věda – cokoliv. Koncept je odvozen z nutnosti definovat a zařadit vládnoucí vrstvy. Člověk  nebo skupina lidí vládne tehdy, když je schopna ovládat společenské síly nezbytné v daném momentě a v dané společnosti k nabytí a udržení moci. [1]

Continue Reading

Kniha Jana-Wernera Müllera A Dangerous Mind: Carl Schmitt in Post-War European Thought v čínském překladu.

Autor: Gary J. Schmitt

V nejnovějším vydání New Republic popisuje profesor humanitních věd z Columbia University Mark Lilla svou nedávnou cestu do Číny a rozhovory, v nichž zjistil, že německý politický teoretik Carl Schmitt (1888-1985) a v Německu narozený filozof Leo Strauss (1889-1973) „stojí v centru intelektuální debaty“ této země. Podle Lilly mu jeden čínský novinář řekl, že „nikdo vás nebude brát vážně, pokud nemáte co říct o těchto dvou velikánech a jejich myšlenkách.“

Lilla se snaží vcelku věrohodně ukázat, že s nacisty spolupracující Schmitt se těší mezi současnými čínskými intelektuály a akademiky takové oblibě pro svou provokativní (ale neuspokojivou) kritiku moderního liberálního státu – s jeho laissez-faire ekonomikou a na pojetí práv založené politice – která není marxistická. Tím Schmitt poskytuje teoretické ospravedlnění vládnoucímu režimu v Číně, kde od událostí na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 státní kontrola a vláda jedné strany do velké míry nahradila jakékoliv předstírané snahy o směřování politického kurzu k liberálně demokratickému státu západního střihu. A naopak – Schmittovo dílo také Číňanům dává přesný popis údajných nedostatků dnešní Ameriky a Evropy.

Continue Reading

Jean Monnet – generál Charles de Gaulle jej pokládal za amerického agenta.

Autor: Ambrose Evans-Pritchard

Zastánci Brexitu měli být na drtivou americkou intervenci připraveni. Evropská unie je totiž od počátku americkým projektem.

Na konci 40. let minulého století byl motorem evropské integrace Washington, který ji za vlády prezidentů Trumana, Eisenhowera, Kennedyho, Johnsona a Nixona i tajně financoval.

I přes občasné neshody se USA dlouhodobě o EU (spolu s NATO) opírají coby záštitu amerických regionálních zájmů. Nikdy nešlo o aplikaci zásady „rozděl a panuj.“

Euroskeptici to z nějakého důvodu odmítají vidět a představují si, že na druhé straně Atlantiku působí na podporu britského odchodu mocné síly, které následně přivítají coby své osvoboditele.

Protibruselská hnutí ve Francii – a do menší míry i v Itálii, Německu a na skandinávské levici – vycházejí z opačné premisy, tedy že EU je v zásadě nástrojem anglosaské moci a „capitalisme sauvage“ („divoký kapitalismus, pozn. DP“).

Continue Reading

Samuel T. Francis (1947 – 2005)

Autor: Samuel T. Francis

Na počátku 21. století už by mělo být zjevné, že vládnoucí vrstva ve Spojených státech i dalších západních zemích se ke zrychlujícímu rasovému a kulturnímu vykořenění (dispossession) historického amerického a evropského lidu staví buďto lhostejně – nebo jej dokonce vítá. Masová imigrace importuje doslova milióny barevných, neevropských vetřelců do USA, Kanady, Austrálie i Evropy – a přesto vlády nevyvíjejí žádné vážně míněné úsilí směřující k zastavení či omezení přílivu a kulturní elity buď odmítají vidět příčiny transformativní imigrace – nebo jim otevřeně tleskají. Skutečně – jak prohlásil ve své knize z roku 1995 Alien Nation Peter Brimelow, americká imigrační krize má politický původ v Zákonu o imigraci z roku 1965: nejde tedy o nějaký nevyhnutelný dějinný proces, tím méně pak o vyslyšení hlasu lidu, ale o následek rozhodnutí a činů politických předáků, kteří o ni buď stáli, nebo ji nebyli hned na počátku ochotni zastavit.

Totéž lze říci i o opatřeních jako pozitivní diskriminace – tu dlouhodobě prosazují významné univerzity, korporace i federální vláda. V případu Grutter v. Bollinger z roku 2003, v němž Nejvyšší soud USA uznal legalitu pozitivně diskriminačních opatření právnické fakulty University of Michigan, se 65 korporací nabídlo jako amicus curiae na podporu přijímacího řízení, které diskriminovalo bělošské uchazeče. [1] Velké korporace vyjádřily podporu i Zákonu o občanských právech z roku 1991, výrazně zostřujícího pozitivně diskriminační opatření federální vlády. Nejen korporace, ale také – a mnohem očividněji – nejvýznamnější političtí představitelé země a přední kulturní hlasy buď explicitně pozitivní diskriminaci podporují a vymezují se proti jejím případným odpůrcům; nebo ji ‚jen‘ odmítají odporovat či zpochybňovat.

Continue Reading

Taková normální Gay Pride v Rusku.

Autor: Jim Goad

Mezi Ruskem a Západem se schyluje k nové Studené válce – tentokrát je ale jablkem sváru duhová vlajka.

Zatímco se USA rychle mění v přes celý kontinent se rozprostírající Fire Island – teploušský ráj, kde přihřátí sochaříčci sní o dni, kdy bude na západním trávníku Kapitolu stát 30 metrů vysoká socha Harveyho Milka v kožených motorkářských kalhotách se zadkem ven a zapíchnutým análním kolíkem – Rusko stále pevněji svírá svůj svěrač v zatvrzelém odporu proti všemu teplému.

Bývalý moskevský starosta Jurij Lužkov opakovaně ve městě zakázal pochody homosexuální hrdosti, které označil za „satanské“. V roce 2012 moskevský nejvyšší soud zakázal tento typ slavností na dalších 100 let.

Vladimir Putin, který rozhodně neucukne před pózováním pro lehce homoerotické fotky nahoře bez, už zatnul své mocné prsní svalstvo ve vzdoru proti tak zásadním pilířům západního smýšlení jako otevřená imigrace a shovívavost k protikřesťanskému rouhání – a nejnověji vytáhl proti gayům.

Continue Reading

Teroristé bývají zpravidla vzdělanější a bohatší než obyvatelstvo kolem nich.

Autor: John Robb

Mnoho lidi nesprávně považuje teroristy za chudé a nevzdělané. K pravdě to má však daleko. Scott Atran (PDF: Who wants to be a Martyr?) poskytl velice kvalitní doklady toho, že teroristé bývají zpravidla vzdělanější a bohatší než obyvatelstvo kolem nich.

Vzdělání: „Představitelé vojenské zpravodajské služby DIA, kteří na v zadržovacím táboře Guantánamo vyslýchali saúdské příslušníky al-Káidy, mi řekli, že tito fundamentalisté – zejména ti na předních pozicích v rámci organizace – bývají často vzdělanější, než by si žádaly přiměřené požadavky trhu práce; překvapivě vysoký podíl z nich mělo doktoráty a pocházelo z dobrých rodin.“

Continue Reading

Superman a jeho tvůrci, Jerry Siegel (vlevo) a Joe Shuster.

Autor: Jay Schwartz

Podívejte na oblohu – je to pták? Je to letadlo? Ne, je to minjan komiksových superhrdinů a židovských podivínů, jejich tvůrců.

Od samotného vzniku byl svět moderního komiksu pro Židy přátelským prostředím, od Stana Leeho z Marvelu po autora knihy Maus Arta Spiegelmana. Hawkman, Flash, Thor, Superman a Batman všichni vzešli z horečnaté židovské imaginace.

Ale podobně jako nějaké temné tajemství, prozrazené až v posledním mnohoznačném komiksovém okénku, se židovské stopě v tomto oboru dostalo náležité pozornosti teprve nedávno.

Ale proč Židé? Jak se z lidu Knihy stal lid komiksového románu?

Sanfranciský spisovatel Gerard Jones, autor knihy Men of Tomorrow: Geeks, Gangsters, and the Birth of the Comic Book, říká, že se to Židům povedlo náležitým usměrněním „prvotních plánů dospívajících kluků,“ čímž přeměnili podnikání nevalné pověsti – pokleslý komiks – na nedílnou součást popkultury.

Continue Reading

Ukazuje se, že nebezpečí číhá na ruského prezidenta a jeho nejbližší okolí nejen na Západě, ale i na Východě.

Autor: Vladimír Lepechin

Spojené státy americké a Evropská unie označili jako své nepřátele Rusko a osobně Vladimíra Putina. Ale prezident Ruské federace má své protivníky i uvnitř Ruska. O tom, kdo jsou tito nepřátelé mluví Vladimír Lepechin.

Jsou tomu přesně tři roky, kdy se Vladimír Putin opět stal hlavou státu (7. května 2012 /článek byl publikován 10. května 2015, pozn. DP/) a podepsal 11 prezidentských výnosů zaměřených na ekonomický a sociální rozvoj země.  Bohužel, do současné doby ne všechny prezidentské výnosy byly řádně splněny.

Odborníci vidí příčiny nesplnění prezidentských výnosů nejenom ve zhoršení vztahů Ruska s řadou tradičních partnerů, ale také v narůstání soupeření mezi různými zájmovými skupinami uvnitř vládnoucí třídy.

Klanová válka uvnitř ruských elit

Agentura Foreign Policy  po vraždě Borise Němcova uvedla, že tato vražda jednoho z hlavních kritiků Kremlu v centru Moskvy vedla k otevřené konfrontaci dvou nejvlivnějších klanů v Rusku.

Ve skutečnosti jsou uvnitř vládních struktur v Rusku ne dvě, ale tři hlavní skupiny. A boj mezi nimi se tak či onak projevuje na dynamice rozvoje země. Jestliže Vladimír Putin vede hlavní zájmovou skupinu, pak které jsou další dvě skupiny ve vládnoucí elitě a čeho chtějí dosáhnout svou praktickou politikou?

Continue Reading

Skoncovat s liberalismem – jinak nás čeká to samé.

Autor: Alexandr Dugin

Série teroristických útoků v Paříží, ke kterým došlo 13. listopadu 2015, splňuje všechny podmínky pro to, aby se stala výchozím bodem pro novou kapitolu současných evropských dějin. Jestli se jím stane, nebo ne, je otevřená otázka, vše závisí na tom, jak tyto útoky budou interpretovány francouzskou a evropskou společností a jaké závěry z nich budou učiněny.

Průběh událostí samotných je znám: současně na několika místech Paříže byla zorganizována a zkoordinována skupina lidí vykřikujících islámskou modlitební formuli – „Allahu akbar“ nebo jinou – která zahájila palbu na civilní osoby v barech a kavárnách večerní Paříže začínající trávit víkend. Současně došlo k odpálení sebevražedných atentátníků u stadionu Stade de France, kde probíhal zápas mezi fotbalovými družstvy Francie a Německa. V tu samou dobu skupina teroristů vtrhla do koncertního sálu Bataclan, kde začínal koncert americké skupiny Eagles of Death Metal, a zahájila palbu do davu diváků, které si vzala jako rukojmí. Ve výsledku zahynulo asi 200 lidí a ještě větší množství jich utrpělo zranění různého stupně závažnosti. Odpovědnost za provedení teroristického útoku na sebe vzala v Rusku zakázaná teroristická organizace Islámský stát. Detaily a verze toho, co proběhlo, se budou postupně upřesňovat, nicméně důležité není jen znát podrobnosti, ale hlavně objasnit smysl toho, co proběhlo.

Continue Reading

Kapitalistická společnost – saturovaná obrazovými výjevy, nesčetnými rozptýleními a nekonečnou komodifikací existence.

Autorka: Natasha Maria Phoenix

„Takový je důvod pouti do hyperreality, k hledání případů, kdy si americká představivost žádá něco skutečného, a aby to dostala, musí si vytvořit něco absolutně falešného: kde se stírají hranice mezi hrou a iluzí…“

– Umberto Eco, Travels in Hyperreality

Jsme svědky spektáklu politiky nebo politiky spektáklu? Nelze je rozlišit. Guy Debord mluvil o Spektáklu jako o sebeobnovující se kapitalistické struktuře; společnosti saturované obrazovými výjevy, nesčetnými rozptýleními a nekonečnou komodifikací existence. Autentické se vytrácí a zůstává jedině poutavá mediální záplava. Umberto Eco to kdysi označil za „autentický padělek.“ Nenajdeme mnoho lepších příkladů, než jaký poskytuje americká politika.

Někdo žertem označil primárky za nejlepší realitní show na televizních obrazovkách. Ani se nemohl vyjádřit trefněji. Politiku podobně jako všechno ostatní pohltil Spektákl. Jde o nejdokonalejší padělek, parodii odrážející stav národa a pravdivou satiru naší vlastní kultury. Posmíváme se politikům, jako bychom se dívali do křivého zrcadla v zábavném labyrintu, ale nejde o pouťovou atrakci – hledíme na vlastní odraz.

Continue Reading

Všechno, co je spojené s migračními procesy, probíhá uprostřed jednání mezi USA a EU ve věci vytvoření zóny volného obchodu.

Autor: Jevgenij Kopyťko

Není třeba litovat Evropu, ale sebe…

Takže, od začátku roku 2015 do Evropy přišlo více než 740 tisíc běženců ze zemí Blízkého východu a Afriky. Migrační krize zahnala Evropu do slepé uličky. Očekává se, že do konce roku počet žadatelů o azyl v Evropě přesáhne milion. Nejvyšší představitel Evropské unie pro zahraniční záležitosti a bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová vyjádřila obecnou náladu Evropanů, když se vyjádřila, že Evropská unie nemůže najít řešení problému migrantů. Chce se položit otázku: možná ale nehledáte správné řešení na správném místě, vážené dámy a pánové?

Vždyť východisko už ukazuje rusko-syrská zkušenost. Po prohlášeních o získání kontroly nad osídlenými oblastmi na severu země ze strany syrské armády za podpory ruských Vzdušných a kosmických sil se Syřané začali vracet do svých domovů. Představitel Sýrie v OSN Bašár Džafarí uvedl na zasedání Rady bezpečnosti, že se vrátil už milion syrských běženců. Zdůraznil, že právě spolupráce s Ruskem vedla k tak povzbudivým výsledkům.

Na Západě ho nechtěli slyšet. Proč? Poté, co ruské vojenské letectvo zahájilo nálety na základny bojovníků Islámského státu v Sýrii, v EU a USA hned tvrdili a pokračují v takových tvrzeních, že Rusko pouze zvětšilo proud běženců. Dnes se sice protiruské nálady mění, i když pomalu, ale stěží se někdy změní zcela.

Nedávno si v Evropě náhle vzpomněli na slova Kaddáfího, který varoval několik hodin před svou smrtí: „Nebombardujete Libyi, ale zeď, která nepropouští Afričany a teroristy  do Evropy!“ Vzpomněli si a kdosi to zhodnotil tak, že to byli právě Američané, kdo rozvrátil Maghreb, aby zbavili Evropu identity a rozpustili její starobylou kulturu. Ale vždyť proti Libyi nešli jen Američané, ale také Francouzi a Italové toužící po levné libyjské ropě a plynu. Obecně je možné říci, že nyní jedí kaši, kterou si také sami navařili. Ale nespěchají s přiznáním svých chyb, proto závěry, přesněji jimi přijatá opatření, jsou neúčinná. Tak si to, jak se říká, pojďme osvěžit.

Continue Reading

„Pokud přijedeš do Maďarska, musíš ctít naši kulturu!”

Autor: Ed West

Není žádným tajemstvím, že naše vztahy s Ruskem jsou nejchladnější od roku 1991, kdy Boris Jelcin během jednoho ze svých alkoholických oken skoncoval s komunismem. Stále jasněji se však objevují známky vypuknutí nové ideologické studené války – a já si nejsem jistý, jestli ji vyhrajeme.

Německý postoj k odlišným názorům během několika posledních měsíců leccos napověděl. Nedávno přední eurokrat – podivným marxistickým jazykem, který tito lidé tolik milují – pokáral Maďary za odmítnutí „nevyhnutelnosti rozmanitosti.“ Další obvinil malou středoevropskou zemi z toho, že „stojí na špatné straně směřování dějin.“ Angela Merkelová pak přirovnala ty, kteří drží lidi mimo ke komunistům, kteří kdysi drželi vlastní lidi uvnitř.

Německo nechce dotlačit středoevropské státy k přijímání uprchlíků jen z praktických nebo humanitárních důvodů; Západ dnes definuje sám sebe prostřednictvím multikulturní ideologie. Být Evropanem znamená pokládat hranice za relikt minulosti a „rozmanitost za nevyhnutelnou.“

V kontrastu se Západem se Rusko stále silněji kloní k staromódnímu pojetí státnosti, zatímco jeho zahraniční politika vychází z vestfálského konceptu suverenity (i když v praxi jej ne vždy dokonale uplatňují, zejména ve svém sousedství). Minulý měsíc se v Rusku konala „konference o suverenitě“, kde různé separatistické skupiny – některé od pohledu úplně fantazistní – dostaly možnost promluvit o svých budoucích plánech.

Continue Reading

„Dnešní existence legálních sňatků homosexuálů je zčásti zásluhou Boba Spitzera.“

Spitzer sehrál významnou roli při odstranění homosexuality ze seznamu duševních patologií

Dr. Robert Spitzer, americký židovský psychiatr, který sehrál významnou roli při vytváření stávajících standardů popisu mentálních poruch a odstranění homosexuality ze seznamu duševních nemocí, zemřel v pátek (27. prosince 2015, pozn. DP) ve věku 83 let v Seattlu.

Jeho manželka, emeritní profesorka na Kolumbijské univerzitě Janet Williamsová, dodala, že k úmrtí došlo následkem srdeční choroby.

Spitzerova účast na několika vydáních Příručky pro diagnostikování a statistiku duševních nemocí (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, DSM) pomohla definovat všechny významné poruchy „takovým způsobem, aby se všichni odborníci mohli shodnout, co to vlastně mají před sebou,“ dodala Williamsová, která s manželem spolupracovala na DSM III z roku 1980, který se stal bestsellerem. „Šlo o průlomový počin,“ popisuje to s odstupem desetiletí.

Continue Reading