Kořeny nového sociálního hnutí nepřestávají být zdrojem kontroverze. V lednu 2016 údajně jistá krajně pravicová francouzská seskupení, která udržují podivné kontakty s hnutím Occupy ve městě Annecy, vyzvala k „obecné mobilizaci“ proti současnému systému:
Argumentaci „atmosférou strachu“ nevyužívá levice jen v Británii, ale na celém světě.
Autor: Patrick Harrington
Výsledek čtvrtečního referenda o setrvání Británie v Evropské unii nelze předem odhadnout, zastánci setrvání však neváhali okamžitě využít zavraždění poslankyně Coxové pro svou kampaň.
Ve čtvrtek 23. června budou britští voliči odpovídat na otázku: „Má Spojené království zůstat členskou zemí Evropské unie nebo ji opustit?“ Odhady jsou příliš těsné, než aby se dal předem spolehlivě určit výsledek.
Průzkumy agentur však momentálně naznačují rovnoměrné rozdělní příznivců setrvání i odchodu a nezanedbatelný počet dosud nerozhodnutých.
Až do února si kampaň „Remain“ (zastánci setrvání) udržovala nad příznivci odchodu („Leave“) bezpečné vedení mezi 51 a 55%. Následně se ale hnutí Leave podařilo přilákat na svou stranu více lidí a navýšit své šance na úspěch.
Ohledně vraždy poslankyně Jo Coxové zjevně panuje politický konsenzus. Zasedání obou komor parlamentu byla odvolána, aby všichni zástupci lidu mohli náležitě projevit svou soustrast. Mimoto už všechny ostatní velké politické strany oznámily, že se v doplňovacích volbách nebudou ucházet o její uprázdněné křeslo.
Předseda labouristů Jeremy Corbyn zaujal státnický postoj, když prohlásil, že „Jo Coxovou nám vzal, zavraždil ji, ohavný čin nenávisti. Dnešek je útokem na demokracii. Zabila ji otevřená studnice nenávisti.“ Jak rychle se časy mění.
30. března 1979 vyjížděl Airey Neave z parlamentního parkoviště, když explodovala bomba nastražená v jeho automobilu. Výbuch mu amputoval pravou a takřka i levou nohu. Zemřel o hodinu později.
12. října 1984 vybuchla bomba v brightonském Grand Hotelu. Měla zabít celou konzervativní vládu; zemřel však „jen“ poslanec Anthony Berry, několik dalších bylo vážně zraněno.
30. července 1990 při couvání od jeho domu explodovala bomba umístěná pod autem poslance Iana Gowa, který zemřel o pouhých deset minut později.
Americký originál Ray Bradbury bude i následujících staletích nepochybně požívat vysoké reputace. Budoucí generace si jej budou připomínat pro stovky jeho povídek a přinejmenším čtyři zásadní romány: 451 stupňů Fahrenheita, Marťanské kroniky, Tudy přijde něco zlého a Pampeliškové víno. Přestože se Bradbury nikdy nepouštěl do psaní s cílem zabývat se dystopií či utopií, oba póly číhají takřka ve všech koutech jeho tvořivé duše. Antiutopie vystrkuje drápy v podstatě všude tam, kde se shromáždí příliš mnoho moci a začne ve jménu nějaké matice k upřednostňování jednotlivého či generačního ega ničit pečlivě vybudovaný řád našich předků. Utopie pak prozařuje naše životy, když vzpomínáme na dětství, energii, kouzlo a lásku. Podobně jako to, co Russell Kirk nazval „okamžikem mimo čas,“ posvátnou chvílí tak silnou, že v sobě odhaluje trvalost věčnosti, je Bradburyho utopie tímto zvoláním a extází představivosti v její nejvyšší podobě. „Život je krátký, utrpení zaručené a smrt jistá. Ale proč si na cestu ke své práci nepřibalit dva nafouknuté prasečí měchy jménem Radost a Chuť?“ napsal Bradbury v roce 1973. [1]
Ze všech jeho knih zůstává 451 stupňů Fahrenheita nejslavnější antiutopií. Přesto – když byl v roce 1996 otázán, zda se pokoušel přednést „bezútěšnou podobu budoucnosti“ v duchu Překrásného nového světa nebo 1984 a vytvořit „varovný příběh,“ Bradbury se – jak bylo jeho zvykem – zarazil: „To je hřebík do rakve, člověk by něco takového nikdy neměl dělat. Spoustu mizerných románů napsali lidé, kteří chtěli konat dobro. Dobrodějské romány. Ekologické romány. Když mi řeknete, že píšete román nebo točíte film o tom, jak lesník ušetří strom, nechci z toho vidět ani minutu.” [2] Podobně jako se kdysi Willa Catherová snažila vysvětlit své umění jako umění a nikoliv jako politické prohlášení, i Bradbury odmítal představu, že dobrý spisovatel píše s určitým záměrem. Ne, podle něj má mít nápad, cosi cenného a kouzelného, za čím jde, hraje si s tím a hledá jeho podstatu. Dobré umění nakonec dospěje k pravdě, i když ne vždy k právě oné pravdě, kterou chtěl autor původně vyjádřit.
Jo Coxová z velké části založila svou kariéru na přivádění uprchlíků a imigrantů do svého okrsku v západním Yorkshiru.
Den po vraždě Jo Coxové se velekněžka britské salonní socialistické levice Polly Toynbeeová v článku pro The Guardian podělila o své znepokojení nad vzestupem antipolitiky a pravicového populismu. Její komentář má název „The mood is ugly, and an MP is dead“ (Nálada je pochmurná, a teď máme mrtvou poslankyni) doplněný podtitulkem „Na vraždu Jo Coxové bychom se neměli dívat jako na izolovaný případ – dochází k vybičování nenávisti k politické třídě.“
Na kampani za britský odchod z EU se podílí mnoho slušných lidí, kteří referendum skutečně berou jako projev demokratického ducha. Najdou se však i tací, nad jejichž lehkovážností zůstává rozum stát. Podle mého názoru musí nést zodpovědnost – ne za útok samotný, ale za současné ovzduší: štvavou atmosféru, obviňování a skrytý i otevřený rasismus.
Boyd Rice je známá kontrakulturní postava, jehož reputace nezřídka zastiňuje jeho kreativní činnost. Mluvím z vlastní zkušenosti; ve skutečnosti jsem se sám větší část svého života Riceově práci kvůli jeho spojení se sociálním darwinismem a laveyovským satanismem – tedy věcem, které byly pro levicově smýšlejícího absolventa novoanglické umělecké školy jednoduše jedno velké „ne-ne“ – cíleně vyhýbal. Opakovaně jsem na jeho jméno narážel v oblastech, které mě zajímaly víc – kultovní filmy, industriální hudba, havajská tiki exotická hudba, Svatý grál – což mě poněkud zaráželo. Kým tedy skutečně je tento umělec, hudebník a spisovatel; muž tolika zdánlivě nesouvisejících zájmů, kterého tolik undergroundových lidí ne jen ignoruje, ale aktivně nenávidí?
V závislosti na dotázaném je Boyd Rice buď notorický provokatér, nebezpečný neonacista nebo nedoceněný tvůrce kontrakulturního vkusu. Rice patří k oněm nemnoha lidem, za jejichž jménem vždy následuje názor, obrana či odsudek, které ovšem vypovídají více o světonázoru mluvčího než o Riceově díle. Skutečnost, že Boyda Rice je vůbec třeba nějak shrnovat, o jeho úloze v undergroundové kultuře mnohé vypovídá: daří se mu být zároveň velkou neznámou i jablkem sváru.
Coby etnonacionalista pochopitelně podporuji vystoupení Spojeného království z EU. Británii to může i nemusí prospět – zaleží jen na tom, jak Britové s nově nabytou suverenitou naloží. To je ale jádrem celé věci, nemyslíte? Totiž že o osudu Británie by tak či onak měli rozhodnout prostřednictvím vlastních politických institucí její lidé, nikoliv vedení EU.
Při pohledu na současné britské vedení samozřejmě budoucnost země vypadá temně – bez ohledu na výsledek červnového referenda. Přesto ale potenciálně může dojít i k vzepětí britského nacionalismu a nápravě věcí. Jedním z účelů EU však je právě potlačování nacionalismu. Šéf nevolené Evropské komise Jean-Claude Juncker se zavázal užít „dalekosáhlé sankce,“ aby zabránil převzetí moci nacionalisticko-populistickými stranami. Má-li se tedy nacionalismus kdy v Británii – nebo mezi Angličany, Skoty, Velšany či obyvateli Ulsteru – stát vlivnou silou, bude nejlépe Brusel z rovnice odstranit.
Život prostých občanů je nepřetržitý řetěz obstarávání, práce, dřiny, starostí o přežití a vyhledávání finančních prostředků za účelem vybřednutí z bludného kruhu věčného nedostatku a nenaplněné touhy po předmětech spotřeby.
Autor: Jan Čech
Je to především korupce myšlení a názoru. Neschopnost přiměřeného sebehodnocení. Jedno podmiňuje druhé. Západní feudálně-kapitalistický společenský systém rozděluje lidi na šlechtickou třídu vlastníků kapitálu či jeho rentiérů a poddanskou chátru. Za šlechtice se zde pokládá každý, kdo má zajištěný měsíční příjem ve výši alespoň řádového násobku minimálního platu. Promítneme-li si to do podmínek české kotliny, získává o sobě takto nepřiměřeně vysoké mínění ten, kdo se blíží k příjmové hranici 100 tisíc Kč měsíčně. Dojem o adekvátním finančním ohodnocení jeho výjimečných schopností v něm vyvolává tak vysoký pocit ušlechtilosti, že nepochybuje o spravedlivé sociální míře, s jakou režim rozděluje vytvořené bohatství. Jeho sebeklam často podporuje okolnost, že patří k minoritní skupině lidí, jimž systém přiřkl vůdčí, politická či manažerská privilegia.
Není ovšem šlechta jako šlechta. Celý šlechtický stav se dělí do několika hierarchických úrovní, jež jsou dány opět řádovými rozdíly ve finančních příjmech.
Geographic realities are stable and permanent. They actually matter and all the idealistic disguises created to wage useless wars or delaying wars (Carl Schmitt) are only ponderous parasitic burdens to blind the naïve.
Robert Steuckers
I have always insisted on the fact that these both war stages were strategically linked. It would be silly to believe that the Syrian situation has nothing to do with the stalemate in East Ukraine. Historically both areas are so-called “gateway regions” on the rimlands around the Russian dominated heartland as the US geostrategist Saul B. Cohen could demonstrate in his works. As the globalist geopolitics of the United States aims at preventing any Pan-Eurasian synergies in the Old World (or on the World Island to take over MacKinder’s vocabulary) or any long term cooperation between Central Europe and Russia, it’s quite natural to let organize by dubious proxies skirmishes or long term wars on territories that could have an important linking function between major regions on the Eurasian continent. The present-day Ukrainian territory East of Crimea linked Europe (represented by the Genoese and Venetian commercial bases) to Asia at the time of Marco Polo, the great Mongol Khans or even later. The Syrian coast was the entrance gate to the long land roads to India and China. The vital necessity to control it, lead to the eight crusades Western Europe waged during our Middle Ages (Spengler explained why the notion of Middle Ages is only valid for Europe).
Thomas Edward Lawrence se narodil 15. srpna 1888 v severním Walesu. Byl nemanželským synem Sira Thomase Chapmana, anglo-irského baroneta. Jeho matka byla Skotka. Už za svého života – skvělého, aktivního života, který ukončila „nehoda“ na motorce v pouhých 46 letech – se stal legendou coby Lawrence z Arábie. Na jeho pohřbu se sešla řada slavných lidí: státníci, spisovatelé, politici. Winston Churchill plakal a nazval jej „jedním z největších duchů naší doby“. Lawrence je pochován v prostém hrobě v dorsetském Moretonu, který se spolu s jeho chatou v blízkém Clouds Hill stal svatyní jeho obdivovatelů i všech ostatních stoupenců ideálů britského a arabského nacionalismu.
Když se o tragické smrti T.E. Lawrence dověděl šejk Hamoudí z Aleppa, zoufale zvolal: „Je to jako bych ztratil syna. Řekněte jim v Anglii, co říkám. O mužnosti a o muži skutečně svobodném ve svobodě; o bezpříkladném duchu; nenacházím na něm jediného kazu.“
Má cesta začala starostí o životní prostředí a dovedla mě až ke konzervatismu. Klíčovým faktorem mého zrání bylo uvědomění, že k ničení prostředí lidmi dochází proto, že nepředvídají následky svých činů – nebo jim na nich prostě nezáleží – jednoduše proto, že jim nikdo nedokáže vnutit princip reality. Namísto toho žijí v prostředí žádostí, úsudků a pocitů, které se soustředí na nexus mezi jednotlivcem a sociální skupinou, kde už však na realitu, Boha, či přírodu (což jsou zaměnitelné pojmy) nezbývá místo.
Vezměte si třeba následující záchvat dětinskosti – in vino veritas a v dětství ostatně také – německé black metalové kapely Absurd:
Durynský širý, hluboký temný les Zde v lese přebývá zlo Zasněžené kopce, vanoucí ledové vichry Romantické místo, chápete?!
Kdyby byly motivací skutečně humanitární ohledy, bylo by skutečně nesrovnatelně účinnější – jak ostatně poukázali mnozí experti – pomáhat uprchlíkům a obětem válek globalistů blíže jejich domovům.
Sorosova činnost je tak těsně spjata s fungováním mnoha národních vlád, mezinárodních organizací, NGO, politických stran, univerzit, mediálních subjektů a sociálních hnutí, že sledovat tyto entity a jejich aktivity se stává takřka prací na plný úvazek. Sorosovi lidé dokonce infiltrovali anglickou i jinojazyčné verze Wikipedie, aby zde šířili dezinformace a svou jednostrannou propagandu.
Svá chapadla se mu povedlo dostat i do některých levicových politických stran po celém světě a zejména v Evropě, které zpochybňují celý koncept a budoucnost EU. Sorosův plán neusiluje o nic menšího než o naprostou likvidaci národních států na jihovýchodě Evropy, které dnes umožňují v podstatě neomezený přístup uprchlíků před občanskou válkou a ekonomickým migrantům ze Sýrie, Iráku a severní i subsaharské Afriky do Evropy. Následkem jeho programů na změnu režimů dnes sedm samostatných republik kdysi tvořících Jugoslávii slouží jako přepravní trasy pro odhadem desetitisíce a možné budoucí statisíce neevropských migrantů.
Plnovousy, velké frňáky, láska ke zlatu a bohatství, hledání Svaté země – trpaslíci jsou vlastně Židé
Od premiéry série snímků Hobit už sice nějaký čas uplynul, zajímavé paralely v díly J. R. R. Tolkiena však zůstávají, a proto zveřejňujeme tento článek izraelského autora – Redakce DP.
Autor: Matt Lebovic
Za několik málo dní se tolkienovští fanoušci nahrnou do kin, aby zhlédli druhý díl trilogie Petera Jacksona „Hobit“ nazvaný „Šmakova dračí poušť.“
Podobně jako v případě loňské „Neočekávané cesty“ budou i u nejnovějšího 161-minutového přídělu putování Tolkienovou Středozemí jistě někteří fandové hledat paralely v židovské historii – především v epickém příběhu dvanácti trpaslíků-vyhnanců, odhodlaných za každou cenu získat zpět na draku Šmakovi svůj domov.
Když v roce 1937 Tolkien „Hobita“ vydával, sionistický sen o židovské domovině – nemluvě pak o holokaustu – byl stále hudbou budoucnosti. V Oxfordu vzdělaný hluboce věřící katolík Tolkien sloužil za 1. světové války jako spojovací důstojník a na vlastní oči sledoval jatka bitvy na řece Sommě, jedné z nejkrvavějších v dějinách. Continue Reading
Mládež se musí oprostit od škodlivého vlivu kontrolované opozice a pseudolevicové ideologie – která z nich namísto revolucionářů pouze dělá užitečné idioty monopolistického kapitalismu.
Autor: Gearóid Ó Colmáin
Ve svém románu Cesta do hlubin noci Louis-Ferdinand Céline provokativně označil vojáky padlé v 1. světové válce za „idioty“. Spisovatel narážel na skutečnost, že vojáci položili život za věc, která rozhodně nebyla jejich vlastní – zbytečný masakr chudáků za zájmy boháčů. V jednom z mnoha pronikavých postřehů k lidskému údělu si Céline všímá, že v moderním světě se ulice stala místem snů. „Que fait-on dans la rue, le plus souvent ? On rêve. C’est un des lieux les plus méditatifs de notre époque, c’est notre sanctuaire moderne, la Rue“ (Co nejčastěji děláme na ulici? Sníme. Je to v naší době nejčastější místo meditace, moderní svatyně.)
Po nedávném oznámení francouzské vlády o reformě zákoníku práce se v ulicích francouzských měst objevilo nové „spontánní“ sociální hnutí bez vůdců – Nuit Debout (Noc na nohou/vzhůru). Jak už naznačuje sám název, aktivity hnutí probíhají v noci a jedním z hesel je „rêve général!“ – „generální sen,“ hříčka na „grève générale“ (generální stávka). Namísto generální stávky, která by srazila vládu na kolena, tedy volají aktivisté po snění v ulicích!
EU stojí na pokraji sociálního a kulturního kolapsu.
Autor: The Saker
Evropa se nachází ve stavu volného pádu, o tom už nemůže pochyb. EU ve skutečnosti sužuje několik zásadních bolestí zároveň – a každá z nich má dostatečný potenciál na to stát se katastrofou. Pojďme se na ně postupně podívat.
EU o 28 členech nedává ekonomický smysl
Do očí nejvíce bijícím problémem EU je skutečnost, že naprosto postrádá ekonomický smysl. Zprvu, zkraje 50. let, šlo o malou skupinku nepříliš odlišných států, odhodlaných integrovat své ekonomiky: tzv. Vnitřní šestku, která založila Evropská společenství (ES): Belgii, Francii, Západní Německo, Itálii, Lucembursko a Nizozemsko. V 60. letech se k tomuto jádru připojilo dalších sedm zemí (Vnější sedmička), která nestála o členství v Evropských společenstvích, ale chtěla se přičlenit k Evropskému sdružení volného obchodu (EFTA). Jednalo se o Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Spojené království. Společně lze tyto země označit za blok víceméně pokrývají „většinu západní Evropy.“ Přes své nedostatky reflektovaly smlouvy skutečnost, že účastnické země mají mnoho společného a jejich národy chtějí spojit své síly. Po roce 1960 se stal kurz evropské integrace velice složitým, a přestože nepostupoval přímou linií, ve výsledku dospěl i přes četné dílčí nezdary k nekontrolovatelnému růstu, ne nepodobnému zhoubnému nádoru. Dnes se EU pyšní 28 (!) členskými zeměmi, které pokrývají i oblasti tradičně označovanou za „střední“ a „východní“ Evropu – a dokonce i bývalé sovětské pobaltské republiky. Přestože však byla tato expanze pro evropské elity lákavá z ideologických důvodů, postrádá bohužel toto masivní rozšiřování ekonomický smysl. Co mají společného Švédsko, Německo, Lotyšsko, Řecko a Bulharsko? Pochopitelně dosti málo.
V naději, že tím přiměje sultána prodat Židům Palestinu, podporoval Theodor Herzl brutální protiarménskou politiku.
Sionistické hnutí se arménskou otázkou intenzivně zabývalo už od masového vraždění Arménů Turky v polovině poslední dekády 19. století – dokonce ještě před Prvním sionistickým kongresem. Herzl vycházel z představy následující výměny: Židé zaplatí obří dluh Osmanské říše výměnou za získání Palestiny, kde si následně se souhlasem mocností zřídí vlastní stát. Usilovně se pro tento plán snažil získat sultána Abdula Hamida II., ale bezvýsledně.
Herzlův diplomatický zástupce agent Philip Michael Nevlinski (také sultánův poradce) mu řekl: „Místo peněz nabídněte sultánovi politickou podporu v arménské otázce, a on váš návrh – přinejmenším částečně – rád přijme.“ Křesťanské evropské země vraždění arménských křesťanů muslimskými Turky silně kritizovaly a na různých místech vznikaly výbory na podporu Arménů. Evropa také nabídla útočiště vůdcům arménského povstání. Pro turecké banky se stalo velkým problémem získat půjčky od evropských bank.
Stroj klidně hučí, tiše skenuje snímky a produkuje výsledky testů stěru z děložního čípku – stejně spolehlivě, jako by to mohl udělat vysokoškolsky vzdělaný a dobře placený laboratorní technik.
Robot s nainstalovaným softwarem na detekci emocí vyslýchá lidi překračující americkou hranici. V polních testech si tajnosnubně pojmenovaný „kioskový avatar“ vede v rozpoznávání osob s neplatnými doklady mnohem lépe než lidé. Programy na zpracování emocí se staly natolik dokonalými, že marketingové agentury se začínají zajímat o reklamu „cílenou dle nálady“ a dubajská vláda je chce využít k monitoringu všech svých bezpečnostních kamerových systémů.
Ano, stroje jsou stále chytřejší a vytlačují nás z dalších a dalších pracovních pozic.
Tak se nám zase českými kraji prohnal konvoj válečné techniky s označením US Army. Česká televize, centrum říšské propagandy, přinesla žánrový obrázek z této demonstrace síly: Mezi zaparkovanými obrněnými transportéry uličnicky křepčil český premiér Bohuslav Sobotka a omlouval se našim americkým „ochráncům“ za to, že máme mnoho rozdělaných oprav na našich silnicích. To aby si američtí vojáci citliví na svou „image“ dali pozor a neuvázli někde, kde jim místní občané budou ukazovat holé zadky. Všem řečeným holým zadkům Sobotka neopomněl vzkázat, že v současném nestabilním světě nabývá členství ČR v NATO nejvyššího významu. Není nad to, když se úlisný pokrytec lísá k těm, kdo onu destabilizaci způsobili.
Kdo to tu vítá cizí žoldnéřské legie?
Náš ve všech politických směrech korektně blazeovaný premiér se při svém mediálním vystoupení na podporu konvoje doslova vrtěl jako naježený mopslík a jeho nejistý úsměv prozrazoval bezmeznou odevzdanost svým páníčkům a obráncům věčné a věčně nedostižné demokracie. Jeho úzký a doširoka roztažený ret prozrazoval rovněž bezkonečnou víru, že sladký pamlsek a odměna v podobě blahobytné zajištěnosti ho v budoucnosti nemine.
Konečně se mi povedlo dostat se do města s kinem a zhlédnout třetí a závěrečnou část Nolanovy epické batmanovské trilogie Temný rytíř povstal.
Temný rytíř povstal se sice nevyrovná Temnému rytíři – což bylo ostatně sotva možné – ale i tak jde o skvělou filmařskou práci. Je to lepší film než Batman začíná a rozvíjí a dovádí postavy i témata obou předchozích filmů k velice uspokojivým a dokonce dojemným rozuzlením.
Christian Bale, Gary Oldman, Michael Caine, Morgan Freeman a Cillian Murphy se vracejí v rolích svých postav z přechozích dílů. Michael Caine si s lehkostí přivlastňuje každý záběr, v kterém se objeví. Nově se objevuje úchvatná koketa Anne Hathawayová jako Kočičí žena (Cat Woman), mohutný charismatický Tom Hardy v roli Batmanovy Nemesis Bane, Marion Cotillardová jako Miranda Tateová (Talia) a Joseph Gordon-Levitt (nejmíň židovsky vypadající Žid od Williama Shatnera) jako (Robin) John Blake.
Po patetickém přijetí ruského lídra v Řecku vyšlo najevo, že zde byl Vladimír Putin velmi očekáván. V době své návštěvy Řecka prezident navštívil svatou zemi a zúčastnil se bohoslužby na ostrově Athos.
Pouť ruského vůdce se neobešla bez zajímavého incidentu, když řečtí mniši posadili Putina na byzantský trůn. Právo sedat na něm měli pouze byzantští císařové. V tomto okamžiku se řecký prezident Prokopis Pavlopulos musel spokojit s lavičkou vedle obyčejných občanů.
To mimochodem svědčí o tom, že představitelé pravoslavných mnišských občin čekali obecně více než na Pavlopulose na prezidenta Ruské federace.
„Putin je jediný opravdový světový vůdce. Koho je s ním možné srovnávat? Obamu? Merkelovou? Oni mu nejsou rovni,“ uvedl otec Efraimos, který na Athosu slouží asi 20 let.
Barack Obama na návštěvě vesnice, kde žili jeho předkové (Keňa, 2006). Svůj k svému.
„Je to pravoslavný vůdce, který je připraven bránit Řecko, bude-li to nutné,“ uvedl další mnich.
Takový obrázek jasně ukazuje, že žádná západní propaganda nemůže přesvědčit určitou část Evropanů. Nehledě na Západem nafouknutou rusofobní hysterii respektují, ctí a přednostně vidí jako vůdce „svého“ státu Putina.
***
Kniha obsahuje: vedle 370 výroků o pojmech, majících ve Spenglerově myšlení zásadní význam, jako např. osobnost, dějiny, válka, právo, stát, tradice atd., v původním výboru správkyně autorovy – do té doby z valné části nezveřejněné – pozůstalosti, též rozsáhlý překladatelský a redakční výběr z knih Preussentum und Sozialismus a Jahre der Entscheidung s aktuálními poznámkami a vysvětlivkami, jakož i úplnou, komentovanou bibliografii nakladatelství Délský Potápěč.
*** Objednávejte v Knihkupectví Délského potápěče nebo na Kosmasu
.
Ezra Pound – „Přítomen!“
***
Ezra Pound míří přímo na jádro systému, v nemž žijeme – a zasahuje! Politika – ekonomie – poezie; články, básně, poznámky, manifesty, překlady a eseje z doby Italské sociální republiky.
*** Objednávejte ZDE
.
Radim Lhoták – Zpěvy nemilosti
***
„Zpěvy nemilosti“ jsou literární miniatury odrážející společenské fenomény doby. Jak už se ale dá očekávat, píše-li je Radim Lhoták, budou kontroverzní, provokativní, břitké, přitom však podnětné, otevřené a k zamyšlení vedoucí. Dvacet šest krátkých úvah z pera filosofujícího esejisty a literáta, který publikoval výhradně na alternativních webech…
*** Objednávejte ZDE
.
Knut Hamsun: Až do konce! – DOTISK!
***
Politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945. Knut Hamsun je příkladem Muže, který se nepoddal, nepodvolil a už vůbec v šířícím se křiklavém chaosu nezbloudil. Ač sražen, zůstal na svém.
*** Objednávejte ZDE
.
Paul Sérant: Fašistický romantismus – DOTISK!
***
O politickém díle několika francouzských spisovatelů – Robert Brasillach (popravený), Pierre Drieu La Rochelle (sebevrah), Lucien Rebatet (rebel), Abel Bonnard (estét), Alphonse de Châteaubriant (mystik) a „fantaskní jezdec“ Louis-Ferdinand Céline (sardonik).
*** Objednávejte ZDE
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
***
***
***
Nejnovější komentáře