Délský potápěč

The sky is the blue, and the land is the green. The white is for the people in between.

Autor: Harold A. Covington

I. Bílá rasa v Severní Americe čelí hrozbě skutečného, fyzického vyhynutí. Při pokračování současných ničivých demografických trendů bude bílé obyvatelstvo USA a Kanady v menšině do roku 2050 a do roku 2100 ze Severní Ameriky v podstatě vymizí. Bod, za nímž není návratu, je ale mnohem blíž. Už do roku 2020 bude průměrný věk evropské populace v Severní Americe tak vysoký, že nebude schopna reprodukčně soutěžit s přílivem barevné imigrační záplavy z Třetího světa.

II. Promrhali jsme šest desetiletí zbytečnými a neplodnými pravicovými, „košer-konzervativními“ strategiemi a organizacemi. Drtivá většina těchto organizací a hnutí odmítala jak klíčový význam rasy ve všech oblastech, tak nutnost získat moc státu jako záštitu existence a přežití naší rasy. Hrstka těchto pokusů odvrátit hrozbu vyhynutí rasy skupinami či jedinci otevřeně rasově orientovaného nebo národně-socialistického přesvědčení se naneštěstí odehrála pod vedením mužů hloupých, nekompetentních a nečestných, případně libovolné kombinace všech tří. Šedesát let pravicového selhání a impotence znamená, že náš čas se nachýlil.

Continue Reading

Slava herojam! Plundrování Ukrajiny může začít..

Autor: Diana Johnstone

V září 2013 financoval jeden z nejbohatších ukrajinských oligarchů, Viktor Pinčuk, elitní strategickou konferenci 1] o Ukrajině, která se konala v Jaltě ve stejném paláci, ve kterém se v roce 1945 setkali Roosevelt, Stalin a Churchill na jednání o budoucnosti Evropy. Jeden z vlivných globalistických a elitistických magazínů, The Economist, ve svém popisu toho, co označil za „přehlídku razantní diplomacie“ uvedl: „O budoucnost Ukrajiny, země obývané 48 miliony lidí, a Evropy se rozhodovalo v reálném čase.“ Mezi účastníky konference se nacházeli Bill a Hillary Clintonovi, bývalý ředitel CIA generál David Petraeus, bývalý ministr financí USA Lawrence Summers, bývalý prezident Světové banky Robert Zoellick, švédský ministr zahraničních věcí Carl Bildt, Šimon Peres, Tony Blair, Gerhard Schröder, Dominique Strauss-Kahn, Mario Monti, litevská prezidentka Dalia Grybauskaite, vlivný ministr zahraničních věcí Polska Radek Sikorski. Zůčastnili se i jak prezident Viktor Janukovyč, svržený o pět měsíců později, tak i jeho nedávno zvolený nástupce Petro Porošenko. Bývalý ministr pro energetiku USA Bill Richardson zde mluvil o revoluci hydraulického štěpení (frakování), kterou Spojené státy doufají využít při oslabení Ruska, kdy by břidlicový plyn měl nahradit ruské přírodní zdroje plynu. Jádrem diskuse však byla „Zevrubná a obsažná dohoda o volném obchodu“ (Deep and Comprehensive Free Trade Area – DCFTA) mezi Ukrajinou a Evropskou unií a možnosti integrace Ukrajiny do struktur Západu. Konference se nesla ve všeobecně euforickém duchu nad vyhlídkami přerušení vazeb Ukrajiny s Ruskem, ve prospěch Západu.

Šlo o konspiraci proti Rusku? Vůbec ne. Narozdíl od bilderberských konferencí nebylo jednání tajné. Zhruba tuctu amerických VIP hostů a velkému počtu zástůpců evropské politické elity čelil Putinův poradce Sergej Glazjev, který na konferenci naprosto jasně tlumočil postoj Ruska.

Continue Reading

Marine Le Penová

Spiegel: Paní Le Penová, vaše Národní fronta, která získala 25 procent voličských hlasů je jedním z hlavních vítězů květnových voleb do Evropského parlamentu. Jak k tomu mohlo dojít?

Le Penová: Francouzi chtějí získat kontrolu nad jejich vlastní zemí. Chtějí určovat kurz jejich vlastní ekonomiky a přistěhovalecké politiky. Chtějí aby jejich vlastní zákony získaly přednost před zákony Evropské unie. Francouzi pochopili, že Evropská unie nenaplňuje utopii, která jim byla prodána. Evropská unie se výrazně vzdálila od demokratického způsobu fungování.

SP: Nicméně před volbami bylo řečeno, že jmenování čelných kandidátů zastupujících dvě největší skupiny – Jean-Claude Junckera za středopravicovou a Martina Schulze za středolevicovou – posílí demokracii v EU.

LP: To jsou absolutní lži. Každý ví, že parlament nebude finálně rozhodovat o příštím předsedovi Evropské komise.

SP: Chcete zničit Evropu?

LP: Chci zničit Evropskou unii, ne Evropu! Věřím v Evropu národních států. Věřím v Airbus a Ariane, v Evropu založené na spolupráci. Co nechci je Evropský sovětský svaz.

Continue Reading

Julius Evola

Autor: Michael O’Meara

V době, kdy jeden z předních kritiků židoliberální civilizace Julius Evola formoval svou rasovou teorii – tedy ve 30. letech 20. století – byly nejrozšířenější inspirací pro antisemitské myšlenkové proudy Protokoly sionských mudrců.

Protokoly byly – údajně z tajné lóže odcizeným –  záznamem 24 tajných setkání vůdců mezinárodního Židovstva, na nichž se pokoušeli vypracovat plán na ovládnutí světa. Židovské organizace pochopitelně na diskreditaci Protokolů vynaložily značné úsilí. Nejproslulejším se stal spor před bernským soudem v roce 1933 se švýcarským nacionalistou, který dokument šířil.

Soud označil Protokoly za pomlouvačný padělek. Podle Evoly však otázka autenticity Protokolů byla „druhotná oproti mnohem závažnější a důležitější otázce jejich pravdivosti“. Přestože totiž nebyly sepsány „Mudrci“ nebo založeny na existujícím plánu, považoval je Evola za nesmírně důležité kvůli pozornosti, kterou přitahují k 1) židovské otázce a 2), ještě důležitěji, působení podvratných sil v nedávné historii.

Vycházeje z těchto premis, označil Protokoly za dokument vrhající nové světlo na židovské tažení proti evropským tradicím, aristokraciím, symbolům a transcendentním hodnotám, zejména proto, že významným prvkem tohoto tažení byla podpora ideologií převracející naruby evropský smysl pro řád – kapitalismu, kosmopolitismu, rovnostářství, materialismu, feminismu atd.

Continue Reading

V pondělí 28. dubna 2014 zaútočila v Doněcku skupina 300 proruských militantů na místní pobočku Privatbank, vlastněnou židovským oligarchou Ihorem Kolomojským

Autor: Alexandr Dugin

Doněcké úřady se vypořádavají s oligarchem Rinatem Achmetovem a celkově se všemi nadnárodními podniky. To je skvělé! Skutečná revoluce. Bylo uzákoněno znárodňování monopolů. To je neuvěřitelný obrat.

[Zatímco] Pravý sektor slouží židovskému oligarchovi Kolomojskému, ruští revolucionáři v Doněcku a Lugansku dali moc skutečnému lidu, dělníkům, oloupené většině a vyhlásili stát sociální spravedlnosti proti korupci a útlaku.

Kde se tedy odehrává skutečná národní revoluce? Je to na východě a jihu Ukrajiny. Jde o smrtelný zápas. V sázce je vše. Nejen osud národa, ale i sociální spravedlnost.

Rusko a spravedlnost, dělníci proti xenofobii, atlanticismu a liberálnímu kapitalismu. Tyto události jistě ovlivní i Rusko samotné.

Něco velmi významného se rýsuje na obzoru.

Článek Alexander Dugin on the Donetsk People’s Republic vyšel na stránkách Open Revolt.

Parlamentní demokracie obrazem

Autor: Greg Johnson

Každý ví, že bez práce nejsou peníze. I pokud vám někdo peníze bez dalšího dá, jde prostě jen o plody cizí práce. Peníze přece nerostou na stromech, že?

Je tomu ale skutečně tak? Jen proto, že vy jste kvůli penězům museli pracovat, musel i člověk, co vám zaplatil? A co člověk nad ním? Pokud jdete po stopě peněz dostatečně daleko a vysoko, nakonec narazíte na někoho, kdo pro peníze pracovat nemusel. Získal je zadarmo, za nic. Ani je nemusel sesbírat z příslovečného stromu – prostě je vytvořil z ničeho: takového člověka nazýváme bankéř.

Na rozdíl od těch, kteří musí napřed vyprodukovat věci se skutečnou hodnotou, než je spočtou a zaevidují do účetnictví, bankéř svůj produkt vytváří pomocí účetnictví. Celá paleta služeb bankovního sektoru – spořicí účty, šekové účty, bonusové toastery zdarma, šekové knížky potištěné kachničkami či zlatými retrívry – tak slouží více méně jako zástěrka pro skutečnost, že jádrem bankovnictví je tvorba peněz z ničeho.

Když jsem byl malý kluk, jedna z bank v mém rodném městě rozdávala dětem spořicí prasátka. Dnes to považuju za propagandistický majstrštyk: vyvolává to totiž iluzi, že – stejně jako v případě prasátka – můžou banky vydat pouze ty peníze, které přijmou. Banky ale nemusí schraňovat vaše vklady – vypůjčují je. Každý dolar z vašeho šekového nebo spořícího účtu je vypůjčen desetkrát. Tak vytváří pomocí účetnictví peníze z ničeho – to je ovšem jen úplná špička pomyslného ledovce. Bankéři k tomu vůbec nepotřebují budovy s pseudoantickými sloupy zvenčí a přepážkami uvnitř, spořící a šekové účty a všechny další propriety, které si s bankovnictvím spojujeme.

Continue Reading

Jak prosté, milý Watsone

Autor: Radim Lhoták

Systém parlamentní demokracie má ve svém názvu demokracii jako zcela matoucí pojem. Jestliže volíme své zástupce a poslance, aby za nás rozhodovali, máme tím na mysli jednoznačně princip aristokratický, nikoliv demokratický.

Charakter řízení společnosti je dán tím, kdo rozhoduje o celospolečenských otázkách. Kdo rozhoduje, ten vládne. Komu je dáno privilegium rozhodovat za ostatní, ten má v rukou moc. V aristokracii rozhodují nejlepší z nejlepších. V demokracii rozhoduje lid hlasováním. Parlamentní a zastupitelský systém moci vychází z aristokratické ideje, podle níž ve spravedlivé společnosti vládnou takoví zastupitelé lidu, jimž lid dal důvěru a považuje je za hodné toho, aby za něj rozhodovali. Ústavní zákon o referendu potom do zastupitelského systému vnáší prvek demokracie. Ve výsledku tu pak máme smíšenou ústavu zahrnující aristokratické zástupce lidu a vedle toho možnost lidového hlasování o zásadních otázkách veřejného prospěchu.

Pokud někdo rozlišuje demokracii a přímou demokracii, či pojmu demokracie dává různé další přívlastky, zavádí do mysli lidí zmatek. Lid buď rozhoduje sám cestou všeobecného hlasování, pak vykonává demokracii. Nebo za sebe nechá rozhodovat své zástupce, pak už nejde o demokracii, ale o vládu vyvolených.

Continue Reading

Markus Willinger

Autor: Markus Willinger

Ukrajinská krize opět prokázala, že starý konflikt mezi Amerikou a Ruskem stále probíhá. Jasně však i prokázala další skutečnost, a to že centrem tohoto konfliktu je i nadále Evropa, která však nedisponuje žádnou vlastní nezávislou mocí, kterou by byla schopná ovlivnit výsledek tohoto soupeření. Rusové a Američané vedou spory o překreslení hranic v Evropě a vůbec se nestarají, co si o tom Evropané myslí. Nestarají se, protože se nepotřebují starat. Slavný výrok Victorie Nulandové „Fuck the EU!“ to vyjadřuje výstižně. „Neposlouchej Evropany. Jediné co dělají je, že jen mluví. Nezáleží na nich.“

A protože Evropa nemá žádnou vlastní moc, Ukrajina má jen dvě možnosti volby: ruskou nebo americkou sféru vlivu. Být součástí Evropy nebylo nikdy možnou volbou pro Ukrajinu. Nemohla se jí stát, protože nezávislá Evropa neexistuje.

Jak k tomu došlo, že se nikdo o nás Evropany nepotřebuje starat? Státy Evropské unie dohromady mají dvakrát větší armádu než Rusko a silnější ekonomiku než USA. Nehledě na to nám však stále zcela dominují tyto cizí mocnosti. Nabízí se tak otázka: potřebujeme jinou formu uspořádání Evropy? Ano, potřebujeme!

Continue Reading

Šéfedaktor Xportal.pl Bartosz Bekier s premiérem Doněcké lidové republiky Děnisem Pušilinem

Dne 27. května měli členové redakce Xportal.pl výjimečnou příležitosti udělat rozhovor s premiérem Doněcké lidové republiky Děnisem Pušilinem. Během rozhovoru došlo k útoku na město. Útok, který byl veden především ze vzduchu jednotkami loajálními Kyjevu, byl povstaleckými silami odražen i za cenu velkých ztrát.

Bartosz Bekier: Bude deklarace spolupráce mezi Luhanskou a Doněckou lidovou republikou krokem směrem vpřed k vytvoření nezávislého Nového Ruska?

Děnis Pušilin: Je možné, že to bude Nové Rusko, avšak to je jen jeden z možných scénářů. Nevylučujeme, že půjdeme dále, mnohem dále.

BB: Je jednou z možností i připojení k Ruské federaci?

DP: I tuto možnost zvažujeme, ale prvním krokem bude Nové Rusko. Může to být počátkem širší unifikace. Je možné, že se k nám připojí další republiky a Podněstří, protože mnoho západních regionů vyhlásilo připravenost uspořádat referenda.

Continue Reading

Orania – inspirace pro identitární aktivismus

Autor: F. Roger Devlin

Účastníci loňské konference American Renaissance si nemohli nepovšimnout změny ovzduší a obecné nálady oproti předchozím setkáním – nejspíše následkem hladkého znovuzvolení Baracka Obamy s pouhými 39% bělošské voličské podpory. Převládal nový pocit, že strategie „probuzení“ bělochů a postupného získání moci demokratickými prostředky nefunguje. Demografická transformace postupuje příliš rychle a náš postup je příliš pomalý; příležitosti, které jsme spatřovali se vytrácí. Strategická změna orientace se tudíž stala nevyhnutelnou.

Tato změna bude směřovat k vytvoření autonomních bílých území, ze kterých se případně mohou stát nezávislé státy – a kniha Artura Kempa Nova Europa: European Survival Strategy in the Darkening World je vynikajícím úvodem do tohoto tématu. Základním východiskem a nejsilnější myšlenkou Kempova uvažování je důkladné pochopení územního aspektu politiky. Jak sám Kemp uvádí: „Politická moc vychází z fyzického zabrání území: nikoli historických práv, právních dokumentů nebo morálních nároků – jen z obsazení území. Lidé, kteří obsadili území určují povahu tamní společnosti.“

Podle Kempova názoru bylo Achillovou patou jihoafrického apartheidu právě nepochopení této skutečnosti. Afrikánští voliči věřili, že může být stabilní evropská společnost vybudována na většinově černošském území, že  prostřednictvím správných zákonů si mohou donekonečna užívat výhod levné černé pracovní síly, zatímco zabrání černochům v určování charakteru jihoafrické společnosti. Tento systém nejenže nezabránil většinové černošské vládě, naopak jí posloužil jako inkubátor. Apartheid nejenže učinil bělochy závislé na černých, ale dokonce i přispěl k jejich populačnímu nárůstu.

Continue Reading

Vynaložil jsem 88% úsilí a mohu potvrdit, že tudy cesta nevede,..

Autor: Ted Sallis

Jedním z nejužitečnějších konceptů na poli rasově-nacionalistického aktivismu představuje tzv. „Paretův princip,“ či chcete-li „Pravidlo 80/20.“ Obecně lze Paretův princip vyjádřit tak, že 20 % příčin (aktivit) způsobuje 80 % výsledků. Ačkoli je tento specifický poměr 80:20 (nebo jeho přibližné hodnoty) vypozorovatelný i v mnohých dalších odvětvích, neměli bychom se až přespříliš zaměřit na čísla samotná. Namísto toho bychom si měli všímat hlavní myšlenky: velké procento výsledků je způsobeno malým počtem příčin (aktivit), což značí, že většina příčin (aktivit) způsobuje jen marginální nárůst výsledků. První výše prezentovaný odkaz uvádí příklady, jež docela dobře dokreslují celou myšlenku. Například v obchodní oblasti platí, že dvacet procent zákazníků je zodpovědných za osmdesát procent celkových tržeb. Myslím, že tento princip platí i pro rasově-nacionalistický aktivismus jako pro celek a rovněž tak i pro jednotlivé dílčí aktivity v širším aktivistickém rámci.

Přináší většina „aktivit“ našeho „hnutí“ nějaké konkrétní výsledky? Tímto mám na mysli nejrůznější příspěvky na blozích, nekonečné diskuse k článkům, elektronické debaty a hádky, etnický fetišismus, gnostický tradicionalismus, esoterické hnidopišství, sbírání hitleristických artefaktů atd. Lze jejich prostřednictvím vůbec něčeho pozitivního dosáhnout? Přispívá většina tzv. „aktivistů“ pozitivně a produktivně naší věci? Nebo by bylo přesnější říci, že produktivní aktivity vychází z práce menšiny, kdy soustředěné úsilí této menšiny přináší to málo pokroku, kterým „hnutí“ disponuje – zatímco naprostou většinu aktivit v rámci „hnutí“  lze považovat za irelevantní nebo dokonce kontraproduktivní?

Disponujeme omezenými zdroji a stojíme tváří v tvář globalizovaným elitám a organizovaným etnickým skupinám, jejichž zdroje jsou vskutku enormní. V této nerovné bitvě můžeme pomýšlet na dosažení svých cílů jedině tehdy, když budeme ve svých aktivitách dostatečně efektivní, uplatníme chytrou taktiku a promyšlenou strategii, a zároveň vynaložíme velké úsilí. Z výše zmíněného vyplývá, že Paretův princip funguje i ve sféře rasového nacionalismu. Rozhodně by neškodilo se zamyslet nad tím, jak navýšit a zefektivnit naše snahy. Nebo již nemůžeme lépe využívat svůj čas, peníze, úsilí a další aktiva k dosažení svých cílů nejproduktivnějším možným způsobem?

Continue Reading

Hans Freyer

Autor: Lucian Tudor

Hans Freyer (1887-1969), vlivný německý sociolog, není připomínán jen pro svou úlohu v rozvoji této vědy v německém prostředí, ale také pro své zapojení v „krajně pravicovém“ myšlenkovém okruhu. Patřil do meziválečného německého intelektuálního hnutí tzv. konzervativní revoluce a také působil na univerzitách v období Třetí říše, jakkoli je nutno uvést, že Freyer nikdy nebyl ortodoxním nacistou. 1] Protože mimo Německo není příliš znám, neuškodí současné pravici seznámit se s jeho myšlenkovým odkazem, neboť čím více přístupů k řešení problémů moderní společnosti poznáme, tím účinněji budeme moci čelit liberálně rovnostářské systémové hegemonii.

Národní pospolitost a společnost

Klasická liberální teorie je individualistická a zastává pozici, že pouze jedinec – individuum je definitivní realitou, jedinci existující pouze jako jedinci, jsou naprosto nezávislí mimo případů, kdy se ‚racionálně‘ rozhodnou sdružovat s ostatními nebo uzavřít ‚společenskou smlouvu‘. Přestože se vůči této pozici vymezuje v poslední době stále více kritiků, v průběhu 19. a 20. století byla velmi vlivná. 2] Jedním z nejvýznamnějších myslitelů rané německé sociologie, který přišel s teorií odmítající individualismus, byl Ferdinand Tönnies, klíčový vzor Hanse Freyera.

Continue Reading

Alain de Benoist

Autor: Alain de Benoist

Ukrajinské události představují komplikovaný a závažný problém, jenž by v jiné době a za jiné souhry okolností mohl být spouštěčem regionálního, ba možná i celosvětového vojenského konfliktu. Jedná se vskutku o spletitou záležitost, neboť s informacemi, jimiž disponujeme, můžeme snadno dojít k zrcadlově odlišným závěrům. Proto je v první řadě nutno rozlišit mezi klíčovými fakty a těmi méně důležitými. Co je dle mého názoru nejpodstatnější, je globální mocenský boj mezi stoupenci multipolárního světa, k nimž se též řadím, a těmi, kdo horují pro svět s jediným mocenským centrem, vyznávajícím dominantní ideologii liberálního kapitalismu. Z tohoto úhlu pohledu má vše, co pomáhá oslabit vliv západní americké mocenské sféry na celosvětové dění, kladné znaménko a naopak.

Vzhledem k tomu, že Evropa v dnešní době nedisponuje vůlí k moci a nezávislosti, je to logicky Rusko, kdo ztělesňuje prvořadou alternativu vůči americké hegemonii, či chcete-li dominantní ideologii, jejímž primárním vyústěním je právě liberální Západ. Úhlavním nepřítelem je tedy Západ.

Musím nicméně v této souvislosti podotknout, že nikterak nesoucítím se sesazeným ukrajinským prezidentem. Janukovyč byl zjevně odpornou osobností a hluboce zkorumpovaným autokratem. I Putin si to nakonec uvědomil, ač poněkud se zpožděním. Ani vůči jeho osobě však netrpím nekritickým obdivem, jakkoli se jedná o velkého státníka, o mnoho převyšujícího jeho evropské a americké protějšky, a zkušeného vyznavače bojových umění. Ze všeho nejvíce je však politickým realistou, upřednostňujícím pragmatická řešení před ideologiemi. Nic z toho nemění na faktu, že s informacemi, jimiž v současnosti disponujeme, se jeví poměrně jasně, že „kyjevská revoluce“ posloužila především americkým zájmům.

Continue Reading

Metapolitiku lze zredukovat na dvě základní oblasti: šíření myšlenek a vytváření komunity.

Autor: Greg Johnson

Rád bych užil článku W. Pierce „Skinheads a zákon“ jako vhodného odrazového můstku pro diskusi o jednom z problémů hnutí bělošského nacionalismu, jež označuji za předčasný populismus.

Bělošský nacionalismus jak jej definuji, je z následujícího důvodu formou populismu: žádný systém vlády není legitimní, pokud neusiluje o obecné blaho národa. Systém postrádá legitimitu, pokud na úkor ostatních částí společnosti upřednostňuje určitou třídu, frakci nebo dokonce cizince. Jako populista mám za to, že zájmům celku nejlépe poslouží elitistický politický systém, pod podmínkou zodpovědnosti elit zbytku společnosti. Odvěkým problémem politiky je nalezení vůdců, kteří kvalitou převyšují obyčejného člověka. Dále věřím, že jakékoliv hnutí usilující o vytvoření populistického systému spočívajícího na zásadách bílého nacionalismu, musí být co možná nejvíce elitistické. Jsem také přesvědčen, že než se ve snaze vytvořit takové hnutí obrátíme na masy, musíme se nejdřív zaměřit na vytvoření vůdcovské kasty.

Bělošský nacionalismus by podle mě měl směřovat i k populismu v běžnějším a zaužívanějším slova smyslu, jelikož v našich podmínkách jsou bílé společenské elity neúměrně často viníky našeho úpadku a bílé masy jsou neúměrně často jeho oběťmi. Aby se bělošský nacionalismus dostal k moci, nestačí pouhá reprezentace všech Evropanů, ale také ochota vypořádat se skutečnými a oprávněnými nároky za spáchané křivdy, jež mají bílé masy vůči elitám. Těm nesmíme dovolit ponechat si moc a bohatství získané plundrováním a rozbitím bílé Ameriky. Moje politické sympatie jsou plně na straně střední a pracující vrstvy obyvatelstva, nejvíce poškozenou uzurpací – přestože obecně vzato jsem elitista, co se např. hudebního a uměleckého vkusu týče a stěží byste mě mohli potkat v Taco Bell.

Continue Reading

I want to go on fighting. Canto 72

Text „ABC ekonomie“ je zaměřen především na možné řešení situace roku 1933, jak jsme je „tlumočili“ v předcházejících dílech, lze z něj však – z různých útržků, narážek a vysvětlování – vyvodit i Poundovy tehdejší představy o novém státě:

„Hospodářský systém musí být nutně ovlivněn politickým zřízením, ve kterém nebo vedle něhož existuje. Možnost novot v ekonomii je ale patrně poněkud přeceňovaná.

Věc se má tak, že v jakémkoli systému, v jakémkoli myslitelném hospodářském systému, se musí řešit podobné otázky, ať za bankéře sovětského nebo florentského:

1. Potřebné zboží (výrobek).
2. Doprava (přeprava).
3. Používání nebo spotřeba (poptávka). Nezbytný přesun, který se týká jak zboží, tak „nosiče“.
4. Platební nosič (osvědčení o ceně).

Nejlepší systém vlády, z hospodářského hlediska, je takový, který uvádí do rovnováhy (stability) čtyři výše jmenované prvky, ať jde o republiku, monarchii, sověty nebo diktaturu. Vláda, která dokáže nejlépe udržet tuto rovnováhu s nejmenšími řečmi a bulíkováním a s největší poctivostí je ta pravá…

ZÁKLADY EKONOMIE jsou tak prosté, že to činí celý předmět téměř nezajímavým.

Teprve nad nimi vyvěrají zapeklitosti.

Continue Reading

Přežij ekonomický kolaps

Autor: Nathan Leonard

Už odedávna lidé vytvářeli a vyprávěli příběhy o budoucím konci světa. Ke každému mýtu stvoření existuje odpovídající proroctví apokalypsy. Ani dnešní společnost se neubrání jak strachu, tak vzrušení navozených představami o konci naší civilizace. Velmi populární žánr zombie apokalypsy (ve formě filmů či televizních seriálů) symbolizuje možnost masivních občanských nepokojů. Celosvětové klimatické změny vyvolaly mohutný alarmismus a politický aktivismus. Řada lidí je znepokojena nestabilitou ekonomického systému, způsobenou mechanismem tvorby a distribuce peněz. Navzdory veškerým uvedeným obavám pokračuje většina z nás v každodenním životě s nevyřčeným předpokladem věcného trvání současného stavu. Někde v koutku mysli snad považujeme katastrofu za nevyhnutelnou, ale jistě v nějaké nekonečně vzdálené budoucnosti – a i pokud ne, co bychom s tím asi tak mohli udělat? Švýcarský autor Piero San Giorgio to pokládá za velice nezodpovědný přístup k velmi reálné možnosti rozvratu, z něhož se naše společnost nikdy nevzpamatuje. Ve své knize „Survive the Economic Collapse: A Practical Guide“ (Přežij ekonomický kolaps: Praktická příručka) detailně popisuje, proč je kolaps velmi pravděpodobný a vysvětluje, jak se na něj připravit.

Po letech působení v mezinárodním obchodě došel Giorgio k závěru, že současný systém je odsouzen k záhubě a proto zasvětil svůj život přípravě své i ostatních na tuto budoucnost. Tato kniha, původně vydaná ve francouzštině v roce 2011 a vloni přeložená do angličtiny s menšími doplňky, je jedním z plodů tohoto úsilí. Kniha je rozdělena do čtyř částí – první snáší důkazy pravděpodobného blízkého příchodu kolapsu, druhá se zabývá možnými scénáři jeho průběhu a třetí a čtvrtá část načrtávají kroky, jež je nezbytně nutné podniknout k možnému přežití. Giorgiova kniha je jedinečná tím, že nezůstává u pouhé logistiky a mechanismů přežití, ale namísto toho útočí na kořen problému a snaží se nacházet radikální řešení vedoucí k většímu souladu našeho způsobu života s přírodním světem a řádem.

Continue Reading

Christian Erdmann (Triarii)

Autor: Paul Treitschke

Martial industrial je zřejmě jediným hudebním žánrem specificky vytvořeným pro pravicové posluchače. Jen těžko si představit levičáky – snad s výjimkou případů výrazné kognitivní disonance – jak dobrovolně poslouchají hudbu oslavující válku, násilí a autoritářství.

Jistá část tohoto žánru na mě působí poněkud poklesle a zneužívající fašistickou symboliku k přitáhnutí pozornosti nebo přitahovaná k fašismu ze „špatných důvodů“.

Triarii je však jedním z kvalitnějších představitelů tohoto žánru a jeho hudbu jistě naši čtenáři ocení. Původem z Německa, Triarii užívá triumfalistický zvuk a ohlíží se za časy, kdy nastavování druhé tváře ještě nebylo v módě. Je zde patrný silný klasický vliv a hudbu Triarii by mohla klidně posloužit jako soundtrack k epickému filmu, jaký by si jistě zasloužil vzniknout.

Continue Reading

Jean Raspail

Autor: Srdja Trifkovic

I když už uplynulo čtyřicet let od doby vydání jeho prorockého dystopického románu Tábor svatých 1] 2], je zde Jean Raspail stále s námi. Stále více smířený s faktem, že naše civilizace je na „cestě do záhuby“. Jak uvedl v rozhovoru, který vyšel 25. října 2013 ve Valeurs Actuelles, tak nemá absolutně žádný zájem připojit se k velké skupině intelektuálů, kteří plýtvají mnoho času debatami o přistěhovalectví, protože takové debaty považuje za zbytečné:

„Lidé již totiž podvědomě tuší že Francie, tak jak ji vytvořili naši předkové před staletími, je na cestě do záhuby. Obecenstvo je zabavováno nekonečnými řečmi o přistěhovalectví, avšak konečná pravda není nikdy nahlas vyslovena. Pravda, která je nevyslovitelná, jak poznamenal můj přítel Jean Cau. 3] Protože kdokoli se ji odváží vyslovit je okamžitě štván jak divá zvěř, odsouzen a posléze zavrhnut. Richard Millet se k této pravdě přiblížil a podivejte se co se mu přihodilo!“

(Známý francouzský spisovatel vyvolal v srpnu 2012 skandál, kdy publikoval esej „Literární chvála Anderse Breivika“ (Éloge littéraire d´Anders Breivik) ve které tvrdí, že norský atentátník je produktem ideologicko-rasového rozdělení způsobeného neevropským přistěhovalectvím a z toho důvodu si ho Norsko „zasloužilo“. Podle Milleta „to co nazýváme literaturou“ není nic jiného, než „hédonistickou tváří nihilismu, jehož je antirasismus teroristickou pobočkou“, 4] kdy většina současných spisovatelů zastává roli „řezníků“ a „patolízalů“. V důsledku pobouření nad jeho esejem byl Millet přinucen odstoupit z místa editora v předním francouzském vydavatelství Gallimard. V otevřeném dopise 120 spisovatelů, který vyšel v novinách Le Monde bylo Milletův spis označen za „fašistický pamflet, který je hanbou literatury“.)

Continue Reading

Johann Gudenus, místopředseda FPÖ

MO: Pane Gudenusi, jste považován za experta na Rusko a přítele Moskvy. Řekněte nám, kde se ten nový – nebo možná starý – strach z Ruska v lidech bere?

JG: Ten strach je stále založen na stereotypech studené války, někdy dokonce na zkušenostech z druhé světové války.

MO: Druhá světová válka skončila v roce 1945 a studená válka v roce 1989…

JG: Jak můžeme vidět, tento protiruský sentiment je velice jednoduché znovu aktivovat. Je zajímavé, že všechna liberální a levicová média, která v současnosti hlasitě agitují proti Moskvě jsou přesně ta, která ráda obviňují ostatní z předsudků a xenofobie.

MO: Čím zájmům tento strach z Ruska slouží?

JG: Samozřejmě neslouží zájmům Evropy. Pro nás, Evropany, je spolupráce s Ruskem mnohem důležitější než například se Spojenými státy. Vzhledem k protiruské mediální bouři by si to jeden nemyslel, ale je to tak. Měli bychom se ptát: V čím zájmu je, aby se Evropa a Rusko nesbližovaly? Není těžké na to odpovědět: Washington chce takovému sblížení zabránit za každou cenu.

Continue Reading

Vladimír Putin – krizový manažer

Autor: Colin Liddell

Události posledních dní na východě Ukrajiny vyvolávají záplavu otázek. Co se děje a proč ruští nacionalisté s neoficiální podporou Moskvy obsadili vládní budovy v řadě měst a vztyčili v nich barikády? Plánuje Putin anexi východní Ukrajiny?

Budeme snad – století od šílenství 1. světové války – znovu svědky série drobných eskalací vedoucích na cestu, po níž chce jít jen málokdo?

Odpovědi na tyto otázky se v tento moment nehledají snadno, je však možné nastínit několik bodů, které nám pomohou alespoň naznačit směr dalšího vývoje.

Především ignorujte veškerá kategorická a nesmiřitelná prohlášení. Většina těchto ostentativních projevů bojovnosti a neústupnosti – dokonce i ty z nich, podpořené automatickými zbraněmi (a facebookovými stránkami) – je jen póza, prováděná především pro potřeby kolegů, se kterými jste na záběru.

Jakmile ale začnou vzduchem hvízdat kulky a z neurčité eventuality se smrt stává hmatatelnou realitou, i ten nejotrlejší militant Pravého sektoru či hrdina Matky Rusi hledá kryt a hlavou mu probíhají myšlenky na jeho milované. Na Ukrajině se v současnosti nachází jen minimum skutečných kamikadze.

Dále je nutné věnovat se otázce vedení, především Vladimíru Putinovi. Ten má nepochybně „nervy z oceli“ a tisíc a jeden dalších macho přívlastků, které jsou média a blogosféra schopny vymyslet, nepochybně však nejde o šílence.  A právě vědomí této skutečnosti může paradoxně být jeho Achillovou patou.

Continue Reading