Délský potápěč

Gruppo Ludwig: 25. srpen 2014 – 37 let od prvního úderu?

V březnu 1984 navštívili dva mladíci převlečení za pieroty disko-karneval v jednom italském městečku a následně byli přistiženi, jak se v sále plném maškar pokoušejí rozlít 2 kanystry benzínu. 1] Byli však přemoženi ochrankou a oheň se podařilo uhasit, aniž napáchal velké škody. Karabiníkům ovšem dalo dost práce, aby oba mladé muže uchránili před lynčem oprávněně rozčíleného davu.

Na služebně bylo zjištěno, že za maskami smutných klaunů se skrývají dr. Wolfgang Abel (nar. 3. 1. 1959 v Düsseldorfu), matematik, a doktorand Marco Furlan (nar. 1. 4. 1960 v Padově), chemik. Ti dva se znali ještě ze střední školy, kde prý platili za vysoce inteligentní podivíny, které pojilo zvláštní výlučné přátelství, k němuž neměl nikdo jiný přístup – drželi se stranou. 2]

Zatímco Furlan při výslechu prohlásil, že šlo o malý experiment a špatný žert, protože chtěl prostě „jen“ sledovat, jak bude pestrobarevná lidská masa v uzavřeném prostoru reagovat, Abel posléze vyjádřil nenávist k diskotékám obecně, jako ke střediskům distribuce drog a bezduché zábavy. Po domovní prohlídce vyšetřovatelé konstatovali, že „Abel nechtěl jen ničit tančírny, ale i zabíjet lidi“. 3]

Continue Reading

Dominique Venner

„Pěstujte krásu kvůli sobě samým. Krása není o penězích nebo konzumerismu. […] Zatímco krása přírody nám byla dána do vínku, ta, kterou v našich životech vytváříme, vyžaduje úsilí a pozornost. Pamatujte, že není krásy (nebo radosti) bez harmonie barev, materiálů, forem a stylů. To platí pro něčí domov, oblečení a také praktické maličkosti. Zbavte se syntetických látek, plastů a dejte přednost materiálům přírodním.

Není také krásy bez zdvořilého vystupování vůči ostatním, jak k blízkým, tak i k okolí (kromě toho, kdy se jedná s hulváty). Estetika je základem pro etiku.

Není žádné krásy bez duševní a fyzické sebedisciplíny. Nechte si svůj žal a obavy pro sebe, ať už se týkají vašeho srdce, těla nebo vaší práce a starostí, jak to finančně zvládáte. Lidé si vás budou vážit pro váš takt a budou se těšit z vaší společnosti.“

Dominique Venner

Bratrská pomoc afghánskému, iráckému, ukrajinskému, (jiho)korejskému lidu

Rozhovor časopisu Nový Prostor s koreanistou Vladimírem Tichonovem

Nový Prostor: O korejském vzdělávacím systému se říká, že patří k nejefektivnějším a nejlepším na světě.

Vladimír Tichonov: Záleží na tom, co myslíte efektivitou. Pokud vám jde o změnu člověka na robota schopného memorovat se spoustu matematických vzorců, pak ano, je to velmi efektivní systém. Musíte se to naučit, nebo uvidíte, zač je toho loket – když se vám například zhoršují známky, může se vám lehko stát, že vás učitel zbije. V některých městech jsou tělesné tresty zakázány, ale v jiných ne a existuje řada případů, kdy studenti na následky tělesných trestů zemřeli. Korejské děti pokládají školní docházku za mučení a mnohé se prostě bojí o život.

Jižní Korea má snad vůbec nejkompetitivnější vzdělávací systém na světě, velmi tvrdé přijímací zkoušky na univerzity, a pokud se nedostanete ne jednu ze tří nejlepších univerzit, váš život v podstatě skončil, protože nikdy nepokročíte v kariéře. Mnozí studenti tomu rozumějí, takže když zjistí, že se tam nikdy nedostanou, spáchají sebevraždu. Mluvíme přitom o stovkách lidí. Tak nevím, jestli se tomu dá říkat efektivní systém. Z tohoto hlediska byl nejspíš velmi efektivní i Stalin.

NP: Liší se to od situace v Japonsku?

VT: V zásadě je to podobné. Na univerzitě se zároveň musíte připravovat na zaměstnání, což je v Jižní Koreji extrémně složité. Podle statistik nenajde polovina absolventů univerzit během prvního roku po škole práci. Příprava na zaměstnání znamená v takové situaci mnoho věcí, které odsouvají samotné studium do pozadí. Musíte aspoň na půl roku odjet do nějaké anglicky mluvící země, musíte na to mít peníze, musíte získat certifikáty o dovednostech, které vám zlepší CV…

Korejské univerzity představují prostředí, kde se nejlépe daří konzervativně orientovaným studentům a tlak na konformitu je obrovský. Naopak, pokud jste nalevo nebo liberálové, riskujete po zbytek života nezaměstnanost. Asi si vybavíte československou zkušenost, kdy být disidentem znamenalo riskovat, že budete pravděpodobně do konce života pracovat jako noční hlídač. V tom je Jižní Korea podobná. Pokud jste příliš aktivní jako levičák, riskujete, že nezískáte nic lepšího než dočasné zaměstnání na pozici, kde není opravdu žádné CV zapotřebí. Jak říkám, je to velmi efektivní systém (smích)…

Continue Reading

Malcolm McDowell jako kapitán von Berkow

Jednoznačně musíme odmítnout snahu, vyvíjenou především W. Reichem, vyvozovat pud k destrukci z represe pudu k slasti. Julius Evola, Metafyzika sexu.

Viscontiho autorita a mezinárodní úspěch jeho Soumraku bohů (viz II. pokračování) se odrazily v tom, že zkraje 70. let snad neexistuje film o „fašismu“ či „nacistech“, který by nebral v potaz jejich „ochořelou sexualitu“. Konformista (1970, r. B. Bertolucci) podle románu Alberta Moravii např. líčí chování muže (hraje ho J. P. Trintignant), slabošského intelektuála, pro něhož jediným přijatelným východiskem z vlastních nejistot je „splynutí s totalitářským davem“. Za jeho nedostatečnou sebedůvěrou přitom vězí trauma z dětství: jako kluk byl znásilněn starším mužem a navíc je přesvědčen, že násilníka zabil, když na něj vystřelil. Snaha překonat tyto komplexy, pocity ponížení a viny, kombinované se stavy výlučnosti, 1] jej pak – podle freudiánského schématu – nutká k maximální přizpůsobivosti: k odhodlání zařadit se do běhu společenských událostí za každou cenu, včetně „politické vraždy“. Tento výklad „podlehnutí fašismu“ je tedy opět ilustrací sartrovské rovnice „pasivní pederastie – aktivní kolaborace“. V žádném případě se ale nejedná o kuriozitu promítanou v obskurních sálech kdesi na periferii – „Konformista“ oslovil široké divácké vrstvy a zároveň je, především pro své výtvarné kvality, dodnes pokládán za jedno z nejlepších děl italské kinematografie!

Zatímco v „Konformistovi“ Bertolucci – nijak neskrývající freudo-marxistickou inspiraci – ukázal, proč se i „chytří lidé“ přidávali k fašismu, v druhé polovině Dvacátého století (1976), téměř šestihodinovém eposu „třídního boje“, vykreslil „rozeného fašistu“ v postavě démonicky sadistického správce jménem Attila (další nomen omen). Výmluvná je hned úvodní scéna („Boje, lásky a naděje“), kde Attila fašistickou rozhodnost dokazuje zabitím nevinného zvířete. A pokračuje střelbou do bezbranných vesničanů a sexuálně motivovanou vraždou malého chlapce. Interpretace fašistů jako znásilňovatelů společnosti tu nesporně dosahuje jednoho ze svých pochybných vrcholů. Připomeňme, že Bertolucci začínal jako asistent u Pasoliniho…

Continue Reading

Stávka dělníků v automobilce Hyundai Nošovice (oprava: Stávka dělníků v korejské automobilce Daewoo, 2001)

Rozhovor časopisu Nový Prostor s koreanistou Vladimírem Tichonovem

Nový prostor: Kdy jste poprvé navštívil Koreu?

Vladimír Tichonov: Tradičně jezdili leningradští koreanisté do Severní Koreje, stejně jako ti pražští. Jenže když na konci osmdesátých let navázal Sovětský svaz diplomatické vztahy s Jižní Koreou, Severokorejci tuto možnost zcela zrušili a obvinili Sověty, že zaprodali svou duší za dolary. Což koneckonců nebylo tak daleko od pravdy (smích). Naše cesta do Severní Koreje byla zrušena, místo toho jsem dostal příležitost jet na tři měsíce do Soulu. Bylo to roku 1991 – v Evropě tehdy zcela zanikl reálný socialismus, zatímco v Jižní Koreji končila demokratická polorevoluce, která začala 1987. […] Patřil jsem mezi první sovětské studenty, a to v době, kdy měli Jihokorejci značný zájem o Evropu, protože až do roku 1990 nemohli prakticky volně cestovat.

NP: Pak jste ale žil v Jižní Koreji delší dobu…

VT: Na konci devadesátých let jsem tam pobýval tři roky. Byla to zajímavá zkušenost a vlastně úplně jiná Korea, než jakou jsem si pamatoval. Revoluce už nebyla na pořadu dne – tahle Korea zakoušela finanční krizi a byla na cestě k neoliberalizaci. Znamenalo to privatizaci všech státem vlastněných podniků a také zrušení normálních podob zaměstnanosti. Většina zaměstnanců musela přistoupit na neplnohodnotné pracovní smlouvy, dnes to je 56 %. Jde myslím o nejvyšší číslo na světě. A očekává se, že se tento počet bude zvyšovat. Lidé jsou tlačeni do extrémně dlouhé pracovní doby za velmi nízké mzdy. Byl jsem svědkem toho, jak se Jižní Korea stávala neoliberální zemí a byl to opravdu děsivý obrázek. Původně jsem si myslel, že tam strávím zbytek života, dostal jsem dokonce občanství, ale zkrátka nebylo možné získat stálou práci, tak jsem si našel zaměstnání na univerzitě v Evropě.

Continue Reading

Liberální rovnostářství znamená černošskou emancipaci a černošská emancipace znamená návrat k základu, černošské podstatě. V Nigérii to znamená Boko Haram.

Autor: Colin Lidell

Subsaharští Afričané (černoši) jsou nejrychleji rostoucí populační skupinou na planetě. Díky více než trojnásobné míře plodnosti oproti Evropankám (5,2 dětí/žena x 1,6 u Evropanek) – jenž se dle všeho nijak rychle nesnižuje – se má do poloviny století populace černé Afriky více než zdvojnásobit: z 1,1 na 2,4 miliardy.

Při takové záplavě Afričanů jistě stojí za to pokusit se jim lépe porozumět; příliš mnoho materiálu, zabývajícího se Afrikou a Afričany je však kontaminováno kulturním marxismem, a tak se za účelem získání přesnějšího obrázku musíme vydat za zdroji z éry před nástupem politické korektnosti. Následuje pasáž z knihy vydané v roce 1930:

Levhartí muži jsou posedlí představou, že jsou vlastně levharti, a že tedy musí zabíjet lidi. Napadají člověka tak, jak to činí levharti. Lezou po čtyřech, na rukou i na nohou mají přivázány levhartí nebo železné drápy, aby zanechali stopy jako levharti a když uloví svou svou oběť, přetnou jí  krční tepnu, tak jak to levharti dělají. Ale nejpodivnější a nejpříšernější na to je, že většina těchto levhartích lidí se stává levhartími muži zcela nedobrovolně. Udělá je z nich společnost levhartích mužů, aniž o tom vědí. Tito lidé připraví v lidské lebce z krve zavražděného člověka kouzelný nápoj. Z toho se tajně trochu přimíchá do nápoje některé osobě předem vybrané. Jakmile se oné směsi napije, dozví se tento člověk, že se napil kouzelného nápoje a že tím patří ke sdružení levhartích mužů. Nikdo se tomuto prohlášení nevzepře. Všechny ovládá víra v kouzelnou moc tohoto nápoje, které nikdo nemůže uniknout. Všichni se podrobí bez odporu.(str. 156-7)

Continue Reading

Namísto pochybné, prokazatelně nepraktické ideologie „diverzity“ raději pracujme na budování a posilování vlastních komunit

Autor: Sebastian Biehl

Jedním z hesel naší doby je „diverzita“, jinými slovy snaha prostřednictvím státní politiky přeměnit sourodou společnost na neurčitou směs.

V politickém středním proudu je etnická homogenita pokládána za hluboce odpudivou a nebezpečnou; náležící do stejné kategorie jako „izolace“, „rasismus“, „nadřazenost“, „provinciálnost“ a další. Pro tzv. tvůrce veřejného mínění, rekrutující se z multikulturních měst, je dokonce homogenita přímo urážlivá. Rasově smíšený pár, večírek plný lidí různých ras a vyznání – tehdy se tito lidé (mezi něž se řadí i novináři) cítí dobře a pohodlně. Komunita žijící v souladu se svými tradicemi okamžitě vyvolává nedůvěru – zvlášť pokud jde o bílou komunitu (v případě kmenových afrických či indiánských komunit je míra nevole nižší).

Věčné volání po „reprezentaci“ je trvalou jihoafrickou vládní politikou. Účel je samozřejmě jasný – upevnit kontrolu ANC (jihoafrická vládnoucí strana Africký národní kongres) nad veškerými oblastmi společnosti. To ovšem nezní moc hezky, a tak nastupuje na scénu nevinně znějící slovo „diverzita“, které „tvůrci veřejného mínění“ tak rádi opakují. „Diverzita“ je přirozeně aplikována jen jedním směrem: nikdo si nikdy nestěžoval na 100% černošský fotbalový tým, „Černošskou obchodní asociaci“ nebo na etnicky jednolité vesnice Xhosů nebo Zuluů.

Continue Reading

Renaud Camus

Autor: Renaud Camus

„Kultura je kulturou mrtvých, něčích rodičů, prarodičů, předků, lidu, národa a dokonce i toho, co je dnes tabu – o to více, odkdy panuje shoda, že neexistuje – rasy. Zákaz posledně jmenovaného výrazu je významný. Díky němu je do jeho pádu a pronásledování zataženo vše, co souvisí s rodovou linií a dědictvím. V důsledku toho je ovlivněna i kultura.“

„Hyperdemokracie nemůže tolerovat hierarchii, avšak kultura je čistá hierarchie. Dogmatický antirasismus odmítá jakoukoli představu o původu, kultura však není nic jiného, než úsilí najít cestu k počátku a je to tato neustále zklamávající snaha – nevyhnutelně zklamávající, od doby kdy počátek je vždy výše, vždy proti proudu – co ji činí univerzální.“

„Antirasismus pomáhá hyperdemokracii tím, že zcela zabraňuje, nebo přinejmenším činí velmi obtížným, předávání hodnot, zásad, rituálů a uměleckých děl které by mohly být – ať už oprávněně nebo ne – obviněny z přináležitosti k dřívější, nebo stále dominantní kastě, třídě nebo etniku až do té míry, že odpor vůči tomuto předávání se stane občanskou, demokratickou a antirasistickou povinností.“

Úryvky pochází z knihy Renauda Camuse La Grande Déculturation, Fayard (2008).

Sporadické informace o Renaudu Camusovi lze nalézt zde:

„Camus na trůnu – z hradu do paláce?“
„Camusova aféra – začátek“
„Camusovo podivínství“
„Camus, Renaud: Král Roman“

Marine Le Penová

Autor: James Kirkpatrick

V nadcházejících prezidentských volbách ve Francii by podle nejnovějších průzkumů vyhrála Marine Le Penová. Francouzská takzvaná „středová pravice“ je oslabená díky obvinění bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho z korupce, úplatkářství a porušení služebního tajemství – současný socialistický prezident Francois Hollande je na místě třetím.

Vzestup Le Penové byl zvětšiny posilován obavami z masového přistěhovalectví – které by ve skutečnosti mělo být nazýváno islámskou kolonizací – do Francie.

Povšimněte si absolutně panického tónu ve Financial Times. Úplně můžete slyšet zlověstnou hudbu v pozadí:

Continue Reading

Arthur Moeller van den Bruck

Autor: Arthur Moeller van den Bruck

Liberalismus podkopal civilizace, zničil náboženství, zruinoval národy. Primitivní lidé neznají liberalismus. Svět je pro ně jednoduché místo, které jeden člověk sdílí s druhým. Instinktivně pojímají existenci jako boj, ve kterém se všichni patřící k jedné skupině musí bránit před těmi, kteří je ohrožují.

Velké státy vždy držely liberalismus pod kontrolou. Když z jejich středu povstala velká osobnost, která udala nový směr jejich historii, vždy byly schopny ho začlenit do svých tradic, aby jeho velké činy přispívaly k jejich kontinuitě.

Národy, které ztratily národní cítění, které ztratily státní instinkt, poskytly liberalismu šanci. Masy umožnily vytvoření nejvyšší vrstvy na povrchu národa. Nešlo o starou, přirozenou aristokracii, z níž příkladné osobnosti utvořily stát. Šlo o podřadnou vrstvu, nebezpečnou, nezodpovědnou, bezohlednou, prostřední vrstvu, která se drala dopředu. Výsledkem byla vláda clique (zájmové skupiny), sjednocené pouze sobeckostí, která se ráda přirovnává k výkvětu národa, aby tak zakryla skutečnost, že je tvořena imigranty a nouveaux riches (zbohatlíky), plebsem a kariéristy. Pramálo se starají, jestli se jejich arogance a nově získaná privilegia halí do pláště feudalismu nebo nějaké radikální ideologie, ačkoli upřednostňují jemný náznak aristokracie. Co však shledali nejvíce účinným a úspěšným, je označovat se za demokraty.

Úryvek z knihy Das dritte Reich (1923). Anglické vydání Germany’s Third Empire, Arktos (2012).

Nejsilnějším trumfem pro aktivizaci armád NATO je ukrajinská karta

Autor: Radim Lhoták

Celou délku hranice Evropské unie, již neomývá Atlantský oceán, olizují plameny válečných konfliktů. Ohnivý oblouk obkličující Evropu jasně ukazuje, že třetí světová válka se rozhořívá, aniž si to většina lidí stačila uvědomit.

Strategie válečných štváčů z USA, ale i z řad jejich spojenců v NATO, je zřejmá: Destabilizovat země tvořící kontinentální rozhraní mezi Evropskou unií a zbytkem světa a tak vyvolat konflikt mezi okcidentem (západní civilizací) a východními civilizacemi. Přičemž pod východní civilizace je třeba zahrnout všechny státy a kontinenty sousedící s Evropskou unií, které dosud zcela nepropadly režimu západní globalizace. Pohledem na mapu zjistíme, že ohnivý kruh kolem EU se uzavírá. Na počátku jeho vzplanutí byly skryté či otevřené agrese USA a NATO v příslušných státech pod záminkou vývozu demokracie a potření tamních údajně autoritativních režimů. Cílem těchto válečných invazí byl vnitřní chaos napadených států, který se dále rozhořel v občanských válkách, v nichž na účelově zvolené straně stojí USA, a to podle potřeby přiložit do ohně, nikoliv podpořit spravedlivé řešení konfliktu, a na druhou stranu se postupně přidávají východní mocnosti v čele s Ruskem.

Válečná obruč svírající postupně Evropskou unii je omračující: Válka stále naplno zuří v Sýrii, k ní se postupně přidávají války v dalších rozvrácených zemích, kam patří Libye, Irák, Palestina a Ukrajina. Je možná jen otázkou času, kdy se k nim přidá Egypt a severní pobaltské státy odpadlé od Ruska. V každém případě je již nyní Evropská unie konfrontována s nejhorší bezpečnostní situací od druhé světové války. To pochopitelně hraje do not válečných plánovačů v USA. Evropa je v obležení a bude nucena se semknout společně s USA k aktivní obraně svých životních zájmů. Nejsilnějším trumfem pro aktivizaci armád NATO je ukrajinská karta. Právě v ní jsou bezprostředně dotčeny životní zájmy Ruska, a to nahrává tomu, aby se regionální konflikty rozhořely do velké války světových mocností.

Continue Reading

Triumfující modernita. Monte Cassino 1944

Autor: Seyyed Hossein Nasr

Žijeme mezi troskami ve světě kde, jak prohlásil Nietzsche, „Bůh je mrtev“. Ideály dneška jsou pohodlí, prospěch, povrchní vědomosti, pohrdání dědictvím předků a tradicemi, uspokojování těch nejnižších úrovní vkusu a inteligence, zbožnění ubohosti, hromadění materiálních statků a majetku, neúcta ke všemu, co je ze své podstaty vyšší a lepší – jinými slovy úplné převrácení skutečných hodnot a ideálů a pozvednutí vítězných vlajek tuposti a degenerace. V takové době je společenská dekadence tak rozšířená, že se jeví jako přirozená součást všech politických institucí. Krize, která dominuje každodennosti našich společností, je součástí tajné okultní války usilující o zničení všech duchovních a tradičních hodnot, s cílem proměnit člověka v pasivní nástroj temných sil.

Společným základem pro kapitalismus i socialismus je materialistické chápání života a bytí. Válka materialismu proti duchovnímu na sebe bere mnoho podob. Některé prosazují své cíle subtilněji, zatímco další tak činí bez skrupulí – avšak všechny, větší či menší měrou, přispěly k narůstajícímu utrpení lidstva. Mezi formy materialismu, které v naší době napáchaly největší škody patří: svobodné zednářství, liberalismus, nihilismus, kapitalismus, socialismus, marxismus, imperialismus, anarchismus, modernismus a New Age.

Proruský separatista údajně držící hračku mrtvého dítěte jako „trofej“

Autor: Greg Johnson

… nás může všechny zabít.

Je s podivem, co všechno víme o letu 17 malajských aerolinek, který se v pátek zřítil na východě Ukrajiny. Víme, že všech 298 lidí na palubě – a čtyři holubi, dva psi a pět dalších ptáků, z nichž je přinejmenším jeden páv a jedno kuře – zahynulo.

Známe národnost obětí – většinu z nich tvoří běloši, Holanďané; a zemřelo i 80 dětí. Díky smartphonům a sociálním médiím jsme mohli sledovat záplavu detailních a děsivých obrázků trosek. Šlo o hroznou ztrátu a naši hlavní zodpovědností je zajistit, aby se nestala krokem na cestě ke katastrofě ještě mnohem horší.

V čase vzniku tohoto článku leží trosky a těla v oblasti pod kontrolou ruských separatistů, kteří palbou odehnali mezinárodní vyšetřovatele, kompetentní zjistit, co se s letadlem vlastně stalo.

To nezabránilo „západním“ vládám a médiím šířit tuto podobu událostí: letadlo bylo sestřeleno raketou země-vzduch, poskytnutou Putinovým Ruskem a vypálenou ruskými separatisty. I když jde i podle mě o nejpravděpodobnější verzi událostí – separatisté v nedávné době sestřelili i jiné stroje – nemůžeme si tím být jistí. Seznam věcí, které nevíme, má přinejmenším několik položek.

Continue Reading

Gábor Vona

Rozhovor Claudia Muttiho, šéfredaktora italského čtvrtletníku Eurasia, Rivista di Studi Geopolitici, s Gáborem Vonou, předsedou maďarské strany Jobbik.

Claudio Mutti: Korporátní média popisují Jobbik jako krajně pravicovou stranu. Zároveň však dodávají, že Fidesz a Jobbik stojí na stejné straně politického spektra. A to i navzdory skutečnosti, že Fidesz je vládnoucí stranou a Jobbik je v opozici. Co mají společného tyto dvě strany – a co je rozděluje?

Gábor Vona: Jobbik je radikální nacionalistická strana. V tomto kontextu „nacionalistická“ znamená maďarská, poněvadž hají zájmy Maďarska. Termín „radikální“ pak znamená metodologický postup. Situace v naší zemi je kritická a ten, kdo usiluje o uplatnění smysluplných změn musí být radikální. Je však nutné zdůraznit, že nacionalismus nebo radikalismus nejsou hodnoty samy o sobě. Jobbik hájí konzervativní hodnoty a principy. Jobbik brání tradiční a univerzální lidské hodnoty v dnešním modernistickém a rozkládajícím se světě. Fidesz nezastává ani národní, radikální nebo liberální tradice. Fidesz je oportunistická, technokratická strana, která převléká své názory jako kabát. Byl to politický úspěch nacionalistického Jobbiku, co posunulo Fidesz na tuto pozici, nikdo by se tím však neměl nechat zmást. Fidesz je v zásadě modernistická a liberální strana, jejíž vize je mnohem blíže Maďarské socialistické straně (MSZP) než Jobbiku.

CM: Mainstreamová média obviňují Jobbik z „populismu“, „rasismu“ a „antisemitismu“. Tyto označení jsou používána v rámci určité formy politické propagandy. Jaký účel podle vašeho názoru plní tyto označení v souvislosti s Jobbikem a jeho politikou?

GV: Cíl je jasný. Pokud se elity nechtějí, nebo bojí, zapojit do debaty s Jobbikem – pravděpodobně kvůli obavě z prohry – pak nejjednodušší cestou jak tomu zabránit je obvinit Jobbik z antisemitismu. V současné době je antisemitismus využíván ke stigmatizaci lidí, poněvadž antisemité tak mohou být jednoduše izolováni. Za sebe mohu říci, že se zásadně neomlouvám. Jobbik nikdy neučinil žádné prohlášení, které by posuzovaly lidi na základě jejich původu. Prostě jen říkáme pravdu o Izraeli, tak jak ho vidíme a to se mnoha lidem nelíbí. Skutečnost, že tento hon na čarodejnice zajímá stále méně lidí je jen důkazem, že se svět mění. Popularita Jobbiku navzdory lžím stále narůstá.

Continue Reading

Ajelet Šaked: „Izrael má morální právo zabíjet palestinské matky, protože rodí háďata.“

Autor: Colin Liddell

Možná bych měl načrtnout graf, ale chytří ho beztak nepotřebují – stačí jim napovědět: „Když se počty obětí pohybují jen ve stovkách, na PR sakra záleží.“ Což se vztahuje i na další špinavou pohraniční válku Izraele v Gaze.

Ať už se v následujících dnech a týdnech odehraje cokoliv, v jistém bodě v budoucnosti se izraelští Židé probudí do mírového rána – možná i s písničkou. Gaza – se svými přelidněnými slumy a doutnající nenávistí k nim – bude ale stále tady, dýchající stejný vzduch, a stejně tak Palestinci na Západním břehu a další miliony v palestinských uprchlických táborech vně izraelských hranic.

Nedojde k vyřešení problému – jediným řešením by totiž bylo řešení „konečné“, před nímž se Židé z Izraele správně plaší, přestože jejich relativní moc v poměru k jejich rozháraným arabským sousedům nikdy nebyla větší.

Svým hloupým a nelidským způsobem měla izraelská politička a členka Knessetu Ajelet Šakedová na své straně jistou míru logiky, když nedávno volala po smrti všech palestinských matek.

Continue Reading

O čem snili židovští muži…

V 60. letech se v Izraeli stali populárními kioskové „pulp-sešity“ pojmenované podle německých vojenských zajateckých táborů „Stalag“ (zkratka z německého Stammlager). Sexuální fantazie židovských mužů v nich mj. probouzely & dráždily vnadné blondýnky ve slušivých uniformách, náležitě odhalujícími bujná poprsí, „esesačky“ všemožně mučící a ponižující angloamerické zajatce. 1] Umělecký a především komerční úspěch Nočního vrátného (viz minulý díl), který spadá do obecné nálady „sexuálního uvolnění“, 2] producenty osmělil, aby tuto „holocaust-pornografii“ přenesli na filmové plátno. Hned první snímek Ilsa: vlčice SS (Ilsa, She Wolf of the SS 1975, režie: Don Edmons), vzdáleně prý inspirovaný skutečnou Ilse Kochovou alias „kurvou z Buchenwaldu“, se pro jistý typ diváka stal „kultem“, který vynesl „pěknou sumičku“, což vyprovokovalo celou sérii filmů, zhusta italské koprodukce, jejichž názvy nemá ani smyslu překládat: Le Deportate della Sezzione Speciale SS (1976, režie: Rino di Silvestro), Lager SSadis Kastrat Kommandatur (1976, režie: Sergio Garrone), L´Ultima Orgia del III Reich (1977, režie: Cesare Canevari), Kaput Lager – Gli Ultimi Gionri delle SS (1977, režie: Luigi Batzella), KZ 9 – Lager di Sterminio (1977, režie Bruno Mattei), Elsa Fräulein SS (1977, režie: Patrice Rhomm), Train Spécial pour SS (1977, režie: Alain Payet ), SS Lager 5 – L´Inferno delle Donne (1977, režie: Sergio Garrone), La Svastica nel Ventre (1977, režie: Mario Caiano) aj. 3] Ponejvíce atraktivní dívky a mladé ženy jsou tu vydány na milost a nemilost psychopatům v bílých pláštích, brutálním strážným s bičíky, krutým lesbickým dozorkyním v šik-černých mundůrech. 4]

Continue Reading

Marine Le Pen: Vzhůru do Augiášova chléva!

Autor: Adrian Davies

Výsledky voleb do tzv. Evropského parlamentu ukazují, že národy našeho domovského kontinentu konečně projevují známky odporu – a dokonce počínající vzpoury – proti kosmopolitním elitám, které si nad nimi až příliš dlouho uzurpovaly vládu.

Populistická, pravicová a protisystémová uskupení napříč EU si vedla výrazně nad očekávání, i když se výsledky v jednotlivých zemích liší. EU provozuje web, na němž je možné porovnat v každé jednotlivé zemi volební výsledky z roku 2009 s těmi letošními.

Velmi obecně řečeno lze mezi „extrémistickými“ stranami rozpoznat dva nejvýraznější proudy. Jedním z nich je v podstatě ten „náš“ – s odlišnou mírou důrazu se do této kategorie náležící subjekty shodnou na důležitosti společného jazyka, kultury a náboženství, přesto však pojímají národ v prvé řadě jako rozšířenou rodinu či příbuzenskou skupinu. Nadále budu tento proud označovat jako „identitární“.

Druhý proud vychází z libertariánství a klade důraz nikoliv na skupinové zájmy nebo národní identitu, ale na práva jednotlivce a ekonomické svobody. Američané takovouto „pravici“ znají až příliš dobře.

Zdaleka nejdůležitějším průlomem pro identitární proud je skvělý úspěch francouzské Front National. Získala přes 25%, o 4% více než „systémová“ pravice UMP, a podle kritéria voličské podpory je nyní největší stranou v zemi. Do EP vyšle 24 zástupců oproti pouhým třem v minulých volbách.

Continue Reading

Je načase, abychom si položili otázku, co pro nás Ásatrú znamená a kam směřuje.

Autor: Collin Cleary

3. „My“ versus „Oni“

Tento můj poslední výrok se vrací zpět k myšlence (krátce zmíněné v úvodu eseje) konfliktu zájmů mezi jednotlivými lidskými skupinami. Přestože to pokládám za samozřejmost, stala se takováto pozice dnes nezřídka kontroverzní. Ústřední myšlenkou multikulturalismu je konec konců idea společnosti, kde vedle sebe bezkonfliktně koexistují rozličné odlišné skupiny – taková představa se ovšem zakládá na sotva uvěřitelně plytkém pojetí „kultury“.

Liberální „oslava rozmanitosti“ ve skutečnosti spočívá v oslavě kultury pouze v jejích vnějších a povrchních formách. Jinými slovy, pro západní liberály znamená „multikulturalismus“ jednoduše koexistenci takových prvků, jakými jsou různé styly tradičních úborů, hudby, tanců, jazyků či pokrmů. Skutečná podstata různých kultur ale spočívá v tom, jak nahlíží na přírodu, jak vnímají božské, jaký mají náhled na muže, ženy a jejich role, a jak vnímají důležitost své skupiny v širším schématu existence. Také rozhodně není vůbec jasné, zda příslušníci dramaticky odlišných kultur spolu dovedou mírumilovně koexistovat. 1]

V uskutečnitelnost tohoto „světa Star Treku“, bez konfliktů skupinových zájmů, věří hlavně bohatí bílí vysokoškoláci. Barevní nejen že v takový svět nevěří, ale ani o něj neusilují, protože mají mnohem vyvinutější smysl pro skupinovou identitu a prosazování svých skupinových zájmů. Bílí voliči Demokratické strany jsou obyčejně nadšení, když se do jejich čtvrti začnou stěhovat černoši. Pokud se situace obrátí, černoši projevují nadšení neporovnatelně méně (a fakt, že i oni jsou z drtivé většiny voliči stejné strany, zdá se nehraje pražádnou roli). Stejně tak Asiaté smutně nekroutí hlavou nad tím, jak málo v jejich Chinatownu žije Hispánců.

Continue Reading

Alain Soral

Autor: Guillaume Durocher

Alain Soral se stal vlivnou postavou na francouzské politické a kulturní scéně. Následující článek je pokusem vysvětlit tuto složitou a fascinující osobnost.

Jaké jsou politické postoje Alaina Sorala?

Soralovy politické postoje jsou komplikované, mohou však být souhrnně označeny jako „francouzská Třetí pozice.“ Oblast praktické politiky zahrnuje: národní suverenitu, zastavení přistěhovalectví, ekonomiku bez „banksterství“, sociální konzervatismus, neutrální zahraniční politiku, konec „pečovatelského státu“ (nanny state) a feminismu, návrat k mužnosti (virilitě), spojenectví s Ruskem a ideálně vytvoření „evropského protekcionismu“ za účelem organizace ekonomiky v kontinentálním měřítku.

Hlavním heslem je „usmíření“ (rekonciliace). „Usmíření“ mezi „dělnickou levicí“ a „pravicovými hodnotami,“ což v praxi znamená syntézu jisté míry ekonomického socialismu a sociálního konzervatismu. „Usmíření“ mezi etnickými Francouzy a afro-muslimskými francouzskými občany na bázi občanského nacionalismu. „Usmíření“ mezi střední a dělnickou třídou a jejich obrácení proti finančním spekulantům.

Soral je v opozici vůči tomu, co nazývá „Impériem“ jakožto ideologií: plíživý buržoazní pořádek, který vytváří univerzálního, zženštilého, rasově smíšeného, bezkulturního, globálního, zbabělého a nečestného „posledního člověka.“ Tato politika může být popsána jako buržoazně-bohémní (bobo), liberálně-libertariánská anebo, pokud použijeme obratu Jonathana Bowdena, „levicový kapitalismus“. Soral je rovněž proti „Impériu“ v geopolitice, kterou chápe jako podivnou americko-finančnicko-sionistickou konstelaci navzájem propojených mocenských center, které se pokouší ustavit kulturní, ideologickou, ekonomickou a vojenskou hegemonii po celém světě, stejně jako usilují o zničení všech národních států. Volá po vytvoření aliance svobodných národů proti „Impériu“.

Continue Reading

Každému s byť jen povrchní znalostí ság je jasné, že Ásatrú je s moderním liberalismem neslučitelné.

Autor: Collin Cleary

Věnováno Georgi Hockingovi

1. Úvod

Otázka, zda existuje spojitost mezi Ásatrú a bílým nacionalismem je mezi vyznavači Ásatrú už mnoho let zdrojem kontroverze. Pro mě je však odpověď jasná. Ásatrú a bílý nacionalismus jsou dle mě spjaty natolik nerozlučně, že zastávat Ásatrú a zároveň odmítat bílý nacionalismus považuji za osudový rozpor (skutečně osudový, nikoli pouze vážný nedostatek v logickém slova smyslu).

Než se pustím dále, rád bych vymezil několik pojmů. Pro nezasvěcené: Ásatrú označuje náboženství lidí, věřících v předkřesťanské germánské bohy, předně v Ódhinna (proto se někdy mluví o odinismu). Termín Ásatrú užívám, protože jednoslovného termínu je zjevně třeba a tento se nezdá o nic horší než jiné.

Za „bílý nacionalismus“ označuji hnutí, které uznává bělochy – tedy lidi evropského původu – za svébytný národ či rasu, s vlastními národními zájmy, o jejichž ochranu a prosazování usiluje. Hlavním zájmem bělochů (a všech ostatních skupin) je jejich biologické přežití a zachování svébytné kultury. Bílí nacionalisté soudí, že běloši mají právě takové právo ochraňovat a prosazovat své zájmy jako kterákoliv jiná skupina.

Je však zjevné, že hnutí vzniklo jako reakce na ústřední poselství kulturního a politického establishmentu, který Evropany zrazuje před prosazováním vlastní skupinových zájmů. Jiné rasové a etnické tak pochopitelně činit mohou – když je ale Evropané chtějí následovat, jde o „rasismus“. Tento dvojitý standard je nedílnou součástí obecně protizápadního a protibělošského ducha prostupujícího americká i evropská média, akademické instituce i politiku. Bílý nacionalismus se stal nezbytným v důsledku skutečného ohrožení bílých zájmů.

Běloši měli na vzniku tohoto ohrožení samozřejmě nemalý podíl. Kromě pozoruhodně pasivní a trpělivé tolerance otevřeně nepřátelských osob i ideologií se Evropané také oddali vidině tzv. „dobrého života“, jehož obsahem má být nejen individualismus a hédonismus, ale také oproštění se od povinnosti přivést na svět novou generaci. Výsledkem toho bělošská míra porodnosti prudce upadla a tak Evropané vstoupili na cestu ke statusu menšiny a ztrátě kontroly nad vlastními domovinami jak v Americe, tak Evropě.

Continue Reading