Délský potápěč

Autor: Dominique Venner

Protestující na demostraci 26. května (proti schválení “homosexuálních sňatků” francouzskou vládou dne 23. března) budou jistě dávat hlasitě najevo svoje znechucení a vztek. Jakýkoli hanebný zákon, který byl kdy schválen, může být vždy zrušen.

Nedávno jsem poslouchal jednoho alžírského blogera. “Na každý pád budou islamisté ve Francii do 15 let u moci a tento zákon zruší,” prohlásil. Mám podezření, že tak učiní ne pro naši potěchu, ale proto, že je tento zákon v rozporu s islámským právem šaría.

Snaha o zrušení tohoto zákona je jediným povrchním pojítkem mezi evropskou tradicí (která respektuje ženy) a islámem (jež ženami pohrdá). Avšak nezastíraná útočnost Alžířana je hrozivá. Následky tohoto budou mnohem větší a katastrofičtější než ohavný zákon Christine Taubirové.

Je celkem jasné, že Francie může padnout do rukou islamistů. Po čtyřicet let všechny vlády a politické strany (s výjimkou Front National), stejně jako firmy a Církev aktivně přispívaly všemi prostředky k nárůstu přistěhovalectví z oblasti Maghrebu.

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

Jsem zdráv na těle i na duchu, pln lásky ke své ženě a dětem. Miluji život a nečekám, že přijde něco po něm, vyjma zachování naší rasy a myšlenek. Na sklonku svého života, kdy má francouzská, potažmo evropská otčina čelí nezměrnému nebezpečí, jsem však pocítil nutkání jednat, dokud ještě vládnu svými silami. Cítím, že je nezbytné, abych učinil oběť a rozbil tak letargii, jež nás zamořuje. Dávám vplen své ostatky za účelem protestu a položení nových základů. K tomuto svému činu jsem si vybral vysoce symbolické místo, pařížskou katedrálu Notre Dame, jejíž majestátnost jsem vždy obdivoval a ctil. Byla vybudována v důsledku génia mých předků na místě, kde byly uctívány staré předkřesťanské kulty, jež v nás vyvolávají představu o našem prapůvodu.

Ačkoli mnozí muži prožijí svůj život v otroctví, mé gesto je zosobněním etiky vůle. Kráčím v ústrety smrti, abych probudil spící svědomí. Rebeluji proti osudu. Protestuji proti nákaze ducha a touhám agresivních jedinců po zničení úhelných bodů naší civilizace včetně institutu rodiny, intimního jádra naší tisíce let staré civilizace. Tím, že bráním identitu všech národů v jejich domovinách, zároveň protestuji proti zločinu v podobě plánovaného vytlačení našich krajanů z naší země.

Continue Reading

Stephen McCullen ve své srovnávací studii předkládá typologický popis britského, španělského a rumunského fašismu. Zaměřuje se přitom na jejich postoje ke kapitalismu a k Židům, pojetí nacionalismu, resp. národovectví, dále na jejich programatiku k národním revolucím, politický styl a koncept „nového člověka“. Na základě zjištěných shod a odlišností autor vybízí ke zhodnocení individuálního ideologického přispění tří proslulých vůdců těchto hnutí – mužů, kteří zvolené ideje postavili nad vlastní život – k fašistickému fenoménu jako celku.

“Dalším charakteristickým rysem našich počátků kromě nedostatku peněz, byl nedostatek programu. Neměli jsme vůbec žádný program. A tato skutečnost nepochybně vyvolá velký otazník. Kdo kdy slyšel o politické organizaci bez programu, který by nepocházel z rozumu, z něčího mozku, nebo od několika lidí? Nebyli to ti z nás, kteří mysleli stejně, ale ti z nás, kteří cítili stejně. Ne ti mezi námi, kteří uvažovali stejným způsobem, ale ti, kteří měli stejnou mravní-citovou-duchovní stavbu.” Corneliu Codreanu

Nový titul v edici Tradice budoucnosti! Stephen McCullen: Vůdci a mučedníci.

Narozdíl od anarchistických kašparů, tituly z edice Tradice budoucnosti a Čítárny Délského potápěče jsou zdarma a volně ke stažení!

Autor: Karel Marx

Následující ukázka pochází z textu Karla Marxe: K židovské otázce z roku 1843

Zkoumejme skutečného světského žida, ne žida sabatu, jak to dělá Bauer, nýbrž žida všedního dne.

Nehledejme tajemství žida v jeho náboženství, hledejme tajemství náboženství ve skutečném židovi.

Jaký je světský základ židovství? Praktická potřeba, zištnost.

Jaký je židův světský kult? Čachr. Jaký je jeho pozemský bůh? Peníze.

Nuže tedy! Emancipace od čachru a od peněz, tedy od praktického, reálného židovství by byla sebeemancipací naší doby.

Organisace společnosti, která by zrušila předpoklady čachru, tedy i možnost čachru, by žida znemožnila. Jeho náboženské vědomí by se rozplynulo jako lehký opar ve skutečném ovzduší společnosti. S druhé strany: poznává-li žid nicotnost této své praktické podstaty a usiluje-li o její zrušení, usiluje o ně se stanoviska svého dosavadniho vývoje, usiluje o lidskou emancipaci vůbec a obrací se proti nejvyššímu praktickému výrazu lidského sebeodcizení.

Vidíme tedy, že židovství je výrazem všeobecného současného protisociálního elementu, který dějinným vývojem, o nějž se židé v tomto špatném ohledu horlivě přičiňovali, dosáhl své nynější výše, výše, na které se nutně musí zrušit.

Continue Reading

Alain de Benoist ve svém díle “The Problem of Democracy” přebírá od Platóna mnoho jeho kritických náhledů vztahujících se k řecké demokracii. Jste toho názoru, že se jedná o periodicky se opakující jev? Jaký je váš postoj k de Benoistovým závěrům?

Autoři, již jsou přiřazování k Nové pravici, často ve svých analýzách moderní civilizace odkazují na starověké Řecko, neboť prostřednictvím těchto porovnání si můžeme udělat obrázek o duchu tehdejší civilizace, zbavený prizmatu moderní doby. Ačkoli v této knize nalézám mnoho podnětných myšlenek, musím zároveň připustit, že některé de Benoistovy závěry mi připadají zmatené. Jeví se mi totiž, že v určitých pasážích si pohrává s myšlenkou návratu k vládě aristokratické elity, aby vzápětí zařadil zpětný chod a horoval pro přímou demokracii a častá referenda. Není mi jasné, čeho by tímto přístupem bylo dosaženo mimo způsobení ještě většího chaosu, než jaký nyní panuje. I přesto, že dle mého názoru jsou de Benoistovy zásluhy neporovnatelné se zásluhami jakéhokoli dalšího žijícího filisofa, přijde mi, že se až přespříliš snaží vymanit z nepadnoucí škatulky “neofašistického filosofa,” jež mu byla odjakživa přiřazována.

Myslíte si, že rozdělení na levici a pravici je přesné? Tato otázka má dva aspekty; tím prvním jsou koncepce samotné, respektive zdali existují dvě navzájem nezávislé levicové a pravicové koncepce. Druhá úroveň otázky se týká politických stran: máme vůbec ještě dnes nějaké ucelené levicové a pravicové politické strany?

Předpokládám, že se vaše otázka týká politického rozdělení ve Spojených státech. Jak jsem již zmínil výše, pokud se v tomto bodě přidržíme tradičních evropských koncepcí levice a pravice, nemůžeme v této souvislosti hovořit o existenci jakékoli ryzí pravice na americké půdě, nakolik opravdová pravice vyznává antidemokratické, hierarchické a antisekulární hodnoty. Americká ústava je sama o sobě postavena na liberálních principech, jež byly nejhlavnějším hnacím motorem americké revoluce. Proto jsem nikdy neporozuměl tomu, proč tolik lidí z našich kruhů obdivuje Rona Paula. Souhlasím, že se zdá být o maličko lepším než ostatní kandidáti, avšak z komplexního úhlu pohledu nenalezneme v jeho myšlenkách nic, co by se shodovalo s opravdově pravicovými náhledy na svět. Nutno však podotknout, že rozlišuji mezi jednotlivými americkými politickými školami.

Continue Reading

Původní rozhovor s Tomislavem Sunicem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Jak se jako velký znalec evropské Nové pravice díváte na rozkol mezi křídlem kolem Alaina de Benoist, nevěřící, že odchod imigrantů je možný a zastávající proto myšlenky komunitarismu a odděleného žití komunit a na druhé straně zastánce G. Fayeho věřící v možnost Reconquisty a možnosti úplného odchodu neevropských přistěhovalců z kontinentu? Který pohled je vám bližší a proč?

Ten pojem nová pravice znamená všechno a nic. Ten konstrukt nevytvořil Alain de Benoist, nýbrž jeho oponenti…

Já vím, ale co myslíte, že je tedy lepší používat místo tohoto pojmu?

Já ten pojem stejně také používám, protože když ho používají ostatní, tak mi nezbude nic jiného než se s tím pojmem smířit. Ale zpátky k podstatě vaší otázky. Tou jsou imigranti a otázka, jestli je dobré a možné žít s imigranty nebo bez nich. Podstatné je si uvědomit, že se v dnešní době nedají vyhnat nějakým nařízením. Když se podíváme na zákony platné v Německu, ve Francii nebo v České republice a jinde, tak se musíme ptát, jak to chcete v dnešní situaci udělat… V historii ale byl mnohokrát vyhlášen nějaký výjimečný stav, 15 milionů Němců v r. 1945 zmizelo z východní Evropy během šesti měsíců. Tím chci říci, že všechno je možné. Historie je otevřená kniha. Určití lidé si Alaina de Benoist vykládají nesprávně.  Nejsou to Turci, nejsou Somálci atp., já je z ničeho neviním. Oni samozřejmě mohou být problematičtí, jsou jimi sice přeplněné věznice, ale ti, kdo jsou primární příčinou všech těchto problémů, jsou politici a nadnárodní kapitalisté, kteří chtějí levnou pracovní sílu, kteří chtějí zředit společnost. Nemáme žádnou politickou elitu, ale plutokracii a oligarchii. Ty řídí naše země a dění ve Francii, České republice, Chorvatsku a jinde. Tohle jsou lidé, proti kterým se musíme vymezovat. Samozřejmě já respektuji zákony, ale co se týká imigrantů, tak až se ekonomika dostane ještě větší recese, tak ti imigranti si sbalí věci a odejdou.  V dnešní době je tato otázka ale mnohem komplikovanější. Ideologie multikulturalismu, míchání ras a nadnárodní kapitalismus je sem přinesl v 60. a 70. letech 20. století a dnes tu máme velice výbušnou situaci.

Continue Reading

Autor: Ian Stuart Donaldson

Článek Víra v boj (Faith in the Struggle) Iana Stuarta Donaldsona, patří mezi další teoretický příspěvek k problematice “politického vojáka”. Původně vyšel v únoru 1986, kdy ho publikovala britská organizace National Front.

V dnešní nejisté době, kdy sionistická média ovládají západní veřejné mínění, co může Evropanům – a blíže domovu, Britům – dát světélko naděje do budoucnosti? Když se rozhlédnete okolo a uvidíte jak diktatura tří stran svírá Británii, pak vám může být odpuštěno, že jen sedíte a necháváte se zaplavit vlnou deprese a beznaděje. Ptáte se: “Diktatura tří stran?”. Diktatura tří stran nastala, když se lidé, kteří vše financují rozhodli, že “Gang čtyř” a jejich liberální spojenci byli pouze odštěpkem starého bloku 1], jako již jimi dříve ovládaná Konzervativní a Labouristická strana.

Jakákoli politická strana, která by mohla i sebeméně představovat hrozbu této obrovské moci, bude hrubě urážena zmanipulovanými masmédii, stejně jako politicky potlačována prostřednictvím pokryteckých způsobů (např. prostřednictvím tzv. protirasistických zákonů) 2]

V každé normální společnosti se může veřejnost dotazovat, proč jsou její členové utlačováni a uvězňováni za snahu dát přednost vlastní zemi a kultuře. Mohou také chtít vědět, proč jsou neustále podporovány a oslavovány jiné rasy a kultury, zatímco jejich vlastní, nesmírně vznešenější historie a způsob života, jsou hrubě přehlíženy a snižovány. Ale tohle není, jak všichni víme, normální společnost. Sídla moci tohoto kdysi velkého národa byly uchváceny kreaturami nejhoršího druhu. V některých případech mezi ně patří i sami Britové. Až přijde den zúčtování, tak s těmito zrádci musí být zatočeno tvrději, než s kýmkoli jiným. Dokonce ještě více než s vetřelci, kteří kontrolují každý jejich pohyb. Tito lidé zaprodali svoji rasu a národ pro svůj osobní prospěch.

Continue Reading

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

1) Proč nemáte rád Západ?

“Alexandře Geljeviči, jestli to dobře chápu tak máte negativní přístup k Západu, obzvláště Americe. Ale jejich kultura je vyspělejší než naše. Tím nemyslím jen jídlo nebo průmyslové výrobky, ale i služby a životní styl. Neusilujete o návrat zpět do doby, kdy jsme byli v izolaci?” (Anna Vasiljevna Varenikova, Moskva)

Dugin: Hodně jsem cestoval po Evropě a mluvím několika evropskými jazyky. Tudíž jsem měl možnost poznat různé evropské země nejen povrchně, ale i uvnitř. Pod naleštěnou fasádou a pozlátkem se ukrývá zcela jiná realita – odcizení, ekonomický diktát, individualismus, úpadek kolektivní soudržnosti, deformace a ztráta duchovních hodnot. Západ je nám zcela cizí, kulturně i ideologicky, bez ohledu na to, jaká momentálně panuje politická situace v Rusku. Přečtěte si díla Dostojevského nebo Leskova). Oba nenáviděli Západ a západní systém, ačkoliv téměř jistě nebyli komunisty. Podívejte se například na díla Limonova, Medveděva, Maximova, Zinověva, Mamlejeva. Vedli pohodlný život uvnitř západního systému, avšak jen do doby, než si uvědomili, že emigrace byla fatální chybou a že Západ představuje pro Rusa smrt. Je hrozné a ponižující vidět hrůzu v očích lidí Západu, když otevřou schránku. Ty nekonečné účty, dluhy, jak vše musí platit – telefon, vodu, vytápění, klimatizaci, vzduch… Pro ruskou duši, stejně jako pro celou eurasijskou povahu, je západní styl života stísněný, utlačovatelský a zbytečný. Není náhodou, že jsme se obrátili k Západu zády po dobu tisíc let, kdy jsme si drželi vlastní způsob života, vlastního ducha. Přál bych si, aby Rusové poznali Západ na vlastní kůži – na celém světě není lepší vlastenecká, nebo dokonce nacionalistická “protiléčba” proti Západu, než vlastní, prožitá zkušenost.

Continue Reading

“Chceš-li zjistit, kdo ti vládne, zjisti, koho ti není dovoleno kritizovat” Voltaire

„As for mediocrity, it takes over like an insidious poison in peoples, whom democracies cram with education without ever giving them a goal and an ideal, it is the leper of the modern soul.“ Maurice Bardèche

„Naši inteligenci jsme viděli a slyšeli papouškovat všechny –ismy, jak je pěna mód nosila, ale nevěřit a nežít nikdy ani s jedním z nich, vyjma snad protekcionismu.“ Těmito slovy okomentoval„ohebné dary ducha“, tzn. oportunistickou povahu českého intelektuálství v jeho typicky slizké podobě, jeden z členů Vlajky – jak ho zažil ještě v době I. republiky. Změnilo se něco?

Bude to již bezmála rok, co v Hradci Králové uspořádala tamní Pedagogická fakulta konferenci na téma „Multikulturalismus, nebo transkulturní komunikace?“

Z přednesených příspěvků údajně co nevidět vyjde tištěný sborník. Nehodláme tu pochopitelně propagovat tiskovinu, která má bezprostřední význam snad jen pro některé z aktivně zúčastněných jako další červený puntík k jejich akademické dráze, popř. pro jejich posluchače-studenty jako součást „doporučené četby“. A nechceme ani spekulovat, nakolik může tento konstrukt „obcování napříč kulturami“ reálně v budoucnu ovlivnit naše životy, rozšíří-li se z kateder, kde je pomalu reprodukován a kopírován – nepochybně podle vzoru z „pokrokovějšího“ Západu – ven spolu s absolventy.

Continue Reading

Esej Politická korektnost v ČR. Na vlastní kůži napsal ho Petr Bakalář, autor knížky Tabu v sociálních vědách (Votobia, 2003). V souhrnu v něm líčí historii přijetí, resp. nepřijetí tohoto titulu českou vědeckou obcí, především však na několika příkladech ilustruje mravní stav této obce, ze své podstaty stále elitní. Proto text považujeme za velmi poučný a jako takový ho publikujeme nezkrácený.