Délský potápěč

Štáva, která běží / a se námi třese / nový život svěží…
Má snad být již jen elektrická, bez krve?

Continue Reading

Milník s verginským sluncem a maximalistickou mapou Makedonie na hoře Levada nad Prilepem

Autorka: Juliana R.

– výjimečná reportáž k problémům etnogeneze a národní identity

„Makedonie,“ pravil makedonský stařík pokuřující na Magnoliovém náměstí v Bitole pod sochou Alexandra Velikého, „bývala veliká říše. Kdežto Řecko, Řecko bylo maličké, skoro jenom Athény…“

Takoví Alexandrové, pod jakým dýmal historizující děda, stojí téměř v každém městě Severní Makedonie. Polemizují s masivní sochou téhož vojevůdce na pobřežní promenádě v Soluni, metropoli řeckého severu. Je to válka symbolů, co mezi Řeckem a Severní Makedonií zuří už od rozpadu Jugoslávie. Proto se jí také říká boj o verginské slunce, ačkoli v ní jde o víc než jen o starověký znak: totiž o identitu starověké i dnešní Makedonie.

Continue Reading

V dubnu letošního roku falangisté protestovali proti znesvěcení hrobu José Antonia podle nového zákona o „demokratické paměti“.

Autor: Robert Brasillach

Po dlouhém měsíci těžko pochopitelného čekání jsme se bez údivu dozvěděli o úmrtí mladého vůdce španělské Falangy – José-Antonia Primo de Rivery – zastřeleného milicionáři, již ho zajali. Nezúčastnil se národního povstání ve Španělsku, ale bez pochyby byl jeho duchem a stát, jenž se zformuje, jak jsme mohli vidět podle Francových proklamací, bude založen v prvé řadě na principech Falangy. Nejsem si jistý, můžeme-li říci, že tento třicetiletý mladík minul svůj osud, avšak padl právě ve chvíli, kdy se jeho jediný současník mezi mladými vůdci Evropy – Léon Degrelle – přibližuje k moci. [1] Díky vysokému citu pro symbol ho falangisté tváří v tvář uprázdněnému místu v čele strany nikým jiným nenahradili. [2]  Nebude ho více ani v budoucnosti, bez ohledu na to, kdo Falangu řídí, nebo dokonce kdy již žádná Falanga nebude. Tento energický mladý stín bude stát mezi neviditelnými rádci Španělska. Věřím, že to bude právě Falanga, jež Španělsko zachrání, a že bez ní nic nezmůže.

Continue Reading

Autor: Thomas Dalton

Budu předpokládat, že laskavý čtenář je obeznámen se základními pilíři takřečeného holokaustu: údajnou smrtí přibližně šesti milionů Židů z nacistických rukou za 2. světové války, velké části z nich ve vražedných plynových komorách. Jednalo se pak o vědomý program Hitlera a jeho nejbližších pohlavárů s nejvyšší prioritou, snad ještě převyšující válečné úsilí, prováděný ovšem s maximálním stupněm utajení. Byl natolik dobře utajen, že se nedochovaly takřka žádné „tvrdé“ a forenzní důkazy této katastrofické, epochální události: žádný „Hitlerův rozkaz“ k vraždění Židů, žádné plány vražedných plynových komor ani jejich fyzické pozůstatky 1], žádné snímky plynových komor ani zplynovaných Židů, žádné pitvy prokazující usmrcení jedovatým plynem, žádné konzistentní ani ucelené záznamy hromadných poprav zastřelením, jejichž počet měl přesáhnout půldruhého milionu, ani žádné doklady o více než milionu mrtvých v ghettech. Nacisté, tito důmyslní ďáblové, dokázali zlikvidovat veškeré důkazy – včetně fyzických pozůstatků skoro všech šesti milionů židovských obětí – aby tak smazali stopy svého hanebného činu. Skuteční géniové zla, tak nám jsou alespoň podáváni.

Continue Reading

Multipolarita je velkou příležitostí pro Evropu konečně nabrat vlastní kurz, poslat americké poradce tam, odkud přišli, a začít dělat vlastní politiku.

Autor: Jan Procházka

Ačkoliv jsem se již mnohokrát ve svých úsudcích mýlil, naposledy ohledně rusko-ukrajinského konfliktu, kdy jsem do poslední chvíle nevěřil, v co se tento regionální konflikt nakonec zvrhne, přeci jen bych se pokusil extrahovat z probíhajícího konfliktu v Pásmu Gazy jakási poučení o povaze světa, do kterého nyní vstupujeme.

Předně, nemyslím si, že by Palestinci z Pásma Gazy mohli v probíhajícím konfliktu „zvítězit“, ať už se tím myslí cokoliv. A nemyslím si, že srovnání s jomkipurskou válkou (1973) je v tomto případě trefné. V roce 1973 čelil Izrael plnohodnotné frontální invazi dvou průmyslových a moderně vyzbrojených států, jakož i tisíců dobrovolníků z Iráku, Jordánska a Severní Afriky – a Izrael navzdory počátečním neúspěchům, kdy vše vypadalo ztraceně, stejně dokázal uhájit svou existenci. Egyptský prezident Anwár as-Sádát se nechal Američany podplatit, stal se jakýmsi „egyptským Gorbačovem“ (také za to dostal Nobelovku), načež byl za svou zradu zavražděn, Syřané se stáhli zpět snad pod hrozbou jaderného úderu na Damašek (ověřit to s jistotou kromě spekulací v literatuře nemůžeme, ale podle odhadů držel Izrael již v 60. a 70. letech patrně deset nebo dvacet jaderných bomb).

Continue Reading

„Nadčlověk je především tvůrce, budovatel, vynálezce, někdo, kdo se povznáší nad obyčejné lidství…“ Clotilde Vennerová

Clotilde Vennerová, vdova po Dominiquovi Vennerovi (nietzscheovské osobnosti par excellence), odpovídá na dotazy francouzské Nietzscheho akademie.

Nietzsche Académie: Jak důležitý pro vás Nietzsche je?

Clotilde Venner: I když jsem studovala filosofii, nemyslím, že bych ho před čtyřicítkou niterně chápala. K tomu je zapotřebí určité zralosti. Na Nietzschem si cením jeho úžasně obrodného a vyvažujícího čtení řeckého světa. Po celý středověk a raný novověk jsme totiž u Řeků viděli hlavně logos ve smyslu racionálního uvažování, ačkoli oni pod vlivem předsokratiků a tragiků stavěli rozumové schopnosti na roveň životní síle. Nietzsche nás nutí Řeky milovat a chápat. Další stránkou jeho myšlení, které si cením, je důležitost, jakou přikládá tělu, ne v současném hédonickém a narcistickém smyslu, ale v tom, že tělo nelze oddělovat od duše. Pečujeme-li o svou duši, ani v nejmenším to není činnost povrchní a marnivá: „Jak se právě ty, máš živit, abys došel svého maxima síly, virtù v renesančním stylu, od moralinu osvobozené ctnosti?“ Ecce homo. Pro mě je myslitelem životní síly [vitalismu], to se mi na něm líbí nejvíc. V Genealogii morálky rovněž napsal: „Naše myšlenky nekoření v našem rozumu, ale v nás, v našem těle, v naší tělesnosti, v našem nejhlubším bytí.“

NA: Co znamená být nietzscheán?

CV: Znamená to chtít se pořád překonávat, povznést se nad sebe, nespokojit se s tím, čím jste, nebo s tím, čím by vás chtěli mít druzí. Znamená to být podněcován vnitřním napětím, které nás nutí tvořit. Nádherně tenhle duchovní podnět, přicházející k nám od Řeků, tlumočí homérská triáda Dominiqua [Vennera]: p ř í r o d a  jako  z á k l a d,  v ý b o r n o s t  jako  c í l,  k r á s a  jako  o b z o r.

Continue Reading

Pět až deset procent obyvatel Šalomounových ostrovů v Melanésii má výrazně světlé vlasy; foto: Sean Myles (zdroj)

Autor: Mars Ultor

Paralely mezi Středomořím, Mexikem a Polynésií jsou natolik nápadné, že řada misionářů a badatelů, kteří Polynésii v osmnáctém a devatenáctém století objevili, viděla v Polynésanech „potomky Židů“, „Féničanů“ či „Egypťanů“. Nějaký přímý vliv těchto civilizací snad můžeme dnes vyloučit, ale vidět v Oceánii (a rovněž v jižní Indii a Indonésii) nejperifernější periferii jakési dávné, globální, mořské, „atlantické“, „želví“ či „hadí“ civilizace, o níž psal Vladislav Zadrobílek, bychom mohli.

Jak je možné, že v různých, velmi vzdálených kulturách se objevují stejné tradice, zvyky a symboly v jakýchsi totožných vzorcích a „balíčcích“? Buď v dávných dobách lidé cestovali mnohem více, než si dokážeme představit, nebo z jakéhosi kolektivního nevědomí vyskakovaly v inspiraci nějakými mocnostmi či sférami na různých místech tytéž vzorce asi jako plodnice z podhoubí, které je samo nezjevné (pro mě asi nejstravitelnější metafora).

Continue Reading

Knut Hamsun – Až do konce!: Politická publicistika z let 1940–1945

Autor: Karel Veliký

V nakladatelství Délský potápěč vychází nový knižní titul. Jmenuje se Až do konce! a jeho základem je politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945.

Výběr autora není nijak náhodný. Hamsun v roce 1920 obdržel Nobelovu cenu za román Matka země.  V následujícím desetiletí byl nejen nejslavnějším Norem, ale také jednou z největších světových autorit. Když ve třicátých letech vyjádřil podporu hitlerovskému novému řádu a vytrval v ní opravdu až do samého konce, ba za něj, vyvolalo to u četných egalitářů, demo-liberálů s marxisty, dodnes trvající otřes (viz stať „Knut Hamsun jako národní trauma“ v: Svět literatury č. 64/2021, s. 186–189), také v ČSR. Než se vyznal k NS, většina jeho knih vyšla v českých překladech, ty poslední už ale ne.

Nebyla to však pouze tato egalitářská zášť, ani naše zprvu spíše zběžná znalost Matky země, Hladu, Pana a Mystérií, co nás přivedlo k hlubokému průzkumu hamsunovského fenoménu, zářícímu jak Severka, k němuž se obracely statisíce Němců, od Hitlerovské mládeže po první muže Říše. Prvním vodítkem nám byly následující dvě pasáže z dávno již rozebraných knížek. V rozhovoru k eseji „Podstata fašismu“ se editor jejího autora ke konci táže a on odpovídá…

Continue Reading

Bratrství

Andreos je v poloutajení působící český rasový teoretik, rasový identitář a zastánce eugeniky, jehož texty již po mnoho let vycházejí na stránkách iniciativy Bratrství. Položili jsme mu proto několik otázek…

Přesně je to už kolik let, co přispíváte na Bratrství?

Začal jsem v létě 2011, takže dvanáct.

To je hodně času i hodně práce. Proč vlastně?

Mojí hlavní snahou je dát dohromady dílo, které by skutečně komplexně zmapovalo vztah rasy a genetiky ve vztahu k utváření kultury a civilizace. Pak také zmapovat vliv rasy a genetiky na vývoj kultur a civilizací během dějin – troufám si říci, že jsem dokázal odhalit základní zákonitosti formování a historického vývoje civilizací. Myslím si, že je to svým způsobem přelomové, protože nikdo se o to do takové hloubky ještě nepokusil (ale nechci, aby to znělo příliš sebevědomě). K tomu se samozřejmě věnuji popisu dějin různých civilizací (při zohlednění rasového dění v nich), něco asi napíšu i o aktivismu, úpadku současného Západu, budoucím vývoji světa a pár dalších věcí.

Continue Reading

Zadržení neofašistů – mladičkého Stefana ukazuje šipka. Později tuto dobu zhodnotil takto: „V mladických letech jsme v komunistovi ze sousedství viděli svého nepřítele. Taková hloupost! Moc je úplně jiná věc, nadnárodní, jako Mezinárodní světový fond, Světová banka a globální obchod.“ (v černém roláku a dioptrických brýlích Mario Merlino)

Autor: Karel Veliký

– se svázanými křídly; z Říma na Altiplanu!

Stefano Delle Chiaie, bombardiere di Roma! Novináři bez zodpovědnosti ho spojují snad se všemi největšími italskými bombovými atentáty od konce šedesátých let (Piazza Fontana) do začátku osmdesátých (Bologna). Měl se tak podílet na tzv. „strategii napětí“ a kontrarevoluční „infiltraci levice“. Při pokusu „černého knížete“ Borgheseho o státní převrat („Golpe Borghese“) v prosinci 1970 údajně velel coby jeho „dauphin“ padesátičlennému komandu, které již i tajně (v noci) obsadilo ministerstvo vnitra; v létě téhož roku měl pomáhat rozdmýchávat lidovou vzpouru v Reggio Calabria. V politickém exilu byl prý činný ve frankistických jednotkách bojujících proti („teroristickému“) separatismu ETA, poté působil při několika jihoamerických vojenských vládách, včetně té generála Pinocheta, coby žoldnéř a politický poradce. Tento expresivní mediální obraz, vymalovaný senzacechtivostí či stranickostí tisku s jeho bezohledným cynismem i bezmyšlenkovitou lhostejností, záhy pronikl do odborných prací o politickém extremismu a udržuje se v něm dodnes, třebaže po několika soudních procesech, z nichž „římský bombarďák“ nakonec vyšel s osvobozujícím rozsudkem, jeho (krvavé) barvy i (černé) tahy značně vybledly. Nicméně na wiki nálepka „black“ či „neo-fascist terrorist“ drží přepevně a pro orientaci lidiček v ustavené soustavě to postačuje. Naše črta bude podstatně střízlivější, věcnější, až na závěr její monochrom bez tajemství zabarvíme delší osobní vzpomínkou portrétovaného.

Continue Reading

Jungmannova národní akademie

Jungmannova národní akademie – škola pro dospělé lidi

Žijeme v době všeobecného úpadku vzdělanosti. Nesmířili jsme se s tím.

Naším cílem je:

• zprostředkovat normálním pracujícím lidem znalosti z oborů jako psychologie, sociologie, ekonomie, antropologie, historie atd. a zároveň zvýšit jejich analytické schopnosti;
• tedy připravit je k tomu, aby sami dokázali posuzovat a analyzovat informace a orientovat se ve společenských situacích lépe než jen intuitivně. Neříkáme, co je dobré a co je špatné. Poskytujeme nástroje k tomu, abyste si sami vytvořili kvalifikovaný názor.

Jungmannova národní akademie (JNA) je určena lidem, kterým není blízká zpolitizovaná atmosféra současných humanitních fakult a kteří mohou získávané znalosti a schopnosti propojit s životní zkušeností.

Continue Reading

Leopold II.

Autor: Lipton Matthews

Příběhy a „vyprávění“ (či dnes vcelku módně narativy) nemohou nikdy zcela nahradit historická fakta, ani když si to lidé skutečně toužebně přejí. V důsledku vlivu hnutí Black Lives Matter se do módy viditelně znovu dostaly hrůzy západního kolonialismu. Smrt George Floyda vzkřísila v západních společnostech vlnu antikolonialismu, poháněnou halasnými požadavky, aby se vlády za hříchy kolonialismu omluvily. A i když je koloniální dědictví západních zemí vskutku potřísněno hanebnostmi, přehnané zkazky o spáchaném násilí si zasluhují jednoznačný odsudek. (Zne)užití dějin coby politického nástroje totiž veřejnou debatu v delším časovém horizontu nevyhnutelně otravuje.

Naslouchání aktivistům se od četby akademických prací hodně liší. Média hlavního proudu svým čtenářům sdělují, že se Evropané v Africe či Karibiku dopustili ukrutností, obvykle však už nedodají, že tato krutost vyvolávala v Evropě pobouřené reakce a často vedla k ustanovení vyšetřovacích komisí. Západní kolonialismus dokázal být krutý, současně se však jednalo o proces schopný kritického sebezpytu.

Stávající narativ předkládá překroucený obraz západních koloniálních projektů, některé národy odsud vycházejí ještě hůře než jiné. Belgičanům se dostává obzvlášť tvrdého zacházení, protože se prý dostatečně nekají za chování krále Leopolda II., který roku 1885 zřídil svobodný stát Kongo. Jelikož se nepřihlíží k časové posloupnosti událostí, nepřekvapí, že je celá debata o belgickém angažmá v Kongu zatížena značnou dávkou nevědomosti. Nepřesnosti jsou znovu a znovu opakována jako fakta na úkor skutečného poznání a kdo odhalí lží, může být onálepkován jako rasista – přesto však v zájmu pochopení dějin musí zaznít pravda.

Continue Reading

Dominique Venner

O muži, který se oproti apatickému odumírání svých domestikovaných krajanů rozhodl pro burcující dobrovolnou smrt…

„Někteří lidé mu dnes nerozumějí, protože byl tak trochu z jiné doby, ze staré Evropy,“ říká o něm jeho vdova Clotilde v rozhovoru, který jsme nedávno publikovali. Podle ní nám přitom poskytl, tak jako Plútarchos antice, „podobu vzoru života, nádherné obrazy, modely chování a morálky pro život“. Zkrátka „co je žít jako Evropan“. V jeho knihách prý máme všechno. Potíž je, že z těch několika desítek titulů nevyšel česky ještě ani jediný. Ne tak na Slovensku, kde si přeložili jednu z vůbec nejosobnějších knížek tohoto vášnivého lovce a milovníka zbraní: Poľovačka, moja láska. Neříká v ní sice všechno, ale až překvapivě mnoho. A něco  m á l o  z toho se dočtete v těchto našich výpiscích:

Continue Reading

Dominique Venner

Deset let po dobrovolné smrti Dominiqua Vennera v katedrále Notre-Dame o něm hovoří jeho vdova v À la rencontre d’un cœur rebelle, knize rozhovorů, které s ní vedl Antoine Dresse: stránku po stránce osvětluje Clotilda Vennerová kontury tajnůstkářské postavy svého manžela, jehož cudnost mu vždy bránila mluvit o sobě – to nestoudný plebs se dnes vyznává horem dolem, i když jde o samé nicotnosti. Proč se přesto rozhodla o svém muži padlému v boji za Evropu promluvit, prolomit mlčení, to u vdovy Vennerové zjišťuje redakce bretonského (Breizh) zpravodajského webu.

Breizh-info.com: Můžete se našim čtenářům představit?

Clotilda Vennerová: Byla jsem manželkou Dominiqua Vennera a žila jsem s ním dvanáct let, posledních dvanáct let jeho života. Než jsme se potkali, vystudovala jsem filosofii a dva roky jsem pracovala s Guillaumem Fayem, pro něhož jsem v době vydání Colonisation de l’Europe [2000] a l’Archeofuturisme [1998] organizovala propagační zájezdy po celé Francii.

Continue Reading

Peruánské pyramidové komplexy Caral-Supe odpovídají konvenční dataci starého Egypta…

Autor: Mars Ultor

Úvahy nad prvotní jednotou toho, co přesahuje jedince i celé kultury.

„Ne, učenci nás nemohou uspokojit. Co vidíme, vidíme v ďábelském zrcadle.“ píše Merežkovskij o náboženství starého Mexika v porovnání s velkými tradicemi Západu – židovstvím, křesťanstvím a středomořskými mystérii o trpícím, umírajícím a vzkříšeném bohu. Množství paralel mezi Starým světem a Novým světem je skutečně fascinující a jistě nenáhodné.

Continue Reading

Politická akce

Autor: The Dissenting Sociologist

Jisté části protisystémové pravice v poslední době tvrdě kritizují politickou akci. Jakékoliv snahy o reformu prostřednictvím masové mobilizace podle nich nejsou ničím jiným než „démotismem“, který je pro svou načichlost demokracií nejen podezřelý a opovrženíhodný, ale coby pravicová strategie také už ze své podstaty beznadějně neúčinný. Podle zastánců této pozice – vycházejí přitom z myšlení bloggera Mencia Moldbuga – byly velké aktivistické triumfy levice 20. století v zásadě jen veřejnou rituální promulgací programových změn nastavených v nejvyšších patrech mocenského aparátu (byrokracie, univerzity, soudy atd.) už dávno předtím, než se „aktivisté“ vydali do ulic. Všechny ty petice, pochody, protesty vsedě a další (alespoň podle liberálního mýtu) spontánní a hrdinské lidové akty „boje“ proti domnělé represivní elitě stojící na nesprávné straně dějin tak byly jen post festum „vítězným tanečkem“, jehož hlavním účelem byla demonstrace faktu, že údajně bourané společenské normy byly ve skutečnosti potichu pro zastaralost vyřazeny už dávno – i s autoritami, jež je svou vahou zaštiťovaly.

Continue Reading

Jean Mabire, Divize Charlemagne (Pardubice: Nightingale Press, 2023)

Autor: Karel Veliký

I kdyby všichni zradili, my zůstaneme věrni (z „Treuelied“)

Nedávno vyšel druhý díl trilogie Jeana Mabira o osudech francouzských dobrovolníků Zbraní SS, kteří se za druhé světové války rozhodli se zbraní v ruce bránit Evropu před hrozbou, že ji až k Atlantiku opanuje kremelská bolševická vláda. Knížka nese název Divize Charlemagne a podtitul avizuje stěžejní obsah: „Boj francouzských esesmanů v Pomořanech“.

Wir kämpfen für Freiheit, wir kämpfen für Hitler… *

První část líčí vedle historického pozadí především sám vznik jednotky na podzim roku 1944. Byla utvořena z veteránů rozpuštěné Francouzské dobrovolnické protibolševické legie (Légion Volontaires Français contre le bolchévisme, LVF), přeživších ze Sturmbrigade SS Frankreich, o které pojednává první díl, z Francouzů činných u různých říšských útvarů a organizací (Kriegsmarine, National-sozialistische-Kraftfahrkorps a Todtovy Schultzkommandos), a příslušníků Francouzské milice, jakož i nových dobrovolníků, přihlásivších se v Paříži rovnou do evropské armády SS.

Continue Reading

D. S. Merežkovskij – Tajemství Západu

Autor: Dmitrij Sergejevič Merežkovskij

Čtení z autora, v jehož textech Julius Evola snad poprvé zahlédl rysy Tradice, také té, která dodnes trvá v eucharistii – svátosti a milosti oltářní. Oběť a rituál…

Dnešní černoši vnitřního Konga vypichují si při tetování na čele soustředné prstence a kroužky; týž znak je na hliněných foinických maskách černochů z prvního tisíciletí před Kristem, možná týchž mouřenínů, které přivážely králi Šalamounovi koráby Chíramovy zároveň s ufským, atlantským zlatem; týž znak je v hieroglyfech azteckých – v soustředných kruzích náspů a příkopů, jimiž je obehnána hora Aztlan, jako podle Platónovy báje hora akropole v hlavním městě Atlantů; týž znak je v kruhovém uspořádání v megalitických stavbách obou polokoulí; týž znak je v tajné moudrosti, již podle knihy Enochovy zjevují ben elohimové, synové boží, dcerám lidským – v oběhu nebeských těles; týž znak je i ve vodním víru, jenž pohltil ostrov Atlantidu.

„My jsme Atlanti,“ jako by říkali všichni, kdo nosí tento znak na čele.
Continue Reading

James Madole v projevu na setkání National Renaissance Party (Wagner High School, 18. března 1966)

Autor: Karel Veliký

V bichli Martina A. Leea Bestie se probouzí stojí, že Strana národní obrody (National Renaissance Party, NRP) měla základnu v New Yorku a její název že vychází z jedné pasáže Hitlerovy závěti. Dlouholetý lídr James Madole vytyčil hlavní cíl strany – uchránit bílý lid před znečištěním blátěnými lidmi a zasazovat se o vznik rasově národnostního státu, který by barevné vystěhoval. Tak zní jedna z mála faktických informací, většinu Leeových řádků totiž jinak zaplňují značně nelichotivé popisy této „zvláštní sešlosti pomatenců, fanatiků, ztracených existencí, tajných homosexuálů a druhořadých donašečů“. Čtenář se např. dozví, že plešatý Madole „žil ještě ve svých pětačtyřiceti letech se svou matkou, zuřivou antisemitkou“, kohože žena byla „špindíra“ a „docela jistě cvok“, neboť „v jednom kuse cosi mlela o Odinovi a svém tátovi, co vstává z hrobu“ atp. K tomu český překladatel, kreativně z Federálního rezervního fondu vynalézající „americký systém vojenských záloh“, a úroveň důvěryhodnosti publikace je nabíledni. Že Madoleho NRP jako jedna z mála amerických organizací neochvějně vytrvala na Yockeově přesvědčení, že „zhoubný vliv americké kultury je pro Evropu nebezpečnější než komunistická vojenská intervence“ (neboť Rusové svou kulturou světové masy prostě nestrhnou, srv.  Tarkovskij vs Spielberg), Lee zjevně uvádí hlavně jako další doklad její bizarnosti.

Continue Reading

20. dubna

Své šestapadesáté a poslední narozeniny slaví Adolf Hitler v bunkru pod říšským kancléřstvím. Účastní se mj. Göring, Himmler, Goebbels, Speer, Ribbentrop, Bormann, a také Eva Braunová. Navzdory Hitlerovu naléhání, aby na bezpečném místě přečkala konec války, přilétá do Berlína, odhodlána sdílet osud s milovaným mužem.  Až do konce svých dnů se chová klidně, působí vyrovnaně a dokonce hrdě.

21. dubna

Hitler podle svého zvyku i v posledních dnech dlouze debatuje se svými nejbližšími. Sebekriticky rekapituluje průběh války. Ostře se vyjadřuje k Mussolinimu, který se ve čtyřicátém roce pustil do nesmyslného řeckého dobrodružství. Hitler byl Ducemu vděčný za podporu, považoval ho za blízkého spojence a rozhodl se proto nenechat ho na řecké frontě padnout. Kvůli tomu ale musel odložit operaci Barbarossa. Němce pak v Rusku zastihla zima a došlo k válečnému obratu s fatálními důsledky pro říši. Hitler tehdy přesto Mussoliniho nekritizoval:

Continue Reading