Greg Johnson měl dnes (2. listopadu 2019) promluvit na konferenci Scandza Forum, které se koná v norském Oslu. V uplynulých dnech proběhla na sociálních sítích kampaň norské Antify, cílící na Skandzu jako takovou a Grega především – prý podporuje terorismus a je proto hrozbou bezpečnosti země, což je ještě absurdnější ve světle Gregových opakovaně vyjádřených a veřejně dostupných odsudků teroristických aktů. Přesto se však informace zjevně dostala k norským úřadům a Greg Johnson byl tak dnes ráno ještě před zahájením konference zatčen jako ohrožení norské národní bezpečnosti. Podle policie bude Greg deportován, jelikož ho však drží v izolaci, tak dosud s jistotou nevíme, kde se nyní nachází. Velmi pravděpodobně ho však budou držet ve vazbě, než se jim podaří zajistit mu místo v letadle pryč z Norska. Tak to nedávno proběhlo v případě Jareda Taylora i dalších ideozločinců. Konference však probíhá podle plánu a žádný další z řečníků ani účastníků zadržen nebyl. Následuje prohlášení, které Greg Johnson předložil v reakci na obvinění ještě před svým zatčením.
V neděli dopoledne prezident Trump ohlásil, že nejhorší terorista světa, samozvaná hlava kalifátu Islámského státu, který krom jiných zločinů také znásilnil Američanku, konečně došel spravedlnosti.
Aby se vyhnul zajetí a převozu vrtulníkem amerických speciálních sil, odpálil na svém těle Abú Bakr al-Bagdádí vestu s výbušninami v tunelu svého úkrytu na severozápadě Sýrie. Dlouhé pátrání po sadistickém fanatikovi tak skončilo. Nedošlo k žádným americkým ztrátám.
Téhož večera si Trump vyšel na páté utkání Světové série mezi baseballisty týmů Washington Nationals a Houston Astros. Když se jeho tvář objevila na velké obrazovce, začali diváci bučet a provolávat „Obviňte Trumpa“ a „Za katr s ním!“
Že Trumpa na zápase baseballu v hlavním městě nadšeně nevítají, asi překvapí málokoho, obecenstvo se totiž rekrutuje z úplně jiných vrstev než dělnické Trumpovo voličstvo. Navíc se hrálo ve městě, které v roce 2016 odevzdalo Trumpovi pouhá 4 % svých hlasů.
Americký básník a ikonoklasta, barvami hýřící Ezra Pound, jeden z nejvlivnějších umělců své generace, byl v letech 1945-1958 po obvinění z velezrady držen ve washingtonské psychiatrické léčebně. Pound se provinil jen tím, co dělal odjakživa: otevřeně říkal, co měl na srdci. Ke své škodě se však Ezra Pound za války ve svých rozhlasových pořadech z Itálie pustil do kritiky americké vlády, za což musel logicky skládat účty. Byl Ezra Pound prachsprostý vlastizrádce, nebo naopak prorok? Přečtěte si jeho slova a posuďte to sami.
Američtí studenti se ve školních lavicích od pohoršených pedagogů dovídají o tom, jak se slavný americký básník a filozof Ezra Pound během 2. světové války v anglických, z Itálie vysílaných radiových relacích (určených americkým a britským posluchačům), dopustil „vlastizrady“. Jak však podotkl redaktor Greenwood Press Robert H. Walker: „Tisíce lidí o nich slyšely, mnohé ovlivnily, ale jen hrstka je někdy slyšela nebo četla.“ Tato neznalost Poundovy nejkontroverznější politické rétoriky je do jisté míry ironická, jelikož:
Žádný jiný Američan – a jen nemnoho lidí po celém světě – nezachoval takovou stopu v tolika různých oblastech života ve 20. století, od básnictví a filozofie přes ekonomiku a divadlo nebo politiku až po pedagogiku, provensálštinu a čínský jazyk. Ani Poundovi odpůrci by tak nedokázali popřít jeho význam.
Lidé z Rebelie proti vyhynutí (Extinction Rebellion, XR), z drtivé většiny mladí běloši s vysokoškolským vzděláním nedávno postříkali slavnou newyorskou sochu Útočícího býka.
Odstartovali tím celosvětový „den neposlušnosti“, v rámci něhož způsobili třeba kolaps v centru Berlína (svůj tamější tábor si ovšem vytápěli schovaným dieselovým generátorem). Zvlášť se ale vyřádili v Londýně, kde vyřadili z provozu City Airport, obsadili Smithfield Market a působili chaos na všech stranách s výsledkem tisícovky zatčených (ale i tak stihli pojíst v McDonald’s). Když policie odmítla konat svou povinnost, vzali věc do vlastních rukou pobouření cestující londýnského metra, kteří strhli aktivistu ze střechy vagonu metra, které blokoval.
Odvěký stereotyp praví, že „všichni Číňané vypadají stejně“. Lidé tím však ve skutečnosti mívají na mysli chanské Číňany, kteří tvoří 91 % obyvatelstva Čínské lidové republiky. Vedle nich v asijské zemi ale žije také na 55 oficiálně uznaných etnickým menšin. A pak tu jsou ještě další menšiny, kterým čínská vláda jejich status upírá, většinou proto, že tyto turkické národy se od Chanů geneticky velice liší a jejich vládu snáší jen velmi ztuha. Jednu z těchto neuznaných etnických menšin tvoří i více než 11 milionů muslimských „Ujgurů“, kteří fakticky vzdorují chanské okupaci už několik století. Geneticky jsou navíc do značné míry blízcí bělochům.
Proč se Ujgurové poslední dobou tak často objevují ve zprávách? Proč se západní vlády snaží přimět Číňany, aby přestali pošlapávat „lidská práva“ Ujgurů? Jak se z Ujgurů stal takto nepříjemný trn v patě pekingského režimu?
Ujgurové, kterým se až do 30. let minulého století říkalo prostě Turkiové, se znovu a znovu bouřili proti svým rasově východoasijským chanským vládcům, vzhledem ke genetické i kulturní odlišnosti obou skupin vlastně skoro nevyhnutelně. Badatelé přesvědčivě prokázali, že čím výrazněji se od sebe dvě etnické skupiny liší, tím pravděpodobnější je i konflikt mezi nimi. Severozápadní provincií Sin-ťiang, kde se soustřeďuje osídlení čínských Ujgurů, tak od roku 1931 zmítají v podstatě nepřetržité nepokoje. Kdysi skoro výhradně ujgurská provincie je dnes obydlena turkickým obyvatelstvem jen ze 45 % a celých 40 % tvoří Chanové. Hlavní město provincie Urumči je dokonce ze tří čtvrtin chanské a jen z 12,8 % ujgurské.
Masový marketing mezirasových vztahů, zejména bělošek s černochy, se stal fenoménem natolik agresivním a všudypřítomným, že si jej začínají všímat i ti nejméně bystří příslušníci naší kultury. Při nedávné návštěvě obchodního centra jsem ve třech odlišných obchodech zaznamenal trojí vyobrazení reklamních párů. Dva z nich byly mezirasové, v obou případech běloška s černochem, na třetím byl bělošský pár. Asi nejvíc mě na celé věci zarazila skutečnost, že obyvatelstvo města, kde jsem se na nákupy vydal, tvoří z asi 97 % běloši a černoši představují méně než dvě procenta populace. Nutně jsem se tak musel ptát, jestli měla tato „rozmanitá“ reklama za cíl zvýšit prodeje, nebo indoktrinovat, poskytnout návod a také názorný důkaz „pokrokovosti“ společností.
Soudě podle momentek z naší kultury by člověk snadno mohl usoudit, že větší polovina všech vztahů překračuje hranice rasy. Pokud by někdo bez dalšího povědomí o Americe nebo Evropě viděl naše televizní vysílání, časopisy nebo reklamu v prodejnách, nejspíš by usoudil, že normální běloši mužského pohlaví se zde v podstatě nevyskytují. Spojení bílé ženy s černým mužem je v reklamě bezkonkurenčně nejzobrazovanějším rasově smíšeným spárováním, na něž se proto v této eseji budu soustředit především.
Zamyslel jsem se nad pravděpodobností, že by skóre z úvodního odstavce, tedy dva černo-bílé ze tří reklamních párů, bylo pouhou hříčkou pravděpodobnosti. Mezi muži a ženami, bělochy, černochy, Hispánci, Asiaty a „ostatními“ lze vytvořit páry 25 možných kombinací. Dvacet z nich tvoří kombinace mezirasové.
Friedrich Nietzsche proslul svým nepřátelstvím ke křesťanství, tento jeho odpor však dost možná nebyl až tak jednoznačný, jak se obvykle soudí.
Nietzsche, nepochybně jeden z nejvlivnějších západních filozofů 19. století, pevně náleží do západní filozofické tradice společenské a náboženské kritiky. Do obecného povědomí se asi nejvýrazněji zapsal svým skoro bezmezným opovrhováním křesťanskou morálkou a tím pádem logicky také postavou Krista v jejím zažitém, tradičním pojetí. Nietzsche však nebrojil jen proti křesťanskému tradicionalismu – neméně se mu příčily také snahy zracionalizovat nebo zachovat „pověry“ křesťanské víry za pomoci světských a nadpřirozena zbavených teorií, což považoval za jakousi gentrifikaci křesťanského přesvědčení. Abychom však dospěli ke skutečnému kořeni Nietzscheho „nenávisti“ ke křesťanství, musíme jít až „za“ jeho dílo, k jeho intelektuálním kořenům a také filozofově dlouhodobější vizi pro společnost 19. století, jež se nezpochybnitelně vyhřívala v posledních odlescích křesťanské kulturní nadvlády.
Zapomeňte na Corleona, Soprana nebo Savastana – nové tváře organizovaného zločinu mají jména jako Ridouan Taghi a Saïd Razzouki.
Autor: F. de Boer
18. září 2019 byl známý nizozemský advokát Derk Wiersum zastřelen před vchodem svého amsterodamského domu. Čtyřiačtyřicetiletý právník zastupoval korunního svědka v případu tzv. Mocro-oorlog, volně přeloženo „Marocké války“. Wiersums se tak stal zatím poslední z dlouhé řady obětí války gangů v Nizozemí.
Vražda prominentního právníka ovšem nebyla bleskem z čistého nebe. Už v srpnu totiž vládní i nezávislí analytici dospěli k závěru, že z Nizozemska se stává narkostát, do jehož ekonomiky každoročně ilegálně přitečou stovky milionů – nebo miliardy – eur. Země produkuje ohromné množství marihuany, ale také syntetických drog jako metamfetaminy a extáze.
Nizozemsko má s drogovou kulturou své zkušenosti. Většina lidí si jej ostatně spojuje s velmi liberálním přístupem k drogám. Měkké drogy jako marihuana a některé druhy halucinogenních hub jsou fakticky legální a toleruje se také držení menšího množství tvrdých drog. Kořeny tohoto postoje hledejme už v 70. letech minulého století, kdy západní svět prodělal sérii kulturně marxistických revolucí.
Kniha Kevina MacDonalda (na jejíž redakci jsem se podílel) vyšla samonákladem, pro akademická nakladatelství by totiž v současné atmosféře byla příliš horkým kaštanem. Je to smutný vývoj oproti jeho slavné trilogii nahlížející na judaismus optikou evoluční teorie (A People That Shall Dwell Alone, Separation and Its Discontents a The Culture of Critique), která vyšla u vydavatelství Praeger v letech 1994-1998, na stránkách Vdare.com označovaných jako „doba meziledová“, tj. období relativní svobody po pádu SSSR, ještě než se síly kulturního marxismu znovu plně zkonsolidovaly.
Na úvod autor shrnuje dosavadní poznatky o novější evoluční historii Evropanů – se zvláštním důrazem na jejich individualismus – a následně ukazuje, jak tento základ ovlivnil celé evropské dějiny až k nejnovějším kontroverzím.
Jednou z trvalek kritiky bělošských koloniálních společností po celém světě – v Amerikách, v Africe i u protinožců – je jejich domnělá morální nelegitimita pramenící z toho, že jiní lidé tam žili už před bělochy. Osobně mu říkám „argument autochtonií“, z řeckého „αὐτόχθων”, („ze země zrozený“, tj. původní). Podle jeho vyznavačů jsou původní obyvatelé těchto zemí také jejich právoplatnými majiteli („patří tomu, kdo ji našel“) a nahradit je znamená porušení práv těchto skupin. Tím pádem musí být všechny evropské koloniální společnosti, které se ve větší nebo menší míře nahrazování původního obyvatelstva dopouštěly, nevyhnutelně označeny za nelegitimní.
Jako první by nás mělo praštit do očí, že předkladatelé argumentu autochtonií v případě bílých kolonizátorů jej v otázce kolonizace Evropy Neevropany v tichosti ignorují. V tomto případě jsou původním obyvatelstvem Evropané a těmi, kdo domorodcům upírá vládu nad jejich domovinou, zas barevní přibyvší. Soucítím s původním obyvatelstvem po celém světě, protože jako běloch dobře vím, jaké to je být vystrnaděn ze své vlasti vetřelci.
Někteří jak víme namítají, že Evropané ve skutečnosti původním obyvatelstvem nejsou, protože své společnosti po tisíciletí vzájemně napadali a kolonizovali. Původní obyvatelé Anglie tak byli kupříkladu napadeni a kolonizováni Římany, Anglosasy, Vikingy a Normany dlouho před současnými vlnami Afričanů a lidí z Indického subkontinentu. Proč by tedy měli být potomci Anglosasů nebo Normanů být považováni za jaksi „původnější“ než Jamajčané nebo Pákistánci?
Slabina této argumentace je nasnadě: vychází z premisy, že alespoň někteří Evropané skutečně původní jsou. Krom toho, jelikož všechny evropské národy sdílejí rasový původ, původně evropský, dochází-li k jejich přesunům v rámci Evropy, neznamená to „nahrazování původního obyvatelstva“, ale jen jeho nové přeskupení.
Jak jistě dobře víte, Izrael je jedinou „demokracií“, která nehraje podle zásady, že všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovní.
Více než 60 let po Hitlerově smrti zjevně prožíváme zlatý věk antisemitismu – přinejmenším soudě podle frekvence, s níž se s tímto obviněním setkáváme. „Antisemitismus“ bylo podle všeho první slůvko, které se Abe Foxman, Alan Dershowitz i četní neokonzervativci od maminky s tatínkem naučili. Antisemitou kdysi býval někdo, kdo nenáviděl Židy – dnes je to ten, koho nenávidí Židé.
No dobře, trochu to zlehčuji – ale jistě chápete, co se snažím říct. Nazvat někoho tímto slůvkem bývá nejjistější cestou, jak ho dostat do velkých nesnází. Jen výjimečně se užívá k označení lidí, kteří Židů skutečně uškodili nebo k tomu vybízeli ostatní; zpravidla je totiž vyhrazeno pro ty, kdo se dopustí ideozločinu proti Židovskému státu. Podobně jako u rasismu rozšíření termínu roste nepřímou úměrou ke skutečnému zlu, jež označuje: čím méně rasových lynčů, tím častěji slýcháme o rasismu.
Francouzský občanský nacionalista a antisionistický intelektuál Alain Soral byl minulý týden potrestán dvěma roky odnětí svobody za sdílení rapového videa „Gilets-Jaunes”.
Klip (na Youtube nemusí vydržet věčně…) se nese v duchu typickém pro Žluté vesty: zaznívají tak výpady proti francouzským médiím, politickým i finančním elitám i volání po přímé demokracii, především ve formě známého návrhu referenda z občanské iniciativy (Référendum d’Initiative Populaire, RIC).
Autor videa vyzývá také k anulaci zákona o bankách z června 1973, známém jako „Pompidou-Rothschildův zákon“ podle tehdejšího francouzského prezidenta a investiční banky, pro niž před vstupem do politiky pracoval. Podle kritiků uvrhla tato norma Francii do dluhového otroctví, protože namísto finanční soběstačnosti prostřednictvím národní banky vytvořila podmínky pro závislost země na půjčkách na finančních trzích.
Možná by však bylo omylem hovořit o masové imigraci jako o volbě. Žádná západoevropská země se jí poslední půlstoletí nevyhnula, vytrvalé a zdrcující nechuti většiny veřejnosti navzdory. Půlstoletí evropské porodnosti pod úrovní reprodukce bylo také půlstoletím masové imigrace, ať už plánované (jako v případě německého náboru tureckých dělníků pro své průmyslové závody a doly), nebo živelné (třeba náhlá vlna arabských loajalistických „harkiů“ do metropolitní Francie po pádu francouzského Alžírska v roce 1962).
Vyčíslit tempo proměny nemusí vždy být zrovna jednoduché: za čtvrtstoletí snah evropských zemí o vybudování soudržnější bruselské unie ztratila mezievropská migrace velkou část někdejšího odéru cizoty a někteří nadšení eurofederalisté ji proto dokonce dnes odmítají označovat za cizí. Některé země nabízejí snazší cestu k získání občanství než jiné, takže se potomci příchozích rychle přesouvají do kategorie „původního“ obyvatelstva, přinejmenším tedy na papíře. A protože demografickému poklesu čelí všechny země a migrace uvnitř EU tak není řešením pro nikoho, zaměřím se hlavně na imigraci neevropskou.
V prosinci (2018) skupinky francouzských protestujících, označovaných jako Žluté vesty, zastavovaly motoristy na kruhovém objezdu v místě, kde se v zalesněných burgundských kopcích setkávají silnice N151 a D951A. Protestující, jejichž přízvisko odkazuje na ve výbavě motoristů povinné reflexní vesty, se do ulic a na křižovatky vydali už o měsíc dříve, na protest proti plánované nové dani na naftu. V následujících týdnech ovšem jejich důvody ke stížnostem získávaly stále méně politický (proti nebo pro konkrétní opatření) a výrazněji existenční charakter (proti nemožnosti vyjít na francouzské periferii s penězi).
Do žluté oděný řidič sanitky Jerome se návštěvníka zeptal, jestli byl kousek dál v městečku Clamecy. Je úžasné, zazněla odpověď. Hrázděné domy… rodiště slavného romanopisce Romaina Rollanda… proslulý gotický kostel z 13. století, sevřený meandry řeky Yonne a jejího menšího přítoku Beuvronu.
Jerome to všechno dobře věděl. V Clamecy vyrostl. „A podíval ses pořádně?“ ptal se – „město umírá.“
Epameinóndás, thébský generál a „hrobař“ spartské moci ve slavné bitvě u Leuktry (371 př. n. l.)
Autor: David Grant
V uplynulých třech týdnech jsem se podrobně věnoval dějinám Sparty a nyní tak nastal čas učinit závěry a zjistit, jaká poučení lze načerpat z jejího osudu. Slouží totiž jako vynikající případová studie, jež názorně ukazuje jak výhody, které společnosti nabízí věrnost zvykům předků, tak i rizika spojená se zásahy do její přirozené struktury.
Jedním z největších kladů tradičních společností bývá domácí smír a klid. Nejen že se jen minimálně vyskytují občanské války, zřídkavé a omezené bývají i sociální nepokoje jako takové; lidé uznávají autority a problémy řeší v rámci zavedených struktur. Takto poklidná společnost dopřává lidem značnou svobodu v mezích tradice i duševní klid, tedy něco, co zůstává pro řadu dnešních lidí nedosažitelné. Návdavkem k absenci společenských otřesů bývá v takovémto prostředí i mnohem snazší řešení těch problémů, které přece jen nastanou.
Cestou k poklidu tradičních společností je jejich neměnnost v čase – věci se v nich dělají stejně, jako se dělaly odjakživa. Svět kolem se však mění: pomalu i náhle, což vystavuje tradiční společnosti hrozbě, že se se změněnými podmínkami nedokáží dostatečně pružně vypořádat. Jak se svět proměňuje, společenské struktury vytvořené jako reakce na určité podmínky zastarávají, a drží-li se společnost svých tradic příliš sveřepě, nedokáže se přizpůsobit a dost možná čeká ji podmanění či zničení.
Sparta však tuto tezi vyvrací. Dvě století byla politicky dominantní mocností v Řecku a současně i ztělesněním klasických ctností. Zbožnost, úcta k autoritě, hierarchie, pevně stanovené role pohlaví a respekt k tradici – to byla hlavní pilíře spartské společnosti po většinu jejích dějin. Zároveň však byli Sparťané také odvážnými inovátory, schopnými přizpůsobit se celé řadě situací. Můžeme tedy říci, že se Spartě podařila kvadratura kruhu, když spojila věrnost tradici s přizpůsobivostí; dichotomie konzervatismu a inovativnosti však při bližším zkoumání beztak neobstojí.
Den Země? Apokalypsa přichází! Veselme se! Vyděláme pár šekelů…
Autor: Peter Baggins, Ph.D.
Dva zásadní problémy, které se takzvaný Green New Deal („Zelený nový úděl“, GND) s vynaložením nespočetných bilionů dolarů pokouší vyřešit, jsou globální oteplování a jeho více či méně důsledky jako sucha, hladomory nebo záplavy. Možná si vzpomenete na Obamův projev ke stavu Unie z roku 2015, kde prohlásil, že největším nebezpečím pro naši zemi není terorismus, Islámský stát, ani jaderné zbraně v rukou darebáckých režimů. „Žádná z výzev není pro budoucí generace větší hrozbou než změny klimatu,“ varoval tehdy Obama.
Celý jeho kabinet, včetně viceprezidenta Joea Bidena a ministra zahraniční Johna Kerryho, se k tomuto Obamově postoji opakovaně přihlásil. Sám Obama pak své přesvědčení podtrhoval při každé příležitosti, jako třeba během návštěvy floridských Everglades u příležitosti Dne Země: „Není to problém pro příští generaci. Plynou z něj velice vážné důsledky pro náš stávající způsob života.“
Poučení ze současné patové situace izraelské politiky zní, že Izrael se hroutí a rozpadá odstředivou silou prvků, které se mu nikdy pořádně nepodařilo sjednotit. Dělicí linií už nejsou jen obvyklé třenice mezi aškenázskými a arabskými (tj. sefardskými) Židy – nově se jedná také o rozkol ideologický, náboženský, duchovní, politický, etnický i kulturní. Hovořit se nedá ani o bitvě levice s pravicí, Židé v Izraeli totiž politicky stojí na pravici, včetně těch, kteří se označují za „levicové“. Přestože mnohé z nejhlasitějších a nejbystřejších hlasů, kritických k izraelské politice a židovskému fundamentalismu, vycházejí z Izraele (jako Gideon Levy, Šlomo Sand, Israel Šamir a další), izraelská levice de facto neexistuje. Tamější politická scéna se dělí na voliče krajní pravice a „obyčejné“ jestřáby. Arabská Sjednocená kandidátka tak zůstala v podstatě jediným levicovým subjektem v izraelském Knessetu. Nikoho už by to nemělo překvapovat: jak už delší dobu tvrdím, izraelská levice je vlastně oxymóron a židovství je forma kmenové identifikace. Levice je naopak univerzalistická. „Kmenové“ a „univerzální“ jsou ovšem jako olej a voda – těžko se dají míchat.
Dnešní oficiální pozice Spojených států zní, že všechny rasy si jsou rovné. Zavázali jsme se také – legálně i morálně – nevyužívat rasu jako kritérium při jakémkoliv rozhodovacím procesu, samozřejmě s výjimkou navyšování míry „rozmanitosti“ nebo za účelem nápravy minulých křivd spáchaných bělochy na neběloších.
Mnozí Američané rádi citují slova z Deklarace nezávislosti, že „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovní“, aby tak prý dokázali, že tento náhled na rasové otázky je nejen nevyhnutelný, ale dokonce samotnými zakladateli předvídaný. Čelní představitelé konzervativního hnutí a oblíbenci Hnutí čajového dýchánku (Tea Party) jako Michele Bachmanová a Glenn Beck pak zašli ještě o krok dál tvrzením, že dnešní rasové rovnostářství bylo cílem našeho národa už od jeho prvopočátků. 1]
Emil Cioran byl rumunský filozof, který se předtím, než se stal proslulým estétem nihilismu v pařížských literárních kruzích, odvážil doufat ve fašismus. Titulek je redakční.
Před Corneliem Codreanem bylo Rumunsko osídlenou Saharou. Ti, kdo tam žili, neměli před sebou ani v sobě nic než čekání. Někdo musel přijít.
Neschopní čehokoliv, všichni jsme se táhli rumunskou pouští. Namáhavé se nám zdálo i jen opovržení.
O své zemi jsme dokázali přemýšlet jen negativně. V momentě našich nejbláznivějších nadějí jsme ji ospravedlňovali alespoň jako povedený žert. A Rumunsko opravdu nebylo o moc víc než podařený vtip.
Točili jsme se dokola v prázdnotě a bez minulosti i současnosti vychutnávali lahodnou nezřízenost a nepřítomnost osudovosti.
Ta nebohá země byla jako dlouhá přestávka mezi začátkem bez velikosti a nejasnou možností. Budoucnost v nás naříkala. V jediném kypěla. A on naše sladké mlčení existence prolomil a donutil nás být. V něm došlo k zosobnění národních ctností. Rumunsko možnosti si to namířilo k Rumunsku moci.
Vysoké pokuty a vězení pro francouzské identitáře za akt odporu proti ilegální imigraci, beztrestnost pro zákon okázale porušující zastánce otevřených hranic
Proevropské antiimigrační hnutí Generace Identity (GI) se proslavilo po celém světě svými často velice spektakulárními akcemi, ať už obsazení vládních a unijních budov nebo vypravením vlastní lodi do Středomoří s cílem zastavit pašeráky migrantů. Něco takového se však neobejde bez rizika.
Na jaře loňského roku se francouzští aktivisté GI, znechucení neschopností nebo neochotou francouzské vlády řešit migrační krizi a zastavit tok ilegálních migrantů do země, rozhodli vzít věci do vlastních rukou symbolickým, ale efektivním nenásilným gestem.
26. listopadu 1952 zemřel ve Stockholmu Sven Hedin (*19. 2. 1865), švédský zeměpisec, topograf, cestovatel, fotograf, autor cestopisů a ilustrátor svých spisů. Ve čtyřech expedicích do Střední Asie objevil Transhimálaj, prameny řek Brahmaputra, Indus a Satledž, jezero Lobnor a zbytky měst, pohřebišť a Velké čínské zdi v pusté Tarimské pánvi. Za války se postavil na stranu národně-socialistického Německa.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
Nejnovější komentáře