Délský potápěč

Dries Van Langenhove na setkání s Viktorem Orbánem

Autor: Guillaume Durocher

Vlámský nacionalista Dries Van Langenhove se v posledních několika letech dostal do hledáčku pozornosti celostátní belgické politické scény. Založil skupinu Schild & Vrienden (Štít a přátelé, S&V), která si rychle získala věhlas svými spektakulárními přímými akcemi a umným využíváním sociálních sítí. Van Langenhove v současnosti vede kandidátku strany Vlámský zájem (Vlaams Belang, VB) ve vlámské provincii Brabantsko a po volbách plánovaných na 26. května se takřka jistě stane poslancem belgického federálního parlamentu. Hvězdný vzestup pětadvacetiletého mladíka je skvělým příkladem spolupráce nového evropského identitárního hnutí s tradičnějšími nacionalistickými organizacemi.

Schild & Vrienden vznikl jako internetová diskusní skupina v srpnu 2017. Název upomíná na středověký vlámský bojový pokřik z válek s Francouzi. Skupina velice rychle organicky rostla, s tím jak stále víc mladých Vlámů zjišťovalo, že ve svém znepokojení z imigrace a kulturního úpadku nejsou osamocení. „Někteří lidé měli blízké přátele, o kterých ani nevěděli, že mají pravicové názory,“ říká Dries Van Langenhove. „Dnes je u nás snazší přiznat se k transgenderismu než ke konzervatismu. Na každého, kdo se vysloví proti potratům v pokročilém stupni těhotenství, se společnost dívá jako na blázna.“ V nadsázce proto dodává, že se z S&V stal tolik potřebný „bezpečný prostor“ pro nacionalisty a konzervativce, obklíčené fanaticky levicovou kulturou kampusů.

Continue Reading

George Pitt-Rivers a jeho fotografie z norimberského sjezdu NSDAP v roce 1937

Cambridgeský doktorand našel v archivech George Henryho Lane-Foxe Pitt-Riverse dosud neznámé fotografie Adolfa Hitlera z norimberského stranického sjezdu v roce 1937

Kdysi uznávaný antropolog George Pitt-Rivers (1890-1966) byl za války internován Churchillovou vládou, jelikož byl otevřeným příznivcem fašismu a národního socialismu. Ve 30. letech patřil také k zastáncům eugeniky.

Student Churchill College Cambridgeské univerzity Bradley Hart dnes vynesl ze zapomnění archivů na světlo tisíce dopisů, fotografií a dokumentů včetně Pitt-Riversovy oficiální pozvánky na norimberský sjezd.

Continue Reading

Autor: Jean-Yves Camus

Mladý Dominique Venner (vlevo, ve výsadkářské uniformě) během protestu proti alžírské nezávislosti.

21. května 2013 Dominique Venner ukončil svůj život, když si v pařížském chrámu Notre Dame vložil do úst hlaveň zbraně. „Sebevražda odpůrce rovnosti manželství“, „sebevražda někdejšího příslušníka OAS“ 1]… takto byla jeho smrt předložena veřejnosti.

Ani po pěti letech, přestože památka tohoto aktivisty v řadách radikální pravice dosud žije, ale bohužel v mediálním hlavním proudu nedošlo k zásadnější korekci tohoto nesprávného výkladu.

Tento historik a spisovatel se zúčastnil všech bitev krajní pravice 50. a 60. let – vždyť svůj ideál popisoval jako „vojensko-mystický řád“. Později však s aktivní činností ve skupinách, jež podle něj sklouzávaly ke sterilnímu aktivismu a do štítu si hrdě vytyčovaly své porážky, skoncoval. Ještě než se etabloval v jednu z čelních postav Nové pravice, s níž sdílel víru v etnopluralismus, pohanství i elitářství, vytvořil si Venner svou vlastní ideologii.

Udržoval si nezávislost na politických stranách i klanech. Pohnutky jeho rozhodnutí vzít si život byly stejně jako u každé sebevraždy osobní, a tak je na místě zachovávat ve všech komentářích jistou míru zdrženlivosti. Přesto lze však jednoznačně říct, že jeho důvody zůstanou lidem, kteří nesmýšlejí obdobně jako on, v podstatě kompletně nesrozumitelné. Jeho slova o tom, jak se „postavit smrti“ z knihy rozhovorů Šok dějin (Le choc de l’histoire, Via Romana), vydané roku 2011, zapůsobí na toho, kdo se nepohybuje na intelektuální pravici, jako cosi z jiného světa.

Jeho čin odkazuje v prvé řadě k etice cti a života antických Římanů a Řekům, kteří si o své smrti chtěli rozhodnout sami. Zapadá to do jeho pojetí pohanství: pohan nevěří na „záhrobní svět“ – jeho život se odvíjí tady a teď a jeho osud nespočívá v rukou jiného pána, určuje si jej sám svými volbami. Jedná se o čin náležející politické sféře, jak ukazuje i následující prohlášení: „Považuji za nezbytné obětovat se ke zlomení letargie, která na nás tak dusivě spočívá.“

Continue Reading

Alexandre Kojève

Autor: Greg Johnson

Dokončení zde.

Poznámka autora: Následuje přepis řeči, kterou jsem v roce 2000 přednesl v Atlantě. Odstranil jsem příliš košaté větné konstrukce, stejně jako občasnou interakci s publikem.

Žijeme v době bohaté na předpovědi konce věků. Loni, na konci roku 1999, oslavovala drtivá většina silvestrovských hýřilů o rok předčasně konec milénia. Tak či onak se však s kulatým letopočtem zdá se pojí víra, že dojde k něčemu zásadnímu. V současném akademickém prostředí se také hodně mluví o „konci modernity“. Takzvaní postmodernističtí filozofové a literární kritici se těší značné oblibě a jistí náboženští myslitelé a autoři se pak samozřejmě obávají dokonce zániku času samotného.

Můj přítel, pravoslavný mnich v bulharském klášteře, mi těsně před Novým rokem poslal e-mail: dost Bulharů prý věří tomu, že kromě selhání všech počítačů je před námi také konec světa. Odpověděl jsem: „Tak pokud od tebe už neuslyším, rád jsem tě poznal.“

Rád bych dnes mluvil o jednom z nejvíce ohromujících tvrzení vůbec, tedy že dějiny skončily, které značně zpopularizoval Alexandre Kojève, podle mého soudu asi nejvlivnější filozof 20. století, a také jeden z nejvíce opomíjených. Zanechal totiž hluboký otisk nejen ve světě idejí, ale i v tom politickém: měl ohromný vliv na utváření poválečného hospodářského a politického uspořádaní, v němž dnes žijeme. Lidé mu někdy říkají „nový světový řád“, každopádně však v nemalé míře vděčí za svůj vznik Kojèvovu myšlení a činům.

Continue Reading

Sága alternativní pravice aneb tudy cesta nevede…

Autor: Greg Johnson

Předchozí části: první, druhá, třetí.

Bělošský nacionalismus 1.0 & 2.0

V roce 2015, kdy se nová alternativní pravice postupně začínala sžívat s myšlenkou bělošského nacionalismu, měla většina s ní spojených lidí jen velice matné povědomí o předchozích generacích hnutí. (Blogger) Lawrence Murray se například svěřil s tím, že „osobně nikdy neslyšel o [Williamu] Pierceovi ani [Davidu] Dukeovi… dokud nenarazil na alternativní pravici.“ 1]. Jeho zkušenost je ovšem pro mladé alternativní pravičáky (mileniálové a generace Z) vcelku typická.

Lidé na alternativní pravici si s jistou dávkou domýšlivosti navykli označovat bělošský nacionalismus generace svých rodičů jako „White Nationalism 1.0“, alternativní pravici pak jako „White Nationalism 2.0“. Kromě jisté přezíravosti ke svým předchůdcům to svědčilo i o víře, že alternativní pravice představuje markantní zlepšení předchozího stavu, s čímž jsem souhlasil. K opomíjení postav jako Pierce nebo Duke novou generací hnutí však až příliš často docházelo na základě mylných představ, získaných především z mainstreamových médií. Přišlo mi dost hanebné přebírat nepřátelskou propagandu. Když jsem se tak s podobnými názory setkával na soukromých fórech, snažil jsem mladé lidi vybízet k hlubšímu poznání i poučení z dějin hnutí „1.0“. To sice z velké části neuspělo, učení se z chyb však tvoří nedílnou součástí úspěchu. Někteří lidé si však ze svého studia odnesli lekce hodně kontraproduktivní.

Continue Reading

Autor: Theodore Dalrymple

Na internetu narazíte na spoustu podivných a zajímavých věcí. Tak se mi například dnes při brouzdání po webu listu Guardian  podařilo natrefit na krátké video, v němž slovinský filozof Slavoj Žižek hovoří o podstatě skutečné svobody. Vím, že Žižek je velice slavný „a jak známo, někteří lidé jsou dneska slavní, aniž by se přesně vědělo proč“, takže jsem se to rozhodl zkusit a video si pustit. Koneckonců necelých pět minut není zas taková oběť za poznání povahy skutečné svobody, na rozdíl od té zdánlivé a falešné, v níž jsme zřejmě celé ty roky žili.

Žižek mě na první pohled okouzlil svou vřelostí. Kdyby snad neexistoval, nejspíš bychom si ho museli vymyslet. Je to takřka dokonalý archetyp intelektuála: ztělesnění satirické představy intelektuála. Dokonalý je i jeho středoevropský přízvuk, protože v něm není možné pronést nic, co by nebylo prostoupeno hlubokou myšlenkou. Smyslu a fungování celého vesmíru rozumí natolik skvěle, že už mu nezbývá energie na udržování svého zevnějšku. Jeho černé triko (volně splývající přes jeho prostorný trup, jehož objem naznačuje, že navzdory svému odporu vůči konzumní společnosti není žádný asketa) křičí do světa nesmírně hlubokomyslné poselství: RADĚJI NE (I WOULD PREFER NOT TO). Skoro si to nezadá s graffiti, jež jsem minul na cestě ze svého francouzského domu do Nimes. Sestávalo z jediného slova, Non. Nic pronikavějšího (nebo výstižnějšího) už prostě nevymyslíte.

Continue Reading

Dojdou světu oproti všem předpokladům vbrzku lidi?

Autorka: Megan Molteniová

Všichni ten příběh dobře znáte: navzdory vyspělé technologii i různým regulacím a opatřením, zaváděných s cílem omezit zátěž, kterou pro naši nebohou planetu bobtnající lidstvo představuje, se lidé zjevně nedokáží přestat množit. V polovině století jich bude Zemi obývat už 9 miliard – a všichni budou pálit fosilní paliva, produkovat plasty a hltat kalorie. V roce 2100 to má být dokonce miliard 11, takže se posuneme do světa dystopického snímku Soylent Green. Podobné temné předpovědi nejsou žádným blouzněním sci-fi, ale oficiálními čísly z dílny jedné z nejuznávanějších globálních autorit, Organizace spojených národů.

Co když se ale experti mýlí – a to ne o nějaké ty „drobné“, ale úplně zásadně, o celé řády?

Continue Reading

Odnárodnění a tavící kotlík? Ne, děkujeme…

Autor: Titus Quintus

Když se na alternativní pravici hovořívá o vzestupu „bělošské politiky identity“ nebo rostoucím rasovém napětí, odkazuje se na trendy a fenomény, jež by potenciálně mohly vést k nacionalistické politice a novému směřování západní společnosti směrem k etnocentrismu a zachování kultury. Stejně tak dobře se ale před našimi zraky mohou odehrávat poslední záchvěvy dožívajícího existenčního modelu západních národů. S výjimkou hrstky východoevropských zemí je nacionalismus Evropanů a eurokolonialistů (evropská diaspora mimo Evropu – pozn. překl.) mnohem víc občanský než etnický nebo rasový: Američanem, Britem, Francouzem, Němcem atd. tak může být nebo se stát kdokoliv. Národnostní projevy se proto zakládají takřka výhradně na lokalitě a někdy snad ještě jazyce, zřídkakdy však na společných biologických, kulturních, historických, politických nebo geografických kořenech. Většina Američanů by se shodla, že Američanem může být člověk kterékoliv rasy. Jak lze tedy s takovýmto postojem vůbec hovořit o kterémkoliv evropském státě jako o něčem jiném než správní jednotce atlanticistického společenského a ekonomického uspořádání (které je pak samo založeno na zásadách antinacionalismu)?

Continue Reading

Vlevo: úžasná satira na pulty všech trafik, vpravo: nenávist, kterou nesnese ani web Alaina Sorala

Autor: Jean Marois

Alain Finkielkraut se nedávno nechal slyšet: „Soral je tou vůbec nejnebezpečnější a nejzlověstnější postavou francouzského veřejného života.“ Abychom plně porozuměli významu jeho slov, musíme nejprve vědět, kdo je to Alain Finkielkraut – a také kdo je to Alain Soral.

Finkielkraut patří k nejvlivnějším neokonzervativcům ve Francii. Tento někdejší trockista se dnes označuje za nacionalistu. Dokonale tak ztělesňuje to, co Soral nazývá nacionálním sionismem, ideologii s novým nátěrem, masivně propagovanou židovskými „intelektuály“ i komentátory v médiích. Ti poté, co nejprve halasně vyzývali ke zrušení hranic a zaplavení Evropy masami imigrantů, nabádají dnes Francouze, aby si vzali příklad z Izraele a jeho nakládání s muslimy.

„Finky“, jak mu škádlivě říkáme, krom toho ale symbolizuje také aroganci etnocentrických Židů, kteří dostávají v televizních pořadech fakticky neomezený prostor, aby si mohli postěžovat na antisemitismus a nový holokaust, který jistě číhá hned za rohem. Je pravda, že když Finkielkraut vystrčí nos na shromáždění Žlutých vest, uslyší nelichotivé „Sale sioniste!” („Špinavý sionisto!“), což jak všichni řádní lidé vědí, ve skutečnosti znamená „Sale juif! („Špinavý Žide!“), a to zas na oplátku není nic menšího než potenciální holokaust. A tak pokaždé, když Finkielkrautovi někdo na ulici spílá, což se čas od času stává, je to z toho ohromný poprask a samotný prezident musí vydat náležitou deklaraci: „Antisemitské urážky, jejichž byl terčem, jsou naprostým popřením všeho, čím jsme a co z nás dělá tak úžasný národ. Nehodláme je proto tolerovat.“ Takhle důležitý tedy pan Finkielkraut je! A abych nezapomněl: Finkielkraut byl zvolen do prestižní Académie Française, čímž se zařadil mezi tzv. „Nesmrtelné“, jakkoliv není zcela jasné, čím si to zasloužil. Podobně jako Bernard-Henri Lévy ale i Finkielkraut píše knížky, jejichž čtenost klesá úměrně jejich stále masivnější propagaci.

Continue Reading

Escudo Identitário (Identitářský štít) a jejich symbol

Autor: Eordred

Guillaume Durocher před nějakou dobou pořídil rozhovor s holandskou aktivistickou skupinou Erkenbrand, aby ji představil širšímu okruhu čtenářů, a také pomohl propagovat jejich každoroční konferenci. V podobném duchu bych dnes rád trochu pomohl mladé organizaci, kterou jsem nedávno objevil. Jsou z Portugalska a říkají si Escudo Identitário, neboli Identitářský štít. S potěšením jsem tak uvítal, že se pravicovým idejím daří i na Pyrenejském poloostrově, který se od 70. let minulého století stal nezpochybnitelnou baštou levice.

Éordred: Má „identitářská“ část vašeho názvu původ v širším identitárním hnutí? Kde se Escudo vzalo, jaké jsou jeho kořeny a kam byste se zařadili ideologicky?

Escudo Identitário: Nemáme sice oficiální kontakty s žádnou z identitárních skupin, ale hlásíme se k této ideologii. Podporujeme také všechny evropské identitární iniciativy. Escudo vzniklo v roce 2017 poté, co se komunistický studentský spolek na Faculdade de Ciências Sociais e Humanas da Universidade Nova de Lisboa (fakulta sociálních věd Nové lisabonské univerzity) rozhodl narušit průběh konference o koloniálních dějinách, pořádané jinou vlasteneckou skupinou. Když se zprávy o narušení akce rozšířily, mnozí ze studentů, kteří ji chtěli navštívit, se spolu přes internet začali domlouvat na možné reakci. Vzali jsme univerzitu „útokem“, postavili se levičáckému spolku a předložili sepsané hlavní body protestu děkanovi. Vyvolalo to tehdy hodně rozruchu v médiích a portugalský prezident i parlament, aniž by se nějak namáhali s ověřováním faktů, náš údajně násilný protest odsoudili.

Continue Reading

Al-Bagdádí: Za pět let se toho může změnit opravdu hodně

Autor: Patrick Cockburn

Znovuobjevení se vůdce Islámského státu (ISIS) Abú Bakra al-Bagdádího vyvolalo podobný rozruch, jako tomu bylo v případě Usámy bin Ládina po 11. září. Tento dopad je o to silnější, že po březnové ztrátě posledních území, oficiálně ovládaných ISIS, už mnozí skupinu odepisovali coby závažnou hrozbu.

Masakr více než 250 civilistů na Šrí Lance prokázal, že Islámský stát neztratil schopnost dostat se na globální titulní stránky sebevražednými útoky proti civilistům. „S radostí v srdci jsem vyslechl zprávy o našich bratřích na Šrí Lance, kteří převrhli křižácké kolébky, a pomstili tak naše bratry v Baghúzu,“ prohlásil al-Bagdádí.

Těsně před atentáty v Kolombu a jeho okolí přísahal vůdce místní teroristické buňky věrnost al-Bagdádímu.

Kolik se toho skutečně změnilo zveřejněním prvního videozáznamu vůdce ISIS za pět let? Jeho nové vystoupení jistě má značný symbolický význam, protože se objevovaly opakované zprávy o jeho zabití nebo vážném zranění. Posiluje to dojem, že Islámský stát navzdory sérii direktů a porážek zůstává fungující organizací, jakkoliv ztratila většinu svých vojenských kapacit.

Continue Reading

Alain de Benoist

Poznámka Grega Johnsona:

V roce 2005 poskytl Alain de Benoist rozhovor americkému magazínu The Occidental Quarterly, který vyšel pod titulem “European Son: An Interview with Alain de Benoist,” v The Occidental Quarterly, Roč. 5, č. 3 (podzim 2005): str. 7–21. (Mezi březnem a prosincem 2018 vyšel na čtyři části i na našich stránkách: díl první, druhý, třetí a závěrečný čtvrtý).

Jelikož šlo o rozhovor velice rozsáhlý, došlo k rozhodnutí některé části nepublikovat. Zmizely tak de Benoistovy kritické poznámky ke křesťanství a vědám zabývajícím se člověkem. De Benoist mi poslal kopii francouzského originálu rozhovoru, a tak „ztracené“ části překládám pro první díl sborníku North American New Right.

The Occidental Quarterly: J. Philippe Rushton ve své knize Race, Evolution, and Behavior: A Life History Perspective (2000), sestavil seznam celé řady významných statistických odlišností mezi černochy, bělochy a Asiaty, který ukazuje jakési kontinuum, v němž se běloši pravidelně ocitají v mezilehlé pozici mezi Asiaty a černochy.

Konkrétně pak zmiňuje objem lebeční dutiny, počty neuronů v mozku, výsledky IQ testů, kulturní počiny, podíl jednovaječných dvojčat na 1000 porodů, hormonální úroveň, sexuální orgány, četnost sexuálních styků, permisivní postoje, četnost výskytu pohlavně přenosných nemocí, agresivitu, impulzivitu, představu sebe sama, společenskost, délku gestace, vývoj motorických schopností, rozvoj zubů a kostry, medián věku prvního sexuálního styku, prvního těhotenství, očekávanou délku života, stabilitu manželství, sklony dodržovat zákony a duševní zdraví.

Souhlasíte s hodnocením Richarda J. Herrnsteina s Charlesem Murraym, podle kterých „není Rushtonova práce dílem šílence ani fanatika… ale bez stínu pochyb vědou“ (Bell Curve: Intelligence and Class Structure in American Life, 1994, str. 643), nebo se podobně jako Cavalli-Sforza a jeho spolupracovníci domníváte, že „rasová klasifikace se z důvodů zjevných už Darwinovi jeví jako marná snaha“ (The History and Geography of Human Genes, 1996)? Může se Rushtonovo dílo stát vědeckou oporou „diferencialistického antirasismu“ Nové pravice?

Continue Reading

Antonio Gramsci

Autor: Paul Krause

Většina lidí v médiích obyčejnými lidmi opovrhuje, takže Američané nedůvěřují novinářům právem. Měli by ale lidé kvůli tomu zcela zavrhnout funkci, již média ve společnosti plní?

Stále více Američanů přestává věřit médiím a akademikům. Zcela oprávněně. Ne snad, že by všichni lidé v médiích byli lháři nebo propagandisté. Ani studijní programy vysokých škol nejsou naplněny výhradně škodlivou propagandou. Média nepochybně mají nemalou hodnotu, stejně jako univerzitní vzdělávání a jisté studijní obory. Obě instituce však v očích americké veřejnosti rychle ztrácejí auru úctyhodnosti, zejména v posledních letech a ještě výrazněji pak v několika uplynulých měsících a týdnech.

Antonio Gramsci byl vlivný italský marxistický intelektuál počátku 20. století. Stejně jako třeba Vladimir Lenin či Lev Trockij patřil k nové generaci marxistů, kteří se s Marxem rozcházeli v několika zásadních bodech. Gramsci se zařadil mezi přední nové marxisty Evropy po 1. světové válce.

Continue Reading

Sci-fi inspirace krajní pravice: od Jerryho „Luciferova kladiva“ přes Newtovu základnu na Měsíci až k Donaldově zdi

Autor: David Auerbach

Mnozí komentátoři prezidenta Trumpa vnímají jako radikální rozkol s minulostí. Podle konzervativního techno-futuristy Newta Gingriche ale Trump zvěstuje revoluci, po níž má nastat utopický vesmírný věk. Gingrich o tomto průlomu sní už celá desetiletí a do Trumpa vkládá naděje na jeho uskutečnění. Jeho vize je však jen jedním z bodů dlouhé linie, jež vychází z knihy Gingrichova přítele a legendárního autora sci-fi Jerry Pournelleho Luciferovo kladivo a přes Reaganovy „Hvězdné války“ či impeachment Billa Clintona pokračuje až k Trumpovi.

Continue Reading

Požár v katedrále Notre-Dame

Autor: Morgoth

Jedna starobylá britská legenda vypráví o skotském králi Robertu Bruceovi. Ten na útěku před Angličany nalezl dočasné útočiště v chatrči (podle jiných verzí pověsti v jeskyni). Jak tak seděl ve svém ubohém úkrytu, znavený prohrami i neustálým pronásledováním, všiml si pavouka, kterému se také hatily jeho záměry. Snažil se totiž připojit své vlákno ke vzdálenějšímu koutu stropu, který se mu však nedařilo dosáhnout. Pavouk proto houpáním tam a zpět postupně získával rychlost, dokud se nu nakonec nepodařilo napojit své sítě, a tak získat dobrý základ pro svou konstrukci.

Král Robert si z toho odnesl morální ponaučení o nezbytnosti vůle, odhodlání a neochoty vzdávat se.

Zatímco Bruce v chatrči pozoroval pavouka, Francouzi oslavovali nedávné dokončení katedrály Notre-Dame. Trvalo jim to sice celé století, ale podobně jako pavouk se nenechali odradit.

Continue Reading

Sakari Linden

Jednota nebo znesvářenost, nezávislost či vměšování zvenčí: severské země se musejí rozhodnout mezi vytvořením nezávislého neutrálního bloku na severu Evropy, nebo přihlížet rozparcelování Skandinávie velmocemi.

Zahraničněpolitický poradce frakce Evropa národů a svobody v Evropském parlamentu Sakari Linden tvrdí, že pokud se mají země na severu Evropy stát stabilní a blahobytnou svébytnou geopolitickou jednotkou, musí se region stát vojensky neutrálním, díky čemuž získá na atraktivitě jako zahraničněpolitický i obchodní partner.

Severní Evropa už poznala jednotu, ale i sváry. Projekt evropské integrace v posledních asi 30 letech zvýraznil hospodářský i politický vliv západní Evropy, a spolupráce mezi severskými národy tak musela trochu ustoupit stranou. Potíže spjaté s prohlubováním evropské integrace však mohou představovat příležitost pro severskou spolupráci.

Continue Reading

Starý příběh, přesto jako by se z něj Židé odmítali poučit…

Autor: David Cole

My Židé nedáme dopustit na své golemy. Milujeme je už po tisíce let – a jak nádherné a poklidné dějiny nám to pomohlo zajistit! Pokud náhodou pověst o golemovi neznáte, stručně vám ji shrnu. Neexistuje jediná oficiální verze příběhu a detaily se často mění s každým dalším vyprávěním, základní linka ovšem zůstává: Židům hrozí nebezpečí od gójů (ne, vážně?), a tak se rabín v zoufalé snaze ochránit svůj lid rozhodne uplácat z jílu (nebo hlíny) obří humanoidní monstrum a vdechnout mu život, aby chránilo jeho milovaný štetl (nebo vesnici, nebo třeba košer delikatesy).

Když je původní nebezpečí zažehnáno, nedokáže se rabín ve své touze po pomstě svého golema vzdát a snaží se s jeho pomocí napravovat skutečná i domnělá příkoří. Golem ale záhy začne útočit na Židy. Monstrum obrací svůj hněv proti lidem, k jejichž službě bylo vytvořeno a rabín se tak nakonec musí svému vlastnímu výtvoru postavit.

Došlo vám to, že jo? Asi ano, protože to není extra složitého. Židé vyčarují hroznou stvůru, která má být jejich spásou, ta se však nakonec obrátí proti nim. Lid zaslepený strachem a paranoiou stvoří démona, který však dál roste a vymkne se jejich kontrole.

Continue Reading

Pátá politická teorie

Autor: Titus Quintus

Se západními národy je v zásadě amen. Zůstane jen diaspora – nebo vůbec nic. Stojíme tak na rozcestí: buď nás pohltí materialistický multikulturní chaos, nebo se staneme tím, čím jsme, tj. vyhnanci ze zaniklého světa

Pátá politická teorie (5PT) věří, že bychom místo nacionalismů na státní úrovni měli své úsilí soustředit na to, jak se stát kmenem v diaspoře. Jinak řečeno tedy dokážeme „zachránit“ jedině tu část evropských a eurokoloniálních národů, která o to stojí a to spojením se do pevně provázaného kmenového společenství – nikoliv konverzí odnárodněných mas k našemu stále více okultnějšímu (occultatio=skrývání, skrytému – pozn. DP) světonázoru, tvořenému zásadami jako etnocentrismus, rasový realismus, tradiční role pohlaví, nativismus, reakční politika atd. Neříkám to jako zlý rasista či fašista, ale coby člověk, jemuž záleží na pokračování vlastního národa, který ovšem nemůže existovat, bude-li od kořene proměněn na něco úplně jiného, cizího. Přestože jistou míru ohebnosti a změnu lze považovat za snesitelnou a v některých případech dokonce i žádoucí, o úplné výměně to rozhodně říct nelze. A jelikož jsou národní podjednotky západní civilizace bez života a neschopné zajistit svou další existenci, musíme se poohlédnout jinde a vrátit k prapůvodním úrovním lidské společenské organizace, chceme-li zachovat úplnost našeho dědictví a současně do něj i začleňovat inovace propojené budoucnosti.

Continue Reading

Paul Gottfried: „Soudobá levice Západ nenávidí stejně tak pro jeho křesťanské základy, jako pro jeho bělošství, a západní tradicionalisté a reakcionáři tak dost možná budou v tomto boji muset využít jediných náboženských prostředků, jež mají nějakou váhu.“

Poznámka: Tento článek je recenzí nového anglického vydání de Benoistovy knihy Být pohanem (On Being a Pagan, v originále Comment peut-on être païen?), přeložené Jonem Grahamem a redigované Michaelem Moynihanem (Arcana Europe: North Augusta, S. C., 2018). České vydání lze objednat u vydavatelství Sol Noctis.

Autor: Paul Gottfried

Kniha Alaina de Benoist Být pohanem nabízí inteligentní, ale přece jen neúplný obraz pohanství. Dokáže jeho novopohanství obstát proti kulturně marxistickým elitám tam, kde křesťanství dosud selhalo?

Při čtení anglického vydání Comment peut-on être païen?, kterou Alain de Benoist představil už v roce 1981, jsem se nemohl ubránit nostalgickým vzpomínkám. Osud tomu chtěl, že kreativně výjimečně plodného a nesmírně sečtělého autora knihy poměrně dobře znám. Jeho esej „La religion de l’Europe“ jsem četl už v roce 1980, kdy vyšla v de Benoistem vedeném časopise Élements. Tato důležitá esej se posléze stala jádrem jeho zdaleka nejznámější obrany ateismu, jež spatřila světlo světa o několik měsíců později. V roce 1996, kdy vyšly jeho úvahy k pohanství, jež jsou součástí tohoto anglického vydání, jsem je velice pozorně pročetl. Také jsem si dopisoval jak s de Benoistem, tak jeho katolickým konzervativním debatním oponentem Thomasem Molnarem, když roku 1986 společně připravovali ‚débat dialogue‘ na téma pohanství (či novopohanství). Později jsem připravil rozsáhlou recenzi knihy v časopise, který jsem tehdy redigoval, The World and I.

Continue Reading

Amazon 451

Autor: Allum Bokhari

Amazon pod tlakem levicových novinářů a aktivistů odstraňuje ze své nabídky pravicové autory, včetně knihy anglického kritika islámu a nezávislého komentátora Tommyho Robinsona.

Webový obchod Amazon se stal dominantním hráčem na knižním trhu. V Americe u Amazonu probíhá skoro polovina prodeje papírových knih a 83 % e-knih. Díky tomu společnost může vybraného autora v podstatě odstřihnout od velké části knižního trhu.

Nejnovější kolo čistek začalo na okraji politického spektra, u bělošských nacionalistů. Letos v únoru odstranil knižní gigant ze své nabídky několik knih bílého identitáře Jareda Taylora a The White Nationalist Manifesto od Grega Johnsona.

Už v roce 2017 proběhla čistka děl věnovaných revizionismu holokaustu a odstranění všech knížek kontroverzního „pick-up“ („balič“) bloggera a autora Daryushe “Rooshe” Valizadeha na konci loňského roku.

Continue Reading