Julien Rochedy: Aktivisté z nevládních organizací nejsou žádní „obětaví hrdinové“
Autor: Manuel Ochsenreiter
Francouzský autor a politický analytik Julien Rochedy v exkluzivním rozhovoru pro FWM vysvětluje, jak nevládní organizace (NGO) a instituce tzv. občanské společnosti podkopávají evropské zákony a vládu práva.
Manuel Ochsenreiter: Pane Rochedy, kanadská aktivistka Lauren Southernová obvinila americkou nevládní organizaci „Advocates Abroad“, že ilegální migranty v Řecku nabádá ke lživým výpovědím, aby tak předešla jejich deportaci. Překvapilo vás to?
Julien Rochedy: Ne, to ne. Překvapivý byl spíš hraný „šok“ lidí, kteří předstírají, že to není naprosto běžné. Na různých úrovních té branže „pašování“ migrantů do Evropy totiž působí celá plejáda takzvaných nevládních organizací.
Rozhovor s Alainem de Benoistem pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier.
Nicolas Gauthier: Jair Bolsonaro, zvolený v říjnu 2018 brazilským prezidentem s podporou více než 55 % voličů, se počátkem roku ujal úřadu. Levice ho častuje sprškou svých oblíbených nálepek (homofob, rasista, sexista atd.) a hovoří o nové vlně „populismu“. Z jeho vítězství jsou prý nadšení i všichni „pravičáci a ultrapravičáci“. Řadíte se mezi ně?
Alain de Benoist: Ani náhodou. Bolsonaro se sice skutečně nepochybně vyvezl na vlně současného trendu, když se mu podařilo získat hlasy širokých vrstev, které dříve podporovaly Dělnickou stranu. Musím však připomenout, že populismus nemá pevně danou ideologickou náplň. Jde tak spíš o otázku stylu a reakce na zákon politické nabídky a poptávky, který lze ovšem kombinovat s různými ideologiemi („populistou“ tak byl i bývalý prezident Luiz Inácio Lula). Pravice vždy reflexivně reaguje na prohlášení o obnově „práva a pořádku“. Problém ovšem spatřuji v tom, že právo může být nespravedlivé a pořádek často bývá spíš shora posvěcený chaos.
Francouzský kontrasemitský aktivista Hervé Ryssen byl ve středu (30. ledna 2019) odsouzen za tzv. „négationnisme” (popírání holokaustu) kvůli memu, zveřejněnému na jeho twitterovém účtu v říjnu 2017. Ryssen musí podle rozhodnutí soudu uhradit organizaci LICRA (Liga proti rasismu a antisemitismu), která vznesla stížnost, 5000 euro jako odškodnění s úroky (sic!) a další dva tisíce eur na náklady řízení.
Dokončení eseje, jejíž první část si můžete přečíst zde.
Autor: Harold Stowe
Jinou metodou porovnání variace v rámci rasy a mezi nimi je podívat se na křivky distribuce inteligence u Afroameričanů a Američanů evropského původu. Rozdíl mezi nimi je jedna tzv. směrodatná odchylka, neboli 15 bodů. Uvnitř každé ze skupin je variabilita IQ mnohem vyšší než 15 bodů – obsáhne celou škálu od hlupců po génie – což ovšem neznamená, že náhodně vybraný běloch bude s větší pravděpodobností mít stejné IQ jako náhodně zvolený černoch než jako jiný běloch. Pravdou je totiž opak. Stejně tak ani značná proměnlivost IQ v rámci rasových skupin nijak neumenšuje význam podstatně menšího, patnáctibodového rozdílu v průměrné inteligenci černochů a bělochů. Křivky se samozřejmě z nemalé části překrývají, takže v tomto jednom parametru si někteří běloši a někteří černoši skutečně jsou si vzájemně podobní více než s ostatními příslušníky své rasové skupiny.
Míra podobnosti se však rychle snižuje, jakmile srovnáme obě rasy podle více měřítek. Představme si, že u každého z nich se vyskytuje větší variace uvnitř skupiny než mezi nimi, což klidně může – vzhledem k poměrně velkému rozsahu příměsí a fenotypů u Afroameričanů a v menší míře i bělochů – být pravda. U každé z těchto samostatných vlastností (barva pleti, určité rysy obličeje, chování, tvar těla, lebky, metabolismus) se budou charakteristiky obou skupin částečně překrývat, avšak míra variace v jedné skupině bude opět větší než průměrná variace mezi nimi. (Porovnáváme zde americké černochy a bělochy, mezi nimiž proběhlo hojné míšení. Podobné srovnání afrických černochů s Evropany by však žádné překrytí u vlastností jako barva pleti nebo obličejové rysy neukázalo.) Budeme-li však brát všechny sledované vlastnosti pohromadě, šance na překrytí mezi oběma skupinami se snižují na minimum: sotva najdeme černochy nebo bělochy, kteří by se shodovali ve všech nebo i jen většině z mnoha fenotypických kritérií. U jediné nebo několika málo vlastností se to stát může, když jich ale budeme sledovat 20, 30 nebo dokonce stovku zároveň, už to možné není.
Potomek východoevropských židovských imigrantů do Spojených států měl nepochybně jen ty nejryzejší úmysly.
Autor: Harold Stowe
Všichni jsme se asi už setkali s v současnosti dosti módním názorem, že rasa je spíše poněkud podezřelá sociologická kategorie, než platný biologický koncept. Důsledky tohoto postoje jsou nasnadě: rasové dělení představuje určitý druh předsudku, který rozhodně nemůže ospravedlnit přání jedné rasy zachovat svou existenci a nahrazení jedné skupiny jinou neznamená genetickou ztrátu. V praxi pak prý běloši v Evropě ani v Americe nemají dobrý důvod vzpěčovat se svému nahrazení, protože de facto jsme nahrazováni zase jen sebou samými.
Tato teze však je už od pohledu nesprávná. Rasy se v průběhu generací samy od sebe nemění – dánskému páru se nemůže narodit bantuské o dítě o nic snáz, než bantuskému páru dánské – a odlišnosti mezi rasami jsou natolik zásadní a neměnné, že neuniknou ani vnímání dvouletého dítěte. Vědci plně uznávají a pracují s podstatně méně fyzicky výraznými biologickými odlišnostmi mezi živočišnými poddruhy – např. gorila nížinná a gorila horská – než jsou ty mezi příslušníky různých lidských ras.
Hlavním motivem k prosazování přístupu v tak ostrém rozporu se zdravým rozumem samozřejmě je „antirasistická“ ideologie. Existuje ale i biologický fakt, o nějž „popírači“ rasy často opírají svou argumentaci. Mám pochopitelně na mysli hojně citované výzkumy harvardského Richarda C. Lewontina, že uvnitř lidských rasových skupin najdeme podstatně víc genetické variace (asi 85 % celku) než mezi nimi navzájem (15 %). To je pravda, která vědce skutečně překvapila. Zjištění profesora Lewontina však jsou od té doby opakovaně zcela absurdně dezinterpretována. Někteří dokonce zacházejí až k tvrzením, že větší genetická variace uvnitř lidských skupin než mezi nimi znamená, že běloši mají geneticky blíže k černochům než ostatním bělochům.
Pravoslaví + etnonacionalismus – správná cesta kupředu?
Autor: Robert Hampton
Mnozí lidé v našich kruzích jsou podle všeho přesvědčeni, že tou správnou cestou pro naše hnutí má být křesťanský nacionalismus. Obvykle ukazují na Maďarsko, Polsko a Rusko jako na doklad toho, že zaštítit naši věci křížem křesťanské identity je tou nejzaručenější cestou k srdcím mas a obnově bělošské civilizace v její právoplatné velkoleposti.
Křesťanští nacionalisté v institucionalizované víře spatřují našeho přirozeného spojence a rádi by tak viděli spojení státu s církví, jež povede lid na cestě ke skutečné velikosti. Rusko pak bývá typicky vydáváno za vzor tohoto modelu, protože Putinova vláda blízce spolupracuje s pravoslavnou církví a nikdy neopomene příležitost zdůraznit pravoslavný charakter ruského národa.
Rusko skutečně zavedlo řadu sociálně konzervativních opatření jako zákaz homosexuální propagandy směřované na děti, která západní nacionalisté obdivují. Sám Putin se často stylizuje do role obránce tradičních hodnot. S oblibou také tepe do zkaženosti Západu a jeho odvrácení se od křesťanství, přičemž jako konzervativní alternativu k sekulárnímu liberalismu předkládá své Rusko. Server Politico dokonce Rusko vyhlásil „lídrem globální křesťanské pravice“ – právě kvůli Putinovu blízkému vztahu s pravoslavnou církví a konzervativní sociální politice.
Francouzský soud s neobvyklou tvrdostí potrestal spisovatele, který na svém webu zveřejnil antisemitský článek.
Šedesátiletý Alain Soral je považován za předního krajně pravicového ideologa ve Francii a v minulosti proslul kontroverzními prohlášeními. V článku z loňského března napsal, že Židé jsou „manipulátoři a despoté plní nenávisti“ a že „boj mezi židovským národem a zbytkem lidstva by měl mít podobu totální genocidy“*.
V témže článku popsal i své zkušenosti se žalobkyní z dřívějšího trestního stíhání proti jeho osobě: „Nikdy jsem neslyšel tolik lží a nečestnosti z ženských úst – a to jsem v životě měl tu čest se spoustou kurev.“
Americká útočná kybernetická strategie: Rusko bylo označeno za nepřítele USA
Autor: Leonid Savin
20. září 2018 Bílý dům zveřejnil americkou Národní kybernetickou strategii, obratem podepsanou prezidentem Donaldem Trumpem.
Nadšení z dokumentu zřejmě byli jestřábi i Demokratická strana. Prvně jmenovaní proto, že strategie obsahuje nové prvky jasně naznačující expanzivní choutky. Demokraté pak mohou být potěšení obnoveným zájmem Trumpovy vlády o kyberprostor, jelikož prezident Trump bezprostředně po svém zvolení post koordinátora kyberbezpečnosti Bílého domu zrušil a zásadním způsobem omezil i výdaje určené na tuto oblast. Nyní však Trump zdá se obrátil, jak silně naznačují mnohé shody čtyřicetistránkového dokumentu se staršími podobnými dokumenty z Obamovy éry.
Francie a Žluté vesty. Toto hnutí zřejmě nebude podporováno George Sorosem.
Autor: Alain de Benoist
Ptal se Yann Vallerie, z francouzštiny přeložil Greg Johnson. (Dvě poslední otázky na odlišná témata byly vypuštěny.)
Velká celonárodní debata skončila ještě dřív, než vůbec začala. Žluté vesty pokračují ve svých aktivitách s masivní podporou veřejnosti. Na startu nového roku 2019 jsme o situaci Francii, která se vypořádává s hlubokou krizí, hovořili s Alainem de Benoist.
Breizh-info.com: Francouzské hnutí žlutých vest i nadále energicky pokračuje, zatímco probíhající celonárodní debata jako by nikoho nezajímala. Kam vlastně směřujeme?
Alain de Benoist: Že hnutí žlutých vest dál žije a těší se podpoře nadpoloviční většiny veřejnosti, je už samo o sobě cosi mimořádného. Pochopitelně jsem nadšený. Po momentu letmé nejistoty si nyní média stěžují, že musí čelit „násilí“, aniž by se byť na okamžik zamyslely nad příčinami své bídné pověsti. Hlava státu píše dopisy a organizuje „velkou diskusi“, u níž je už předem jasné, že zásadní požadavky žlutých vest nesplní. Bylo by to bezmála k smíchu, kdyby to nepramenilo z podle všeho nevykořenitelného třídního pohrdání. Přesto však myslím není na místě klást si otázky stran konečné destinace hnutí.
Už teď totiž splnilo svůj raison d’être: zviditelnit nejfrancouzštější část Francie. Co se týče zbytku, hlubší příčiny nikam nezmizely, a tak nezbývá než čekat na další kolo v sekvenci příčin a následků. I proto jsem ostatně hovořil o „kostýmní zkoušce“.
Mýty bývají obvykle považovány za cosi negativního, ve skutečnosti by však bez nich stát ani jeho občané nemohli dost dobře existovat. Proto dnes liberální novináři a akademici vybízejí své politické reprezentanty, aby na mýty nacionalistické, které považují za přitažlivější, reagovali vytvořením mýtů nových.
Potenciál a význam mýtů si dobře uvědomovali už naši předkové ve starověku – proto byla také sestavena Bible. Platón se silou mýtů zabýval ve své Ústavě už někdy kolem roku 380 př. n. l. Popisuje je jako vymyšlené příběhy, které směřují nikoliv na náš rozum, ale city, a jsou tak nepostradatelnými výmysly pro vznik státu.
Druhá část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.
Paul Robinson (PR): Což mě přivádí k jedné z mých připravených otázek. Zajímalo mě – protože ve svém díle hojně citujete západní filozofy – jestli není vaše myšlení založeno na západním paradigmatu?
Alexandr Dugin (AD): Samozřejmě, vždyť já francouzsky i přemýšlím.
Dostali jsme se na historické rozcestí, kde musíme znovu všechno kompletně přehodnotit. Všechny staré úmluvy se rozpadly na prach, stejně jako drtivá většina kdysi platných společenských dohod. Člověk stojí na prahu znepokojivé budoucnosti, která se příliš nepodobá čemukoliv, co známe z dějin našeho druhu. Nemáme tedy na co odkazovat a s čím srovnávat. Naše další směřování se odvíjí od toho, k čemu se přikloníme: buď k souboru horkou jehlou šitých moderních hodnot – anebo k časem prověřeným zásadám, jež nazýváme tradicí.
První část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.
Paul Robinson (PR): Pracuji na knize o ruském konzervatismu, a také proto jsem chtěl pořídit rozhovor s vámi, známým ruským konzervativcem. Na Západě se dnes často mluví o ruském „obratu ke konzervatismu“. Skutečně podle vás k něčemu takovému dochází?
Alexander Dugin (AD): Nelehká otázka. V prvé řadě je vůbec k obratu ke konzervatismu nejprve potřeba držet se modernizační linie. A právě tady začínají problémy. Napsal jsem knihu Archeomoderna, kde popisuji, jak carská i sovětská modernizace ruské společnosti proběhly jen neúplně a zůstalo při nich zachováno jisté konzervativní, archaické jádro. Mnoho moderně působících jevů, jako např. bolševismus, také mělo odlišnou sémantiku. Při bližším pohledu už tak moderní a soudobé nebyly. Marxismus nepochybně je moderní a progresivní ideologie, došlo k jeho přijetí, a tím i svržení staršího konzervativního systému. Takto se to odehrálo – přinejmenším tedy na úrovni formálních deklarací.
Důslednější rozbor sovětské společnosti však ukazuje, že sovětské období vlastně bylo archaičtější než to carské. Řada lidí, která nastoupila na vysoké pozice, zastávala starobylé přesvědčení, staré slovanské eschatologické náboženství, velice sektářské, a to z velké části překrylo hermeneutický nátěr komunismu. Nejbystřejší jsou zde zřejmě postřehy izraelsko-sovětského disidenta Michaila Agurského, autora knihy Národní bolševismus, kde ukazuje, že bolševismus i celé sovětské období nebyly tím, čím se zdály být a že v základech komunistické éry nenajdeme jen modernizaci, ale také archaismus.
Věříte vůbec dnes ještě v „nezávislou novinařinu“?
Nezávislou ve smyslu nezávislého média?
Ano, nezávislého ideologicky.
Bez ideologie – to ne. Mainstreamová média samozřejmě všechna do posledního mají vlastníky. To je něco jiného. Ale pokud máte média nezávislá, ta prostě mají nějakou svou ideologii – jako třeba rakouské Unzensuriert nebo Wochenblick. Nevidím v tom problém. V zásadě ale neznám médium, které by se ideologicky nepřiklánělo na jednu nebo na druhou stranu, ne.
Levicová politika jako dobrovolná komodifikace lidské identity – zcela v souladu se zájmy kapitálu.
Autor: Christopher Pankhurst
Snad jedině slepec by si nevšiml, jak se současná levice svými stále nesmyslnějšími a nesrozumitelnými formami protestu odcizuje vlastním potenciálním voličům takřka spektakulárně. Jistě, halasně odsuzují Trumpa coby fašistu a Brexit jako projev jakéhosi ur-nacionalismu, ale jakou se doopravdy pokoušejí předložit alternativu? Každý, kdo by se touto otázkou alespoň trochu seriózněji zabýval, by velice brzo nutně dospěl k závěru, že žádné vážně míněné odpovědi nenabízejí.
Dětinské nadšení z každé nové podoby proměnlivé identity je intelektuální trapas, který ohrožuje a rozkládá právě ony programové body, jejichž dosažení si levice přeje vidět. Za všemi těmi efektními násilnostmi a převleky tak nacházíme mnohem zásadnější problém, jež si levice odmítá připustit.
Ten spočívá v jejím (ne)porozumění povaze kapitálu.
George Soros, miliardářský investor a neochvějný stoupenec Hillary Clintonové ve svém sloupku pro Wall Street Journal prohlásil, že plánuje investovat 500 milionů dolarů do migrantů a uprchlíků v Evropě, čímž opětovně přiživil hlasy, jež ho označují za architekta evropské uprchlické krize.
Soros své plány oznámil v reakci na iniciativu Obamovy vlády „Call to Action“ (Výzva k akci), jejímž prostřednictvím mají soukromé americké společnosti pomoci ulehčit tíhu dopadů migrační krize. Zakladatel Nadace pro otevřenou společnost (OSF) Soros podle svých slov hodlá při uskutečňování svých investic úzce spolupracovat také s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a Mezinárodním záchranným výborem.
Američtí konzervativci jsou typičtí svou až dojemnou vírou ve schopnost písemných záruk a právních norem zachovat tradiční svobody. Tato důvěra v legalismus má pravděpodobně mnoho do činění s jejich anglosaskými geny a tradicí, jak ale demografická situace rychle temní, budou tyto papírové záruky základních práv stále častěji ustupovat přáním kmenově smýšlejících nebělochů. Reakce amerických konzervativců se dost možná projeví ještě pevnějším upnutím se k zakládacím dokumentům americké státnosti aneb „Pořád mi ještě zůstala Ústava“, jak praví populární mem. I letmý pohled na aktuální vývoj v Jižní Africe však naznačuje, jak snadno dokáže demografická změna smést a odvát i ty údajně nejsvětější ústavní záruky.
Jihoafrické Národní shromáždění nedávno drtivou většinu schválilo vytvoření výboru pověřeného sestavením návrhu ústavních změn, jež by umožnovaly vyvlastnění půdy bez náhrady. Jeden z poslanců za stranu Bojovníci za ekonomickou svobodu (EFF) během debaty prohlásil: „Běloši, váš čas vypršel.“
Dr. Elie Hatem, libanonsko-francouzský právník a politický poradce v rozhovoru s Manuelem Ochsenreiterem hovoří o proměnách geopolitické šachovnice po rozpadu Sovětského svazu i dalších aspektech současného vývoje ve světě.
Manuel Ochsenreiter: Dr. Hateme, jak byste stručně shrnul současnou mezinárodní politickou situaci?
Dr. Elie Hatem: Jako chaos vyvolaný politickými projekty a nebezpečnými hrami. Některé mocnosti tento stav samozřejmě využívají, zejména pak ty, které se na jeho vzniku nejvíc podílely. Do celého projektu proudí ohromné sumy peněz. Zažili jsme hospodářskou a finanční krizi, následovanou krizí intelektuální a kulturní. Veřejným míněním lze snáz manipulovat, protože lidé obecně mají horší povědomí i méně času na analýzu politické situace. Tak lze snadno dosahovat vytyčených politických cílů, zvlášť když si ještě vypomůžete náboženstvím nebo zaséváním strachu mezi obyvatelstvem.
MO: Kdo této situace podle vás využívá a jak?
EH: V prvé řadě Spojené státy, jež se po rozpadu Sovětského svazu staly jedinou supervelmocí a „globálním policistou“. USA skrze své zpravodajské agentury a pod kontrolou různých lobby uskutečňují své plány za pomoci „měkkých“ i nepokrytě tvrdých mocenských nástrojů. Washington stojí v čele anglosaského světa, domova finančních center. Jak ostatně už dávno prohlásil Amschel Rothschild: „Dejte mi kontrolu nad penězi národa a nezáleží mi na tom, kdo dělá jeho zákony.“
Právě tuto otázku si položila skupina vědců v Amsterdamu, jejichž nový radikální projekt usiluje o vytvoření chytřejších, pokročilejších robotů prostřednictvím procesu do jisté míry podobného sexuální reprodukci.
Jakkoli přitažená za vlasy se tato myšlenka může na první pohled zdát, vědcům už se důkaz konceptu podařilo demonstrovat – v únoru (2016 pozn. DP) se spolu „spářili“ dva robotí rodiče a narodilo se první „roboťátko“.
Vědci z amsterdamské Vrije Universiteit v projektu „Roboťátko“ přišli se způsobem, jako spolu roboti mohou mít „sex“ a předávat tak DNA potomstvu.
26. listopadu 1952 zemřel ve Stockholmu Sven Hedin (*19. 2. 1865), švédský zeměpisec, topograf, cestovatel, fotograf, autor cestopisů a ilustrátor svých spisů. Ve čtyřech expedicích do Střední Asie objevil Transhimálaj, prameny řek Brahmaputra, Indus a Satledž, jezero Lobnor a zbytky měst, pohřebišť a Velké čínské zdi v pusté Tarimské pánvi. Za války se postavil na stranu národně-socialistického Německa.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
Nejnovější komentáře