Délský potápěč

Yossel „Joe“ Mashel Slovo po levici Nelsona Mandely

V roce 1963 zatkla jihoafrická policie při zátahu proti úkrytu elit Afrického národního kongresu v johannesburské čtvrti Rivonia šest Židů a sedm černochů. Nelson Mandela následně skončil na více než 25 let za mřížemi a v bělošském nacionalistickém tisku se objevily otázky, zda jsou Židé v Jižní Africe nešťastní. Židovské společenství ústy organizace Board of Deputies jednohlasně ujišťovalo o opaku přísliby, že jihoafričtí Židé jsou loajální patrioti. „Žádná část společenství nemůže ani by neměla mít povinnost přijímat zodpovědnost za činy hrstky“, hájil se výbor ve svém oficiálním komuniké.

Časem se samozřejmě z Mandely stal hrdina a ze skutků hrstky zdroj hrdosti všech jihoafrických Židů.

Continue Reading

Další z řady odpovědí na starou, těžkou otázku. Posuďte sami, co se změnilo, co zůstává…

Láska a dobro – to jsou masky, pod kterými se dnes skrývá zlo bořící tradiční společenské instituce (mezi nimi národní hrdost a cítění), které po staletí dávaly evropské civilizaci ráz. (…) Vysvětlit našemu okolí, že mnoho ze změn, ke kterým nyní dochází, se neděje k jejich dobru, ale naopak, že od nich pochází zlo a nebezpečí, je velkým a přetěžkým úkolem… Přetěžkým proto, že bude nutno bojovat s rétorikou dobra a lásky. Tento úkol však zdaleka nemusíme plnit sevření v nějakém jednotném šiku. (…) Nyní nemají snahy národoveckého hnutí sjednotit se do jednoho celku mnoho šancí na úspěch. Naopak jsou možná i škodlivé – vedou k vzájemnému vyčerpávání vlastních skrovných sil na vzájemné dohadování a přesvědčování se o té své pravdě.

Jiří Hojer, předseda o. s. Národní myšlenka (NM 1/2004, str. 9)

Úkol čelit „vydírání láskou“, jak ho ještě i nyní z naivity nebo cynismu předvádějí xenofilní, servilní Vítači, spatřoval Hojer v metapolitické práci. A jak tehdy vypadala ona nejednotná národovecká scéna? Poměrně jasně se v ní podle Hojera profilovalo několik skupin:

Continue Reading

Alain de Benoist (1977)

První část rozhovoru zde, druhá zde, závěrečná čtvrtá zde.

TOQ: V Manifestu tvrdíte, že moderní teorie tabula rasa je v rozporu s lidskou přirozeností. Jak spolu souvisejí vnímání člověka Nové pravice a to formované sociobiologií? Píšete totiž o lidských „dědičných předpokladech k některým schopnostem a způsobu chování“, omezené autonomii jednotlivce a plasticitě lidských bytostí, jež jim umožňuje „vzdorovat politickému a sociálnímu kondiciování“. Mohl byste být konkrétnější? Jaké vlastně je lidské biologické dědictví a jak působí na politickou kulturu?

AdB: Osvícenští filozofové jako Condorcet nebo Helvétius se domnívali, že se člověk rodí jako nepopsaný list, a že tedy jsou všechny jeho vlastnosti určovány vlivy prostředí. Přesto však věřili i v „lidskou přirozenost“. Byla to však přirozenost netělesná, předpolitická a abstraktní, již potřebovali pro svou teorii práv – tedy pojetí zcela odlišné od toho Aristotelova, podle něhož je člověk tvor inherentně společenský a politický. Tuto víru ve všemocnost vlivu prostředí převzala i většina ideologů progresivismu, kteří si bez výjimky představovali člověka budoucnosti jako nutně lepšího, protože bude žít v lepším prostředí (tento motiv optimistické víry v pokrok s nimi sdíleli i někteří sociální darwinisté jako Herbert Spencer). V oblasti vědy pracovala s teorií tabula rasa Lamarckova teorie dědičnosti získaných vlastností, kulminující v Sovětském svazu v osobě Trofima D. Lysenka. Tato teorie – již v poslední době podrobil kritice např. Steven Pinker (The Blank Slate: The Modern Denial of Human Nature, New York, 2002) — už dnes není udržitelná. Lidská přirozenost existuje, ale nemá nic společného s ideami filozofů 18. století. Prostředí jistě význam má, rozhodně však není všemocné. S vývojem vědy o lidském životě se stále více odhaluje realita biologické a genetické složky člověka, jež značně omezuje plasticitu lidské přirozenosti, nepotlačuje ji však docela. Význam pojmů jako svobodná vůle i svoboda jako taková totiž nelze jen tak snadno vymazat.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Španělská občanská válka byla válkou totální, skoro doslova bojem dobra se zlem, v němž republikánské síly, sociální demokraté, komunisté a anarchisté vypalovali kostely a pobíjeli kněze i jeptišky 1] v orgiích krveprolévání, které jako kdyby ve Španělsku otevřely brány pekel. Na odpor se jim postavilo jádro staré armády vedené generálem Franciscem Francem, milice monarchistických karlistů a falangisté. Na území ovládnutých nacionalisty byly pod vedení Falangy zřízeny tzv. Auxilio Social, aby se postaraly o služby potřebné pro společenství, včetně zdravotní péče nebo zajištění ve stáří. 2]

Přestože Josého Antonia odsoudili na smrt za „pikle“, kuté údajně s povstalci z řad armády, bylo toto spojení velice volné, jak naznačuje i odmítnutí tehdy už uvězněného Primo de Rivery kandidovat ve volbách v Cuence po Francově boku. Josého Antonia plán rozzuřil a nechal dát na vědomí, že „stáhne své jméno z každého seznamu, jenž bude obsahovat i Francovo jméno, protože odmítá jakékoliv spojení s armádní klikou“. 3]

Continue Reading

Slunci vstříc!

Autor: Dionýz Sokol

Úvod

Jazyk slouží k tomu, aby nám poskytl mapu abstraktní reality. Z toho důvodu slouží politická terminologie k dosažení účelu politiky, a tím je dle Carla Schmitta „umění rozeznání a neutralizování nepřítele“. Jinými slovy zakládá dichotomii přítele a nepřítele. Abyste měli politického nepřítele, musíte mu dát jméno. S takovými dualistickými tendencemi našeho abstraktního myšlení není divu, že rozsáhlé spektrum možných politických postojů je rozťato na dvě půlky universálními pojmy pravice a levice.

Praktická aplikace levicové nebo pravicové politiky je jakákoli, jen ne statická: dokonce i jejich nejzákladnější ideje se, zdá se, mění z generace na generaci. Není mezi nimi žádný usmiřující střed: alespoň ne žádný, co by byl stálý. Jsem přesvědčen o tom, že hegelovská dialektika, dichotomie teze a antiteze, jež jsou překonány syntezí, tu vůbec nenachází uplatnění. Hegelovská dialektika snad může řešit vysoko abstraktní filosofické problémy, jestli je k tomu použita těmi několika lidmi, co jsou k tomu kvalifikováni, ale nemožno ji uplatnit pokoušíme-li se porozumět dynamice parlamentních demokracií.

Continue Reading

Erik Lamprecht (Špilberk stále na dohled…)

S Erikem Lamprechtem (30), bývalým dlouholetým předsedou Dělnické mládeže, na téma „Co dál s národním hnutím?“ Čtěte o perzekuci, Okamurovi, dnešní mládeži a nové iniciativě…

Co vás přimělo „angažovat se“? Co vás kdysi „aktivizovalo“? Zkuste v několika větách podat tu jistě nesnadno popsatelnou směs společenských i ryze osobních důvodů.

Jako náctiletý jsem nikdy netrávil čas poflakováním se a obrážením diskoték jako mnozí moji vrstevníci. Už tehdy jsem vlastně vyhledával činnost, která má – alespoň z mého hlediska – nějaký smysl. Každodenní fotbalové tréninky tak asi v osmnácti devatenácti letech „jen“ vystřídal pouliční aktivismus ve jménu národního hnutí.

Zhruba v té době, kdy jsem si utvářel pohled na svět, podepřený mimo jiné osobní, rodinnou zkušeností s bezohledností kapitalismu, se mi vlastně jen náhodou naskytla příležitost vstoupit do řad hnutí a být činný s podobně smýšlejícími kamarády okolo sebe.

Continue Reading

Autor: Thomas Jackson

Dominique Venner, Za pozitivní kritiku (Pour une critique positive, angl. vydání For a Positive Critique, Arktos, 2017, 50 s.).

V jistém ohledu skutečně jsme revolucionáři: chceme totiž svrhnout intelektuální systém, který je hluboce zakořeněný ve všech institucích naší společnosti. Rádi bychom změnili svět. Kudy však vede cesta k úspěchu?

O revoluci už psali mnozí a jejich postřehy obsahují četné hodnotné poznatky. Nejznámější z nich sice psali o levicových rovnostářských revolucích, ale najdou se i teoretici revolucí nacionalistických. Jedním z nich byl i Dominique Venner (1935 – 2013).

Autorsky plodný francouzský historik a esejista Venner měl obzvlášť hluboké znalosti a zájem o zbraně a lov. V mládí patřil k francouzské paramilitární OAS, která byla ve snaze změnit francouzskou oficiální politiku v Alžírsku a udržet jej francouzské připravena uchýlit se i k terorismu. 21. května 2013 si Venner vzal život v pařížské katedrále Notre Dame, v posledním vzdorném gestu proti tomu, co vnímal jako dekadenci své země. Na mysli měl především legální svazky osob stejného pohlaví, nebělošskou imigraci do Evropy a amerikanizaci Evropy.

Venner své dílko Za pozitivní kritiku sepsal za mřížemi během výkonu 18-ti měsíčního trestu za svou činnost v OAS. Tento stručný pamflet pravidel pro revolucionáře je tak do jisté míry nacionalistickou verzí slavného Leninova Co dělat? Rozhodně stojí za přečtení.

Continue Reading

Ladislav Malý (bývalý předseda Národního sjednocení / Konzervativního a sociálního hnutí) pro Délský potápěč

Orkyniosdrymos svým komentářem to trefně vyjádřil: Nejsou lidi. Mládež, která vstupovala do spontánně vznikajících autenticky pravicových politických stran a hnutí měla a dosud má vypjaté emoční myšlení, ví, co nechce, ale už není schopná říci, co vlastně svým politickým vystupováním chce veřejnosti sdělit. Mnozí si myslí, že politika je jakési osobní odlišení se od ostatní veřejnosti, ať už nošením uniforem, účesem, řvaním na ulici, vlajkami apod. Neříkám, že to k politice nepatří. Ale za tím vším musejí být myšlenky, musí být finální cíl. Proto má každá politická strana svůj program, který se ale podobá všem ostatním jako vejce vejci. V devadesátých létech byla taková móda politicky se vracet do minulosti, zejména do tzv. první republiky. Vůdcové těch politických uskupení nebyli schopni pochopit, anebo nechtěli pochopit, že předválečná republika byl židozednářský konstrukt, ne nepodobný politickému systému dnešnímu.

Všechny ty politické subjekty, co v Česku jsou, se vlastně motají kolem liberalismu nebo socialismu, nejsou schopny vyjít z minulosti. I kdyby se vyskytla nová a neotřelá myšlenková konstrukce změny společenského a státního systému, tak není z těch politických subjektů nikdo, anebo aspoň málokdo, kdo by za něčím podobným stál „až do těch hrdel a statků“. Je to otázka nedostatku kultivovaných osobností a elit v českém národu.

Continue Reading

Oswald Spengler

Autor: Lucian Tudor

Oswald Spengler dnes patří k vůbec nejznámějším a nejvýraznějším myslitelům tzv. německé „konzervativní revoluce“ počátku 20. století. Často dokonce bývá – spolu s Arthurem Moellerem van den Bruck a Ernstem Jüngerem – zmiňován jako jeden z mužů s největším vlivem na německý meziválečný konzervativismus do té míry, že jeho filozofie kulturního pesimismu je označována za typický projev revolučně konzervativních pozic jako takových (přestože většina revolučních konzervativců smýšlela podstatně optimističtěji než on). 1]

Naši debatu bychom měli začít stručným přehledem hlavních motivů Spenglerovy filozofie. 2] Každá vysoká kultura podle něj má svou vlastní „duši“ (jak nazývá její niterný charakter) a prochází předvídatelným cyklem zrození, růstu, dovršení, úpadku a zániku, podobně jako rostlina. Jak sám píše:

Continue Reading

José Antonio Primo de Rivera

Autor: Kerry Bolton

For one (whose Absence fills the land entire
With one mad love to emulate his fire)
At the same moment, to the firing squad
Spurning his body, launched his soul to God
Whose epic line (no flourish of the pen)
Was life and rapture, and whose words were men
Rolls flailing onwards to the rising sun:
For in young Primo’s grave his slayers stowed
One fire-brand safe, a whole mine to explode
And seldom such a triumph (since the Cross)
Has glorified such a single human loss:
Whose phoenix blood in generous libation
With fiery zest rejuvenates the nation

— Roy Campbell, Flowering Rifle 1]

José Antonio Primo de Rivera se narodil 24. dubna 1903 v Madridu jako nejstarší ze šesti dětí generála Miguela Primo de Rivery a Casildy Sáenz de Heredia. Matka mu zemřela, už když mu bylo pět let. Generál Miguel Primo de Rivera sloužil během své vojenské kariéry plné stěhování mimo jiné v koloniálních válkách na Kubě, Filipínách a v Maroku.

Continue Reading

Arthur Moeller van den Bruck

Autor: Lucian Tudor

Arthur Moeller van den Bruck patří k nejvýznamnějším představitelům tak zvané „konzervativní revoluce“ v Německu počátku 20. století. I přes jisté limity byl jeho vliv na konzervativní německé myšlení značný a trvalý a jeho stopy jsou zřejmé ještě dnes. Dost možná tak může být kus pravdy i na tajemných slovech jeho manželky: „Pokud se pokusíte zodpovědět otázku, kdo to byl Moeller van den Bruck, pouštíte se ve skutečnosti do řešení otázky osudu Německa.“ 1] Rozbor jeho života a filozofického myšlení je tak i rozborem jedné z oněch mocných sil působících ve sféře idejí, jež někdy hýbou celými národy. Tento rozbor má ze své podstaty pro každého nacionalistu nemalou cenu, a proto se zde o něj ve stručnosti pokusíme.

Mládí a zrání

Arthur Moeller van den Bruck se narodil 23. dubna 1876 v porýnském Solingenu. Když mu bylo šestnáct, vyloučili Moeller van den Brucka (z praktických důvodů nadále jen „Moeller“) z gymnázia v Düsseldorfu pro nezájem o výuku, před níž dával přednost samostudiu německé literatury a filozofie. Tato nemilá událost však jeho zájem o studium literatury nijak nezchladila a dokonce navštěvoval i přednášky na několika významných střediscích intelektuálního života, přestože se formálně jako univerzitní student zapsat nemohl. 2]

Continue Reading

Kerry Bolton (1977)

Autor: Alex Kurtagić

První část rozhovoru si můžete přečíst zde.

Řekněte nám, jak fungují novozélandská média?

Média jsou přesně taková, jak se dá očekávat. Abych se v této oblasti domohl svého, využil jsem jak kontrolní orgán The Press Council, tak The Broadcasting Standards Authority (BSA). Zatím poslední akci u The Press Council jsem podnikl před několika lety v souvislosti s reportáží christchurchského listu Press o „extrémní pravici“. Pisatel článku zacházel s fakty tak volně, že mojí stížnosti bylo z velké části vyhověno v části týkající se mé osoby a rozhodnutí Press Council bylo v plném rozsahu otisknuto v The Press.

Stížnost proti Radio New Zealand u Broadcasting Standards Tribunal byla výsledkem vystoupení trockistického akademika dr. Scotta Hamiltona. Jedná se o údajného sociologa, jehož jediným úspěchem jsou druhořadé básně a to, že rádiu poskytl rozhovor na téma „popírání holocaustu“ na Novém Zélandu. Vzhledem k tomu, že na Novém Zélandu žádné „popírání holocaustu“ neexistuje, tak se musel uchýlit k postupům à la Van Leeuwen a pustil se s vervou do výpadu proti mé osobě: prý jsem nejaktivnější „popírač holocaustu“ na Novém Zélandu. Také tvrdil, že jsem „otcem teorie keltského Nového Zélandu“ (teorie nejvíce rozpracované aucklandským badatelem Martinem Doutrem, podle níž se na Novém Zélandu již ve starověku objevila proto-keltská rasa) a tím, že tuto teorii coby „nacista“ podporuji, je tato teorie ipso facto nacistická.
Continue Reading

Alain de Benoist (leden 1995)

První část rozhovoru zde, třetí zde a závěrečná čtvrtá zde.

TOQ: Najdeme vůbec Novou pravici i v anglicky mluvícím světě, když si tedy odmyslíme Spojené království (tj. Michaela Walkera a jeho časopis The Scorpion)? Čím si vysvětlujete slabost Nové pravice v anglicky mluvícím světě?

Alain de Benoist: Do anglosaského prostředí jsme nikdy nepronikli. Časopis The Scorpion, k němuž chovám skutečnou náklonnost, k našemu hnutí vlastně nikdy tak úplně nepatřil. Přestože se mé knihy dočkaly překladů do tuctu evropských jazyků, jen hrstka mých článků byla přeložena do angličtiny, což jistě o něčem vypovídá. Jistě, najdou se výjimky, na prvním místě Telos, kde v posledních deseti nebo dvanácti letech vyšla řada mých textů. Telos – jehož editorem byl nedávno zesnulý Paul Piccone – byl původně časopisem amerických následovníků Frankfurtské školy (Theodor W. Adorno, Max Horkheimer) a v 70. letech jeden z hlavních hlasů nové levice. Následně se ale začal otevírat novým a „transversálnějším“ tématům, což vedlo například k popularizaci díla Carla Schmitta mezi americkými čtenáři. Pozorně se věnoval také evoluci evropských myšlenek, čímž se nápadně lišil od většiny ostatních amerických publikací. Zvláštní vydaní Telos věnované Nové pravici (číslo 97-98, zima 1993) dodnes bez stínu pochyb zůstává nejlepší studií na toto téma v anglickém jazyce.

Continue Reading

Pokračujeme v ukázkách z obsáhlého bilancování nacionálních snah za více jak první dekádu od převratu v devětaosmdesátém. Autory těchto rozvah, publikovaných v časopise Národní myšlenka v letech 2003 až 2005, jsou přitom sami nacionálové, národovci a konzervativci nejrůznějšího ražení a odstínů, činní v odporu proti globalismu a jeho zdejším demoliberálním a levičáckým propagandistům, resp. kolaborantům.

Nepřehlédnutelným znakem této tzv. demokracie je úporné lpění na vytvoření multikulturní a multietnické společnosti; dále pak snaha o likvidování křesťanské kultury a náboženství, zvláště katolictví; vidíme i špatně maskovanou snahu o pouštění žilou bílé rase neustálým přistěhovalectvím Arabů, černochů, Asiatů a všech těch neevropských, nekřesťanských „vetřelců“, toužících po naplnění svého břicha, kterým je systematická a dennodenní práce cizí. Důsledek zednářské imigrační politiky je ten, že tito „přistěhovalci“ s sebou přinášejí, kromě záhadných nemocí, i svou kulturu a náboženství, které jsou v příkrém rozporu s tradicí Evropy, což vede k postupnému napětí mezi nimi a autochtonním evropským obyvatelstvem.

Continue Reading

Autor: Morgoth

V poslední době jsem zaznamenal strmý narůst pesimismu a zoufalství mezi čelními představiteli „alternativní pravice“: každý jako by na svých nejrůznějších platformách hořekoval nad hnutím bez jasného směřování, jež těžce úpí pod stále drakoničtější cenzurou, ať už z rukou internetových společností, případně našich politických protivníků.

Překvapení a šok z toho, že naši nepřátelé užívají své síly k naší neutralizaci, jsou však samy o sobě známkou nedostatečně vyvinuté schopnosti pravicového disentu pohlížet na sebe v širším kontextu, případně ideologickém rámci. Naše hnutí se rádo opájí romantickými výjevy Sparťanů, římských legií či Wehrmachtu, což ostatně chápu, ale v moderním světě máme mnohem blíže k Vietkongu. To sice samozřejmě byla marxistická skupina – Vietkong doslova znamená „Rudí Vietnamci“ – ale tak jako tak se s velice omezenými zdroji postavila mnohonásobně silnějšímu protivníkovi a zvítězila.

Continue Reading

Autor: Thomas F. Bertonneau

Poznámka Thomase F. Bertonneaua: Následuje překlad úryvku z mistrovského díla Dominique Vennera Histoire et tradition des Européens: 30 000 ans d’identité [Dějiny a tradice Evropanů: 30 000 let identity], vydaného roku 2002 nakladatelstvím Éditions du Rocher.
Continue Reading

Poznámka: Jedná se o úryvek z knihy Jonathana Bowdena Blood, napsané mezi dubnem a květnem 1992.

Autor: Jonathan Bowden

Redigoval Alex Kurtagić

Význam přikládaný celým socialistickým diskurzem banalitě, jeho fascinace selháním – opravdovým selháním, nikoliv velikášským a nezdařeným pokusem dosáhnout úspěchu, … ale zbožštění nedostatečnosti jako takové… bylo maximem triumfu, jehož měl marxismus – aniž by si to uvědomoval – ve svém prosazování prázdného materialismu nad duchovními konstrukty dosáhnout.

Jakkoliv naoko přijal ducha válečnické psychologie v otázce třídy, zůstal marxismus vždy degradovaný: plytký, umělý, škvára – doktrína „psychologizované“ hmoty, materialita pšouknutí a říhnutí, uspokojení žaludku. Ve zkratce se vždy jednalo o rouhání proti Bohu, proti naději na vykoupení; odtud ta palčivá nenávist ke všem podobám náboženství a touha zredukovat lidství i přes jeho rádoby hrdinskou pózu na smysl postrádající absurditu. Takovou, v níž z člověka nezbyde než lumpen; průměrnost a všednost, Massenmensch – k sobě se choulící masové člověčenství, prostřední a tupé; bez jakékoliv kultury i důstojnosti.

Continue Reading

Michal Ševčík (bývalý místopředseda Národní strany) pro Délský potápěč

Od dob mého vstupu do Národní strany uplynulo celých 14 let. Za tu dobu se stalo dost věcí, které změnily podobu tzv. vlasteneckého nebo také antiliberálního nemarxistického politického spektra v ČR.

Když jsem vstupoval do Národní strany v r. 2004 byla celospolečenská situace docela odlišná, zejména ve vztahu k EU, multikulturalismu a mainstreamovému liberalismu. Být kritikem EU v té době bylo jako stavět se proti pokroku a podle většiny médií a politiků – být proti návratu do Evropy. To, že tehdy nastalo totální sémantické zmatení a smíšení významu Evropy a EU, které sice trvá dodnes, ale odeznívá jako vlezlá, těžká chřipka, nijak nezlobilo politiky, komentátory a dokonce ani odborníky – dobová obrazovka byla plná apologetů vstupu do „Evropy“…

Mým programem a programem mých kolegů z Národní strany byl integrální český nacionalismus opřený o nekonfesijní husitství ve smyslu branně historickém (s odkazem na čs. legie, zejména ty její části, které prvorepublikový pozitivismus a progresivismus neuznával – např. čs. Kornilovci, 1. čs. úderný prapor a další).

Continue Reading

Kerry Bolton

Autor: Alex Kurtagić

Do kontaktu s Kerry Boltonem jsem se dostal skrze můj první článek pro Occidental Observer „Memoirs of a Disident Student in the Post-Modern Academia“ (Zážitky studentského disidenta z postmoderního akademického prostředí), v němž jsem vzpomínal na své zážitky z postgraduálního studia. V té době, jak uvidíte v rozhovoru, zažíval doktor Bolton své vlastní akademické nepříjemnosti, takže je celkem zřejmé, proč ho můj článek oslovil. Doktor Bolton je členem Academy of Social and Political Research a v The Centre of Independent Studies, mimořádně plodným esejistou a spisovatelem, vydavatelem časopisu Ab Aeterno a přispívatelem do webových magazínů jako Alternative Right, The Occidental Quarterly, Counter-Currents, Journal of Social, Political, and Economic Studies a mnoha dalších. Doktor Bolton napsal knihu Thinkers of the Right (Pravicoví myslitelé) a nedávno mu u vydavatelství Arktos vyšla kniha Revolution from Above (Revoluce shora). Má dva doktoráty: z historické teologie a teologie náboženství, ve svém díle se zabývá geopolitickými, historickými, revolučními, spikleneckými, náboženskými, okultními a zednářskými tématy. V tomto rozhovoru společně prozkoumáme kariéru doktora Boltona, dozvíme se o jeho zkušenostech s akademiky i médii a tak trochu odkryjeme člověka za legendou. Kvůli značné délce rozhovoru jsem ho rozdělil na dvě části.

Continue Reading

Tuto otázku již před více jak deseti roky pokládala redakce časopisu Národní myšlenka tehdejším zástupcům či představitelům nacionálních snah v České republice. Z jejich obsáhlých odpovědí, tištěných na pokračování mezi lety 2003 až 2005, vyjímáme několik charakteristických ukázek.

Continue Reading