Délský potápěč

Autor: Ahab

Je environmentalismus jen další formou kulturního marxismu? Je čas ujasnit si pojmy

Od oznámení rozhodnutí prezidenta Trumpa o odstoupení USA od Pařížské dohody o klimatu jeho příznivci tento krok nadšeně oslavují – jednak proto, že podle všeho nasypal další sůl do ran levice, mnozí to ale po dlouhých týdnech Trumpova otálení a často až přímo zrady mnoha slibů předvolební kampaně berou především jako drobnou náplast.

„I když panáčkuje před Izraelem, neplní své sliby v oblasti imigrace nebo dohody NAFTA,“ snaží se sami sebe zastánci této myšlenkové linie přesvědčit, „alespoň je to levičákům ochotný natřít v oblasti ochrany životního prostředí.“ Celé nakládání s touto otázkou však jen chatrně zakrývá další ze zdánlivě nekonečné řady odklonů od skutečně pravicových zásad a vrhá světlo na záludně se šířící chapadla liberalismu v našem hnutí. Proto myslím nastal čas vyjasnit si pozice alternativní pravice k ekologii.

Continue Reading

Identitářství v praxi: Členové Identitás Generáció před kinem Corvin, jedním z největších center odporu během Maďarské revoluce v roce 1956, u připomínky jejího šedesátého výročí 23. října 2016.

Autor: John Morgan

Následující esej o identitářství jsem napsal na žádost maďarské pobočky Generace Idenity Identitás Generáció, za účelem překladu do maďarštiny. Původní anglická verze se poprvé objevuje zde.

Byl jsem požádán, abych představil koncept identitářství. Jakkoliv se toho velmi rád zhostím, je poněkud paradoxní, aby evropské skupině kázal o identitářství právě Američan. Panují totiž ne zcela neopodstatněné pochyby, zda něco jako autentická americká identita vůbec existuje. Přestože můj kolega Greg Johnson v jednom ze svých textů dosti přesvědčivě tvrdí, že se mezi lidmi evropské krve v Americe zformovala velice svébytná identita – nebo dokonce identit několik – pravdou zůstává, že se americká identita běžně zavedeným kategoriím dosti vymyká. Podle posledního sčítání lidu žije v USA stále ještě až kolem 70 % podle vládních škatulek „bělochů“, jak se souhrnně označují všichni lidé evropského původu. Paradoxně do této oficiální kategorie spadají i Židé a Arabové, přestože jsou původu blízkovýchodního, zatímco Hispánci tvoří samostatnou etnickou skupinu, i když jde nejčastěji o lidi v různém poměru smíšené evropské a indiánské krve.

Continue Reading

Psal se rok 1945, končila válka i protektorát. Můj šéf dr. Navara se vrátil těžce nemocný z Terezína a já byl kromě své funkce okresního lékaře ještě na jeho místě jako primář vězeňské nemocnice a justiční lékař. Věděl jsem, že dr. Hácha byl v Lánech zatčen a odvezen na Pankrác. Nedostal jsem ho ale ke vstupní prohlídce a tak jsem ho sháněl. Předseda podnikové rady mi řekl: „Hodili jsme ho do samotky, lump jako lump, ať tam zdechne!“ „Je to těžce nemocný starý člověk, nedávno prodělal mozkovou mrtvici a nemůže se vůbec sám živit; zemře tam hlady a trest smrti hladem není u nás zaveden“, namítal jsem. „Musím vidět každého vězně, tím spíš těžce nemocného. Kromě toho je to neodsouzený prezident republiky, na něhož se vztahuje zvláštní ustanovení. Nebyl dosud vydán parlamentem, musím ho vidět!“ Jsou ovšem lidé, s nimiž je každá debata předem marná.

Continue Reading

Autor: Axel Seidelmeier

Do recenze, jestli to tak mohu nazvat, se mi moc nechtělo. Jednak, jako částečný insider alternativních směrů je pro mě Willingerova obžaloba jakousi variantou všeobecně známých idejí, které se jednou za pár let opakovaně euforicky objeví v různých kosmetických úpravách, podruhé jsem vůči manifestům tohoto typu skeptik (zejména jejich mobilizačnímu potenciálu), neboť mám s podobnými výzvami, manifesty a rukopisy osobní zkušenost.

Continue Reading

Migrace jako zbraň hromadného ničení. Konspirace?

Autorka: Kelly M. Greenhill

V prvních dnes násilností, jež časem přerostly až v libyjské povstání, svolal Muammar Kaddáfí do Tripolisu ministry zemí Evropské unie a předložil jim ultimátum: Buď přestanete podporovat protesty, nebo přeruším spolupráci v otázce migrace a Evropu tak čeká lidská přílivová vlna ze severní Afriky.

Jelikož je přitažlivost Libye coby tranzitní země pro Severoafričany, kteří se snaží dostat do Evropy, všeobecně známá, jednalo se o věrohodnou hrozbu.

Continue Reading

Za hlavní úkol si školy Napola kladly výchovu člověka „v národního socialistu, zdatného tělem i duší pro službu národu a státu“.

Autor: Julius Evola

Považujeme za vhodné zabývat se na tomto místě několika novými německými iniciativami, vytvořenými s úmyslem převzít jistým politickým způsobem úkoly „kvalitativní“ výchovy, které byly v předchozí éře svěřeny několika málo soukromým institucím. Začneme nástinem tzv. „Napol.“

Continue Reading

Edward Wadsworth, Dazzle-ships in Drydock at Liverpool, 1919

Autor: Greg Johnson

Proč se nazývám bělošským nacionalistou? Jako Američanovi evropského původu mi v prvé řadě záleží na přežití mé rasy – jak na americkém kontinentu, tak i ve zbytku světa.  Ve všech bělošských zemích dnes umírá více bělochů, než se jich rodí a naše lidi nahrazují velice plodní Neevropané. Nedojde-li ke zvratu tohoto vývoje, naše rasa fyzicky vyhyne. Jak už jsem ukázal jinde, nejlepší cestou k naší záchraně je vytvoření homogenních bělošských zemí s politikou na podporu porodnosti a aplikací eugeniky. Tím pádem musí být základem pro určení příslušnosti k našemu národu rasa – proto tedy bělošský nacionalismus.

Podívejme se nyní na alternativy k rasovému nacionalismu: jsou jimi nacionalismus občanský, který definuje národ na základě právní normy; náboženský, který vymezuje národ na základě společné věrouky; jazykový či kulturní, kdy se národní příslušnost odvíjí od společného jazyka a kultury a konečně etnický nacionalismus, kdy příslušnost k národu zakládá společný původ a kultura. Přežití bělochů si žádá naše politické oddělení od ostatních ras. Občanské, hodnotové a kulturně-jazykové podoby nacionalismu však nedokáží rozlišovat mezi bělochy a nebělochy, protože občanství, víru, jazyk nebo kulturu mohou sdílet i příslušníci odlišných ras. To z uvedených alternativ rasového nacionalismu činí nikoliv řešení, ale součást problému.

Continue Reading

Xhosové dnes

Autor: Spencer Quinn

Etnonacionalisté všech odstínů rádi mluví o odlišnostech mezi lidmi, především těch rasových. To samozřejmě dává smysl, neměli bychom však zapomínat, že všem lidem jsou společné i jisté vlastnosti, jež přesahují rámec prosté ctnosti a neřesti a zasahují do sfér nadějí, obav, extáze i děsu. Naše chování se tak i přes rasové, kulturní či náboženské odlišnosti často hodně podobá. U některých skupin mohou být samozřejmě projevy sofistikovanější, výsledky se však od sebe nemusí příliš lišit.

Přestože je odděluje propast půldruhého století, učenost, jež by naplnila několik civilizací a přinejmenším jedna standardní odchylka IQ, málo známý africký kmen, který se v polovině 19. století vlastními silami fakticky vyhladil, má až znepokojivě mnoho společného se současnými Brity a jejich neschopností správně zareagovat na smrtící útoky džihádistů, jako byly ty spáchané letos v květnu a červnu.

Continue Reading

Základní podmínka úspěchu amerického vesmírného programu.

Autor: Paul Kersey

Úmrtí Johna Glenna ve věku 95 let je jen další z řady připomínek, že éra nekonečných možností bohužel pomalu končí. Bojový pilot námořní pěchoty ve 2. světové válce a Koreji Glenn se v roce 1962 stal prvním Američanem na oběžné dráze Země. A s Glennovou smrtí odchází také možnost, jak vyvrátit jeden z podivnějších příběhů zrozených v „letošním roce,“ který má však našlápnuto stát se definitivní verzí příběhu misí Mercury a Apollo: „Dosud nevypovězený pravdivý příběh“ na Vánoce uvedeného filmu Skrytá čísla (Hidden Figures), podle něhož byly opravdovou hybnou silou za americkým dobýváním vesmíru černošky.

Podle knihy Margot Lee Shetterlyové Hidden Figures: The American Dream and the Untold Story of the Black Women Mathematicians Who Helped Win the Space Race, (Skrytá čísla: Americký sen a neznámý příběh černošských matematiček, které pomohly zemi zvítězit ve vesmírných dostizích) na jejíž motivy byl film natočen, Glenn o Katherine Johnsonové, černošském ženském mozku, který údajně stál za největším počinem NASA (National Aeronautics and Space Administration – Národní úřad pro letectví a kosmonautiku), údajně řekl:

„Ať čísla zkontroluje to děvče,“ řekl astronaut. „Pokud podle ní čísla sedí,“ dodal, „můžeme se to do toho dát.“

Glenn údajně požadoval ještě jednu kontrolu před svým letem do vesmíru – přezkoumání orbitální trajektorie vytvořené počítačem IBM 7090.

Když je teď Glenn po smrti, nikdy se už nedozvíme, zda tato slova skutečně zazněla. Jedná se však o součást vytrvale revizionistického přístupu k dějinám NASA, jejímiž zaměstnanci byli až do ukončení programu Apollo na počátku 70. let takřka výhradně běloši.

Continue Reading

Autor: Organon

Saddám Husajn, jeho režim a Američany vedená invaze do Iráku z roku 2003 se znovu stali tématem zapálené veřejné debaty. Může za to zveřejnění Chilcotovy zprávy, chvála opatrně zaznívající v poslední době na Husajnovu adresu i pokračující teroristické útoky v Evropě a na Západě. Neokonzervativci a levice se v této výměně stávají nepravděpodobnými spojenci a na světlo znovu vycházejí lži a polopravdy o Saddámu Husajnovi i jeho vládě. Některé z nich se v tomto článku pokusím uvést na pravou míru

Saddám Husajn (1937-2006) byl vlivnou postavou irácké politické scény už od převratu z roku 1968, kterým se dostala k moci Socialistická strana arabské obrody – Baas. Roku 1979 se pak stal prezidentem země. V roce 1990, po selhání diplomatických řešení, vpadla jeho vojska do Kuvajtu, odkud je však Američané vyhnali. Roku 2003 byl po porážce ve válce s novou, Američany vedenou, koalicí svržen a po procesu zavánějícím lynčem koncem roku 2006 popraven.

Continue Reading

Josiah Tattnall, Jr. (14. června 1794 – 14. června 1871)

Autor: Lawson Wellborn

Jméno Josiaha Tattnalla mladšího dobře znají nadšenci do námořních dějin a studenti „války mezi státy.“ Svého času se těšil tak vysoké úctě, že po něm ve 20. století byly pojmenovány hned dvě americké válečné lodě. Dnes se však ocitl v nemilosti dějinného soudu: Upřednostnil totiž rasu a krev před politikou, nejprosluleji za druhé opiové války v Číně. Co mu kdysi zajistilo obdiv celé Británie, by z něj dnes učinilo páriu.

Josiah Tattnall, Jr. se narodil roku 1794 na plantáži Bonaventure nedaleko georgijského Savannah. Georgia byla nejmladší z třinácti kolonií, vznikla teprve roku 1732, pouhých 44 let před Deklarací nezávislosti.

Jeho otec Josiah starší v počátcích Americké války za nezávislost zůstal věrný koruně, nechtěl však prolévat krev svých příbuzných z Georgie. Rodina se tedy přesunula do Británie, kde Tattnal (Sr.) studoval na Etonu. Dostal nabídku důstojnické hodnosti v Královském námořnictvu, kterou však odmítl. Tattnall starší se nakonec rozhodl přidat ke svým v Georgii a ke konci války za nezávislost pod generálem „Šílencem“ Anthonym Waynem pomáhal vyhnat Brity z Georgie.

Continue Reading

Autor: Johann Hari

Na Winstona Churchilla právem vzpomínáme pro jeho úspěšné vedení země během jejího nejslavnějšího momentu – ale co kdyby stál v jejím čele i během jejích nejostudnějších chvil? A co kdyby, kromě vyburcování národa k záchraně světa před nacisty, také bojoval za surovou bělošskou nadřazenost a vytvořil vlastní síť koncentračních táborů? Tuto otázku vznáší nová kniha Richarda Toyeho Churchill’s Empire – a její ozvěny se donesly dokonce až do Oválné pracovny.

George W. Bush měl v Oválné pracovně Churchillovu bustu. Snažil se vyjádřit obdiv a spřízněnost k hrdinskému odhodlání britského válečného vůdce vytrvat v boji proti fašismu. Barack Obama ji však nechal poslat zpět do Británie (poněkud chaotický příběh o Churchillově bustě v Bilém domě je blíže popsán v článku Fact-check: did Obama really remove a Churchill bust from the Oval Office?, The Guardian 22. dubna 2016) Není kdovíjak obtížné domyslet si důvod: jeho keňský dědeček Hussein Onyango Obama byl za Churchillovy vlády dva roky bez soudu vězněn a mučen za odpor proti Churchillově říši.

Lze tyto dvě Churchillovy tváře nějak vzájemně smířit? Nebo snad žijeme současně ve světě, který pomohl zachránit, i tom, jenž pomáhal ničit? Jeden z nejtalentovanějších britských historiků Toye se pokusil nestranně dobrat odpovědí na tyto otázky – čímž by nás přinejmenším konečně měl nasměrovat k rozumnější debatě o největší britské ikoně.

Continue Reading

Mahátma Gándhí na návštěvě fašistické Itálie, 1931.

V roce 1931 podnikl indický nacionalista netypickou cestu do fašistické Itálie. Coby mírotvůrce přijel vzdát hold vládě Benita Mussoliniho. Video ukazuje, jak Gándhího provádějí po fašistické zemi. Mussolini si ho oblíbil a označil ho za „génia a světce,“ Gándhí jej na oplátku nazval velkým státníkem, který „mnohé vykonal pro rolnickou třídu.“ Když roku 1935 nařídil Mussolini invazi do africké Habeše, Gándhí to sice kritizoval, ale vyzýval ke striktně mírové odpovědi.

Continue Reading

Autoři: F. Roger Devlin & Richard B. Spencer

O rase se toho už namluvilo tolik, že mnohým při každé další zmínce o ní těžknou víčka nebo se dokonce lehce zvedá žaludek. Většina těchto „debat“ však sestává především z nesplnitelných přání, navzájem se vyvracejících tezí a nepokryté zlé vůle.

Jistě to dobře znáte:

Všechny rasy jsou si navzájem rovné, ale běloši ty ostatní utlačují… rasa ale vlastně vůbec neexistuje – a proto musíme usilovat o dosažení větší rasové rozmanitosti!

Je tedy velmi snadno pochopitelné, proč je tolik lidí z celé problematiky zmatených a znechucených – především mezi bělochy, na jejichž bedra je kladen lví podíl viny a nepřátelství.

Jde to ale i jinak.

Continue Reading

Me ne frego.

Autor: Karel Veliký

Když v roce 1949 vznikla Německá spolková republika (NSR), poválečný partyzánský odboj, jak jej líčí například film Larse von Triera Evropa (1991), údajně ještě zcela neutichl. Proslýchalo se, že lidé okolo Bruderschaftu (spr.: Europäische Bruderschaft Deutscher Nation) spjatého se jménem Alfreda Franke-Gricksche prováděli „pod vlajkou“ European Liberation Front (Evropská fronta osvobození) drobné sabotáže a jiné záškodnické akce proti vojenským cílům amerických okupantů ještě v první polovině 50. let. Rozsáhlou protiamerickou propagandu vedla ostatně Sozialistische Reichspartei (Socialistická říšská strana), což ji ve volbách do zemského sněmu v Dolním Sasku vyneslo téměř 11% všech odevzdaných hlasů a tím 15 mandátů, takže ji spolkovní ústavní soud hned příští rok raději zakázal.

Continue Reading

Autor: Joseph Pearce

Na první pohled by se mohlo zdát, že velice málo. Chesterton proslul svou veselou halasností, Solženicyn naopak střízlivou až ponurou vážností. První psal dobrodružné příběhy o rozkošných excentricích, ten druhý pak drsná realistická díla odehrávající se v lágrech nebo na onkologických odděleních. Přestože byli oba mnohými označováni za proroky, Chesterton je smějící se prorok křepčící s anarchickou joie de vivre svatého Františka, Solženicyn naopak patří k nemilosrdné vážným prorokům, který cupuje pošetilosti své doby s vše pronikajícím opovržením moderního Jeremjáše. I když to tak na první pohled nevypadá, pokusím se ukázat, že tito dva literární velikáni minulého století skutečně byli spřízněnými duchy se styčnými v politické filozofii i náboženské ortodoxii.

Continue Reading

Arthur Balfour

Autor: William Pierce

Kolem poloviny 19. století se Židů ve střední a východní Evropě zmocňoval stále silnější neklid. Průmyslová revoluce a všechny s ní spojené změny v obchodu, dopravě a způsobu života rozbily staré vzorce a stvořily nové příležitosti, k jejichž maximálnímu využití se Židé začali hotovit a organizovat.

Vytvořili dvě nová hnutí: první, hlásající internacionalismus a třídní boj, bylo určeno primárně pro gójskou spotřebu. Šlo o komunismus, jehož zakladatelem byl Žid Karel Marx.

Druhé – určené striktně Židům  – kázalo židovský nacionalismus a solidaritu. Byl to sionismus a jedním z jeho prvních zastánců byl Moses Hess, blízký společník a přítel Marxe. Jeho kniha, Řím a Jeruzalém – vydaná v roce 1862 – se stala jedním ze zásadních děl sionistického hnutí.

Sionisté usilovali o vytvoření etnicky čistého židovského státu coby centra, odkud by mohli řídit činnosti Židů rozptýlených v gójských zemích – a nakonec i tyto země samotné. Za tímto účelem skupinky evropských Židů začaly v 70. a 80. letech 19. stol. skupovat půdu v Palestině a zakládat kolonie.

Continue Reading

Nemusíte patřit k „pražské kavárně“, abyste si mohli ke kávě dopřát kvalitní četbu. Podpořte knihu Markuse Willingera – Generace identity!

Autor: Gregory Hood

Rasa a multikulturalismus 

Willinger zdá se spíše pro forma odsuzuje nacismus a „(jeho) hrůzovládu.” Bystře však poznamenává, že všechno, co osmašedesátníci podnikli k dekonstrukci evropské identity, bylo reakcí na nacismus. Po porážce národně-socialistického Německa se tak Spojenci rozhodli porazit i sami sebe, což Peter Brimelow z webu Vdare.com nazval „Hitlerovou pomstou.“ Asi nemusíme zdůrazňovat, že se Willinger vyhýbá židovské úloze v evropské sebe(?)vraždě a místo toho se soustředí na nepřítele v podobě osmašedesátníků.

Jelikož však mezi předáky vrahů Evropy zaujímají natolik prominentní místo i postavy jako Daniel Cohn-Bendit, pro rámec tohoto vstupního textu daný přístup postačuje. Přestože tyto rituální odsudky působí rušivě, není jich mnoho a Willingerovi se i díky nim daří to, co Greg Johnson doporučuje i severoamerické Nové pravici – tedy „překročit“ 2. světovou válku a neplýtvat silami v bezedném močálu revizionismu.

Continue Reading

Autor: Mark Hackard

Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.  Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Marek 8,34-35

V den svých devatenáctých narozenin, 23. května 1996 visel vojín Jevgenij Rodionov za ruce v tmavé a špinavé kobce poblíž vesnice Bamut. Když mladík předcházejícího roku vstupoval do ruské armády, jen stěží si mohl představit takto temný osud. Rodák z moskevské oblasti narukoval k pohraničním silám vyslaným hlídat na severním Kavkaze malou základnu nedaleko hranice se vzpurným Čečenskem. Když 13. února s třemi druhy stáli na kontrolním stanovišti na zapadlé pašerácké cestě, jako by se stali ztělesněním zanedbanosti armády v Jelcinově Rusku: nedostali pušky a dokonce ani rádio. A tak během několika málo hodin tyto sotva dospělé brance, nezralé mladíčky daleko od do domova, zajal tucet dobře vyzbrojených čečenských bojovníků jedoucích po cestě v ukradené sanitce. Přestože nedaleko se nacházející důstojníci slyšeli volání o pomoc, odepsali své vojáky jako obyčejné dezertéry.
Continue Reading

Leo Strauss, 1899–1973

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora:

Následující esej jsem napsal v 90. letech jako doktorand, ne v rámci svých studijních povinností, ale spíš abych si ujasnil své myšlenky ohledně čtení filozofických textů v rámci přípravy k psaní své vlastní doktorské disertační práce. Jen těžko dokážu uvěřit, že jsem míval dostatek volného času na to, abych psal eseje o skoro osmi tisících slovech „do šuplíku,“ ale důkaz máte před sebou.

Během let jsem toho od Strausse, jehož dílo do značné míry ovlivnilo mé čtení filozofických textů, přečetl hodně. Za straussiána jsem se však nikdy nepovažoval. Zaprvé – i když jsou mnozí z nich příjemní lidé, jejich hnutí je plné odpudivě kultistické atmosféry, na jejímž vzniku se podílel i sám Strauss. Zadruhé Strauss promítal své silně ateistické a antimetafyzické předsudky do svého výkladu dějin filozofie. Z každého filozofa se tak v jeho popise stává předstírající ateista, zatímco dle mého mínění se mnohem častěji jedná o skrývání oddanosti nějaké neortodoxní formě duchovnosti. Zatřetí obsahuje Straussův projekt zásadně židovská východiska a cíle, které jsem i v té době, kdy mi ještě nepřišly jako přímo nepřátelské, považoval za naprosto cizí mým zájmům.

Když jsem někdy v roce 2001 viděl Harlanova Žida Süße, jako by do mě uhodilo – uvědomil jsem si, že prvotním obrazem filozofa v podání Lea Strausse není Sókratés proti Aténám, ale „dvorní Žid“ jako Süß Oppenheimer: cizinec, příslušník kosmopolitního společenství, který nevyznává vládnoucí víru společnosti, v níž žije, ale hájí zájmy svého lidu podlézáním mocným a manipulací pomocí lichotek a přetvářky, aby postupně na úkor vlastního národa začali prosazovat politiku k prospěchu cizí skupiny.

Continue Reading