Wilhelm Richard Wagner se narodil 22. května roku 1813 v saském Lipsku. V této době v Evropě vrcholily tzv. napoleonské války. Jednotný německý stát v podstatě neexistoval a byl roztroušen do řady malých knížectví, velkovévodství a království. Malý Richard byl v pořadí osmým dítětem policejního úředníka Carla Friedricha, který šest měsíců po Richardově narození umírá, a matky Johanny Rosine rozené Pätz.
Napoleonské války však netrvaly věčně a rok po skladatelově narození přichází Vídeňský kongres, který znatelně překreslil mocenskou mapu Evropy a nastolil nový geopolitický pořádek, který zvěstuje mimo jiné i rozmach nacionalismu.
Nedlouho po smrti otce se matka Johanna znovu vdala. Do života malého skladatele tak vstoupila postava básníka a herce Ludwiga Geyera, který se ujal celé devítičlenné rodiny. V roce 1815 pak Wagnerova matka porodila ještě devátého potomka – sestřičku Cäcilii. V pozdějších letech skladatel na nevlastního otce vzpomínal velice vřele. Ještě před sestřiným narozením se rodina přestěhovala do nedalekých Drážďan, kde Wagner začal navštěvovat církevní školu. Do Lipska se mladý skladatel vrátil při pozdějších studiích hudby, které absolvoval na tamní universitě. 1]
Retrospektivní pohled na první ročník blackmetalového festivalu Asgardsrei
Festival Asgardsrei je v současnosti jednou z nejznámějších a nejvíce nekompromisních akcí evropské black metalové scény. Duch festivalu je hlasem nesouhlasu se současnými dvěma degenerativními trendy v black metalu.
Prvním pólem je komercionalizace: přeměna scény na neškodný produkt, který může mainstream použít k většímu peněžnímu zisku. Druhým pólem je hipsterizaceblack metalu – což z něj dělá levicovou, vymazlenou, mírně nazlobenou zábavu pro moderní liberální ironiky.
Asgardsrei je věrný mytologickým a archetypovým kořenům black metalové scény, ale snaží se dát této scéně nový život a propojit ji s širším evropským nacionalistickým hnutím – tedy s poslední opravdovou vzpourou v moderním světě. Když jsem o této události už tolik slyšel a přečetl, nemohl jsem si nechat ujít další opakování festivalu a rozhodl jsem se jet do Kyjeva zažít akci na vlastní kůži.
Žijeme ve světě, kde pasivní a tvárná masa nabyla přednost před jednotlivcem a společenstvím. Beatlemánie sice nebyla spouštěčem tohoto vývoje, ale svým způsobem jej předznamenala.
Nedávno jsem se odvážil lehce zkritizovat Beatles – a bylo to, jako bych kopl do vosího hnízda. Záplava rozzlobených čtenářů mi okamžitě začala spílat do „ignorantů“, „surovců“ a všemožných dalších přívlastků, které zcela záměrně přehlížely mé lepší vlastnosti. Předtím jsem netušil zhola o nic existenci Beatles-Tálibánu, pro který jsem se stal nevěřícím a jen tak tak jsem uniknul jeho fatvě.
Kdyby byla britská společnost zdravá, sága #Wiley by spustila otevřenou debatu o rase a privilegovanosti. (Černošského „grimeového“ hudebníka) Wileyho by pozvali do pořadu BBC Newsnight, kde by proti němu po boku moderátora stanuli zástupci židovského společenství, a rapper by dostal příležitost vysvětlit své postoje. Snáze bychom tak dokázali porozumět rodícímu se napětí mezi Židy a černochy.
Dnešní Británie ale kdovíjak zdravou společností není, a tak se nic z výše načrtnutého nestalo.
Místo toho se zopakoval příběh George Floyda, ovšem s několika zásadními proměnami a odlišnostmi. V jeho případě se několik policistů dopustilo zákeřného a brutálního činu s fatálními následky. Ve Wileyho případě kompletní sionistická skvadra a její spojenci symbolicky zaklekli na krk černošské hudební ikoně ve snaze ji zcela zničit. Další odlišnost však už jde za námi za všemi: po Floydově smrti vyšly do ulic tisíce Britů, aby hlasitě podpořily hnutí Black Lives Matter. Střetávali se s policisty, ničili sochy otrokářů. Kdo vyšel do ulic podpořit Wileyho? Záleží na černošských životech, jen dokud černoši drží jazyk za zuby?
Boyd Rice presents: Radostná svatba se smrtí (písně rumunské Železné gardy)
Nový, funkční odkaz!
Nemáme ve zvyku zveřejňovat nahrávky v MP3 formátu na stránkách Délského potápěče, nicméně u tohoto CD činíme výjimku, poněvadž se podle našeho názoru jedná o unikátní historickou nahrávku a dokument doby. Album vyšlo v roce 1996 na značce Hierarchy (kat. číslo: H 3303 CD – u které vyšly i další tituly z řady Boyd Rice presents…) 1] a bylo distribuováno legendární, dnes již bohužel zaniklou, společností World Serpent Distribution.
Na albu se nachází nejznámější skladby Legie archanděla Michaela / Železné gardy z třicátých let, včetně dvou bonusů, ukrytých v poslední skladbě – projevu Cornelia Codreanu a bezejmenné skladby, která po něm následuje. 2]
Boyd Rice presents: Death’s Gladsome Wedding Hymns and Marches from Transylvania’s Notorious Legionari Movement
Na obalu debutového alba projektu ÜberfolkMusic for Nations se mezi kopci vine stezka někam do dáli, symbol cesty k ideálu. Takováto cesta ale nevyhnutelně bývá nesnadná a vede prachem, blátem i trním pozemského života. Tento obraz dobře vystihuje hudbu recenzovaného dvojalbového projektu, jelikož Music for Nations skutečně vypráví o lidech s kořeny, lidech otevřených vizi, lidech spojených sdíleným původem i osudem.
Zvlášť nápadně to vyniká ve srovnání s typickým moderním uměleckým počinem, jenž už z podstaty věci v žádné konkrétní etnické perspektivě být ukotven ani nemůže, pokud tedy není prostoupen ironií nebo si nefetišizuje některou z neevropských kultur. Moderní umění tak zpravidla setrvává v nihilistických, intelektuálních abstrakcích, otevřených nekonečným „interpretacím“. Konkrétně v hudbě pak sledujeme postupnou tendenci k jednoduchým rytmům a nesmyslným textům „goo goo ga ga“, předkládaným globálním konzumentům hudebních produktům (zdráhám se je nazývat písničkami), které se „líbí každému“. I hudba tak prochází „fastfoodizací“.
Kaldrad Tribute (M8l8th, organizátor festivalů Asgardsrei, vyhlásil, že letošní /2019/ Asgardsrei bude věnován Kaldradovu odkazu)
Autor: Fullmoon Ancestry
Kdo chce plně porozumět významu letošního festivalu Asgardsrei, musí plně pochopit dopad scény Blazebirth Hall a zejména jejího nejplodnějšího umělce Kaldrada na NSBM (nacionálně socialistický black metal) i na sound východoevropského black metalu jako takový.
Nikdy jsem se s Kaldradem nesetkal, ani neviděl žádné z jeho nemnoha živých vystoupení. Jeho hudba přesto byla podstatnou součástí mého života. Soundtrackem k mému životu poslední dvě desetiletí by určitě byla dvě kompilační NSBM alba: série Night and the Fog (I-III) a kompilace Hammerkrieg (obě byly v posledních letech zakázány na e-Bay i na Discogs). Druhé jmenované album se mi opravdu líbilo, jelikož se jedná o kompilaci mnoha kapel Blazebirth Hall.
Jsou věci, které chce člověk dlouho zažít, ale chvíli trvá, než si na ně najde čas. Přesně mezi takové akce patří Noc Besov, letos už 14. ročník.
Hučte, zvony, krv sa zdvíhá
zvučí pieseň z rodných brál,
slnce jarné z mrakov žiari,
hurá napred v šír i dial,
zástava se hrdo tyčí,
ohňom búši zem a rod,
umrel národ holubičí.
Nový národ na pochod.
Alternativa di destra (ilustrace pochází z kompilace 1977: nasce la musica alternativa vydané Associazione Culturale Lorien v roce 2009)
Autor: E.X.
Jedná se o rozšířenou verzi dvojdílného článku z časopisu Reconquista č. XII. a č. XIII.
Člověk může hudebně pracovat s Duchem doby tak, že jej analyzuje a pak buďto přijme za svého, nebo ho radikálně odmítne. Dnes bych se rád zaobíral tím druhým způsobem na jistém ohraničeném území, kde k tomuto fenoménu došlo v opravdu velké míře. Budeme se zaobírat italskou pravicovou hudební scénou. Od konce II. sv. války můžeme v Itálii pozorovat snahy o vytvoření hudby, jež by nějakým způsobem rozvíjela estetiku předchozího režimu republiky Salò, [1] ale zároveň nepůsobila příliš nostalgicky a nabízela i ideje týkající se budoucnosti Itálie.
V politické oblasti se italský neofašismus nacházel ve stavu stálého obležení a ostatní politické strany se ho štítily. Koneckonců o tom dostatečmě jasně hovoří i Franco G. Freda nebo italský příznivec „Camerata“ na Délském potápěči. V druhé polovině 60. let došlo k hudebním pokusům o zpracování jeho odkazu z nové perspektivy. Tyto pokusy byly vázané na jméno zpěváka a skladatele Lea Valeriana. Leo Valeriano složil první „protestsongy“ o Berlínské zdi, revoltě v Budapešti či o dekadentní podstatě Západu. Proces podobné tvorby avšak ustal kvůli nadcházejícímu roku 1968, který se tehdy nejen v Itálii nesl zcela v duchu revoluční levice. Zrod skutečné antikomunistické politické hudební scény si tedy musel počkat až do druhé poloviny 70. let, kdy navázal na řadu úspěchů v oblasti reálného politického revolučního boje. [2]
Skupina Rammstein byla založena roku 1994 v Berlíně šesticí Němců z bývalého Východního Německa. Ti časem fakticky vytvořili nový hudební žánr Neue Deutsche Härte (nový německý hard rock). V podstatě šlo o kombinaci hard rocku s prvky techna. Ač kapela ve svých textech využívá angličtinu, ruštinu, francouzštinu i španělštinu, nejčastěji užívá němčiny, čímž se stala typickou. Někteří lidé dokonce považují hudbu Rammstein za takový rychlokurz němčiny. Za dobu svého působení prodala kapela přes 45 milionů alb.
Nejvíce ji v tvorbě ovlivnili slovinští Laibach a to jak v hudebním smyslu, tak i designu loga. Ve skutečnosti jsou si obě loga a někdy i kompozice kapel neuvěřitelně podobné. Stejně jako u Laibachu bývají i u Rammstein jejich texty často inteligentní a vtipné, zabývají se neobvyklými, ale i seriózními tématy a používají literárních odkazů, narážek, slovních hříček, dvojsmyslů. Přesahují tedy obvyklou popkulturní banalitu.
„Lohengrinem končí starý operní svět, duch se vznáší nad vodami a je světlo.“ – Ferenc Liszt
Autor: Václav Jan
Hudba naplňuje ovzduší velebností, která jakoby zhmotnila poselství z věku, kdy se o hodnotách jako vlast, národ nebo čest nediskutovalo, síla nerelativizující výpovědi o hodnotě člověka osvěžuje duši a posiluje naději.
Karel Veliký píše v cenném poznámkovém aparátu k Romualdiho Kultuře pro Evropu, že „slyšet předehru k prvnímu jednání Lohengrina za svitu pochodní a kamarádských ohňů může být stále ještě formativním zážitkem“.
Potvrzuji. A samotný Lohengrin je vždy silným zážitkem, navzdory veškerým ‚denacifikačním‘ zásahům do komplexnosti wagnerovského pojetí opery, kterými si po válce muselo projít. Přesvědčit se o tom lze v pražském Národním divadle v obnovené inscenaci, uvedené původně na Bayreuthských hudebních slavnostech v roce 1967. Síla Wagnerovy hudby a myšlení zkrátka odolává i soustavným pokusům o obroušení hran podstaty jeho díla.
„Snad nikde na světě nevyvolal čin Jana Palacha tak silný a dlouhodobý ohlas jako u italské radikální pravice,“ tak zní první věta předmluvy z naší publikace k padesátému výročí Oběti. A ukazuje proč.
Titul obsahuje sedmnáct z italštiny přeložených textů písní z let 1969 až 2003, medailonky interpretů, obrázky a fotografie, poznámky, odkazy a také cd s původními nahrávkami, v žánrovém rozpětí od folku přes kabaret po melodický rock.
Dvojstrana s titulní písní „Jan Palach“ (1975) od Gruppo Padovano Di Protesta Nazionale. Vlevo Fénix, nejznámější z ohnižilů, symbol jedinečnosti, očistného ohně a nesmrtelnosti…
Kdybych hledal dobrý příklad faustovského ducha, pravděpodobně bych ukázal prstem na festival Asgardsrei. Jen se nad tím zamyslete: jakou nejextrémnější a nejobtížnější akci byste mohli chtít zorganizovat? NSBM festival jistě bude figurovat na předních příčkách. Poté, co ho zorganizujete, na vás ve vaší zemi zaútočí úřady a stanete se zde nežádoucí osobou. Co uděláte? Přesunete se do jiné země a pokračujte ve své práci. Festival se stane největší akcí svého druhu v zemi. Co podniknete dál? Samozřejmě z něj uděláte největší akci svého druhu v Evropě a vybudujete kolem ní celou síť iniciativ. A když se v roce 2017 festival dočká širokého uznání coby největší a nejradikálnější black metalová akce na světě, co víc můžete udělat? Samozřejmě se postaráte, aby byl ještě větší, ještě radikálnější: dvoudenní festival, s dalším dnem bonusového programu navíc. Organizátoři festivalu Asgardsrei si tak každý rok zvyšují už tak vysoko nastavenou laťku.
V mé loňské reportáži z festivalu Asgardsrei 2017 jsem se více zaměřoval na metapolitický aspekt celé akce a širší radikální black metalovou scénu. Letos chci více pozornosti věnovat všem vystoupením na festivalu.
Dostali jsme se na historické rozcestí, kde musíme znovu všechno kompletně přehodnotit. Všechny staré úmluvy se rozpadly na prach, stejně jako drtivá většina kdysi platných společenských dohod. Člověk stojí na prahu znepokojivé budoucnosti, která se příliš nepodobá čemukoliv, co známe z dějin našeho druhu. Nemáme tedy na co odkazovat a s čím srovnávat. Naše další směřování se odvíjí od toho, k čemu se přikloníme: buď k souboru horkou jehlou šitých moderních hodnot – anebo k časem prověřeným zásadám, jež nazýváme tradicí.
Johann Gottfried Herder byl německý filozof, teolog, překladatel a kritik, který žil v 18. století. Zabýval se velice rozmanitými tématy: politickou filozofií, filozofií ducha, filozofií dějin, metafyzikou, lingvistikou, filologií, uměním, náboženstvím, mytologií nebo hudbou. Herder výrazně ovlivnil četné filozofy a zčásti na jeho myšlenkách vyrostly moderní vědní obory jako například lingvistika nebo kulturní antropologie.
Herder se narodil roku 1744 do chudé východopruské rodiny. Dva roky studoval na univerzitě v Königsbergu, kde se setkal s Johannem Georgem Hamannem a zde se také stal oblíbeným žákem Immanuela Kanta. Po studiích si vyzkoušel povolání duchovního a učitele. O několik let později se vydal na cestu po Evropě (viz jeho Journal meiner Reise im Jahre 1769). V roce 1770 se ve Štrasburku setkal s Goethem, na kterého udělalo jeho dílo značný dojem. Herder se vypracoval v čelní postavu literárního hnutí Sturm und Drang. Roku 1776 byl jmenován nejvyšším církevním inspektorem ve Výmaru, kde žil až do své smrti.
Když už mluvíme o lásce a symbolismu: Ištar v sobě snoubí lásku, válku i sex. Co si o těchto třech mocných silách myslíš?
Mýtus Ostary je vzdáleným příbuzným tohoto asyrského božstva, proto jaro v sobě nese – přes svou hojnost a náklonnost k životu – i prudkou a ničivou sílu přírody, kterou ve svém zásadním díle ukázal Stravinskij. Předchází hostinám Beltane, uvozených Valpuržinou nocí, opakem Samhainu, kdy se živí stávají stejně děsivými jako mrtví – ne-li ještě více. Tento epicyklus tvoření a destrukce je nekonečný, jak si uvědomovali už hinduisté i předsokratici, pro které tvořilo bytí i stávání se, láska i svár v zásadně jednotu a dualita tak pro ně byla spíš iluzí. Tuto pravdu v sobě nesou i mýty většiny kultur a uniknout jí nemůže ani křesťanství – odtud také jeho apokalyptické a eschatologické vize. Jsou to ale právě tyto pokusy rozdělit zmíněné prvky do nesouvisejících protikladů, které překrucují naše vnímání reality a vedou k usilování o utopie a ideály, jež nejsou pro tento svět vhodné a ničí jej. Žijeme v čase ohromného narušení, a všechny ty nesmírně pohodlné technické výdobytky, prosperita a izolovanost nás značně atomizují, ale současně nám dávají i nové nástroje ke zprostředkování a účasti na starých tradicích a alternativních způsobech myšlení. Odysseu tak máme na dosah ruky, ale stále se ještě musíme fyzicky a duchovně, ne jen mentálně, pohroužit do toho, co z minulosti přežívá.
Tvé kompozice mi z nějakého důvodu vždy přišly nesmírně pozitivní. Nejen proto, že většina písniček je akustický folk s různým tempem a neváháš použít melodické podpůrné hlasy, ale také kvůli obrazům z textů. Je to jen můj dojem nebo se s posluchači snažíš podělit o pozitivitu svého vnitřního světa?
Richard Leviathan mě zaujal už před nějakou dobou. Poprvé jsem jeho tvorbu zaznamenal už v Strength Through Joy, společném projektu s Timothym Jennem. Zařadili se do žánru v té době poměrně populárního „apokalyptického folku“ a jejich hudba vycházela na labelu Twilight Command Douglase P. z Death In June. Tehdy jsem o nich v nadsázce mluvil jako o „okcidentálních chráněncích“ (angl. Occidental protégé, hříčka na název skladby DIJ) Douglase P., který vydal a produkoval dvě jejich alba. Západ (=Okcident) a Evropa pak jsou pro tohoto v Austrálii narozeného umělce dlouhodobě velkou inspirací. Strength Through Joy se sice po dvou vydaných albech rozešli, ale z jejich trosek povstala Ostara, nové hudební médium pro slova a hudbu Richarda Leviathana a různé jeho spolupracovníky.
V průběhu času jsme se Ostaře vzdálili s tím, jak se přesunula od akustického folku Secret Homeland k popfolkové fúzi alb Kingdom Gone, Ultima Thule, Immaculate Destruction a The Only Solace. Loni se však naše cesty jakoby znovu sblížily po vydání jejich alba Napoleonic Blues u Soleilmoon Records. Tehdy jsme napsali: „Někdejší akustické brnkání získalo na rozmanitosti a síle, někdy trochu folkový zvuk místy přechází až k hymničnosti, to vše doplňují chytlavé popové melodie. Tato jistá přístupnost hudby však tak trochu „klame tělem“ – Richardovi se povedlo do úžasně poetické formy zhustit komplexní a významem obtížené myšlenky.“ Dále jsme v recenzi na pokraji popu balancující neofolkové desky Napoleonic Blues poznamenali, že Richard Leviathan „ukázal svůj působivý intelekt, když už dříve jeho texty pracovaly s bohatou mytologií, symbolismem i hlubokými filozofickými úvahami, ale na Napoleonic Blues se mu poetickou formu i postřehy povedlo vdechnout do textů mnohem přímějších a jednodušších.“ Možná to nebylo úplně přesné, protože Richardovy texty byly velice chytré a plné komplexních odkazů na dějiny i filozofii vždycky; to vše zabalené do úhledné lyricko-poetické formy. Loni vyšla jeho poezie ve svazku Ódy, sbírce elegických útvarů věnovaným jeho oblíbeným básníkům, spisovatelům, filozofům a historickým postavám.
Evropan Edward Elgar: Vlastenec, Angličan a Evropan
Edward Elgar (2. června 1857–23. února 1934) patří k čelním představitelům poslední generace evropských romantických skladatelů. K této generaci bývají řazeni mj. Giacomo Puccini (1858–1924), Gustav Mahler (1860–1911), Richard Strauss (1864–1949), Jean Sibelius (1865–1957), Ralph Vaughan Williams (1872–1958) či Sergej Rachmaninoff (1873–1943).
Pozdní romantismus se pojí s érou úplného vrcholu sebedůvěry evropské civilizace a její celosvětové nadvlády. Ačkoli, stejně jako u plně rozkvetlých květů nebo zralého ovoce, dokáže pozorné oko při zpětném pohledu už rozeznat první známky rozkladu a vnitřní dekadence, již vyvrhla do plného světla katastrofa 1. světové války.
Mnozí hodnotu Elgarovy tvorby snižují s tím, že je prý příliš „bombastická“ a „hurávlastenecká“, což je nesmysl. „Bombastická“ hudba sice úžasně a vznešeně zní, ve skutečnosti však bývá prázdná. Pompéznost, to je úderný úvod, který vyšumí, skvostné crescendo, jež ale není emocionálně zasloužené. Elgar však nikdy neslibuje víc, než dokáže splnit a nikdy si ani nebere víc, než kolik si zaslouží. Na to byl jako skladatel až příliš svědomitý, příliš árijský.
Autorka: Olena Semenjaka
Národní univerzita „Kyjevsko-mohyljanská akademie“
I. Black metal: subkultura nebo kontrakultura? Metodologické základy šetření
Black metal sdílí osud všech značně složitých a mnohostranných jevů, překračujících úzkou žánrovou identitu, a podobně jako Hegelův filozof dokáže „uchopit dobu podle myšlenky“, vždy v předstihu před svou dobou: ať už přijetím či totálním odmítnutím duchovních základů epochy. Oboje si ovšem žádá schopnost nadhledu. Jakožto nezpochybnitelný produkt modernity black metal současně odsuzuje moderní svět k smrti: nikoliv pouze ve vztahu ke křesťanství, ale proto, že jde o velké „proti“ všemu, čemu průměrný člen západní společnosti přikládá hodnotu: od konvenčních představ dobra a krásy až po metafyzickou podstatu samotného Bytí. Jinými slovy je tak black metal už na první pohled ztělesněním aktivně nihilistické fáze v metafyzickém procesu přehodnocení všech hodnot, vyhlášené Friedrichem Nietzschem.
Veriyhteys: Již v jednom z prvních čísel (5/1995) časopisu Resistance byla zmínka o black metalu a číslo 7 (1996) obsahovalo rozhovor s Graveland. Co se vám na black metalu coby evropském hudebním směru líbí? Co si myslíte o NSBM?
George Burdi: O black metalu toho nemůžu moc říci, protože extrémní a špatně produkované nahrávky kapel jsou pro mé uši neposlouchatelné, ale i když mají zajímavé texty a jsou hudebně na dobré úrovni, není to moje gusto. Chápu, že se pro-bělošské hudební hnutí dost vydalo tímto směrem, ale myslím, že je to spíš samolibé „požitkářství“ a strategická chyba.
VT: CD Ueberfolk vyšlo pod názvem Rahowa, což znamená „svatou rasovou válku“ (Racial Holy War). Co pro vás znamená Rahowa dnes? Je to pro vás pojem již zcela irelevantní? Muslimové mají malý džihád a velký džihád, z nichž první označuje fyzickou válku proti nevěřícím, zatímco druhý je chápán jako vnitřní duchovní boj. Může se toto rozlišování vztahovat také na moderní koncept Rahowy?
GB: Dřív jsem si skutečně myslel, že svatá rasová válka přichází v podobě občanské války bojované po liniích rasy. Nyní si to ale nemyslím. Američané se ocitnou v dlouhodobém patu a možná dojde k nějaké formě rasové separace, ale válku na život a na smrt nevidím jako reálnou možnost. Tento rozdíl je rozhodující pro další směřování, protože pokud v Americe nedojde k občanské válce, tak zřejmě půjde o dlouhodobý konflikt, který půjde vyhrát pouze tím, že lidé budou zakládat rodiny, budovat společenství a ovlivňovat kulturu šíření myšlenek.
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině židovskýchemigrantů z Maďarska narodil Paul Gottfried. Tento filozof, spisovatel a historik patří mezi nejvýraznější představitele amerického paleokonzervatismua velkou část své kariéry věnoval kritice neokonzervatismu. Jako mentor Richarda Spencera také patří k duchovním kmotrům alternativní pravice.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Autor: Jarosław Ostrogniew
Richard Leviathan mě zaujal už před nějakou dobou. Poprvé jsem jeho tvorbu zaznamenal už v Strength Through Joy, společném projektu s Timothym Jennem. Zařadili se do žánru v té době poměrně populárního „apokalyptického folku“ a jejich hudba vycházela na labelu Twilight Command Douglase P. z Death In June. Tehdy jsem o nich v nadsázce mluvil jako o „okcidentálních chráněncích“ (angl. Occidental protégé, hříčka na 
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
Nejnovější komentáře