Délský potápěč

Jean Raspail

Autor: Srdja Trifkovic

I když už uplynulo čtyřicet let od doby vydání jeho prorockého dystopického románu Tábor svatých 1] 2], je zde Jean Raspail stále s námi. Stále více smířený s faktem, že naše civilizace je na „cestě do záhuby“. Jak uvedl v rozhovoru, který vyšel 25. října 2013 ve Valeurs Actuelles, tak nemá absolutně žádný zájem připojit se k velké skupině intelektuálů, kteří plýtvají mnoho času debatami o přistěhovalectví, protože takové debaty považuje za zbytečné:

„Lidé již totiž podvědomě tuší že Francie, tak jak ji vytvořili naši předkové před staletími, je na cestě do záhuby. Obecenstvo je zabavováno nekonečnými řečmi o přistěhovalectví, avšak konečná pravda není nikdy nahlas vyslovena. Pravda, která je nevyslovitelná, jak poznamenal můj přítel Jean Cau. 3] Protože kdokoli se ji odváží vyslovit je okamžitě štván jak divá zvěř, odsouzen a posléze zavrhnut. Richard Millet se k této pravdě přiblížil a podivejte se co se mu přihodilo!“

(Známý francouzský spisovatel vyvolal v srpnu 2012 skandál, kdy publikoval esej „Literární chvála Anderse Breivika“ (Éloge littéraire d´Anders Breivik) ve které tvrdí, že norský atentátník je produktem ideologicko-rasového rozdělení způsobeného neevropským přistěhovalectvím a z toho důvodu si ho Norsko „zasloužilo“. Podle Milleta „to co nazýváme literaturou“ není nic jiného, než „hédonistickou tváří nihilismu, jehož je antirasismus teroristickou pobočkou“, 4] kdy většina současných spisovatelů zastává roli „řezníků“ a „patolízalů“. V důsledku pobouření nad jeho esejem byl Millet přinucen odstoupit z místa editora v předním francouzském vydavatelství Gallimard. V otevřeném dopise 120 spisovatelů, který vyšel v novinách Le Monde bylo Milletův spis označen za „fašistický pamflet, který je hanbou literatury“.)

Continue Reading

Johann Gudenus, místopředseda FPÖ

MO: Pane Gudenusi, jste považován za experta na Rusko a přítele Moskvy. Řekněte nám, kde se ten nový – nebo možná starý – strach z Ruska v lidech bere?

JG: Ten strach je stále založen na stereotypech studené války, někdy dokonce na zkušenostech z druhé světové války.

MO: Druhá světová válka skončila v roce 1945 a studená válka v roce 1989…

JG: Jak můžeme vidět, tento protiruský sentiment je velice jednoduché znovu aktivovat. Je zajímavé, že všechna liberální a levicová média, která v současnosti hlasitě agitují proti Moskvě jsou přesně ta, která ráda obviňují ostatní z předsudků a xenofobie.

MO: Čím zájmům tento strach z Ruska slouží?

JG: Samozřejmě neslouží zájmům Evropy. Pro nás, Evropany, je spolupráce s Ruskem mnohem důležitější než například se Spojenými státy. Vzhledem k protiruské mediální bouři by si to jeden nemyslel, ale je to tak. Měli bychom se ptát: V čím zájmu je, aby se Evropa a Rusko nesbližovaly? Není těžké na to odpovědět: Washington chce takovému sblížení zabránit za každou cenu.

Continue Reading

Vladimír Putin – krizový manažer

Autor: Colin Liddell

Události posledních dní na východě Ukrajiny vyvolávají záplavu otázek. Co se děje a proč ruští nacionalisté s neoficiální podporou Moskvy obsadili vládní budovy v řadě měst a vztyčili v nich barikády? Plánuje Putin anexi východní Ukrajiny?

Budeme snad – století od šílenství 1. světové války – znovu svědky série drobných eskalací vedoucích na cestu, po níž chce jít jen málokdo?

Odpovědi na tyto otázky se v tento moment nehledají snadno, je však možné nastínit několik bodů, které nám pomohou alespoň naznačit směr dalšího vývoje.

Především ignorujte veškerá kategorická a nesmiřitelná prohlášení. Většina těchto ostentativních projevů bojovnosti a neústupnosti – dokonce i ty z nich, podpořené automatickými zbraněmi (a facebookovými stránkami) – je jen póza, prováděná především pro potřeby kolegů, se kterými jste na záběru.

Jakmile ale začnou vzduchem hvízdat kulky a z neurčité eventuality se smrt stává hmatatelnou realitou, i ten nejotrlejší militant Pravého sektoru či hrdina Matky Rusi hledá kryt a hlavou mu probíhají myšlenky na jeho milované. Na Ukrajině se v současnosti nachází jen minimum skutečných kamikadze.

Dále je nutné věnovat se otázce vedení, především Vladimíru Putinovi. Ten má nepochybně „nervy z oceli“ a tisíc a jeden dalších macho přívlastků, které jsou média a blogosféra schopny vymyslet, nepochybně však nejde o šílence.  A právě vědomí této skutečnosti může paradoxně být jeho Achillovou patou.

Continue Reading

Příští zastávka – Švédsko

[Izraelské] ministerstvo vnitra přineslo v úterý zprávu, že desítky žadatelů o azyl z Eritreje byly během uplynulých několika týdnů letecky odeslány do Švédska. Bylo to poprvé, kdy žadatelé o azyl odešli do Švédska.

Ministr vnitra Gideon Sa’ar vyjednal transfer se švédskou vládou a Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Každý žadatel o azyl dostal darem 3500 amerických dolarů.

Zdroj Omri Efraim: Asylum seekers sent to Sweden in previous weeks, YNetnews.com 7. ledna 2014.

Z perspektivy etnonacionalisty jsou skutečnými nepřáteli Evropská unie a USA

Autor: Colin Liddell

Role geopolitiky a zájmů mocných národů a skupin  – zejména když se navzájem dostanou do konfliktu nebo naopak rovnovážného stavu – je v národně osvobozeneckých, nacionalistických a dalších podobných politických zápasech trvale podceňována.

Například Kurdové – navzdory tíživé potřebě, spravedlivým požadavkům na vlastní stát a zjevným třenicím mezi jejich sousedy – dosáhnou nezávislosti jen velmi obtížně, dokud pro tři dominantní skupiny, které je obklopují (Turci, Arabové, Íránci a supervelmoci, které je podporují) bude tento vývoj nevýhodný.

Podobný scénář se odvíjí na Ukrajině. Navzdory silným řečem zúčastněných stran je zřejmé, že situace směřuje k novému konsensu, jehož obsahem budou tyto body (1) tichý souhlas s novými hranicemi – např. Krymu jako součásti Ruska, (2) Rusové zastaví další růst nebezpečnějších separatistických tendencí na východní a jižní Ukrajině, (3) Západ poskytne podporu kyjevským liberálům a umírněným na úkor na ukrajinských nacionalistů, (4) přívod plynu zůstane otevřen.

To je škoda, protože rok 2014 má potenciál být svědkem evropské verze „arabského jara“ – což je přesně to, co Rusko, ani EU (což v zásadě znamená dominantní státy EU) a pochopitelně USA, nechtějí.

Ukrajinská revoluce byla důležitá ze tří důvodů:

Continue Reading

Setkání hlavního rabína Oděsy a jižní Ukrajiny Avrahama Wolfa s velitelem Ukrajinské národní sebeobrany, plukovníkem Valerijem Zagorodnym v oděské synagoze.

Poté, co vandalové dne 8. dubna pomalovali desítky domů nápisy „Smrt židům“, přispěchal člen vedení Pravého Sektoru, plukovník Valerij Zagorodny (velitel oddílů Ukrajinské národní sebeobrany – UNSO) z Kyjeva do Oděsy. Vandalové rovněž zhanobili památník mrtvým Židům na náměstí maršála Tolbuchina, kdy jej pomalovali hákovými kříži. Ve stejnou noc byl zhanoben stejnými nápisy i židovský hřbitov. Na hřbitovní zdi vandalové navíc napsali „Pravý Sektor“ a „Sláva Ukrajině“.

Zdá se, že obzvláště druhý incident přiměl Pravý Sektor k rychlé reakci, který poté vyslal do Oděsy svého vysoce postaveného představitele. Ten po příjezdu do oděské synagogy oznámil hlavnímu rabínovi Oděsy a jižní Ukrajiny Avrahamu Wolfovi, že jeho organizace nenese žádnou odpovědnost za tento vandalský akt a že ho odsuzuje.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter se srbským dobrovolníkem na jednom ze silničních zátarasů poblíž Sevastopolu.

James Porrazzo v rozhovoru s Manuelem Ochsenreiterem pro stránky Open Revolt

JP: Nedávno jsi navštívil Krym v době, kdy probíhalo referendum o připojení k Rusku. V prvé řadě by nás zajímalo, jak tě na Krymu přijali jako německého novináře?

MO: Byl to stejný druh přijetí, kterého se vám dostane kdekoli mimo „oblast Západu“. Jakmile lidé poznají, že nepracujete pro mainstreamové masmédia ve vaší zemi, přivítají vás vřele a přátelským způsobem. Je dobré, když nejste součástí průmyslu korporátních lží.

JP: Co se odehrávalo na ulicích před tímto historicky významným dnem? Zde v Severní Americe líčila masmédia obraz ruských jednotek, kontrolujících opozici pod pohrůžkou užití zbraní.

MO: Tyto pohádky nevysílala pouze americká masmédia. I v Německu jsme byli „svědky“ invaze, kdy ruské tanky a další vojenská technika obsazovaly Krym. Když jsem přijel do Simferopolu začal jsem po této ruské invazi pátrat. Zjistil jsem však, že se odehrávala pouze na televizních obrazovkách v západních zemích. Namísto depresivních „okupačních scén“ jsem viděl šťastné lidi, zachvácené nadšením ze „znovusjednocení“. Obyvatelé Krymu se těšili na den referenda.

Continue Reading

Cílem dnešních nacionalistů musí být zničení Státu a radikální reforma společnosti.

Dnes se řada evropských politických a intelektuálských loutkoherců označuje za patrioty, kterým v tomto ohledu není rovno. A tak máme patriotické socialisty, demokraty, patriotické komunisty, novináře a dokonce cizince.

Co to vlastně patriotismus je?

Patris znamená latinsky „otčina“. Patriotismus je tedy láskou k otčině. Výše zmínění „patrioti“ tedy zjevně nemůžou naplnit obsah tohoto pojmu, ať už pro ideologické (internacionalismus všeho druhu) či biologické (cizinci) důvody. Smutnou pravdou je, že v buržoazní parlamentní politické kultuře patriotismus prostě znamená loajalitu občanů ke stávající vládní garnituře.

V tomto moderním významu byl základní smysl slova – duchovní spojení s minulostí své pospolitosti a se svými krajany – téměř zcela zastíněn významem sekundárním – „loajalitou k státu“ – která se stala naprosto dominantní. Lze tak říct, že se objektivita vytratila a je za ni vydávána subjektivita. Rozklad významů a hodnot – i těch fundamentálních – je klasickým rysem společností v úpadku.

Continue Reading

François Duprat

Autor: Jez Turner

Nedávno jsem se na pozvání francouzských nacionalistů vydal na hřbitov v pařížské čtvrti Montmartre vzdát hold k hrobu a památce jednoho ze zakladatelů evropské identitární scény. Na jednoduchém, ale elegantním náhrobku z černého mramoru není žádný epitaf ani žalm. Vedle keltského kříže a nad daty 26. 10 1941 – 18. 3. 1978 je pouze vytesáno jméno ‚François Duprat‘.

V anglofonním světě zůstává Duprat téměř neznámý, ale na kontinentu jeho práce, spisy a celoživotní příklad zůstávají inspirací, jak dokazuje mj. plakát vysoce uznávané  španělské strany Movimiento Social Republicano.

Na dokonale upraveném hřbitově na Montmatre dostávají turisté letáky, které jim pomáhají najít hroby velikánů a dobrodinců. Duprat na seznamu chybí a když se jeho hrob zeptáte v kanceláři u vchodu, ochranka začne nervózně rozhazovat rukama a pokusí se schovat. Zmiňte jeho jméno před francouzským konzervativcem Cameronova typu a dá se za křiku „OAS!“ na útěk, liberálovi se objeví pěna u úst a socialisté s marxisty nervózně ztichnou a začnou si nervózně okusovat nehty.

Kdo tedy vlastně byl François Duprat?

Continue Reading

“It is not as wrong raping a Swedish girl as raping an Arab girl,” says Hamid, in an interview about a gang rape involving a Swedish girl and immigrant …

Autor: Fjordman

Zkraje letošního roku zveřejnil Simen Saetre v norském týdeníku Morgenbladet článek zabývající se znásilněními ve Švédsku. Je s podivem, že víc než vlastním problémem se zdál být znepokojen tím, že „xenofobové“ a „islamofobové“ jako já na toto téma také píšou. Už dříve Saetre bez jakéhokoliv důkazu tvrdil, že své články nemyslím vážně. Je ironií, že člověk, který přináší tvrzení neopírající se o fakta tvrdí, že mé texty a názory nejsou založeny na faktech.

Pojďme se na celou záležitost podívat trochu podrobněji.

Podle švédské Národní rady pro prevenci kriminality (Brottsförebyggande rådet — Brå) bylo ve Švédsku za rok 2013 na policii nahlášeno 5900 případů znásilnění. Toto číslo je o něco nižší než v předchozím roce, přesto je – stejně jako v několika posledních letech – blízké cifře 6000, s kterou budeme nadále pro přehlednost operovat.

Continue Reading

Totální stát v praxi?

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Základní pojmy:

Suverenita. Znáte definici: „Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu.“ (Myšlenka sama je Kierkegaardova, na to poukázal sám Schmitt.) „Výjimečný stav určuje sám sebe a normální stav.“ To je nejslavnější věta ze Schmittova spisu Polititická teologie. Jaký je smysl této teorie suverenity: Je současně teorií samého pomezí zákonů, jejich prosaditelnosti a jejich porušení – tedy vždy i současně teorií decize.

Co znamená vlastně suverenita, suprema potestas? Přirozeně – i to patří k politické teologii – jsou všechny podstatné pojmy státovědy sekularizované teologické pojmy – a to platí a fortiori pro suverenitu. Suverénem je ve vlastním smyslu jen Bůh. Ten má vskutku suprema potestas  (svrchovanou moc). Suverenita je moc, která může ustavovat absolutně, která klade něco mimo sebe samu. Ale již ve středověkých úvahách (u Dunse Scota), ale i v německém idealismu (u Fichta) bylo pamatováno, že ten, kdo něco ustavuje, se v témže momentu omezuje. Aby zůstal suverénním, musí tedy zákon, aby to neomezovalo suveréna, být zrušen.

Tento vzorec je vzorcem suveréna, který, když platí ústava, tak ji může zbavit platnosti, a tato suverenita se uplatňuje opačným způsobem v případě revoluce, kdy zde žádná ústava není a právě kdy suverén právo ustavuje. Vůdce ochraňuje právo je pak bytostně pozicí, která vytváří suverenitu v momentu neplatnosti zákonů: Vůdce tvoří jako suverén právo. To je decize.

Continue Reading

Dům odborů v centru Kyjeva, odkud podle Mikaela Skillta stříleli ze třetího patra ostřelovačí patřící k opozici

Ještě před třemi týdny pracoval Mikael Skillt pro jednu stavební firmu ve Stockholmu. Dnes je dobrovolníkem jedné nacionalistické organizace v Kyjevě. V rozhovoru pro Fria Tider Skillt vypráví o Ukrajině, kde byla policie nahrazena pravicovými polovojenskými skupinami.

Na konci února, pouze několik dnů po svržení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče se Mikael Skillt vydal letecky směrem Kyjev. Nechal za sebou rozpadlý vztah, řadový domek na předměstí Stockholmu a dobře placené místo projektanta ve stavební firmě.

Účelem jeho cesty bylo přihlásit se jako dobrovolník do jedné nacionalistické organizace, která se díky ústřední roli, kterou hrála v průběhu revoluce na Ukrajině, změnila z relativně marginální organizace na organizaci, která ovládá ulice Kyjeva.

Nebylo to jednoduché rozhodnutí, jak nám (Fria Tider) Skillt řekl přes Skype. Jeho bývalý zaměstnavatel a zároveň osobní přítel nebyl jeho náhlou výpovědí a odchodem na Ukrajinu příliš nadšen. Skillt přesto šel z pocitu solidarity s ukrajinskými nacionalisty. Jak říká: „Na kyjevských ulicích umírali nacionalisté a v mých možnostech bylo jim pomoci. To považuji za důležitější než osobní prospěch a pohodlí.“

Continue Reading

Nebe – jen ono jako zdroj krásy a náboj života může soupeřit s dórským výrazem, který usiluje o dokonalost.

Gottfried Benn – Biologicky podložená politika

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Třinácté „fascikly“ jsou tečkou, alespoň prozatímní, za naším studiem osobnosti a díla Gottfrieda Benna. Zasvěcují do jeho prozaických textů z let 1933–1935, které pojednávají např. o národně socialistické revoluci, eugenice, totálním státě a úloze umění v něm.

Ukázky:

Nové dějinné hnutí je tu, začíná rozvíjet svůj výraz, svou řeč, své právo, typologicky není ani dobré ani zlé, začíná své bytí, svou existenci, vstupuje do ní, difamováno ze všech stran. Intelektuálové říkají, že jde o vítězství nízkosti. Kultura je ohrožena, ideály jsou ohroženy, právo, lidskost… Jak ale určit měřítko mezi ušlechtilým a nízkým? Když přišli galilejští, Gótové, sansculoti, bylo to stejné. Dějiny není možné odhlasovat.
Der neue Staat und die Intellektuellen

Líčíte to tak, jako kdyby to, co se dnes v Německu odehrává, ohrožovalo kulturu, civilizaci, jako kdyby horda divochů ohrožovala celé lidstvo, ale, a tak zní má protiotázka, jakpak si vlastně představujete, že se dějiny dějí? Domníváte se, že jsou zvlášť činné ve francouzských lázních? Představte si kupříkladu dvanácté století, přechod od románského ke gotickému pocitu, myslíte, že se to diskutovalo?
Antwort an die literarischen Emigranten

Continue Reading

Nemáme v plánu zachránit liberalismus, jak si jeho teoretici plánují – naším cílem je zabít ho jednou a provždy.

Autor: Alexandr Dugin

Ideologická dimenze nadcházející války s Ruskem

Válka proti Rusku je v současnosti na Západě nejdiskutovanějším tématem. Momentálně jako pouhý návrh nebo možnost, který se ovšem v závislosti na rozhodnutích všech stran zúčastněných v ukrajinském konfliktu – Moskvy, Washingtonu, Kyjeva a Bruselu – může stát realitou.

Nechci se zde zabývat všemi aspekty tohoto konfliktu a jeho historií. Místo toho se pokusím o analýzu jeho hlubších ideologických kořenů. Mé pojetí nejzávažnějších událostí je založeno na Čtvrté politické teorii, jejíž principy jsem popsal ve stejnojmenné knize (kterou vydalo nakladatelství Arktos v roce 2012).

Proto nebudu válku Západu proti Rusku zkoumat z hlediska rizik, nebezpečí, nákladů či následků, ale pokusím se osvětlit její ideologický význam z globální perspektivy. Místo války samé (skutečné či virtuální) se budu zamýšlet nad jejím smyslem a podstatou.

Podstata liberalismu

Současný Západ má jedinou vládnoucí ideologii – liberalismus. Ten se objevuje v mnoha verzích, podobách či odstínech, jeho podstata je ale vždy stejná. Liberalismu je vlastní vnitřní, základní struktura, která se řídí následujícími axiomatickými principy:

Continue Reading

Občanská společnost podle Havla: „Nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu.“ (Bělehrad, 1991)

Autor: Radim Lhoták

Havlovská fronta mystifikátorů se nám snaží namluvit, že budovat občanskou společnost je pokročilý požadavek doby. Podezření ke každému hnutí, které má ve svém názvu slovo „občanské“, je proto na místě.

Václav Havel byl dovedný manipulátor a propagátor Nového světového řádu pod vládou globálních elit a parazitů. Mistrně kombinoval nesouvislé pojmy a dával jim nový obsah. Ve slovním spojení „humanitární bombardování“ to samozřejmě přehnal a sám jistě svého přehmatu později litoval. Nicméně v mnoha dalších rétorských kouscích při svých hovorech k lidu dokázal podat temná a ďábelská mámení ve světle nejvyšší péče o blaho člověka. Jedním z takových osudných přeludů je pojem „občanská společnost“.

Občan Havel byl humanista a mistr prázdných frází a floskulí. Dokonale zvládl metodu manipulace s lidským vědomím, jejímž smyslem je vykradení pravého významu slov, aby se tak mysl lidí odvedla od všeho, co je pro ně vskutku podstatné. Občanské uvědomění a každé občanské hnutí tak postavil proti politice o sobě. Občanský od té chvíle znamená apolitický. Ne-politický postoj byl povýšen na vyšší morální stupeň. Nelze dost docenit tento záludný psychologický tah proti tradičnímu chápání člověka. Není lepší způsob, jak odstavit lidský vzdor vůči politické moci na vedlejší kolej, než z něho učinit ne-politické občanské hnutí a tak ho marginalizovat. Pojem občan byl dokonale vyprázdněn proklamací občanské sounáležitosti, z níž vše politické musí být odstraněno a převedeno na univerzální bázi vzájemné lásky a spravedlnosti mezi lidmi sobě rovnými bez ohledu na původ, rasu, národnost a vyznání. Veškeré etické pohnutky lidského ducha jsou tak kosmopolitizovány a pozbývají závaznosti v anonymitě davu. Abychom pochopili potměšilost této doktríny, musíme podrobit pojem občanské společnosti hlubšímu prozkoumání.

Continue Reading

NPD je jedinou věrohodně mírovou politickou stranou v Německu.

4. března 2014 vydal místopředseda NPD Karl Richter oficiální tiskové prohlášení ohledně situace na Ukrajině. Vystupuje v něm proti západnímu vměšování a válečnému štvaní NATO:

„Západní výzvy proti další eskalaci napětí jsou s ohledem na 20 let trvající podvratné aktivity v zemi a mnohamiliardovou finanční podporu prozápadním a protiruským silám čistým pokrytectvím.“

Richter označuje konflikt za další ze Západem vyprovokovaných konfliktů následující syrský model. Podle něj se NPD prokázala být jedinou věrohodně mírovou politickou stranou v Německu.

Dále zdůrazňuje absenci národní suverenity německého státu, zjevnou z vazalského vztahu berlínské vlády k Washingtonu. Tiskové sdělení zakončuje touto výzvou:

Continue Reading

Westboro Baptist Church – důkaz, že Bůh miluje liberály

Autor: Michael Enoch

Když jsem poprvé před pár lety uviděl v médiích zmínky o Baptistické církvi z Westboro (Westboro Baptist Church – dále jen WBC) tak jsem se prvně od srdce zasmál a v duchu si říkal, že si někdo musí dělat p***l. Poté jsem si ale pomyslel, že nejpíš půjde o nějaké magory. Dělalo mi problém to brát vážně, protože WBC splňuje v čisté a koncentrované formě představu každého levičáka o jeho opozici. Členové církve jsou běloši, venkované, nábožensky založení a extrémně bigotně zaměření proti nejslavnější diskriminované skupině současnosti.

Nehodlám zde zatracovat, ani obhajovat WBC. Považuji je za mírně zábavné, celkově mě však nechávají chladným. Co mě však připadne zajímavé je skutečnost, proč o ně všichni jeví takový zájem. Jde o zanedbatelnou malou skupinu, jejíž názory jsou tak vykolejené, že je těžké ji nebrat jinak, než jako bandu primitivních uřvanců. Proč jim přikládat význam? Proč je prostě neignorovat? Kulturní levice ovládá tuto zemi. Má moc se zbavit WBC, nebo ji zcela ignorovat – tak proč to neudělá? Nabízí se jediné vysvětlení – protože levičáci WBC potřebují.

Continue Reading

Linksfaschismus? Ano, budiž!

Autor: Alan Johnson

„Liberálové vždy říkají o totalitářích, že mají rádi lidstvo jako celek, avšak žádnou schopnost vcítění se do konkrétních lidí, není-liž pravda? OK, to mě naprosto vyhovuje. Lidstvo? OK. Velké myšlenky, velké umění. Ale konkrétní lidi? Děkuji, nemusím. Devadesát devět procent lidí jsou nudní idioti.“ 1] Slavoj Žižek

Studie Zeeva Sternhella o meziválečném francouzském fašismu 2] změnila – nebo spíše měla změnit – úhel pohledu na tento fenomén, poněvadž ukázala, že fašismus nebyl „ani levice, ani pravice“. Namísto toho byly zdánlivě opačné extrémy jednotné ve své nenávisti k tomu, co nazývaly „etablovaný neřád“ materialismu, parlamentní demokracie a buržoazní společnosti, stejně jako v jejich „znechucení vlažností“ a fascinací „ideou násilného vysvobození z prostřednosti“. Tyto myšlenky, nebo spíše předsudky, získaly na vlivu a vytvořily intelektuální klima, které bylo schopné erodovat „morální legitimitu celé civilizace“ a poskytnout podporu vznikajicí ideologii vzpoury, založené na duchu a vůli.

Zatímco „intelektuální rock star“ Slavoj Žižek, člověk oslavovaný ve studentských kampusech po celém světě, se okázale staví do krajně levicové části politického spektra, většina jeho senzibility – jeho skladba pocitů a reakcí na svět okolo něj – nepřipomíná nic jiného, než meziválečný evropský fašismus.

Continue Reading

Autor: Alexandr Dugin

V tomto obtížném čase, kdy se odvíjí vážná krize na naší západní hranici, bych se rád obrátil na americký lid, abych mu pomohl lépe pochopit postoje ruských vlastenců, které sdílí většina naší společnosti.

Rozdíl mezi dvěma významy pojmu „být Američan“, z ruského pohledu

1. Důkladně rozlišujeme mezi dvěma odlišnými entitami: americkým lidem a americkými politickými elitami. První máme skutečně rádi, druhou hluboce nenávidíme.

2. Američané mají svébytné tradice, zvyky, hodnoty, ideály, možnosti a náboženské víry. Ty každému zaručují právo na odlišnost, svobodu volby, možnost stát se a být kýmkoliv dle své vlastní vůle. To je úžasná vlastnost, která dodává sílu, hrdost, sebeúctu a jistotu. To my Rusové obdivujeme.

3. Americké politické elity – zejména na mezinárodní úrovni – myslí a jednají v rozporu s těmito hodnotami. Trvají na konformitě a považují americký styl života za univerzální a závazný. Upírají jiným národům právo na odlišnost a vnucují všem pravidla tzv. „demokracie“, „liberalismu“, „lidských práv“ atd., které často nemají nic společného s hodnotami ne-západních nebo prostě ne-amerických společností. Toto je ve zjevném rozporu s vnitřními zásadami a hodnotami Ameriky. Uvnitř hranic je právo na odlišnost zaručeno, vně je upíráno. Proto máme za to, že problém spočívá v americké politické elitě a jejích dvojích standardech. Ze zvyků se stala pravidla a protiklady jsou považovány za logicky platné.  Tomu nerozumíme a ani to nepřijímáme – zdá se, že americké elity jsou vlastně zcela neamerické.

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Životopisná data a dílo

Carl Schmitt se narodil 1. července 1888 v Plettenbergu v Sauerlandu, na antipruském západě, kde vyrostl pod vlivem Bismarckova kulturního boje a kde byl vychován katolicky. Studoval práva.

V roce 1910 složil referendářské a doktorské zkoušky prací na téma O vině a druzích viny. [1] Pak pracoval jako referendář v bavorském úřadu pro válečné hospodářství. V roce 1915 se stal asesorem ve Štrasburku, kde se habilitoval prací Hodnota státu a význam jednotlivce. [2]

Revoluci prožil Schmitt v Mnichově, v kruhu elitních právníků okolo Georga Kerschensteina, pedagoga žijícího v letech 1854 až 1932, zakladatele pracovní školy, sociálního pedagoga. Schmitt přišel do styku i s Kurtem Eisnerem a Ernstem Niekischem, zažil v roce 1919 konec Bavorské republiky rad. Poté se Carlu Schmittovi podařilo seznámit s Maxem Weberem – v posledním období jeho života – , označoval se za jeho žáka. Od roku 1921 přednášel na Mnichovské vysoké obchodní škole, nejen trestní právo, svůj původní obor, nýbrž i ústavní právo. Ještě v tomtéž roce byl povolán na universitu v Greifswaldu přednášet veřejné právo, a v roce 1922 byl povolán do Bonnu.

Continue Reading