Délský potápěč

Radim Lhoták

U příležitosti vydání jeho třetí knihy jsme Radima Lhotáka (nar. 1953) požádali, aby nám něco málo řekl o své životní pouti za tisíci a tisíci řádky, které v průběhu let napsal. Souhlasil s výhradou, že za něho nejlépe hovoří jeho texty, a zaslal nám následující stručné vyznání…

Mám-li hovořit o sobě a učinit jisté veřejné vyznání, musím dopředu upozornit, že jsem nenapravitelný introvert. To samo o sobě představuje zábranu, nicméně svým literárním dílem se otevírám tak jako tak, tudíž bude lépe se dopředu do toho kyselého jablka zakousnout a říci na rovinu alespoň to, co může zajímat mé čtenáře.

Continue Reading

Daniel Defoe – Robinson Crusoe (Odeon, 1975)

Autor: Roberto Pecchioli

V době kultury vymazávání (cancel culture, občas překládané jako „kultura rušení“ – pozn. DP), kdy se i Beethovenova hudba a Homérovy eposy odsuzují podle neuchopitelného soudu současnosti, kdy je Shakespeare obviňován ze sexismu, antisemitismu a pohrdání postiženými, je zvláštní, že jedno z nejvýznamnějších děl anglické literatury, Robinson Crusoe Daniela Defoa (1660-1731), je zpochybňováno jen zřídka. Vyšlo v roce 1719 a okamžitě zaznamenalo mimořádný úspěch, který trvá dodnes, ačkoli dnes je považováno především za mistrovské dílo dětské literatury. Zápletka je dobře známá: námořník Robinson unikne ze ztroskotané lodi a přistane na opuštěném ostrově, kde žije dvanáct let sám. Daří se mu, jak nejlépe umí, najde víru v Boha a pak potká domorodce, „vznešeného divocha“, kterého zachrání před kanibalským kmenem. Nazve ho Pátek podle dne v týdnu, kdy na něj narazí, vychová ho, naučí ho anglicky a udělá z něj poddaného. Po osmadvaceti letech se Robinsonovi podaří spolu s Pátkem vrátit do civilizace, aby s ním zažil další dobrodružství. Jeho ostrov se mezitím stává mírumilovnou španělskou kolonií, jejíž je jmenován guvernérem.

Málokterá zápletka je politicky nekorektnější než Robinson. Proč na něj tedy „bdělí“ (woke) neútočí s takovou vehemencí, jakou nešetří Danteho, přes Michelangela – jeho Sixtinská kaple provinile představuje pouze bělochy – až po Aristotela, zavrženého za to, že ve 4. století před naším letopočtem ospravedlňoval – v Řecku – otroctví? Dokonce i rozzlobení „bdělí“ mají vodítko a náhubek, a to od nejvyšších stupňů globalismu, od pánů, kteří je usadili na trůn, do čela novin, televizních sítí, vydavatelských domů a mediálních konglomerátů. Důvod je prostý: Robinson je symbolem, dokonalou reprezentací jejich ideologie, jednoho ze základních mýtů liberálního individualismu.

Continue Reading

Triáda – Sérant, Hamsun, Pound

Vychází jako sedmý svazek bílé edice Metanoia

K Ezru Poundovi toho na Délském potápěči během let vyšlo dost. A brněnském nakladatelství Atlantis již před více jak dvaceti lety zahájilo vydávání jeho sebraných spisů, jimž pochopitelně dominují Cantos. Jejich hodnotu a význam naznačí už jen pohled na anglicky psané heslo „Ezra Pound“ z Wikipedie. V tomto článku se proto soustředíme pouze na naši novou knížku, zaměřenou na poslední vrcholné období Poundova života – opravdu živelně činné – v Italské sociální republice.

Neboť od ledna 1944 až do posledních dubnových dní následujícího roku mu republikánský tisk zveřejnil přes sto různých příspěvků (články, básně, poznámky, manifesty, překlady, eseje), republikánská vláda navíc nechala vydat šest jeho textů a překladů v podobě knih a brožur, sedmý samostatný titul si vydal vlastním nákladem, a k tomu ještě tisíce a stovky plakátků s konfuciánskými státnickými hesly do ulic i pro školy a jiné instituce, které ve svých bezmála šedesáti letech neváhal sám vylepovat.

Continue Reading

Pyramida v Cholule se španělským kostelem na vrcholku

Autor: Mars Ultor

Vedle fascinujících megalitických kultur se v Indonésii a v jihovýchodní Asii nacházejí také stupňovité pyramidy a mohyly. Nerozumím tomu, jak je možné, že stupňovitá pyramida je takto univerzálně a globálně rozšířeným stavebním tvarem. Je snad pyramida natolik intuitivní tvar, že k němu dospěje každá civilizace či tradice na určitém stupni svého materiálního vývoje? Existuje v lidských duších nějaká časem a prostorem neomezená touha stavět tří-, sedmi- a devítistupňové pyramidy?

Continue Reading

Morgan Ariel, jedna z mnoha internetových komentátorů, kteří v poslední době naskočili na antisemitskou vlnu. (Foto z jejího Instagramu)

Autor: Travis LeBlanc

Ještě v dobách největší slávy „alt-right“ (přibližně první polovina minulé dekády, pozn. DP) jsem si nejednou postesknul nad tím, že hnutí až nevyvratitelně spravedlivé je do takové míry obýváno lidmi morálně nepříliš vábnými. Nebyla to jistě celá a dokonce ani většina alternativní pravice, ale stěží jste mohli ujít více než pár pomyslných kroků, aniž byste narazili na nějakého narcistního sociopata, narkomana, zhýralce nebo zástupce jiného z nepřeberného množství protispolečenských osobnostních typů.

Co jsme ale měli dělat? Když se člověk postaví za myšlenky, jejichž otevřené zastávání ho může snadno stát všechno, logicky z toho plyne, že značná část těch, ochotných podstoupit toto riziko, budou lidé, kteří toho nemají zrovna moc ztratit. Logickým důsledkem vysoké rizikovosti veřejné podpory bělošského nacionalismu pak je i výrazné nadzastoupení lidí se sklony k riskantnímu chování, kteří ovšem nemají daleko ani k jiným nebezpečným aktivitám, jako jsou užívání drog, netradiční sexuální chování, drobná kriminalita atd.

S ohledem na výše nastíněné a přesvědčení, že pokud chcete mít co do činění s bělošským nacionalismem, musíte být alespoň trošku blázni, jsem se v té době se skřípěním zubů rozhodl tolerovat i naše poněkud bláznivější druhy, alespoň dočasně. Vždycky jsem ale setrvával v naději, že to tak nezůstane navždycky. S postupným pohybem Overtonova okna a přibližováním našich myšlenek hlavnímu proudu se riziko spojené s otevřeným bělošským nacionalismem – jak jsem doufal – sníží, a tím hnutí snáz bude moci rekrutovat z nových okruhů: stabilnějších, neurotypických lidí bez mučednického komplexu.

Continue Reading

Elon Musk a Benjamin Netanjahu při návštěvě kibucu Kfar Aza, zničeného po útoku organizace Hamás 7. října 2023

Autor: Jason Kessler

Byznysmen Elon Musk v poslední době prokázal značný potenciál jako kritik ilegální imigrace, protibělošských nálad a dokonce i ze řetězu utrženého vlivu židovské lobby. Proto bylo pohled na jeho rituální ponížení během nedávné omluvné cesty od Osvětimi po boku Bena Shapira tak nepříjemný.

Muskovi se společně s jeho tříletým synkem X Æ A-XII dostalo „sebekritické seance“ (v angl. struggle session, původně označení pro praxi raného čínského maoismu, spočívající ve veřejné, až rituální (sebe)kritice politicky se provinivšího – pozn. překl.), při byl Shapirem i dalšími židovskými předáky náležitě poučen o holokaustu, což je ironické a trpké tím spíše, že od 2. světové války uplynulo skoro 80 let a židovský stát Izrael se v těchto týdnech a měsících dopouští genocidy na okupovaných palestinských územích.

Degradující rituál pokračoval na fóru pořádaném Evropskou židovskou nadací (EJF), kde se Musk, jeden z nejbohatších a nejmocnějších mužů světa, fakticky zřekl své bělošské příslušnosti s tím, že kvůli svým typicky židovským vlastnostem a velkému množství židovských přátel je vlastně „Židem ambicemi“ – jako by snad evropské skupiny byly čímsi podřadným vůči židovské rase, co je žádoucí překonat a opustit.

Continue Reading

Na aversu amerického státního znaku jsou imperiální symboly, na reversu osvícenské nebo zednářské symboly, jako by se tím chtělo symbolicky sdělit, že Spojené státy mají imperiální křesťanský líc a osvícenský či zednářský rub.

Autor: Mars Ultor

Státní symboly – vlajky, hymny, znaky – mají, stejně jak národní mýty, tajemnou moc. 1]  Zdá se, že státní symboly nejsou výtvorem nějakých nahodilých historických procesů, ale jsou dány moderním státům či národům při jejich vzniku, a na nevědomé úrovni tvarují jeho kolektivní mentalitu, je v nich vetkán smysl, osud, celý příběh zrodu i zániku. Jsou jakýmsi nevědomým vyjádřením kolektivní mentality, zakladatelských idejí, postavení ve světě a v hierarchii státních útvarů, podobně jako různé symboly na uniformách určují hierarchii v rámci armády, různé figury a tvary šítů v heraldice ihned prozrazují postavení nositele u dvora.

Continue Reading

Je čas otevřít další frontu – frontu v oblasti ideologie, světonázoru, společenského vědomí

Autor: Alexandr Dugin

Ve vší vážnosti, liberální hegemonie v zemi je stále velmi silná. Skutečností je, že prakticky všechny základní postoje předávané ve vzdělávání, humanitních vědách a kultuře od roku 1991 byly postaveny na přísně liberálních základech. Všechno v naší zemi je liberální, počínaje ústavou. Dokonce i samotný zákaz ideologie je čistě liberální ideologickou tezí. Liberálové nepovažují liberalismus za ideologii jako takovou – je to jejich „pravda posledního stupně“ a „ideologií“ rozumějí vše, co tuto „liberální pravdu“ zpochybňuje – například socialismus, komunismus, nacionalismus nebo politické učení tradiční společnosti.

Po zániku SSSR převládla v Ruské federaci liberální ideologie. Zároveň však od samého počátku nabývala totalitního charakteru. Liberálové obvykle kritizují totalitarismus – jak pravicový (nacionalistický), tak levicový (socialistický) – a zároveň liberalismus ukvapeně ztotožňují s „demokracií“ a staví jej do opozice vůči jakémukoli totalitnímu režimu. Hluboká filosofka a Heideggerova žačka Hannah Arendtová však pronikavě poznamenala, že totalitarismus je vlastností všech moderních politických ideologií, včetně liberální demokracie. Liberalismus není výjimkou, i on má totalitní povahu.

Continue Reading

Praha prohrává v boji s (nejen) vizuálním smogem

Autor: Karel Veliký

Když se manželé Hradečtí jako poměrně úspěšní lidé rozhodli pomáhat osobám na okraji společnosti, psal se počátek devadesátých let. Starali se o bezdomovce tak obětavě, že si je vodili do bytu, aby je nasytili, umyli a nechali přespat. Postupně jim ale tato obětavost přerůstala přes hlavu. Do bytu přicházelo stále více bezdomovců, až se manželé cítili ve vlastním obydlí už spíše jako cizinci. Lidé z ulice si bez skrupulí brali všechno, co jim padlo do ruky a málem udělali bezdomovce i z manželů Hradeckých… – Tísnivou situaci jednoho manželského páru se ještě podařilo napravit. Nynější „welcome-diktát“ však spěje k tomu, že by se v obdobné nouzi mohl zanedlouho ocitnout celý národ…

Počet na první pohled, či poslech, nečeských obyvatel země, o které se dosud setrvačně mluvívá jako o „naší“, se strmě zvyšuje. Až se člověk diví, kde všichni ti cizinci – při nedostatku, resp. drahotě, bytů pro našince – vlastně bydlí? V Praze nabývají nečeský ráz již celé ulice a nejde přitom jen o všudypřítomný vizuální smog, světácky vyhlížející obrazy a nápisy na nejroztodivnějších reklamních poutačích a vývěsních štítech, smog produkovaný i domorodci (jak těmi zcela naivními-nevědomými, tak vypečenými-uvědomělými), imitujícími při svém kargo-kultu západní vzory, nýbrž o probíhající etnickou proměnu. Konfrontováni s touto ňujorkizační (či kalifornizační) skutečností, připomeňme si co nejstručněji historii přenárodňování české země. Nikoli ovšem pravěké či starověké, ba ani středověké, neboť jejich archeo-historické popisy vždy ovlivňovaly dobově podmíněné politické zájmy, nýbrž až novověké, doložitelné neutrálním pramenem berní ruly neboli „prvním úplným soupisem daňových povinností v Českém království “.

Continue Reading

Oswald Spengler

Autor: Oswald Spengler

Telegrafická odpověď na anketu amerického magazínu Cosmopolitan

Na otázku, zda bude někdy možný světový mír, může odpovědět jen znalec světových dějin. Být znalcem světových dějin však znamená znát lidi podle toho, jací byli a vždy budou. Většina lidí nikdy nepochopí, že velký rozdíl spočívá v tom, zda o budoucích dějinách uvažujeme podle toho, jaké budou nebo jaké bychom je chtěli mít.

Mír je přáním, válka je faktem a lidské dějiny se nikdy nestaraly o lidská přání a ideály. Život je bojem mezi rostlinami, zvířaty a lidmi, bojem mezi jednotlivci, společenskými třídami, národy a státy, ať už se odehrává v hospodářské, sociální, politické či vojenské formě. Je to boj o moc, o prosazení vlastní vůle, výhody nebo vlastního názoru na to, co je užitečné a oprávněné, a pokud selžou ostatní prostředky, člověk se vždy chopí toho posledního, totiž násilí.

Jednotlivce, který používá násilí, můžeme nazvat zločincem, třídu považovat za revoluční či za vlastizrádce, národ za krvežíznivý, ale na věci to nic nemění. Dnešní světový komunismus má své války za povstání, koloniální říše za pacifikaci cizích národů, a pokud by byl svět jednotným státem, nazývaly by se války povstáními. To vše jsou jen rozdíly ve slovech. Nebezpečným faktem je, že dnes mluví o míru jen bílé národy, nikoliv mnohem početnější barevné národy. Dokud tak mluví jednotliví myslitelé a idealisté – mluvili tak ve všech dobách -, nemá to účinek. Pokud se stanou celé národy pacifistickými, jde o symptom sešlosti věkem. Nejedná se o silné a neopotřebované rasy, ale o zřeknutí se budoucnosti, neboť pacifistický ideál znamená konečný stav, který je v rozporu se skutečností života.

Continue Reading

Petr Drulák a Ilona Švihlíková během trialogu „Co nás čeká a nemine?“

Autor: A. J. Tůma

Petr Drulák v trialogu zakladatelů spolku Svatopluk nazvaném Co nás čeká a nemine?, zveřejněném i na YouTube (s Michalem Semínem a Ilonou Švihlíkovou) komentuje Carlsonův rozhovor s Putinem:

„On (Putin) říká: Nad Američany se dá těžko vyhrát propagandistická válka. A to bych řekl je určitý fakt, který mějme na mysli, protože tady se neustále opakuje ruská propaganda, kremelská propaganda. Uvědomme si, že Rusové jsou v propagandě naprostí břídilové, ale naprostí. Prostě ti, kteří vytvořili moderní aparát propagandy, a kteří ho zdokonalili do toho, co dneska znamená dělat kvalitní propagandu, jsou Spojené státy americké. Platí to od dvacátých let, kdy tam vychází ta klíčová knížka od Bernayse Propaganda, která inspirovala Goebbelse, to přichází ze Spojených států. A Spojené státy v tom jsou dokonalé. Proto ta ruská propaganda je taková neumělá až směšná, a ten Putin to ví a říká ‚my se do toho nepouštíme, a navíc kdybychom odhalili všechny ty argumenty, tak akorát odhalíme svoje zpravodajské zdroje, a to nás poškodí‘. Takže tohle byla jeho reakce, která myslím zase nám dává jinou perspektivu na to, když se mluví o všech těch propagandách. Ten, kdo vytváří tu nejefektivnější propagandu, to je Západ, a především Spojené státy. A to vidíme v tom našem mainstreamu. To jsou propagandistické produkty, které někdy jsou fakt chytře udělané, a není úplně jednoduché je prohlédnout. U těch ruských propagandistických produktů, nebo u toho co se spojuje s tím Kremlem, to jsou většinou tedy řekl bych někdy až amatérské pokusy, z toho, co tak koluje.“

Continue Reading

Kterým směrem, Ukrajino?

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

Reakce na úvahu Constantina von Hoffmeistera Deset let ukrajinského úpadku

Silné nutkanie a chuť kričať ma prinútili zareagovať aspoň z časti na článok, ktorý tu nedávno vyšiel a celkovo na články podobného obsahu. Ja viem, je to ako hádzať hrach o stenu, ale ako sa vraví, čo je napísané, to je dané. Avšak taký obšírny, komplikovaný problém menom Vojna na Ukrajine tu už dávno nebol, navyše je o to viac aktuálny, že sa odohráva pri našich hraniciach, ako slovenských, tak aj českých, a preto je potrebné, hoc aj krátko zareagovať na štvanú propagandu z každej strany.

Continue Reading

Charles Meynier – Clio, múza historie (1800)

Autorka: Clotilde Vennerová

Pět bodů proti dějinnému pesimismu („vše je ztraceno“)

Dominique Venner a historie

O historii se Dominique zajímal z více důvodů. Měl, jak vysvětluji ve své knize (à la rencontre d’un cœur rebelle), tři životy: první, v němž byl politickým aktivistou, druhý, rozjímavější, který nazývám lesním útočištěm, a třetí, v němž byl historikem, jak ho známe. Studium historie nabylo myslím plně na významu v momentě, kdy skončil s politikou, tedy na konci jeho prvního života. Opravdu to zakoušel jako smrt svého druhu. Aby tuto zkoušku překonal, odešel na venkov, založil rodinu a tak patnáct let tam zasvětil psaní knih o historii zbraní, přitom ale metodicky a intenzivně četl především historické práce. Během všech těch let si nikdy nepřestal klást otázku „co dělat?“, „co předávat?“ A odpovědi nalezl právě ve studiu dějin. Historie je, když ji zkoumáme aktivním myšlením, nevyčerpatelným zdrojem úvah. Přistupoval k ní jako myslitel, ne jako učenec ulpívající na nepodstatných detailech. Je to právě studium historie, co mu umožnilo pochopit krizi smyslu civilizace, kterou evropské národy procházejí. A pak na tuto krizi smyslu v četných historických dílech, mám na mysli zejména dvě knihy: Historie et Traditions des européens a Le Samouraï d’Occident, nikdy nepřestal odpovídat.

Continue Reading

MHP – anglosaský byznys, životně důležitý pro ukrajinskou a celosvětovou potravinovou bezpečnost

Autoři: Andy Bounds, Raphael Minder, Barbara Erling

Evropská unie nalila téměř 1 miliardu dolarů do velkých zemědělských podniků ve válkou zmítané zemi

Evropská banka pro obnovu a rozvoj napumpovala od ruské invaze téměř 1 miliardu dolarů do kuřecích farem a dalších velkých ukrajinských potravinářských podniků a financovala levný export, který nedávno pomohl rozšířit protesty zemědělců v celé EU.

Od roku 2022 půjčila Evropská banka pro obnovu a rozvoj ukrajinským výrobcům vajec, drůbeže a cukru, kteří budou brzy čelit kvótám na ochranu pracovních míst v EU, 890 milionů dolarů, uvedla banka pro Financial Times.

V Polsku, které je největším producentem kuřecího masa v EU, se zemědělci postavili do čela několikaměsíčních protestů proti rozhodnutí EU zrušit omezení dovozu z Ukrajiny. Polští agropodnikatelé jsou obzvláště znepokojeni evropským financováním MHP, největší ukrajinské drůbežářské společnosti, která v posledních dvou letech obdržela více než pětinu všech úvěrů od EBRD.

Continue Reading

Richard Hanania

Autor: Richard Hanania

Proč je nenávist k Americe obvykle nenávistí k lidskosti?

Alexej Navalnyj podle všeho zemřel v trestanecké kolonii a načasování této tragické události zafungovalo jako naprosto dokonalá ukázka morální i intelektuální prázdnoty antiamerické pravice v pohledu na Rusko, bezprostředně po sérii ponižujících videí Tuckera Carlsona, kde natáčí různá místa v Moskvě a označuje město za nebe na zemi. Jedna věc je mýlit se běžným a pochopitelným způsobem, zcela jiná pak vydat se do cizí země a vyhlásit: „V téhle chudé zemi se dá za americké dolary nakoupit spousta jídla! Dokonce vymysleli, jak zabránit odvážení nákupních vozíků!“ Tahle zjednodušená shrnutí plně nezachycují podstatu jeho videí – opravdu jej musíte vidět, jak přičichává k čokoládovému dortíku v moskevské napodobenině McDonald‘s, aby následně prohlásil ruský fast food za neskonale lepší, jelikož se tam nepoužívají geneticky modifikované potraviny.

Krátce před ruským vpádem na Ukrajinu jsem napsal esej, kde jsem se snažil ukázat iracionalitu protiruské nenávisti systémových liberálů. Jedním z mých oblíbených motivů se během let stala myšlenka, že konzervatismus je do velké míry opozičním fenoménem, poháněným reaktivním odporem ke svým domnělým protivníkům. A pravičáci pochopitelně museli prokázat naprostou pravdivost mé teze tím, že se stali inverzní karikaturou levice a jejího postoje vůči Rusku.

Continue Reading

„Neblahá loutkohra“ aneb karikatura systému francouzské třetí republiky ještě z doby krátce po jejím vzniku: nahoře vládnoucí bankovní kapitál, uprostřed jeho „symbolický analytik“, dole zástupci konzervativní pravice a pokrokářské levice. Voliči nepatří k jádru soustavy, obrázek je proto pomíjí.

Autor: Ladislav Olešovský

Takřka celých třicet let se demokracie (de facto liberalismus) bránila svým nejzarytějším, ale i domnělým protivníkům prostřednictvím tzv. antiextremistické politiky. Někdy byla tato politika řízena lidmi, kteří neznali a nerozuměli ideologickým základům různých spolků, hnutí či politických stran, a proto často zaměňovali pojmy extremismus, radikalismus, nacionalismus a neonacismus. Nicméně tato agenda měla jasný cíl, označit a dehonestovat společně s novináři razantní kritiky liberální demokracie již od devadesátých let, přičemž se nemuseli ani moc snažit, protože tzv. vlastenecký tábor byl a je složen z různých magorů, autistů (nemám nic proti autistům), narcisů a šotoušů.

Na bojujícím liberalismu (ne demokracii), známe Loewensteinovy a Schmittovy teorie, který si demokracii přisvojil, ochočil a neutralizoval podobně jako rudí v podobě lidové či socialistické demokracie, je ve své podstatě málo demokratického. Nepřítelem liberální demokracie je především demokrat – člověk, který respektuje názor druhého, ale je rovněž se ochoten postavit proti zjevným hloupostem a nepravostem a přistoupit k jejich jasnému odsouzení a možnému potrestání, člověk, který netrpí sociálněvědeckým surrealismem, který má oporu v nemocné mysli té části společnosti, kterou můžeme označit jako patologickou sedlinu, která nyní ovládá západní společnost a relativně úspěšně indoktrinuje střední Evropu. Demokratem může být každý. I autoritář je větším demokratem než progresivista. Progresivista usiluje o společnost prozářenou dobrem a chce mít nad dobrem kontrolu, aby se nevykloubilo, s dobrem totiž neumí zacházek každý, pouze lidé „dobří“. Nicméně je progresismus cenným zdrojem a zrcadlem společenských změn, zejména pro levici, která by v něm měla spatřovat svoji dějinnou příležitost.

Continue Reading

Tajný plán proti Německu. Načasování „odhalení“ tak, aby pomohlo mediálně překrýt nepříjemné protesty zemědělců proti vládě, přímo bije do očí.

Autor: Ignác Bauer-Šíma

Lingvisté z univerzity v hesenském Marburgu vyhlásili výsledky tradiční ankety Unwort des Jahres za rok 2023. Výraz Unwort nemá v češtině jasný ekvivalent, můžeme říci paslovo, špatné slovo, možná i sprosté slovo. Tentokrát porota aktivistických jazykovědců vybrala z předložených návrhů termín Remigration. Podle vyjádření poroty je slovo reemigrace bojovým výrazem extrémní pravice a eufemistickou kamufláží, za níž se skrývá plán vystěhovat z Německa lidi neevropského původu.

Continue Reading

Národní ekonomickou radu vlády tvoří lidé, jež jsou zcela pohlceni světem nadnárodního kapitálu a kosmopolitního myšlení

Autor: Jan Maloušek

Na nervy z NERVu: od národa odtržené myšlení o národním hospodářství

NERV představil sdělovacími prostředky hlavního proudu široce a hlasitě popularisovaný „návrh k vyššímu dlouhodobě udržitelnému ekonomickému růstu,“ jelikož se „český ekonomický model vyčerpal.“ Jistě nelze rozporovat, že naše vlast se nachází ve velmi komplikované situaci a hospodářská rovina tvoří nedílnou součást tohoto problému. Co však zapadlo, je skutečnost, že akademici a bankéři, jež sedí v NERVu, se na tom, že jsme se do této situace dostali, spolupodíleli.

Jsou vesměs ve službách nadnárodního kapitálu (banky), anebo alespoň ve vleku internacionálního „elitního“ prostředí (vysoké školy). Můžeme úspěšně pochybovat, že současná národohospodářská věda pojednává o tom, „jak se člověk stará o udržení a zlepšení [svého] života“ (Karel Engliš), spíše se její dnešní představitelé a jejich absolventi domnívají, že ekonomie hledá cesty k zvýšení zisku v podobě peněz, jež však jsou pouze národohospodářským nástrojem.

Řada návrhů vypadá na papíře rozumně či alespoň přijatelně, nicméně základní účel, tedy rozvoj či snad dokonce rozkvět naší vlasti, přiměřený blahobyt všeho obyvatelstva, jeho budoucnost a plnění základních funkcí státu se někde ztratil.

Continue Reading

Bratrství

Andreos je v poloutajení působící český rasový teoretik, rasový identitář a zastánce eugeniky, jehož texty již po mnoho let vycházejí na stránkách iniciativy Bratrství. Pokračování je výběrem otázek koncipováno i jako stručný historický přehled pro vážnější zájemce o danou tematiku.  

Continue Reading

Carl Schmitt – Glossarium (k zakoupení zde)

Autor: Karel Veliký

U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958. Následující drobný výbor má naznačit, že místy jsou čtivé a svrchovaně poučné i bez velkých znalostí Schmittova života a díla (žádná z biografií dosud nebyla do češtiny přeložena!) a poválečného dění. Zaměřujeme se totiž na ty pasáže, v nichž se zrcadlí již i naše žitá skutečnost:

Patolízalové Západu prohlašují patolízaly Východu za barbary a ne-lidi. Kdo olizuje paty lakýrek, považuje se být civilizačně nadřazeným tomu, kdo olizuje filcové holínky. Atd. To celé se bezostyšně nazývá osvobozením. Kaliban má nového pána a může teď v plné svobodě tisku a názoru nadávat na své zabité dřívější pány a všechny nepřátele svého současného pána. Jaký pokrok!

V Americe je tedy teď mocná říše, která nás v Evropě okupuje a ovládá. S mocí této mocné americké říše jsem měl co do činění coby příslušník okupovaného, ovládaného a totálně poraženého Německa. Zatkli mě, vzali mi můj nejintimnější majetek, mou knihovnu, strčili mě do cely ke kriminálníkům, zkrátka, dostal jsem se do rukou té mocné americké říše. Byl jsem na své nové pány zvědavý. Ale dodnes, po dobu pěti let, jsem ještě nikdy nepromluvil s Američanem. Neměl jsem co do činění ani s Indiány, ani s puritány, ani s Mexičany, nýbrž s německými Židy, panem Löwensteinem, Flechtheimem a podobnými, kteří pro mě rozhodně noví nebyli…. Zvláštní pán světa, tenhle … chudý supermoderní yankee a jeho prastaří Židé. Pořád jen němečtí nebo rakouští Židé. Originální pánové světa. Globální tvůrce pořádku à la Truman; pan Roosevelt-Morgenthau-Löwenstein-Ebenstein.

Continue Reading