Délský potápěč

Prof. dr. Václav Láska (1862 – 1943)

Autor: Prof. dr. Václav Láska

Není druhého slova, jež by se tak často objevovalo v ústech a spisech našich politiků, jako slovo demokracie, které značí státní formu vlády, v níž má aneb alespoň měl by míti lid rozhodující slovo. Pravil-li Masaryk o demokracii, že jest v podstatě diskuse, měl patrně na mysli ono místo ve své Světové revoluci (str. 532), v němž praví, že všechny dnešní demokratické státy jsou jen pokusem o více méně zdařilou lidovládu, takže rozhovory o nich jsou zajisté žádoucí, neboť o málokterém pojmu platí rčení: „Kolik hlav, tolik smyslů“ jako o demokracii. Snad jen filosofie mohla by se v tomto smyslu s ní měřit.

Filosofický slovník (Kratochvílův) takto definuje demokracii: „Dnes rozumíme demokracií ústavní zřízení, jež každému občanu bez rozdílu přiznává co nejvíce svobod, poměrně stejně rozdělených“.

Kvalitní demokracií nazveme pak onu, ve které „zájmy osobní, stranické, třídní a lokální jsou zásadně a soustavně podřizovány zájmům vyšší sociální spravedlnosti a národní kultury, podložené pevným řádem náboženským“. Krátce řečeno, ji budeme míti, až tu bude vláda kvalifikovaného lidu, vláda náboženského řádu, vláda kulturních, mravních osobností, a nikoliv anarchie stran a osob (R. I. Malý: Kříž nad Evropou).

Continue Reading

Jean Raspail – Tábor Svatých (2019)

Nový překlad Dr. Zuzany Adamson – Krupičkové, autorizovaný spisovatelem i francouzským držitelem práv

Kniha vychází také s pozoruhodnou kontroverzní esejí Jeana Raspaila s názvem Big Other (Velký Jiný), která by měla být povinnou četbou státních úředníků, představitelů komunit a politických reprezentantů i v České republice a na Slovensku.

Stěžejní dílo, prorocký román Jeana Raspaila, francouzského spisovatele oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…

Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.

Raspail je lepší než Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa.

Continue Reading

Caesar: Voják, Tvůrce, Autokrat

15. března, před více jak dvěma tisíci lety, byl v Římě, na místě, kde je nyní Corso Vittorio Emanuele, jedna z nejživějších tříd, ubodán mnohačetnými ranami spikleneckých dýk Gaius Julius Caesar.

Ve své „dramatické pentalogii“ Polobozi (1941) jej slovy Marka Antonia k senátorům oslavil český spisovatel František Zavřel, přihlížeje přitom až příliš průhledně ke zdejším (a tehdy protektorátním) poměrům, takto:

Continue Reading

Jevgenij Golovin s Alexandrem Duginem, Moskva 2003

Jenseits des Nordens, des Eises, des Heute,
jenseits des Todes,
abseits —
unser Leben, unser Glück!
Weder zu Lande, noch zu Wasser
kannst du den Weg zu uns Hyperboreern finden:
von uns wahrsagte so ein weiser Mund. *

F. Nietzsche

Rozhovor Alexandra Dugina, šéfredaktora časopisu Elementy s Jevgenijem Golovinem, literárním vědcem, tradicionalistou a básníkem

Alexandr Dugin: Jevgeniji Vsevolodoviči, byl jste prvním v Moskvě i v Rusku, kdo objevil proud evropského tradicionalismu, dosud neznámý pro oficiální (což je přirozené), ale i alternativní kruhy, zabývající se okultismem a mystikou. Díky Vám, již začátkem 60. let, vešla v některých moskevských uzavřených skupinách, věnujících se esoterismu, ve známost taková jména jako René Guénon, Julius Evola, Titus Burckhardt, Frithjof Schuon a také Fulcanelli a Canseliete. Mohl byste povědět něco o své cestě k těmto autorům? Měl jste učitele nebo předchůdce?

Continue Reading

I kdyby všichni zradili, my zůstaneme věrní!

Adriano Romualdi: Zakládací listina Státu Ordine Nuovo

Gottfried Benn: Biologicky podložená politika

Karviná: Smrt horníka a smrt vojáka je vždy smutná záležitost…

Autor: Jaroslav Štefec

Poslouchám sirény, znějící na počest mrtvých horníků. A pokládám si logickou otázku, jestli je statečnější den za dnem, rok za rokem fárat do téměř kilometrové hloubky s vědomím všech rizik, která havíře pod zemí ohrožují, nebo vyrazit jednou za čas na půl roku do Afghánistánu s plným zabezpečením a za peníze, o kterých se těm klukům pod zemí ani nesnilo.

Continue Reading

Zemřel George H. W. Bush…

Autor: Jaroslav Štefec

Psát na toto téma cokoliv dalšího mimo již zveřejněné komentáře nemá smysl. Snad jen tolik, že vládl přímo vzorově v duchu Wolfowitzovy doktríny a během svého „prezidentování“ byl živoucím důkazem slov Henryho Kissingera, že „Amerika nemá stálé přátele či nepřátele, má pouze stálé zájmy.“ Kromě toho byl také šéfem CIA. Netuším ale, proč by proto měl být důvěryhodnější a oslavovanější než prezident RF Putin, kterému se neustále otlouká o hlavu, že byl (navíc jen řadovým) pracovníkem KGB.

Co mě v poslední době opravdu zaujalo, to byly prázdné řeči amerického velvyslance v ČR, Stephena Kinga, pronesené ke studentům Právnické fakulty Univerzity Karlovy o tom, že USA vždy byly po boku Čechů ve chvíli nejdůležitějších historických dob naší země. A také o společných hodnotách, včetně bezpečnostní politiky a ekonomické prosperity.

Continue Reading

Smích je zbraň proti fanatismu

Bezpochyby platí, jak napsal G. Allport v textu O povaze předsudků: „Pod ostnem zesměšnění a humoru splaskává nabubřelost i přitažlivost agitátorů-demagogů příčící se zdravému rozumu. Smích je zbraň proti fanatismu.“

Říká se, že humor má osvobozující charakter. V obtížných dobách vzniká největší množství vtipů, které na danou situaci reagují. Za vtipy, které se týkaly představitelů komunistického státu, se ale chodívalo i do vězení…

Continue Reading

„Napadla mě během dneška, polo, polo, poloválka. Ta by stála za pokus, poloválka, poloklus.“

Autor: Jaroslav Štefec

Obrátil se na mě dnes jeden přítel s prosbou o vysvětlení termínu „hybridní válka“. Chtěl vědět, zda jde skutečně o termín poprvé použitý šéfem ruského generálního štábu Gerasimovem, případně do jaké míry a v jakých podobách má generál Gerasimov pravdu v tom, že tuto taktiku používají především USA ke snahám o změnu vlády v Rusku či jinde. Tady je odpověď.

Termín „hybridní válka“ je velmi oblíben českými politiky zejména malých a marginálních stran. Oblibu získal velmi rychle i mezi novináři, protože už sám pojem „hybridní“ je zajímavý a tajemný, čtenář se soustředí především na něj a neuvědomí si, že se vlastně stále hovoří o válce s mrtvými, zraněnými a zmrzačenými lidmi. Na rozdíl od v ČR zejména mainstreamovými médii oblíbeného tvrzení (uvedeného mj. i v české verzi Wikipedie) však primárně nepochází od šéfa ruského generálního štábu Gerasimova. Ten ve svém článku pouze vysvětlil jeho obsah ruskojazyčným čtenářům, poukázal na možné důsledky neakceptování hybridní války jako reálné vojensko-politické doktríny a upozornil, že je nutné tuto potenciální formu agrese přijmout jako realitu a bránit se jí všemi dostupnými prostředky.

Continue Reading

Zpráva z Moravy

Přátelská odezva na Zprávu z Prahy

Autor: Gleich Hoch

Nad jižní Moravou vychází slunce. Je ráno babího léta a blíží se čas vinobraní. Vrčení malotraktorů, příprava všech těch věcí pro čas sklizně, bedny, nůžky na stříhání hroznů, kbelíky a vůbec vše, co je potřeba. Nejprve se lidé, rodiny a příbuzní, přátelé, sousedé, to čemu se říká občina…, sejdou u kávy či čaje u snídaně, povídají si, řeší se, co se bude sklízet, kam a jak se to odveze a zpracuje, co si kdo odnese a co se nechá na později.

Mezitím ve vinohradu osychají hrozny od ranní rosy a může se sklízet. Vesničané.., sedláci a selky, s „čeledí“, co je jinak zaměstnaná ve městech, začínají s prací. Nůžky se míhají, hroznů přibývá, kbelíky jsou odnášeny, práce jinak namáhavá je ale radostí.., lidé se zdraví, žertují, vyprávějí si, řeší se banality i důležité věci. Bodří „strécové“ přitom krouží bravurně při odvážení nasbíraných hroznů se svými benzínovými přibližovadly a vidíte, že si to také užívají…

Continue Reading

Lealtà Azione

Rozhovor spolupracovníka Délského potápěče s členem Lealtà Azione o komunitě, aktivismu, politických sympatiích a situaci v Miláně.

Co je Lealtà Azione a jak vznikla?

Lealtà Azione je kulturní sdružení, které vzniklo v roce 2010, zpočátku ze spojení některých členů jedné milánské skupiny a Comunità Militante (Společenství aktivistů) z Monzy. Vychází z osob s různými politickými zkušenostmi, přišlých z rozdílných hnutí a stran. Zabýváme se kulturními aktivitami, sociálními projekty, komunitním a dobrovolnickým začleňováním.

Continue Reading

Jak dál s národním hnutím?

Autor: Ladislav Malý

V rámci ankety Délského potápěče jsem byl osloven, abych řekl svůj názor na budoucnost národoveckého hnutí autentické pravice. Rád tak činím, i když vím, že všecko je v rukou Boha a On svou Prozřetelností řídí i naši budoucnost; čímž chci říci, že vlastně nevím, jaká že ta budoucnost bude. Ale jistou predikci můžeme vyčíst z chování politických subjektů, z filosofie jejich programů, ale rovněž tak je zajímavá i povaha a mravní kvalita jednotlivých lídrů těchto stran.

Před první světovou válkou francouzský historik Ernst Denis, velký přítel českého národa, sepsal pokračování českých dějin až na přelom XX. století, které Palacký ukončil rokem 1526. Denis, na podkladě našeho chování v době soustátí s Rakouskem, v povaze našeho národa bystře rozpoznal jeho „česká specifika“ a nazval je endemickou nemocí českou. O jakou nemoc se jedná? Jsou to ty naše staré známé: závist, nenávist, pomluvy, podrazy, furiantství, nesvornost, neúcta k názoru druhých, zbabělost – to jsou tak ty nejhlavnější, které každý Čech v sobě nosí. Upřímně řečeno: jsou to všelidské vlastnosti a my, Češi, nejsme výjimkou.

Continue Reading

Vratislav Effenberger – Republiku a varlata (Torst, 2012)

Autor: Vratislav Effenberger

Ať to zní jakkoliv kacířsky, 21. srpen přišel jako rána z milosti, uštědřená této neobroditelné obrodě. Teprve tento tvrdý náraz o pozemskou realitu mohl ve své absurdnosti vytvořit neméně absurdní situaci jakési „národní“ jednoty, založené na sjednocujícím postoji proti okupantům. Konečně zde byl integrační model, o jehož konkrétní naléhavosti nebylo možné pochybovat. Byl však, stejně jako integrační model „obrodného procesu“, pouze negativistický, a proto bezperspektivní.

Tím se stával zároveň nereálný, fiktivní a mohl být dočasně prodlužován jen rozpačitostí postupu, který Moskva zvolila pro likvidaci „československého jara“ se zřetelem k současným zájmům své zahraniční politiky. Ukázalo se však, že opatrnost Moskvy byla přehnaná. V okamžiku, kdy president Johnson odejel na svou farmu, aby tak potvrdil zájem USA na trvání Jaltské dohody, měla volné ruce.

Nic nestálo v cestě tomu, aby po inscenaci incidentu a po nezbytném masakru byla dosazena nová špičková garnitura stranické hierarchie a aby noví vládci vzápětí ukázali přívětivější tvář, která by vyčerpanému obyvatelstvu dodala opět pocit jistoty.

Continue Reading

Okupace Československa 1968 byla některými protestujícími přirovnávána k válce ve Vietnamu

Autor: Ladislav Malý

Každý, kdo se o událostech v naší zemi před padesáti lety zajímá – asi tak jako já – přečetl jistě o těchto pro Čechy a Slováky tragických časech mnoho knih, úvah, esejů… V mé „trošce do mlýna“ bych chtěl veřejnost seznámit se svými názory na tehdejší, ale i dnešní dobu, s nimiž jistě mnozí souhlasit nebudou – ale to je v pořádku.

Autor těchto slov, tehdy jako mladík, se aktivně zúčastnil odboje proti sovětským okupantům. Psaním protiokupačních hesel na zdi domů, rozdáváním letáků, plivání na okupační vojáky nebo házením prázdných lahví na okupační tanky a jinými podobnými akcemi jsme tehdy dávali najevo svůj hněv a nenávist proti okupantům, ale i proti komunismu jako takovému. Všechno ovšem bylo marné, marné bylo naše počínání… Tehdy jsem poprvé pocítil, jak kruté jsou zmařené naděje národa, a jak bezmocnost dokáže bolet; účinná obrana proti tomu nebyla možná; tenkrát na mne tvrdě dopadlo to, čemu bolševici říkají poznaná nutnost.

Continue Reading

Pomsta za padlé české vojáky?

Autor: Jaroslav Štefec

Aniž bych v nejmenším zpochybňoval odvahu českých vojáků, kteří zemřeli v Afghánistánu při sebevražedném útoku bojovníka některého z tamních mocenských uskupení, nebo povinnost českého státu maximálně se postarat o jejich bezpečnost, tohle by se stávat nemělo. A čekám ostrou reakci českých politiků, především prezidenta republiky jako nejvyššího velitele ozbrojených sil, premiéra, nebo alespoň ministra obrany.

O co jde? Nevím jestli jste to postřehli, ale v médiích zazněla z nejvyšších míst velení AČR slova o „pomstě za padlé české vojáky“. Při vší úctě, tohle je těžce za hranou. Komu, za co a jak se velení AČR chce mstít? Byli údajně vlákáni do léčky. Chápu. Jak zákeřné! Ale tohle je válka, páni generálové, a politické kecy o „mírové misi“ si odpusťte. Mírových misí se vojáci nezúčastňují.

Continue Reading

Nicolás Gómez Dávila s jednou z jeho dcer

Autor: Milan Špinka

Milan Špinka připomíná kolumbijského kontrarevolučního myslitele

Knihovna je obrovská: obsahuje více jak třicet tisíc svazků. Malá okna sem propouštějí jen nepatrně světla. Jediným vybavením je velké kanape a křesla. V rohu stojí plynová kamínka. Police od podlahy ke stropu jsou plné starých, luxusně vázaných krásných knih. Ten, komu knihovna patří, měl sen, který se stal skutečností: celý život tráví mezi svými knihami. Nemusí pracovat: peněz má dost. Do praktické politiky se neplete, i když o nabídky dělat velvyslance nebo prezidentského poradce nebyla v jeho případě nikdy nouze. Neláká ho ani kariéra vědce na některé z univerzit. Jeho knihovna a úzký kroužek přátel, toť vše, co k vyššímu životu potřebuje. Nicolás Gómez Dávila je přesvědčený katolík, arcireakcionář a zarytý nepřítel demokracie. V osamělosti si libuje: „Boj proti světu musíš vést v osamění. Kde jsou dva, tam je zrada.“

Nicolás Gómez Dávila se narodil 18. května 1913 v kolumbijské Bogotě do rodiny bohatého továrníka a bankéře. Jeho otec soudil, že skutečné vzdělání se synovi může dostat pouze v Evropě, a tak jej krátce po skončení první světové války odvezl do Paříže. Tam však chlapce okolnosti upoutaly na celé dva roky na lůžko. Nakonec to ani nebylo neštěstí, naopak: otec mu namísto školy zaplatil soukromé hodiny u klasických filologů a filosofů a ti u něj podnítili celoživotní zájem o klasickou literaturu.

Continue Reading

Smrt vojáka je vždy smutná záležitost… (zdroj: Armáda ČR)

Autor: Jaroslav Štefec

Smrt vojáka je vždy smutná záležitost, ostatně jako každá jiná smrt. Zvlášť když k ní dojde daleko od domova. Málokdy je ale „hrdinská“. Hrdinou se totiž člověk nestává tím, že ho zabije sebevražedný fanatik na hlídkové patrole v cizí zemi, v níž je pro většinu obyvatel jen jedním z mnoha nenáviděných okupantů.

Četl jsem mnoho komentářů k tragickému úmrtí tří českých vojáků v Afghánistánu. Velmi různorodých. Od prázdného tlachání politických hlavounů, přes spoustu emotivních vyjádření sounáležitosti a soucitu s pozůstalými, po až nenávistné výlevy vůči české armádě a vojákům. Prudce zesílila také kritika naší účasti v Severoatlantické alianci a v aliančních misích. Celkem logicky, i když to považuji za „pláč na špatném hrobě“.

Je totiž naprosto nesmyslné vinit tím, co se stalo, českou armádu a naše vojáky.

Continue Reading

Jakub Škrabák při projevu na Dni cti v Budapešti

Rozhovor s Jakubom Škrabákom o policajných represiách

Dňa 10. 5. 2018 prebehla na území Slovenska séria policajných prepadnutí, ktorých cieľmi sa stali národovci a aktivisti z Nitry, Púchova a Ružomberka. Medzi zadržanými boli napríklad spevák a hudobník Jaroslav Reborn Pagáč, či vodca SP a šéfredaktor časopisu Reconquista Jakub Škrabák. O čo išlo? Prečo polícia vykonávala domové prehliadky a čo bolo dôvodom pre ich viacdňové zadržanie, sa dočítate v tomto rozhovore.

Continue Reading

Alexandra Alvarová

Autor: František Klášterský

Na knižní trh byla nedávno uvedena publikace, mající za cíl přiblížit a náležitě vysvětlit hojně citovanou problematiku dezinformací a tzv. „fake news.“ Se zjevným záměrem odpovědět na otázku, kde leží kořeny nebývalého rozmachu fenoménu, který měl mimo jiné způsobit Brexit a vítězství Donalda Trumpa se autorka pustila na plochu, která je jí velmi blízká. Alexandra Alvarová v knize sama sebe označila za propagandistku a kniha je tak jakousi nevyřčenou terapií, mající za cíl náležitě osvětlit, jak dle autorčiných slov „markeťáci“ manipulují s lidským vědomím a úsudkem.

Upřímně jsem při koupi knihy nečekal, že se mi do rukou dostane vyčerpávající analýza fenoménu dezinformací, tak zvané „hybridní války“ či pokus o v rámci možností objektivní zhodnocení problematiky využívání tendenčního tiskového zpravodajství k dosahování politických cílů (pryč s únavnými a jazyk deformujícími anglickými novotvary). Nakonec to ani nebyl autorčin záměr, koneckonců sama dle svých slov nechtěla napsat nudnou studii plnou citací a odkazů, nýbrž čtivý text, přístupný nikoli vědcům a odborníkům, ale právě široké veřejnosti, „obyčejným lidem“ – tedy hlavním obětem dezinformačního řádění.

Výsledný dojem ale předčil i ta nejskeptičtější očekávání. Přes několik světlých momentů a informací ze zákulisí propagandistické branže kniha nepřináší nic nad rámec hlavního proudu. Za všechno mohou stále ti samí. Rusové, Rusko, Putin. A jejich poskoci.

Continue Reading

Další z řady odpovědí na starou, těžkou otázku. Posuďte sami, co se změnilo, co zůstává…

Láska a dobro – to jsou masky, pod kterými se dnes skrývá zlo bořící tradiční společenské instituce (mezi nimi národní hrdost a cítění), které po staletí dávaly evropské civilizaci ráz. (…) Vysvětlit našemu okolí, že mnoho ze změn, ke kterým nyní dochází, se neděje k jejich dobru, ale naopak, že od nich pochází zlo a nebezpečí, je velkým a přetěžkým úkolem… Přetěžkým proto, že bude nutno bojovat s rétorikou dobra a lásky. Tento úkol však zdaleka nemusíme plnit sevření v nějakém jednotném šiku. (…) Nyní nemají snahy národoveckého hnutí sjednotit se do jednoho celku mnoho šancí na úspěch. Naopak jsou možná i škodlivé – vedou k vzájemnému vyčerpávání vlastních skrovných sil na vzájemné dohadování a přesvědčování se o té své pravdě.

Jiří Hojer, předseda o. s. Národní myšlenka (NM 1/2004, str. 9)

Úkol čelit „vydírání láskou“, jak ho ještě i nyní z naivity nebo cynismu předvádějí xenofilní, servilní Vítači, spatřoval Hojer v metapolitické práci. A jak tehdy vypadala ona nejednotná národovecká scéna? Poměrně jasně se v ní podle Hojera profilovalo několik skupin:

Continue Reading