Délský potápěč

Nenápadný půvab Bratislavy (foto: Earth Trekkers)

Autor: Václav Jan

Rád jezdím na Slovensko. Kdysi jsem tam chvíli pracoval a rád tam občas zavítám na pracovní nebo soukromou návštěvu. Ta země mi pořád připadá jaksi „slovenštější“, než je Česká republika česká, Německo německé nebo Francie francouzská. V celkové atmosféře, v přístupu lidí i v detailech, které ale signalizují velmi mnoho. Daleko častěji než u nás se tam třeba setkáte s tím, že pokladní v marketech, pokojské v hotelu nebo obsluha v restauracích jsou Slovenky a Slováci, nikoli Ukrajinci nebo jiní cizinci. Snad je to i tou relativní chudobou, která přece jen v mnoha částech země přetrvává, že zatím není Slovensko na výdělek tak lákavé. Říkávám tomu „příjemně chudý kraj“, ale ne nahlas, protože domorodci to obvykle nechápou tak pozitivně, jak je to myšleno.

Continue Reading

Vzkříšená Čítárna Délského potápěče pokračuje!

Fotbalové stadiony se z míst, dříve proslulých výtržnostmi, bitkami a rasistickými excesy, stávají poněkud nečekaným, ale velmi vítaným spojencem v šíření multikulturního poselství. Dopad této podprahové výchovy na široké vrstvy obyvatel je nedocenitelný. Fotbal, jehož fanouškovskou základnu tvoří zhusta příslušníci nižších tříd, se stal vítanou platformou pro komunikaci směrem k těm sociálním skupinám, jimž se mainstream s liberalistickými a multikulturními apely standardními prostředky obtížně dostává na tělo.

17. listopad (čtyři roky po Sputniku)

Autor: Václav Jan

První listopadový víkend odvysílala Česká televize satirickou sci-fi komedii režiséra a scénáristy Oldřicha Lipského z roku 1961 s názvem Muž z prvního století.

Film představuje ideální společnost budoucnosti. Děj je jednoduchý, ale velmi výchovný. Někdy ke konci dvacátého století (podle našeho letopočtu) dojde při startu kosmické lodi ze strakonického kosmodromu k osudovému nedopatření. Čalouník jménem Josef se ocitne sám na palubě a omylem uvede stroj do chodu, a tak se tento tvor přízemní povahy nechtěně vznese do vesmíru. Když posléze přistane na podivné planetě obývané laskavými tvory, chvíli mu trvá, než pochopí, že se ocitl zpátky na Zemi, ale v daleké budoucnosti – pět set let po svém startu. Sjednocené lidstvo už žije v ideální společnosti, a nikdo nechápe Josefovo prospěchářství, intriky, chlípnost či hrabivost, neboť takové vlastnosti už lidé zkrátka neznají. Mají ovšem k dispozici přístroje pro kontrolu myšlení a díky nim rychle zjistí, že Josef trpí řadou exotických, dávno vymýcených chorob, jako jsou: „spalničky“, „egocitida“, „zarděnky“, „sobecitida“, „lokální patriotismus se sklonem k šovinismu“, „příušnice“ a „rasismus“, přičemž zejména poslední diagnózu pronáší výzkumnice udiveným tónem člověka, který sice četl v historických knihách, že něco takového kdysi existovalo, ale doposud nevěřil, že by to bylo opravdu možné. Josef je tak beznadějný případ, že nestačí medikamenty jako „antisobecin“, ale je promptně odeslán do „sanatoria“ na „radikální léčbu“, při níž mu mají být v jeho zájmu provedeny jisté žádoucí úpravy mozku.

Continue Reading

Negerští (pardon, nigerijští) dealeři u Václavského náměstí podstupující perzekuci bílého rasistického policisty

Autor: Václav Jan

Postupující estetická depravace veřejného prostoru je zejména ve velkých městech ilustrována fenoménem ignorovaného bezdomovectví, který stále agresivněji uzurpuje veřejný prostor, spolu s dalšími plody demokratizace: povrchností komercializace, přidrzlým sebevědomím multikulturalismu, diktátem relativistické indiferentnosti, liberalizací drogové špíny, prostitucí všeho typu, ubohostí globalizovaného vkusu, vlezlostí pseudocharity, hnusem divošských módních kreací, etnicky a pohlavně sterilním světoobčanstvím, rozkladem obecné mravnosti a odstraněním vysoké kultury.

Continue Reading

Pravda a lež – realistické varianty havlovského axiomu

Autor: Václav Jan

Jsou slogany pro lidi a pak jsou nepsaná pravidla, jejichž prostřednictvím je realizována moc.

Jako oficiózní moralistní maxima platí heslo, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Ve skutečnosti je tvrdě vynucován všeobecný respekt k postulátu, který může být formulován třeba takto: „Ve jménu lásky může zvítězit i správná lež nad nesprávnou pravdou, pokud by tato mohla být spojencem nenávisti“. Toto pravidlo není nikde tesáno do kamene, ovšem o to neodbytněji je přítomno v každém detailu společenského diskurzu.

Samozřejmě – co je v dané rovnici láska a co je nenávist, to určují majitelé normotvorných vlivových nástrojů podle svých představ, potřeb a záměrů.

Continue Reading

„Lohengrinem končí starý operní svět, duch se vznáší nad vodami a je světlo.“ – Ferenc Liszt

Autor: Václav Jan

Hudba naplňuje ovzduší velebností, která jakoby zhmotnila poselství z věku, kdy se o hodnotách jako vlast, národ nebo čest nediskutovalo, síla nerelativizující výpovědi o hodnotě člověka osvěžuje duši a posiluje naději.

Karel Veliký píše v cenném poznámkovém aparátu k Romualdiho Kultuře pro Evropu, že „slyšet předehru k prvnímu jednání Lohengrina za svitu pochodní a kamarádských ohňů může být stále ještě formativním zážitkem“.

Potvrzuji. A samotný Lohengrin je vždy silným zážitkem, navzdory veškerým ‚denacifikačním‘ zásahům do komplexnosti wagnerovského pojetí opery, kterými si po válce muselo projít. Přesvědčit se o tom lze v pražském Národním divadle v obnovené inscenaci, uvedené původně na Bayreuthských hudebních slavnostech v roce 1967. Síla Wagnerovy hudby a myšlení zkrátka odolává i soustavným pokusům o obroušení hran podstaty jeho díla.

Continue Reading

„Hoří už Paříž?“ Hořela už předtím, za mnohem menší pozornosti (na snímku požár v pařížském kostele svatého Sulpicia 17. března 2019)

Autor: Václav Jan

Hoří katedrála Notre-Dame a neevropští „Francouzi“ z toho mají dobrou zábavu. Plameny nad Paříží jsou jen symbolem požáru, který zachvátil Evropu. Primitivní útoky na kostely a sofistikované útoky na celou evropskou tradici jsou na denním pořádku a papež objíždí muslimské země a káže cosi o imigraci jako největším štěstí, jaké nás mohlo potkat. Po ulicích pochodují vojáci s ostře nabitými samopaly, ale politici nikdy nepřiznají, že válka už běží, protože potom by se jich někdo mohl zeptat, proč nevelí k boji. Odpověď nemají, protože zbabělci jen ustupují a vzdávají se, přesvědčeni, že kapitulaci lze zamaskovat závojem relativistických a lidumilných blábolů.

Continue Reading

Kristův dům, násilí a bílá identita

Autor: Václav Jan

Brenton Tarrant v teoretické části svého protestního aktu, tedy ve svém manifestu, zdůrazňuje potřebu bílé identity.

Přihlášení se k této identitě obecně vzato představuje lapidární vyjádření nepopsatelného průniku fatálních komponent evropského člověka ve vztahu k minulosti, k půdě, k domovu, k tradici i k sobě navzájem. Tato identita představuje moment průniku jedinečných a neopakovatelných historických kontextů, kulturního dědictví a biologické podstaty tvůrců evropské civilizace. Může být dočasně upozaděna, pronásledována, oslabena, zpochybňována, ale dokud bude žít uvnitř evropského vědomí, bude existovat hmatatelná naděje na návrat Evropy k jejímu původnímu významu a velikosti.

Continue Reading

Přání do nového roku – Ať je hůře dříve, než bude pozdě

Autor: Václav Jan

Po roce masarykovských orgií nás čeká rok orgií havlovských. A v zákulisí tohoto maňáskového divadla budou plynule pokračovat procesy, které nás i se všemi tatíčky a zakladateli mají smést do pekel zapomnění, a to pokud možno tak, aby si toho Evropan, oslněn barvami nákupních galerií a ohlušen pompézními zvuky rachejtlí, zátek od šampaňského, humanitárního bombardování a Ódy na radost, pokud možno ani nevšiml.

Demografický vývoj směřuje nezpochybnitelně k tomu, že se Evropa během několika málo generací změní v muslimský kontinent, v civilizaci Třetího světa. Ať už budou v příštích letech „vládnout“ strany liberální, konzervativní, multikulturní, antiislámské nebo jakékoli jiné ze současného spektra sil, které mají reálný vliv na politicko-ekonomické poměry, bude tento vývoj nezastavitelný a jedinou otázkou zůstane, zda bude akceptován z pozice nadšeného souhlasu, odevzdané rezignace nebo bezmocné kritiky.

Continue Reading

Jak mimozemšťané podporují globalizaci

Autor: Václav Jan

Zdá se, že vrcholnou fází globalizace by měla být globalizace vesmírná, soudě podle tun komiksů a záplavy filmů, které nás připravují na setkání s mimozemšťany.

Podle hollywoodských představ má setkání s vesmírnými bytostmi dva možné scénáře: bud budou zákeřní a nebezpeční, a tudíž se musíme ve vlastním zájmu sjednotit a odhodit pozemské spory, abychom jim mohli čelit. Ve druhém případě budou vyspěle tolerantní, a jejich moudrá multikulturní vstřícnost bude mít přímo mezigalaktický rozměr. Před takovými tvory bychom se museli stydět za naše primitivní rasové předsudky, za naši zastydlou pozemskou malost, která v nekonečném vesmíru ztrácí smysl. Jinými slovy: ať tak nebo tak, údajná kosmická výzva v představách jejích konstruktérů čistě náhodou kopíruje myšlenkový koncept otců pozemské globalizace a relativismu, je jejím vyšším filozofickým axiomem a stvrzením, servírovaným v atraktivním obalu populární vědy a masové kultury. Předpokládá zcela samozřejmě odmítnutí a postupné prolnutí a odumření prakticky všech dosud směrodatných národních, rasových, kulturních, náboženských identit.

Continue Reading

Sluníčkář, rudý gentleman

Autor: Václav Jan

Víš, milý čtenáři, co znamená slovo sluníčkář?

Sluníčkář deset let studoval biologii, etnografii a medicínu, ale stejně dlouho bude zírat na bělocha a na černocha, aniž by poznal, který je který, neboť přece není rasista.

Sluníčkář věří, že pánbůh kdysi nespravedlivě vytvořil bohaté země a chudé země a pak do nich nalosoval různé národy, takže třeba na Súdánce nebo Afghánce náhodou vyšla chudá země a na Němce či Švédy náhodou země bohatá, což jsou křivdy snadno napravitelné tím, že lidem nalosovaným do chudých zemí bezodkladně umožníme čerpat manu zemí bohatých.

Sluníčkář, vidí-li hořet auta zapálená arabskými gangy, je autenticky otřesen, jak moc těmto lidem bílí utlačovatelé ublížili a jak málo je chápeme a tolerujeme, že se musí chovat tak nekonvenčně, a dostane hrozný vztek na fašisty.

Continue Reading

Lynč aneb situaci ve „středočeském Buchnově“ nám musí vysvětlit americký Žid. (ilustrační foto: Dva Romy odsoudili za útok v Duchcově, Blesk 19. března 2014)

Autor: Václav Jan

Přehlídka antirasisticky angažovaných titulů v dramatické tvorbě domácí i zahraniční (zejména severské) provenience na obrazovkách České televize je odrazem sílícího proudu popkulturní tematizace progresivních a preferovaných společenských témat prostřednictvím žánrů konzumovaných nejširší cílovou skupinou, jako jsou typicky kriminální seriály a filmy. Mezi ně se zařadil právě vysílaný tuzemský seriál Lynč.

V den vysílání premiéry jeho prvního dílu si uvědomělý divák České televize v hlavním vysílacím čase přišel na své. Mohl postupně na obou hlavních programech sledovat díla, která výrazovými prostředky své doby alarmují proti nebezpečí bílého rasismu. Tato harmonie podzimního večera pod taktovkou angažované dramaturgie mohla působit až trochu přeexponovaně, ve skutečnosti to však není žádná výjimka, nýbrž pravidlo, a především zákonitý výsledek rostoucí kumulace atributů výchovného konceptu veřejnoprávního média v neoliberalistické společnosti.

Continue Reading

Autor: Václav Jan

Dne 4. června 1942 zemřel v nemocnici na Bulovce, za ne zcela objasněných okolností, zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Jeho smrt vítězové neváhají slavit o týden dříve, v rámci glorifikace zpackaného atentátu v libeňské zatáčce. Z toho si česká popkulturní historie udělala jednu z nevděčnějších legend.

Při slavnostních projevech politiků, při kladení věnců, ve filmových rekonstrukcích, vzpomínkách i odborných textech hojně zní slova, která v jiných kontextech zpravidla dnes mnoho neslýcháme: vlast, vlastenectví, národ, hrdinství, oběť. Samozvané elity, které se během květnových válečných apoteóz rády pochlubí silným slovníkem, po skončeném aktu tyto sebevědomě a pronárodně znějící výrazy zase spolehlivě zapomenou a vrátí se ke své každodenní agendě, jejímž obsahem je multikulturalismus, sjednocování, relativismus a internacionalismus. Slova jako národ, vlast nebo boj jim zase začnou připadat podezřelá, znepokojivá, s nádechem extremismu a radikalismu, a ti, kdo je budou používat, sklidí nikoli potlesk a zájem televizních kamer, ale spíše pozornost tajných služeb a neziskových udavačů.

Continue Reading

Stánek s knihami na Quai des Grands-Augustins, 2013 (foto autora)

Autor: Václav Jan

Pařížský západ a evropský Východ – komu jsou trnem v oku?

Socialistická starostka Paříže Anne Hidalgo a místní politická levice se přiblížily k naplnění jednoho ze svých nejvroucnějších snů: část Boulogneského lesíka na západním okraji města se má přeměnit na přijímací centrum pro imigranty, kteří proudí do francouzské metropole den za dnem v obrovských počtech – každý týden jich do města dorazí přes půl tisícovky. Plocha vyhrazená uprchlíkům má zabírat deset akrů a částečně bude využívat stávající ubytovnu pro bezdomovce a přistěhovalce, která už několik let budí rozporuplné pocity u obyvatel v blízkém okolí. Pro začátek sem má být přesunuto 1 500 uprchlíků ze zrušeného tábora u Porte de la Chapelle.

Pařížský komunistický politik Jean-Noël Aqua to kvitoval slovy: „Bude pěkné, jestliže i západní Paříž přispěje k vítání uprchlíků.“ Kdo zná francouzské reálie, dokáže docenit mrazivé konotace tohoto výroku a vítězoslavný ironický škleb, který je v něm obsažen. Řeč je tu totiž o 16. pařížském obvodu, jehož vynucovaná přeměna do multikulturního módu s sebou nese dalekosáhlé významy, včetně těch hluboce symbolických.

Continue Reading

Zvrhlé umění: „Umění je vše a vše je uměním. Pak nezbývá než neustále doplňovat katalog toho, co ještě nebylo doposavad prohlášeno za umění. Většinou zbylo už jenom to, co bylo předmětem studu a hnusu – fekálie a rozkládající se mrtvoly“ (zdroj: Sacrum Imperium, 27. ledna 2010)

Autor: Václav Jan

Negativní reakce vyvolal v Brně plán na uvedení hry Naše násilí a vaše násilí, ve které mimo jiné Ježíš Kristus znásilní muslimskou ženu. Hra by měla být uvedena v divadle Husa na provázku v rámci festivalu Divadelní svět Brno. Část brněnských zastupitelů a občanů ji odmítá.

„Politika by neměla hodnotit a ovlivňovat umění. Festivalový program dává lidem na výběr různá představení a poskytuje divákům dostatečné množství informací, aby se mohli svobodně rozhodnout, zda představení navštívit nebo ne,“ vzkázal nespokojencům mluvčí Brna Filip Poňuchálek.

Continue Reading

Jessica Lange, Miloš Forman, Vladimír Vysockij a Marina Vladyová v Los Angeles (1976)

Autor: Václav Jan

Uplynula již řada dní od úmrtí Miloše Formana, a tak je možné vstoupit do pietního ticha i jímavých chvalozpěvů se střízlivým zhodnocením uměleckého přínosu této výrazné osobnosti filmového světa.

Miloš Forman byl v českém prostředí jakýsi dvojitý sirotek: jednak jako dítě přišel o rodiče, jednak je tu jeho židovský původ; byl archetypálním příkladem vykořeněnosti, která rozhodující silou ovládla jeho vztah k okolí i jeho umělecké cítění a vyjádření. Nikdy nebyl vnitřně součástí české společnosti, která se k němu tak hrdě hlásí. Zdaleka ne jen z titulu studenta prestižní školy, určené k výchově budoucích elit, se považoval za člověka stojícího nad běžnou společností. Také jím svým způsobem nepochybně byl, ale především – bohužel – byl člověkem stojícím zcela mimo ní. Jeho vazby na mentální základy utvářející kulturní povědomí a civilizační ukotvení národa byly omezeny jen na opovržlivý úsměšek nad vnějšími projevy banální malosti komunismem vykořeněných „obyčejných lidí“, nazíraných s rádobyuměleckým odstupem, který však byl především odstupem cizí duše. Jestliže Roman Joch v Lidovkách správně říká, že byl Forman supersnob, je to pravda, ale ne celá. Mluvíme-li o Formanově americké kariéře, při analýze jeho role slouhy liberalistické propagandy musíme vzít v úvahu nejen jeho klouzání po povrchu, vyhledávání módních témat a formalistický exhibicionismus plný touhy vlísat se do panující nálady antikonzervativních elit.

Continue Reading

Šafr, Janda, Štetina – všichni jedna rodina

Autor: Václav Jan

Žijeme ve stavu řízené rezignace. Nikoli vědomá sounáležitost s režimem a jeho cíli a východisky, víra v jeho smysl, ale spíše podvědomá, iracionální obava z jiných řešení, je uvozujícím motivem sdílené loajality. Jejím kořenem není souhlas jako pozitivní vztah k systému, ale strach jako negativní motivace. Motivace pregnantně vyjádřitelná příslovím „Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše“, přičemž v tomto případě (díky šikovně upraveným učebnicím „ornitologie“) v existenci holuba (případně ve vlastní schopnost se ho zmocnit) téměř nikdo nevěří – což je psychologická podstata této metody.

Continue Reading