Délský potápěč

Rozděl a panuj aneb moravisté jako užiteční idioti Bruselu.

Autor: Axel Seidelmeier

Jen stěží bychom našli hospodštější téma, nežli je problematika přejmenování našeho státu z the Czech Republic na Czechia. A hned vylezli různí lingvisté, bohemisté, ale i naši milí moravisté s křečovitým výrazem v ksichtě. Agenda „českých moravistů“ se skládá v podstatě ze dvou témat, když to zjednoduším:

1. Zemské zřízení (nevidím v tom problém, ale nemyslím si, že u našeho státu by se mělo jednat v době všeobecného úpadku o primární téma)
2. Nekritická europeizace, sociální liberalismus a loajalistický komunitarismus nebo také evropeistický regionalismus (všechno je v základu jedno a totéž)

Strana Moravané (dále jen rozvraceči) a její mládež nejsou ničím jiným než rozbíječi Státu schovávající se za moravskou identitu a moravský tradicionalismus. Je to prosté, hájí totiž jeden z nejnebezpečnějších evropeistických proudů, který usiluje o likvidaci Státu a jeho nahrazení regiony spadající pod centrální evropskou vládu.

Continue Reading

Adriano Romualdi – Una cultura per l’Europa

Autor: Lavr

Od mých přátel z Délského potápěče se mi do rukou dostala další publikace z edice Metanoia – Romualdiho „analytická esej“ Kultura pro Evropu.

Adriano Romualdi a jeho životní příběh připomíná historicky známou existenciální totálnost ve smyslu jednolitosti myšlenkové koncepce, jejíž vývoj je časově omezený krátkým životem autora. V tom lze shledat určitý přínos v jednoznačnosti Romualdiho myšlenek bez vlivu světonázorových úprav či změn, které by mohl jeho delší život přinést. Do jisté míry jeho „máchovský osud“ předznamenává mladickou nekompromisnost a přesnost.

Leitmotivem jeho eseje je negativní kritika totality prostředků poznání okolního světa. Určité odduchovnění Evropy ve prospěch všeobecnosti matérie. Vědecké disciplíny, ale i běžný každodenní život vidí uzamčený v jednom diskurzu, který naše bytí redukuje na náhodu a mechanickou nebo materialistickou interpretaci. Správně analyzuje moderní vědecké disciplíny jen jako instrumenty konkrétního světonázoru, který chce Evropany falešně přesvědčit o imperativní nadřazenosti pozitivismu nad lidskými ideály. Tato parcializace „epistémé“ nutí člověka potlačovat přirozené způsoby, často vrozené, poznání a nelze se divit, že medicinalizace a patologizace nabývá v epoše mechanického scientismu absurdních rozměrů (poruchy osobnosti, sociální patologie a její rozšiřování na přirozeně nedeviantní skupiny obyvatel atd.).

Continue Reading

Horst Mahler

Autor: Max Rodenberg

Ke konci 60. let pracoval berlínský advokát Horst Mahler jako právník pro Mimoparlamentní opozici (Außerparlamentarische Opposition, APO), spoluzakládal Socialistický německý studentský svaz (Sozialistischer Deutscher Studentenbund, SDS) a patřil k teroristické Frakci Rudé armády (Rote Armee Fraktion, RAF). Minulý týden si podal přihlášku do neofašistické Národně demokratické strany Německa (NPD).

Mahlerův zájem o členství v NPD přišel po několikatýdenní kampani za zákaz strany. Na tiskové konferenci v Bruchsalu poblíž Karlsruhe minulou sobotu Mahler – který sám sebe popsal jako „oponenta státostrany“ – vyzval ty, kteří „mají na srdci zájem Německa,“ aby „posílili řady vlastenců otevřeným vstupem do NPD – bez ohledu na možné osobní následky.“ „Dnes se musíme všichni chovat jako ve válce a Německá říše si žádá naši účast na obraně německého národa a osobních obětí… Výhrady či osobní třenice by měly být odloženy stranou – jedná se zde o osud Německa a Německé říše.“

Continue Reading

Klauniáda v naší poslanecké sněmovně.

Autor: Axel Seidelmeier

Klauniáda v naší poslanecké sněmovně. Mj. 10 lidovců hlasovalo pro pozměňovací návrh zákona o regulaci hazardu, což mj. znamená:

Poslanci rozhodli o vyškrtnutí odstavců 3 a 4

Prostory, ve kterých nelze provozovat hazardní hry

(1) Hazardní hry nesmí být provozovány ve škole a školském zařízení, zařízení pro volnočasové aktivity dětí a mládeže, zařízení sociálních služeb, zdravotnickém zařízení poskytujícím ambulantní, jednodenní nebo lůžkovou péči, v prostoru sloužícím církvi nebo náboženské společnosti a v zařízení složky integrovaného záchranného systému.
(2) Kursová sázka a totalizátorová hra nesmí být provozovány v prostorech uvedených v odstavci 1 a v prostoru sloužícím orgánu veřejné moci.
(3) Bingo, technická hra a živá hra nesmí být provozovány v prostorech uvedených v odstavcích 1 a 2, ve sportovním zařízení, kulturním zařízení a v prostoru vlakového nebo autobusového nádraží.
(4) Zákaz provozování hazardních her podle odstavce 3 se vztahuje rovněž na prostory sousedící s prostory uvedenými v odstavci 3.

Continue Reading

Northwest Front

Greg Johnson: Mohl byste nám stručně vylíčit svůj příběh a říci nám, jak jste se dostal k bělošskému nacionalismu?

Harold Covington: Narodil jsem se v Burlingtonu v Severní Karolíně v roce 1953. Svoji první dávku rasové reality jsem dostal v 15 letech, kdy jsem byl uvržen do integrované střední školy v Chapel Hill v Severní Karolíně, která měla i na tu dobu (1968) velmi špatné standardy, ale i tak to nejde samozřejmě srovnávat s dnešní situací, která panuje v našich školách. Všichni jsme si samozřejmě museli dělat starosti s černochy ozbrojenými noži, ale nefungovaly dnešní organizované gangy, drogoví dealeři vyzbrojení samopaly a všudypřítomní levicoví radikálové, mezi nimiž je, jak jste si jistě povšimli, mnoho Židů. Homosexuálové v této době nevystrkovali také příliš růžky a drogy ve škole byly jen pivo, tráva a LSD, žádná extáze, kokain, nebo crack.

Nebudu zdlouhavě popisovat, čím jsem si prošel a jaké jsem měl různé strašlivé rasové zkušenosti na střední škole, ale v den, kdy jsem odtam odešel, jsem se rozhlédl a udělal tichý slib, že budu věnovat svůj život tomu, abych nějak zajistil, že žádný mladý bílý člověk si nebude muset znovu projít tím, čím jsem si musel projít já. Zde bych chtěl zdůraznit, že jsem si tehdy neuvědomoval, jak relativně mírné jsou mé problémy a jak hrozné věci se udály za mého života.

Důvody, proč jsem se dostal tam, kde jsem dnes mají v podstatě co dočinění s tím, že můj otec byl psychopat, vyhnal mně z rodinného domu. Tak jsem šel do armády Spojených států bylo mi tehdy 17 let. A získal jsem další negativní rasové zkušenosti, ale ve srovnání s tím, čím je armáda dnes, byla tato další dávka rasové reality jen slabým odvarem. Armáda dnes ve svém zoufalství snížila náborová kritéria natolik, že přijímá drogově závislé, zločince, členy gangů atd.

Continue Reading

Profesor Carl Schmitt u krbu v jeho domě na Brockhauser Weg 10 v Plettenbergu

Autoři: Guillaume Faye & Robert Steuckers

S Carlem Schmittem jsme se setkali ve vestfálské vesničce Plettenbergu, kde se narodil a kam se vrátil prožít svá léta na odpočinku. Strávili jsme čtyři pozoruhodné hodiny v hovoru s mužem, který nezpochybnitelně zůstává největším politickým a právním myslitelem naší doby. „Ocitli jsme na pastvině, podobní domácím zvířatům, která si hoví v bezpečí ohrazené louky. Prostor byl dobyt, hranice jsou pevné, není co objevovat. Vládne status quo…“ prohlásil Schmitt.

Schmitt před tímto zmrazeným uspořádáním, pokrývajícím celou Zemi a likvidujícím politickou suverenitu, neúnavně varoval. Už v roce 1928 ve svém díle Der Begriff des Politische (Pojem politična) [1] rozeznává v univerzalistických ideologiích „Práv, nebo Lidstva, nebo Řádu, nebo Míru“ snahu o přeměnu planety v odpolitizovaný ekonomický celek, který přirovnává k „autobusu s pasažéry“ nebo „budově s nájemníky.“ V této neblahé předtuše světa smrti národů a kultur není pachatelem marxismus, ale liberální a kapitalistické demokracie. Proto přichází Schmitt s jednou z nejpronikavějších kritik liberalismu, mnohem hlubší a originálnější než „antidemokraté“ staré reakční pravice.

Pokračuje také v tradici „realistické“ analýzy politiky a státu Bodina, Hobbese a Machiavelliho. Hloubka a aktuálnost jeho postojů – podobně vzdálených jak liberalismu, tak moderním totalitárním teoriím (bolševismu a fašismu) – z něj činí nejdůležitějšího současného politického a ústavněprávního teoretika. Proto ho můžeme následovat – a samozřejmě se pokoušet jeho analýzy rozvíjet, jak už to na vrcholu svých sil učinil jeho francouzský učedník Julien Freund. [2]

Intelektuální pouť rýnského politického teoretika začíná zamýšlením se nad právem a praktickou politikou, jemuž věnoval dvě práce z let 1912 a 1914 [3] na konci svých studií ve Štrasburku. Po válce se – už coby profesor práva na univerzitách v Bonnu a Berlíně – zaměřil na politickou vědu. V rozchodu s liberálním filozofickým pojetím odmítal oddělit Zákon od politiky.

Continue Reading

Davový člověk

Autor: Karel Veliký

Herbert Marcuse se stal populárním v roce 1968. Radikální studenty si získal především svými názory na úlohu inteligence, která má probouzet lid z fikce svobody, kterou vytváří konzumní společnost. Neboť je to prý jedině ona, kdo je schopen, namísto zburžoazněné „dělnické třídy“ starých marxistů, uvědomit si prázdnotu života nasyceného Západu, kde i „diskuze je v přebytku“.

V eseji Represivní tolerance se Marcuse ptá po významu násilí a moci. Základní myšlenkou, na níž v této souvislosti upozorňuje, je změna úlohy tolerance. Tolerance, kdysi heslo vybraných myslitelů, kteří s její pomocí získávali možnost hlásat a hájit své názory (a tím současně být netolerantní vůči svým ideovým protivníkům), se v zmasovělé společnosti stává problematickou, neboť masový člověk žádný vlastní názor nemá a není s to ho ani mít – je pouze manipulován a zainteresováván na stoupajícím uspokojování „svých“ pseudo-potřeb. V takové společnosti je pak vyhlášení možnosti plurality názorů nesmyslem. Trpění svobodné diskuze má význam jen mezi těmi, kdo jsou schopni různé pozice a názory opravdu posoudit.

Continue Reading

Došlo k teroristickému útoku v Bruselu proto, že Belgie přijala málo muslimů?

Autor: M. K. Lane

Náboženství míru znovu udeřilo. I když to možná bude zavánět neskromností, bez většího rizika neúspěchu si troufnu odhadnout další události. Všechny útoky a následné reakce se ostatně odvíjejí podle stejného mustru:

Krok 1: Dojde k útoku. Světoví vůdci jsou „zděšeni –“jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít? Koho mohlo napadnout, že masový import stoupenců náboženství založeného válečnickým náčelníkem a pedofilem se může obrátit proti nám? Jsme přece tak tolerantní! K nim! A ne že by se takové věci děly nějak pravidelněji…

Krok 2: Média nás ujistí, že podobné útoky nemají s islámem nic společného a odsoudí teroristy, i když zdaleka ne tak bojovně, jako odsuzují nás a kohokoliv dalšího, kdo si dovolí poukázat na možné spojení islámského terorismu s islámem. Sebevražedné atentáty sice skutečně jsou špatné, ale imigrační politika v souladu se zdravým rozumem by vedla k novému holokaustu! Dále nás poučí, že teroristé útočí na naše „hodnoty“ (ne na nás), největšími obětmi islamistického terorismu jsou beztak muslimové samotní (protože se na ně někdo může na ulici škaredě podívat) a že musíme přijmout ještě víc uprchlíků, kteří jsou vlastně jen tak náhodou muslimové. Kdybychom se totiž rozhodli zavést imigrační politiku diktovanou zdravým rozumem, muslimové se budou cítit odcizení a teroristé zvítězí.

Continue Reading

Taková normální Gay Pride v Rusku.

Autor: Jim Goad

Mezi Ruskem a Západem se schyluje k nové Studené válce – tentokrát je ale jablkem sváru duhová vlajka.

Zatímco se USA rychle mění v přes celý kontinent se rozprostírající Fire Island – teploušský ráj, kde přihřátí sochaříčci sní o dni, kdy bude na západním trávníku Kapitolu stát 30 metrů vysoká socha Harveyho Milka v kožených motorkářských kalhotách se zadkem ven a zapíchnutým análním kolíkem – Rusko stále pevněji svírá svůj svěrač v zatvrzelém odporu proti všemu teplému.

Bývalý moskevský starosta Jurij Lužkov opakovaně ve městě zakázal pochody homosexuální hrdosti, které označil za „satanské“. V roce 2012 moskevský nejvyšší soud zakázal tento typ slavností na dalších 100 let.

Vladimir Putin, který rozhodně neucukne před pózováním pro lehce homoerotické fotky nahoře bez, už zatnul své mocné prsní svalstvo ve vzdoru proti tak zásadním pilířům západního smýšlení jako otevřená imigrace a shovívavost k protikřesťanskému rouhání – a nejnověji vytáhl proti gayům.

Continue Reading

Brusel dnes: Boj proti terorismu moralizováním, grandiózním sebeponižováním a zbožnými přáními.

Autor: Christopher Pankhurst

Po loňských útocích na Charlie Hebdo jsem psal o dětinské nedospělosti jisté částí reakcí. Později téhož roku, po ještě krvavějších pařížských útocích, jsem popisoval prázdnou sentimentalitu některých reakcí. Jde však jen o dvě trochu odlišně nastavené tváře téhož smýšlení; bipolárního stavu, kdy se současně smějeme a pláčeme nad naší kolektivní sebevraždou, zatímco si odmítáme přiznat, že něco je zásadně špatně. Jde o přecitlivělost teenagera, která v sobě snoubí bezmocný cynismus s okázalou falešnou sentimentalitou.

Jsem zvědavý, co se stane symbolem prázdného odporu po útocích v Bruselu – možná půjde o směsici dvou výše popsaných reakcí, cynismu a sentimentality. Možná se dočkáme „pochodu děvek“ (slutwalk) s All You Need is Love jako leitmotivem. To ty bastardy naučí!

Bipolarita je klíčovou vlastností evropského náhledu. Na jedné straně podpora nekonečné americké bombardovací kampaně za liberální demokracii na Středním východě. Na druhé je všem Evropanům ordinována nekonečná kolektivní sebevina jako pokání za náš dědičný hřích kolektivní identity. Příliš snášenliví k současné aroganci a zároveň příliš provinilí za někdejší životaschopnost. V hrubých obrysech jde v prvém případě o hebrejské překroucení a v druhém o křesťanské. Autentický evropský pohled byl upozaděn takřka do bodu neviditelnosti.

Continue Reading

Hamás se etabloval jako zdatná konkurence zkorumpované vlády Jásira Arafata.

Autor: John Robb

V rámci obecně rozšířeného omylu bývají teroristické sítě považovány výhradně za struktury násilné povahy. Mnoho z nich ale vytvořilo komplexní a propracované systémy k zajištění důležitých sociálních služeb pro své stoupence.

Těmto teroristickým sociálním strukturám se velice daří ve vakuu vytvořeném selháním státu. Dobrým příkladem je Hamás (který si možná vzaly za vzor irácké Mahdího milice) Od svého vzniku v roce 1987 se Hamás etabloval jako zdatná konkurence zkorumpované vlády Jásira Arafata (která v mnoha ohledech představuje palestinský stát). Hamás provozuje následující služby (podrobnější popis organizační struktury hnutí naleznete zde):

Continue Reading

Teroristé bývají zpravidla vzdělanější a bohatší než obyvatelstvo kolem nich.

Autor: John Robb

Mnoho lidi nesprávně považuje teroristy za chudé a nevzdělané. K pravdě to má však daleko. Scott Atran (PDF: Who wants to be a Martyr?) poskytl velice kvalitní doklady toho, že teroristé bývají zpravidla vzdělanější a bohatší než obyvatelstvo kolem nich.

Vzdělání: „Představitelé vojenské zpravodajské služby DIA, kteří na v zadržovacím táboře Guantánamo vyslýchali saúdské příslušníky al-Káidy, mi řekli, že tito fundamentalisté – zejména ti na předních pozicích v rámci organizace – bývají často vzdělanější, než by si žádaly přiměřené požadavky trhu práce; překvapivě vysoký podíl z nich mělo doktoráty a pocházelo z dobrých rodin.“

Continue Reading

Model ekosystému sítí podle Rosse Mayfielda

Autor: John Robb

Decentralizované dynamické teroristické sítě nelze rozšiřovat jako hierarchické sítě. Tentýž model, který jim dodává odolnost proti útokům, absolutně limituje jejich velikost. Pokud tomu tak skutečně je, jaké jsou tyto limity?

Bude dobře začít pohledem na limity velikosti skupiny v prostředí mírumilovných online komunit, o kterých máme rozsáhlá data – teroristické sítě jsou v zásadě geograficky roztroušené online komunity. Chris Allen vykonal dobrou práci při analýze ideální velikosti skupiny ve své kritice Dunbarova čísla.

Jeho analýza (plná příkladů) ukazuje, že účinnost se snižuje nejprve při dosažení počtu 80 členů, a zcela pak po nárůstu na velikost 150 členů. Prvotní snížení efektivity je podle Chrise zapříčiněno zvýšenou mírou úsilí vynaloženého na „výchovu,“ vyžadované, aby si skupina udržela svou soudržnost. Absolutní pokles účinnosti při velikosti 150 členů nastává, když už tento proces nedokáže překonat nespokojenost a rozkol, které ve výsledku vedou k rozpadu skupiny na menší podskupiny (které mohou zůstat ve volném kontaktu).

Continue Reading

Leonardo da Vinci – Lebka zobrazená v řezu, 1489

Autor: Greg Johnson

Rasový realismus tvoří jeden ze základních intelektuálních pilířů bělošského nacionalismu. Podle tezí rasového realismu jsou rozdíly mezi rasami objektivními přirozenými skutečnostmi, předcházející lidské vědomí, společnost a dokonce i samotnou lidskou rasu – jelikož odlišné druhy a poddruhy existovaly už před počátkem lidstva. Přirozenost je třeba chápat v kontrastu ke konvencím – např. lidským jazykům či zákonům – které nezávisle na lidském vědomí a společnosti neexistují.

Coby objektivní skutečnosti nelze rasové odlišnosti bezpečně ignorovat ani je jednoduše změnit předefinováním právních či jazykových konvencí. Konvence dokáží změnit rasové reality jen do té míry, jakou usměrňují lidské činy k proměně přirozenosti samotné. Pokud tedy například ustanovíme eugenické či dysgenické pobídky, dojde ke změně genetické výbavy budoucích generací.

Opak rasového realismu představuje idea „rasy coby sociálního konstruktu,“ podle níž nejsou rozdíly mezi rasami objektivními fakty, ale spíše sdílenými společenskými konvencemi, které se mohou lišit místně i časově, podobně jako jazyk či pravidla stolování.

Sociální konstruktivismus rasy tvoří jeden z intelektuálních základů rasového rovnostářství – pokud je totiž rasa společenským konstruktem, lze totéž říci i o rasové nerovnosti. To s sebou přináší možnost nahrazení rasové nerovnosti rovností jednoduchou úpravou společenských konvencí.

Continue Reading

Pro Systém horší než samopal – potravinová soběstačnost.

Během posledních dvou desetiletí se v Americe objevil a nenápadně rozvinul zajímavý psychologicko-sociální fenomén – do té míry, že si jej konečně všimla i kontrolovaná masmédia: „survivalismus.“

Tento termín ve skutečnosti označuje velice širokou škálu chování a jevů. Média se v poslední době samozřejmě chopila oné části ‚popadněte-zbraně-a-vydejte-se-do-kopců‘, jelikož z ní lze nejsnáze vyrobit senzaci.

Na opačném konci spektra však nalezneme i bojácné lidi, kteří by se za žádných okolností zbraně ani nedotkli – a jsou beztak příliš cítit městem, než aby přežili v kopcích –  ale kteří si přesto potichu odložili bokem zásobu dehydrovaných potravin na dva roky. Existují také četné okrajové „odrůdy“: například pár na odpočinku, který se rozhodl prodat rodinný domek a přestěhovat se do kondominia, ze záplavy inzerátů však vybírá jen z míst nabízejících ochranu vysokých zdí, elektronicky ovládaných bran, kamerových systémů a ozbrojené ochranky.

Řadu lidí pochopitelně nalákají realitní nabídky zdůrazňující bezpečnostní prvky, jelikož si jsou vědomi statistik o rostoucí zločinnosti a chtějí se ve svých domovech cítit bezpečně. Nemůžeme je považovat za survivalisty o nic víc než chlapíka, schovávajícího si pod polštářem fusekli plnou zlatých mincí – jen tak pro strýčka Příhodu.

Mnozí však jdou hlouběji. Mezi zákazníky realitních služeb, kteří by nekoupili dům, do něhož se lze dostat pomocí lehčí zbraně než tank M60 se najdou i tací –  a je jich stále více – kteří cítí v břiše studený strach, pramenící nejen z raketově rostoucího počtu vloupání, ale také z přesvědčení, že tato čísla každým rokem porostou a že vláda a policie pořádku milovným občanům už nikdy nedokáže zajistit skutečnou ochranu. Tato hrstka dospěla k závěru, že pokud se chtějí ve svých domovech cítit bezpečně, musí si najít k životu takřka neproniknutelné místo, kde se při zadržování lupičů či plenících davů nebudou muset spoléhat na vládu. A právě tito lidé jsou survivalisty.

A mezi lidmi, skládajícími do regálů dlouhodobé zásoby dehydrovaných potravin nebo měnících půlku z každé výplaty na zlaté mince narůstá i podíl těch, kteří věří, že jednoho dne – neví se kdy přesně, ale během několika let – budou muset skutečně vyjíst svou spíž s dehydrovanými potravinami, jelikož regály supermarketů vybílí hladové davy, nebo že využijí ony zlaté mince k zajištění základních životních potřeb, jak se bankovky Federální rezervní banky stanou bezcennými. I tito lidé jsou svého druhu survivalisty.

Celé spektrum survivalismu spojuje společné pouto: ztráta víry v Systém.

Continue Reading

Buržoazní usilování o štěstí v podstatě redukuje veškerou lidskou motivaci na chtivost a strach: žádost po delším životě, větších majetcích a větším bezpečí – a strach ze smrti, nejistoty a hmotných ztrát.

Autor: Greg Johnson

Někdy v roce 2003 jsem se cítil velice unavený a uvažoval, že nechám práce na jednom projektu spojeném s hnutím a trochu se vyspím. Bylo půl třetí ráno a moc jsem toho poslední dobou nenaspal. Pak mě ale napadlo: „Na co se vlastně šetříš?“ Potřeboval jsem spánek, abych si zachoval svou krásu? Všechno, co ušetříme, stejně musíme vydat, jelikož smrt nikomu nic nenechává. Tím, že se budeme šetřit, svět nezachráníme – toho dosáhneme jedině tím, že se vydáme.

Takže jsem dal práci další hodinu a půl, tvrdě usnul a ráno se probudil s obnovenou energií a odhodláním, jelikož jsem si uvědomil, že občas – pokud od sebe chceme víc – zjistíme, že dokážeme vydat víc, víc než by nás kdy napadlo. Americká pravice se donekonečna zabývá otázkou neustálého posunu politického spektra doleva. Důležitou úlohu hraje i větší morální síla levice, která jí oproti pravici poskytuje systematickou výhodu.

Morální síla má dvojí rozměr.

Zaprvé bývají lidé na levici v průměru horlivější, idealističtější a altruističtější než ti na pravici, což znamená, že jsou ochotní pracovat usilovněji a pro dosažení svých ideálů obětovat více.

Zadruhé levice sice s mainstreamovou pravicí sdílí totožný základní rovnostářský individualistický náhled, svých ideálů se však drží pevněji, zatímco pravice z nich nezřídka slevuje – ať už kvůli zbabělosti, chamtivosti či netečnosti. Za srovnatelných podmínek však zásadový člověk předčí pokrytce, a tak levice nakonec pravici většinou uštve.

Continue Reading

Matthew Tait

Projev Matta Taita na třinácté konferenci American Renaissance 18. dubna 2015.

Úvodní slovo Jareda Taylora

Naším prvním řečníkem je Matthew Tait. Pochází z Buckinghamshiru blízko Londýna a svou oddanost našim lidem projevil velmi časně, když v roce 2004 vstoupil jako 18letý do Britské národní strany (BNP), sám vytvořil její místní pobočku a účastnil za ni několika volebních kláních. Několika jeho předvolebním kampaním se dostalo pozornosti národních médií, v prvé řadě když kandidoval v domovském městě samotné Královny, Windsoru, a získal 15% hlasů. Pan Tait odešel ze strany v roce 2010, když neochotně dospěl k závěru, že její vnitřní problémy jí znemožňují dosáhnout dalšího pokroku. Od té doby zřídil web jménem Western Spring, který se stal jednou z nejpopulárnějších stránek mezi rasově smýšlejícími Brity. Také se mu podařilo rozzuřit liberály založením skupiny nazvané The Legion Martial Arts Club, která si klade za cíl cvičit lidi umění sebeobrany. Dnes se s námi s využitím svých bohatých zkušeností  s nacionalistickou politikou v Británii podělí o možná poučení z katastrof britského nacionalismu. Přivítejte prosím Matthewa Taita!

Matt Tait

Skutečně rád jsem tady, a když jsem se některými z vás včera večer měl možnost setkat, hned mi bylo jasné, že jde o velice silnou, rozmanitou skupinu slušných, většinou bílých, heterosexuálních, normálních lidí – což už samo o sobě stačí, aby nás SPLC označilo za shromáždění k šíření nenávisti. Rád bych poděkoval Jaredu Taylorovi za možnost zde dnes před vámi promluvit. Zvlášť poctěn se cítím proto, že svou řečí zahajuji a pomáhám nastavit tón konference, jíž jsem v minulosti několikrát zúčastnil a odnesl si odtud velice příjemné zážitky. Dny konání konference byly vždy očekávaným datem v mém diáři: příležitost setkat se s přáteli, dobít baterky a probrat všechno, o čem se s lidmi v „běžném“ životě – i s rodinou, kolegy nebo přáteli –  nedá často úplně snadno bavit. Proto pro mě byla tato setkání vždy úžasným zážitkem a doufám, že si jej užijete stejně jako já dvakrát v minulosti i prozatím letos. Na minulých konferencích jsem se spřátelil se skvělými lidmi a tato přátelství přestála vzdálenost tisíců mil napříč oceánem, přivedla ke mně do Anglie několik návštěvníků a upřímně doufám, že na této cestě obnovím stará přátelství – jak už se stalo – a navážu i nová.

Continue Reading

Ukazuje se, že nebezpečí číhá na ruského prezidenta a jeho nejbližší okolí nejen na Západě, ale i na Východě.

Autor: Vladimír Lepechin

Spojené státy americké a Evropská unie označili jako své nepřátele Rusko a osobně Vladimíra Putina. Ale prezident Ruské federace má své protivníky i uvnitř Ruska. O tom, kdo jsou tito nepřátelé mluví Vladimír Lepechin.

Jsou tomu přesně tři roky, kdy se Vladimír Putin opět stal hlavou státu (7. května 2012 /článek byl publikován 10. května 2015, pozn. DP/) a podepsal 11 prezidentských výnosů zaměřených na ekonomický a sociální rozvoj země.  Bohužel, do současné doby ne všechny prezidentské výnosy byly řádně splněny.

Odborníci vidí příčiny nesplnění prezidentských výnosů nejenom ve zhoršení vztahů Ruska s řadou tradičních partnerů, ale také v narůstání soupeření mezi různými zájmovými skupinami uvnitř vládnoucí třídy.

Klanová válka uvnitř ruských elit

Agentura Foreign Policy  po vraždě Borise Němcova uvedla, že tato vražda jednoho z hlavních kritiků Kremlu v centru Moskvy vedla k otevřené konfrontaci dvou nejvlivnějších klanů v Rusku.

Ve skutečnosti jsou uvnitř vládních struktur v Rusku ne dvě, ale tři hlavní skupiny. A boj mezi nimi se tak či onak projevuje na dynamice rozvoje země. Jestliže Vladimír Putin vede hlavní zájmovou skupinu, pak které jsou další dvě skupiny ve vládnoucí elitě a čeho chtějí dosáhnout svou praktickou politikou?

Continue Reading

Jediné oblasti, kde jsou křesťanské perspektivy přijímány mainstreamem jsou tam, kde si podávají ruce se sekulární levicí.

Autor: Kevin MacDonald

Několik komentářů pod mým článkem „Co je špatně se Švédy?“ zmiňuje křesťanství jako faktor vykořenění Evropanů. Souhlasím s tím, že křesťanství v rovnici figuruje, ale vidím několik problémů s tezí, podle níž se jedná o příčinu hlavní.

• Především bylo křesťanství západní náboženstvím v dobách expanze Západu napříč celým světem. Před stoletím celou planetu s výjimkou Číny, Japonska, Siamu, Koreje, Etiopie a Libérie ovládali křesťanští Evropané a křesťanství bylo přinejmenším slučitelné s touto pozoruhodnou expanzí a ohromným nárůstem evropského obyvatelstva během tohoto období. Pokud něco, úpadek Západu se kryje s úpadkem náboženského cítění mezi západními elitami. Kdyby svět zůstal v podobě z roku 1960, nikdo by o sebevraždě Západu nemluvil.

• Křesťanství se odívalo v průběhu staletí různými podobami – jako ideologie etnické obrany během iberské reconquisty, opora vykořisťovatelských monarchií a aristokracií v Evropě a Latinské Americe, prapor etnického boje proti lichvářskému vykořisťování rolnictva etnickými cizinci ve středověku, ospravedlnění otroctví a segregace na americkém Jihu a apartheidu v Jižní Africe. Také nesmíme zapomínat na puritány, kvakery a některé další protestantské sekty, tak významně probírané v mých dílech. Křesťanství se nedrží konzistentní linie etnické sebevraždy a morálního univerzalismu. Lidé na obou stranách rovnice obchodu s otroky v Británii 17. a 18. století byli křesťany, stejně jako obě strany Americké občanské války.

• Napříč dějinami křesťanství velice zdatně dávalo císaři, co je císařovo – pružně se přizpůsobovalo světské moci. V Americe – a hádám, že všude na Západě – měli křesťané před nástupem 60. let a triumfem sekulární levice mnohem větší vliv na kulturu, např. když od 20. let vedli úspěšnou kampaň za omezení zobrazování sexu a negativního vyobrazování křesťanství v Hollywoodu. Dnes je mocenská soustava sekulární, multikulturalistická, pro barevnou imigraci a za jeden ze svých hlavních cílů si vytyčila vymýcení veřejných projevů křesťanství a tradičních křesťanských postojů k manželství a rodině. Křesťanství samo o sobě bylo infiltrováno sekulární levicí, nejzjevněji v případě katolického 2. Vatikánského koncilu, ale také u hlavních protestanských církví. Církev však po staletí představovala výspu kulturního konzervatismu a opozice židovskému vlivu.

Continue Reading

Franco Freda na knižním veletrhu v Padově.

Rozhovor s Franco Fredou u příležitosti knižního veletrhu v Padově koncem loňského roku.

EreticaMente: Během více než padesáti let nakladatelské služby [milizia editoriale] – Edizioni di Ar vzniklo v roce 1964 – jste vykonával kulturně-politickou výchovnou práci určenou, jak jste sám upřesnil, k ovlivňování smýšlení, posilování sklonů, šíření přesvědčení, upevňování shodných postojů. A také k uchovávání i zpřítomňování idejí, mýtů a symbolů. Jaká bilance se, myslíte, dá teď udělat?

Franco Freda: Děkuji vám, ale nejsem účetní. Když mluvíme o idejích nebo ideologiích či světonázorech, nemůžeme používat pojmy z ekonomiky a financí, nezdá se vám? Naše Idea světa se vždy vtělovala do dějin a vždy se vtělovat bude. Vede k tomu přímé jednání; není nějakou dočasnou položkou má dáti / dal.

EM: Ve vašem slavném vystoupení na schůzi Řídícího výboru Evropské revoluční fronty 17. srpna 1969 v Regensburgu, z kterého vzešel váš zásadní text Rozmetání systému, jste zdůrazňoval nastolení kupecké diktatury, která byla v západní společnosti ve stádiu uskutečňování v každé sféře existence. Domníváte se, po skoro padesáti letech od toho proslovu, že sestupný proces je v konečné fázi nebo že musíme očekávat další úrovně úpadku?

FF: Horší nemá nikdy konce. Ale my chceme lepší. A chceme nemožné: přetvořit horší v lepší. [srv. Platónův dialog Politikos II., 293a až 293e – pozn. DP]

EM: Živná půda západního rozkladu bývá často spojována výlučně s ekonomistickou dimenzí nebo s morálkou. Nemyslíte, v souvislosti s tím, co při různých příležitostech napsal Guénon, že charakter poslední fáze cyklu je naopak povahy velice jemné a duchovní, a že ekonomistický rozměr jen napomáhá  procesu více skrytému a nebezpečnému?

FF: Jistě, máte pravdu, myslím si totéž co vy, ale dovolte mi připomenout, že už časy Platónovy byly úpadkové. Přesto Platón bojoval proti ubohosti, která ho obklopovala pomocí mistrovských pedagogických děl, která nám zanechal a svou existencí. Když vzplane oheň, hledám vodu, abych ho uhasil; nehledám paliče.

Continue Reading